Článek od jedné zajímavé paní, která si na Facebooku říká Tiumen:
V dějinách západního myšlení existuje jeden moment, o kterém se v nedělní škole moc nemluví. Je to chvíle, kdy křesťanská teologie, zahnaná do kouta intelektuální převahou pohanských filosofů, přestala argumentovat a začala „kreativně přebírat“.
Pokud chcete pochopit, proč fungují rituály (ať už ty magické, nebo ty v katedrále), musíte se podívat na to, co se stalo mezi Proklem, posledním velkým mozkem Platónské akademie, a tajemným padělatelem, kterého známe jako Pseudo-Dionysia Areopagitu.
Když totiž církev v 5. století přebírala moc, měla vážný problém. Měla skvělý marketing, silný příběh a emoce, ale zoufale chabou metafyziku. Neměli systém. Církevní otcové stáli před propastí – jak může dokonalý Bůh interagovat s tímhle naším „padlým“ světem, aniž by se ušpinil? Na druhé straně stál Proklos. Jeho vesmír byl dokonalý, logický hodinový stroj, kde do sebe všechno zapadalo. Křesťané pochopili, že argumenty to nevyhrají. A tak udělali to jediné, co jim zbývalo. Asimilaci.
Někdy kolem roku 500 provedl jeden anonymní syrský mnich operaci, která by se dnes nazvala průmyslovou špionáží. Vzal Proklovy klíčové spisy a v podstatě v nich udělal „Najít a Nahradit“. Vyškrtal jména pohanských bohů (Henád), nahradil je křesťanskou terminologií (Andělské chóry) a dílo antedatoval, aby to vypadalo jako původní zjevení. Výsledek? Dokonalý plagiát, který se stal dogmatem.
Metafyzická architektura katedrály tak stojí na vykradeném půdorysu
pohanského chrámu.
A co hůř, „vypůjčili si” i operační systém. Církevní liturgie je
totiž ve své podstatě sanitizovaná theurgie.
Místo synthémata tomu říkají svátost.
Místo theurga je to kněz.
Místo magického rituálu je to mše.
Mechanismus je ale identický – použít hmotu k tomu, aby se stáhla síla shora. Církev si na to jen udělila monopol a z theurga udělala „nelicencovaného operátora“, kterého je třeba upálit.
Aby byl systém bezpečný pro masy, museli provést ještě jeden řez. Církevní propaganda tvrdí, že pohanský Eros je jen nízký chtíč, zatímco křesťanská Agapé je ta pravá láska. Agapé ale není nic jiného než Proklův Eros, kterému chirurgicky odstranili varlata. Skutečný Eros je totiž v theurgii kosmická gravitační síla. Je to mánie, šílenství, které vás vyrve ze hmoty a táhne k bohům. To církev nepotřebovala. Potřebovala poslušné ovečky, ne extatiky. A tak stvořili Agapé – Eros na sedativech. Bezpečnou, sterilní lásku, která nikoho nepohorší.
A třešnička na dortu? Nekromancie. Podle kánonu musí mít každý oltář, na kterém se slouží mše, v sobě zašitou relikvii – kost mrtvého mučedníka. To je čistokrevná nekromancie. Kost funguje jako zemnící vodič pro spojení s nebesy. Když to dělá čarodějnice v lese, je to ohavnost. Když to dělá biskup v katedrále, je to svátost.
Až vám tedy někdo bude tvrdit, že vaše magická praxe je „temná“
nebo „proti bohu“, jen se usmějte. Západní magická tradice není v
opozici vůči křesťanství. Ona je jeho zdrojem, jen bez toho marketingového
nátěru. Když dnes zapálíte svíčku a zavoláte jméno entity, neděláte
nic kacířského. Děláte jen to, co dělali theurgové v Alexandrii dávno
předtím, než to někdo přebalil, vykastroval a začal prodávat s logem
Vatikánu.
Vrátili jsme se ke kořenům.
(Poznámka pro mé křesťanské přátele: Berte to s láskou a nadsázkou. Tomáš Akvinský Prokla taky miloval, i když si myslel, že cituje Dionysia.)
1
