Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 6038x
Příspěvků:
144

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
(Karma: 360)
| Předmět: Obnovení činnosti
19.06.19 13:36:29 | #165

Po delší úvaze jsem se rozhodnul od zítřejšího dne obnovit tuto diskuzi a ustanovit harmonogram svých příspěvků zde. Pondělí až čtvrtek bude zaměřen na klasickou temnější literaturu a v pátek na odlehčení budou zařazeny Povídky Šimka a Grossmana jako tomu bylo dříve. V sobotu a neděli je zde hlavně prostor pro jiné diskutující (což samozřejmě neznamená, že jiné dny nemohou přispívat, jen o víkendu nebudu přispívat já). Dobře se bavte a zušlechťujte své kulturní a literární cítění. *34677*



(Karma: 360)
| Předmět: víkendové Š+G
12.10.19 10:12:13 | #338

Jak jsem se věnoval umění
Naše rodina je nevelká. Oproti Šindelářům, kterých je 64, je nás dokonce hrstka. Ale ve světě, zejména uměleckém, už svůj zvuk máme. Praděd, zabalený do lví kůže, proskakoval ohnivým kruhem v cirkusu Busch, než uhořel, babička si podmanila svět odvážně tančeným kankánem a děd Bobeš proslul jako politický akrobat. Teta Ágnes měla největší bleší soubor ve střední Evropě, sestra pak namalovala velký obraz Taras Bulba před koncilem kostnickým. Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural. Pouze já jsem nějak nemohl proniknout do uměleckých kruhů. Proto jsem se rozhodl, že se stanu hercem.

Ke zkouškám na AMU jsem se připravoval pečlivě. Doufal jsem, že moje vrozená koktavost nebude na závadu, protože Vašek z Prodané nevěsty také nemluví dvakrát plynně a jaká je to populární figurka. I potlesk sklízí na otevřené scéně a musí tři kokty přidat...

Ve zkušební komisi zasedalo mnoho mně známých tváří v čele s panem Ducháčkem. „Nazdar, Karlíku!“ pozdravil jsem, aby poznal, že netrpím trémou. Pan Ducháček dělal, jako že mě nezná, a něco si horlivě psal. „U toho budu mít protekci,“ usoudil jsem a vtlačil mu do ruky desítku Lip.

Jako první vyvolali jakousi slečnu, která začala bez pobízení recitovat Máchův Máj. Bohužel se však už nedala zastavit, a tak nám příjemně uběhlo dopoledne. Moc se mi ty veršíky líbily, a když slečna s úderem dvanácté zvolala „Hynku, Viléme, Jarmilo!,“ začal jsem tleskat a žádat přídavek. Pan Ducháček se na mne zlostně podíval a já pochopil, že nechce, abych měl konkurenci.

Vtom zaznělo volání: „Pan Pilous na scénu! Pan Pilous na scénu! Porota čeká!“ Dvěma mocnými skoky jsem vběhl na jeviště. Z poroty se ozval smích. Urazil jsem se: „Moc se nesmějte, blbečkové, jsem tragéd!“ Z mnoha působivých etud jsem se rozhodl pro němohru. Měl jsem v zásobě vyzkoušenou scénku „Lov na medvěda,“ kde se plně uplatňuje moje přesnost, hra svalů a schopnost improvizace. Uklonil jsem se a řekl: „Pantomima, pánové!“ Kroužil jsem po jevišti jako brundibár a lovil to tupé zvíře. „Ted zasadím ránu nožem,“ upozornil jsem porotu. Ta mě sledovala v tichém údivu. Pan Ducháček spolkl hořící Lípu. Vtom jsem skolil bestii. „Stačí?“ optal jsem se. „Stačí, panebože!“ volal předseda a omdlel.

„Vyhrál jsi, Pilousi!“ vykřikl jsem, „nazvali tě bohem divadla a jsou v mrákotách údivem!“

Tajemník mě požádal, abych opustil místnost. Nechtělo se mi, protože jsem mínil ještě přidat břichomluvecký kousek, balkónovou scénu z Romea a Julie, kde Juliin part mluvím perfektně bránicí, ale když i pan Ducháček mě jemně vybídl, abych vypadl a nezacláněl, hluboce jsem se uklonil a v rychlosti předvedl alespoň několik varietních kousků, aby porota viděla, že Frigova doba se navrací. Vsoukal jsem do žaludku za pět vteřin oponu a zmizel oknem bez otevření.

Za pár dní mi přišla obsílka. Nedočkavě jsem ji otevřel. Budete se divit, ale stálo tam, že na AMU pro mně není místečka. Dotázal jsem se telefonicky, nejde-li o omyl a zda si porota povšimla mých anglických triků s tradičními prvky jógy, ale hrubě mě odbyli a zavěsili. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí intrik, jak už to v divadle bývá. „Ale nevadí,“ řekl jsem si, „Dalibor také neměl konzervatoř a jak hrál sugestivně na housle.“ A odepsal jsem na inzerát na místo pomocného herce do oblastního divadla v Podlesí v Orlických horách. Sbalil jsem si uzlík a odjel ke konkursu.

V Podlesí mě přijali srdečně, nikdo jiný totiž nepřijel, a tak mě vzali. Pouze mě trochu zarazili, že šlo o ochotnický spolek Staříček Holuša a herci pobírali pouze půl litru mléka s malým rumem za představení, takže jsem si musel vydělávat na denní chléb posluhou a nestydím se to říci, i žebrotou. Láska k divadlu však zvítězila, i když musím říci, že divadelní sál v budově stodoly nebyl z nejvýstavnějších a co chvíli padaly došky. Osvětlení bylo chabé. Dost vadilo, že elektriku vyráběl nápověda liščím ohonem a ebonitovou tyčí. Přesto jsme díky nadšení hereckého ansámblu v krátké době nastudovali Shakespearovu hru Hamlet aneb kralevic dánský. Režisér mi přidělil roli huhlajícího ducha. Už na zkouškách jsem strašil pěkně a pak přišla premiéra.

Stodola byla narvaná k prasknutí, přišli i lidi. Otevřela se opona z pytlů, pár slov a jde duch. To jsem byl já. Pomyslel jsem si, zahlédnuv novináře z Hradce: „Pilousi, teď musíš zaujmout. Přišla tvoje chvíle.“ Obrátil jsem do sebe půllitr koziny a vyhoupl se anglickým trikem na jeviště. Začal jsem strašit tak silně a mocně, až jsem se sám vyděsil a utekl z jeviště. Ale nic. Znovu kozina, anglický trik a jsem znova před lidmi. Koukám, kde je Hamlet. Chvěl se strachy pod lipkou. Bylo mi ho líto, ale blesklo mi hlavou: „Podlesí. Hradec. Praha.“ a šlápl jsem na to. „Huhu, húhú,“ zařval jsem mocně. Několik dětí začalo plakat. „Pilousi, děláš to dobře,“ řekl jsem si a zapálil kulisy, aby na mně bylo lépe vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem stále křičel text role: „Huhú, huhúhúhú!“ Přední rady se hnaly ke vchodu, zatímco zadní byly už dávno venku. Stodola vesele hořela a plamen mohutně osvětloval mé anglické triky. Bylo to nádherné. „Schovej si svou ebenovku!“ volal jsem na nápovědu, „takhle se dělá světelný park!“ Vtom mě režisér srazil zákeřně k zemi, podal mi písemnou výpověď a šel hasit.

Tak skončila má první a poslední role. A já dodnes přemýšlím, byl-li to úspěch či ne.


(Karma: 360)
| Předmět: Š+G
10.10.19 21:41:17 | #334

Jak jsem se učil plavat
Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morgánu, jezinky, sennou rýmu a daně.

Na druhé straně jsou však v přírodě živly, i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podceňovat. Na prvém místě je to voda. Možná že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí vycházet s tímto živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou přímo tykají.

V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli vodu příliš v lásce. Ne že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu vodu, jak ji znáte vy – tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce, neboť vodovod byl až přes dvůr na pavlači sousedního domu a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé je, že tento trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky.
S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola. Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme ruce v lahvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně volali: "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit uměle za pomoci saponátových přípravků. Zato tělo nebylo po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly mouchy a vosy. A potom to léto. Teď, když jsme už skoro na sto procent věděli, že v řece není síra, ale voda, nebáli jsem se vmísit mezi děti na břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější, dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkoně chlazenou gamzou. Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte, tempa chtějí prostor, a i když pivo dobře tělo nadnáší, ve vaně je těsno. Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla na našem obvodě na plné obrátky. Výcvik nás nejmladších dorostenců měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman, který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu "Čubou do Hamburku".

Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma. Proto nám ušil igelitové šaty vlastní konstrukce, které se po oblečení naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou. "Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března, "budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko. Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve vaně či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi koupí." Po těchto slovech se s námi trenér na tři měsíce rozloučil.

Nutno přiznat, že ,Vlčkovy rady nenalezly v domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého kroužku chodit.

Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem počátkem července u řeky, v místech, kde stál důchodcův příbytek, hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svlékli do plavek. Igelitový oděv slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik. "Nebudu vás učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek, prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl. Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu, ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé. My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících a nám věrných, to jest od psů." Pak důchodce vhodil svého kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!" Což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakžtakž jsme se drželi nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu, srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko, zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem veselé plavecké písně, přece jen se našli občané, kteří nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a začal s ním proto mávat jako na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale přece jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc. Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo, a ač poraněn, skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik.

Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.


(Karma: 2)
| Předmět: Dotaz
10.10.19 11:46:43 | #332

Proč byla zrušena místnost Přátelé Temnoty *34729*


(Karma: 76)
| Předmět: RE: Dotaz
10.10.19 12:17:26 | #333

nesplňovala limit pro stálou místnost


(Karma: 360)
| Předmět: Tíha hříchu- LichKingAnathema
07.10.19 00:37:31 | #331

Pomalu, ale s jistotou, že ke mně něco přijde, jako bych už věděl co ke mně má přijít, kráčím po nekonečné chodbě do nikam. Nikde nic. Jen černočerná tma. Rozsvítí se světle modrý osvětlení – to co bývá v nemocničních chodbách. Světlo problikává. Z časových úseků, ve kterých je světlo silnější než tma jde vidět v dálce mrtvola se zabodnutým šroubovákem do zad. Do úst se mi vkrádá touha řvát a bušit do všeho kolem sebe. Jenže nemůžu křičet, hlas mi uvízl v hrdle. Mrtvola leží tak dvacet metrů, až tam na konci chodby. Do uší mi nesnesitelně nahlas zvoní jakýsi zvuk. Postupně se mi v očích vše rozmazává a temná chodba přechází postupně v bílý strop. Z něj na mě padají kameny a já se uhýbám jako v Tetrisu panáčci, na které padají čtverečky a elka. Najednou se ze stropu pomalu ukazuje dráp. Jakoby strop prorval, ale omítka zůstala na svém místě. Jakýsi černý dlouhý dráp. Musel patřit něčemu ještě odpornějšímu, než co jsem si v mé mysli dokázal představit. Dráp se dostává stále blíž ke mně. Už by měl končit – je čím dál tím delší. Nemůže být tak dlouhý. Celých pět minut na mně pomalu ale jistě ukazuje. Ten nepříjemný pocit, když vám někdo ukazuje ostrým předmětem přímo před očima, mě doháněl k šílenství. Opět se rozvoněl ten nesnesitelný zvuk. S mrtvolným výrazem jsem otevřel oči. Promnul si je a šel se opláchnout do koupelny. Z postele se mi vstávalo těžko, ale pro jistotu jsem odsaď co nejrychleji vypadl. „Nebyl to nejpříjemnější sen. Zároveň však nebyl ani nejhorší. Tu noc co se mi zdálo, že se topím v našem špinavém bazénku a nemůžu se ani hýbat, tu jsem málem nepřežil. Tenkrát jsem se pořádně zapotil.“ Pravil jsem s nehybně mrtvou tváří a se strachem v očích mé ženě, která na mě s nezájmem hleděla. „Jo to si moc dobře pamatuju“ odvětila a šla postavit vodu na kafe. Položil jsem se ještě na chvíli a byl bych i znova usnul, kdybych se, opět se strachem v očích neprobral při prvním nárazu kamenu z omítky. I když se mi to jenom zdálo, stejně bych měl vymalovat. V duchu jsem se přemáhal k tomu, abych konečně začal pracovat. Ten život na studiích, který beztak není pro mě je na nic. Pořád se flákám. K učení mě donutí snad jen pán bůh a ten bohužel neexistuje, takže mám smůlu. Už jsem měl i připravený štuk na chodbě. Taky bych měl vyměnit to světlo na chodbě. To modrý, který tam zůstalo po původních majitelích nebylo pěkný a celkový dojem z chodby spíš tmavilo. „Za půl hodiny bude oběd, tak koukej něco udělat, ať si ho zasloužíš.“ Znuděně jsem odpověděl. „Za půl hodiny si stihnu akorát tak otevřít a vypít pivko!“ Řekl jsem to s tak nesmrtelným výrazem na tváři až by jsem se sám sebe bál. Jo ty moje pivíčko, kdyby si vědělo, jak si mi před pěti lety zkurvilo celej můj línej život, tak bys do mě napadlo tak rychle. Ale i tak to byla veselá smrt. Prostě mi moje milovaná manželička nasypala nějaký svinstvo do piva a já zemřel. Zprvu jsem nevěděl, jak to mám snášet, co si o tom mám myslet. První dny, kdybych nebyl mrtvej, tak ty noční můry ani nepřežiju. Celý týdny jsem se probouzel k smrti vyděšený. Po čase jsem si ale zvykl a už se probouzím pouze vyděšený. Ten strašný pytel štuku mi nahání husí kůži. Všechny mé hříchy mě dnes tíží natolik, že lituju dne, kdy jsem alespoň jednu místnost nevymaloval. Lituju dne, kdy jsem nevyměnil ani jedno modrý světlo za bílý. Kdyby existoval bůh, hned bych se stal živým a všechno bych opravil, vymaloval, vyčistil a zametl. Bože dej mi ještě jednu šanci!!!


(Karma: 360)
| Předmět: dovolenková a pro mne nejlepší povídka Š+G
29.09.19 20:54:05 | #330

Jak jsem se učil kouřit
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby správně nasazená na dásni také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek omotaných vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem byl pak vynález 8.C. Vdechování kouře z nedlouhé hadičky naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, nehledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli. Záhy jsme si my, kuřiva chtiví uvědomili, že máme-li techniku kouření zvládnout bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostiv.

S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická. a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice propůjčené státem a tak ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala vyklepanou cigaretu a čapce se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba tvrdil pro případ ztroskotání. Ačkoli na škole bylo kouření důsledně pronásledováno a astmatický učitel Rejhon kontroloval, převlečen za instalatéra, chlapecké záchodky i během výuky, Janebův zlozvyk byl učiteli i ředitelem tolerován. Jedině v hodinách si nesměl Nikotin zapálit. Řešil to tedy tím, že šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu. Krom toho jej hodnější profesoři posílali co chvíli s oběžníky a vzkazy, dobře vědouce, že ihned za dveřmi popustí Janeba uzdu své vášně.

Tradovalo se dokonce, že jakýsi bývalý učitel, smuten, že ten den nevykonal dobrý skutek, vyslal Janebu při odpoledním vyučování hlídkovat k blízké trafice, nekupuje-li někdo z žáků tabákové výrobky.

Není třeba zdůrazňovat, že naše srdce se pro Nikotina nadchla. Záhy jsme mu dělali domácí úkoly, nosili svačiny a ti šťastnější, kdo je sehnali i cigarety. A pak přišel den, na který jsme se těšili nejvíce, kdy v cihelně za městem nás měl Janeba naučit kouřit. Počítalo se, že nás, učňů, přijde osm. Lukáš, Pazderka, Pilný, Závoz, Weis, Děravý, Smolík a já. Ale dorazilo nás jen šest. Závozovi bohužel zemřela tetička a tak zklamaný spolužák místo kouření udivoval příbuzné pláčem. Pitomec Pazderka nevydržel muka čekání a zapálil si již doma v poledne ve spíži a byl přistižen otcem, jdoucím mlsat rum. My ostatní jsme již před třetí netrpělivě vyhlíželi Janebu, respektive kouř, který ho vždy signalizoval, takže náhodnému chodci by se zdálo, že se neblíží kamarád, ale sentinel. Přesně ve tři dorazil kouř k nám. "Doufám, že nikdo neporušil můj zákaz obědvat," řekl Janeba úvodem a vyzval nás, abychom předvedli své kuřácké zásoby. Cigarety cizích značek ihned zabavil, řka, že jsou pro nás, začátečníky, moc silné. "Co budu ale kouřit já?" zeptal se šmelinářský synek Smolík, který donesl pouze stovku Chesterfieldek. Janeba mu podal své dvě Lípy. Pak už nic nebránilo tomu, abychom si zapálili. Janeba se ukázal jako rozený pedagog. Věnoval se nám individuálně a dohlížel, zda jeden každý správně šlukuje. Na stěnu cihelny nakreslil pak průřez dýchacím ústrojím, aby ukázal jak nejlépe využít vdechnutého kouře. Pravda je, že nákresu již někteří z nás nemohli věnovat dostatečnou pozornost. Weise jsme dokonce museli omývat vodou. Když se probral, doznal, že v poledne jedl kachnu. Ta ostatně za chvíli byla i mezi námi. To už nám Janeba zapaloval další cigarety. Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. Zatím co Janeba si labužnicky pochutnával na chesterfieldkách, nám bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasně modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť. Za hodinu už bylo úplně jedno, kdo v poledne jedl a kdo se postil a domů nás za tmy rozvážel Janeba na dvoukoláku.

A tak se toho dne naučil kouřit pouze Závoz, jemuž pozůstalí na pohřbu nabídli cigaretu aby utišil žal a pitomec Pazderka, jehož otec si při rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne.


(Karma: 360)
| Předmět: Satan - LichKingAnathema
16.09.19 14:57:00 | #329

Z nekonečné ozvěny,
z hromu a hněvu
zní nekrolog těchto časů,
kázání samozvance.

Z nekonečné ozvěny
z příslibu moci
zní konfese nenávisti
hanobící důvěřivce.

Z nekonečné ozvěny
z věčného výkřiku
zní litanie plamenů.

Každý nádech je zrození.

Každý výdech je smrt.


(Karma: 360)
| Předmět: Páteční Š+G č.13
13.09.19 12:03:55 | #328

Jak jsem se stal učitelem
Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, s kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího, než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.

Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise položila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytráckou, jako je otázka: „Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?” Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: „Smetana, Fridrich Falcký”, a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. „Co je větší - Čína nebo Vatikán?” Řekl jsem: „Vatikán.” Začali kašlat. Povídám: „Čína.” Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina.

Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk zaslechne leccos i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: „Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst”, aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.

Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mne opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. Za školou jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách.

Konečně nadešel kýžený den 1. září. Bohužel jsem zaspal. Rychle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mne přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: „Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!” Pak mě vedl do ředitelny. „Tento muž, pane řediteli,” hlásil zezadu, “okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově.” Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil. „Je to trapný omyl, pane řediteli,” bránil jsem se, “jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny.” „Á, čekal jsem vás,” řekl s ulehčením ředitel, „pojďte, kolego, 7. B na vás již čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída.” „Nevadí,” řekl jsem, „zvládnu je, ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáku?” Ředitel váhal. „Aspoň jeden,” smlouval jsem. „Snad... cikán Masarovič...” pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. „Masarovič, Masarovič, “ opakoval jsem si, „to jméno nesmím zapomenout.”

Ze 7. B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne teší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. „To znám, také jsme to dělávali,” řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: „To znám, také jsme to dělávali.” Vtom mě pinknul do hlavy globus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: „To znám, začneme zeměpisem.” Třída zarvala: „Také jsme to dělávali!” „Tak dost!”, okřikl jsem ty štěbetálky. „Nebo se strýček rozzlobí!” Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáku objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. „Ještě jsem nezapsal do třídní knihy,” koktal jsem, „kdo chybí?” „Masarovič,” zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mdloby. „Jsou zde ještě nějací cikáni?” vyzvídal jsem v naději. „Nejsou, učiteli,” neslo se učebnou a do tabule se zabodl nuž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: „Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře.” Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. „Jdu mýt okna,” začal jsem. Třída nechápala. „Přišel jsem uklízet,” pokračoval jsem v přesvědčování. „Jsi učitel,” odpověděla třída.

Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.


(Karma: 360)
| Předmět: Studna - LichKingAnathema
12.09.19 13:26:27 | #327

Místa jako tohle měl moc rád.
Sotva překonal rozpadající se cihlovou zeď, ocitnul se v zahradě jako z jiného světa. Čnící stromy, vysoké traviny a miliony popínavek zaplňovaly mimo zarůstající cestičku veškerý volný prostor. Ben se ještě jednou ohlédl za sebe a za rozbitou cihlovou zdí na něj mžoural kousek sídliště. Přistěhovali se sem s rodiči teprve před pár měsíci a on, jelikož byl vždy trochu jiný než ostatní děti, měl velké problémy se s někým seznámit.
Takže dělal to, co mu šlo nejlépe, když byl venku sám. Toulal se.
S nadšeným výrazem se otočil zpět k objevené džungli. Dlouhé týdny si představoval, jak to tady asi vypadá, na tom zarostlém plácku mezi dvěma rodinnými domy. Byla to oblast obehnaná opravdu vysokou cihlovou zdí, odrbanou a oranžovou, takovou tou, kde se mísí vajgly, plechovky a sprosté čmáranice. A teď, když v jednom přiléhajícím keři odhalil prasklinu ve zdi dost velkou, aby se jí dokázal protáhnout i dospělák, tady stál. Vlastně ho teprve teď napadlo, že ta zeď vlastně nemá žádný jiný vchod – zvláštní, že si toho nikdy nepovšiml dříve.
Vykročil po nezřetelné cestičce vpřed. Zjistil, že půda je poměrně podmáčená a tenisky mu po pár neopatrných šlápnutích provlhly. Napadlo ho, jestli tady není jedna velká bažina a jestli by se v ní nemohl utopit. Ale v mysli malých chlapců podobné myšlenky často ustoupí vidině dobrodružství. Ulomil z blízkého keře větev a rozhodl se ji použít k průzkumu terénu.
Jak postupoval zelení vpřed, něco se mu nezdálo. Když naslouchal svým čvachtavým krokům, pochopil, že ho obestírá naprosté ticho. Žádné šumění vegetace, ani lísteček se nepohnul. Neslyšel zpěv ptáků či žabí kvákání. Dokonce i zvuky z okolního sídliště jako kdyby někdo stisknutím tlačítka vypnul.
Bylo tu mrtvo.
Bena na okamžik napadlo, že veškeré zdejší rostlinstvo je jeden nenávistný organismus, který ho tiše pozoruje a chystá se ho pohltit. Přeběhl mu mráz po zádech. Už mu nepřipadalo jako tak dobrý nápad sem lozit. Možná by se měl pomalu otočit a - A pak v zeleni před sebou spatřil toho člověka.
Ben ustrnul. Hlavou se mu prohnala tisícovka myšlenek související s tím, že bez dovolení vnikl na cizí pozemek a ani o tom nikomu neřekl. Čas se táhnul jako med a chlapci najednou došlo, že ten člověk se nehýbe. Opatrně vykročil vpřed, aby si postavu prohlédl.
Ne, to nebyl člověk – jen socha mladého muže. Nohy sochy se zanořovaly do bahnitého podloží a tělo bylo pevně obemknuto břečťanem. Ruce s křečovitě rozevřenými prsty měl přitisknuté k obličeji a celkový záměr sochaře vyzníval, jak kdyby kamenná postava mířila směrem, ze kterého Ben přicházel. Socha zde musela být opravdu dlouho, eroze už z ní stačila smýt většinu hlubších detailů. Pak zahlédl další sochu. A další a další... Užasle kolem nich procházel. Některé vypadaly novější, jiné starší. Byli zde muži i ženy, různý věk.
Celkově jich napočítal něco kolem dvaceti, ale v zeleném šeru jich mohlo klidně být více. Všechny se klátivě propadaly do půdy, některé skoro ležely, jak je rostlinstvo hladově stahovalo dolů. Ben nechápal, kde se to tu vzalo, ale bylo to úžasné. Těžko říct, kolik uměleckých výtvorů minul, než studnu spatřil.
Byla to velká stará studna se stříškou hustě porostlou mechem. Rumpál s navíjecím lanem už byl fuč a těch několik pozůstatků okovu tlelo někde poblíž. Ústí studny z černých kamenů působilo spíše slizce než vlhce, jako kdyby sahala do hluboké jeskyně. Co více, v šeru pod neprostupnou korunou stromů se zdálo, že ze studny něco slabě nazelenale světélkuje.
Půda zde byla velmi vlhká, takže k ní bez rozmyslu přeskákal po zvláštně tvarovaných kamenech; za okamžik byl u ní. Světélkování neustávalo, slabá záře se nad studnou tetelila jako toxický oblak jedu. Bena nenapadlo, co by ho mohlo způsobovat, nikdy se s ničím takovým nesetkal. Trochu se bál, ale zvědavost zvítězila.
Shlédl do studny a pak to uviděl.
Chtěl zaječet, ale nešlo to. Utíkal zpět po kamenech (rozbitá torza!), do houští mezi sochami (proboha!) a každý krok byl těžší a těžší...
A studna čekala na dalšího zvědavce.


(Karma: 360)
| Předmět: Minulé životy - LichKingAnathema
11.09.19 10:32:07 | #326

Evžen Koutník nikdy nevěřil v nadpřirozeno, zázraky, stěhování duší a podobné pitomosti, jak tomu rád říkával. Proto se dostal ve vlakovém kupé do ostrého sporu s mužem, který soustředěně studoval knihu nesoucí provokativní název Minulé životy.
„Jak může někdo věřit takovým blábolům!“ rozčiloval se. „Nějaký vypočítavý šílenec to sepíše a kdejaký blbec to potom koupí. A co víc! Propadne tomu a začne tyhle úchylnosti šířit! Já bych to trestal! Já bych za to sekal hlavy!“
„Promiňte,“ pronesl klidně onen muž, „jako spoluautor zmíněné knížky se musím ohradit. Jedu na přednášku, proto si text znovu pročítám. A na té akci budu dokazovat...“
„To známe! Dokazovat! Cha! Vypukne davová hysterie, živná půda fanatismu! Podívejte se, jak uměl lidi zblbnout takovej Hitler! Kdepak! Zkuste mi to teda dokázat v klidu. Tady a teď. Třeba...,“ ukázal na svého mopslíka, pohodlně rozvaleného na klíně. „Kým byla v minulým životě třeba tady ... Kikina? Nebo zvířat se snad ta vaše teorie netýká?“
„Ale týká. Jen bych musel psa zhypnotizovat.“
„Tak to, sakra, udělejte, co se může stát? Dyť už stejně skoro chrápe!“
„Dobře. Ale nese to s sebou určité riziko. Duše zvířete se může na určitou chvíli zaseknout ve své bývalé entitě a chovat se jako by byla v původním těle.“
„Nevadí, zkuste to.“
„Může to být nebezpečné!“
„Ale kuš! To jsou jen kecy! Vy jen nechcete, abych ten váš podvod prokoukl!“
Muž přivřel oči a temně zavrčel: „Dobrá, budete mít, co jste chtěl.“
Pak jemně uchopil mopslíkovu hlavu a uhrančivě mu pohlédl do očí.
*

Zhruba za čtvrt hodiny do kupé vstoupil průvodčí: „Jízdenky prosím!“
Muž odložil knihu a podal mu lístek.
Železničář se zle zakabonil: „A co to zvíře?“
„Není moje.“
„To chcete říct, že cestuje mýrnix týrnix samo?“
Muž pokrčil rameny: „Páníček na chvíli odběhl.“
„Zasloužil by kriminál,“ pokýval hlavou průvodčí, „takhle tejrat němou tvář. Copak to nevidíte? Ten pes je enormně nadmutej. Má břicho, jako by spolknul barel.“
Autor Minulých životů sklapl knihu a smutně pohlédl na podlahu.
V mopslíkově obřím břiše se cosi zmítalo, zatímco pes zřetelně syčel a snažil se omotat kolem železničářovy polobotky.