Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 5014x
Příspěvků:
115

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!

(Karma: 294)
| Předmět: Obnovení činnosti
19.06.19 13:36:29 | #165

Po delší úvaze jsem se rozhodnul od zítřejšího dne obnovit tuto diskuzi a ustanovit harmonogram svých příspěvků zde. Pondělí až čtvrtek bude zaměřen na klasickou temnější literaturu a v pátek na odlehčení budou zařazeny Povídky Šimka a Grossmana jako tomu bylo dříve. V sobotu a neděli je zde hlavně prostor pro jiné diskutující (což samozřejmě neznamená, že jiné dny nemohou přispívat, jen o víkendu nebudu přispívat já). Dobře se bavte a zušlechťujte své kulturní a literární cítění. *34677*


(Karma: 294)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.5
16.08.19 15:21:03 | #299
(Karma: 294)
| Předmět: Páteční Š+G č.9
16.08.19 10:47:52 | #298

Jak jsem byl medákem
Mé výsledky ve škole dávaly tušit, že nebudu právě filozofem. V době, kdy můj stejně starý bratranec Bedřich skládal maturitu, zápolil jsem já s triky malé násobilky, jsa pevně rozhodnut již tento rok opustit 4. třídu pomocné školy a vykročit do života, abych si vydělal nějaké peníze. Bylo jich už třeba. Kuřivo se netrhá na louce a do děvčat je třeba také občas vrazit pár korun. Zvláště když nezabere chytrost a ony, hloupé, se dívají po těle, které jsem já, bohužel, neměl právě lákavé. Konečně 30. června jsem s trochou protekce držel v ruce list, který potvrzoval součtem 10 x 5 jest 50, že jsem ukončil základní školní vzdělání. I ředitel školy byl šťasten, že se mě zbavil, bylo mu trapné, že je mladší než já. Zato dějepisec byl zklamán, neboť ztratil pamětníka položení základního kamene školy. Ale já jsem se na nikoho neohlížel. 22 let vzdělání na čtyři třídy mi úplně stačilo. A začal jsem se zajímat o nějaké zaměstnání. Rodiče mi sehnali místo přidavače na stavbě, ale to nebylo nic pro mne. Výplata byla jen dvakrát do měsíce a co chvíli padala na nohu cihla či dům. Vydržel jsem tam sotva 10 let a sháněl si místo sám. "0 něčem bych věděl," povídá jednou hostinský, "ale musel bys po tom rychle skočit." "Sem s tím, " řekl jsem, "záleží mi na tom." A položil jsem na tácek jakoby nic 400 korun zálohy. Hospodský se ke mně naklonil a špitl, že obec hledá medáka. "Díky," vykřikl jsem, "beru to!" Mnul jsem si ruce radostí. "Budu medákem!" Čistá práce se včelami se mi bude líbit a při troše chytrosti, které mám nazbyt, i med načerno odprodám. Druhý den jsem klepal na úřadě. Avízo z hospody bylo správné. Přijali mě hned, Bylo vidět, že hospodský držel toto místo v tajnosti pro spolehlivého člověka, který má rád včely, protože místo medáka bylo prý volné už tři roky. "A kdo se po tu dobu staral o včelky?" vyhrkl jsem se zájmem. "0 včelky?" Úředník se nechápavě podíval na kolegu. "Jen ho nech," poklepal si na čelo ten muž, "takové medáky potřebujeme." "Děkuji," řekl jsem, šťasten, že ocenili můj zájem o práci.

Ten den jsem dostal nové pracovní šaty celé z gumy, zřejmě proto, aby žihadlo neproniklo na kost, a plynovou masku – což se mi zdálo chytré, neboť ochrání tvář před včelami lépe než kukla. A hned jsem dostal první pracovní příkaz. "Zítra ráno přijdete na náměstí!" V 7.00 jsem tam stál. Masku nasazenou, uniformu připjatou páskem k tělu a rozhlížel se, kdo pro mne přijde. Asi po dvaceti minutách jsem se dočkal. Pod mýma nohama se ozvalo temné dunění a křik. Uskočil jsem stranou. Víko kanálu, na kterém jsem stál, se nadzdvihlo a vylezl muž v navlas stejné uniformě, jako byla moje. "Ty jsi ten novej?" prohodil ke mně. Přitáhl jsem si masku těsněji, protože z jeho šatů šla nepříjemná vůně i přes filtr. "Ano, jsem nový medák, kolego. Kde jsou úly?" "Co, úly? To je povedené," zasmál se ten tchoř. "Jsem rád, že na to jdeš s humorem. Budeš ho potřebovat. Tady máš nářadí, za hodinu se vrátím. Jdu na melouch. U Macáků potřebují vybrat žumpu," a odešel. Pomyslel jsem si: Že se nestydí. On, medák, opatrovník včel, dělá takovou nečistou práci. Podíval jsem se na kbelík, do kterého se zřejmě stáčel med. Byl zanedbaný až hanba. To asi taky používá k melouchům, pomyslel jsem si s hněvem. Běžel jsem domů. Já jim ukážu, jak se dělá medařina! Soda, kartáč, horká voda a za chvíli se kbelík leskl novotou. Vrátil jsem se na náměstí. Parťák už na mne čekal. "Dobře že jdeš, dneska už nebudeme dělat nic, mám práci. U Kačerů prosakuje ze stáje." Šel jsem domů, rozhodnut, že půjde-li to takhle dál, toho chlapa udám. Kamarádství půjde stranou.

Druhý den v 7.00 jsem opět stál na náměstí. "Jestli dnes nepůjdeme posloužit včelám, udělám hlášení na výboru," říkal jsem si. V 7.30 přijel parťák s voznicí. "Nasedej, jedeme stáčet," houkl na mne. "Konečně ochutnám med," zaradoval jsem se. Za vesnicí u zahradnictví parťák zastavil. "Napusť vaničku a zazvoň, ať jedeme dál," poručil mi. "Tady mají objednaný med?" podivil jsem se. "Ano, berou ho denně," chechtal se parťák. Připravil jsem vymydlený kbelík a parťák otevřel kohout. Hustá tekutina odporného zápachu se řinula z nádrže a pleskala o džber. "Co to vezem?" vykřikl jsem, téměř se zalykaje. "Med," řval smíchy kamarád. "Nasaď si masku, když ti nevoní." "Zase melouch!" rozrušil jsem se. "Já si špiním kýbl na med!" Vylil jsem to na zem, parťákovi pod nohy, kopl do voznice a zvolal: "Pošpinil jsi čest medáckého řemesla. Pro peníze rozvážíš trus a výkaly. Na tuhle práci si najděte nějakého blbce. Dneškem končím!" Svlékl jsem na místě uniformu a jen tak v trenýrkách běžel za hostinským. "Nebyl by nějaký tip na práci?" a vsunul mu do dlaně poslední úspory – 300 Kčs. "Potřebují někoho ke včelám," pravil výčepní. "To nechci, jsou tam špatní lidé." Zalistoval v umouněném zápisníku: "Pak by tu byl potřeba ras. I dva." Zamyslel jsem se – ras, i dva, ano, beru to místo. Už odmalička jsem chtěl být tělocvikářem. Vyběhl jsem z hospody a prozpěvoval si: raz-dva, raz-dva, raz-dva ...


(Karma: 294)
| Předmět: Osamělí
15.08.19 12:25:57 | #297

Nehybná noc
Mráz:
Za okny sníh
Poutník a dech.

Na cestě sám
Sám:
Na druhý břeh
Poutník a smrt.

Tíží tě samota,
když se rozední,
poutá tě zármutek
v pravém poledni.
Pálí tě rány slz,
co jdou po lících,
když je noc
a další kříž
v zahradě mrtvých
zasvítí.
Poprvé,
zas a zas,
potřetí,
prokletí:

Zlatavý lán
Žár:
Nad ženci jas
Pak záblesk a mrak.

Chladivý déšť
Proud:
Ostrovy střech
Zoufalý pláč.

Tíží tě samota,
když se rozední,
poutá tě zármutek
v pravém poledni.
Pálí tě rány slz,
Co jdou po lících,
když je noc
a další kříž
v zahradě mrtvých
zasvítí.
Poprvé,
zas a zas,
potřetí,
prokletí:


(Karma: 294)
| Předmět: Bytosti
14.08.19 10:17:25 | #296

Luna stříbrná, co září,
stádo koní spoutaných.
Temné bytosti se hlásí,
tlučou ve tvých pokojích.
Vyhaslé jsou oči andělů
a průvod nekončí.
Věčné otázky se jasní
a divoký vítr útočí.

Bohu dej i příchod dešťů,
i stopy historie zná.
Utajený výkřik noci,
bytosti na křídlech letí k nám.
Zklamaná je duše,
hledá klíče k tajemství.
Stačí odhalení jinotaje
a příchod bytostí.

Bytosti z XIII.století.
co přicházejí k nám,
přicházejí k nám!

V koutě krovů ve zdech města,
v šeru tvého svědomí,
v mlze tancující stíny,
tváře temných bytostí.
Bílé masky, černý samet,
temná hvězda ohlásí
těžkou kovadlinu času
a příchod bytostí.

Bytosti z XIII.století.
co přicházejí k nám,
přicházejí k nám!


(Karma: 294)
| Předmět: Otázka Ceny - Andrzej Sapkowski
13.08.19 14:32:05 | #294

I.
Zaklínač měl nůž na krku. Ležel v mydlinách s hlavou položenou na kluzkém okraji dřevěné kádě. V ústech cítil hořkou pachuť mýdla. Ostří tupé jako sedm neštěstí ho bolestivě škrábalo na ohryzku a s
nepříjemným skřípěním se pomalu sunulo k bradě. Lazebník jej s výrazem umělce, který si je vědom, že právě dokončil skutečné veledílo, ještě jednou škrábl nožem, jen z pouhé manýry. Nakonec mu otřel tvář
lněným ubrouskem napuštěným andělikovým odvarem.
Geralt vstal, dovolil sluhovi, aby na něj vylil vědro vody, otřepal se a vystoupil z kádě, zanechávaje za sebou na cihlové podlaze otisky mokrých nohou.
„Ručník, pane,“ řekl sluha a vrhl zvědavý pohled na jeho medailon.
„Díky.“
„Zde je oděv,“ řekl Haxo. „Košile, spodky, kalhoty, wams. A tady máš boty.“
„Myslel jsi na všechno, kasteláne. Nemohl bych jít alespoň ve vlastních botách?“
„Ne. Dáš si pivo?“
„S chutí.“
Pomalu se oblékal. Dotek cizího, drsného, nepohodlného oděvu na ještě vlhké pokožce mu kazil příjemný pocit navozený horkou koupelí.
„Pane kasteláne?“
„Poslouchám, pane Geralte?“
„Nevíš, proč tohle všechno? Je to skutečně zapotřebí?“
„To není moje starost,“ odpověděl Haxo a zašilhal po služebnictvu. „Mám za úkol tě jen ustrojit…“
„Chtěl jsi říci přestrojit.“
„…ustrojit a přivést na hostinu ke královně. Obleč si wams, pane Geralte. A schovej pod něj svůj medailon.“
„Tady ležela moje dýka.“
„Ale už neleží. Je na bezpečném místě, stejně jako oba tvoje meče a všechny věci. Tam, kam půjdeš, se chodí beze zbraní.“
Zaklínač pokrčil rameny a natáhl na sebe těsný karmínový kabátec.
„Co je to?“ ukázal na výšivku na prsou.
„Vidíš,“ řekl Haxo, „málem bych zapomněl. Na hostině budeš urozeným pánem Ravixem ze Čtyřrohu. Jako čestný host usedneš po pravici naší královny, je to její přání. Zde na oděvu je tvůj erb: kráčející
černý medvěd ve zlatém poli a na něm sedící panna v blankytném šatu s rozpuštěnými vlasy a zdviženýma rukama. Musíš si to zapamatovat, některý z hostů může být blázen do heraldiky. Stává se to dost často.“
„Jistě, zapamatuju si to,“ řekl Geralt vážně. „A kde se nachází Čtyřroh?“
„Dostatečně daleko. Jsi hotov? Můžeme jít?“
„Princezna Pavetta právě dovršila patnáct let. Dle obyčeje se sjeli uchazeči o její ruku. Královna Calanthé ji chce provdat za někoho ze Skellige. Na spojenectví s ostrovany nám velmi záleží.“
„Proč právě s nimi?“
„Protože na své spojence neútočí tak často jako na ostatní.“
„Pádný důvod.“
„Ale ne jediný. V Cintře, pane Geralte, tradice nepřipouští vládu ženy. Náš král Roegner nedávno zemřel na morové povětří a královna nechce žádného jiného muže. Naše paní Calanthé je moudrá a spravedlivá, ale král je král. Ten, kdo se ožení s královnou, usedne na trůn. Bylo by dobré, aby to byl chlap jak se patří. Na ostrovech o takové není nouze. Je to národ tvrdých mužů. Pojďme už.“
V polovině zastřešeného ochozu kolem nyní prázdného nádvoří se Geralt zastavil a rozhlédl.
„Pane kasteláne,“ promluvil polohlasně. „Jsme sami. Pověz mi, nač potřebuje královna zaklínače? Musíš o tom přece něco vědět. Kdo, jestli ne ty?“
„Stejně jako v mnoha věcech, se i v tomto ohledu Cintra podobá řadě jiných zemí. Máme zde vlkodlaky, bazilišky, kdyby ses dobře porozhlédl, našel bys i mantichoru. A tak se zaklínač může hodit.“
„Nevytáčej se, kasteláne. Ptám se tě, k čemu je královně zaklínač na hodokvasu, navíc převlečený za blankytného medvěda s rozpuštěnými vlasy?“
Hexo se bedlivě rozhlédl po nádvoří a dokonce se naklonil přes zábradlí ochozu.
„Děje se u nás něco nekalého, pane Geralte,“ zašeptal. „Na hradě straší.“
„Co?“
„Co obvykle strašívá? Strašidlo. Říká se, že je malé, hrbaté a bodlinaté jako ježek. V noci šmejdí po chodbách a řinčí řetězy. Skučí a sténá v komnatách.“
„Viděls je?“
„Ne,“ odplivl si Haxo. „A ani nemám zájem.“
„Lžeš, kasteláne,“ zamračil se zaklínač. „Jdeme na zásnubní hostinu. Co tam vlastně mám dělat? Dávat pozor, aby zpod stolu nevyskočil hrbáč a nezaskučel tak, že by všem v sále ztuhla krev v žilách? A beze zbraně? Nahastrošený jako šašek? Za koho mne máš?“
„Mysli si o tom, co chceš,“ nasupil se kastelán. „Dostal jsem příkaz nic ti neříkat. Poprosils mě, tedy jsem ti pověděl, co vím. A ty na to, že lžu. Takový je tvůj vděk.“
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit, kasteláne. Jen se divím…“
„Tak se přestaň divit,“ otočil se stále ještě rozhněvaný Haxo. „Nejsi tady proto, aby ses divil. A dobře ti radím, zaklínači, jestli ti královna poručí, aby ses svlékl donaha, pomaloval si zadnici šmolkou a pověsil se v sále hlavou dolů jako lustr, tak to udělej, nediv se a neotálej. Jinak tě mohou potkat značné nepříjemnosti. Chápeš?“
„Chápu. Jdeme, pane Haxo. Ať už mě na té hostině potká cokoliv, po té koupeli mám hlad jako vlk.“
II.
Nepočítaje krátké ceremoniální přivítání, kdy ho přijala jako „pána ze Čtyřrohu“, neprohodila královna Calanthé se zaklínačem ani slůvko. Hostina ještě nezačala, stále přicházeli hosté, hlasitě představováni
heroldem. Stůl byl ohromný, mohlo se kolem něj pohodlně usadit na čtyřicet hostů. V jeho čele seděla na trůně s vysokým opěradlem Calanthé. Po její pravici seděl Geralt, po levici šedovlasý
bard s loutnou nazývaný Dragodar. Zbývající dvě čestná křesla po královnině levici zůstávala volná. Napravo od Geralta u delší strany stolu seděl kastelán Haxo a jakýsi vévoda s obtížně zapamatovatelným
jménem. Za ním pak hosté z attreského knížectví – ponurý a mlčenlivý rytíř Rainfarn a pod jeho dohledem se nacházející dvanáctiletý kněžic Windhalm, jeden z uchazečů o princezninu ruku. Dále kolem stolu seděli pestrobarevně oblečení rytíři z Cintry a vazalové ze sousedních zemí.
„Baron Eylembert z Tiggu!“ ohlásil herold.
„Kokodák!“ zašeptala královna a strčila do Dragodara.
„Bude veselo.“
Hubený a vousatý, zámožně oděný šlechtic se hluboce uklonil, ale jeho živé, veselé oči a úsměv na rtech svědčily o tom, že jeho pokora má jisté meze.
„Vítej, pane Kokodáku,“ pronesla královna obřadně.
Hostova přezdívka byla očividně známější než jeho rodové jméno.
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
„Taktéž já mám radost z tvého pozvání,“ odvětil Kokodák a vzdychl.
„Nu což, hodím očkem po princezně, pokud dovolíš, má paní. Těžko je člověku, který žije sám, Veličenstvo.“
„Ale pane Kokodáku,“ usmála se Calanthé, namotávajíc si na prst pramínek vlasů. „Jsi přece ženatý, jak je známo.“
„Eee,“ zarazil se na okamžik baron. „Sama víš, paní, jak slabounká a křehká je moje choť. No a nyní, když u nás v kraji řádí neštovice… Sázím svůj pás a meč proti starým škrpálům, že za rok budu mít už i po smutku za svou nebohou manželku.“
„Chudáčku Kokodáku, máš ty ale štěstí,“ usmála se Calanthé ještě přívětivěji. „Tvá žena je vskutku slabounká. Slyšela jsem, že tě loni o žních načapala s děvečkou ve stohu a pak tě s vidlemi honila celou míli. Ale nedohonila tě. Musíš ji lépe krmit a pečovat o ni, dávat pozor, aby jí v noci netáhlo na záda. A za rok uvidíš, jak se spraví.“
Kokodák posmutněl, leč nepříliš přesvědčivě: „Rozumím tvé narážce, má paní. Mohu ale zůstat na hostině?“
„Budu potěšena, barone.“
„Poselstvo ze Skellige!“ zahřímal herold již poněkud ochraptěle.
Do sálu vstoupili dunivým krokem čtyři ostrované v lesklých kožených kabátcích lemovaných tulení kožešinou, přepásáni bandalíry z kárované vlny. Vedl je šlachovitý bojovník s osmahlou tváří a orlím
nosem, jehož doprovázel urostlý mladík se zrzavou čupřinou. Všichni muži se před královnou hluboce uklonili.
„Je pro nás velkou ctí,“ promluvila Calanthé s lehkým ruměncem na tváři, „opět na našem hradě přivítat tak vynikajícího rytíře, jako je Eist Tuirseach ze Skellige. Kdybych nevěděla, pane, jak hluboce pohrdáš ženitbou, těšila bych se představou, že se snad přicházíš ucházet o ruku mé dcery Pavetty. Nebo tě snad samota přece jen nesnesitelně souží?“
„Nesmírně, spanilá Calanthé,“ odpověděl snědolící plavec, nespouštěje jiskrný pohled z panovnice. „Vedu však příliš nebezpečný život, než abych pomýšlel na trvalý svazek. Nebýt toho… Pavetta je ještě
mladičká, nerozkvetlé poupátko, ale…“
„Ale co, rytíři?“
„Jablko nepadá daleko od stromu,“ ukázal Eist Tuirseach v úsměvu bělostné zuby. „Stačí se podívat na tebe, královno, aby člověk zjistil, do jaké krásy rozkvete princezna, až dosáhne věku, který má mít žena, aby mohla učinit válečníka šťastným. Nyní nechť se však o její ruku ucházejí mladíci. Takoví, jako synovec našeho krále Brana, zde tento Crach an Craite, jenž sem přibyl právě kvůli tomu.“
Crach sklonil svou ryšavou hlavu a poklekl před královnou na jedno koleno.
„Koho ještě jsi přivedl, Eiste?“
Vysoký muž se štětkovitým vousem na bradě a hromotluk s dudami na zádech poklekli vedle Cracha an Craite.
„Zde je válečný druid Myšilov, jenž stejně jako já je přítelem a rádcem krále Brana. A zde Draig Bon-Dhu, náš slavný skald. Na nádvoří čeká ještě třicet veslařů ze Skellige a hoří nedočkavostí, že se jim krásná Calanthé z Cintry ukáže alespoň v okně královského paláce.“
„Posaďte se, vážení hosté. Ty, pane Tuirseachu, tady.“
Eist se posadil na volné místo na užším konci stolu, které od královny oddělovalo pouze prázdné křeslo a místo, na němž seděl Dragodar. Zbývající ostrované usedli nalevo od královny mezi tlustého maršála
Vissegerda a trojici synů vladyky ze Streptu, jimž se říkalo Bručoun, Piškot a Držgrešle.
„Jsou zde víceméně všichni,“ naklonila se královna Calanthé k maršálovi. „Začínáme, Vissegerde.“
Maršál tleskl do dlaní. Sloužící s plnými podnosy a džbány s vínem vykročili v dlouhém zástupu ke slavnostní tabuli. Calanthé vůbec nejedla, jen se stříbrnou vidličkou nimrala v podávaném jídle. Dragodar drnkal na loutnu a jen občas něco narychlo zhltl. Ostatní hosté však mezi pečenými selaty, drůbeží, rybami a ústřicemi činili naprostou spoušť. K nejzdatnějším se v tomto směru řadil rudovlasý Crach an Craite. Rainfarn z Attre přísně káral mladého kněžice Windhalma, jednou ho dokonce plácl po ruce za jeho pokus zmocnit se džbánu s jablečným vínem. Kokodák na chvíli přestal okusovat kost, aby své spolustolovníky obveselil napodobením křiku bahenní želvy. Hosté byli stále
rozjařenější. Byly vznášeny přípitky, které byly čím dál více nevázanější. Calanthé si upravila tenkou zlatou čelenku ve zvlněných popelavých vlasech a otočila se ke Geraltovi, který byl právě zaměstnán rozbíjením krunýře velkého červeného raka.
„Tak, zaklínači,“ oslovila jej, „kolem nás je již dostatečně rušno na to, abychom si mohli diskrétně promluvit. Začněme od zdvořilostí. Jsem ráda, že tě mohu poznat.“
„Potěšení je na mé straně, Veličenstvo.“
„Po zdvořilostech k věci. Mám pro tebe práci.“
„Myslel jsem si to. Zřídkakdy mě někdo pozve jen z pouhé sympatie.“
„Inu, zřejmě nejsi příliš zábavným společníkem u stolu. Je ještě něco, co si domýšlíš?“
„Ano, je.“
„Co je to?“
„Řeknu ti to, až mi sdělíš, jakou máš pro mne práci, královno.“
„Geralte,“ pousmála se Calanthé a třela přitom smaragdový náhrdelník, v němž byl nejmenší kámen veliký jako májový chroust, „co myslíš, jakou práci je možno mít pro zaklínače? Vykopat studni? Opravit
díru ve střeše? Utkat gobelín, zobrazující všechny polohy, které vyzkoušeli král Vridank a jeho krásná žena Cerro během své svatební noci? Sám víš nejlépe, co obnáší tvé řemeslo.“
„Vím. Nyní ti již mohu říci, královno, co si domýšlím.“
„Jsem zvědavá.“
„Domýšlím si, že si stejně jako mnoho jiných pleteš mé řemeslo s úplně jiným zaměstnáním.“
„Och,“ mírně nakloněná směrem k Dragodarově loutně budila Calanthé dojem, že je zamyšlená. „A kdo jsou ti jiní, kterých je tak mnoho a ke kterým jsi mne tak blahosklonně přirovnal? A s jakou profesí si ti pošetilci pletou tvé řemeslo?“
„Veličenstvo,“ řekl Geralt klidně. „Cestou do Cintry jsem potkával kupce, vesničany, trpaslíky, kotláře a dřevorubce. Všichni vyprávěli o babici lidožroutce, která má ve zdejších lesích skrýš – chaloupku na kuří
nožce. Vyprávěli mi o přerazách číhajících v horách, o žirytvách a skolopendrách. Prý bych našel i mantichoru, kdybych se dobře porozhlédl. Jak vidíš, je tolik úkolů, které by mohl zvládnout zaklínač,
aniž by se musel strojit do cizího peří a erbů.“
„Neodpověděl jsi na mou otázku.“
„Nepochybuji, Veličenstvo, že díky sňatku tvé dcery uzavřené spojenectví se Skellige je pro Cintru nezbytné. Je možné, že intrikáni, kteří by tomu chtěli zabránit, zasluhují dostat na pamětnou, a to
způsobem, do něhož by nebyl zapleten sám panovník. Určitě by bylo nejlepší, kdyby jim dal za vyučenou pán ze Čtyřrohu, kterého nikdo nezná a který urychleně zmizí ze scény. A nyní ti odpovím na tvou otázku:
pleteš si moje řemeslo s povoláním námezdného vraha. Ti jiní, kterých je tak mnoho, to jsou ti, kdož mají
moc. Není to poprvé, co jsem pozván ke dvoru, kde chtějí spletité panovnické problémy snadno a rychle rozetnout mečem. Jenže já nikdy nezabíjel lidi pro peníze. A nikdy to ani neudělám.“
Nálada u stolu stoupala stejnou měrou, jakou ubývalo piva. Crach an Craite nalezl vděčné posluchače své přednášky o bitvě u Twythu. Kostí namočenou v omáčce nakreslil na stole mapu, na níž hlasitým křikem objasňoval bojovou situaci. Kokodák na stvrzení své trefné přezdívky zčistajasna zakdákal jako opravdová kvočna, čímž na jedné straně vzbudil všeobecné veselí stolovníků, na druhé straně pak pozdvižení mezi služebnictvem, přesvědčeným, že nějaká slepice unikla jejich pozornosti a záhadným způsobem se dostala z nádvoří do sálu.
„Takže mě osud potrestal nadmíru důvtipným zaklínačem,“ usmála se Calanthé, avšak oči měla přimhouřené a zlé. „Zaklínačem, který bez sebemenšího náznaku úcty nebo obvyklé zdvořilosti odhaluje mé intriky a ničemné, zločinné plány. Nezatemnila ti náhodou rozum moje krása a podmanivá osobnost? Tohle už víckrát nedělej, Geralte! Nemluv tak s těmi, kteří mají moc! Většina z nich ti tvá slova nikdy nezapomene a neodpustí. Znáš přece vládce a víš, že mají k dispozici různé prostředky: dýku, jed, žalář, rozžhavené kleště. Existuje nepřeberné množství způsobů, jimiž jsou mocní tohoto světa zvyklí mstít svou uraženou pýchu. Nevěřil bys, Geralte, jak snadné je urazit pýchu některých vládců. Zřídkakdy někdo z nich snese slova jako ‚ne‘‚ nebudu‘ nebo ‚nikdy‘. Někdy dokonce jen stačí, abys takovému vládci skočil do řeči, anebo abys měl nemístné poznámky a už máš zajištěno lámání kolem.“
Královna sepjala své štíhlé bílé ruce a lehce si jimi podepřela bradu, činíc tak efektní přestávku. Geralt jí ani neskočil do řeči, ani neučinil žádnou nemístnou poznámku k tomu, co řekla.
„Králové,“ pokračovala Calanthé, „dělí lidi do dvou kategorií. Jedněm přikazují, druhé kupují. Řídí se totiž starou, banální pravdou, že každého lze koupit. Každého! Je to pouze otázka ceny. Souhlasíš se mnou? Ach, ptám se zbytečně. Jsi přece zaklínač, vykonáváš svou práci a bereš za ni peníze. Ve vztahu k tobě ztrácí slovo ‚koupit‘ svůj hanlivý význam. Rovněž otázka ceny je ve tvém případě věcí zcela samozřejmou,
spojenou se stupněm obtížnosti úkolu, s kvalitou jeho provedení, s tvým mistrovstvím. A rovněž s tvou slávou, Geralte. Hudci na jarmarcích opěvují činy bělovlasého zaklínače z Rivie. Jestli je z toho pravda třeba jen pouhá polovina, mohu klidně předpokládat, že cena za tvé služby je nemalá. Najímat tě na tak triviální záležitost, jako je palácový převrat anebo vražda, by bylo vyhazováním peněz. To se dá zařídit jinýma, rozhodně levnějšíma rukama.“
„Bráá! Gháá-bráák!“ zaryčel náhle Kokodák, vyvolávaje tím hlučný potlesk za imitaci zvuků dalšího
zvířete. Geralt nepoznal, jaké zvíře to mělo být, ale v žádném případě by se s ním nechtěl setkat. Pomalu otočil hlavu a setkal se s klidným, jedovatě zeleným pohledem královny. Dragodar tiše brnkal na loutnu se svěšenou hlavou a s obličejem ukrytým za záclonou šedých vlasů, padajících mu na ruce i na nástroj.
„Ach, Geralte,“ povzdechla si Calanthé a odmítavým gestem zabránila sloužícímu dolít jí pohár vínem. „Já hovořím a ty mlčíš. Jsme na hostině, všichni se chceme dobře bavit. Bav mne. Začínám postrádat tvé trefné připomínky i tvé pronikavé úvahy. Také bych od tebe uvítala náležité projevy obdivu a úcty a oddanosti. Na pořadí nezáleží.“
„Což, Veličenstvo,“ odpověděl zaklínač, „očividně jsem špatným společníkem u stolu. Stále nedokážu pochopit, proč jsi mne vlastně poctila svou přízní a usadila po svém boku. Mohlas přece na toto čestné místo posadit někoho vhodnějšího. Každého, koho bys chtěla. Stačilo by jen někomu rozkázat, nebo ho
koupit. Byla by to jen otázka ceny.“
„Mluv, mluv,“ zaklonila Calanthé hlavu, přivřela oči a mile se usmála.
„Jsem nesmírně poctěn a potěšen, že mohu sedět vedle královny Calanthé z Cintry, jejíž krásu převyšuje pouze její moudrost. A za velkou poctu pokládám rovněž to, že se o mně královna doslechla a že na
základě toho, co o mně slyšela, mě nechce využít k řešení triviálních záležitostí. Kníže Hrobařík loni v zimě nebyl tak rozvážný. Pokoušel se mne najmout, abych mu našel jistou krasotinku, která mu utekla z plesu, když měla po krk jeho ordinérních pokusů získat si její přízeň. Zbyl mu po ní jen střevíček, který na útěku ztratila. Jen s obtížemi jsem ho přesvědčil, že na takovou práci by byl mnohem vhodnější zkušený lovčí než zaklínač.“
Královna mu naslouchala se záhadným úsměvem na rtech.
„Rovněž jiní panovníci, kteří se nicméně nemohli rovnat moudrostí tobě, královno, se mi nerozpakovali nabízet triviální úkoly. Jednalo se o tak prosté věci, jako zbavit se nevlastního potomka, otčíma, macechy,
strýce anebo tety. Všichni byli přesvědčeni o tom, že je to jen otázka ceny.“
Královnin úsměv mohl znamenat cokoliv.
„Opakuji tedy,“ uklonil se lehce Geralt, „že jsem nesmírně hrdý na to, že mohu sedět vedle tebe, paní. Hrdost pro nás zaklínače znamená mnoho. Nevěřila bys, královno, jak mnoho. Jistý vladyka kdysi urazil
jednoho zaklínače a dotkl se jeho hrdosti tím, že mu nabídl práci, která byla v příkrém rozporu se zaklínačským kodexem. Co více, naprosto nebral v úvahu jeho zdvořilé odmítnutí. Dotyčný vladyka se rozhodl zadržet zaklínače na své usedlosti a přinutit ho udělat to, co po něm žádal. Všichni, kteří o té
události později vyprávěli, se shodli na tom, že to nebylo vladykovo nejmoudřejší rozhodnutí.“
„Geralte,“ pronesla Calanthé po krátkém odmlčení. „Mýlil ses. Jsi u stolu velmi dobrým společníkem.“
Kokodák setřepal pivní pěnu z vousů a náprsenky, zaklonil hlavu a zavyl jako hárající vlčice. Psi na nádvoří i v širokém okolí mu odpověděli vzteklým štěkotem. Jeden z bratrů Streptů, snad Držgrešle, namočil prst do piva a nakreslil jím tlustou čáru kolem formace načrtnuté na stole Crachem an Craite.
„Omyl a totální neschopnost!“ zvolal. „Tady na křídle bylo třeba přeskupit jízdu a pak zaútočit!“
„Ha!“ zařval Crach an Craite a praštil kostí do stolu, až na tváře a tuniky stolovníků vyšplíchla omáčka. „A oslabit tak střed? Klíčové postavení? Fušeřina! Jenom slepec nebo blázen by tuhle situaci řešil takovým manévrem.“
„Ano, to je pravda!“ vykřikl Windhalm z Attre.
„Ptal se tě někdo, smrade?“
„Sám jsi smrad!“
„Zavři hubu, nebo tě touhle kostí vykastruju!“
„Sedni si na prdel a mlč, Crachu!“ přerušil Eist Tuirseach rozmluvu s maršálem Vissegerdem, aby mohl okřiknout svého krajana. „Dost těch sporů. Pane Dragodare, škoda tvého talentu. Tvoje krásná, třebaže
poněkud tichá hudba, vyžaduje při poslechu více soustředění. Draigu Bon-Dhu, přestaň žrát a chlastat! U tohoto stolu jedním ani druhým nezaimponuješ. Zmáčkni své dudy a potěš náš sluch pořádno vojáckou muzikou. Ovšem pouze s tvým souhlasem, spanilá Calanthé.“
„Ó, maminko!“ zašeptala královna Geraltovi a v němé rezignaci obrátila zrak ke stropu. Přikývla však na souhlas.
„Draigu Bon-Dhu,“ zavelel Eist, „zahraj nám píseň o bitvě u Chotěbuze. Ta v nás rozhodně nevyvolá pochybnosti o taktických schopnostech vojevůdců ani o tom, kdo tam získal nehynoucí slávu! Na zdraví bohatýrské Calanthé z Cintry!“
„Na zdraví! Sláva!“ řvali hosté jeden přes druhého za ohlušujícího třeskotu pohárů. Dudy Draiga Bon- Dhu ze sebe vydaly zlověstné zabučení, aby vzápětí doslova vybuchly táhlým modulovaným mečením.
Stolovníci zanotovali píseň, přičemž do rytmu tloukli do stolu vším, co jim padlo do rukou. Kokodák se chtivě vpíjel zrakem do měchu z kozí kůže, nepochybně posedlý představou o možnosti převedení z jeho nitra se deroucích příšerných zvuků do svého repertoáru.
„Chotěbuz,“ zavzpomínala Calanthé, dívajíc se přitom na Geralta.
„Moje první bitva. Ačkoliv se bojím vyvolat pobouření a opovržení hrdého zaklínače, přiznám se, že jsme se tehdy bili o peníze. Nepřítel vypaloval naše osady, které nám platily daně, a my, nenasytní chamtivci,
namísto toho, abychom mu to dovolili, jsme vyrazili do boje. Banální důvod, banální bitva, banální tři tisíce mrtvol rozklovaných krkavci. A podívej se! Místo toho, abych se styděla do morku kostí, sedím tady pyšná jako páv, že se o mně zpívají písně. A to dokonce i za tak barbarského hudebního doprovodu.“
Opět se na jejím obličeji rozhostila ona parodie úsměvu plného štěstí a přívětivosti. Geralt mlčel, zatímco královna prázdným pohárem odpovídala na přípitky vznášené na její počest.
„Pokračujme,“ řekla Calanthé a přijala od Dragodara bažantí stehýnko, do něhož se s chutí pustila. „Jak jsem již řekla, vzbudil jsi můj zájem. Bylo mi řečeno, že vy zaklínači jste neobyčejně zvláštní lidé. Příliš jsem tomu nevěřila. Ale teď už věřím. Při úderu vydáváte zvuk, který svědčí o tom, že jste vykováni z oceli, a ne ulepeni z ptačího trusu. Na tom, že jsi zde proto, abys vykonal úkol, to ovšem nic nemění. A tu
práci vykonáš bez řečí.“
Geralt se neusmál, ačkoliv si to velice přál. Stále mlčel.
„Myslela jsem,“ řekla královna, budíc přitom zdání, že veškerou pozornost věnuje bažantímu stehýnku, „že něco řekneš. Anebo se usměješ. Ne? Tím lépe. Mohu naši dohodu pokládat za uzavřenou?“
„Nejasné úkoly se nedají plnit,“ podotkl zaklínač suše.
„Co je ti nejasné? Od samého začátku jsi přece všechno chápal. Samozřejmě, mám jisté plány týkající se spojenectví se Skellige a manželství mé dcery Pavetty. Nemýlil ses v tom, že tyto plány jsou ohroženy, a také v tom, že tě potřebuji, abys to ohrožení odstranil. Tady je ale tvému důvtipu konec. Tvoje domněnka, že si tvé řemeslo pletu s profesí námezdného vraha, se mne nesmírně dotkla. Rač si zapamatovat Geralte, že patřím k těm několika málo vládcům, kteří dokonale vědí, čím se zaklínači zabývají a k jaké práci je lze najímat. Na druhé straně, jestliže někdo umí zabíjet tak zručně jako ty, nesmí se divit, že jsou i tyto jeho schopnosti ceněny velmi vysoko. Tvá sláva tě předchází, Geralte, a je mnohem větší než věhlas prokletých dud Draiga Bon-Dhu. A stejně jako v nich, je i v ní proklatě málo příjemných tónů.“
Třebaže dudák nemohl slyšet královnina slova, ukončil svůj koncert. Stolovníci ho odměnili ryčnými ovacemi, po nichž se s novou vervou pustili do plenení zásob jídla a pití, do vzpomínek na průběh rozmanitých bitev a vyprávění nestydatých vtipů a historek. Kokodák vydával hrůzostrašné pazvuky, při nichž bylo těžko rozhodnout, zda se jedná o další imitaci nějakého zvířete, či jen o prosté ulehčení přeplněnému žaludku. Eist Tuirseach se ze svého místa naklonil přes stůl.
„Veličenstvo,“ řekl, „zajisté máš vážné důvody, proč celou dobu věnuješ svou pozornost jen pánu ze Čtyřrohu, je však na čase, abychom spatřili princeznu Pavettu. Na co čekáme? Snad ne na to, až se Crach an Craite zpije do němoty? Už k tomu nemá daleko.“
„Jako vždy máš pravdu, Eiste,“ opáčila královna a mile se usmála.
Geralt se nestačil divit, jak bohatý byl arzenál jejích úsměvů. „Vskutku musím s panem Ravixem probrat několik důležitých záležitostí. Ale nelekej se, budu se věnovat i tobě. Jistě znáš mou zásadu: nejprve
povinnost, potom zábava. Pane Haxo!“
Zvedla ruku a pokynula kastelánovi. Haxo beze slova vstal, uklonil se a rychle odešel. Královna se opět obrátila na Geralta: „Slyšels? Zjevně se spolu dohadujeme příliš dlouho. Jestli se Pavetta už přestala fintit před zrcadlem, bude za chvíli mezi námi. Dávej dobrý pozor, protože ti to nebudu opakovat. Chci dosáhnout toho, co jsem si předsevzala a co ty jsi už zčásti uhodl. Žádné jiné řešení nepřipadá v úvahu.
Co se týče tebe, můžeš si vybrat. Mohu tě přinutit pracovat. Pokládám za ztrátu času rozebírat důsledky tvé případné neposlušnosti. Tvá poslušnost bude, to se rozumí, bohatě odměněna. Anebo mi můžeš prokázat laskavost a poskytnout mi placenou službu. Všimni si, že jsem úmyslně neřekla, že bych si tě mohla koupit, protože jsem se rozhodla neurazit tvou zaklínačskou hrdost. Je to velký rozdíl, viď?“
„Velikost tohoto rozdílu nějak unikla mé pozornosti.“
„Tak dávej větší pozor, když něco říkám. Rozdíl spočívá v tom, můj drahý, že kupovanému se platí podle
vlastního uvážení. Ten, kdo vykonává práci, si její cenu stanovuje sám. Je ti to jasné?“
„Částečně. Připusťme tedy, že se rozhodnu pro placenou práci. Mohu tedy vědět, co je to za práci?“
„Ne, nemůžeš. Můj rozkaz, ten ovšem bude konkrétní a zcela jednoznačný. Jak jinak, když se jedná o placenou práci. Zajímá mě konečný výsledek, nic jiného. Je na tobě, jakými prostředky mi jej zajistíš.“
Geralt zvedl zrak a setkal se s pronikavým, černým pohledem druida ze Skellige. Myšilov ze zaklínače nespouštěl oči a jakoby v zamyšlení
drolil v prstech kousek chleba. Zaklínač pohlédl dolů na stůl. Na dubové desce před druidem se rychle jako mravenci pohybovaly drobty pečiva, zrnka kaše a načervenalé zbytky račího krunýře. Vytvářely runy. Runy se skládaly, až vytvořily slovo. Otázku. Myšilov čekal a upíral zrak na zaklínače. Geralt sotva znatelně přikývl. Druid se podíval na stůl před sebou a s kamennou tváří smetl drobty ze stolu.
„Urozené panstvo!“ zvolal herold. „Pavetta z Cintry!“
Hosté ihned ztichli a obrátili se ke schodišti. Scházel z něj kastelán se světlovlasým pážetem v šarlatové livreji. Za nimi zvolna, se skloněnou hlavou sestupovala princezna. Měla stejné popelavé vlasy jako její matka, na rozdíl od ní si je však splétala do dvou silných copů sahajících až po pás. S výjimkou diadému s mistrně rytou kamejí a zlatého řetízku z jemných článků obepínajícího v pase její stříbřitě modré šaty neměla princezna žádné šperky. Doprovázena pážetem, heroldem, kastelánem a maršálem Vissegerdem, usedla do křesla mezi Dragodara a Eista Tuirseach. Dvorný ostrovan se okamžitě postaral o její pohár a začal s ní rozmlouvat. Geralt si povšiml, že mu odpovídala pouze jednoslovně. Oči měla stále sklopené, zakryté dlouhými řasami a to i při halasných přípitcích, vznášených na její počest. Její krása zapůsobila na všechny hosty bezpochyby velkým dojmem. Crach an Craite přestal hulákat a zíral na Pavettu tak okouzleně, že zapomněl dokonce i na džbán s pivem. Též Windhalm z Attre princeznu hltal pohledem a neustále přitom měnil odstíny červeně ve tváři, jako kdyby ho už jen několik zrníček v přesýpacích hodinách dělilo od princezniných půvabů. S podezřelým soustředěním studovali sličný princeznin obličej i Kokodák a bratři ze Streptu.
„Co na ni říkáš, Geralte?“ zajímala se Calanthé, viditelně potěšena dojmem, jaký u hostů její dcera vyvolala.
„Bez falešné skromnosti musím konstatovat, že se to děvče navlas podobá své matce. Až je jí pro toho zrzavého Cracha škoda. Všechny mé naděje spočívají v tom, že z toho klacka vyroste někdo podobný, jako je Eist Tuirseach. Vždyť jsou stejné krve. Posloucháš mne, Geralte? Cintra musí se Skellige uzavřít spojenectví, je to v zájmu státu. Má dcera si musí vzít vhodného ženicha, protože je to má dcera. A právě úspěch mého plánu musíš zajistit ty.“
„A jak to mám provést? Nestačí snad k tomu záměru jen tvá vůle, královno?“
„Věci se mohou vyvinout tak, že stačit nemusí.“
„Co může být silnější než tvá vůle?“
„Věštba.“
„Aha. Takže já, ubohý zaklínač, se mám postavit věštbě, jež je silnější než královská vůle. Zaklínač bojující s věštbou. Jaká ironie!“
„Proč ironie?“
„To je jedno, královno. Vypadá to, že služba, kterou po mně požaduješ, hraničí s nemožným.“
„Kdyby hraničila s možným,“ procedila Calanthé skrze usmívající se rty, „poradila bych si s tím sama a nepotřebovala bych k tomu proslulého Geralta z Rivie. Přestaň mudrovat. Všechno je možné zařídit a vykonat, je to jen otázka ceny. K ďasu, ve tvém zaklínačském ceníku musí figurovat cena za to, co hraničí s nemožným. Myslím, že nebude malá. Zajisti mi výsledek, který po tobě žádám, já ti pak dám to, oč požádáš ty.“
„Co jsi to řekla, královno?“
„Dám ti, oč požádáš. Nesnáším, když po mně někdo chce, abych mu něco opakovala. Zajímalo by mě, zda své zákazníky, když ti nabízejí práci, znechucuješ ještě před provedením úkolu stejně jako mě. Času je příliš málo. Odpověz – ano nebo ne?“
„Ano.“
„To už zní lépe, Geralte. Tvoje odpovědi se čím dál tím více podobají těm, jaké na své otázky očekávám. A teď nenápadně natáhni levou ruku a sáhni za opěradlo mého trůnu.“
Geralt vsunul ruku pod zlatomodrou drapérii za královninými zády. Téměř okamžitě nahmátl jílec meče připevněného naplocho ke koženému čalounění. Jílec meče, který velmi dobře znal.
„Královno,“ zeptal se tiše, „jsi opravdu přesvědčena, že na věštbu stačí pouze meč?“
„Jsem,“ otočila se k němu Calanthé. „Meč a zaklínač, který jej dokáže pevně držet v rukou. Jak vidíš, zajistila jsem obojí.“
„Veličenstvo…“
„Už dost, Geralte. Hovoříme spolu příliš dlouho. Všichni se na nás dívají. Eist je už trochu nevrlý. Promluv si chvilku s kastelánem, něco pojez, napij se – ale ne moc. Chci, abys měl pevnou ruku.“
Nerad, ale poslechl. Královna se zapojila do rozhovoru, jejž vedl Eist, Vissegerd a Myšilov za tiché účasti Pavetty. Dragodar odložil loutnu a snažil se dohnat, co zameškal v jídle. Haxovi nebylo příliš do řeči. Jen vévoda s obtížně zapamatovatelným jménem, kterému zjevně ležely na srdci problémy chodu Geraltova
vybájeného panství, se zdvořile dotazoval, zdali klisny na Čtyřrohu mají dost hříbat. Geralt odpověděl, že ano, neboť připouštění jim jde k duhu mnohem lépe než hřebcům. Nebyl si jist, zda byl jeho žert správně pochopen, protože vévoda se již dále na nic neptal. Myšilov neustále činil pokusy navázat pohledem spojení se zaklínačem. Drobty na stole se však už nepohnuly. Crach an Craite se stále více přátelil se dvěma bratry ze Streptu. Třetí, nejmladší syn pána ze Streptu byl po marném úsilí udržet tempo pití nasazené Draigem Bon-Dhu k ničemu. Skald, jak se zdálo, vycházel z těchto závodů zatím bez
zřetelnější újmy. Mladší a méně důstojní rytíři na konci stolu falešně zanotovali známou rozpustilou písničku o rohatém kozlíkovi a mstivé babici. Kudrnatý panoš přivedl k Vissegerdovi kapitána stráže ve
zlatomodrých barvách Cintry. Maršál zamračeně vyslechl hlášení, vstal, přistoupil ke trůnu, sklonil se ke královně a něco jí šeptal do ucha. Calanthé rychle pohlédla na zaklínače a něco řekla maršálovi. Vissegerd se ke královně schýlil ještě níže a opět něco zašeptal. Královna na něj vrhla ostrý pohled a beze slova uhodila plochou dlaní do opěradla. Maršál se uklonil a předal královnin rozkaz kapitánovi stráže. Jaký rozkaz to byl, Geralt nezaslechl. Povšiml si však, že se Myšilov neklidně zavrtěl a pohlédl na Pavettu. Sálem se rozlehly těžké, dunivé kroky. Všichni stolovníci zvedli hlavy. Přicházející postava byla oděna ve zbroji z železných plátů a voskem leštěné kůže. Vypouklý modročerný kyrys přecházel v lamelovou suknici a krátké chrániče stehen. Pancéřové nárameníky se ježily ostrými ocelovými trny, stejně jako do tvaru psí tlamy protažená přilbice, jež v horní části připomínala slupku kaštanu. Tajemný host přišel s řinčením a skřípěním až ke stolu a zůstal nehybně stát přímo naproti trůnu.
„Vznešená královno, urození hosté,“ promluvil zpoza hustě mřížovaného hledí své helmy, když se ztuha uklonil.
„Promiňte, že ruším vaši slavnostní hostinu. Jsem Ježek z Erlenwaldu.“
„Buď vítán, Ježku z Erlenwaldu,“ pronesla královna zvolna. „Přijmi místo u tabule. U nás v Cintře rádi vidíme každého hosta.“
„Díky, Veličenstvo.“ uklonil se znovu Ježek z Erlenwaldu a udeřil se pěstí v kovové rukavici do prsou.
„Nepřicházím do Cintry jako host, nýbrž ve velice důležité záležitosti, která nesnese odkladu. Jestliže královna Calanthé dovolí, předložím vám svou záležitost okamžitě, ať zbytečně neztrácíme čas.“
„Ježku z Erlenwaldu,“ namítla královna ostře. „Tvá péče o náš čas je sice dojemná, ovšem v žádném případě neospravedlňuje tvou neomalenost. Jednoznačným hulvátstvím je pro mne to, že ke mně hovoříš skrze to železné řešeto. Buď tedy tak laskav a sundej si přilbici. Snad nějak přežijeme nenahraditelnou ztrátu času, kterou si tato činnost vyžádá.“
„Můj obličej, Veličenstvo, musí zatím zůstat skryt. S tvým laskavým svolením.“
Mezi hosty se ozval rozhněvaný šepot s občasnou v zubech drcenou nadávkou. Myšilov neslyšně pohnul rty. Zaklínač ucítil, jak zakletí na okamžik zelektrizovalo povětří a pohnulo jeho medailonem. Calanthé se přimhouřenýma očima dívala na Ježka, nervózně bubnujíc prsty o opěradlo trůnu.
„Svoluji,“ řekla nakonec. „Chci věřit tomu, že důvod, který tě k tomu vede, je dostatečně pádný. Mluv tedy, Ježku bez tváře, co tě k nám přivádí?“
„Díky za tvůj souhlas, Veličenstvo,“ řekl příchozí. „Nemohu však snést tvé nařčení z hulvátství. Na vysvětlenou mohu uvést, že se jedná o rytířský slib. Nemohu odhalit obličej dříve, než odbije půlnoc.“
Královna dala nedbalým pohybem ruky najevo, že vysvětlení přijímá. Ježek zaskřípal svým ostnatým brněním a postoupil kupředu.
„Je tomu patnáct let,“ promluvil hlasitě, „kdy tvůj manžel, král Roegner, zabloudil na lovu v Erlenwaldu. V
lese spadl z koně a poranil si nohu. Ležel na dně soutěsky a volal o pomoc. Odpovědí mu bylo jen syčení zmijí a vytí blížících se vlkodlaků. Bezpochyby by zahynul, nebýt včas poskytnuté pomoci.“
„Vím, že tomu tak bylo,“ potvrdila královna. „Jestliže o tom víš i ty, byl jsi tedy tím, kdož mu poskytl pomoc.“
„Ano. Jen díky mně se vrátil živý na svůj hrad. K tobě, má paní.“
„Jsem povinována vyjádřit ti svou vděčnost, Ježku z Erlenwaldu. A to přesto, že Roegner, pán mého srdce i lože, již opustil tento svět. Ráda bych věděla, jak ti mohu svou vděčnost projevit. Obávám se však, že by
má otázka mohla rytíře, jenž složil rytířský slib a jehož jednání se ve všech ohledech řídí rytířským obyčejem, hluboce urazit. Mohla by přece budit zdání, že tvá pomoc králi nebyla nezištná.“
„Dobře víš, paní, že vskutku zcela nezištná nebyla. Víš také velice dobře, že si dnes přicházím pro odměnu, jíž mi král za záchranu svého života přislíbil.“
„Ach tak?“ usmála se Calanthé, třebaže v jejích očích zaplály zelené ohníčky. „Tys tedy našel krále na dně soutěsky, bezbranného, raněného, vydaného napospas zmijím a vlkodlakům. Ovšem pomoc jsi mu poskytl, až když ti přislíbil odměnu. Kdyby ti ji slíbit nechtěl anebo nemohl, nechal bys ho tam a já bych dodnes nevěděla, kde se bělají jeho kosti. Och, jak šlechetné z tvé strany! Tvé chování bylo zajisté již tenkrát řízeno jakýmsi zvláštním rytířským slibem.“
Nesouhlasný šepot hostů nabral na síle.
„A dneska ses dostavil pro svou odměnu, Ježku z Erlenwaldu,“ pokračovala královna se stále zlověstnějším úsměvem. „Po patnácti letech? Počítáš i s úroky, které za tuto dobu narostly? Tady není
trpaslická banka, Ježku. Říkáš, že ti odměnu slíbil Roegner? Inu, bude velice obtížné ho sem dostat, aby dostál svému slovu. Myslím, že snadnější bude poslat tě za ním do záhrobí. Tam se dohodnete, co kdo komu dluží. Příliš jsem milovala svého muže, Ježku, než abych mohla klidně myslet na to, že jsem ho mohla ztratit již tehdy, před patnácti lety – kdyby se s tebou odmítl potupně handrkovat. Tato myšlenka ve mně vzbuzuje nelibost vůči tvé osobě. Uvědomuješ si, maskovaný cizinče, že v této chvíli, zde v Cintře, na mém hradu a v mé moci, jsi stejně bezbranný jako můj manžel tehdy na dně soutěsky? Co mi nabídneš, jakou odměnu, jestliže ti slíbím, že odtud vyjdeš živ a zdráv?“
Medailon na Geraltově krku se lehce zachvěl. Zaklínač vrhl rychlý pohled na Myšilova. Setkal se s jeho pronikavým, neskrývaně znepokojeným pohledem. Lehce zavrtěl hlavou a tázavě zvedl obočí. Druid rovněž zavrtěl hlavou a sotva znatelným pohledem své rezavé brady ukázal na Ježka. Geralt si tím nebyl jist.
„Tvá slova, paní, jsou volena tak, aby mne zastrašila, vyvolala hněv zde přítomných pánů a pohrdání tvé dcery Pavetty. Kromě toho nejsou vůbec pravdivá. Velice dobře to víš!“
„Jinými slovy: lžu jako stará šejdířka,“ změnil se královnin předstíraný úsměv v nehezkou grimasu.
„Dobře víš, paní,“ pokračoval nevzrušeně maskovaný cizinec, „co se tenkrát v Erlenwaldu přihodilo. Víš, že zachráněný Roegner sám z vlastní vůle přísahal, že mi dá vše, oč požádám. Volám vás všechny za svědky toho, co nyní řeknu! Když se mne král, jehož jsem zachránil, u svého oře podruhé otázal, co si přeji za jeho záchranu, odpověděl jsem mu. Požádal jsem ho, aby mi slíbil, že mi dá to, o čem neví, že to zanechal doma a také to neočekává. Král odpřisáhl, že tak učiní. Po návratu domů zastihl tebe, Calanthé, těsně po porodu. Ano, má paní, čekal jsem dlouhých patnáct let a úroky z mé odměny rostly. Dnes při pohledu na krásnou Pavettu vidím, že se mé čekání bohatě vyplatilo! Pánové a rytíři! Někteří z vás přibyli do Cintry, aby se ucházeli o ruku princezny Pavetty. Oznamuji vám, že jste přijeli zbytečně. Ode dne svého narození patří z moci královské přísahy mně!“
Mezi hosty vypukla vřava. Někteří křičeli, jiní bušili pěstmi do stolu, další kleli. Držgrešle ze Streptu šermoval porcovacím nožem, který vytrhl ze skopové pečené. Crach an Craite se sklonil a zkoušel, zda se mu nepodaří vylomit desku stolu z křížového úchytu „Neslýchané!“ křičel Vissegerd. „Jaké máš důkazy? Důkazy!“
„Nejlepším důkazem je královnina tvář!“ zvolal Ježek a ukázal rukou v železné rukavici na Calanthé.
Pavetta seděla se svěšenou hlavou nehybně u stolu. Povětří zhoustlo něčím nepopsatelným. Zaklínačův medailon se doslova zmítal na řetízku pod wamsem. Geralt zpozoroval, jak královna gestem ruky přivolala páže stojící za trůnem a něco mu šeptem rozkázala. Geralt nezaslechl, co to bylo, avšak zarazil ho údiv na jinochově tváři, když musel královně rozkaz zopakovat než odběhl k východu. Vřava u stolu neutichala. Eist Tuirseach se obrátil ke královně.
„Calanthé,“ otázal se odměřeně, „má pravdu?“
„A kdyby ano, tak co?“ procedila královna skrze zuby.
Rozčileně se hryzala do rtu a škubala zelenou šerpou na svém rameni.
„Pokud má pravdu,“ zasmušil se Eist, „bude slib nutno dodržet.“
„Opravdu?“
„Mám to snad chápat tak,“ otázal se ostrovan hořce, „že stejně lehkovážně přistupuješ ke všem slibům? K tomuto, jakož i všem ostatním, na něž si tak dobře vzpomínám?“
Geralt, kterého by ve snu nenapadlo, že někdy uvidí královnu Calanthé s ruměncem ve tváři, vlhkýma očima a rozechvělými rty, byl ohromen.
„Eiste,“ zašeptala královna, „to je něco jiného…“
„Opravdu?“
„Ach, ty čubčí synu!“ zařval neočekávaně Crach an Craite a vyskočil ze svého místa u stolu. „Posledního drzouna, který tvrdil, že jsem někdy něco učinil zbytečně, žerou krabi na dně Allenkerské zátoky! Nepřiplul jsem sem ze Skellige proto, abych se vrátil s prázdnou! Objevil se nápadník, k ďasu! Hola, chaso, ať mi někdo podá můj meč! A tady tomu bláznovi dejte taky nějaké železo do ruky! Hned uvidíme, kdo…“
„Crachu, co kdybys na chvilku zavřel hubu?“ okřikl ho přísně Eist a opřel se zaťatými pěstmi o stůl. „Draigu Bon-Dhu! Činím tě odpovědným za další chování králova synovce!“
„Zavřeš hubu i mně, Tuirseachu?“ postavil se prudce Rainfarn z Attre. „Kdo se osmělí zabránit mi, abych smyl krví hanbu, která byla způsobena mému knížeti a celému knížectví? A kněžici Windhalmovi, který jediný je hoden ruky a lože krásné Pavetty! Přineste meče! Hned tady, na tomto místě, ukážu tomu Ježkovi, či jak se vlastně jmenuje, jak my z Attre trestáme podobné urážky! Jsem zvědav, zda mně v tom někdo nebo něco zabrání!“
„Ovšem. Ohled na dobré mravy,“ pronesl klidně Eist Tuirseach. „Je nepřípustné vyzývat někoho k souboji, aniž bys předem požádal o souhlas paní tohoto domu. Je snad síň vládkyně z Cintry krčmou, kde je možno prát se a bodat noži, jak se komu zachce?“
Opět začali všichni křičet jeden přes druhého, proklínat a mávat pěstmi. Náhle rámus ustal jako když utne. Sálem se totiž rozlehlo krátké vzteklé zaryčení zubřího býka v říji.
„Tak,“ prohlásil Kokodák, říhl si a vstal ze svého křesla.
„Eist se zmýlil. Tohle už nepřipomíná ani krčmu, tohle je rovnou zvěřinec. Proto ten zubr. Šlechetná Calanthé, dovol, abych vyslovil svůj názor na tento problém.“
„Sleduji, že na tento problém má svůj názor spousta lidí, kteří jej vyslovují, aniž by mne požádali o souhlas,“ řekla Calanthé zvolna. „Je až s podivem, že nikoho z vás nezajímá názor můj. A já říkám, že se mi spíš tento prokletý hrad zřítí na hlavu, než bych dala Pavettu tomu podivínovi. Nemám nejmenší důvod…“
„Roegnerova přísaha…“ začal Ježek, ale královna ho rázně přerušila úderem zlatého poháru o stolní desku.
„Roegnerova přísaha mě zajímá jako loňský sníh! A co se týče tebe, Ježku, zatím jsem se nerozhodla, zda dovolím Crachovi nebo Rainfarnovi, aby se s tebou potýkali zde v tomto sále, anebo tě prostě
rozkážu oběsit. Drzým skákáním do řeči můžeš moje rozhodnutí podstatně ovlivnit.“
Geralt, stále ještě znepokojený poškubáváním medailonu, se náhle setkal s očima princezny Pavetty, smaragdově zelenýma stejně jako oči její matky. Princezna je již neskrývala za svými dlouhými řasami. Dívala se střídavě na zaklínače a na Myšilova. Nikdo jiný v sále ji nezajímal. Shrbený Myšilov se neklidně vrtěl na svém místě a něco si brumlal pod vousy. Kokodák si významně odkašlal.
„Mluv,“ pokynula mu královna. „Ale k věci. A pokud možno stručně.“
„Dle tvého rozkazu, Veličenstvo. Šlechetná Calanthé i vy, rytíři! Zajisté podivnou prosbu přednesl Ježek z Erlenwaldu králi Roegnerovi, když mu vladař slíbil, že mu splní jakékoli přání. Ale nepředstírejme, že
jsme nikdy neslyšeli o takových přáních ani o Zákonu Překvapení, starém jako lidstvo samo. O ceně, kterou může požadovat ten, kdo v beznadějné situaci zachrání něčí život, kdo vysloví, zdálo by se, naprosto nesplnitelné přání: ‚Dáš mi to, co tě jako první přivítá při tvém návratu domů.‘ Řeknete, že to může být pes, stráž u brány, nebo dokonce tchýně dychtící po tom, aby mohla vyhubovat svému vracejícímu se zeti. Anebo: ‚Dáš mi to, co nečekáš, že nalezneš po návratu domů.‘ Po dlouhé cestě,
vážení pánové, a neočekávaném návratu, to obyčejně bývá milenec v manželčině loži. Ale také se stává, že to může být dítě. Dítě předurčené věštbou.“
„Zkrať to, Kokodáku,“ zamračila se královna.
„Rozkaz! Pánové! Cožpak jste ještě neslyšeli o věštbou předurčených dětech? Cožpak nebyl legendární hrdina Zatret Woruta jako dítě odevzdán trpaslíkům, poněvadž byl tím, koho jeho otec jako prvního
potkal po svém návratu domů? A co Šílený Dei, který vymohl na pocestném odevzdání toho, co nechal doma a o čem neví? Tím překvapením byl slavný Supree, který později Šíleného Deie osvobodil z
jeho zakletí. Připomeňme si také Zivellinu, jež se stala královnou Metinny díky slibu daného gnómovi Rumplesteltovi, že mu přenechá své dítě. Zivellina slovo nedodržela a když si Rumplestelt přišel pro odměnu, vyhnala ho svými kouzly. Zanedlouho potom ona i její dítě zemřeli na jakousi otravu. S věštbou si nelze beztrestně zahrávat!“
„Nestraš mě, Kokodáku,“ povzdechla si Calanthé.
„Blíží se půlnoc, hodina duchů. Vzpomínáš si ještě na nějaké pohádky z tvého zajisté pohnutého dětství? Jestliže ne, tak se posaď.“
„Dožaduji se tvé laskavosti, paní, abych mohl ještě chvíli zůstat stát. Chtěl bych všem zde v sále připomenout ještě jednu legendu. Je to prastará, takřka zapomenutá pověst, kterou ve svém pohnutém dětství asi slýchával každý z nás. V této legendě králové své slovo dodržovali. Nás, bídné vazaly, totiž
spojuje s panovníky výlučně královské slovo. O ně se opírají naše smlouvy, spojenectví, práva a léna. Tak co? Máme ztratit důvěru v neporušitelnost královského slova? Dočkat se toho, že bude znamenat tolik, co loňský sníh? Jestli k tomu dojde, čeká nás po těžkém a pohnutém dětství ještě pohnutější stáří.“
„Na čí straně stojíš, Kokodáku?“ vykřikl Rainfarn z Attre.
„Ticho! Ať mluví!“
„Ten říhající kohout uráží královský majestát!“
„Baron z Tiggu má pravdu!“
„Ticho!“ zvolala Calanthé a vstala. „Dovolte mu, aby dokončil, cochtěl říci.“
„Děkuji, Veličenstvo,“ uklonil se Kokodák. „Právě jsem skončil.“
Po vřavě, kterou zpočátku v sále vyvolala baronova slova, nastalonáhle podivné ticho. Královna zůstala stát. Geralt se nedomníval, že by ještě někdo jiný kromě něho zpozoroval, jak se královně chvěje ruka, jíž si otřela čelo.
„Pánové,“ promluvila konečně, „máte právo na vysvětlení. Ano, ten… Ježek… mluví pravdu. Roegner mu slíbil to, co neočekával… Zdá se, že náš král byl, co se týče ženských záležitostí, hlupák a neuměl
napočítat do devíti. Mně osobně vyznal celou pravdu teprve na smrtelném loži, protože dobře věděl, co bych mu udělala, kdybych se o jeho přísaze dověděla dříve. Dobře věděl, čeho je schopná matka, s jejímž dítětem se zachází takto lehkovážně.“
Rytíři, velmoži a páni mlčeli, Ježek stál bez hnutí jako železná, ostny pokrytá socha.
„Avšak Kokodák mi připomněl, že nejsem jen matka, nýbrž také královna. Tedy dobrá. Jako královna svolám zítra zasedání rady. Cintra není tyranie. Nechť rada rozhodne, zda přísaha již nežijícího krále má
určit osud nástupkyně trůnu. Nechť rozhodne, zda odevzdá ji i trůn neznámému pobudovi, anebo zda je třeba postupovat v zájmu království.“
Calanthé se na okamžik odmlčela a pohlédla úkosem na Geralta.
„Pokud se jedná o urozené rytíře, kteří přibyli do Cintry, aby se ucházeli o princezninu ruku… Nezbývá mi než vyjádřit hluboké politování z důvodů újmy na cti, jíž se jim zde dostalo. Nejsem tím vinna.“
V šepotu, který se rozproudil mezi hosty, postřehl Geralt pohoršení Eista Tuirseacha.
„U všech mořských bohů!“ sípal ostrovan přerývaně.
„To se prostě nehodí. To je zjevná výzva ke krveprolití. Calanthé, vždyť ty je poštváváš…“
„Mlč, Eiste!“ sykla královna. „Nebo se rozhněvám!“
Myšilovovy černé oči se zaleskly, když jimi Geralta upozornil na Rainfarna z Attre, který se se zlověstným výrazem ve tváři chystal vstát ze svého místa. Geralt ho předešel. Vstal rychleji než on, nezapomínaje
přitom třísknout židlí o podlahu.
„Snad se ukáže, že nebude nutné svolávat radu,“ pronesl hlasitě a zvučně. Všichni hosté ztichli a udiveně se na něj zahleděli. Geralt na¨sobě cítil pohled Pavettiných smaragdových očí, stejně jako upřený pohled Ježkův zpoza mřížoví jeho černé přilbice. Cítil také jako přívalovou vlnu rostoucí Moc, jež houstla ve vzduchu. Sledoval, jak se pod vlivem této síly začíná dým z pochodní splétat do nejrůznějších fantastických tvarů. Věděl, že Myšilov to vidí také. A rovněž věděl, že v tomto sále to není schopen spatřit již nikdo jiný.
„Řekl jsem,“ zopakoval Geralt klidně, „že ke svolání rady nemusí dojít. Chápeš, Ježku z Erlenwaldu, co mám na mysli?“
Ostnatý rytíř postoupil dvěma skřípavými kroky vpřed.
„Vím,“ přisvědčil hluše zpoza hledí. „Jen blázen by to nepochopil. Slyšel jsem, co před chvílí řekla milostivá a šlechetná paní Calanthé. Našla skvělý způsob, jak se mě zbavit. Přijímám tvou výzvu, neznámý rytíři!“
„Nevzpomínám si,“ řekl Geralt, „že bych tě vyzval na souboj. Nehodlám se s tebou bít, Ježku z Erlenwaldu.“
„Geralte!“ vykřikla Calanthé, křivíc přitom ústa. Zcela zapomněla na zaklínačův falešný titul. „Nepřepínej strunu! Nevystavuj zkoušce mou trpělivost!“
„Ani mou,“ dodal nevraživě Rainfarn. Crach an Craite jen zavrčel.
Eist Tuirseach mu ve výmluvném gestu ukázal sevřenou pěst. Crach odpověděl ještě hlasitějším zavrčením.
„Všichni jsme slyšeli,“ pokračoval Geralt, „jak baron z Tiggu vyprávěl legendy o slavných hrdinech odebraných rodičům kvůli slibům podobným tomu, jaký Ježek z Erlenwaldu vymohl na králi Roegnerovi.
Proč tedy a nač někdo vyžaduje podobné sliby? Znáš odpověď na tuto otázku, Ježku z Erlenwaldu. Takový slib je schopen vytvořit silné, prakticky nezničitelné pouto mezi tím, kdo slib získal, a tím, kdo je
předmětem tohoto slibu, v našem případě dítětem – plodem nečekaného překvapení. Slepou věštbou takto poznamenané dítě může být předurčeno k neobyčejným věcem. Může sehrát nesmírně významnou roli v životě toho, s kým bude spojen jeho osud. Právě proto jsi, Ježku z Erlenwaldu, požádal Roegnera o slib, jehož splnění se dnes domáháš. Ty nechceš cintránský trůn, ty chceš jen princeznu.“
„Je to přesně tak, jak říkáš, neznámý rytíři,“ rozesmál se Ježek nahlas. „Právě to chci! Dejte mi tu, která je mým osudem!“
„To budeš muset dokázat,“ řekl Geralt.
„Dovoluješ si o tom pochybovat? Navzdory tomu, že sama královna potvrdila pravdivost mých slov? I po tom, co jsi před chvílí sám řekl?“
„Ano, protože jsi nám neřekl všechno. Roegner znal sílu Zákona Překvapení stejně jako váhu přísahy, kterou ti složil. Přísahal, že svůj slib splní, protože věděl, že zákon i obyčej mají pravomoc, která brání zneužití tak závažné přísahy. Moc odmítající oprávněnost přísahy, pokud ji nepotvrdí nezpochybnitelná Sudba. Tvrdím, Ježku, že zatím nemáš nejmenší právo na princeznu. Získáš ji pouze tehdy, když…“
„Když co?“
„Když se princezna sama rozhodne jít s tebou. To praví Zákon Překvapení. Souhlas dítěte, nikoliv rodičů, potvrzuje přísahu a svědčí o tom, že se dítě opravdu narodilo pod vlivem Sudby. Proto ses vrátil až po patnácti letech, Ježku. Tuto podmínku totiž král Roegner vložil do své přísahy.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Geralt z Rivie.“
„Kdo jsi, Geralte z Rivie, že ses o své vůli ustanovil vykladačem zákonů a obyčejů?“
„On zná ten Zákon lépe než kdokoli jiný,“ pronesl chraptivě Myšilov, „protože s ním bylo kdysi dávno podle toho Zákona naloženo. Byl odňat svým rodičům, protože byl předurčen k něčemu jinému. A díky Sudbě se nakonec stal tím, čím je.“
„A čím tedy je?“
„Zaklínačem.“
Do nastalého ticha zazněl zvon ze strážní věže ohlašující ponurým hlasem půlnoc. Všichni hosté sebou trhli a zvedli hlavy. Myšilov překvapeně pohlédl na Geralta. Nejnápadněji sebou však trhl Ježek. Jeho ruce v železných rukavicích se zvolna svezly podél boků a ostnatá přilbice se nejistě zakymácela.
Tajemná neznámá síla, vyplňující sál jako šedá mlha, prudce zhoustla.
„Je to pravda,“ potvrdila Calanthé. „Zde přítomný Geralt z Rivie je zaklínač. Jeho profese je hodná úcty a vážnosti. Obětuje se, aby nás chránil před všemi hrůzami, které plodí noc a které na nás sesílají
zlověstné, lidem škodící síly. Zaklínači zabíjejí příšery a strašidla, jež na nás číhají v lesích a jezerech. Rovněž i ty, jež mají tu drzost vcházet do našich domovů.“
Ježek mlčel.
„A proto,“ řekla královna a zvedla prsteny ozdobenou ruku, „nechť se naplní Zákon, nechť je splněna přísaha, jejíhož dodržení se domáháš, Ježku z Erlenwaldu. Odbila půlnoc. Nemusíš se již řídit slibem, který tě zavazuje. Sejmi helmu. Než má dcera vysloví svou vůli a než rozhodne o
tvém osudu, ať spatří tvou tvář. Všichni bychom chtěli vidět tvůj obličej.“
Ježek z Erlenwaldu pomalu zvedl obrněnou ruku, škubl vázáním přilbice, pomalu ji sundal z hlavy, uchopil ji za železný roh a se zarachocením ji hodil na podlahu. Někdo vykřikl, někdo zaklel, někdo zhluboka zalapal po vzduchu. Na královnině obličeji se objevil velice zlý úsměv. Úsměv krutého triumfu. Nad okrouhlým okrajem hrudního pancíře na ně hleděly dva vypouklé černé knoflíky očí umístěné po obou stranách rezavými štětinami a pohyblivými dlouhými vousy porostlého rypáku plného ostrých bílých
zubů. Hlava a zátylek uprostřed sálu stojící postavy se ježily hřebenem krátkých černých bodlin.
„Tak tedy vypadám,“ ozvala se bytost. „Velmi dobře jsi to věděla, Calanthé. Když ti tvůj muž vyprávěl o tom, co se mu přihodilo na lovu v Erlenwaldu, nemohl se nezmínit o tom, jak vypadá ten, kdo mu zachránil
život. Ten, komu navzdory jeho vzhledu přísahal splnit slib. Dobře ses, královno, připravila na můj příchod. Tvé zpupné a pohrdavé odmítnutí dodržet královské slovo ti vytkli vlastní vazalové. A když ti nevyšel záměr poštvat na mne ostatní nápadníky, mělas v záloze ještě vraha – zaklínače sedícího po tvé pravici. A nakonec podlý uskok. Chtělas mě pokořit, Calanthé. Věz, že jsi ponížila samu sebe.“
„Dost!“ vstala prudce královna a opřela o bok zaťatou pěst. „Skončeme to! Pavetto! Vidíš kdo, či lépe řečeno, co stojí před tebou a činí si nárok na tvou ruku. Podle Zákona Překvapení a podle starobylého
obyčeje je na tobě, aby ses rozhodla. Odpověz. Stačí jediné tvé slovo. Řekneš-li ano, staneš se vlastnictvím, kořistí této příšery. Řekneš-li ne, pak ji nikdy více nespatříš.“
Síla pulsující v sále svírala Geraltovy skráně jako železná obruč, šuměla mu v uších, ježila mu vlasy v týle. Zaklínač viděl tenký pramínek potu stékající královně po tváři. Bílé klouby Myšilovových prstů zatínajících se do hrany stolu. Drobty pohybující se jako malí broučci a seskupující se v runy, které vytvořily čitelný nápis: DÁVEJ POZOR!
„Pavetto!“ zopakovala královna. „Odpověz. Chceš odejít s tímto stvořením?“
Pavetta zvedla hlavu.
„Ano.“
Síla, jež naplnila sál až ke stropu, dunivě zasténala pod klenbami. Nikdo v sále ani nehlesl. Calanthé se pomalu svezla zpátky na svůj trůn. Její obličej byl naprosto bez výrazu.
„Všichni jste slyšeli,“ rozlehl se ztichlým sálem zvučný hlas Ježka z Erlenwaldu. „Ty také, Calanthé, i ty, zaklínači, chytrý nájemný zabijáku. Má práva byla potvrzena. Pravda a věštba zvítězily nad vytáčkami a lží. Co vám zbývá, nešlechetná královno a převlečený zaklínači? Chladná ocel?“
Nikdo se neozval. Ježek pohyboval špičatým rypákem a stříhal hmatovými vousy, když pokračoval: „Nejraději bych spolu s Pavettou ihned opustil toto místo, ale neodpustím si jedno potěšení. Ty, Calanthé,
mně sem přivedeš svou dceru. Ty osobně vložíš její bílou ručku do mých dlaní.“
Calanthé se pomalu otočila ke Geraltovi. V jejích očích byl rozkaz. Geralt se nehýbal. Cítil a viděl, jak se v povětří houstnoucí Síla koncentruje přímo nad jeho hlavou. Již věděl. Královnina ústa se sevřela a zachvěla…
„Cože?“ zařval zběsile Crach an Craite a vymrštil se ze svého místa u stolu. „Její bílá ručka do jeho dlaní? Princezna a tenhle štětinatý smraďoch? Tenhle… tenhle prasečí rypák?“
„A já s ním chtěl bojovat jako s rytířem!“ přidal se Rainfarn. „S tím strašidlem, s tím zvířetem. Poštvěte na něho psy! Ano, psy!“
„Stráže!“ vykřikla Calanthé.
A pak to šlo ráz na ráz. Crach an Craite popadl nůž ze stolu a s třeskotem převrátil svou židli. Poslušen Eistova příkazu ho Draig Bon- Dhu bez uvažování udeřil píšťalou svých dud vší silou do týla. Crach
padl na stůl mezi jesetera v omáčce a oblouky žeber, které zbyly z pečeného kance. Rainfarn se vrhl s dýkou v ruce na Ježka. Kokodák hbitě vyskočil od stolu a kopl mu pod nohy dubovou židli. Rainfarn překážku hbitě přeskočil, ale okamžik zdržení stačil Ježkovi k tomu, aby ho silným úderem pěsti do hlavy srazil na kolena. Kokodák přiskočil k Rainfarnovi, aby mu vytrhl jeho dýku z ruky, ale zadržel ho
mladý Windhalm, který jej chňapl za nohu jako vycvičený lovecký pes. Od vchodu přibíhali ozbrojenci se spontony a gizarmami. Calanthé, vzpřímená a hrozivá, ukázala velitelským gestem na Ježka. Pavetta začala křičet, Eist Tuirseach klít. Ostatní hosté vyskočili ze svých míst, nevědouce, co by vlastně měli dělat.
„Zabte ho!“ vykřikla královna.
Ježek se se zlostným funěním a s výhružně vyceněnými zuby obrátil proti přibíhajícím strážím. Byl beze zbraně, ale dokonale chráněn svou zbrojí, po níž s třeskotem sklouzly hroty všech zbraní. Jejich nápor ho
však odhodil dozadu, přímo na vstávajícího Rainfarna, který ho chytil za nohy. Ježek zařval, odrážeje přitom svými náloketníky údery gizarm zasypávající jeho hlavu. Rainfarn ho bodl dlouhou dýkou, ale rána se svezla po kyrysu. Gardisté přitiskli Ježka zkříženými dřevci ke zdobenému krbu. Rainfarn, jenž visel Ježkovi kolem pasu, našel skulinu v jeho brnění a vrazil do ní dýku. Ježek se schoulil do sebe.
„Dunýýý!“ vykřikla Pavetta pronikavě a vyskočila na křeslo.
Zaklínač se vrhl s mečem v ruce přes stůl k zápasícím. Nedbal na to, že shazuje a rozbíjí talíře, mísy a poháry, věděl, že už nezbývá moc času. Pavettino ječení nabývalo stále nepřirozenějšího zabarvení. Rainfarn se rozmáchl k dalšímu bodnutí. Geralt seskočil se stolu, dopadl do pokleku a udeřil plochou čepelí.
Rainfarn zavyl a překulil se ke stěně sálu. Zaklínač z obratu odrazil mečem strážného, který se snažil vrazit sponton mezi lamely Ježkova brnění. Gardista se svalil na podlahu, až mu z hlavy spadl kapalín. Od vchodu přibíhali další ozbrojenci.
„Tak to ne!“ zahřímal Eist Tuirseach a zvedl židli. S rozmachem rozrazil neohrabaný kus nábytku o podlahu a s tím, co mu z něj zůstalo v ruce, se vrhl proti útočníkům.
Ježek, zachycen háky dvou gizarm, byl s třeskem stržen k zemi; dušeně hekal a supěl, když jej pár gardistů vleklo po podlaze. Přiskočil k nim třetí muž, chystaje se povaleného bodnout spontonem. Geralt jej ťal koncem meče do skráně. Strážní pustili dřevce z rukou a odskočili od Ježka. Přibíhající posily ustupovaly před troskami židle, jimiž se Eist rozháněl jako legendární Zatret Woruta svým kouzelným mečem Balmurem. Pavettin jekot dosáhl vrcholu a najednou jako by se zlomil. Geralt vycítil, co nastane, a tak rychle padl na podlahu. Zahlédl zelený záblesk, ucítil drásavou bolest v uších, uslyšel hluboký hukot a zoufalé kvílení deroucí se ze všech hrdel. A pak dlouhý, nepřetržitý, vibrující princeznin křik. Stůl se vznesl do vzduchu, roztočil kolem své osy a rozséval okolo sebe nádobí, příbory, jídlo. Těžká křesla létala sálem a rozbíjela se o stěny. Z vlajících gobelínů i těžkých závěsů se zvedala mračna prachu. Od vchodu bylo slyšet lomoz, řev a praskot dřevců lámajících se jako klacíky. Trůn s královnou nadskočil, vznesl se, přeletěl sálem jako střela, narazil do zdi a rozletěl se na kusy. Calanthé se bezvládně sesula na podlahu jako hadrová loutka. Eist Tuirseach, ačkoliv se sotva držel na nohou, se k ní vrhl, uchopil ji do náruče a vlastním tělem ji chránil před krupobitím skla a majoliky bijícím do podlahy a stěn. Geralt se s medailonem v sevřené dlani plazil jak nejrychleji mohl k Myšilovovi, který neležel na břiše, ale nějakým zázrakem stále ještě klečel na kolenou, zvedaje v napjaté ruce čarodějnou hůlku z hlohové větévky. Na jejím konci byla nasazena krysí lebka. Gobelín na stěně za druidovými zády, jenž představoval dobytí a vypálení hradu Ortagoru, teď hořel skutečným plamenem. Pavetta vyla. Pomalu se otáčela a bila svým křikem jako bičem
všechno a všechny. Každý, kdo se pokusil vstát, byl opět sražen k zemi nebo vržen na zeď, kde se svíjel v bolestech. Před Geraltovýma očima zasvištěl vzduchem objemný stříbrný omáčník ve tvaru galéry a doslova smetl vévodu s těžko zapamatovatelným jménem. Ze stropu se sypala omítka. Pod klenbou kroužil stůl, z něhož rozpláclý Crach an Craite metal dolů zběsilé nadávky a kletby. Geralt se doplazil k Myšilovovi. Oba se přikrčili za hromadu, kterou odspodu tvořili Piškot ze Streptu, bečka piva, Dragodar, křeslo a Dragodarova loutna.
„To je čistá prvotní Síla!“ překřikl druid vřavu a lomoz v sále. „Ona ji už neovládá.“
„Já vím!“ zakřičel Geralt. Odněkud přiletěl a do zad ho uhodil pečený bažant dosud ozdobený několika proužkovanými pery.
„Musíme ji zastavit. Zdi se už začínají třást.“
„Vidím.“
„Připraven?“
„Připraven.“
„Raz, dva, tři!“
Udeřili oba současně. Geralt Znamením Aard, Myšilov strašlivou třístupňovou kletbou, po níž by se snad mohla roztavit i podlaha v sále. Židle, na níž princezna stála, se rozletěla na třísky. Leč Pavetta jako by si
toho ani nevšimla, vznášela se ve vzduchu uvnitř průzračné zelené koule. Nepřestávajíc křičet, k nim pomalu otočila hlavu a její drobný obličej se pojednou zkřivil do zlověstné grimasy.
„U všech démonů!“ zařval Myšilov.
„Pozor!“ křikl zaklínač a schoulil se do klubíčka. „Zastav ji, Myšilove! Zastav ji, nebo je po nás!“
Stůl ztěžka bouchl o podlahu a rozdrtil vše, co zůstalo pod ním. Crach an Craite, který se až dosud udržel na stolní desce, byl dopadem vymrštěn na tři lokte vysoko. Vůkol padal hustý déšť zbytků jídel a střepů
talířů. Na podlaze jiskřivě explodovaly křišťálové poháry a karafy.
„Uvolňuje všechno!“ zabědoval Myšilov mířící hůlkou na princeznu. „Všechno! Celou Moc obrátí proti nám!“
Geralt mávnutím meče srazil stranou dvojzubou vidlici letící na druida.
„Zastav ji, Myšilove!“
Z dívčiných smaragdových očí na ně vyšlehly dva zelené blesky, stočily se do oslnivých vírů, trychtýřů, z jejichž středu na ně udeřila Síla jako beranidlo rozrážející lebky, oslepující oči, vyrážející dech. Zároveň
je zasypaly střepy, svícny, ohryzané kosti, načaté bochníky chleba a doutnající polena z krbu. S divokým křikem nad nimi jako obrovský hlušec přeletěl kastelán Haxo. Na Geraltově hrudi, na zlatém poli, medvědovi a panně ze Čtyřrohu, se rozplácla hlava velkého kapra. Přes Myšilovova stěnami síně otřásající zaklínadla, přes nadávky a sténání raněných, přes hukot, třesk a lomoz v sále a přes Pavettin křik uslyšel zaklínač nejstrašnější zvuk, s jakým se kdy setkal. Kokodák klečel na podlaze a rukama i nohama mačkal dudy Draiga Bon-Dhu. On sám s hlavou zvrácenou dozadu přehlušoval úděsné zvuky
linoucí se z měchů. Kokodák vyl, křičel, kvičel a kňučel, bečel a kvílel v nepopsatelné směsici hlasů všech zvířat známých i neznámých, domácích, divokých i mýtických. Pavetta úžasem zmlkla a s otevřenou
pusou zírala na barona. Síla znatelně ochabla.
„Teď!“ zvolal Myšilov a mávl kouzelnou hůlkou. „Teď, zaklínači!“
Udeřili na ni. Nazelenalá sféra okolo princezny pod jejich úderem praskla jako mýdlová bublina a vzniklý podtlak rázem vysál všechnu Sílu, jež ještě před chvílí běsnila v sále. Pavetta bezvládně dopadla na
podlahu a dala se do usedavého pláče. Nastalo ticho, z něhož po přestálém pandemoniu všem přítomným doslova zalehlo v uších. Po chvíli se ze spouště, která zůstala z královské zásnubní hostiny, začaly ozývat první hlasy.
„Cuach op arse, ghoul y badraigh mal an cuach,“ omílal Crach an Craite a plival krev z prokousnutého rtu.
„Ovládni se, Crachu,“ napomenul ho vyčerpaně Myšilov, setřásaje z oděvu kaši. „Jsou tady dámy.“
„Calanthé, má milovaná Calanthé,“ opakoval Eist Tuirseach v přestávkách mezi polibky. Královna otevřela oči, ale nevyvinula sebemenší snahu vymanit se z jeho objetí.
„Eiste, dívají se na nás!“
„Ať se dívají.“
„Nechtěl by mi někdo vysvětlit, co to bylo?“ otázal se maršál Vissegerd, když se vyškrábal zpod strženého závěsu.
„Ne,“ odpověděl zaklínač.
„Ranhojiče!“ vykřikl pisklavě Windhalm z Attre skloněný nad Rainfarnem.
„Vodu!“ volal jeden z bratří ze Streptů hasící svým pláštěm doutnající gobelín. „Rychle vodu!“
„A pivo,“ zachraptěl Kokodák.
Několik rytířů schopných udržet se na nohou, se pokoušelo zvednout princeznu Pavettu. Ona však odstrčila jejich ruce, vstala sama a vratkým krokem zamířila ke krbu, u něhož seděl zády opřený Ježek a neohrabaně se snažil zbavit svého krví zbroceného brnění.
„Ta dnešní mládež!“ prskl Myšilov, dívaje se na ně. „Začínají brzy! Mají v hlavách jen to jedno.“
„Copak?“
„Což nevíš, zaklínači, že nedotčená panna nedokáže užívat Moc?“
„Čert vem její panenství,“ zavrčel Geralt. „Jak ale získala takové schopnosti? Pokud vím, ani Calanthé, ani Roegner…“
„Zdědila je přeskokem, o tom není pochyb,“ odpověděl druid. „Její babička Adalia zvedla padací most pouhým mrknutím oka. Hele, Geralte! Podívej, jí to asi ještě nestačilo!“
Calanthé, stále v Eistově náručí, ukázala strážím na zraněného Ježka. Geralt s Myšilovem rychle přiskočili, ale nebylo jich už zapotřebí. Gardisté s kletbami sami couvli od pololežící postavy. Ježkova ošklivá tlama se začala měnit, ztrácet svou zvířeckou podobu. Bodliny a rezavé štětiny se změnily v kučeravé černé vlasy a vousy rámující bledou, hranatou mužskou tvář s výrazným nosem.
„Co…“ zajíkl se Eist Tuirseach. „Kdo je to? Ježek?“
„Duny,“ řekla měkce Pavetta.
Calanthé sevřela rty a odvrátila hlavu.
„Zakletý?“ zabručel Eist. „Ale jak…“
„Odbila půlnoc,“ vysvětlil zaklínač. „Právě teď. Zvon, který jsme slyšeli předtím, nebyl ten pravý. Jednalo se zajisté o zvoníkův omyl, že, královno?“
„Jistě, jistě,“ zasípal muž jménem Duny v odpověď místo královny, která nejevila ochotu odpovídat. „Namísto planých tlachů mně někdo pomozte z těch plechů a zavolejte felčara. Ten blázen Rainfarn mě bodl pod žebra.“
„Proč felčara?“ usmál se Myšilov a zvedl svou hůlku.
„To by stačilo,“ vzpřímila se Calanthé a zvedla pyšně hlavu. „Až bude po všem, chci vás všechny vidět ve své komnatě. Všechny, jak tu stojíte: Eista, Pavettu, Myšilova, Geralta i tebe… Duny. Myšilove?“
„Ano, paní?“
„Ta tvoje čarodějná hůlka… Nějak jsem si pohmoždila páteř. A její okolí.“
„Jak poroučíš, královno.“
III.
„…kletba,“ vyprávěl Duny a třel si při tom spánky. „Od narození. Nikdy jsem se nedověděl, co ji zapříčinilo a kdo ji na mne seslal. Od půlnoci do svítání člověk, od svítání… viděli jste sami. Akerspaark, můj otec, to chtěl utajit před lidmi. V Maechtu je lid ohromně pověrčivý, čáry a kletby v královské rodině by mohly být vládnoucí dynastii osudné. Proto mě jeden z otcových rytířů odvedl ode dvora a vychoval v ústraní. Oba jsme se pak potloukali světem – bludný rytíř a jeho zbrojnoš. Když později rytíř zemřel, toulal jsem se sám. Už ani nevím, od koho jsem se dozvěděl, že mne mého prokletí může zbavit nečekané dítě, chcete-li dítě-překvapení. Krátce nato jsem potkal Roegnera. Dál už to znáte.“
„Dál to známe, lépe řečeno, domýšlíme se,“ přikývla Calanthé. „Zvláště to, že jsi nečekal těch patnáct let, na nichž ses dohodl s Roegnerem. Ještě před uplynutím této doby jsi mé dceři popletl hlavu! Kdy k tomu došlo?“
„Asi před rokem.“
Královna sklonila hlavu a zvedla prst.
„No prosím, ty malá čarodějnice! Rovnou mně před nosem! Ale já vyšetřím, kdo ho v noci pouštěl do hradu! A až zjistím, se kterou dvorní dámou jsi chodila trhat petrklíče, u sta hromů! Co mám teď s vámi
dělat?“
„Calanthé…“ začal Eist.
„Mlč, Tuirseachu, ještě jsem neskončila. Duny, tvoje věc se zkomplikovala. Jsi s Pavettou už celý rok. A co se stalo? Nic. To znamená, žes vymámil přísahu z nesprávného otce. Věštba si z tebe vystřelila. Jaká ironie, jak říkává tadyhle Geralt z Rivie.“
„K ďasu s osudem, přísahami a ironií,“ zamračil se Duny. „Miluji Pavettu a ona miluje mne. Jen na tom mi záleží. Nemůžeš se přece, královno, stavět do cesty našemu štěstí.“
„Mohu, Duny, mohu. Divil by ses jak!“ usmála se Calanthé jedním ze svých nesčetných úsměvů. „Naštěstí pro tebe to ale neudělám. Jsem ti něco dlužná. Za tamto, víš? Byla jsem odhodlána… Asi bych tě měla požádat o odpuštění, ale to já dělám zatraceně nerada. A tak ti dám Pavettu a budeme vyrovnáni. Pavetto? Nerozmyslela sis to?“
Princezna horlivě vrtěla hlavou, že ne.
„Díky, paní, díky!“ rozzářil se Duny. „Jsi moudrá a velkomyslná panovnice.“
„Jistěže. A krásná.“
„A krásná.“
„Můžete oba zůstat v Cintře, jestli chcete. Zdejší lidé jsou méně pověrčiví než obyvatelé Maechtu a rychle uvykají novotám. Konec konců, jako Ježek jsi byl celkem sympatický. Jenom s trůnem nemůžeš zatím počítat. Mám v úmyslu ještě nějakou dobu vládnout Cintře po boku nového krále. Šlechetný Eist Tuirseach mi učinil jistou nabídku…“
„Calanthé…“
„Ano, Eiste, souhlasím. Ještě nikdy mi nebylo dopřáno vyslechnout vyznání lásky vleže na podlaze v troskách vlastního trůnu. Ale… Jak jsi to říkal, Duny? Jen na tom záleží a ať se nikdo neopováží postavit do cesty mému štěstí! Věřte mi, radím vám dobře. A co vy, proč na mě tak civíte? Nejsem ještě tak stará, jak se domníváte, když zde vidíte mou vdavekchtivou dceru.“
„Ta dnešní mládež!“ zamumlal Myšilov. „Jablko nepadá daleko od stromu…“
„Co si to tam bručíš pod vousy, čaroději?“
„Nic, má paní.“
„To je dobře. Při této příležitosti mám pro tebe jeden návrh. Pavetta bude potřebovat vychovatele. Musí se naučit, jak zacházet se svým výjimečným nadáním. Mám tento hrad ráda a přeji si, aby zůstal takový,
jaký je. Při příštím hysterickém záchvatu mé výjimečné dcerky by se mohl zřítit. Co ty na to, druide?“
„Je to pro mě velká čest.“
„To bych řekla.“ Královna otočila hlavu k oknu. „Už svítá. Je čas…“
Prudce se obrátila k Dunymu a Pavettě, kteří stáli těsně u sebe, drželi se za ruce, něco si šeptali a lehce se přitom dotýkali čely.
„Duny?“
„Ano, paní?“
„Slyšels? Svítá, je už docela jasno! A ty…“
Geralt pohlédl na Myšilova, Myšilov na Geralta – a oba se rozesmáli.
„Co je vám dvěma k smíchu, čarodějníci? Copak nevidíte…“
„Vidíme, vidíme,“ ujistil ji Geralt.
„Čekali jsme, až to uvidíš sama,“ vyprskl Myšilov. „Byl jsem zvědav, kdy ti to dojde.“
„Co mi mělo dojít?“
„Zrušila jsi kletbu. Ty osobně,“ vysvětlil zaklínač. „V okamžiku, kdy jsi řekla: ‚dávám ti Pavettu‘, se věštba naplnila.“
„Přesně tak,“ potvrdil druid.
„U všech bohů,“ promluvil zvolna Duny. „Konečně!
Bohové, myslel jsem si, že budu mít větší radost, že zazní nějaká surma nebo něco podobného. Zvyk. Královno, děkuji! Pavetto, slyšelas?“
„Mhm,“ přisvědčila princezna, nezvedajíc zrak.
„Takže všechno vzalo dobrý konec. Souhlasíš se mnou, zaklínači? Kletba je zrušena, připravují se rovnou dvě svatby, oprava trůnního sálu bude trvat přinejmenším měsíc, jsou čtyři mrtví, bezpočet raněných,
Rainfarn z Attre sotva dýchá. Radujme se. Zdalipak víš, zaklínači, že jednu chvíli jsem se chystala vydat rozkaz…“
„Vím.“
„Ale nyní ti musím přiznat pravdu. Požadovala jsem výsledek a dostala jsem, co jsem chtěla. Cintra uzavírá spojenectví se Skellige, má dcera se ne nejhůř vdává. Na okamžik jsem podlehla dojmu, že Sudba by se vyplnila, i kdybych tě nepozvala na hostinu a neposadila tě vedle sebe. Ale mýlila jsem se. Vše mohla změnit Rainfarnova dýka. A tu zadržel zaklínačův meč. Pracovals poctivě, Geralte. Nyní – otázka ceny. Mluv! Oč žádáš?“
„Okamžik!“ ozval se Duny, osahávaje si svůj obvázaný bok. „Otázka ceny, říkáš. To já jsem tvým dlužníkem, já musím…“
„Nepřerušuj mě, zeti,“ přimhouřila oči Calanthé. „Tvá tchýně nesnáší, když jí někdo skáče do řeči. Zapamatuj si to. A věz, že nejsi žádným dlužníkem. Ty jsi byl pouze předmětem smlouvy, kterou jsem uzavřela s Geraltem z Rivie. Řekla jsem, že my dva jsme vyrovnáni, a jeví se mi zcela nesmyslným, abych se ti musela donekonečna omlouvat. Stále mě ale zavazuje dohoda, kterou jsem uzavřela se zaklínačem. Nu, Geralte. Tvá cena.“
„Dobrá,“ řekl zaklínač. „Prosím o tvou zelenou šerpu, Calanthé. Nechť mi navždy připomíná barvu očí nejkrásnější královny, jíž jsem kdy poznal.“
Calanthé se usmála a sňala z krku smaragdový náhrdelník.
„Tento náhrdelník,“ prohlásila, „má kameny ve stejném odstínu. Nech si ho jako milou vzpomínku.“
„Mohl bych něco říci?“ otázal se pokorně Duny.
„Samozřejmě, milý zeti, prosím, prosím.“
„Nadále tvrdím, zaklínači, že jsem tvým dlužníkem. To můj život ohrožovala Rainfarnova dýka. Anebo by mě ubily stráže, kdybys nezakročil. Hovořilo se o nějaké ceně, jsem povinen ji zaplatit já. Můžeš mi věřit, že na to mám. Co si přeješ, Geralte?“
„Duny,“ odpověděl Geralt zvolna. „Zaklínač, jemuž je položena taková otázka, musí toho, kdo ji vyslovil, požádat, aby ji zopakoval.“
„Opakuji ji tedy, neboť jsem tvým dlužníkem. A ještě z jednoho důvodu. Když jsem se tam v sále dověděl, kdo jsi, začal jsem tě nenávidět a přál ti jen to nejhorší. Měl jsem tě za slepý, krvelačný nástroj něčí vůle, za někoho, kdo bezcitně a bezmyšlenkovitě zabíjí, otírá meč od krve a pak počítá peníze. Přesvědčil jsem se však, že zaklínačské řemeslo je hodno úcty. Chráníš nás nejen před zlem, jež na nás číhá v temnotách, ale i před tím, jež se skrývá v nás samých. Škoda, že je vás tak málo.“
Calanthé se usmála.
Poprvé této noci byl Geralt ochoten připustit, že to byl přirozený, nestrojený úsměv.
„Pěkně jsi to řekl, zeti. Chtěla bych k tomu dodat jen pár slov. Pouhá dvě slůvka: Promiň, Geralte.“
„A já,“ řekl Duny, „znovu opakuji: Co si přeješ?“
„Duny,“ promluvil Geralt vážně. „Pavetto, Calanthé. I ty, pravý rytíři Tuirseachu, budoucí králi Cintry. Aby se člověk mohl stát zaklínačem, musí se narodit ve stínu Sudby. Jen velmi malému počtu lidí je to dopřáno. Proto je nás tak málo. Stárneme, umíráme a nemáme nikoho, komu bychom předali své znalosti a zkušenosti. Chybí nám nástupci. A tento svět je plný zla, jež čeká na to, až nás bude příliš málo, abychom se mu mohli postavit.“
„Geralte,“ zašeptala Calanthé.
„Ano, nemýlíš se, paní. Duny! Dáš mi to, co již máš, ale o čem ještě nevíš. Vrátím se do Cintry za šest let, abych se přesvědčil, zda mi byla věštba nakloněna.“
„Pavetto!“ vytřeštil překvapením oči Duny. „To přece nemůže…“
„Pavetto!“ zvolala královna. „Ty jsi… Ty jsi…“
Princezna sklopila oči a začervenala se. A pak odpověděla.


(Karma: 294)
| Předmět: Vampires
12.08.19 15:18:14 | #293

Zvony nesou hlasy bouře
úsvit bohů přichází
temné časy konec věků
nepřekročí vlastní stín
noc a vítr chlad a víra
hrdé stíny na hrobech
války světů triumf temnot
ústa chtějí tvojí krev

Černý nebe bludný kořen
Moloch tlamu otvírá
nový život země sténá
Nosferatu teď srdce ti dá
hroby Karpat slunce noci
zahoď svoji beznaděj
v bílé rakvi Vampiréza
kouzla mění noc i den

Krev i víra tvá je černá
spatříš nový světadíl
krev i víra tvá je černá
svět se mění v prach a dým
Vampires

Triumf temnot pochod smrti
ústa chtějí tvojí krev
černý jezdec rudý úsvit
šepot nocí Vampires
hymna vlků cesty draků
štíty hor a šedý stín
černý moře bouři volá
staré mapy plachetnic

Krev i víra tvá je černá
spatříš nový světadíl
krev i víra tvá je černá
svět se mění v prach a dým
Vampires
*6894* *11346* *30181*


(Karma: 294)
| Předmět: Páteční Š+G č.8
09.08.19 10:50:43 | #292

Exkurze do ZOO
V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňka, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v šesti kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl: „Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je.“ Pak přípravy zavřel, a dodal: „To byste kluci nevěřili, co ty potvory sežerou.“ Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyrlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.

Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: „Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte to po mně.“ Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: „Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!“ a jiné. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, že mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: „Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře.“ Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: „Pardon, kolego, nevěděl jsem, že přednášíte. Myslel jsem, že se zde válcuje plech.“ Tehdy se Zelí poprvé rozzuřil: „Vy nehodní chlapci,“ zašeptal, „za trest vám dnes neprozradím již nic nového o ježkovi.“

Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Už týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. „To uvidíte, co je na světě zvířat,“ holedbal se, „a každé jiné! Jenom o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!“ Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: „Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!“ „O tebe strach nemám, Pelnáři,“ zasmál se Zelí, „ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí.“ Pelnář si sedl a mumlal výhrůžně: „Uvidíme, hlávko!“

V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí: „Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží,“ omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: „Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!“ Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: „V 9.48 jede další vlak.“ A skutečně. Přesně v 9.48 stál vlak před námi. Bohužel nákladní. Cesta na uhlí ubíhala celkem klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou.

„Prosím slevu,“ žádal profesor. „Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr,“ obořil se vrátný, „horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek!“ Učitel zrudl: „Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!“ „Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř,“ trval na svém vrátný, „proto zaplatíte plnou cenu.“ Profesor odvedl vrátného stranou. „Nechci slevu zadarmo,“ pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vrátný odpočítal zlevněné lístky a Zelí se začal chlubit svým vyjednávačským uměním. Vešli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: „Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!“ V tu ránu byl Zelí na stromě. „Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi!“ Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Vavřík Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že jeho otec znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. „Pane profesore,“ volal, „to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!“ „Nadechni se, Milovský!“ volal Zelí zoufale, „to je krajta!“ Pak zavřel oči a šeptal: „Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule...“

Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: „V 17.05 je tu hroch!“ „Až v 05?“ divil se Zelí,“ to mohu ještě slézt a vysvobodit Milovského.“ Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O chvíli později už pedagoga vozil po zahradě. „To byl špatný vtip, Pelnáři,“ volal doktor Zelí, „připrav si žákovskou knížku.“ Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a už dávno neřídil jeho směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.

Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou:

„K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu.“


(Karma: 294)
| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v=Mj-OW-alHzk
08.08.19 12:36:35 | #291
(Karma: 294)
| Předmět: Maso z Amazonie - LichKingAnathema (podobnost s aktuálním tématem o masu z Polska čistě přesná!!!)
08.08.19 10:14:17 | #290

Jedna má kamarádka kdysi prohlásila, že rýmyčka je pro chlapy smrtelná choroba. Samozřejmě jsem tehdy se smíchem protestoval. Nicméně v jádru měla částečně pravdu. Nemocný muž dost dobře nemůže plnit svou roli ochránce a lovce. Je poměrně stresující myslet na to, jak
snadno lze chorobě podlehnout a jak snadno člověka vyřadí ze života. Proto nad tím většinu času neuvažujeme a zatlačíme obavy z nákazy do hloubi naší mysli.
Ale já nad tím teď nemálo přemýšlím. Jde to těžko, neboť hlava mě bolí jako by se chystala explodovat a potřísnit stěny lepkavou tkání. Na čele mi perlí pot, a vlastně nejen na čele, ale na celém těle. Je mi horko a současně cítím chlad, přestože ležím zachumlaný pod dekami.
Naproti posteli už hodiny svítí monitor počítače, ke kterému nemám sílu jít a pustit si alespoň film nebo seriál. Na nočním stolku po mé levici leží konvice s dávno vychladlým čajem a vedle něj
rozečtený Jack Ketchum. Ale já už se nedokáži na ta písmenka soustředit. Tak prostě ležím a je mi blbě.
Má nemoc se poprvé projevila před dvěma dny.
To ráno bylo jako každé jiné. Kolem osmé jsem vstal, při snídani projel nové emaily a pozdravil spolubydlícího, který spěchal do práce. Během následující hodiny jsem rezignovaně brouzdal internetem a spílal si do blbců, že jsem studium nedokončil, protože práce prostě nebyla
a já měl hluboko do kapsy. Rodiče sice nějaké peníze posílali, ale to jen proto, že dosud žili v iluzi, že od rána do večera poctivě studuji.
Zatímco jsem procházel nabídky práce, žaludek mi oznámil, že se blíží doba oběda. Vždycky jsem rád vařil; na dobré jídlo a pití jsem si potrpěl i toho dne. Pokud se tedy za dobré jídlo dá označit
něco, co jste našli zastrčené hluboko v mrazáku supermarketu. Šlo o masivní flákoty hovězího masa z Amazonie, každá ve své krabičce. Cena byla přelepená už několikrát, mě však ani nenapadlo
zkontrolovat, zda nejsou prošlé. V hlavě mi stále dokola znělo jediné.
Maso z Amazonie.
Rázem jsem před sebou viděl celou tu nádheru, bobulky z jalovce, česnekový dip, kvalitní černé pivo... Vzal jsem všech šest kousků, koneckonců byly ve slevě a doslova za pakatel. Doma jsem
je nacpal do mrazáku. S ničím se mi poplést nemohly, sám jsem toho uvnitř moc neměl a Ralph, můj spolubydlící, byl vegetarián. Ještě toho dne jsem jeden kousek z mrazáku vytáhnul a uvařil. Rozhodl jsem se tentokrát udělat pokrm trošku syrovější. Nevím, co mě k tomu vedlo; při vaření si počínám stejně jako malíř u svého plátna či básník při tkaní veršů. Své jídlo považuji za umělecké dílo. Pravda, možná lehce, ale opravdu jen lehce zapáchalo. Možná se i trochu svíjelo na pekáči, kdo ví – já nic nezaregistroval. Měl jsem na něj příliš velkou chuť.
Toho dne se už nic zvláštního nestalo. Večer jsem se cítil unaveně, tak jsem brzy usnul.
Ráno mi bylo mizerně. A když říkám mizerně, myslím tím mizerně. Pokud jste někdy zažili alespoň slabou migrénu, tak víte, o čem mluvím. Pohled se mi rozostřoval a hlava se mi točila. Bez
hůlky bych se na záchod nedobelhal, jak se mi podlamovaly nohy, jako bych byl nějaký dědek. Byl jsem slabý jak po měsíci věznění v hladomorně a následné bitvě s gorilami v parních válcích. Ne-
mohl jsem téměř myslet a má mluva za mnoho nestála.
Ralph mě toho dne odvezl k doktorovi; měl o mě vážné obavy. Bohužel netušil, jaký můj doktor je. Kolikrát jsem si říkal, že přejdu jinam – a stále jsem to odkládal. Takže po zběžné prohlídce jsem
dostal předpis na léky, které byly zrovna nejvíce v kurzu, a doporučení ať se pár dní v klidu proležím a hodně piju. Pak prý ta rýmečka přejde. Kdybych byl onoho úkonu schopný,
přetrhnu toho člověka jak hada. A od té doby ležím doma, beru léky, piju čaj. Nic jiného mi nezbývá. Je to lepší než na začátku, hůlku skoro nepotřebuji a mluvím bez problémů. Jen jsem
hodně unavený, jako kdybych dlouho nic nejedl. Nacpal jsem do sebe nějaké ovoce, ale teď mi už nic nechutná.
Nemůžu usnout.
Je mi jako bych umíral.

  • * *

Čtvrtého dne nastal zlom.
Když jsem se ráno probudil, bylo mi docela dobře. Samozřejmě jsem cítil únavu a mírnou otupělost, ovšem ten balvan na mém těle se ztratil bůhvíkam.
Pohled na hodiny mi prozradil, že Ralph už bude nejspíše v práci. Vykulil jsem se z postele s úmyslem dát si sprchu, tělo jsem měl celé ulepené potem. Voda mi udělala dobře. Znepokojily mne však podivné fleky na břichu a zádech. Mohlo jich být kolem pěti a vypadaly trochu jako modřiny. Na dotek nebolely, avšak byly zvláštně vlhké. Nelíbilo se mi to. Říkal jsem si, že si to hned něčím namažu.
Sotva jsem však vylezl z koupelny, přepadl mě strašný hlad. Vykašlal jsem se na převlékání a ještě
v županu se vydal k ledničce. Uvnitř byla spousta zeleniny, tofu a vegetariánských pochoutek. Nějak jsem na to neměl chuť a váhavý pohled na spižírnu mi prozradil, že ovoce taky nechci. Ne, tohle nebyl hlad, spíše taková ta iracionální chuť na něco monstrózně nezdravého. Vůbec si nevybavuji okamžik, kdy jsem otevřel mrazák.
Vím jen, že jsem měl strašnou chuť na maso, na maso z Amazonie. Prostě zatmění; po tomto výpadku mi nezbývalo než nechápavě hledět do útrob ledničky. Zřejmě jsem to maso v předchozích minutách vytahal ven z umělohmotných obalů a naskládal ho mezi tofu a jogurty, aby zvolna rozmr-
zlo. Nechápal jsem proč. Zmateně jsem se podíval do své ruky, kde jsem držel poslední zmrzlý kus, jako bych se ho chystal umístit k ostatním. Srdce mi začalo zběsile bušit, můj dech se zrychloval a oči mi div nevypadly z důlků. Pak jsem maso olízl.
Fuj, ledové.
Udělal jsem krok zpět a otřásl se. Co to zatraceně dělám?
Otřeseně jsem maso napůl odložil, napůl odhodil. Slyšel jsem, jak dopadlo na stůl. Někde za mnou se zabouchla lednička. Jako ve snách jsem zacouval zpátky do svého pokoje.
Něco se mnou bylo hodně, hodně špatně.

  • * *

Ležel jsem, uvnitř sžíravý hlad.
Takovou zaslepující chuť k jídlu jsem v životě neměl. Připadal jsem si jako bych celé týdny nejedl. Měl jsem pocit, že téměř fyzicky cítím, jak hubnu. Vysoukal jsem se namáhavě z postele a vši-
ml si, že ty podivné mokvavé fleky se ze zad rozšířily na další části mého těla. Nyní byly na hrudi, břichu, stehnech i rukou. Na čele mi perlil studený pot.
Nebyl jsem v pořádku, to ani náhodou.
Prý rýmečka.
Nešlo se tomu ubránit, musel jsem něco sníst. Ve vzduchu se vznášela zvláštní vůně, jakou jsem dříve necítil. Linula se z kuchyně; a já kráčel přímo za nosem. Uprostřed stolu ležela ta kotleta, kterou jsem při předchozí návštěvě odhodil – nyní kompletně rozmražená. Maso mi svou barvou připadalo až neuvěřitelně čerstvé.
Sněz si mě, vybízelo.
A já tam stál a svět se se mnou točil, svět, kde jsem existoval jen já a ten flák masa. Nemohl jsem z něj odtrhnout pohled. Srdce mi bušilo a slintal jsem jako šílenec. Maso se ocitlo v mých rukou.
Zahryznul jsem se do něj a oderval pořádný kus, rval jsem ho rukama na kusy a ty hladově polykal, kousek po kousku, pěkně za syrova...
Bylo pryč.
Zadíval jsem se na své ruce, pokryté kousky tkání. Bylo mi jasné, jak musí vypadat má ústa, jak musím vypadat já.
Roztřásl jsem se. Potřebuji pomoc, než nad sebou znovu ztratím kontrolu. Zavolám si záchranku, kohokoli... zív...chce se mi spát...
Unavený, tak unavený...
Dopotácel jsem se zpět do pokoje a padl do postele naznak.
Usnul jsem okamžitě.

  • * *

Vzbudil mě zvláštní zvuk. Znělo to jako plesknutí.
Venku už se stmívalo a já se ke svému překvapení cítil docela dobře. Rozsvítil jsem světlo a posadil se k počítači. Jako vždy, žádné nové zprávy. Kdybych chcípnul, nikdo si toho ani nevšimne.
Povzdechl jsem si, podíval se na sebe do zrcadla a uvědomil si zvláštní, pozitivní věc. Část těch odporných fleků na mém těle zmizela. Ostatní se jevily bledší, jako by se chystaly zmizet. Začal jsem uvažovat; pravděpodobně právě někdy v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že počátky
mé choroby by mohly souviset s pozřením toho polosyrového masa.
Plesk!
Znovu ten zvuk. Znepokojující na tom bylo, že se ozýval ze setmělé kuchyně. Nedalo mi to a šel jsem se podívat. Už když jsem se přiblížil ke kuchyni, slyšel jsem pomalý, mlaskavý zvuk. Roz-
svítil jsem a při pohledu na ty věci se mi zježily chlupy na zátylku.
Dveře ledničky zely rozražené dokořán. Na zemi pod nimi ležel kus masa; ne, neležel, jedna jeho část se kroutila, jako kdyby prozkoumávala okolní prostředí. Další kus se sunul po kuchyňské lince
a zanechával po sobě slizkou cestičku jako v nějaké nechutné parodii na slimáka. Pak jsem si všimnul třetího – sunul se kolmo po stěně a zrovna se chystal pokračovat na strop. Všechny se mi
jevily o něco menší než předtím.
Když jsem si uvědomil, že jsem tohle jedl, můj žaludek se vzbouřil. Zatímco jsem se přemáhal, abych potlačil dávivý reflex, opřel jsem se rukou o linku. Jak jsem prudce oddechoval, ucítil jsem na ruce něco slizkého. Flákota masa zřejmě nějakým šestým smyslem rozpoznala živého tvora a rozhodla se mne poctít svou přítomností. Sotva se však dotknula mé holé kůže, ucítil
jsem štiplavé pálení a rukou ucuknul. Měl jsem na ní teď ty zvláštní hnědorudé fleky, co mi rašily po celém těle.
A pochopil jsem. Ty fleky, ty znamenaly trávení. Něco v mém těle, snad nějaký virus či bakterie přítomná v tom prošlém mase bůhvíodkud, mě pomalu trávilo. Bralo si mé tkáně, kousek po
kousku. Stejně tak to stravovalo ty kusy masa – proto teď vypadaly menší!
Ze stojanu na nože jsem vytáhnul jeden zvláště nabroušený a začal jsem flák na lince porcovat na malé kousíčky. Kroutivě se svíjely a kdyby mohly, asi by sténaly zoufalstvím a zděšením. Za nožem zůstávaly na dřevěné lince hluboké šrámy.
Plesk! Kotleta plazící se po stropě se náhle uvolnila a dopadla mi na hlavu. Zaplavila mě bolest. Upustil jsem nůž a strhl si tu věc z hlavy; prudkým mrsknutím jsem ji odeslal na neumytou pánev, dosud stojící na sporáku. Dostal jsem nápad. Sáhl jsem do skříně pro vodku a maso na pánvi jsem jí řádně zalil.

„Doufám, že máš rád bolest, hajzle,“ škrtnul jsem zápalkou.

Zatímco jsem maso zprudka flamboval, svíjelo se v bezmocné agónii. Připadal jsem si jako inkvizitor upalující čarodějnici a byl jsem rád, že to maso nemůže ječet; i přesto jsem ten řev té-
měř slyšel.
Pak jsem si všiml, že rozsekané kousky na lince se jako stádo červů plazí směrem ke dřezu. Zřejmě se snažily uprchnout výlevkou, když se ukázalo, že tento protivník je nad její síly. Při představě,
že tahle příšernost opustí mou kuchyň, mi tuhla krev v žilách. Shrábnul jsem je do hrnce, napustil vodu, a dal je vařit.
Rozhlédl jsem se. Třetí kus se nadměrně rychle sunul po stěně, jako kdyby měl v patách samotného ďábla. Zřejmě chtěl uprchnout pootevřeným oknem. Ty věci byly inteligentní! Nějakým způsobem
pochopily vývin situace a pokoušely se zachránit si kůži.

„Nikam,“ zavrčel jsem a strhnul flák masa ze stěny. Šlo to hůře, než jsem čekal. Ruka mě pálila, jak maso v sebe obraně vylučovalo trávící tekutiny, aby mě přimělo ho pustit. Se zatnutými zuby jsem se vydal k mikrovlnce. Začalo se prudce svíjet, zřejmě můj úmysl chápalo.

„Chcípni, ty malej sráči.“

S těmito slovy jsem dvířka mikrovlnné trouby zabouchl. Nastavil jsem nejvyšší výkon a přístroj spustil. Maso se svíjelo, škvařilo, peklo se ve vlastní šťávě. Fascinovaně jsem hleděl na jeho utrpení, jako kdybych tam měl malé roztomilé zvířátko. Kuchyni začal zaplňovat pach spáleniny. A já se z nějakého důvodu vítězoslavně rozchechtal.

„Proboha, co se tady stalo?“

A do háje. Ralph se právě vrátil domů.
Otočil jsem se k němu, na tváři stále neovladatelný vítězný škleb. Musel na mě být příšerný pohled. Do půl těla nahý a zpocený, všude možně na kůži podivné hnědavé fleky. Ruce – a taky
ústa, jak jsem si uvědomil – byly stále ještě špinavé z mého odpoledního selhání. Připočtěme k tomu rozcuchané vlasy a přerostlé strniště na bradě; musel jsem působit jako dokonalý šílenec.
Chtěl jsem to vysvětlit, objasnit proč kuchyň vypadá jak po nájezdu splašeného řezníka. Ale nedostal jsem ze sebe jediné slovo. Koupil jsem nějaké maso, vylezlo z ledničky a zaútočilo na mě, věřil bys tomu? Prý z Amazonie! Jo a asi jsem kvůli němu tak trochu nemocný...
A jak jsme na sebe bezradně koukali, svět se pro mě částečně zpomalil.
Náhle jsem viděl všechno to maso na jeho kostře, chutné tkáně plné čerstvé KRVE... a vnitřnosti, tepající životem... to maso... MASO, které je támhle přede mnou! Musím ho mít!
HLAD!
To poslední slovo jsem pravděpodobně zařval nahlas.
A následně se vrhl vpřed.
Maso sice bylo překvapené, ale zareagovalo právě včas na to, aby mi uhnulo a spasilo se útěkem. Vyrazil jsem za ním, běželi jsme dolů po schodech a já něco nesrozumitelného řval. Nevím, co by se stalo, kdyby se mi v ten okamžik někdo ze sousedů připletl do cesty. Maso bylo venku. Slyšel jsem bouchnout vchodové dveře. Vyrazil jsem ven.
Slunce už zapadlo a v parčíku před domem svítily oranžovým světlem lampy. Má potrava tu nikde nebyla. Kam se vypařila?
Potrava. Maso. Ralph.
Roztřásl jsem se a do očí mi vhrkly slzy.
Prozřel jsem.

  • * *

Je pátý den. Skrývám se.
Ne, neptejte se kde. Je to místo, kde se můžu natrvalo odříznout od světa, zajistit, abych se nikdy nedostal na svobodu. Vím o něm jen já. Napíšu zde svůj příběh a budu doufat, že se dostane do
správných rukou. Pak ten poklop zavřu a už mě nikdy nikdo nenajde.
Doufám.
Víte, hodně jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, co se ze mne stalo. Nemám ponětí, jak se to maso dostalo do supermarketu. Nevím ani, čím přesně bylo nakažené. Zato ale vím, že už nikdy nechci spatřit živého tvora z masa a kostí.
V zájmu všech.
Mám příšerný hlad, ale nechci nikomu ublížit.
Je tady teplo. Doufám, že to celý proces trávení urychlí.
Ano, umírám. Možná jsem mrtvý už teď, když píši svůj příběh. Avšak kdybyste mě přece jen našli a já se stále pohyboval, nevěřte mi. Mám podezření, že pozřením masa se ta zatracená věc regeneruje. Usuzuji tak z těch několika krys, co jsem po cestě spořádal.
Omlouvám se vám, všem, které jsem
zklamal. Já tohle nechtěl. Tohle je konec. Už není co říct. Snad jen poslední věc.
Mám zlé tušení.
Já těch kotlet kupoval šest…..