Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 1018x
Příspěvků:
44

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - fantasy, horror, či cokoloviv, co má nekomerční hlavu a patu
(Karma: 92)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Cesta z níž není návratu
29.10.18 11:06:05 | #41

Andrzej Sapkowski - Cesta z níž není návratu

I.

Na Visennině rameni sedící pták se strakatým peřím zaskřehotal, zatřepal křídly, s frkotem se vznesl a odletěl do křoví. Visenna zadržela koně, chvíli naslouchala a potom opatrně pokračovala v jízdě po lesní stezce. Zdálo se jí, že muž spí. Seděl a zády se opíral o kůl označující rozcestí. Zblízka uviděla, že má otevřené oči. Už dříve si všimla, že je raněn. Provizorní obvaz na levém rameni a nadloktí byl prosáklý krví, která ještě nestačila zčernat.

"Vítej, mládenče," ozval se raněný a vyplivl dlouhé stéblo trávy. "Kam máš namířeno, smím-li se zeptat?"

Visenně se nelíbilo oslovení "mládenec". Sňala z hlavy kapuci.

"Zeptat se smíš, ale nesluší se být příliš zvědavý," odpověděla.

"Promiň mi, paní," řekl muž a přimhouřil oči. "Nosíš mužský oděv. A má zvědavost je opodstatněná. Toto je neobyčejné rozcestí. Potkala mě tu zajímavá příhoda..."

"Vidím," přerušila ho Visenna, dívajíc se na nehybné, nepřirozeně zkroucené tělo, které leželo zpola skryté v lesním podrostu asi deset kroků od kůlu.

Muž sledoval její zrak. Potom se jejich oči setkaly, Visenna předstírala, že si odhrnuje vlasy z čela a dotkla se diadému ukrytého pod čelenkou z hadí kůže.

"Ano," pronesl raněný klidně. "Leží tam nebožtík. Máš bystré oči, paní. Určitě si myslíš, že jsem lupič. Nemám pravdu?"

"Nemáš," odpověděla Visenna, nesundávajíc ruku z diadému.

"A..." zajíkl se muž. "No... tak."

"Tvoje rána krvácí."

"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," usmál se raněný. Měl pěkné zuby.

"Pod obvazem udělaným jednou rukou bude krvácet ještě dlouho."

"Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?"

Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny.

"Jmenuji se Visenna," řekla. "Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc nesnáším, když mne někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?"

"Můžu. Ale musím?"

"Ne."

"Visenna," řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno.

"Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká měděná, nemám pravdu?"

"Nemáš. Říká se jí zrzavá."

"Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, co rostou v příkopě. A zatímco mě budeš ošetřovat, ti budu vyprávět, abych nějak zabil čas, co se mi stalo. Nuže, přišel jsem stejnou cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo, právě ten. A na něm visí deska. Au... to bolí!"

"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," strhla Visenna poslední vrstvu plátna a ani se nesnažila být příliš ohleduplná.

"Máš pravdu, zapomněl jsem. O čem jsem to... Ach, ano. Přistoupil jsem blíž a na desce vidím nápis. Dost kostrbatý. Znal jsem kdysi lučištníka, který dovedl do sněhu vymočit hezčí runy. Čtu... A co má být tohle, drahoušku? Co je to za kámen? Ach, k ďasu, to jsem nečekal."

Visenna pomalu přejela hematitem podél zranění. Krvácení okamžitě ustalo. Zavřela oči, uchopila mužovo rameno oběma rukama a silně k sobě přitiskla okraje rány. Sundala ruce - tkáň srostla a zanechala naběhlou nachovou jizvu.

Muž mlčel, pozorně si ji prohlížel. Potom opatrně zahýbal rukou, narovnal ji, dotkl se jizvy a udiveně zakroutil hlavou. Natáhl si zkrvavený zbytek košile a kazajku, vstal, zdvihl ze země opasek s mečem, váčkem a čutorou, sepnutý sponou v podobě dračí hlavy.

"Tak tomu se říká mít štěstí," konstatoval, nespouštěje z Visenny oči. "Potkal jsem léčitelku uprostřed pustiny u soutoku Iny a Jarugy, kde se spíš dá narazit na vlkodlaka nebo, ještě hůř, na ožralého dřevorubce. Jak se ti odměním? Nemám právě žádné peníze. Bude ti stačit ta slíbená kytice vlčích máků?"

Visenna jeho otázku přešla mlčením. Přistoupila blíže ke kůlu a zaklonila hlavu - deska byla přibitá ve výši mužské postavy.

"Ty, kdož přicházíš ze západu," četla nahlas. "Půjdeš-li doleva, vrátíš se. Půjdeš-li doprava, vrátíš se. Půjdeš-li rovně, nevrátíš se. Nesmysl."

"To jsem si myslel taky," souhlasil muž, otřepávaje si z kolen jehličí. "Já tenhle kraj znám. Rovně, to je na východ, se jde k průsmyku Klamat, je to kupecká stezka. Proč bych se odtamtud neměl vrátit? Mají tam snad spousty krásných děvčat, co touží po vdavkách? Levnou kořalku? Volné místo starosty?"

"Nedržíš se tématu, Korine."

Muž otevřel překvapením ústa: "Jak víš, že se jmenuji Korin?"

"Sám jsi mi to před chvílí řekl. Pokračuj."

"Opravdu?" vrhl na ni podezřívavý pohled. "Skutečně? No, snad... Kde jsem to skončil? Aha. Čtu dál a uvažuju, který beran mohl vymyslet takový nápis. Najednou slyším, jak za mými zády někdo mumlá a mručí. Ohlédnu se a vidím šedivou, shrbenou babku s holí.

Ptám se zdvořile, co jí je, a ona breptá: 'Mám hlad, šlechetný rytíři, od svítání jsem neměla ani sousto na zub.' Uvažuju, jestli jí ještě vůbec nějaký zub zbyl. Ale co, dojalo mě to, tak z vaku vytáhnu skrojek chleba a půlku uzené ryby, kterou jsem dostal od rybářů na Jaruze, a nabídnu to stařence. Ta se posadí, mumlá, chroupe a plive kosti.

Já si dál prohlížím ten podivný rozcestník. Najednou babka povídá: 'Jsi hodný, rytíři, zachránils mi život. Odměna tě nemine.' Chtěl jsem říct, kam si může tu svoji odměnu strčit, ale babka hned pokračuje: 'Přistup ke mně, něco ti pošeptám do ucha, prozradím ti tajemství, jak můžeš hodně lidí od neštěstí zachránit a získat slávu a bohatství.'"

Visenna si povzdechla a usedla vedle Korina. Líbil se jí, byl vysoký, světlovlasý, měl oválnou tvář s hranatou bradou. Nezapáchal jako většina mužů, které občas potkávala. Zavrhla vtíravou myšlenku, že se již dlouho vláčí sama po lesích a cestách. Muž pokračoval: "Ha, pomyslím si, klasická situace se mi naskytla. Nemá-li babka sklerózu a má-li všech pět pohromadě, třeba to mně, chudému rytíři, něco vynese. Skloním se a nastavím ucho jako hlupák. No, nemít takový postřeh, dostal bych nožem přímo přes ohryzek. Odskočím jen tak tak, krev mi stříká z ramene jako z fontány. Bába se po mně sápe, vyje, prská a plive. Pořád mi ještě nedošlo, že je to vážné. Sevřu ji, abych získal převahu a v tu ránu ucítím, že to není stará ženská. Prsa má tvrdá jako kámen..."

Korin pohlédl na Visennu, aby zjistil, jestli se nečervená. Visenna naslouchala se zdvořilým výrazem v obličeji.

"O čem jsem to... Aha. Myslím si, že ji povalím na zem a odzbrojím. Ale kdeže, je silná jako rys. Cítím, že se mi její ruka s nožem každou chvíli vysmekne. Co jsem měl dělat? Odstrčil jsem ji, popadl meč... Naletěla na něj sama."

Visenna seděla mlčky, ruku měla na čele a jakoby v zamyšlení třela hadí čelenku.

"Visenno? Vyprávím, jak to bylo. Vím, že to byla žena a je mi to hloupé, ale ať pojdu, jestli to byla obyčejná ženská. Sotva padla, okamžitě se proměnila. Omládla."

"Iluze," řekla Visenna v zamyšlení.

"Cože?"

"Nic," vstala a přistoupila k tělu v kapradí.

"Jen se podívej," postavil se Korin vedle ní. "Tahle ženská má postavu jako socha na palácové fontáně. A předtím byla shrbená a svraštělá jako hřbet stoleté krávy. Ať mě..."

"Korine," přerušila ho Visenna, "máš pevné nervy?"

"He? Co s tím mají společného moje nervy? Ovšem, pokud tě to zajímá, nestěžuju si."

Visenna si sňala čelenku. Klenot v diadému se rozzářil mléčným světlem. Stanula nad mrtvou, natáhla paže a zavřela oči. Korin přihlížel s otevřenými ústy. Visena sklonila hlavu a něco zašeptala. Ničemu nerozuměl.

"Grealghane!" vykřikla najednou.

Kapradí zašustilo. Korin odskočil, tasil meč a zaujal obranné postavení. Mrtvé tělo sebou zaškubalo.

"Grealghane! Mluv!"

"Aaaaaa!" rozlehl se z kapradí sílící chraptivý skřek. Mrtvola se prohnula do oblouku, skoro levitovala, dotýkala se země jen patami a temenem hlavy. Křik se začal trhat, přecházel do hrdelního blekotání přerušovaného sténáním a kvílením a postupně nabírajícího na hlasitosti, ale stále nesrozumitelného. Korin ucítil na zádech studenou stružku potu, která ho dráždila jako plazící se housenka. Sevřel pěsti, aby zadržel mravenčení v loktech a vší silou vůle bojoval se zoufalou touhou utéci hluboko do lesa.

"Oggg... nnn... nngarrr..." blekotala mrtvola, rozrývajíc půdu dlouhými nehty, bublajíc krvavou pěnou vystupující na rty.

"Narrr... eeegggg..."

"Mluv!"

Z Visenniných natažených rukou proudil proud matného světla, v němž vířil zvednutý prach. Z kapradí se vzneslo suché listí a stébla trávy. Mrtvola zakašlala, zamlaskala a najednou promluvila takřka srozumitelně: "...rozcestí šest mil od klíče v poledne nejdéle. Poo... poslal. Kruhu. Chlapce. Při... ggg... ázal. Přikázal."

"Kdo?!" vybuchla Visenna. "Kdo přikázal? Mluv!"

"Ffff... ggg... genal. Všechny spisy, listy, amulety. Prrr... steny."

"Mluv!"

"...růsmyk. Kostěj. Ge... nal. Vzít spisy. Per... gameny. Přijde z maaaaaaa! Eeeeeeee! Nyyyyyy!!!"

Blekotavý hlas zavibroval a zanikl ve strašném, pronikavém křiku. To už Korin nevydržel, odhodil meč, zavřel oči a přitiskl si ruce na uši. Stál tak, dokud na rameni neucítil stisk. Třásl se po celém těle.

"Už je po všem," řekla Visenna, otírajíc si pot z čela. "Ptala jsem se tě, jaké máš nervy."

"Co je to za den," zasténal Korin. Zvedl meč, schoval ho do pochvy a snažil se nedívat na nehybné tělo. "Visenno?"

"Copak?"

"Pojďme odtud. Co nejdál z tohoto místa."

II.

Jeli oba na Visennině koni zarostlým, výmolovitým lesním průsekem. Ona seděla vpředu v sedle, on na holém koňském zadku a objímal ji v pase. Visenna si už dávno přivykla těšit se beze studu z drobných příjemností, jež jí čas od času náhoda dopřála, proto se s uspokojením zády opírala o mužskou hruď. Oba mlčeli.

"Visenno," ozval se Korin jako první asi po hodině jízdy.

"Copak?"

"Ty nejsi jenom léčitelka. Jsi z Kruhu?"

"Ano."

"Řekl bych po tom... představení, Mistr?"

"Ano."

Korin se pustil jejího pasu a přidržel se hrušky sedla. Visenna rozladěně přimhouřila oči. Samozřejmě si toho nevšiml.

"Visenno?"

"Copak?"

"Rozuměla jsi něčemu z toho, co ta... co to... mluvilo?"

"Trochu."

Opět mlčeli. Nad nimi přelétající strakatý pták hlasitě zavřeštěl v listoví.

"Visenno?"

"Korine, prokaž mi službu."

"Jakou?"

"Přestaň tlachat. Chci přemýšlet."

Stezka je zavedla přímo dolů, do soutěsky ke korytu mělkého potoka, líně tekoucího mezi balvany a padlými černými kmeny v pronikavé vůni máty a kopřiv. Kůň klopýtal po kamenech pokrytých nánosy hlíny a bláta. Korin, aby nespadl, opět objal Visennu kolem pasu. Odvrhl vtíravou myšlenku, že se již příliš dlouho toulá sám po lesích a cestách.

III.

Osada byla schoulená pod úbočím hory. Rozkládala se mezi křivými ploty podél hlavní cesty - slaměná, dřevěná a špinavá.

Když přijeli blíže, rozštěkali se psi. Visennin kůň spokojeně klusal středem cesty a nevšímal si dorážejících podvraťáků, chňapajících uslintanými tlamami po jeho spěnkách.

Zpočátku nikoho neviděli. Potom se zpoza plotů, z cestiček vedoucích za humna začali šourat vesničané. Přicházeli pomalu, byli bosí, zachmuření. Nesli si vidle, hole, cepy. Jeden se sehnul a zvedl kámen.

Visenna zadržela koně. Napřáhla ruku. Korin spatřil, že v ní drží malý, zlatý, srpovitý nožík.

"Jsem léčitelka," řekla zřetelně, třebaže nepříliš hlasitě.

Muži sklonili své zbraně, sborově zahučeli, pohlédli na sebe. Bylo jich čím dál víc. Několik nejbližších smeklo klobouky.

"Jak se jmenuje tahle osada?"

"Klíč," řekl někdo z houfu po chvilce ticha.

"Kdo je tady starostou?"

"Topin, spanilá paní. Bydlí v tamhleté chalupě."

Než opět vykročili, prodrala se špalírem rolníků žena s nemluvnětem v náručí.

"Paní..." vykřikla, nesměle se dotýkajíc Visennina kolena. "Moje dcerka... Má horečku, úplně hoří..."

Visenna seskočila ze sedla, dotkla se hlavičky dítěte a zavřela oči.

"Do zítřka se uzdraví. A příště, když bude teplo, ji tolik nenavlékej."

"Díky, spanilá... Nastokrát..."

Topin, stařešina osady, byl už na dvoře a nevěděl, co si počít s vidlemi, které držel v pohotovosti. Nakonec jimi odhrnul kuřinec ze schodku na zápraží.

"Promiň, spanilá paní," řekl a opřel vidle o stěnu chalupy. "I ty, velkomožný. Doba je zlá... Pojďte, prosím, dovnitř. Pohostím vás."

Vešli.

Topinova žena, jejíž sukně se držel párek plavovlasých děvčátek, jim podala smaženici, chléb a podmáslí, potom odešla do komory.

Na rozdíl od Korina jedla Visenna málo, seděla tiše a zasmušile. Topin koulel očima, drbal se na různých místech těla a vyprávěl: "Doba je zlá. Zlá. Běda nám, velkomožní. My chováme ovce na vlnu. Tu jsme prodávali. Ale teď kupci nepřicházejí, tož vybíjíme stáda, mladé chundelaté ovce porážíme, jen abychom měli co do úst vložit. Kdysi jezdili do Amellu kupci pro jašmu, pro zelené kamínky, přes průsmyk až k dolům. Tam se jašma dobývá. A jak jeli kupci, brali u nás vlnu, platili za ni a rozličné zboží prodávali. Teď k nám žádný kupec nezabloudí. Ani soli dost nemáme. Co zabijeme, musíme do tří dnů sníst."

"Karavany nejezdí? Proč?" Visenna přemýšlela a občas se dotkla čelenky.

"Nejezdí," skuhral Topin. "Cesta do Amellu je zavřená, v průsmyku se usídlil proklatý kostěj, živou duši nepropustí. Proč by kupci jezdili? Pro smrt?"

Korin se zarazil se lžící ve vzduchu: "Kostěj? Jaký kostěj?"

"Co já vím? Kostěj lidožrout. Prý se usadil v průsmyku."

"A karavany nepouští dál?"

Topin se rozhlédl po světnici: "Některé ano. Říká se, že svoje, svoje propouští."

Visenna svraštila čelo: "Jak to, svoje?"

"Inu, svoje," zamručel Topin a zbledl. "Lidem v Amellu se vede ještě hůř než nám. Nás aspoň trochu živí pole a les. Ale oni žijí na holé skále a mají jenom to, co jim kostějovci za jašmu prodají. Krutě, po zbojnicku prý platí za všechno, všecičko. Ale co mají dělat? Jašmu přece jíst nemůžou."

"Jací kostějovci? Lidé?"

"Lidé a vrani a ostatní. Jsou to lupiči, paní. Oni do Amellu vozí to, co nám vezmou, tam to za jašmu a zelené kamení vymění. A nám silou všechno berou. Po osadách často loupí, ženy znásilňují a jestli se jim někdo postaví, vraždí lidi a vypalují chalupy. Jsou to lupiči.

Kostějovi lupiči."

"Kolik jich je?" ozval se Korin.

"Kdo by je, velkomožný pane, počítal. Bránit se nelze, je jich mnoho. Co můžeme dělat, když přijdou v noci a všecičko podpalují? Raději jim dáme, co chtějí. Protože říkají..." starosta zbledl ještě více a zachvěl se.

"Co říkají, Topine?"

"Říkají, že když se kostěj rozzlobí, vyleze z průsmyku a přijde k nám do údolí."

Visenna prudce vstala. Tvář měla změněnou. Korin se otřásl.

"Topine," řekla čarodějka. "Kde je tady nejbližší kovárna? Můj kůň cestou ztratil podkovu."

"Za osadou. Pod lesem. Tam je kovárna i stáje."

"Dobrá. Teď běž a poptej se, kde je někdo nemocný nebo raněný."

"Ať ti to všichni bozi splatí, spanilá dobrodějko."

"Visenno," ozval se Korin, sotva se za Topinem zavřely dveře.

Čarodějka se otočila a pohlédla na něho.

"Tvůj kůň má podkovy v pořádku."

Visenna mlčela.

"Jašma je nejspíše jaspis a zelené kameny, to bude jadeit z proslulých amellských dolů," pokračoval Korin. "A k těm se dá jet jen přes průsmyk Klamat. Cestou, z níž není návratu. Co říkala ta mrtvola na rozcestí? Proč mě chtěla zabít?"

Visenna neodpovídala.

"Mlčíš? Nevadí. I tak se začíná všechno vyjasňovat. Falešná bába čeká na rozcestí na někoho, kdo se zastaví před tím hloupým nápisem, který zakazuje další cestu na východ. To je první zkouška: zda příchozí umí číst. Potom se bába ještě ujistí - kdo jiný než dobroděj z Kruhu by v dnešních časech pomohl hladové stařence? Každý druhý, na to dám krk, by jí ukradl ještě i hůlku. Chytrá bába uvažuje dál, začne skuhrat o ubohých lidech v nouzi, kteří potřebují pomoc. A pocestný, namísto toho, aby ji počastoval kopancem a několika nevybíravými slovy, jak by to učinil každý jiný obyvatel tohoto kraje, ji napjatě poslouchá. Ano, je si jista babizna, to je on. Čaroděj, který se jede vypořádat s bandou řádící tady v okolí. A protože ona sama je nepochybně vyslána tou samou bandou, sahá po noži! Ha! Visenno! Nejsem chytrý?"

Visenna neodpověděla. Stála s hlavou otočenou k oknu. Poloprůhledné blány z rybích měchýřů jejímu zraku nebránily vidět strakatého ptáka sedícího na větvi mladé višně.

"Visenno?"

"Copak, Korine?"

"Co je to ten kostěj?"

"Korine," řekla Visenna ostře a otočila se k němu. "Proč se pleteš do cizích věcí?"

"Poslyš..." Korin se jejím tónem ani trochu neurazil. "Jsem už do tvých, jak říkáš, věcí zapleten dost hodně. Nějak se to semlelo, že mě chtěli podříznout místo tebe."

"Náhoda."

"Myslel jsem, že čarodějové na náhody nevěří. Že věří jen v magické síly, zápletky, intriky a různé takové věci. Koukni, Visenno, co se děje: jedeme na jednom koni. Snažme se, aby to pokračovalo i dál. Nabízím ti pomoc při výpravě, jejíž cíl si domýšlím. Tvé odmítnutí budu brát jako projev pýchy. Slyšel jsem, že vy v Kruhu obyčejnými smrtelníky dost pohrdáte."

"To je lež."

"Výborně, to se mi hodí," usmál se Korin. "Proto neztrácejme čas. Jeďme do kovárny."

IV.

Mikula stiskl kleštěmi železnou tyč a obrátil ji ve výhni.

"Dmýchej, Čope!" přikázal.

Učedník uchopil táhlo měchu. Jeho buclatá tvář se leskla potem.

Přestože byla v kovárně dokořán otevřená vrata, panovalo v ní nesnesitelné horko. Mikula přenesl tyč na kovadlinu a několika mohutnými údery kladiva rozklepal její konec.

Kolář Radim sedící na neopracovaném březovém špalku se také potil. Rozepnul si kabátec a vytáhl košili z kalhot.

"To se ti, Mikulo, dobře mudruje," pravil. "Pro tebe není boj nic nového. Každý ví, že v kovárně nepracuješ celý svůj život. Prý jsi kdysi ve vojsku bil do lebek jako dnes do železa."

"Ano, můžete být rádi, že mě máte v obci," odpověděl kovář.

"Podruhé říkám, že se tamtěm už klanět nebudu. Ani na ně dřít. Jestli se mnou nepůjdeš ty, začnu sám anebo s takovými, co mají v žilách krev, a ne podmáslí. Schovám se v lese a budu je pobíjet po jednom, jak jen na některého narazím. Kolik jich může být? Třicet, možná ani ne. A kolik je vesnic na téhle straně průsmyku? Silných chlapů? Zaber, Čope!"

"Vždyť foukám."

"Pořádně."

Kladivo zvonilo o kovadlinu rytmicky, do taktu. Čop dmýchal do výhně. Radim se vysmrkal přes prsty a otřel si je o holínku.

"Dobře se ti to mudruje," opakoval. "Ale kolik z Klíče jich půjde?"

Kovář nechal dopadnout kladivo. Mlčel.

"Už jsem o tom přemýšlel," řekl pak. "Nepůjde nikdo."

"Klíč je malá osada. Měl bys hledat v Porogu a Kačanu."

"Taky že jsem hledal. Víš, jak to vypadá. Bez vojáků z Mayenny lidi nepůjdou. Někteří uvažují takhle: všichni ti vrani a bobolaci nám strach nenaženou, ti se nakonec dají nabrat na vidle. Ale co uděláme, když na nás vyleze kostěj? Utečeme do lesa. A chalupy a dobytek? Na záda si je nevezmeme. A na kostěje naše síla nestačí, to přece dobře víš."

"Jak to mám vědět?! Viděl ho někdo?!" vykřikl kovář. "Třeba ani žádný kostěj není. Jenom vám, strašpytlům, chtějí nahnat strach.

Viděl ho snad někdo?"

"Nehádej se, Mikulo," sklopil hlavu Radim. "Sám víš, že kupci si nenajímají na ochranu ledajaké povaleče ověšené železem, ale skutečné hrdlořezy. A vrátil se z průsmyku někdo z nich? Ani jeden. Ba ne, Mikulo, říkám ti, že musíme počkat. Poskytne-li nám mayennský vladyka pomoc, bude to něco jiného."

Mikula odložil kladivo a opět strčil tyč do výhně.

"Z Mayenny vojsko nepřijde," řekl znechuceně. "Panstvo se totiž porvalo mezi sebou. Mayenna s Razwanem."

"Pročpak?"

"Může snad obyčejný člověk pochopit, proč se urození páni perou? Podle mě z nudy, pitomí zabedněnci!" zařval kovář. "Poslal jsem svého tovaryše k vladykovi, požádat ho, ať nám pomůže. Nač mu, zmetkovi, platíme daně?"

Vytáhl tyč z výhně, až zasršely jiskry a zamával s ní ve vzduchu.

Cop odskočil. Mikula popadl kladivo, udeřil jednou, podruhé, potřetí.

"Jenže vladyka mého chlapce vyhnal, a tak jsem ho poslal poprosit o pomoc do Kruhu."

"K čarodějům?" otázal se kolář nedůvěřivě. "Mikulo?"

"Jo, k nim. Ale posel se ještě nevrátil."

Radim zakroutil hlavou, vstal a popotáhl si kalhoty.

"Nevím, Mikulo, nevím. To není na mou hlavu. Ale tak to chodí. Musíme čekat. Konči už práci, hned jedu, musím..."

Na dvoře před kovárnou zařehtal kůň.

Kolář zacvakal zuby a zbledl. Kovář ztuhl s kladivem zvednutým nad kovadlinou. Všiml si, že se mu třesou ruce, podvědomě si je utřel o koženou zástěru. Nepomohlo to.

Polkl slinu a vykročil ke vratům, v nichž se zřetelně rýsovaly siluety jezdců. Radim a Čop šli těsně za ním. Když vycházel, opřel kovář tyč o sloupek u dveří.

Venku sedělo na koních šest jezdců v brigantinách vyztužených železnými pláty, kroužkových košilích a kožených přilbách s ocelovými nánosníky, vybíhajícími mezi obrovské, rubínově rudé oči, jež zabíraly takřka polovinu obličeje. Seděli v sedlech nehybně a jakoby nedbale. Mikula těkal pohledem z jednoho na druhého, viděl jejich zbraně: krátká kopí se širokými hroty, meče se zvláštně vykutými záštitami, sekery, oštěpy se zpětnými háčky. Těsně před vraty stáli dva z nich. Vysoký vran na sivákovi krytém zelenou čabrakou měl na přilbě symbol slunce. A druhý... "Maminko," zašeptal Cop za kovářovými zády. Zaznělo to jako vzlyknutí.

Druhý jezdec byl člověk. Měl na sobě tmavozelený vranský plášť, ale zpod zobákovité přilby nehleděly červené, nýbrž modré, velmi světlé oči. Bylo v nich tolik netečně mrazivé krutosti, že se Mikula zachvěl strachem, který se mu ledově vtíral do útrob a přecházel mravenčením až na záda. Bylo ticho. Kovář slyšel bzučení much poletujících nad kupou hnoje za plotem.

Člověk v přilbě se zobákem promluvil první: "Kdo z vás je kovář?"

Otázka byla hloupá: kožená zástěra a ramenatá postava Mikulu prozrazovaly na první pohled. Proto mlčel. Koutkem oka postřehl krátké gesto, které modrooký udělal k jednomu z vranů. Vran se předklonil v sedle a vší silou máchl oštěpem, který držel v polovině násady. Mikula se přikrčil a bezděčně schoval hlavu mezi ramena.

Úder ale nebyl určen jemu. Zubaté ostří udeřilo Čopa do šíje, zaťalo se šikmo a hluboko, roztříštilo klíční kost a obratle. Chlapec sklouzl zády po stěně kovárny, zatočil se na sloupku u dveří a zhroutil se na zem hned u vchodu.

"Na něco jsem se ptal," připomněl člověk v zobákovité přilbici, nespouštěje z Mikuly oči. Rukou v rukavici se dotýkal sekery, kterou měl zavěšenou u sedla. Dva vrani, kteří stáli opodál, rozkřesali oheň, zapalovali smolné louče a rozdávali je ostatním. Klidně, beze spěchu, krok za krokem obkličovali kovárnu a přikládali pochodně ke střeše.

Radim to nevydržel. Zakryl si obličej rukama, rozeštkal se a vrhl se přímo před sebe mezi dva koně. Když míjel vysokého vrana, ten mu s rozmachem vrazil do břicha kopí. Kolář zavyl, upadl, dvakrát se překulil a natáhl nohy. Znehybněl.

"A co teď, Mikulo?" pronesl modrooký. "Zůstals sám. A k čemu ti to bylo? Vybízet lidi ke vzpouře, pro pomoc posílat. Myslels, že se to nedozvíme? Jsi hlupák. Jsou ve vsích takoví, kteří donášejí, jen aby se zalíbili."

Střecha kovárny praskala, naříkala, valil se z ní špinavě žlutý dým, nakonec zasršela jiskrami, zahučela plameny a zapulsovala mohutnou vlnou žáru.

"Tvého tovaryše jsme chytili, vyzpíval, kam jsi ho poslal. Na toho, který má přijít z Mayenny, už taky čekáme," pokračoval v hovoru muž v přilbě se zobákovitým hledím. "Ano, Mikulo. Strčil jsi svůj prašivý nos, kam jsi neměl. Za to tě teď čeká dost vážná nepříjemnost. Tak si myslím, že bychom tě měli narazit na kůl. Najde se někde tady okolo stavení slušný kůl? Anebo, ještě lépe, pověsíme tě za nohy na trám a stáhneme z tebe kůži jako z úhoře."

"Dobrá, dost těch žvástů," řekl vysoký vran se sluncem na přilbici, který držel svou pochodeň u otevřených vrat kovárny. "Co nevidět se sem seběhne celá osada. Skoncujme to s ním, seberme koně ze stáje a zmizme. Kde se to ve vás lidech bere, ta záliba v zabíjení, mučení? Úplně zbytečném. Dělej, sejmi ho!"

Modrooký se na vrana ani nepodíval. Předklonil se v sedle a najel koněm na kováře.

"Lez," řekl. V jeho bledých očích se zračilo zabijácké potěšení.

"Dovnitř. Nemám čas, abych s tebou skoncoval tak, jak bych si přál. Ale můžu tě aspoň usmažit."

Mikula udělal krok dozadu. Na zádech cítil žár hořící kovárny.

Další krok.

Zakopl o Čopovo tělo a o předmět, který učedník shodil, když padal.

O železnou tyč.

Mikula se sklonil, rychle ji popadl a z předklonu, vší silou, kterou v něm vyvolala nenávist, bodl zespodu těžkým železem přímo do prsou modrookého muže.

Dlátovitě vykované ostří proseklo drátěnou košili.

Kovář nečekal, až muž spadne z koně. Dal se na útěk šikmo přes dvůr. Za ním se ozval křik a dusot kopyt. Doběhl ke kůlně, zaťal prsty do klanice opřené o stěnu a okamžitě, z obrátky, naslepo udeřil.

Úder dopadl přímo na pysky siváka v zelené čabrace. Kůň se leknutím vzepjal a shodil vrana se sluncem na přilbě do prachu dvora.

Mikula se sehnul, nad ním se zabodlo do stěny kůlny krátké kopí a zatřáslo se. Druhý vran tasil meč, couval s koněm a snažil se uhnout před vzduchem svištící klanicí.

Další tři křičeli a útočili, mávajíce zbraněmi. Mikula zasténal, rozháněje se svým strašlivým těžkým kyjem. Cosi zasáhl, snad koně, který zaržál a roztančil se na zadních. Vran se ale v sedle udržel.

Ze strany lesa přeletěl nad plotem ve skoku napjatý kůň a srazil se se sivákem v zelené čabrace. Sivák se splašil a shodil vysokého vrana, který se hned snažil dostat zpět do sedla. Mikula nevěřil vlastním očím, postřehl, že se nový jezdec rozdvojuje - na skrčka v kapuci skloněného na koňském hřbetě a na světlovlasého muže s mečem, který seděl vzadu.

Dlouhá čepel meče opsala dvě obrátky. Dva blesky, které smetly dva vrany ze sedel. Váleli se na zemi v oblaku prachu.

Třetí, zahnaný ke kůlně, sotva se otočil proti podivnému páru, dostal ránu pod bradu, těsně nad ocelový náprsník. Hrot meče se zaleskl, když pronikl naskrz jeho krkem. Světlovlasý seskočil z koně a přeběhl přes dvůr, aby vysokého vrana odřízl od jeho koně. Vran tasil meč.

Pátý vran se točil uprostřed dvora a snažil se ovládnout koně, který se plašil před hořící kovárnou. S napřaženou sekerou se rozhlížel a váhal. Nakonec zařval, pobodl koně ostruhami a vrhl se na skrčka, který se držel koňské hřívy. Mikula viděl, jak malý jezdec odhrnuje kapuci a strhává si čelenku. Poznal, že se mýlil. Dívka zatřásla zrzavou hřívou a něco nesrozumitelně vykřikla a natáhla ruku směrem k útočníkovi. Z jejích prstů vytryskl tenký pramen světla jasného jako rtuť. Vran vyletěl ze sedla a svalil se do písku. Z jeho oděvu se kouřilo. Kůň dusal zemi všemi čtyřmi kopyty, ržál a potřásal hlavou.

Vysoký vran se sluncem na přilbici pomalu ustupoval před světlovlasým k hořící kovárně. Byl přikrčen, obě ruce - v pravé meč - měl napřažené před sebou. Světlovlasý přiskočil, utkali se poprvé, podruhé. Vranův meč odletěl stranou a on sám na okamžik ztuhl na čepeli, která jej probodla. Světlovlasý couvl a vytrhl meč z jeho těla.

Vran klesl na kolena, předklonil se a zaryl obličej do země.

Jezdec vyhozený ze sedla bleskem rusovlasé dívky lezl po čtyřech, šmátral kolem sebe a hledal zbraň. Mikula se probral z údivu, udělal dva kroky, napřáhl klanící a udeřil ho do krku. Křupla kost.

"To nemuselo být," zaslechl hlas těsně vedle sebe.

Dívka v mužském oděvu byla pihovatá a zelenooká. Na jejím čele se třpytil zvláštní klenot.

"To nemuselo být," zopakovala.

"Velkomožná paní," zajíkl se kovář, drže svůj kyj jako gardista halberdu. "Kovárna... podpálili ji. Zabili chlapce, podřízli ho. I Radima. Zabili oba... Paní..."

Světlovlasý nohou obrátil vysokého Vraná, prohlédl si ho, potom odstoupil a schoval meč do pochvy.

"No, Visenno," řekl. "Teď už jsem se do toho zapletl nadobro. Mám starost jen o jedno, jestli jsem zabil ty pravé."

"Ty jsi kovář Mikula?" zeptala se Visenna, zakrývajíc si hlavu.

"Jsem. A ty jsi z Kruhu, velkomožná? Z Mayenny?"

Visenna neodpovídala. Dívala se k lesu, na přibíhající houfec lidí.

"To jsou naši," řekl kovář. "Z Klíče."

V.

"Oddělali jsme tři kostějovce!" halasil černovousý vůdce skupiny z Porogu, potřásaje kosou vzpřímenou na násadě. "Tři, Mikulo! Přihnali se za ženami na pole a tam jsme je... Jeden stačil utéct, naskočil na koně, čubčí syn!"

Muži sedící na kládě uvnitř kruhu ohnišť osvětlujících čerň noční oblohy body vyletujících jisker, pokřikovali, hulákali a mávali zbraněmi. Mikula zvedl ruce, uklidňoval je, chtěl slyšet další zprávy.

"K nám včera večer přijeli čtyři," řekl starý, jako tyčka hubený šoltys z Kačanu. "Pro mne. Někdo jim musel donést, že jsem s tebou smluvil, kováři. Vylezl jsem na patro ve stodole, vytáhl za sebou žebřík, popadl vidle a řval na ně: 'Tak pojďte, vy psi! Který z vás má odvahu?' Chtěli zapálit stodolu, už by bylo po mně, ale lidi nečekali a společně se na ně vrhli. Lupiči vyskočili na koně a probili se. Několik našich padlo, ale jednoho jsme ze sedla smetli."

"Živého?" tázal se Mikula. "Vzkázal jsem vám, abyste aspoň jednoho z nich zajali živého."

"Eeech," zabručel starosta. "Nestačili jsme to. Ženské vzaly vařící vodu, přiběhly první..."

"Vždycky jsem tvrdil, že v Kačanu jsou žhavé ženské," zamručel kovář, škrábaje se na krku. "A ten, co donášel?"

"Našli jsme ho," odpověděl hubený muž krátce, nepouštěje se do podrobností.

"Dobrá. A teď poslouchejte, vy bando. Víme už, kde sídlí. U ovčáckých salaší v podhůří jsou jeskyně ve skalách. Tam lupiči nejspíš zapadli a tam je dostaneme. Vezmeme na vozy seno a chrastí, vykouříme je jako jezevce. Cestu jim zavalíme, neutečou. To mi poradil ten rytíř, co mu říkají Korin. I když pro mě, starého vojáka, to není nic nového. Pod vojvodou Grozimem jsem zamlada s vrany bojoval. Předtím než jsem se usadil v Klíči."

Z davu se ozvaly bojechtivé výkřiky, ale rychle utichaly přidušené slovem vyslovovaným zpočátku tiše, nejistě. Potom hlasitěji. Nakonec zavládlo ticho. Visenna vyhlédla zpoza Mikulových zad a stanula po kovářově boku. Nesahala mu ani po ramena. Mezi lidmi zašumělo. Mikula zvedl obě ruce.

"Nastal takový čas," zvolal, "že už nemusím skrývat, že jsem poslal pro pomoc k čarodějům do Kruhu, když nám mayennský vladyka odmítl pomoci. Je mi známo, že mnozí z vás se na to dívají jinak."

Dav se utišil jen zvolna, stále se vlnil, hučel.

"Tohle je paní Visenna," promlouval Mikula pomalu, "z mayennského Kruhu. Bez otálení nám přispěchala na pomoc. Naši z Klíče ji už znají, léčila tam lidi, uzdravovala svou Mocí. Ano, chlapi. Je to maličká žena, ale její Moc je veliká. Převyšuje naše chápání a je pro nás strašná, ale přesto nám pomáhá!"

Visenna mlčela, nepromluvila, ani neučinila žádné gesto ke shromážděným lidem. Ale skrytá moc té malé pihovaté čarodějky byla přímo hmatatelná. Korin s úžasem pocítil, jak jím proniká podivné nadšení, že přestává cítit strach před tím, co se skrývá v průsmyku a obava před neznámým se ztrácí, rozptyluje se, přestává existovat, stává se bezvýznamnou alespoň na tak dlouho, jak dlouho se třpytí klenot na Visennině čele.

"Tak vidíte," pokračoval Mikula. "I na toho kostěje něco najdeme. Nejsme sami, máme zbraně. Ale napřed musíme porazit lupiče."

"Mikula má pravdu!" vykřikl vousáč z Porogu. "Na ně nepotřebujeme žádné čáry! Chlapi, jdeme do průsmyku! Smrt kostějovým vrahounům!"

Dav zahučel jedním hlasem, plameny ohnišť se zaleskly na ostřích vztyčených kos, pík, seker a vidlí.

Korin se prodral davem a zamířil ke kotli zavěšenému nad ohništěm. Našel si misku a lžíci a vyškrábal ze dna kotle zbytek připálené kaše se škvarky. Usedl, položil si misku na kolena, pomalu jedl a vyplivoval slupky z ječmene. Po chvíli vedle sebe ucítil něčí přítomnost.

"Posaď se, Visenno," řekl s plnými ústy.

Jedl dál, prohlížel si její profil napůl zacloněný hřívou rusých vlasů, v záři ohně červených jako krev. Visenna mlčela, hleděla do plamenů.

"Hej, Visenno, proč tu sedíme jako dva puštíci?" odložil Korin misku. "Nemůžu tak sedět, hned je mi smutno a zima. Kam schovali tu pálenku? Před chvilkou tady stál džbánek. Je tu tma jako v..."

Čarodějka se k němu otočila. Oči jí svítily zvláštním, zelenkavým třpytem.

Korin zmlkl.

"Ano, souhlasí," řekl po chvíli a odkašlal si. "Jsem zloděj. Námezdník. Lapka. Zamíchal jsem se do toho, protože mám rád boj a je mi jedno, s kým se rvu. Vím, jakou cenu má jaspis, jadeit a ostatní kameny, které lze najít v amellských dolech. Chci se napakovat. Je mi jedno, kolik lidí zítra zahyne. Co chceš ještě vědět? Řeknu ti to sám, ať zbytečně neužíváš tu třpytivou ozdobu schovanou pod hadí kůží. Nehodlám ti nic tajit. Máš pravdu, nehodím se ani k tobě, ani ke tvému šlechetnému úkolu. To je všechno. Dobrou noc. Jdu spát."

Třebaže domluvil, nevstával. Sebral klacek a několikrát jím prohrábl ohniště.

"Korine," řekla Visenna tiše.

"Ano?"

"Neodcházej."

Korin svěsil hlavu. Z březového polena v ohništi vyrazily namodralé jazýčky plamenů. Pohlédl na ni, ale nedokázal snést pohled jejích nezvykle se lesknoucích očí. Odvrátil zrak zpátky k ohni.

"Nevyžaduj od sebe tak mnoho," promluvila Visenna, choulíc se do pláště. "Už je to tak, že všechno nadpřirozené vzbuzuje strach. A odpor."

"Visenno..."

"Nepřerušuj mne. Ano, Korine, lidé potřebují naši pomoc, jsou za ni vděčni, často i upřímně, ale pohrdají námi, bojí se nás, nedokážou se nám podívat do očí, odplivují si za našimi zády. Moudřejší, takoví jako ty, jsou pouze pokrytečtější. Nejsi žádná výjimka, Korine. Od mnohých jsem už slyšela, že nejsou hodni, nejsou dost ušlechtilí, aby se mnou mohli sedět u jednoho ohně. Jenže někdy se stává, že my potřebujeme pomoc těch... obyčejných. Anebo jejich společnost."

Korin mlčel.

"Já vím," pokračovala Visenna. "Určitě by ses cítil lépe, kdybych měla šedivé vlasy do pasu a nos jako skobu. Pak by odpor k mé osobě ve tvé hlavě nevzbuzoval takový zmatek. Jistě, Korine, odpor. Ta třpytivá ozdoba, kterou nosím na čele, je chalcedon - jemu ve značné míře vděčím za své magické schopnosti. Máš pravdu, s jeho pomocí dokážu číst zřetelnější myšlenky. Tvoje jsou až příliš zjevné. Nemysli si, není to příjemné. Jsem čarodějka, vědma, ale kromě toho taky žena. Přišla jsem, protože... protože jsem tě chtěla."

"Visenno..."

"Ne. Teď už nechci."

Seděli mlčky. Strakatý pták na větvi stromu cítil strach. V černém lese létaly dravé sovy.

"S tím odporem," ozval se Korin konečně, "jsi to maličko přehnala. Přiznávám ale, že ve mě probouzíš něco jako... nepokoj. Nemělas dovolit, abych to pocítil tam na rozcestí. U té mrtvoly, víš?"

"Korine," odpověděla čarodějka klidně. "Když jsi u kovárny zabodl vranovi meč do krku, málem jsem pozvracela koňskou hřívu. Jen s námahou jsem se udržela v sedle. Ale přestaňme se nimrat v našich pocitech. Skončeme ten rozhovor, který nikam nevede."

"Skončeme, Visenno."

Čarodějka se ještě těsněji zahalila do pláště. Korin přihodil do ohně několik polen.

"Korine?"

"Hm?"

"Potěšilo by mě, kdyby ti přestalo být jedno, kolik zítra zahyne lidí. Lidí i... těch jiných. Spoléhám na tvou pomoc."

"Pomůžu ti."

"To ještě není všechno. Jedná se o průsmyk. Musím otevřít cestu přes Klamat."

Korin ukázal žhavým koncem klacku na ostatní ohniště a kolem nich uložené lidi, kteří spali nebo byli zabráni do tichých rozhovorů.

"S naší skvělou armádou se nemusíme bát," prohlásil.

"Naše armáda se rozuteče v okamžiku, kdy ji přestanou ovládat kouzla," pousmála se Visenna smutně. "A já je přece nebudu nutit proti jejich vůli. Nechci, aby někdo z nich zahynul v boji za cizí věc. A kostěj není jejich věc, je to záležitost Kruhu. Do průsmyku musím sama."

"Ne, sama nepůjdeš," nesouhlasil Korin. "Půjdeme tam spolu. Já, Visenno, jsem už od dětství věděl, kdy mám zdrhnout a kdy je ještě dost času. V tom umění jsem se zdokonaloval celá léta a díky tomu mě ostatní považují za hrdinu. Nemám v úmyslu svůj styl měnit. Nemusíš mě omamovat kouzly. Nejdřív se podíváme, jak ten kostěj vypadá. Mimochodem, co je to, podle tebe, ten kostěj?"

Visenna sklonila hlavu.

"Obávám se," zašeptala, "že je to smrt."

VI.

Lupiči se v jeskyních zaskočit nedali. Čekali v sedlech, nehybní, vzpřímení hleděli na šiky ozbrojených vesničanů vycházejících z lesa. Vítr jim nadouval pláště, takže připomínali hubené dravé ptáky s roztřepenými pery. Vypadali hrozivě a v lidech vzbuzovali strach.

"Je jich osmnáct," spočítal je ve třmenech vztyčený Korin. "Většina na koních, šest pěších. Jeden vůz, Mikulo!"

Kovář rychle přeformoval svůj oddíl. Muži ozbrojení píkami a oštěpy poklekli na okraji křovin, zaryli dřevce tupým koncem do země a hroty namířili proti nepřátelům. Lučištníci zaujali pozice za stromy. Ostatní ustoupili do houští.

Jeden z jezdců se k nim přiblížil. Zarazil koně, zvedl ruku nad hlavu a něco volal.

"Je to lest," zamručel Mikula. "Znám je, psí syny."

"Uvidíme," řekl Korin a seskočil ze sedla. "Pojď."

Pomalu kráčeli k jezdci. Po chvíli se Korin všiml, že Visenna jde za nimi. Jezdec byl bobolak.

"Budu hovořit krátce," zavolal ze sedla. V jeho kožešinou zarostlém obličeji mžikala lesklá malá očka. "Jsem vůdce jednotky, kterou vidíte. Devět bobolaků, pět lidí, tři vrani, jeden elf. Zbytek nežije.

Došlo mezi námi k hádce. Náš bývalý náčelník, který nás sem přivedl, leží svázaný tamhle v jeskyni. Udělejte si s ním, co chcete. My chceme odjet."

"Tvoje řeč byla dost krátká," vyprskl Mikula. "Vy chcete odjet. A my vás chceme rozsekat na kusy. Co ty na to?"

Bobolak vycenil špičaté zuby a napřímil v sedle svou malou postavu.

"Myslíš, že s vámi smlouvám ze strachu z té bandy usmolenců ve slaměných láptích? Prosím, jestli chcete, podřežeme vás. Je to naše řemeslo, křupane. Vím, co riskujeme. I kdyby nás pár padlo, zbytek se probije. Takový je život."

"Vůz neprojede," procedil Korin skrze zuby. "Takový je život."

"To už je náš problém."

"Co je na tom voze?"

Bobolak si odplivl přes pravé rameno: "Jedna dvacetina toho, co zůstalo v jeskyni. A aby bylo jasno, jestli nám přikážete nechat vůz tady, tak jsme už předem proti. Než abychom odešli bez kořisti, volíme raději boj. No tak, co chcete? Jestli se máme bít, tak hned teď ráno, dříve než začne pražit slunce."

"Jsi odvážný," poznamenal Mikula.

"V mé rodině jsme všichni takoví."

"Propustíme vás, pokud složíte zbraně."

Bobolak si znovu odplivl, tentokrát pro změnu přes levé rameno.

"Nic takového," zavrčel krátce.

"V tom to je," zasmál se Korin, "beze zbraní neznamenáte nic."

"A kým jsi beze zbraně ty?" zeptal se malý jezdec nevzrušeně. "Králevicem? Přece vidím, co jsi zač. Myslíš, že jsem slepý?"

"Se zbraněmi byste se zítra vrátili," řekl Mikula pomalu. "Pro zbytek toho, co zůstalo v jeskyni, jak říkáš. Pro ještě větší kořist."

Bobolak vycenil zuby: "To jsme původně zamýšleli, ale po krátké hádce jsme se na to vykašlali."

"Velice moudré," ozvala se najednou Visenna. Vykročila před Korina a stanula před jezdcem. "Velice moudré, že jste se na to vykašlali, Kehle."

Korinovi se zazdálo, že se do nich opět opřel vítr, že zahučel ve skalách a zavanul chladem. Visenna hovořila dál cizím, kovovým hlasem: "Kdokoli z vás by se sem vrátil, zahyne. Vidím to a předpovídám. Odejděte odtud. Okamžitě. Ihned. Kdo se vrátí, zemře."

Bobolak Kehl se naklonil a pohlédl z koňského hřbetu na čarodějku. Nebyl mladý, kožešinu už měl skoro šedivou, protkanou bílými prameny chlupů.

"To jsi ty? Mhm, myslel jsem si to. Jsem rád, že... Nezáleží na tom. Řekl jsem, že se sem nevrátíme. Přidali jsme se k Fregenalovi kvůli kořisti. To už skončilo. Teď máme na krku Kruh a všechny osady v okolí. A Fregenal začal blouznit o světovládě. Už ho máme dost - i toho strašidla z průsmyku."

Škubl uzdou a otočil koně. "Proč to říkám? Odcházíme. Žijte tu ve zdraví."

Nikdo mu neodpověděl.

Bobolak zaváhal, pohlédl k okraji lesa, potom se podíval na nehybný šik svých jezdců.

Otočil se v sedle a pohlédl Visenně do očí.

"Byl jsem proti, když Fregenal plánoval tvé zavraždění," řekl. "Teď vidím, že jsem měl pravdu. Když ti povím, že kostěj je jistá smrt, půjdeš přesto do průsmyku?"

"Půjdu."

Kehl se narovnal, křikl na koně a odcválal ke svým.

Jezdci po chvíli utvořili kolonu, obklopili vůz a vyjeli na cestu. Mikula už byl u svých, domlouval jim, uklidňoval vousáče z Porogu a další, kteří žíznili po krvi a pomstě. Korin s Visennou mlčky pozorovali oddíl jezdců, jenž je míjel. Jeli pomalu, hleděli přímo před sebe s okázalým klidem a pohrdáním. Jenom Kehl, když je míjel, zvedl ruku k pozdravu. Se zvláštním výrazem v nelidském obličeji si prohlížel Visennu. Pak prudce popohnal koně, odcválal do čela oddílu a zmizel mezi stromy.

VII.

První tělo leželo hned u vchodu do jeskyně, bylo nepřirozeně zkroucené a vmáčknuté mezi pytle s ovsem a hromadu chrastí. O něco dále se chodba rozdělovala. Tam ležely další dvě mrtvoly, jedna přišla úderem palcátu či kyje takřka o celou hlavu, druhá byla pokryta zaschlou krví z četných ran. Obě patřily lidem.

Visenna si sundala čelenku. Její diadém svítil jasněji než pochodně, jež měly osvětlovat tmavý vnitřek jeskyně. Chodba ústila do velkého sálu. Korin tiše hvízdl skrze zuby.

Pod stěnami stály truhlice, pytle a sudy, válely se tam hromady koňských postrojů, žoky vlny, zbraně, nástroje. Několik truhlic bylo rozbitých a prázdných. Jiné byly plné. Okolo kráčející Korin viděl úlomky jadeitu a matně zelené jaspisy, ale i acháty, opály, chrysoprasy a další kameny, které ani neznal.

Na skalnaté podlaze se povalovaly svazky kožešin bobrů, rysů, lišek, rosomáků. Mezi nimi se tu a tam leskly vytroušené zlaté, stříbrné a měděné mince.

Visenna se ani na okamžik nezastavila, kráčela do další prostory, značně menší a temnější. Korin šel za ní a smutně se ohlížel po truhlicích.

"Tady jsem," ozval se nezřetelný tvar ležící na hromadě šatstva a kožešin na podlaze.

Přistoupili blíž. Svázaný člověk byl malý, lysý a otylý, s obrovskou modřinou přes polovinu tváře.

Visenna se dotkla diadému, chalcedon se na okamžik rozzářil jasným světlem.

"To není třeba," řekl svázaný muž. "Znám tě. Jen jsem zapomněl, jak ti říkají. Vím, co máš na čele. Říkám, že to není třeba. Přepadli mě ve spánku, sebrali mi prsten a zlomili hůl. Jsem bezmocný!"

"Změnil ses, Frenegale," poznamenala Visenna.

"Visenna," zamručel tlouštík. "Už jsem si vzpomněl. Nečekal jsem, že pošlou zrovna tebe. Myslel jsem, že to spíš bude muž, proto jsem poslal Manissu. S mužským by si moje Manissa poradila."

"Neporadila," pochlubil se Korin, rozhlížeje se kolem sebe. "I když musím nebožce přiznat snahu. Dělala, co mohla."

"Škoda."

Visenna se rozhlédla po jeskyni, pak jistým krokem zamířila do kouta, špičkou boty obrátila kámen a z jamky pod ním vytáhla hliněný hrneček ovázaný tukem napuštěnou kůží. Rozřízla řemínek svým zlatým nožíkem a vytáhla svitek pergamenu. Frenegal na ni vrhl nevraživý pohled.

"Prosím, prosím," řekl zlostí se chvějícím hlasem. "Jaký talent. Blahopřeji. Umíš najít skryté věci. Co ještě dovedeš? Věštit z beraních vnitřností? Léčit nadmuté jalovice?"

Visenna si prohlížela list po listu, svázaného čaroděje si nevšímala. "Zajímavé," řekla po chvíli. "Před jedenácti roky, když tě vyhnali z Kruhu, se ztratily jisté stránky ze Zakázaných knih. Dobře, že se našly a dokonce doplněné komentáři. Tak ty ses odvážil použít Alzurův dvojitý kříž? No, no. Nemyslím, že bys zapomněl, jak Alzur dopadl. Několik jeho nestvůr prý ještě běhá po světě. Také ten poslední netvor - vij, který ho zabil a než utekl do lesů na Zařičí, zpustošil polovinu Mariboru."

Několik pergamenů schovala do kapsy na rukávu kazajky. Poté rozvinula další.

"Aha," promlouvala, vraštíc čelo. "Vzorec Dřevokořene, trochu pozměněný. A tady Trojúhelník v trojúhelníku, prostředek k vyvolání série mutací a obrovského nárůstu tělesné hmoty. Copak ti, Fregenale, posloužilo jako výchozí materiál? Co je to? Vypadá jako obyčejný štír. Fregenale, něco tady chybí. Doufám, že víš, o čem mluvím."

"Jsem rád, že sis toho všimla," ušklíbl se čaroděj. "Říkáš obyčejný štír? Až ten obyčejný štír vyleze z průsmyku, celý svět oněmí hrůzou. Na chvilku. Potom začne křičet."

"Dobrá, dobrá. Kde jsou chybějící zaklínadla?"

"Nikde. Nechtěl jsem, aby se dostala do nepovolaných rukou. Obzvláště do vašich. Vím, že Kruh touží po moci, kterou lze pomocí těch zaklínadel získat, ale nic z toho nebude. Nikdy se vám nepodaří stvořit něco ani z poloviny tak hrozného, jako je můj kostěj."

"Zdá se, Fregenale, žes dostal po hlavě opravdu silně," opáčila Visenna s klidem. "Proto nejsi schopen rozumně uvažovat. Kdo tady hovoří o stvoření? Tvého netvora musíme zlikvidovat, úplně zničit.

Jednoduchou reverzí vrátíme spojující zaklínadlo, použijeme zrcadlový efekt. Jistě, spojující zaklínadlo bylo sladěno s tvou holí, takže je budeme třeba přeladit na můj chalcedon."

"Těch 'bude třeba' už zaznělo příliš," zavrčel tlouštík. "Můžeš tu sedět třeba celou věčnost, moje přemoudřelá protivnice. Jak jsi přišla na ten směšný nápad, že ti prozradím spojovací zaklínadlo? Nevytáhneš ze mě nic, z živého ani mrtvého. Mám blokádu. Nepouli tak na mě ta svoje kukadla, nebo ti ten tvůj kamínek propálí díru do čela. Dělejte, rozvažte mě, už jsem celý zdřevěnělý."

"Jestli chceš, tak tě můžu párkrát nakopnout," zasmál se Korin. "To ti obnoví krevní oběh. Mám dojem, plešoune, že dost dobře nechápeš, v jakém jsi postavení. Za chvilku sem vpadnou sedláci, které rozběsnily nájezdy té tvojí bandy. Slyšel jsem, že tě chtějí roztrhat čtyřmi koňmi. Viděls někdy, jak se to dělá? Nejdřív se vždycky utrhnou ruce."

Fregenal natáhl krk, vytřeštil oči a pokusil se Korinovi plivnout na boty, ale v poloze, v níž se nalézal, to bylo nemožné - jen si poslintal bradu.

"Tohle!" prskal. "Tohle si dělám z tvých vyhrůžek! Neudělají mi nic! Co si to namlouváš, vandráku? Připletl ses k záležitostem, které přerůstají tvoje omezené chápání. Ale zkus se jí alespoň zeptat, proč tu je. Visenno, pouč ho. Zdá se, že tě pokládá za spasitelku zotročených, ušlechtilou bojovnici za práva těch ubožáků. Jenže tady jde o peníze, hlupáku! O velké bohatství!"

Visenna mlčela. Fregenal se narovnal, ohýbal nohy v kolenou a vrzal provazy, až se mu podařilo obrátit se na bok.

"Není to snad pravda," křičel, "že tě sem Kruh vyslal proto, abys otevřela zlatý pramen, který vyschl? Kruh měl značné zisky z těžby jaspisů a jadeitů a vybíral i mýtné od kupců a karavan výměnou za ochranné amulety, které ale, jak se ukázalo, na mého kostěje neplatí."

Visenna se neozvala. Nedívala se na svázaného muže, hleděla na Korina.

"Aha!" zvolal čaroděj. "Mlčíš, nezapíráš! Takže je to už běžně známo. Starší a zkušení o tom věděli už dávno, jenom takové usmrkance jako jsi ty udržovali v přesvědčení, že Kruh je stvořen k boji se Zlem. Nedivím se, že pravda vyšla najevo. Svět se mění, lidé si pomalu začínají uvědomovat, že se mohou obejít bez kouzel a čarodějů. Ani se nenadějete a budete bez práce, budete muset vyžít z toho, co jste si stačili nakrást. Proto takové úsilí o zachování vašich příjmů. Takže mě hned rozvažte. Nezabijete mě ani neodsoudíte k smrti, protože by Kruh utrpěl další ztrátu. A to by vám nedaroval, to je jasné."

"Nic není jasné," řekla Visenna chladně a založila si ruce na prsou. "Víš, Fregenale, takoví usmrkanci jako já nevěnují přehnanou pozornost dočasnému prospěchu. Co je mi po tom, jestli Kruh ztratí, získá nebo jestli bude rozpuštěn. Vždycky se nějak uživím léčením nadmutých jalovic anebo impotence takových starých prašivců jako jsi ty. Ale to je jedno. Důležitější je to, že chceš žít, Fregenale, a proto meleš pantem. Každý chce žít. Proto mi hned teď a tady prozradíš vázací zaklínadlo. Potom mi pomůžeš najít toho kostěje a zničit ho. Pokud ne... Nu, co se dá dělat, zajdu se projít do lesa. V Kruhu ohlásím, že jsem nedokázala zadržet rozzuřené sedláky."

"Vždycky jsi byla cynická," zaskřípal zuby čaroděj. "Už tenkrát v Mayenně. Zvláště ve vztazích s muži. Bylo ti sotva čtrnáct let a už tehdy se hodně vyprávělo o tvých..."

"Přestaň, Fregenale," přerušila ho. "Tvoje řeči na mě nedělají žádný dojem. A na něho také ne. Není můj milenec. Řekni jen, že souhlasíš a skoncujeme s tou zábavou. Protože ty přece souhlasíš."

Fregenal zakoulel bělmem očí a odvrátil hlavu.

"Jasně, že ano," zachrčel. "Pokládáš mě snad za idiota? Každý chce přece žít."

VIII.

Fregenal se zastavil a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo: "Tam za tou skálou začíná soutěska. Na starých mapách je označena jako Dur-tan-Orit - Myší díra. Je to brána Klamatu. Tady musíme zanechat naše koně. Koňmo nemáme nejmenší šanci, že bychom se k němu přiblížili nepozorovaně."

"Mikulo," řekla Visenna, sesedajíc z koně, "počkáte tady do večera, ne déle. Pokud se nevrátíme, ať vás ani nenapadne jít do průsmyku. Vraťte se domů. Je ti to jasné?"

Kovář přikývl. Zůstali s ním už jen čtyři vesničané. Ti nejodvážnější. Zbytek oddílu se cestou vytratil jako sníh v květnu.

"Jasné, paní," zabručel a změřil si kosým pohledem Fregenala.

"Nechápu však, proč věříš tomu darebákovi. Podle mě měli chlapi pravdu. Měli jsme mu useknout hlavu. Jen se podívejte na ta jeho prasečí očka, na ten zrádný ksicht."

Visenna mlčela. Zacláněla si rukou oči a dívala se na hory, na úzký vstup do soutěsky.

"Veď nás, Fregenale," přikázal Korin a popotáhl si opasek.

Vyrazili.

Po půlhodině pochodu uviděli první vůz. Převrácený a rozbitý.

Za ním druhý se zlomeným kolem. Kostry koní. Kostru člověka.

Druhou. Třetí. Čtvrtou. Hromadu polámaných, rozdrcených kostí.

"Ty zkurvysynu," řekl Korin tiše, dívaje se na lebku, jejímiž očními důlky prorůstaly stvoly kopřiv. "To jsou kupci, že? Nevím, co mi zabrání, abych..."

"Na něčem jsme se dohodli," přerušil ho Fregenal kvapně. "Dohodli jsme se. Řekl jsem vám všechno, Visenno. Pomáhám vám. Vedu vás. Dohodli jsme se!"

Korin si odplivl. Pobledlá Visenna na něj pohlédla, pak se otočila na čaroděje.

"Dohodli jsme se," potvrdila. "Pomůžeš mi ho najít a zničit, potom půjdeš svou cestou. Tvoje smrt by těm, kdož zde leží, život nevrátila."

"Zničit, zničit, zničit... Visenno, znovu tě varuji a znovu opakuji: uveď ho do letargie, paralyzuj ho, znáš zakletí. Ale nenič ho. Má nesmírnou cenu. Vždycky ho můžeš..."

"Přestaň, Fregenale. Už jsme o tom hovořili. Veď nás!"

Pokračovali dál, opatrně stoupali kolem koster.

"Visenno," zašeptal Fregenal po chvíli. "Uvědomuješ si to riziko? Je to vážná věc. Víš, se Zrcadlovým efektem to bývá všelijak. Jestli se inverze nepodaří, je po nás veta. Viděl jsem, co dokáže."

Visenna se zastavila.

"Nevytáčej se," řekla. "Za koho mne považuješ? Inverze se podaří, pokud..."

"Pokud jsi nás neoklamal," vpadl jim rozzlobeným hlasem do hovoru Korin. "A pokud jsi nás obelhal... Tak tys viděl, co ta tvoje zrůda dokáže. Víš ty ale, co dokážu já? Znám takové seknutí, po kterém zasaženému zůstane jedna líc a půlka čelisti. Může to přežít, jenže si pak už, mimo jiné, nezahraje na flétnu."

"Visenno, uklidni toho zabijáka," vykoktal pobledlý Fregenal. "Vysvětli mu, že jsem tě nemohl oklamat, že bys to vycítila..."

"Nežvaň tolik, Fregenale. Veď nás."

Spatřili další vozy. A další kosti. V trávě se bělala žebra, vzhůru trčící hnáty, strašidelně rozšklebené lebky. Korin mlčel a tiskl jílec meče ve zpocené dlani.

"Dávejte pozor," zašeptal Fregenal. "Jsme už blízko. Našlapujte tiše."

"Na jakou vzdálenost zjistí naši přítomnost? Fregenale, mluvím s tebou!"

"Dám ti znamení."

Kráčeli dál, rozhlíželi se po strmých stěnách soutěsky, porostlých plazivými křovinami, zbrázděných průrvami a lemovaných suťovisky.

"Visenno! Už ho cítíš?"

"Ano. Ale nejasně. Jak jsme daleko, Fregenale?"

"Dám ti znamení. Škoda, že ti nemohu pomoci. Bez hole a prstenu nemohu dělat nic. Jsem bezmocný. Jedině, kdybych..."

"Kdybys co?"

"Tohle!"

S rychlostí, jakou by od takového tlusťocha nikdo nečekal, zvedl ze země špičatý kámen a udeřil jím Visennu do hlavy. Čarodějka klesla bez hlesu obličejem k zemi. Korin se rozmáchl taseným mečem, ale čaroděj byl nečekaně hbitý. Padl na všechny čtyři, vyhnul se čepeli, překulil se pod Korinovýma nohama a kamenem, který nepustil z ruky, ho udeřil do kolena. Korin zařval, upadl, bolestí zalapal po dechu a pak se mu vlna mrákot přelila z útrob do hrdla. Fregenal se vymrštil jako kočka a rozehnal se k dalšímu úderu.

Pták se strakatým peřím spadl z oblohy jako blesk a otřel se o čarodějův obličej. Fregenal uskočil, zamával rukama a upustil kámen.

Korin se opřel o loket, sekl mečem a jen o chlup minul tlusťochovo stehno. Čaroděj se otočil a prchal zpátky do Myší díry, křičel a chechtal se. Korin se pokusil vstát a pronásledovat ho, ale když se postavil, zatmělo se mu před očima. Opět upadl a alespoň zahrnul utíkajícího zrádce přívalem sprostých nadávek.

Fregenal se v bezpečné vzdálenosti zastavil a otočil.

"Ty nepodařená vědmo!" zahulákal. "Ty zrzavá flundro! Chtělas přechytračit Fregenala? Milostivě mu darovat život? Myslela sis, že se budu klidně dívat, jak ho zabíjíš?"

Nepřestávaje nadávat, hnětl si Korin koleno, aby utišil tepající bolest. Visenna ležela stále nehybně na zemi.

"Už jde!" vykřikl Fregenal. "Dívejte se! Kochejte se tím pohledem, protože už za chvíli vám můj kostěj vymáčkne oči z důlků! Už jde!"

Korin se ohlédl. Přibližně sto kroků od něj se zpoza skalního útesu vysunuly uzlovité klouby křivých pavoucích nohou. Po chvíli s rachotem přelezl přes hromadu kamení jako mísa plochý trup, nejméně deset loktů široký, rezavě hnědý, kostrbatý, pokrytý špičatými trny. Čtyři páry nohou postupovaly pravidelně, vláčejíce mísovitý trup po suti. Pátý, přední pár končetin byl nepřirozeně dlouhý a ozbrojen mohutnými račími klepety, ježícími se řadami ostrých trnů a bodců.

To je sen, proletělo Korinovi hlavou. Jenom zlý sen. Měl bych se probudit a začít křičet. Probudit se. Křičet, křičet, křičet.

Nedbaje na bolavé koleno, vrhl se k Visenně a zacloumal její bezvládnou paží. Vlasy měla prosáklé krví, jež jí stékala po šíji.

"Visenno..." zasípal strachem přiškrceným hrdlem. "Visenno..."

Fregenal se nepříčetně rozchechtal. Ozvěna rachotila mezi stěnami soutěsky. Přehlušila i kroky kováře Mikuly, který přiběhl přikrčený, se sekerou v hrsti. Fregenal si ho všiml, jenže už bylo pozdě. Sekera jej zasáhla do kříže těsně nad pánví a zaťala se až po topůrko. Zraněný zařval bolestí, upadl, vyrval topůrko z kovářových rukou.

Mikula ležícího muže přišlápl, vytrhl svou zbraň a znovu se rozehnal. Černokněžníkova hlava se skutálela ze svahu a zůstala stát, teprve když se čelem opřela o jednu z lebek ležící pod koly rozbitého povozu.

Korin kulhal, klopýtal o kameny a vlekl bezvládnou, ochablou Visennu po zemi. Mikula k nim přispěchal, popadl dívku, bez námahy si ji přehodil přes rameno a utíkal pryč. Korin, přestože zbaven břemene, ho nemohl dohonit. Pohlédl přes rameno. Kostěj se sunul za ním, skřípal klouby, napřaženými klepety škrábal o balvany a vytrhával řídkou trávu.

"Mikulo!" zavyl Korin zoufale.

Kovář se ohlédl, položil Visennu na zem, vrátil se ke kulhajícímu muži, podepřel ho a prchali oba společně. Kostěj zrychlil, vysoko nadzvedávaje kostnaté nohy.

"S tím si neporadíme," zasípal Mikula, ohlížeje se přes rameno. "Neutečeme..."

Přiběhli k Visenně ležící nehybně na zádech.

"Vykrvácí!" zvolal Mikula.

Korin si na něco vzpomněl. Strhl z Visennina opasku váček, vysypal jeho obsah a nevšímaje si jiných předmětů, sebral rudohnědý kámen s vyrytými runami, rozhrnul rusé, krví zmáčené vlasy a přitiskl hematit na ránu. Krev ihned přestala téci.

"Korine!" vykřikl Mikula.

Kostěj už byl blízko. Široce roztáhl přední končetiny, zubatá klepeta se rozevřela. Mikula uviděl na stopkách se pohybující netvorovy oči a pod nimi skřípající srpovité čelisti. Postupující kostěj rytmicky syčel: "Tss, tss, tss..."

"Korine!"

Korin nevnímal, něco šeptal a nesundával hematit z rány. Mikula k němu přiskočil, popadl ho za rameno, odtrhl ho od Visenny a ženu si opět zvedl na rameno. Prchali. Kostěj ani na chvíli nepřestával syčet. Zvedl klepeta, zaskřípal chitinovým břichem o skálu a valil se za nimi. Mikula si uvědomil, že nemají žádnou naději.

Směrem od Myší díry se krkolomným cvalem přihnal jezdec v kožené kazajce a kápi ze železných kroužků, se širokým mečem nad hlavou. V chlupatém obličeji mu planula malá očka a blýskaly se špičaté zuby.

Kehl se s válečným pokřikem vrhl na kostěje. Než však na netvora dosáhl, ostnatá klepeta se sevřela a uchopila koně do strašlivých kleští. Bobolak vyletěl ze sedla a převalil se po zemi.

Kostěj bez viditelné námahy zvedl v kleštích koně a narazil ho na ostrý trn, který mu vpředu trčel z trupu. Srpovité čelisti se sevřely, zvířecí krev vytryskla na kameny, z rozpáraného břicha vyhřezly horké vnitřnosti.

Mikula přiskočil, pomohl bobolakovi vstát, ten ho ale odstrčil, tasil meč, vykřikl tak, že přehlušil smrtelné ržání koně a skočil na kostěje. S opičí mrštností se překulil pod netvorovým tvrdým břichem a ze všech sil bodl přímo do stopkovitého oka. Kostěj zasyčel, pustil koně, roztáhl končetiny do stran, zavadil o Kehla ostrými trny, porazil ho na zem a odhodil stranou. Kehl dopadl na kamení a upustil meč. Kostěj se otočil, sáhl po něm klepetem a chytil ho.

Bobolakova malá postavička se vznesla do vzduchu.

Mikula zuřivě vykřikl, dvěma skoky dostihl netvora, rozmáchl se a udeřil sekerou do chitinového krunýře. Korin opustil Visennu, bez rozmýšlení přiskočil z druhé strany a zabodl obouruč držený meč do mezery mezi krunýřem a klepetem. Hrudí nalehl na rukojeť a zarazil čepel až po záštitu. Mikula hekl a udeřil znovu, krunýř praskl a zpod něj vytryskla páchnoucí zelená tekutina. Kostěj pustil bobolaka a se syčením napřáhl klepeta. Korin se zapřel nohama do země a škubl jílcem meče, ale marně.

"Mikulo!" vykřikl. "Prchej!"

Oba se dali na útěk, chytře se rozutekli do dvou různých stran.

Kostěj zaváhal, zaskřípal břichem o skálu a vrhl se přímo před sebe, rovnou na Visennu, která se s hlavou schýlenou mezi rameny snažila postavit. Těsně nad ní visel ve vzduchu pták se strakatým peřím, mával křídly a křičel, vřeštěl, skřehotal...

Kostěj se blížil.

Oba, Korin i Mikula, skočili současně a zahradili netvorovi cestu.

"Visenno!"

"Paní!"

Kostěj se nezastavil a roztáhl klepeta.

"Běžte stranou!" vykřikla klečící Visenna a napřáhla ruce. "Korine! Uhni!"

Oba muži uskočili ke skalním stěnám.

"Henenaa fireaoth kerelanth!" zakřičela čarodějka pronikavě s rukama nataženýma proti kostějovi. Mikula si všiml, jak se od ní k netvorovi sune cosi neviditelného. Tráva se ohýbala k zemi a drobné kamínky odletovaly na strany, jako by byly rozmetávány váhou obrovské, velkou rychlostí se valící koule. Z Visenniny ruky vytryskl oslnivě zářící paprsek, zasáhl kostěje a rozlil se po jeho pancíři v síti ohnivých jazyků. Vzduch se zachvěl ohlušujícím rachotem. Kostěj vybuchl. Vytryskla fontána zelené krve. Chitinové úlomky končetin, vnitřnosti, všechno vyletělo vzhůru, rozletělo se to do okolí, dopadlo na skály, zašelestilo v křovinách. Mikula se přikrčil a oběma rukama si zakryl hlavu.

Nastalo ticho. Na místě, kde před chvílí stál netvor, se černal a kouřil okrouhlý kráter potřísněný zelenou tekutinou, posetý odpornými, obtížně rozeznatelnými kusy těla.

Korin si otřel z obličeje zelenou krev a pomohl Visenně na nohy. Celá se chvěla.

Mikula se sklonil nad Kehlem. Bobolak měl otevřené oči. Jeho hrubá kazajka z koňské kůže byl roztrhána na cáry, pod nimiž bylo vidět, co mu zbylo z paže a z ramene. Kovář chtěl něco říci, nebyl toho ale schopen. Pak k nim přistoupil Korin podpírající Visennu.

Bobolak k nim otočil hlavu. Korin pohlédl na jeho poranění a s námahou polkl.

"To jsi ty, králevici," pronesl Kehl tiše, ale klidně a zřetelně.

"Měls pravdu... Beze zbraně neznamenám nic. A bez ruky? Hovno, co?"

Výraz bobolakových očí Korina překvapil víc než pohled na jeho polámané, z hrozných ran trčící kosti. To, že malý bojovník stále ještě žil, bylo neuvěřitelné.

"Visenno," zašeptal Korin s prosebným pohledem upřeným na čarodějku.

"S tím si neporadím, Korine," řekla Visenna smutně. "Ten organismus, to tělo, životní pochody... Všechna pravidla, která je řídí, jsou tak odlišná od lidských... Mikulo, nedotýkej se ho..."

"Vrátil ses, bobolaku," zašeptal Mikula. "Proč?"

"Protože pravidla, která mne řídí, jsou odlišná... od lidských," odvětil Kehl s pýchou v hlase, leč s nesmírným úsilím. Z úst mu vytékal pramínek krve, jenž poskvrňoval šedivou kožešinu. Otočil hlavu a pohlédl Visenně do očí: "No, zrzavá vědmo! Splnila se tvá předpověď... Teď mi pomoz!"

"Ne!" vykřikla Visenna.

"Ale ano," řekl Kehl. "Musí to být. Už je čas."

"Visenno," vydechl Korin s užaslým výrazem v obličeji. "Snad ho nechceš..."

"Běžte pryč!" vyhrkla čarodějka, zadržujíc pláč. "Běžte! Oba!"

Mikula, dívaje se stranou, zatahal Korina za ruku. Korin se poddal. Ještě zahlédl, jak Visenna kleká nad bobolakem, jemně ho hladí po čele a dotýká se jeho skrání. Kehl se zachvěl, otřásl, napjal a znehybněl. Visenna plakala.

IX.

Strakatý pták sedící Visenně na rameni naklonil plochou hlavičku a upřel na čarodějku kulaté oko. Kůň kráčel vyjetou cestou, obloha byla modrá a čistá. "Tuuit tuiit trk," zacvrlikal strakatý pták.

"Možná," souhlasila Visenna. "Ale nejde to. Nepochopils mě. Nehněvám se. Jen je mi líto, že jsem se o tom všem dověděla teprve od Fregenala, a ne od tebe, opravdu. Ale znám tě přece tolik let a vím, že nejsi mluvka. Myslím, že kdybych se tě zeptala dříve, odpověděl bys mi."

"Trk, tuuuik?"

"Jistěže. Už dávno. Jenže sám víš, jak to u nás chodí. Samé veliké tajemství, všechno je přísně tajné. A zbytek je jen otázka velikosti. Já také neodmítám odměnu za léčení, když mi ji někdo dává a já vím, že to není žádný nuzák. Věřím, že za jistý druh služeb žádá Kruh vysoké odměny. A právem. Všechno je čím dál dražší a žít se musí. Ne, o to nejde."

"Twwiiiit," přešlápl pták z nožky na nožku. "Korrriiin."

"Jsi bystrý," usmála se Visenna trpce a otočila hlavu k ptákovi, přičemž mu dovolila, aby se zobákem lehce dotkl její tváře. "Právě to mě zlobí. Viděla jsem, jak na mě hleděl. Nestačí, že je to vědma, myslel si určitě, ale k tomu i hamižná, chtivá a vypočítavá lhářka."

"Tuwiit trk trk trk tuuiiit?"

Visenna odvrátila hlavu.

"No, tak zlé to zase není," zamumlala, mhouříc oči. "Jak víš, nejsem dívka, která jen tak lehce ztrácí hlavu. I když musím přiznat... Že se již příliš dlouho toulám sama po... Ale po tom ti nic není. Starej se o svůj zobák."

Pták mlčel a čechral si pírka. Les se přibližoval, viděla cestu, která se ztrácela v houští pod portálem větví.

"Poslyš," ozvala se Visenna po chvíli. "Jak to podle tebe může vypadat v budoucnosti? Je opravdu možné, že by nás lidé přestali potřebovat? Třebas jen v takové prosté věci, jako je léčení. Nějaký pokrok je vidět. Vezmi si například bylinkářství. Můžeš si ale představit, že si jednou poradí třeba s takovým záškrtem? S horečkou omladnic? S tetanem?"

"Twiik, twiit."

"No řekni. Teoreticky to možné je asi tak, jako je možné, že se náš kůň za chvíli zapojí do rozhovoru. A že řekne něco moudrého. A co rakovina? Poradí si s rakovinou? Bez magie?"

"Trrk!"

"Taky si myslím."

Visenna projela lesem vonícím vlhkem a chladem. Přebrodila mělký potok. Vystoupila na kopec, potom sjela dolů vřesem, který koni sahal až ke třmenům, pak opět našla písečnou, trávou zarostlou cestu. Znala ji, jela tudy před třemi dny. Jen opačným směrem.

"Mám dojem," ozvala se znovu, "že bychom se měli trochu změnit. Stárneme, silně a příliš nekriticky trváme na tradicích. Jen co se vrátím..."

"Twiit," přerušil ji pták se strakatým peřím.

"Cože?"

"Twiit."

"Co tím chceš říct? Proč ne?"

"Trrrk."

"Jaký nápis? Na jakém sloupu?"

Pták zamával křídly, odrazil se od jejího ramene a odletěl. Ztratil se mezi listím.

Korin seděl, zády se opíral o kůl na rozcestí a prohlížel si ji s vyzývavým úsměvem. Visenna seskočila z koně a přistoupila k němu.

Cítila, že se proti své vůli také usmívá. Co víc, uvědomila si, že její úsměv nevypadá zrovna nejchytřeji.

"Visenno!" zvolal Korin. "Přiznej se, neovládáš mě náhodou svými kouzly? Cítím totiž z našeho setkání obrovskou radost, dokonce až nepřirozenou radost. Tfuj, tfuj, tfuj, proklatě. To musí být kouzla. Určitě."

"Čekal jsi na mě?"

"Jsi neobyčejně důvtipná. Vidíš, ráno jsem se probudil a zjistil, žes odjela. Jak milé z tvé strany, pomyslel jsem si, žes mě nebudila kvůli takové maličkosti, jako je prachobyčejné rozloučení, bez něhož se lze obejít. Kdo se, koneckonců, v našich časech loučí anebo vítá, vždyť to není nic než přežitek a výstřednost, není-liž pravda? Otočil jsem se na druhý bok a spal dál. Teprve po snídani jsem si připomněl, že jsem ti chtěl říct něco důležitého. Nasedl jsem tedy na ukořistěného koně a jel zkratkou."

"A co mi chceš říci?" otázala se Visenna a přistoupila blíž. Sklonila hlavu, aby pohlédla do modrých očí, které minulé noci viděla ve snu.

Korin vycenil zuby v širokém úsměvu.

"To je ožehavá záležitost," řekl. "Nedá se odbýt několika slovy.

Vyžaduje podrobnější vysvětlení. Nevím, zdali to stihnu do soumraku."

"Tak začni."

"V tom je ta potíž. Nevím jak."

"Panu Korinovi se nedostává slov," zakroutila s úsměvem hlavou Visenna. "Neslýchaná věc. Tedy začni od začátku."

"To není špatný nápad," předstíral Korin vážnost. "Víš, Visenno, uplynul už drahný kus času od doby, kdy jsem se začal toulat sám...""...po lesích a cestách," dokončila žena, objímajíc ho kolem krku.Pták se strakatým peřím, který seděl vysoko na větvi stromu, zamával křídly, rozprostřel je a zaklonil hlavu.

"Trrrk twiit twiiit," zacvrlikal. Visenna odtrhla svá ústa od Korinových rtů a pohlédla na ptáka. Mrkla na něho.

"Měls pravdu," odpověděla. "Tohle je skutečně cesta, z níž není návratu. Leť a řekni jim..."

Chvíli váhala a pak mávla rukou: "Nic jim neříkej..."



(Karma: 92)
| Předmět: https://youtu.be/n-RwJgTlPuE
24.10.18 16:54:46 | #40
(Karma: 92)
| Předmět: https://youtu.be/gLC4GHLgNDo
23.10.18 12:49:18 | #39
(Karma: 92)
| Předmět: Brian Lumley - Tencí lidé
22.10.18 15:02:32 | #38

Brian Lumley
Tencí lidé

Tři roky jsem žil v Crouch Endu na severu Londýna. Vzpomínáte si na povídku Stephena Kinga? Myslím, že ji napsal poté, co navštívil Petera Strauba, který tenkrát v Crouch Endu bydlel. Spolu se svou ženou máme jedno pořekadlo: „Všechny cesty vedou do Crouch Endu.“ Peter Tremayne žil nedaleko odsud (a pořád žije); Clive Barker sem umístil jednu ze svých her (ve svých počátcích, než jeho knihy začaly krvácet); bydlel tu Douglas Hill. A mnozí jiní, jejichž jména si právě nevybavuji...
V Crouch Endu často narazíte na podivné lidí. A jsou tam takové zvláštní, úzké domy. Jednou, když jsem se v noci vracel z hospody, zjistil jsem, že se dívám na ty úzké a vysoké domy a uvažuju, kdo v takových stísněných příbytcích namačkaných těsně na sebe může bydlet. Odpověď se zdá být nasnadě.

I.

Podivné místo, ten Barrows Hill. Ne Barrow’s Hill*, bez apostrofu. Například: nenajdete ho na žádném plánu. Najdete plány, které s ním hraničí, které do něj svými rohy zasahují,
*
Barrows Hill – mohylový vrch, Barrow ‘s Hill – Bar
rowův vrch. Pozn. překladatele

byť jen kousek, ale jinak se zdá, jako by se mu kartografové vyhnuli. Pro metro je to příliš daleko od centra, není tam ani stanice hlavní trasy, kvůli všem těm zatraceným demolicím a rekonstrukcím, které probíhaly kolem něj a v něm, ztratil většinu celistvosti. Ale je tam pořád. Autobusy jezdí dovnitř a ven a starší lidé, kteří tam žijí, ho stále nazývají Barrows Hill.
Když jsem se tam na konci 70. let nastěhoval, nenáviděl jsem to místo. Činilo na mne dojem senility a vrozené blbosti. Pochmurné místo – i pod paprsky žhavého letního slunce pochmurné. Puchýřky hub byste nahmatali i pod novým nátěrem. Ne že by se tady natíralo příliš často. Pokud já vím, tak nikdy. A proto to tu vypadalo, jako by to vypadlo přímo z nějaké Lovecraftovy povídky: zchátrale, nemocně, zrůdně.
Barrows Hill. Nezůstal jsem tam dlouho, jen několik měsíců. Ve skutečnosti to ale bylo až příliš dlouho. To místo na vás působilo dojmem, že pokud zaváháte, pokud jen chvíli postojíte na místě, proroste skrz vás a vy se stanete jeho součástí. V Londýně je několik opravdu starých míst a Barrows
Hill je z nich nejspíš nejstarší. Myslím si to i pro jeho genius loci – jako by byl ohniskem všech tajemných věcí. Nebo možná ne ohniskem, protože to slovo evokuje vyzařování – ven z něj – a jak jsem řekl, Barrows Hill byl uzavřený do sebe. Poslední útočiště podivných starých věcí v Londýně. Věcí, jako jsou tencí lidé. Velmi vysocí a velice tencí lidé.
Dnes už nikdo – ale opravdu nikdo – nevěří na tenké lidi a to je jeden ze dvou důvodů, proč se nebojím vyprávět tenhle příběh. Druhý důvod je, že už tam nebydlím. Ale kdybych bydlel...
Mám podezření, že několik málo lidí – myslím obyčejných
lidí – o nich ví. Nepřiznali by to a pravděpodobně to nepřiznají ani teď. A pokud jde o ty, kteří tráví svůj život v Barrows Hill, skutečně nemohu říct, že bych je z něčeho obviňoval. Znal jsem jednoho starého mládence, který tam žil, věděl o nich a nenechal si to pro sebe. Mluvil o nich se mnou. Vzhledem k jeho pověsti (říkali mu Bláznivej Bill z Barrows Hill) jsem jeho řečem zprvu nepřikládal mnoho pozornosti. Kdo by také přikládal? V Barrows Hill jsou hospody, hodně hospod, ale nejnavštěvovanější byla ,Železnice’. Řekl bych, že název pocházel z dob, kdy tamtudy skutečně vedla železnice. Před několika lety měla ,Železnice’ na krátký čas vážnou konkurenci, když někdo přeměnil starý obytný dům na pěknou moderní restauraci. Ale dlouho to nevydrželo. Ten,
kdo to místo koupil, možná něco věděl, ale asi ne zase tolik, protože jinak by nebyl tak hloupý, aby svůj podnik pojmenoval ,Tenký člověk’! Měl otevřeno teprve týden nebo dva, když vyhořel do základů.
Ale to bylo dřív, než jsem tam přišel, a jediný důvod, proč jsem se zmínil o hospodách a zvláště o ,Železnici’, byl, že právě tam jsem se setkal s Bláznivým Billem. Byl tam kvůli své nemoci, alkoholismu, a já zase kvůli své nešťastné lásce – která ve svém nejvyšším horečnatém stadiu přerostla v Billovu.
Krátce řečeno, chytil jsem se flašky. Říkám to jen tak mimochodem a na vysvětlenou, jaké problémy nás dva svedly dohromady. Bylo to natolik
nešťastné přátelství, jak si jen dovedete představit. Ale Bláznivej Bill byl dobrý posluchač a já zase platil za oba. A tak jsme vlastně byli skvělí kumpáni.
Ale jednoho večera, když mi došly peníze, jsem udělal tu
chybu, že jsem ho pozval k sobě domů. (Domů– ha! Postel, záchod a psací stroj, stará mansarda na konci rozvrzaného dřevěného schodiště a přídavek ve formě kredence předělané na sprchu). Ale měl jsem tam pár lahví piva a půl láhve ginu, a až bych se přestal vyplakávat na rameni Bláznivýho Billa, neměl jsem daleko postel, do které bych sebou praštil.
K svému překvapení jsem musel vynaložit spoustu energie, abych ho tam vůbec dostal. Stěžovat si začal ve chvíli, kdy jsme vyšli z hospody – nebo spíš když zjistil, kterým směrem jsem zamířil.
„Do Modřínů? Ty bydlíš tam, za barchingtonskou silnicí? No, vzpomínám si, že jsi něco takového říkal. Hm, možná raději zůstanu v hospodě. Myslím, když bydlíš právě tam – nemám to zrovna při cestě, víš?“
„Nemáš to při cestě? Vždyť je to jen desetiminutová zacházka. Myslel jsem, že máš ještě žízeň.“
„Žízeň, tu mám – vždycky! Nejsem blázen – to jenom oni roztrušují, protože se bojí, aby mě někdo nebral vážně.“
„Oni?“
„Lidé!“ odfrkl a znělo to jako zavzlykání. Potom změnil předmět rozhovoru: „Říkal jsi půl láhve ginu?“
„Jasně, Gordona. Ale jestli se raději chceš vrátit do Železnice...“
„Ne, ne, už jsme stejně na půli cesty,“ zabručel a spěchal vedle mne dál. Skoro se mě držel za ruku, jak byl nervózní. „A kromě toho, je taková krásná jasná noc. Nemají rádi jasné noci.“
„Oni?“ zeptal jsem se znovu.
„Lidé!“ Navzdory svým krátkým a křivým nohám byl o půl kroku přede mnou. „Tencí lidé,“ řekl skoro šeptem, takže jsem ho přeslechl.
Pak jsme dorazili na Modřínovou ulici – do Modřínů, jak říkal Bláznivej Bill – rychle jsme se přiblížili ke Dvaadvacáté a náhle bylo všude zvláštní ticho. Ozývalo se jen šustění suchého spadaného listí unášeného větrem po chodníku. Stromy byly už napůl holé – byl podzim. Měsíční světlo svítilo přes pavučiny
jejich vysokých, černých pokroucených korun.
„Svítí měsíc,“ řekl Bill přidušeným hlasem. „Díky Bohu za to – jakkoliv v něj ve skutečnosti nevěřím. Ale žádné uliční osvětlení! Všiml sis toho? Žárovky jsou pryč. Všechny do jedné. To oni.“
„Oni?“ chytil jsem ho za rameno a nasměroval ho do mé brány – kdyby se to dalo bránou nazývat. Byl tam pouze sloupek, podle kterého jsem se orientoval vždycky, když jsem měl v hlavě.
„Ano, oni!“ odsekl a pozoroval mě, jak otáčím klíčkem v zámku. „Zatracený mladý blázne!“
A pak jsme stoupali po vrzajícím schodišti do mé malé jeskyně samoty a Bláznivej Bill se chvěl v teplé noci ještě znásobené teplotou tohoto místa, přebírajícího značnou část tepla od domů po obou stranách a z bytu dole. Bydlela v něm nějaká stařena, která zřejmě nemohla žít jinde než v roztopené
peci. Pak jsme vešli do mého ,obývacího’ pokoje, kde Bill pečlivě zatáhl přes okna záclony se samozřejmostí domácího pána. Ale ne dřív než vykoukl ven do temné ulice a jeho kulaté oči, zářící z jeho přímé, větrem vysušené tváře, ji pečlivě prohlédly. Blázen, hm. Možná, že byl a možná, že ne.
„Gin,“ řekl jsem a položil jsem před něj láhev a sklenici. „Ale s mírou, ano? Víš, že si potřebuji taky loknout.“
„Loknout? Loknout? Ha! Kdybych já bydlel tady, potřeboval bych víc, než si jen loknout. Tady jsi v samém středu. Rovnou v samém středu!“
„Ano?“ zašklebil jsem se. „Zatím mi to připadalo, že je to tu spíš na samém konci!“
Chvíli nervózně přecházel po místnosti – tři kroky tam a tři zpátky – mučil protestující prkna podlahy malé místnosti. Pak na mne skoro obviňujícím způsobem ukázal prstem: „Dnes večer máš náladičku, co? Vtípky z tebe přímo prší!“
„Myslíš?“
Ano. Měl pravdu. Cítil jsem se opravdu trochu rozjařeně. „Možná už jsem se z toho dostal, ne?“
Sedl si naproti mně. „Doufám, že ano, ty ztřeštěný mladý blázne! Ale měl bys přece jenom trochu dát na moje varování a vypadnout odsud co nejdřív.“
„Tvoje varování? Takže ty jsi mě před něčím varoval?“ Teď mi připadalo, že ano a už před několika týdny, ale byl jsem příliš pohroužený do svých vlastních problémů, než abych mu věnoval pozornost. A navíc, byl to přece Bláznivej Bill.
„Samozřejmě, že ano!“ odfrkl. „Před těmi zatracenými...“
„Tenkými lidmi!“ dokončil jsem za něj. „Ano, už si vzpomínám.“
„Ano?“
„Ech?“
„Tak ano, nebo ne?“
„Ano, poslouchám.“
„Ne, ne, ne! Myslím, jestli si najdeš nějaký nový byt?“
„Až si to budu moci dovolit, ano.“
„Tady to pro tebe není bezpečné. Nemají rádi cizince. Cizinci mění různé věci a to se jim nelíbí. Nemají rádi nic cizího, nic nového. Podle mne jsou vymírající rasa, ale dokud jsou tady, udržují věci tak, jak se jim líbí.“
„Dobře,“ povzdechl jsem si. „Tentokrát už skutečně poslouchám. Chceš začít od začátku?“
Na mé povzdechnutí odpověděl svým vlastním a netrpělivě potřásl hlavou. „Ty zatracený mladý blázne! No tak tedy ano, pro tvoje vlastní dobro, naposledy... poslouchej a já ti povím, co vím. Není toho moc, ale je to poslední výstraha,
kterou dostaneš...“

I I .

„Nejvíc jim myslím káply do noty kandelábry.“ „Psům?“ pozvedl jsem obočí.
Podíval se na mne a vztekle vyskočil na nohy. „No dobrá, tak já tedy půjdu!“
„Ale no tak, posaď se, tak už se posaď!“ uklidňoval jsem ho. „A dolij si ještě. Slibuji, že se pokusím tě už nepřerušovat.“
„Kandelábry!“ odfrkl, čelo zamračené jako při bouřce. Ale posadil se a dolil si sklenici. „Ano, protože oni je napodobují, víš? A jsou tak tencí, že se za ně
mohou schovat. Mohou tam stát v temné noci, že vůbec nic nepoznáš! Dovedeš si to představit? Schovat se za kandelábr nebo ho imitovat?“
Snažil jsem se si to představit, ale musel jsem připustit, že to nedokážu. Moje pozornost poněkud stoupla. Bylo na něm něco přesvědčivého, co na mne zapůsobilo – způsob, jakým jednal, nepřipomínalo to jednání alkoholiků.
„Proč se vlastně schovávají?“
„Zrůdy! Myslíš, že by ses na jejich místě nemusel skrývat? Je jich hrstka a nás jsou miliony. Vyhnali bychom je, pozabíjeli!“
„Tak proč to neuděláme?“
„Protože jsme všichni takoví hlupáci jako ty, to je ten důvod! Protože na ně
nevěříme.“
„Ale ty ano.“
Bill přikývl, jeho tří nebo čtyřdenní strniště se na jeho rtu zachvělo. „Viděl jsem je,“ řekl, „a viděl jsem důkazy jejich... existence.“
„A jsou skutečně lidé? Myslím, jestli jsou lidští. Jako ty a já, kromě toho, že jsou... tencí?“
„A vysocí. Ach, jak ti jsou... vysocí!“
„Vysocí?“ zamračil jsem se. „Tencí a vysocí. Jak vysocí? Snad ne tak vysocí, jako...“
„Kandelábr,“ přikývl, „ano. Ne během dne, myslím, jenom v noci. V noci (zatvářil se nešťastně, jako by si náhle uvědomil, jak bláznivě to musí znít) se jako by... rozkládají“
Zamyslel jsem se nad tím a přikývl jsem. „Rozkládají se. Ano, chápu.“
„Ne, nechápeš,“ jeho hlas byl nevýrazný, studený a skoro zlostný. „Ale pochopíš, jestli tu budeš trčet dost dlouho.“
„Kde bydlí?“ zeptal jsem se, „ti tencí lidé?“
„V tenkých domech,“ odsekl stroze.
„V tenkých domech?“
„Samozřejmě! Chceš mi namluvit, že sis ještě nevšiml tenkých domů? Tohle místo tě o nich velice brzy poučí! Tenké domy, ano. Místa, kde obyčejní lidé nikdy nebydlí. Je jich půl tuctu v Barchingtonu a pár právě tady v Modřínech!“ Otřásl se a já jsem přepnul na vyšší výkon svá elektrická kamínka.
„Mně není zima, kamaráde,“ řekl Bill. „Nic takového! Mám v sobě dost šnapsu, aby mé hřál. Ale roztřesu se vždycky, když si na ně vzpomenu. Někdy uvažuju, co vlastně dělají.“
„Myslíš, kde pracují?“
„Pracují?“ zavrtěl hlavou. „Ne, oni nepracují. Pravděpodobně si pomáhají jinak. Loupežemi, víš? Jo, tencí lidé, ti se dostanou všude. Ale co dělají?“
Zatvářil jsem se nechápavě.
„Chci říct, že my se díváme na televizi, hrajeme karty, lovíme ptáky, čteme noviny. Ale oni...“
Už už jsem se chystal poznamenat, že chodí do lesa a straší sovy, ale najednou se mi to nezdálo vůbec směšné. „Říkáš, že jsi je viděl?“
„Jednou nebo dvakrát, tím jsem si úplně jistý,“ přisvědčil. „A bylo to fantastické! Pamatuji si, že jednoho jsem viděl vyjít z jeho tenkého domu – tenkého domu v Barchingtonu, který bych ti mohl ukázat někdy ve dne. Já, já tam tehdy spal ve křoví. Ani se neptej, jak jsem se tam dostal, byl jsem zkárovaný jako Dán! Tak či tak, něco mě probudilo. Dole bylo křoví řidší, chodí tamtudy kočky. Byla noc a radní nechali instalovat nové veřejné osvětlení, takže to místo bylo zalité světlem. A přímo naproti tam stojí tenký dům a jeho dveře se pomalu otevřely. Pak do noci vyšel ten pacholek, napůl žlutý od umělého světla a napůl černý od stínu. Víš, právě před tenkým domem stála jedna z pouličních lamp. Ten chlápek vypadal docela normálně, víš?Trochu křečovitý v pohybech, hýbal se jakoby trhaně, jako ti cirkusáci, co si dovedou zavěsit nohy přes ramena a chodit po rukou. Rozhlédl se po ulici nahoru a dolů a zřejmě byl spokojený, že tam nikdo není. Pak – znovu trochu ustoupil do stínu, odkud vyšel, blíž ke zdi svého domu a tam se – rozložil!
Viděl jsem, jak lampa osvětluje jeden jeho konec a viděl jsem, jak se najednou na konci rozštěpil vedví, jako by tam měl pant. A ten rozštěp se rozevíral, až tam stál v temnotě jako velké kružítko. Pak se jedna jeho polovina vymrštila nahoru a celý se napřímil do kolmice – a teď byl tři metry vysoký. Pak
to zopakoval, jenomže tentokrát se rozdělil v polovině. Jako... dřevěný metr, který se dá rozkládat.“
Přikývl jsem, fascinován tou představou. „Ale jak jsou potom stavění? To mají panty?“
„K čertu, ne!“ odfrkl. „Můžeš ohnout ruce v loktech? Nebo ruce v kolenou? Můžeš se sehnout v pase a dotknout se prstů na nohou? Já alespoň určitě
můžu! Jejich klouby jsou možná trochu jiné než naše, to je vše – možná jako klouby některého hmyzu. Nebo možná ne. Myslím, že jejich věda je jiná než
naše. Možná se skládají stejným způsobem, jako skládají jiné věci – až na to, že jim to vůbec neškodí. Co já vím...“
„Cože?“ zeptal jsem se zmateně. „Jaké jiné věci skládají?“
„Dostanu se k tomu později,“ řekl nevrle a otřásl se. „Kde jsem skončil?“
„Jak byl vysoký pět metrů,“ napověděl jsem mu, „a stál ve stínu. A co bylo pak?“
„Náhle po ulici přejíždělo auto!“ Bill mne popadl za ruku.
„Ha,“ vyskočil jsem. „Byl v průšvihu, co?“
Bláznivej Bill zavrtěl hlavou. „Ne. Auto mělo světlomety zapnuté naplno, ale tenkému muži to nevadí. Není hlupák. Auto projíždí, světlo přejíždí po zdi svými paprsky v místech, kde štíhlý muž stál ve stínu svého domu...“
„Ano?“
„Jako okapová roura, celá černá a lesklá!“
Znovu jsem se posadil. „Po čertech chytré.“
„Raději mi věř, že jsou opravdu chytří. Když pak světlo zmizelo, vystoupil znovu ze stínu. A pak jsem něco viděl! Ten obr vyskočil – ale rychle, jen se míhal. Mrkl jsi okem a on se pohnul – a mezi každým krokem, když se jeho nohy dostaly k sobě, se zastavil a neviděl jsi nic než tyč. Zastavil se u kandelábru, pak jako by se s ním slil. A pink! – světlo zhaslo. A pak... v deseti minutách byla celá ulice černá a temná jako uhelný důl. A já tam ležel v něčí zahradě, vystrašený k smrti a třásl jsem se jako sulc.“
„A to bylo všechno?“
Bláznivej Bill se napil, vzal láhev ginu a znovu si dolil. Oči se mu rozšířily, kůže mezi strništěm jeho vousů zbledla. „Bože, ne – to nebylo všechno – bylo toho mnohem víc! Víš,později mi došlo, že jsem musel být hodné opilý – jinak by mě nikdy nenapadlo jít ho špehovat. Ježíši, tehdy jsem ještě neuměl být opilý! Ale to už je dávno, o čem ti teď povídám.“
„A co se dělo dál?“
„Dál... on šel ulicí dál! Slyšel jsem ho:
klik, pauza...
klik, pauza...
klik, pauza, jak kráčí po chodníku jako na chůdách – a na vlastní oči jsem viděl, jak v každé pauze vypadá jako kandelábr. A náhle jsem měl podivný pocit a rozhlédl jsem se kolem. Víš, průčelí domu v zahradě, ve které jsem ležel, bylo hodně úzké, takže jsem pochopil, že to musí být...“
Věděl jsem, co chce říct.
„Ježíši!“
„Tenký dům,“ dopověděl, „správně.“
„Takže jsi byl v maléru.“
Otřásl se, olízl si rty a znovu se zachvěl.
„Měl jsem štěstí,
myslím. Skrčil jsem se v křoví a ležel jsem tam jako mrtvý. A to klik – pauza...
klik – pauza, se ozývalo čím dál blíž. A pak, přede mnou se objevila skulina, jak se dveře tenkého domu otevřely. Vyšel druhý tenký člověk a pak se on nebo ona
rozvinul a oba tam chvíli stáli těsně vedle mne. Málem jsem umřel strachy.“
„A dál?“
„Klik – klik, pauza,
klik – klik, pauza,
klik – klik – a šli pryč.
Jen Bůh sám ví, kam šli nebo co dělali, ale já? Dal jsem jim deset minut náskok a pak jsem běžel a klopýtal a nutil své gumové nohy, aby mne nesly odtamtud pryč. A nikdy jsem se tam nevrátil. Dnes jsem Barchingtonu nejblíž od té
noci a je to až moc blízko!“
Chvíli jsem čekal, ale zdálo se, že skončil. Nakonec jsem kývl: „Dobře, Bille, je to zajímavý příběh a...“
„Ještě jsem neskončil!“ štěkl. „A taky to není žádný příběh...“
„A co tedy?“
„Důkaz,“ zasyčel. „Důkaz i pro ty tvoje přemoudřelé slepé oči!“
Čekal jsem.
„Jdi k oknu,“ pokračoval Bill, „a nakoukni skrz závěsy. No jen jdi a udělej to.“
Udělal jsem to.
„Vidíš něco divného?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Slepý jako netopýr!“ zavrčel. „Podívej se na pouliční osvětlení – nebo tam, kde chybí. Už jsem ti to dnes v noci jednou ukazoval. Všechny lampy mají rozbité žárovky.“
„Děti,“ zkusil jsem. „Chuligáni. Vandalové.“
„Pche!“ odfrkl Bill. „Chuligáni tady? Neslýchané. A vandalové? Ty si děláš legraci! Co by tu vandalizovali? A kdy jsi naposledy viděl v téhle ulici hrát si děti?“
Měl pravdu.
„Ale pár chybějících žárovek ještě není žádný pádný důkaz,“ namítl jsem.
„No dobře!“ Naklonil se ke mně, až se jeho nos skoro dotkl mého obličeje. „Tak tedy pádný důkaz.“
A začal mi vyprávět poslední část svého příběhu...

I I I.

„Auta!“ odfrkl Bláznivej Bill svým typickým způsobem. „Nemůžou je ani cítit. Nedá se říct, že právě v tomhle bych jim to zazlíval. Nenávidím ty hlučné, špinavé, rachotící věci stejně jako oni. Ale řekni mi: zpozoroval jsi něco divného – myslím ohledně aut – tady – v těchhle končinách?“
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem odpověděl: „K čertu, není tu ani jedno!“
„Správně!“ odpověděl zjevně potěšeně. „V celém zbytku čtvrti se mačkají jedno na druhé. Všechny ulice jsou jimi přeplněné. Hlavně v noci, když jsou lidi v hospodách nebo koukají na televizi. Ale tady? Kolem Barchingtonu a
Modřínů a v těch několika ulicích kolem? Neobjeví se tu ani jedno!“
„To zase není pravda,“ řekl jsem. „Právě v téhle ulici jsou auta dvě. Právě teď. Jen se podívej z okna a uvidíš je.“
„Šrot!“ řekl Bill.
„Prosím?“
„Šrot!“ zopakoval. „To nejsou auta! Staré nepojízdné vraky. Ještě s paprskovými koly. Je to dvacet, třicet let, co naposledy jezdily. Tencí lidé si na ně zvykli. Nemají rádi ty nové lesklé věci. Stačí, abys tu nechal přes noc zaparkované svoje auto, a máš problémy!“
„Problémy?“ Ale tady jsem ze sebe hrál trochu hlupáka. Docela dobře jsem věděl, co tím myslí. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti: nový lesklý vůz zanechaný přes noc na ulici tam příštího rána stál s prázdnými pneumatikami, rozbitými okny a vyrvanými reflektory.
Vyčetl mi to z výrazu tváře: „Je vidět, že víš, o čem mluvím. V pořádku. Poslouchej, před několika lety tady byl jeden chlápek z města a ten něco takového měl. Líbila se mu jedna číšnice z Železnice – a ta ochotně brala všechno, co jí dával. Byl to frajer. Jeden z hochů z gangu a stoupající hvězda. A
přivezl si s sebou lesklé auto. Okna z neprůstřelného skla, chráněné reflektory, zpevněná přední maska – a já nevím, co ještě. Vypadalo jako nějaký zatracený tank. Ale –“
Bill si povzdechl.
„Nechal ho zaparkovaný tady, co?“
Přikývl.
„Problém byl v tom, že se nedal zastrašit. Víš, jak to myslím? Některé lidi zastrašovat můžete, některé ne a některé nesmíte. On byl z těch, které nesmíte. Bohužel, stejného druhu jsou i tencí lidé.“
„Co se stalo?“
„Když mu propíchali gumy, začal jim házet do oken cihly. Do oken tenkých domů. Pak jedné noci parkoval dole na rohu Barchingtonu. A příštího rána – vyvrtali mu díry skrz karosérii, po celém autě. A pak – zmizel asi na týden nebo tak nějak. Když se pak vrátil... no, musel být určitě úplný blázen.“
„Co udělal?“
„Hodil jim do okna něco jiného – něco co bouchlo! A pořádně bouchlo! Viděl jsi tu úzkou opuštěnou zříceninu na rohu Barchingtonu? To udělal on, docela určitě, a udělal to pořádně. Tenký dům. Pokud byl někdo uvnitř, už byl v pánu. A to je naštvalo!“
„Vzali si ho do parády?“
„Vzali si do parády jeho vůz! Zaparkoval ho jedné noci venku, odešel do Železnice, a když zavírali, vzal dámu svého srdce domů, a ráno –“
„Zničili ho – jeho vůz, myslím.“
„Jestli ho zničili? To tedy ano – složili ho!“
„Prosím?“
„Složili ho!“ odfrkl. „To ta jejich podivná věda. Na žádnou stranu neměřil víc než pětačtyřicet čísel. Krychle slisovaného kovu. Žádné rozbité sklo, žádný poškrábaný lak, žádný popraskaný plast. Čisté a úhledně slisované. Pětačtyřiceti­centimetrová kostka.“
„Strčili mu ho do lisu, že?“
Nevěřil jsem mu.
„Nic takového – složili ho.“
„Nemožné!“
„Ne pro ně
. To je ta jejich zvláštní věda.“
„A co na to on?“
„Ech? Co? Podíval se na to a zamyslel se: ,Co kdybych seděl uvnitř té zatracené věci?’ Co udělal? Udělal totéž, co bych udělal já a co bys měl udělat i ty. Odešel. Už nikdy jsme ho neviděli.“
Půl láhve bylo pryč. Přesedlali jsme na pivo. A po jednom pořádném loku jsem
řekl: „Můžeš se vyspat tady, jestli chceš, na podlaze. Půjčím ti přikrývku.“
„Díky,“ řekl Bláznivej Bill, „ale jak se říká, děkuji, nechci. Teď, když je pivo pryč, jdu taky pryč. Nemůžu tady zůstat, jsem tím povinován své nesmrtelné duši. A kromě toho, mám doma ještě jednu flašku.“
„Ty prohnanej lumpe!“ řekl jsem.
„Pitomej cucáku!“ odpověděl na oplátku.
O dvacet minut později jsem ho nechal odejít. Stál jsem u okna a díval se za
ním, jak odchází ulicí, stříbrnou v měsíčním světle. Stál u branky (nebo na místě, kde měla být) potácel se a mával mi, přitom mi hlasitě děkoval a loučil se se mnou. Konečně vyrazil ulicí k domovu. Bylo tam ticho a klid. Jedna z těch nocí, kdy se ani stromy nehýbají. Všechno vypadalo jako zmrzlé navzdory faktu, že vůbec nebylo chladno. Díval jsem se za Bláznivým Billem, dokud mi nezmizel z očí, a pak –

  • Naproti přes cestu stály tři kandelábry – tam, kde měly být jenom dva! Ten vlevo byl v pořádku a stejně tak ten úplně vpravo. Ale co ten uprostřed? Nikdy dřív jsem takový neviděl. Protřel jsem si oči a podíval se ještě jednou. Byly tam jen dva kandelábry. Zatracené pití – pomyslel jsem si – už mi leze do hlavy. Když jsem odcházel od okna, smál jsem se nahlas. Pak jsem

zhasl světlo a odešel do ložnice. Ten starý lišák mi dal. Už jsem mu opravdu začínal věřit. A teď jsem z pití viděl dvakrát – nebo co. Ještě, že to byly jenom kandelábry a ne růžoví sloni. Nebo tencí lidé! Když jsem šel spát, smál jsem se,
až jsem se za břicho popadal.
...Ale příští den ráno jsem se už nesmál. Ne když ho našli, starého Bláznivýho Billa z Barrows Hill. Ne potom, co mne zavolali, abych ho identifikoval. On tomu říkal: ,Ta jejich zvláštní věda.’ Způsob, jakým skládali věci. A, Pane na nebi, oni teď složili jeho. Do krychle o hraně čtyřicet pět centimetrů. Žebra a kosti a kůži a svaly – všechno. Nic se nerozbilo, víte, jen se to sbalilo. Žádná krev ani střeva nebo nějaké takové věci – bylo to tím odpornější, že tam z toho nebylo vůbec nic. Hodili ho do skluzu na odpadky na konci ulice. Parta místních mladíků, která ho tam našla, nevěděla, co vlastně našla, dokud neuviděli na jedné straně krychle jeho obličej. A nechtěl bych zabíhat do podrobností...
Ano, odstěhoval jsem se odtamtud. Tak brzy, jak jen to šlo, ale můžete mi to zazlívat? Zvláště poté, co jsem se nad tím trochu zamyslel. Fakt je, že jsem těžko mohl přemýšlet o něčem jiném. Myslím, že starý Bill měl pravdu. Alespoň v to doufám. Ve věcech, které mi vyprávěl dříve, když jsem ho poslouchal jen napůl. O tom, že byli poslední svého druhu a Barrows Hill bylo
místo, které si vybrali k poslednímu odpočinku – něco jako svůj ,sloní hřbitov’, víte?
Tam, kde bydlím teď, nejsou tencí lidé ani tenké domy. Spousta vandalů, bezpočet aut, ale jinak nic zvláštního. Kandelábry, to ano, a sloupy, které drží telefonní dráty, samozřejmě. Spousty. Ale ty mne už netrápí. Víte, já vím úplně přesně, kolik kandelábrů tu je. A vím přesně, kde který z nich stojí. A Bůh pomoz člověku, který by tam nějaký přidal, aniž by mi o tom před tím řekl!


(Karma: 92)
| Předmět: https://youtu.be/1ZDU7bkRmzI
22.10.18 11:53:44 | #37
(Karma: 92)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
17.10.18 11:29:08 | #36

Andrzej Sapkowski - Zaklínač

I.

Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
"Přejete si?"
"Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
"Hledám nocleh."
"Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu."
"Radši bych zůstal tady."
"Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.

II.

A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
"Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město."
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád?
"Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. "Slyšíš, křiváku?"
"Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
"Nejprv si dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nadechl a začal zvracet.
Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý.
V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala hrdla jako studené bláto.
Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou vytáhl z holínky dýku.
"Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s námi!"
Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze strany.
"Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří.
"Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám."
"Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč, nebo ti rozseknu kebuli!"
Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce rozvřískala.
"Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu."
"Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů, zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů.

III.

Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se. Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým o samotě. Rak se ale rozhodl.
"Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli můžeš."
Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť.
"Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku? Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv."
Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže.
"Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu je napsáno pravda?"
"Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění! Jasné?"
Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal:
"Zaklínačské znamení máš?"
Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky.
"Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat."
"Říkají mi Geralt."
"Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie."
"Z Rivie."
"No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není jako nasekat pár lotrům."
"Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna činí tři tisíce orenů."
"Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal."
"Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul, ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce."
"Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít pivo?"
"Jistě."
Velerad zatleskal.
"Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno."
Pivo bylo studené a pěnilo.
"Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice. "Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky, všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš. Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je po vašich službách taková poptávka."
"To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu. "Znáte podrobnosti?"
Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše.
"Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z hodnověrných pramenů."
"O to mi právě jde."
"Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce, starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka - udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on, vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu...
Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo, jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No, a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej, začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit ji do sarkofágu v palácovém podzemí."
"Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě měli pozvat někoho z Vědoucích."
"Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně leží. A co z něj po nocích vylézá. Tedy, nezačalo to vylézat hned, to zas ne. Po pohřbu byl sedm let klid. Až tu, jedné noci, zrovna byl úplněk, se v paláci ozval křik a začaly zmatky. Co ti budu vykládat, sám o tom něco víš, vyhlášku jsi četl. Nemluvně v rakvi vyrostlo - a ne zrovna málo - zuby mu narostly jak se patří. Jedním slovem striga. Škoda, že jsi neviděl mrtvolu. Tak jako já. Určitě by ses Wyzimě zdaleka vyhnul."
Geralt mlčel.
"Tehdy," pokračoval Velerad, "jak už jsem říkal, k nám Foltest povolal celou hromadu čarodějů. Překřikovali se, moc nechybělo a pobili by se těmi svými holemi, které nosí nejspíš aby jimi odháněli psy, když je na ně někdo poštve. A podle mě je na ně poštvávají správně. Odpusť, Geralte, máš-li na čaroděje jiný názor, při tvém povolání je to pravděpodobné, ale pro mě to jsou darmožrouti a hlupáci. Vám, zaklínačům, lidi věří víc. Jste přinejmenším, jak to říct, konkrétnější?"
Geralt se usmál, ale neřekl ani slovo.
"No, přejděme k věci." Místodržící nahlédl do džbánku a dolil pivo sobě i Rivovi. "Rady některých těch čarodějů zase až tak hloupé nebyly. Jeden navrhoval strigu spálit i se sarkofágem a palácem, jiný zase radil useknout jí hlavu prknem, ostatní navrhovali vrážet do různých částí jejího těla dřevěné kolíky, samozřejmě ve dne, kdy ta čertice spala v truhle znavená nočními radovánkami. Jenže se, bohužel, našel jeden cvok se špičatou čepicí na plešaté kebuli, hrbatý poustevník, který si usmyslel, že to jsou čáry a že se to dá odčarovat, takže ze strigy bude zase Foltestova dceruška, krásná jako obrázek. Jenom se k kryptě musí prosedět celá noc a bude po kraválu. A pak - představ si, Geralte, toho pitomce - odešel na noc do krypty. Není těžké uhádnout, že toho z něj moc nezbylo, neuspíš jen čepice a hůl. Jenže Foltest se toho nápadu chytil jako klíště. Zakázal všechny pokusy o její zabití a ze všech koutů země stáhl všelijaké šarlatány, aby strigu přečarovali zpátky na princeznu. To ti byla ale banda! Jakési pokřivené ženštiny, všelijací kulhavci, špinaví a zavšivení, brachu, až to jednomu přišlo líto. No a hrrr do čarování, hlavně ovšem u misky a džbánku. Jistě, některé z nich Foltest nebo rada rychle odhalili, pár jich nechali dokonce pověsit na hradbách. Jenže jen málo, počertech málo. Já bych je pověsil všechny. To, že ta striga každou chvilku někoho zakousla a těch podvodníků si ani nevšimla, snad ani říkat nemusím. Ani to, že Foltest tam už nebydlel. Vůbec nikdo tam nebydlel." Velerad se odmlčel, potřeboval se napít. Zaklínač mlčel.
"A tak už to, Geralte, pokračuje šest let, protože se to narodilo před nějakými čtrnácti lety. Měli jsme v té době jiné starosti, porvali jsem se totiž s Vizimirem z Novigradu a to z dobrých a pochopitelných důvodů, šlo nám o přesunutí hraničních kamenů a ne o nějaké dcerky či veselky. Abych to doplnil, Foltest už začíná mluvit o svatbě a prohlíží si nabídky z okolních dvorů; dřív je házel do záchoda. Občas má ale záchvaty té své mánie a posílá jezdce hledat nové čaroděje. Jo, i odměnu slíbil, celé tři tisíce, takže se seběhlo pár pitomců, potulných rytířů a dokonce i jeden pasáček, známý to kretén, budiž mu země lehká. A striga se má dobře. Akorát občas někoho zakousne. Na to se dá zvyknout. A z těch hrdinů, co se ji pokoušejí odčarovat, je aspoň ten užitek, že se ta bestie nažere na místě a neleze z paláce ven. A Foltest má nový, docela hezký zámek."
"Za šest roků," zvedl Geralt hlavu, "za šest roků to nedokázal nikdo vyřešit?"
"Nedokázal." Velerad si zaklínače změřil pronikavým pohledem. "Ono s tím nejspíš nic dělat ani nejde, musíme se s tím smířit. Mluvím o Foltestovi, našem nejmilostivějším a milovaném vládci, který na rozcestích ještě pořád vyvěšuje ty vyhlášky. Jenže v poslední době je těch dobrovolníků nějak míň. Abych řekl pravdu, nedávno tu jeden byl, jenže ty tři tisíce chtěl předem a tak jsme jej strčili do pytle a hodili do jezera."
"Podvodníci se najdou vždycky."
"To máš pravdu. A není jich málo," přitakal místodržící, nespouštěje ze zaklínače oči. "A proto, půjdeš-li do paláce, nechtěj zlato předem. Půjdeš-li tam vůbec."
"Půjdu."
"Jak chceš, je to tvoje věc. Pamatuj ale na mou radu. Jo, když už jsme u odměny, v poslední době se začalo mluvit i o její druhé části - už jsem to říkal. Princeznu za ženu. Nevím, kdo na to přišel, jestli ale ta striga vypadá tak, jak se říká, je to moc smutný vtip. Přesto ale se našlo dost hlupáků, kteří se hnali do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Šance dostat se do královské rodiny. Konkrétně dva ševcovští tovaryši. Proč jsou, Geralte, ševci tak pitomí?"
"Co já vím? A zaklínači to, pane místodržící, zkoušeli také?"
"Jistě. Pár jich tam bylo. Jenže vždy, když slyšeli, že je strigu nutno odčarovat a ne zabít, pokrčili rameny a odjeli. Tím také, Geralte, v mých očích velice stoupli. No, ale pak přijel jeden, mladší než ty, na jméno si už nevzpomenu, jestli je vůbec řekl. Ten se o to pokusil."
"No a?"
"Jeho střeva zubatá princezna roztahala pěkně daleko. Na půl dostřelu z luku."
Geralt přikývl.
"Víc jich nebylo?"
"Přišel ještě jeden."
Velerad se na okamžik odmlčel, zaklínač jej ale nepoháněl.
"Jo," řekl místodržící, "našel se ještě jeden. Zpočátku, když mu Foltest pohrozil šibenicí, jestli tu strigu zabije nebo zmrzačí, se jenom rozesmál a začal balit. No ale pak..."
Velerad opět ztišil hlas, až skoro šeptal a nakláněl se přes stůl.
"Pak to tedy vzal. Víš, Geralte, tady, ve Wyzimě, najdeš pár rozumných lidí, některé z nich i ve vysokém postavení, jimž se to všechno už pěkně zhnusilo. Říká se, že ti lidé zaklínače potichoučku přesvědčili, aby se vykašlal na okolky a kouzla a strigu prostě zlikvidoval. Králi aby pak řekl, že došlo k pracovnímu úrazu. Král se rozzlobí, to je jisté, ale všechno skončí tím, že mu z odměny nevyplatí ani oren. Ten fikaný zaklínač na to ale, že zadarmo si na strigy můžeme chodit sami. No, co se dalo dělat, složili jsme se, posmlouvali. Jenže z toho nakonec nic nebylo."
Geralt zvedl obočí.
"Jak říkám - nic," řekl Velerad. "Zaklínač tam nechtěl jít hned první noc. Potuloval se, čmuchal, ohlížel situaci. Až nakonec, alespoň se to říká, uviděl strigu, a to určitě v akci, protože ta bestie z krypty neleze jen proto, aby si protáhla nohy. Viděl ji a okamžitě zmizel. Neřekl ani sbohem."
Geralt zkřivil rty v jakési napodobenině úsměvu.
"Rozumní lidé," promluvil, "ty peníze ještě určitě mají, že? Zaklínači neberou předem."
"Samozřejmě," odpověděl Velerad. "Mají je."
"A nemluví se náhodou, kolik toho je?"
Velerad vycenil zuby.
"Někdo říká - osm set."
Geralt zakroutil hlavou.
"Další pak," zabručel místodržící, "vykládají o tisíci."
"To není tak moc, zvláště když jsi uvědomíme, že lidé často přehánějí. Konec konců, král dává tři tisíce."
"A nezapomeň na snoubenku navrch," vysmíval se mu Velerad. "O čem tu vlastně mluvíme? Stejně je jasné, že ty tři tisíce nedostaneš."
"Proč ne?"
Velerad udeřil pěstí do stolu.
"Geralte, nenič mou představu o zaklínačích! Už se to vleče víc než šest let! Striga rok co rok pozabíjí půl sta lidí, teď tedy míň, protože se každý od zámku drží v uctivé vzdálenosti. Kdepak, brachu, já na kouzla věřím, viděl jsem toho dost a taky věřím - do jisté míry, samozřejmě, - ve schopnosti mágů a zaklínačů. Ale to odčarování je pitomost, vymyšlená hrbatým a usopleným dědkem, zblblým z poustevnického žrádla, pitomost, které kromě Foltesta nevěří vůbec nikdo. Kdepak, Geralte. Adda porodila strigu, protože se vyspala s vlastním bratrem - taková je pravda a nic s tím neuděláš. Striga, jako všechny strigy, žere lidi a je třeba ji zabít - prostě a jednoduše. Poslyš, před dvěma lety se vesničani z nějaké zapadlé díry u Mahakamu, jímž požíral ovce drak, dali dohromady, draka umlátili klanicemi a ani nepovažovali za nutné nějak zvlášť se tím chlubit. A my tady, ve Wyzimě, čekáme na zázrak, za každého úplňku zamykáme dveře nebo ke kůlu před zámkem přivazujeme zločince v naději, že se ta potvora nažere a vrátí zpátky do rakve."
"To není nejhorší řešení," usmál se zaklínač. "Zločinnost klesla?"
"Ani trochu."
"Do zámku - toho nového - se jde kudy?"
"Zavedu tě tam sám. Co bude s tím návrhem rozumných lidí?"
"Proč spěcháš, místodržící?" řekl Geralt. "Při práci se může klidně stát nějaké neštěstí, ať už chtít budu nebo ne. A pak, ti rozumní lidé by se měli zamyslet nad tím, jak mě ochrání před královým hněvem a nachystat těch patnáct set orenů, o nichž se mluví."
"Říká se tisíc."
"Kdepak, pane Velerade," prohlásil zaklínač neústupně. "Ten, komu dávali tisíc, utekl, sotva strigu zahlédl. Dokonce ani nesmlouval. To znamená, že riziko stojí za víc než tisícovku. Jestli nestojí za víc než patnáct set, to se teprve uvidí. Já se ale, samozřejmě, rozloučím."
Velerad se poškrábal na hlavě.
"Geralte? Dvanáct set?"
"Ne, pane místodržící. Není to lehká práce. Král nabízí tři tisícovky a musím vám říct, že odčarování je někdy snazší než zabití. Nakonec, kdyby to bylo tak prosté, už by ji někdo z mých předchůdců zabil. Nebo si myslíte, že se dali zakousnout jen ze strachu před králem?"
"Dobře, dobře, brachu," přikývl Velerad smutně. "Tak platí. Před králem ale o nějakém neštěstí při práci ani nešpitni. Radím ti dobře."

IV.

Foltest byl štíhlý, měl hezkou (až moc hezkou) tvář. Podle zaklínačova odhadu mu nebylo ještě ani čtyřicet. Seděl na židli vyřezané z černého dřeva, nohy natažené ke krbu, u něhož se vyhřívali dva psi. Vedle, na truhlici, seděl starší, urostlý muž s plnovousem. Za králem stá další, bohatě oděný, s hrdým výrazem ve tváři. Velmož.
"Zaklínač z Rivska," pronesl král po chvíli mlčení, nastalém po Veleradově představování.
"Ano, pane," uklonil se Geralt.
"Z čeho ti tak zešedivěla hlava? Z kouzel? Vidím, že ještě nejsi tak starý. Dobře, dobře, nemusíš nic říkat. Byl to jen žert. Zkušenosti, doufám, jistě nějaké máš?"
"Jistě, pane."
"Rád bych o nich věděl něco bližšího."
Geralt se uklonil ještě hlouběji.
"Jistě je vám známo, pane, že náš zákon zakazuje mluvit o naší práci."
"To je výhodný zákon, pane zaklínači, velice výhodný. Ale jen tak, bez podrobností, měls už co dělat s lesními muži?"
"Měl."
"S upíry? S těmi hroznějšími?"
"Také."
Foltest se zarazil.
"A se strigami?"
Geralt zvedl hlavu a pohlédl králi přímo do očí.
"Ano!"
Foltest odvrátil zrak.
"Velerade!"
"Ano, milosti."
"Seznámils jej s podrobnostmi?"
"Ano, milosti. Tvrdí, že princeznu lze odčarovat."
"To vím už dávno. Jenže jak, vážený zaklínači? Ach ano, zapomněl jsem, zákon. Dobře, ještě maličkost. Zaklínačů jsem tu už pár měl. Řekls mu to, Velerade? Dobře. A tak vím, že raději zabíjíte, než snímáte zakletí. S tím ale vůbec nepočítej. Spadne-li mé dcerce z hlavy jen vlásek, položíš svou na špalek. To je všechno. Ostrite, i vy, pane Segeline, zůstaňte tu a dejte mu všechny informace, jaké jen bude chtít. Ti zaklínači mají vždycky moc otázek. Nakrmte jej a ubytujte na zámku. Ať se netoulá po hospodách."
Král se zvedl, hvízdl na psy a vykročil ke dveřím, rozhazuje slámu, pokrývající podlahu u komnatě. U dveří se ještě otočil.
"Když uspěješ, je odměna tvá. A když se osvědčíš, třeba ještě něco přidám. Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou není, samozřejmě, ani zrnko pravdy. Doufám, že tě ani nenapadlo, že bych svou dceru provdal za nějakého přivandrovalce."
"Ne, pane, to si nemyslím."
"Dobře, to mi dokazuje, že to máš v hlavě v pořádku."
Foltest odešel a zavřel za sebou. Velerad i oba velmoži se okamžitě posadili ke stolu. Místodržící dopil králův z poloviny plný pohár, nahlédl do džbánku a zaklel. Ostrit, sedící na Foltestově místě, hladil dlaní vyřezávaný lenoch židle a zaklínače si úkosem prohlížel. Vousáč Segelin na Geralta kývl.
"Posaďte se, vážený zaklínači, posaďte se. Večeře tu bude co nevidět. Co byste chtěl vědět? Místodržící Velerad vám už určitě všechno řekl. Znám ho. Určitě toho napovídal spíš víc než míň."
"Jen pár otázek."
"Prosím."
"Místodržící mluvil o tom, že král ihned po tom, co se striga narodila, povolal mnoho Vědoucích."
"To je pravda. Jen neříkejte striga, ale princezna. Spíš se tak vyhnete přeřeknutí před králem - a s tím souvisejících nepříjemností."
"Byl mezi Vědoucími někdo známý? Slavný?"
"Byli tu takoví, tehdy i později. Na jména si vzpomenout nedokážu. A vy, pane Ostrite?"
"Nevzpomínám si," odvětil velmož. "Vím ale, že mnozí z nich se těšili slávě a uznání. Moc se o tom mluvilo."
"V tom, že zakletí je možno sejmout, byli zajedno?"
"To zdaleka ne," usmál se Segelin. "V žádném případě. Ale takové tvrzení padlo také. Mělo to být jednoduché, protože, vzpomínám-li si dobře, stačilo strávit noc od západu do kuropění v podzemí, u sarkofágu."
"Opravdu, jak prosté!" vyprskl Velerad.
"Zajímalo by mě, jak... princezna vypadá."
Velerad se zvedl ze židle.
"Princezna vypadá jako striga!" vykřikl. "Jako ta nejstrigovatější striga, o jaké jsem kdy slyšel. Její jasnost, královská dcerka, superparchant, je čtyři lokty vysoká, vypadá jako pivní soudek, tlamu má od ucha k uchu, plnou zubů jako dýky, rudé oči a zrzavou palici. Pazoury a drápy jako divoká kočka a visí jí až k zemi. Jen se divím, že jsme ještě nezačali po spřátelených dvorech rozesílat její podobizny. Princezna - ať ji mor schvátí - má už čtrnáct let, je tedy na čase uvažovat o vdavkách s nějakým princem."
"Zadrž, místodržící," zamračil se Ostrit, pokukuje po dveřích. Segelin se pousmál.
"Popis, ač tak obrazný, byl poměrně přesný a o to panu zaklínači přece šlo, že? Velerad ještě zapomněl na to, že se princezna pohybuje neuvěřitelně rychle a že má mnohem větší sílu, než by se bylo možno domýšlet z její výšky a stavby těla. A že má čtrnáct let, je pravda. Je-li to důležité."
"Je to důležité," potvrdil zaklínač. "K útokům na lidi dochází výhradně jen za úplňku?"
"Ano," odvětil Segelin, "pokud vychází ze Starého zámku. V zámku lidé hynuli nezávisle na měsíční fázi. Venku ale útočí pouze za úplňku. A to ještě ne vždy."
"Došlo k útoku někdy i ve dne?"
"Ne, ve dne nikdy."
"Oběti požírá vždy?"
Velerad si šťavnatě odplivnul do slámy.
"Aby tě... Geralte, co nevidět tu bude večeře. Fuj! Požírá, nakusuje, nechává, různě - nejspíš podle nálady. Jednomu ukousla jen hlavu, pár jich vykuchala, několik zase obrala na kost, dalo by se říct. Aby ďas spral její matku!"
"Dej si pozor, Velerade!" sykl Ostrit. "O strize si mluv, co chceš, ale Addu přede mnou neurážej. Před králem tu odvahu nemáš."
"Existuje někdo, na koho zaútočila a on to přežil?" otázal se zaklínač, na oko si nevšímaje velmožova výbuchu.
Segelin a Ostrit se po sobě podívali.
"Ano," odpověděl vousáč. "Hned zpočátku, před šesti lety, se vrhla na dva vojáky, stojící u krypty na stráži. Jednomu se podařilo uniknout."
"A pak," vmísil se do řeči Velerad, "mlynář. Napadla ho u města, vzpomínáš si?"

V.

Druhého dne večer mlynáře přivedli do místnosti nad strážnicí, v níž byl zaklínač ubytován. Přivedl jej voják v plášti s kapucí.
Rozhovor nepřinesl dohromady nic podstatného. Mlynář byl vylekaný, blekotal a zakoktával se. Víc zaklínači řekly jeho jizvy - striga měla impozantní rozevření čelistí a ostré zuby, zvláště pak dlouhé horní řezáky - byly čtyři, dva z každé strany. Drápy určitě ostřejší než divoká kočka, ale na tak zakřivené. Jen díky tomu se mlynáři podařilo uniknout.
Geralt dokončil prohlídku a pohybem ruky se rozloučil s mlynářem i vojákem. Voják vesničana vystrčil za dveře a sňal kapuci. Byl to sám Foltest.
"Jen seď, nevstávej," řekl král. "Není to oficiální návštěva. Dal ti ten rozhovor něco? Slyšel jsem, žes byl dopoledne v zámku?"
"Ano, pane."
"Kdy se dáš do práce?"
"Do úplňku scházejí čtyři dny. Po úplňku."
"Chceš si ji předtím prohlédnout?"
"To není nutné. Ale najezená... princezna... nebude tak pohyblivá."
"Striga, mistře, striga. Nehrajme si na diplomaty. Princezna z ní teprve bude. Konečně, právě o tom jsem si s tebou přišel promluvit. Odpovídej přímo, krátce a jasně - bude nebo nebude? Jen se neschovávej za nějaký zákon."
Geralt si otřel čelo.
"Králi, prohlašuji, že kletbu je možno zrušit. A nemýlím-li se, tak opravdu strávením noci v zámku. Zastihne-li strigu třetí kuropění mimo sarkofág, kletba se zlomí. Tak se se strigami obvykle jedná."
"To je to tak prosté?"
"Nic jednoduchého to není. Za prvé se ta noc musí přežít. Také může dojít k odchylkám, mohou to být třeba tři noci a ne jedna. A jsou také případy... no... beznadějné."
"Ano," povzdechl si Foltest. "Pořád mi něco říká. Zabít tu bestii, protože je nevyléčitelná. Jsem si, mistře, jist, že s tebou už také mluvili. Že ano? Lidožroutku zabít bez okolků hled zpočátku a králi pak nakukat, že to jinak nešlo. Král nezaplatí, zaplatíme my. Velice chytré, protože král nechá zaklínače stít nebo pověsit a zlato zůstane v kapse."
"Král zaklínače nechá opravdu stít bezpodmínečně?" zarazil se Geralt.
Foltest se na dlouho zadíval do Rivových očí.
"Král neví," řekl pak. "Ale zaklínač by s tím měl raději počítat."
Teď se zase odmlčel Geralt.
"Udělám, co budu moci," řekl pak. "Ale kdyby se to vyvíjelo špatně, budu se bránit. Vy, pane, musíte s touto eventualitou počítat také."
Foltest vstal.
"Nechápeš mě. Je mi jasné, že jí zabiješ, kdyby začalo být horko - ať už se mi to líbí nebo ne. Jinak zabije ona tebe. Jistě a neodvolatelně. Neroztrubuju to, ale nikoho, kdo by ji zabil v sebeobraně, bych nepotrestal. Nedopustím ale, aby byla zabita bez pokusu o záchranu. Už tu byly tři pokusy o zapálení Starého zámku, stříleli po ní z luků, kopali jámy, líčili pasti a osidla - dokud jsem jich pár nepověsil. Ale tady jde o něco jiného. Poslyš mistře!"
"Prosím."
"Po třetím kuropění, chápu-li tě správně, už tu nebude striga. CO ale bude?"
"Půjde-li všechno dobře, pak čtrnáctiletá dívka."
"Rudooká? S krokodýlími zuby?"
"Normální dívka. Jen..."
"No?"
"Fyzicky."
"A bác ho. A psychicky? Každý den k snídani vědro krve? Dívčí stehýnko?"
"Ne. Psychicky... to se nedá jen tak říct. Myslím, že na úrovni, co já vím, tak tří, čtyřletého dítěte. Delší dobu bude vyžadovat zvláštní péči."
"To je samozřejmé. Mistře?"
"A může se to vrátit? Někdy později?"
Zaklínač mlčel.
"Aha," dovtípil se král. "Může. A co pak?"
"Kdyby po dlouhých, několikadenních mdlobách zemřela, musíte její tělo spálit. A to co nejrychleji."
Foltest se zasmušil.
"Já si ale nemyslím," dodal Geralt, "že k tomu musí dojít. Pro jistotu vám, pane, dám několik rad, jak nebezpečí zmenšit."
"Už teď? Není to brzo, mistře? Co když..."
"Už teď," přerušil jej Riv. "Může se stát cokoli, králi. Může se stát, že ráno v kryptě najdete odčarovanou princeznu a mou mrtvolu."
"To snad ne. I přes mé svolení k sebeobraně? A to ti na něm, jak se zdá, ani moc nezáleželo."
"Je to vážná věc, králi. Riziko je veliké. Proto poslyšte - princezna musí mít na krku neustále safír, nejlépe inkludovaný, a to na stříbrném řetízku. Ve dne v noci."
"Co je to inkludovaný?"
"Se vzduchovou bublinou uvnitř. Kromě toho v její ložnici občas palte jalovcové, jeřabinové a lískové větvičky."
Foltest se zamyslel.
"Děkuji ti za rady, mistře. Uposlechnu tě, pokud... A teď zase pro změnu poslouchej ty. Zjistíš-li, že je to beznadějné, zabij ji. Odčaruješ-li ji a děvče nebude... normální... budeš-li mít jen stín pochybností, že se to podařilo, zabij ji také. Neboj se, neublížím ti. Před lidmi po tobě budu řvát, vyženu tě z paláce i z města. Nic víc. Odměnu ti, samozřejmě, nevyplatím. Snad něco usmlouváš - však víš od koho."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Geralte," Foltest zaklínače poprvé oslovil jménem.
"Prosím?"
"Co je pravdy na těch řečech, že to dítě je takové, protože Adda byla mou sestrou?"
"Jen málo. Žádná kletba nepůsobí sama od sebe, někdo ji musí vyslovit. Jsem ale toho názoru, že váš svazek se sestrou je prvotní příčinou té kletby a tedy i onoho následku."
"To jsem si myslel. Někteří z Vědoucích, i když ne všichni, to říkali také. Geralte, kde se to všechno, ty čáry a kouzla, vzaly?"
"To nevím, pane. Zkoumáním těchto jevů se zabývají Vědoucí. Nám, zaklínačům, stačí vědět, že tyto jevy vyvolává soustředěná vůle. A také vědět, jak s tím bojovat."
"Zabíjet?"
"Nejčastěji. Za to nám, konečně, také většinou platí. Málokdo chce zakletí zrušit, králi. Lidé se obvykle chtějí chránit před nebezpečím. A má-li nestvůra na svědomí nějaké lidské životy, musíte ještě počítat se mstou."
Král vstal, udělal pár kroků komnatou a zastavil se před zaklínačovým mečem, visícím na zdi.
"Tím?" otázal se, ale na Geralta ani nepohlédl.
"Ne, ten je na lidi."
"Slyšel jsem. Víš co, Geralte? Půjdu do krypty s tebou."
"To je vyloučeno."
Foltest se otočil. Oči se mu leskly.
"Víš ty, čaroději, že jsem ji nikdy ani nezahlédl? Ani po narození, ani potom. Měl jsem strach. A už ji ani nikdy spatřit nemusím, že? Snad mám aspoň právo vidět, jak ji budeš vraždit."
"Opakuji, že je to vyloučeno. Byla by to jistá smrt. I pro mne. Povolím pozornost, vůli... Ne, králi."
Foltest se otočil a přistoupil ke dveřím. Geraltovi se na okamžik zazdálo, že odejde beze slova, bez rozloučení, ale král se zastavil a pohlédl na něj."
"Docela ti věřím," pravil. "I když je jasné, jaké jsi kvítko. Slyšel jsem, co se stalo v hospodě. Jsem si jistý, že jsi ty chlapy pozabíjel jen proto, abys otřásl lidmi i mnou. Je mi jasné, že jsi je mohl porazit i bez zabíjení. Mám strach, že se nikdy nedovím, zda jsi mou dceru šel zachránit nebo zabít. Já s tím ale souhlasím. Musím s tím souhlasit. A víš proč?"
Geralt neodpověděl.
"Protože si myslím," řekl král, "že to děvče trpí. Nemám pravdu?"
Zaklínač do krále zabodl své oči. Nepřitakal, nepřikývl, neučinil ani nejmenší gesto, ale Foltest věděl, znal odpověď.

VI.

Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval. Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla. Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí, skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů. Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný, najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt, zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě. A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu. Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne, nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy! Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku, opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky. Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená, jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do manžety, do spánku.

VII.

Ostrit se rychle vzpamatoval a bloudil očima v naprosté tmě. Zjistil, že je svázaný. Geralta, stojícího vedle sebe, neviděl. Zorientoval se ale, kde je a hrozně zavyl.
"Mlč," upozornil jej zaklínač, "ať ji nepřivoláš předčasně."
"Ty prokletý vrahu! Kde jsi? Okamžitě mě rozvaž, lumpe! Za tohle budeš, ty zkurvysyne, viset!"
!Mlč!"
Ostrit se s námahou nadechl.
"Chceš mě tu nechat, aby mě sežrala! Svázaného?" otázal se, teď už ale mnohem tišeji. Nadávku přidal skoro šeptem.
"Ne," odpověděl zaklínač. "Pustím tě. Ale ne hned."
"Ty lotře!" zasyčel Ostrit. "Abych strigu odlákal, co?"
"Přesně tak."
Ostrit ztichl, přestal sebou házet a zůstal klidně ležet.
"Zaklínači?"
"Copak?"
"To, že jsem chtěl svrhnout Foltesta, je čistá pravda. Nejsem sám. Ale jen já toužil po jeho smrti, chtěl jsem, aby zemřel v mukách, aby zešílel, aby zaživa shnil. A víš proč?"
Geralt mlčel.
"Miloval jsem Addu. Královu sestru. Královu milenku. Královu děvku. Miloval jsem ji... Zaklínači, jsi tady?"
"Jsem."
"Vím, co si myslíš. Jenže to není pravda. Věř mi, nepoužil jsem žádné čáry. Ani žádná kouzla neznám. Jen jednou jsem ve vzteku řekl... Jen jednou. Zaklínači, slyšíš?"
"Slyším."
"Byla to jeho matka, stará královna. Určitě to byla ona. Nemohla se dívat na to, jak on a Adda... Já ne. Víš jen jednou jsem se pokusil přemluvit ji a Adda... Zaklínači? Neovládl jsem se a řekl... Zaklínači? Byl jsem to já? Já?"
"Teď už je to jedno."
"Zaklínači, už se blíží půlnoc?"
"Blíží."
"Pusť mě dřív. Dopřej mi víc času."
"Ne."
Ostrit skřípění odsouvané náhrobní desky neslyšel, ale zaklínač ano. Sklonil se a dýkou rozsekl velmožova pouta. Ostrit na nic nečekal, zvedl se a neohrabaně pokulhávaje se celý ztuhlý rozběhl. Jeho oči se tmě už dokázaly přizpůsobit, takže cestu z hlavního sálu k východu rozeznával dobře.
Z podlahy s rachotem vyrazila deska, uzavírající vstup do krypty. Geralt, předvídavě ukrytý za schodiště, zahlédl strižinu obludnou postavu, hbitě a rychle uhánějící za vzdalujícím se klapotem Ostritových bot. Nevydala ani nejslabší zvuk.
Noc rozčísl hrůzný, rozechvělý a šílený výkřik, otřásl starými zdmi, chvějivě se nesa do výšky. Zaklínač nedokázal vzdálenost odhadnout přesně - jeho zostřený sluch jej pletl - věděl ale, že striga Ostrita dopadla velice rychle. Příliš rychle.
Vyšel doprostřed sálu, postavil se u vchodu do krypty a odhodil plášť. Pohnul rameny, to aby si upravil meč, a natáhl si rukavice. Měl ještě chvilku čas. Věděl, že i když se za posledního úplňku striga dobře nažrala, Ostritovu mrtvolu hned tak neopustí. Srdce a játra pro ni byla příliš cenná, látky v nich obsažené jí umožňovaly dlouhý pobyt v letargii.
Zaklínač čekal. K východu jitřenky, jak počítal, zbývaly ještě tři hodiny. Kohoutí zakokrhání by jej mohlo splést. V okolí ale žádní kohouti ani nebyli.
Pak ji uslyšel. Šla pomalu, nohama šoupajíc po podlaze. A pak ji i uviděl.
Popis byl přesný. Nesouměrně velká hlava, sedící na krátkém krku, byla zahalená rozcuchanou svatozáří rusých vlasů. Oči svítily ve tmě jako dva karbunkly. Striga se zastavila a upřela zrak na Geralta. Pak otevřela tlamu, jako kdyby se chtěla pochlubit řadami bílých a špičatých zubů, načež čelisti zaklapla se zvukem, připomínajícím zavření železné bedny. A pak najednou bez rozběhu skočila a začala se na zaklínače sápat zkrvavenými drápy.
Geralt uskočil, zavířil v rychlé piruetě, striga se o něj otřela, také se roztočila, ale její drápy rozčísly jen vzduch. Nezapotácela se, ale opět zaútočila - okamžitě, z otáčky, zuby klaply těsně u Geraltovy hrudi. Riv odskočil na druhou stranu, třikrát změnil směr otáčení ve vířivé piruetě, čímž strigu zmátl. Při odskoku ji silně, i když bez rozmachu, udeřil stříbrnými trny, vsazenými do svrchní strany rukavice, do spánku.
Striga hrůzně zakřičela, její řev naplnil dvorec dunivou ozvěnou, pak upadla, ztuhla a začala výt - hluše, zlověstně, zuřivě.
Zaklínač se zlostně usmál. První pokud - s tím ostatně také počítal - dopadl skvěle. Stříbro bylo pro strigy, jako ostatně pro všechny nestvůry, přivolané k životu kouzly, vražedné. Byla zde tady šance, že tahle bestie je stejná jako ostatní, což by mu mohlo dopomoci k úspěchu. Stříbrný meč mu pak - v nejhorším případě - mohl zaručit život.
Striga s dalším útokem příliš nepospíchala. Teď se blížila pomalu, cenila zuby, odporně přitom slintajíc. Geralt ustoupil obloukem, opatrně našlapoval, zpomalováním a zrychlováním pohybu strigu mátl, neumožňoval jí skočit. Přitom rozvíjel dlouhý, tenký a pevný řetěz se závažím na konci. Řetěz byl také stříbrný.
V okamžiku, kdy se striga odrazila a skočila, zasvištěl řetěz vzduchem a jako had bleskově omotal paže, krk i hlavu nestvůry. Striga se svalila s pronikavým pískáním. Válela se po podlaze, hrozně přitom řvala - nebylo poznat, zda vztekem či ze žhavé bolesti, již ji spaloval nenáviděný kov. Geralt byl spokojen - kdyby chtěl strigu zabít, měl teď tu nejlepší příležitost. Nic v dosavadním chování strigy ale nenasvědčovalo tomu, že by to měl být nevyléčitelný případ. Stáhl se do bezpečné vzdálenosti a nespouštěje oči z balíku svíjejícího se na podlaze, zhluboka dýchal a soustředil se.
Řetěz praskl, stříbrné články se zvonivě rozsypaly na všechny strany. Vztekem zaslepená striga se s vytím vrhla do útoku. Geralt klidně čekal, jen zvednutou pravou rukou před sebou ve vzduchu kreslil Znamení Aard.
Striga odletěla několik kroků zpět, jako po ráně kladivem, udržela se ale na nohou. Ukázala drápy a odhalila tesáky. Vlasy se jí zvedly a rozevlály, jako kdyby stála v prudkém větru. S námahou, chroptíc, krok za krokem šla dál. Přese vše šla.
Geralt zneklidněl. Nečekal sice, že by tak prosté Znamení dokázalo strigu úplně znehybnět, jenže také nečekal, že bestie odpor překoná tak snadno. Nedokázal Znamení držet příliš dlouho, bylo to příliš vyčerpávající a striga před sebou měla ne více než deset kroků. Prudce Znamení sejmul a uskočil. Přesně jak čekal, přeběhla zaskočená striga dopředu, ztratila rovnováhu, upadla, sklouzla po podlaze a spadla po schodišti do zejícího otvoru krypty. Zezdola se ozvalo její zuřivé zavytí.
Aby získal čas, skočil Geralt na ochoz schodiště. Neurazil ještě ani polovinu dráhy, když striga vyrazila z krypty, uhánějíc jako velký černý pavouk. Zaklínač počkal, až za ním vyběhne na schody, vyšvihl se na zábradlí a skočil dolů. Striga na schodišti se otočila, odrazila se a rozletěla se za ním neuvěřitelným, více než desetimetrovým skokem. Teď už se jeho piruetami nedala tak snadno oklamat - dvakrát svými drápy poznamenala Rivovu kazajku. Odmrštil ji ale novým, silným úderem stříbrnými trny. Striga zaváhala. Víc a víc rozzuřený Geralt se zapotácel a mohutným kopancem do boku srazil bestii k zemi.
Zařvala silněji než kdy předtím. Až ze stropu začala padat omítka.
Potom se zvedla. Třásla se v neovladatelném vzteku a touze po krvi. Geralt čekal. Tasil meč, opisoval jím ve vzduchu kruhy, postupoval, kroužil kolem ní, jen dával pozor, aby mečem nehýbal v rytmu a tempu svých kroků. Neskočila. Přibližovala se pomalu a pozorně sledovala zářivý stín čepele. Geralt se najedno zastavil a ztuhl. Znejistělá striga se zastavila také. Zaklínač ostřím opsal půlkruh a udělal krok směrem k ní. Pak další. A pak, s roztočeným mečen nad hlavou, skočil.
Striga se schoulená snažila dostat z jeho dosahu. Ale Geralt byl blízko a v ruce se mu leskla zbraň. Oči mu zlověstně plály, ze semknutých rtů vyrazil chraptivý výkřik. Striga musela opět ustoupit, tlačena silou soustředěné nenávisti, zuřivosti a násilí vyzařující z útočícího člověka. Tlak na ni dorážel ve vlnách, vnikal jí do mozku a vnitřností. Až k bolesti zasažena dosud neznámým pocitem roztřeseně a tence vyjekla, otočila se na místě a dala se na bláznivý útěk do temného bludiště zámeckých chodeb.
Roztřesený Geralt zůstal stát uprostřed sálu. Byl sám. Trvalo to dlouho, říkal si, než ten tanec na okraji propasti, ten bláznivý, příšerný válečný tanec přinesl očekávaný výsledek, než dosáhl psychické jednoty s nepřítele a dostal se k základům soustředěné vůle, přeplňující nitro strigy. Zlé, chorobné vůle, z jejíž pomocí se striga zrodila. Zachvěl se, když si připomněl okamžik, v němž zachytil náboj zla, aby jej pak jako zrcadlo odrazil na nestvůru. Ještě nikdy se nesetkal s takovou koncentrací nenávisti a vražedné zuřivosti - ani u bazilišků, kteří se v tomto ohledu těšili té nejhorší pověsti.
Tím líp, napadlo jej, když šel ke vchodu do krypty, černajícímu se v podlaze jako obrovská kaluž. Tím líp, tím silnější ránu striga dostala. Bude mít víc času na další věci. Než se striga otřese z šoku. Zaklínač pochyboval, že by něco takového dokázal znovu. Účinek elixírů slábl a úsvit byl ještě daleko. Striga se do krypty nesmí dostat před jitřenkou, jinak by celá jeho dosavadní námaha byla zbytečná.
Sestoupil dolů. Krypta nebyla velká, byly v ní jen tři mohutné sarkofágy. Hned první u vchodu měl odsunuté víko. Geralt vytáhl třetí flákónek, rychle jej vypil a ponořil se do rakve, která byla, jak ostatně čekal, dvojitá - pro matku a dceru.
Víko zasunul teprve tehdy, když seshora zaslechl řev. Lehl si naznak vedle mumifikovaných ostatků Addy, na desku zevnitř nakreslil znamení Yrden. Na prsa si položil meč a malé přesýpací hodiny, naplněné fosforeskujícím pískem. Pak zkřížil ruce. Teď už výkřiky strigy neslyšel. Přestal slyšet cokoli, protože vraní oko a vlaštovičník začaly účinkovat.

IX.

Když otevřel oči, byl písek v hodinách už úplně přesypaný, což znamenalo, že letargie byla delší než bylo třeba. Nastražil uši - neslyšel nic. Jeho smysly už pracovaly normálně. Uchopil meč do ruky, dlaní přejel po víku sarkofágu, zabručel zaříkadlo a pak desku lehce odsunul na několik palců. Ticho.
Odsunul víko ještě víc, posadil se - zbraň držel pohotově - a vystrčil ven hlavu. V kryptě byla tma, ale zaklínač věděl, že venku už svítá. Vykřesal oheň, zapálil malou lampičku a zvedl ji. Na zdech se objevily podivné stíny. Nikde nic.
Vyhrabal se ze sarkofágu. Byl celý obolavělý, ztuhlý a prochladlý. Pak ji spatřil. Ležela naznak u sarkofágu, nahá a v bezvědomí.
Byla spíš škaredá. Štíhlounká, s malými hrotitými prsy, špinavá. Světlé rusé vlasy měla skoro až do pasu. Postavil lampičku na desku, přilehl k ní a sklonil se. Ústa měla bledá, na lícní kosti velikou modřinu, památku na jeho úder. Svlékl si rukavice, odložil meč a bez okolků jí zvedl ret. Zuby měla normální. Sáhl po její ruce, zakryté rozcuchanými vlasy. Než nahmatal dlaň, spatřil otevřené oči. Pozdě.
Sekla jej drápy do krku. Zaťala hluboko, jeho krev jí zbrotila tvář. Zavyla a druhou rukou mu sekla po očích. Svalil se na ni, chytil ji za obě zápěstí a přitiskl dívku k podlaze. Cvakla, teď už krátkými zuby, před jeho tváří. Udeřil ji čelem do obličeje a stiskl co nejvíc mohl. Neměla už dřívější sílu, jen se pod ním svíjela, vyla a vyplivovala krev - jeho krev - která jí zalévala tvář. Silně krvácel. Neměl čas. Zaklel a citelně ji kousl do krku pod uchem, zakousl se a držel tak dlouho, dokud se nelidské vytí nezměnilo v tichý nemohoucí křik a pak v přidušené vzlykání - pláč čtrnáctileté dívenky, jíž někdo ubližuje.
Když se přestala hýbat, pustil ji, zvedl se na kolena, vytrhl z kapsy na rukávu kus látky a přiložil ji ke krku. Nahmatal meč, přiložil jej omdlelé dívce na hrdlo a sklonil se nad její dlaní. Nehty měla špinavé, polámané, zkrvavené, ale... normální. Naprosto normální.
Těžce se zvedl. Vchodem do krypty se vlévalo lepkavě mokré šero úsvitu. Vykročil ke schodům, ale zachvěl se a těžce usedl na podlahu. Krev prosakující zkrvaveným plátnem mu po ruce stékala do rukávu. Rozepnul kazajku, roztrhl košili, páral a trhal cáry a vázal si je kolem krku. Bylo mu jasné, že nemá moc času, že co nevidět omdlí...
Stihl to. A omdlel.
Ve Wyzimě, za jezerem, potřetí zakokrhal kohout s načepýřeným peřím.

X.

Uviděl bílé zdi a hrázděný strop komnaty nad strážnicí. Pohnul hlavou, ale bolestí se stáhl a zasténal. Krk měl silně, dobře a odborně ovázaný.
"Lež, čaroději," řekl Velerad. "Lež a nehýbej se."
"Můj... meč..."
Velerad zakroutil hlavou.
"No jo, no jo. Ten tvůj stříbrný zaklínačský meč je samozřejmě to nejdůležitější. Je tady, neboj. Meč i kufřík. A tři tisíce orenů. Jo, jo. Nic nemluv. To já jsem starý hlupák a ty moudrý zaklínač. Foltest to opakuje celé dva dny."
"Dva..."
"Jasně. Dva dny. Pěkně ti ten krk zřídila. Bylo vidět všechno, co tam uvnitř máš. Ztratil jsi moc krve. Ještě štěstí, že jsme do krypty běželi hned po třetím zakokrhání. Ve Wyzimě tu noc stejně nikdo nespal. Nešlo to. Dělali jste tam strašný kravál. Neunavuju tě?"
"Prin... cezna?"
"Princezna, co, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí. A čůrá do postele. Ale Foltest říká, že se to spraví. Doufám, že ne k horšímu, co, Geralte?"
Zaklínač zavřel oči.
"No dobře, vždyť já už jdu." Velerad vstal. "Jen odpočívej. Geralte? Než půjdu, řekni mi - proč jsi ji chtěl zakousnout? He - Geralte?"
Zaklínač spal.


(Karma: 92)
| Předmět: ROBERT ERVIN HOWARD- Svatyně odpornosti
10.10.18 11:23:33 | #31

ROBERT ERVIN HOWARD- Svatyně odpornosti

"Stát!" zavrčel Wulfhere Harskalifn. "Vidím mezi stromy prosvítat obrysy zdí. Při Thorově krvi,
Cormacu! Nevedeš nás do léčky?"
Vysoký Kelt se snědou, jizvami zbrázděnou tváří, zavrtěl hlavou.
"Nikdy jsem neslyšel, že by tu byl nějaký hrad. Ani místní vesnice nejsou postaveny z kamene. Snad je to stará římská ruina..."
Wulfhere zaváhal a pohlédl na sevřenou řadu bradatých bojovníků, jejichž hlavy byly ověnčeny
rohatými helmami.
"Co takhle vyslat zvědy?!" navrhl.
Cormac Mac Art se ironicky rozesmál.
"Alarik vedl Góty přes Forum Románum před více než osmdesáti lety a vy, barbaři, se stále chvějete
při pouhém zvuku slova Řím. Přestaňte se konečně bát, v Británii už nejsou legie. Myslím, že je to
svatyně druidů a těch se nemáme proč bát. Tím spíše, že jsme vytáhli proti jejich zuřivým nepřátelům."
"Cedrikova banda bude výt jako smečka zbabělých vlků, až na ně udeříme ze západu, místo z jihu
nebo východu," přitakal Viking s radostným šklebem. "To byl chytrý nápad, Cormacu, ukrýt náš
drakkar na západním pobřeží a projít touhle zemí abychom se dostali k Sasům. Chytrý, ale šílený." "V mém šílenství je metoda," odpověděl Kelt.
"Vím, že v okolí je málo bojovníků. Většina vůdců spolu s lidmi se shromáždila kolem Arthura
Pendragona a udeří pod jeho vedením. Pendragon - ha! Není synem Uthera Pendragona o nic víc než ty. Uther byl černobradý šílenec. Proudilo mu v žilách víc římské než britské krve a ještě víc keltské než římské. A Arthur, tak světlý jako Erik, je čistokrevný Kelt. Dáreček od jednoho z divokých rodů západu, které se nikdy nesklonily před římskou nadvládou. To Lancelot mu vtloukl do palice, aby se stal králem, jinak by byl dál divoký náčelník zapadlé vesnice, který provádí nájezdy na hranice sousedů."
"Je tak uhlazený a slizký jako Římané?"
"Arthur? Ha! Každého z tvých Dunů by vedle něho měli za chůvu. Je to šílený divoch a nade vše
miluje boj." Cormac si sáhl na jizvy a ušklíbl se. "Na krev bohů! Jeho meč žízní po krvi! Je hoden nás,
pirátů z Erin!"
"Chtěl bych se s ním setkat," zabručel Wulfhere a prstem přejel ostří ohromné sekery. "A Lancelot?"
"Galskořímský renegát, který se naučil podřezávat krky jako nikdo druhý. Četl Petronia a vzdělal se
v umění dvorských intrik a spiknutí. Gonac není čistokrevný Kelt jako Arthur, ale má římské příbuzné. Umřel bys smíchy, kdybys viděl, jak obskakuje Lancelota. Ale válčí jako krvežíznivý démon. Bez těch dvou by byl Arthur náčelník obyčejných lupičů. Vždyť on ani neumí číst a psát."
"A co má být?" nadskočil Dun. "Já taky ne... Podívej! Svatyně!"
Došli na palouk, na jehož opačném konci spatřili nevysokou, stromy stíněnou budovu, která na ně
hleděla zpoza řady sloupů.
"Tohle není svatyně Britů," řekl rozhodně Wulfhere. "Vypadá to spíš jako shromaždiště té nové
sekty... křesťanů."
"Římskobritští míšenci," odfrkl si Cormac. "Keltové ctí stará božstva, stejně jako my. Na krev Bohů,
dokud žijí druidové, nikdy nezměníme víru!"
"Co jsou zač, ti křesťané?" zeptal se Viking.
"Říká se, že při obřadech jedí vlastní děti."
"Ale říká se také, že druidové upalují lidi v klecích ze zeleného dřeva."
"To je lež, kterou rozšířil Caesar a věří jí jen hlupáci!" zařval Cormac. "Nemám je dvakrát v lásce,
ale nikdo na ně nebude plivat v mé přítomnosti. Jsou moudří! A zkušení! A ti křesťané tvrdí, že se sluší úklonou poděkovat za ránu!"
"Že co?!" nevěřil svým uším obrovský Dun. "Je to tedy pravda, že se pak klaní jako otroci?"
"Aha. Odplatit zlo dobrem a odpustit svému trýzniteli."
Obr o tom chvíli uvažoval a pak prohlásil.
"To nejsou zásady. To je obyčejná zbabělost. Ti křesťané musí být banda šílenců. Cormacu, až
nějakého potkám, ukaž mi ho. Vyzkouším sílu jeho víry," zamával výmluvně sekerou a pokračoval. "Ale všeobecně je to špatné a nebezpečné. Mohlo by se to jako mor rozšířit mezi lidmi a zabít statečnost v bojovnících, pokud se to nerozdrtí jako mladý had."
"Ukaž mi takového a s chutí ho rozšlápnu." odpověděl Cormac. "Ale dost o tom. Musíme
prozkoumat svatyni. Počkejte tady, jsem stejné víry jako Britové, i když jiné rasy. Ti druidové požehnají naši výpravu proti Sasům. Nevidím důvod, proč bychom si nemohli získat jejich přízeň."
Po těch slovech prošel mezi sloupovím a zmizel.
Wulfhere se opřel o sekyru. Zdálo se mu, že z nitra budovy zaslechl lehký dupot, jakoby po
mramorové podlaze přeběhl kozel. Ale jeho pozorování přerušili ostatní.
"Tohle je zlé místo," zaprorokoval Osvic Jarlsbane. "Před chvílí se mi zdálo, že na nás z vrcholu
sloupu hleděla jakási divná tvář."
"To se jen vinná réva rozvlnila větrem," nesouhlasil s ním Černý Hrothgar. "Podívej, obrůstá celou
budovou. Svíjí se a napíná, úplně jako duše zatracených..."
"Oba jste padlí na hlavu," přerušil ho Hákon Snorri. "Viděl jsi kozla. Já viděl jen rohy, ale..."
"Držte huby," zabručel Wulfhere a nejistě pohlédl ke svatyni.
Odtamtud zazněl krátký, ale příšerný skřek a zběsilý dupot, jakoby se stádo koz vrhlo do útoku.
Potom svist taseného meče a těžký úder. Wulfhere pevněji sevřel sekeru a vyrazil ke schodům, když se mezi sloupy objevil Cormac Mac Art. Při pohledu na něj Viking v němém údivu vyvalil oči a pod rohatou helmou mu hrůzou vstaly vlasy na hlavě. Dosud nikdy, a prožili toho spolu už hodně, nebyl totiž svědkem toho, že by Keltovy železné nervy prozradily jakékoli emoce. Teď byla Cormacova tvář bledá jako plátno a v očích měl výraz člověka, který pohlédl do bezedné propasti. Po ostří jeho meče stékala krev.
"U Thora, co..." zachrčel Wulfhere a nejistě pohlédl na svatyni.
Cormac si z čela otřel krůpěje ledového potu.
"Při krvi bohů, tohle byla ta nejodpornější věc, jakou jsem kdy v životě viděl. Vyběhlo to úplně
nečekaně ze tmy, a málem mě to dostalo. Sotva jsem stačil vytáhnout meč. Skákalo to jako kozel, ale běželo rovně a podle toho, co jsem v pološeru viděl, vypadalo to podobně jako člověk!"
"Zbláznil ses?!" Ve Vikingově hlasu zněla výrazná nedůvěra. Jeho pantheon neobsahoval něco
takového jako je satyr.
"Ano?" zavrčel Cormac. "Leží to v první místnosti. Pojďte se mnou a dokážu vám, jaký jsem
šílenec."
Otočil se na patě a vyrazil ke sloupoví. Wulfhere, chtě nechtě, udělal to samé a přitom pevně svíral
připravenou sekyru. Ostatní Vikingové šli za nimi, semknuti do těsného houfu. Prošli mezi sloupy bez ozdob a ocitli se v nitru budovy. Do hlavního sálu vedla široká chodba ozdobená sloupy z jakéhosi černého kamene. Na vrcholku každého z nich byla vyřezávaná jakási bytost, ale pološero, které zde panovalo, znemožňovalo jejich přesnou identifikaci, ale i tak vypadaly podivně znetvořeně.
"No, kde je ten tvůj netvor?" zeptal se Wulfhere netrpělivě.
"Tady padl!" ukázal Cormac mečem "a... u všech démonů..."
Podlaha byla prázdná.
"Mámení a šílenství." Viking posmutněle zavrtěl hlavou. "To všechno ta zatracená keltská
přecitlivělost. Nevídáš občas duchy, Cormacu?"
"Ano?" dotázaného zřejmě znervóznil tón otázky. "A kdo viděl v Helgolandu trolla a křikem
zburcoval celý tábor? A kdo držel všechny na nohou do úsvitu a nutil je udržovat oheň, až lidé začali usínat vstoje, protože se mu zdálo, že kolem tábora krouží démoni? Já snad?"
Vůdce si nenápadně odfrkl a hněvivě pohlédl na ty, co stáli za ním. Byl to dost účinný způsob, aby je přešla chuť se ironicky šklebit.
"Podívej!" Cormac se mezitím uklidnil a bedlivě zkoumal podlahu, na níž byla patrná krvavá šmouha.
Wulfheremu stačil jediný pohled. Napřímil se a ostražitě rozhlédl kolem. Zbytek instinktivně udělal to
samé. Nastalo ticho plné napětí.
"Za mnou!" rozkázal Cormac a s celým oddílem v patách vyrazil dolů chodbou.
Až dosud si mezi zlověstnými sloupy nepovšimli žádných postranních chodeb. Trochu se před nimi
rozjasnilo a po chvíli vešli do rozlehlé, kruhové místnosti, kde stropní otvory propouštěly slabé světlo zapadajícího slunce. Bojovníci konečně viděli více pravidelně rozmístěných sloupů a mohli si prohlédnout ozdoby, které je věnčily. Při pohledu na ně Cormac zaklel a Wulfhere si s odporem odplivl. Figury představovaly lidské postavy, ale ani ten nejzdegenerovanější a nejperverznější úchylník dekadentního Řecka nebo úpadku Říma by nedokázal vymyslet deformace tak odporné, jaké v těch kamenech oživilo jakési individuum. To, co zde bylo představované na mnoha místech přesahovalo možnosti rozumu i přírody. Deformace byly tak velké, že překračovaly možnosti, jaké skýtalo lidské tělo. Cormac ucítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Prostředí kolem ho pomalu, ale nemilosrdně vtahovalo do sebe, do svého vlastnictví...
*
Kromě dveří, kterými sem vešli tu bylo ještě čtvero dalších, ani ne tak dveří, jako spíše kamenných,
ostře klenutých otvorů, které se nikdy ničím nezavíraly. Nikde tu však nebylo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo oltář. Cormac došel ke středu sálu a zastavil se přímo pod dopadajícími paprsky světla.
Rozhlédl se kolem a pak jeho pohled spočinul na podlaze. Byla celá pokrytá sítí v centru místnosti se sbíhajících čar, které tvořily jeden obrazec, osmiúhelník, na kterém právě stál.
Ve chvíli, kdy to zjistil, se mu deska pod nohama nehlučně rozevřela a on si uvědomil, že padá do
temného podzemí. Zachránila ho jen neobyčejná obratnost a rychlost. Nejblíže stál Thorfin Jarlsbane a právě jeho pásu se v zoufalé snaze zachytil. Nebo spíš chtěl chytit, protože prsty minul cíl a sevřel pochvu Thorfinova meče. Ten se instinktivně rozkročil a na nekonečně dlouhý okamžik závisel Cormacův život na síle stisku a na pevnosti pásu přidržujícího pochvu. V příští sekundě ho Thorfin chytil za ruku a Wulfhere řvoucí na poplach se mu vrhl na pomoc. Společně ho vytáhli z temného otvoru a posadili na kamennou podlahu.
Zachráněný to ocenil němou grimasou a pohlédl dolů.
"Při Thorově krvi!" vykřikl Wulfhere, který byl tím, co se stalo, otřesený víc než Cormac. "Byl to
moment a... U Thora, stále ještě tiskneš meč!"
"Pustím ho teprve až budu mrtev. Chci si ho s sebou vzít i do pekla, ale na to je čas. Teď se chci
podívat tam, kde jsem se málem ocitl."
"Může tu být víc takových pastí," Viking vypadal, že ho ten nápad příliš nepotěšil. "Stěny jsou dobře
viditelné," informoval ho Cormac, "ale na dno nedohlédnu... Jaký puch je odtamtud cítit!"
"Pojďme odtud," odtušil rychle Viking. "V tom smradu není nic pozemského. Musí to být cesta do
nějakého římského podsvětí nebo do jeskyně, kde hadi shromažďují pro Lokiho jed!"
"Teď vidím, jak to funguje. Ten kámen je opřený o trám a přidržuje ho podpěra. Jak to bylo
postaveno už je jiný problém, ale funguje to dokonale. Pod tíhou se podpěra vychyluje a celé se to sklápí dolů..."
Hlas ztichl a jeho majitel se sklonil nad okrajem otvoru. "Krev! Tady je krev!" řekl náhle.
"To, co jsi zabil," zabručel Wulfhere, "se sem doplazilo a..."
"Jestli se mrtvola může plazit, pak máš pravdu. Zabil jsem to! Někdo to sem přinesl a hodil dovnitř.
Poslouchej!"
Piráti se k nim přiblížili. Odněkud zdola se rozlehl vzdálený zvuk. Odporný chichot smíšený s dalšími
zvuky, které nebyl nikdo z nich schopen ani popsat, ani identifikovat. Jako jeden muž odskočili od
otvoru, pevněji stiskli zbraně a vyměnili si mezi sebou pohledy.
"Kámen nehoří," prohlásil s lítostí Wulfhere. "Není tu ani zlato, ani nic lidského, pojďme odsud!"
"Počkej!" Cormac byl proslavený vynikajícím sluchem a teď zřejmě zaslechl něco, co uniklo
pozornosti ostatních. "Někdo tam sténá! Neslyšíte?!"
Wulfhere si přiložil dlaň k uchu.
"Aha! Dolů, tou chodbou!"
"Za mnou!" zavrčel Kelt. "Držte se blízko sebe. Wulfhere, chytni se mého pásu. Hrothgare, chyť se
jeho pásu, Hákon ať se chytí tvého a tak až do konce. Takových nepříjemných překvapení tu může být víc. A mějte připraveny zbraně!"
Tak také prošli portálem a ocitli se v chodbě, která byla značně širší, než předpokládali. Byla dost
tmavá, ale v dáli spatřili cosi, co vyhlíželo jako sluneční jas. Došli k tomu světélku a to, co spatřili je
zastavilo. Světlo sem dopadalo z otvorů vytesaných ve stropu a dost důkladně osvětlovalo obscénní dekoraci stěn a nahé tělo vyhublého muže, které bylo přikováno k jedné z nich a které bylo v napůl vzpřímené poloze přidržováno řetězy. V první chvíli se Cormac domníval, že je mrtvý a při pohledu na stopy, po mučení a amputacích, jakými bylo tělo poznačeno, si v duchu řekl, že je to pro toho nešťastníka tak lepší. Po chvíli se hlava zavěšeného zvedla a ze zmasakrovaných rtů se ozval tupý sten.
"U Thora!" překvapeně vykřikl Wulfhere. "On žije!"
"Vodu! Proboha vodu!" zašeptal muž.
Cormac chytil Hákonův měch a přiložil ho visícímu k ústům. Ten pil dlouhými doušky a pak s
viditelným úsilím zvedl hlavu a pohlédl na něj hlubokýma očima s podivně klidným výrazem.
"Blahoslavenství nechť je s tebou, můj pane," ozval se slabý a chvějící se hlas, ve kterém však byly
stopy dávné moci a jistoty. "Jak dlouho jsem již v Ráji?"
Wulfhere a Cormac na sebe překvapeně pohlédli.
"Ne, to není Ráj," zašeptal mezitím nešťastník. "Stále ještě jsem v řetězech."
Viking zaklel, důkladněji se na ně podíval a pak popadl sekeru a zdvihl ji nad hlavu. Krátký, ale
mocný úder je přesekl jako nitky a muž se bezvládně skácel Cormacovi do náruče. Byl zbaven řetězů, ale ocelové obruče stále ještě svíraly jeho končetiny a zrezivělý kov se vežral dost hluboko do živého masa. "Nemyslím, že máš před sebou příliš mnoho času," řekl Cormac. "Řekni nám, jak se jmenuješ a odkud pocházíš, abychom mohli uvědomit tvé blízké."
"Jmenuji se Fabricius, můj pane," slova z něj vycházela s výraznou námahou, "a pocházím z města
nad zátokou..."
"Soudě podle tvých slov jsi křesťan."
"Jsem kaplan Boha, ale na to teď není čas. Nechtě mě tady a prchejte, dřív než vás dostihne zlo."
"Při Odinově krvi," zavrčel Wulfhere, "neodejdu odsud, dokud se nedovím, kdo dělá něco
podobného s lidmi!"
"Zlo temnější než odvrácená strana Měsíce," zašeptal Fabricius. "Tváří v tvář mu mizí všechny rozdíly
mezi lidmi, takže mi připadáš jako bratr, Sase."
"Nejsem Sas," ošil se Dun.
"To nevadí. Všichni lidé přirozených tvarů jsou bratři. To jsou slova Pána, která jsem nechápal,
dokud jsem se nedostal na toto místo!"
"U Thora! Tohle není svatyně druidů?" otázal se zaskočený Viking.
"Není," odpověděl umírající. "Bože, dostali mě do svých rukou. Démoni z temných věků, monstra z
krvavého chaosu a vyjícího pekla. Netvoři skrývající se na římských lodích dovezených z Orientu a sející hnilobu po čistých zemích poctivé Británie. Monstrum starší než druidi sloužící ještě strašnějšímu, který se objevuje jen při měsíci..."
Nevýrazná slova utichla a Cormac jím jemně zacloumal. Umírající se rozhlédl kolem jako člověk,
který se právě probudil z hlubokého spánku.
"Prosím vás, odejděte," zašeptal. "Mně už nic horšího udělat nemohou, ale vám... Zlomí vaše duše
kouzly a těla mučením tak, jako to udělali se mnou. On sem přijde, Netvor, nejvyšší kaplan zla s legiemi prokletých. Je pozdě. Poslouchejte! Už se blíží! Snad vás Bůh ochrání, protože jestli ne..."
Cormac prskl jako rozvzteklený tygr a obrovský Viking se otočil na patě se sekerou v hrsti. Jednou z vedlejších chodeb se skutečně něco blížilo. Zvuky, které sem doléhaly, připomínaly klapot tisíců kopyt o kameny.
"Sevřít šiky!" zavrčel Wulfhere. "Krýt se štíty a umírat s krví na ústech!"
Vikingové bleskurychle utvořili kolem umírajícího půlměsíc naježený ocelí a chráněný štíty a hleděli
do ústí chodby, z něhož se v tom okamžiku vynořili útočníci.
To, co vyběhlo z temnot, se podobalo vlně černého šílenství a krvavé vřavy. Většinou to byla kozly
připomínající stvoření, která se pohybovala po dvou, měla lidské ruce a rysy jejich tváří tvořila směs
lidských a kozích. Ale mezi nimi byli ještě další. Tvorové s trčícími kly, červenýma očima, blanitými křídly nebo ještěřími ocasy. A za nimi Cormac spatřil ještě jednu postavu oděnou do černého a zářící jakoby krvavým jasem. Člověka z něhož však vyzařovalo tolik nelidského, že předešlí tvorové mu připadali celkem příjemní a neškodní. Jeho pozorování byla prudce přerušena, když se stádo srazilo se stěnou dřeva a oceli. Tvorové nebyli ozbrojeni, ale příroda je vybavila kly, rohy a drápy a bojovali tak, jak bojují divoké bestie. Vikingové bojovali s šílenstvím, ke kterému je dohnal strach jaký dosud nezažili, a v ničem si s nimi nezadali. Kly a drápy rvaly těla z nichž vytékaly proudy krve, ale přesto Dunové chráněni štíty a helmami neutrpěli téměř nic proti tomu, co dělaly oštěpy a sekery s ničím nekrytými útočníky.
"U Thora a jeho krve!" Zařval Wulfhere a rozťal dalšího útočníka jednou ranou zkrvavené sekery,
"přesvědčí se, že porazit ozbrojené muže je těžší než umučit nahého kněze!"
Před Vikingy se vytvořil val mrtvol a pekelné příšery se obrátily na útěk, ale ve stínu napůl viditelný
černě oděný muž je voláním divných a nezopakovatelných slov otočil zpět. Vrhli se tedy znovu do
vzteklého útoku až těly pokryli podlahu a ještě zvýšili val obklopující Vikingy, pak teprve několik
přeživších tvorů uteklo chodbou, ze které se vynořili. Wulfhere zastavil své lidi, kteří měli velkou chuť tvory pronásledovat, ale nedokázal zastavil Cormaca, který se vrhl za černě oděnou postavou.
*
Proběhli řadou chodeb, až nakonec, když se ocitli v rozlehlé místnosti, prchající se zastavil a otočil.
Byl to vysoký muž s nelidsky studenýma očima, divnou, temnou tváří a lysou lebkou, která byla potetována různými fantastickými vzory. S krátkým a podivně zdobeným mečem v ruce se vydal
Cormacovi vstříc, ale krvavá zuřivost, která Cormaca zcela ovládala, mu nedala žádnou šanci. Kýmkoli nebo čímkoli ten nejvyšší kaplan byl, byl smrtelný, neboť sténal a klel v divném jazyku, když Cormacovo ostří jednou a podruhé prošlo jeho obranou a zkrvavilo mu prsa a rameno. Cormac ho zuřivým útokem zatlačoval stále dál a dál, až se ocitli na samém okraji otvoru zejícího v podlaze. A tady, zasažený do prsou, do něj s divokým křikem spadl. Ještě hodnou chvíli se ten křik ozýval ze stále větší a větší vzdálenosti, až náhle utichl. Cormac se nenávistně usmál. To byl nejlepší důkaz, že právě poslal mučitele jednoho ze svých bližních přímo do pekelných propastí...
Otočil se a vydal se zpět ke svým pirátům. Několik rohatých tvorů se mihlo před ním, ale prchali tak
rychle, že nemělo smysl je honit. Po několika minutách vzájemného volání se připojil ke svým druhům, kteří ho očekávali na krvavém bojišti.
"Zabils ho," zašeptal Fabricius. "Vidím jeho krev na tvém meči. Prosvítá přes pochvu. Jiní to
nevnímají, ale já to vidím a vím, že jsem konečně volný a mohu mluvit. Před Římem a dokonce před
skutečnými keltskými druidy, dokonce před Pikty, byl on Učitel Člověka. Tak se jmenoval a byl to
poslední z Hadích lidí, poslední z rasy, která světu vládla před člověkem. To jeho ruka podala Evě
jablko a poslala za ní Adama. Kull z Atlantidy, velký a mocný vládce, vybil do posledního všechny jeho pobratimy v zoufalé válce na život a na smrt, ale on jediný přetrval, aby mohl dál sít zlo a zmar. Teď vidím plno věcí, které jsou za života člověku ukryté a vnímá je teprve otevřenou branou smrti. Hadí lidé byli před člověkem a ještě před nimi byli nejstarší s hlavami ve tvaru hvězd. To oni stvořili lidstvo a později tohle tady, když pochopili, že člověk neplní jejich očekávání. Tahle svatyně je posledním místem, jaké po jejich civilizaci zbylo na zemském povrchu a pod ní bylo království posledního ze Shoggotů. Teď se budou všichni před člověkem skrývat pod zemí až do dne, kdy je Bůh povolá před svou tvář v den soudu..." stařec se zakuckal a zmlkl.
Cormac pocítil divné mravenčení v kříži. Příliš mnoho z toho, co říkal Fabricius, se zdálo přivolávat
divné a strašlivé vzpomínky v jeho duši.
"Upokoj se," řekl. "Tahle svatyně tu už dlouho stát nebude."
"Aey," souhlasil podivně dojatý Wulfhere. "Každý kámen hodíme do té studny a nezůstane tu po ní
sebemenší stopa."
"Ať už křesťan nebo ne, byl jsi odvážný člověk," řekl Cormac a pocítil podivný smutek. "Pomstíme
tě..."
"Ne!" Fabricius natáhl chvějící se ruku a tvář mu naběhla úsilím. "Umírám, ale pomsta je pro moji
duši něčím nepřijatelným. Přišel jsem do této svatyně zla nesa kříž, promlouval jsem slovy Pána a smířil jsem se se smrtí, jen abych zbavil svět Toho, který už způsobil tolik neštěstí. A bůh vyslechl mé modlitby, poslal sem vás a vy jste zabili Hada. Teď už ta stvoření mohou jen umírat kde chtějí anebo utéci do lesa a tam zdechnout. A Shoggot už nikdy nebude škodit lidem."
Fabricius vzal Cormacovu pravou ruku do svojí levé a Wulfhereho levici do své pravé ruky a řekl:
"Kelt nebo Norman, jste bratři, i když různých ras a přesvědčení. Pohleďte!" Tvář se mu jakoby
rozjasnila a tělo se zvedlo, když se opřel o loket. "Náš Pán mi řekl: Všechny rozdíly mezi námi ustupuji před hrozbou sil Temnot. Ano, všichni jsme bratři..."
Fabriciovi rozzářené oči pohlédly do prázdna a zavřely se. Cormac mlčky stál a tiskl meč. Po chvíli
se zhluboka nadechl a uvolnil se.
"Co to říkal nakonec?" zeptal se.
"Nevím," zavrtěl hlavou Wulfhere. "Zešílel a šílenství ho zabilo. Ale byl odvážný a nebál se smrti. A
vůbec nejlíp uděláme, když se sebereme a zmizíme odsud! Tohle je zlé místo..."
"Jasně. A čím dřív to uděláme, tím líp," souhlasil Cormac. "Vzhůru do Wessexu. Očistíme si zbraně v
dobré saské krvi!"


(Karma: 92)
| Předmět: Když má básník depresi
08.10.18 10:48:09 | #30

Myš
Sedí myš v rohu,
v pastičce má nohu,
sedí tiše, občas pípne,
stejně asi brzo chcípne.

Na pivu
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.

Potvora

Dvoumetrová potvora,
vkročila k nám do dvora,
asi už k nám nevkročí,
má motyku v obočí.

Sanitka
Vezou pána v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla,
a nitka se přetrhla.

Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka,
nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Kočka
Do pastičky na myši
chytila se kočka.
Nevidí a neslyší,
vyhřezla jí očka.

Na vozovce
Belhám se za autobusem,
kéž by mi tak zastavil,
běžím dlouho rychlým klusem,
v tom se infarkt dostavil.

Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky.

Hra
Včera jsem si hrál
se zápalnou směsí,
mé tělesné pozůstatky
kolemjdoucí děsí.

Tchýně
V rodině jsme měli zrádce,
byla to má tchýně,
teď už hnije na zahrádce,
rostou na ní dýně.

Jana
Leží Jana ve vaně,
kudla trčí z břicha,
kecala furt nesmysly,
teď už bude zticha

Z hub
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem trub.
Chtěl jsem sníst malinu,
šlápnul jsem na minu.


(Karma: 19)
| Předmět: RE: Když má básník depresi
10.10.18 18:10:30 | #32

Opravdu jsem se pobavila))) Super veršíky *27473*


(Karma: 92)
| Předmět: RE: RE: Když má básník depresi
11.10.18 10:50:32 | #33

Slavík
Sedl slavík na koleje,
mojí milé písen pěje.
pak jel kolem osobák
a on přišel o zobák.

no a asi nejznámější
Důchodce
Na přechodu pro chodce,
drtí Tatra důchodce,
drtí Tatra drtí,
důchodce se vrtí,
až ho Tatra dodrtí,
důchodce je po smrti.

A můj oblíbený "vtip"
Smrtka zaklepe na dveře a řekne: "Dobrý den, provádím odečet obyvatelstva!" *17812* *909* *33809*


(Karma: 19)
| Předmět: RE: RE: RE: Když má básník depresi
11.10.18 16:37:14 | #34

Horory jsem milovala už jako dítě, dodnes si pamatuju sbírky Zelený děs, Malý vrah, romány Fantomas nemá s filmem nic společného, Dracula atp. později to byl Poe a ted asi nejvíc uznávám Kinga, ale pro mě je nejznámější ten nemocný v sanitce, to znám z jedné písničky))) vtípek je taky hezký, blbý, že já si vtipy prostě nepamatuju.


(Karma: 92)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: Když má básník depresi
15.10.18 16:21:58 | #35

Miluji Lumleyiho a jeho Necroscop, to by mohlo být i něco pro tebe než komerční King. Další varianta pro mne je rozhodně Barker....a ze starých časů Lovecraft i Poe, to nejlepší, dle mého vkusu budu rozhodně presentovat, pokud máte nějaký návrh sami, dejte mi vědět, rád vyhovím. Dalšími věcmi krom horrorů se budu zabývat mou oblíbenou fantasy.


(Karma: 92)
| Předmět: Upíří balada od LichKingaAnathemy
05.10.18 14:56:58 | #29

Upíří balada od LichKingaAnathemy

Půlnoční přízrak na křídlech,
stín po hrobkách šplhá,
choulíc se strachy tajím dech,
mezi kříži válí se mlha.

Rakev jen temnotu skrývá,
cítím z ní těžkou vůni,
všechna moje víra
mizí v hluboké tůni.

Kde jen je to tělo?

Ptám se znovu zas a zas.
Dávno zetlít mělo,
Vždyť už je to dlouhý čas,

co nad ním zazněly hrany.

Moje srdce svírá mráz,
Co to? Vidím vrány.

Temné ptáky, posly smrti,
cosi ke mně vábí,
strach v náručí mě drtí,
zima mě něžně hladí.

Přeci nebudu věřit pověrám
ve věku počítačů?
O sloup hrobky se opírám,
nevěříc tiše pláču.

Snad jen čísi ruka nenechavá
tělo z rakve odstranila,
snad noc temná hravá
si ze mě vystřelila.

Ale co když v dávných pověrách
zrnko pravdy vězí?
Jak vysvětlit, že po horách
těla bez krve leží?

Jak vysvětlit, že sestra moje milá
ztrácela barvu v tváři.
Její pleť sněhově bílá
na krku dvě ranky září.

Snad napadlo by každého z vás,
že netvor nočního času
její život zhas
a zhubil její krásu.

Zdráhal jsem se uvěřit,
zmocnila se mě krize,
stvůry, jež krev musí pít,
zná přece jen televize.

A teď tu s kůlem stojím,
Rozum zatemněn žalem,
Čím dál víc se bojím,

Dost možná, že právem,
že jen výplod mysli schizofrenní
na mě ze tmy zuby cení.

Slyším nářek stromů,
jak jimi vítr zmítá,
chci se vrátit domů,
který bezpečí mi skýtá.

Zlověstný nářek sýčka
srdce mi v krku buší,
právě mi zhasla svíčka,
tvor, jenž nemá duši
se možná nyní vrací.
Slyším šustot křídel,
kéž jsou to křídla ptačí!
Když nemrtví vchází do svých sídel,
určitě neslyšně kráčí.

Strach je hravý jako dítě,
baterko, jen sviť,
chytil mě do své sítě
a nechce mě nechat jít.

Slyším čísi tichý dech
jako syčení hada
po mramorových zdech
se stín do hrobky vkrádá.

Živoucí legenda, upír, nosferatu,
jsem jen socha strnulá,
neschopna toho hmatu,
kterým bych stvůru zničila.

Vrah mojí sestry, budoucí vrah můj
oči jak řeřavé uhlí.
Pane Bože, při mne stůj,
proč jen mi ruce ztuhly?

Vrhá se na mě krvavý vrah noci,
Avšak náhle je odmrštěn v dál,
zasažen vyšší mocí.
Jeho zrak nenávistně plál,
ale mě vrátila se síla.
Netvor zlobně řval,
když jsem se křížem zaštítila.

V zuřivém tanci máchal svými křídly,
Když tu první slunce proud,
odpověď na vyslyšené modlitby,
přinutil ho v rakvi spočinout.

Jak nehybný a svěží
v rakvi nehnutě leží!

Jen sladce spi, upíre,
už budeš spát navždy,
kůl do srdce se zaryje,
já dopustím se vraždy.

Mene, mene tekel,
skončíš v jícnu pekel.

Strašlivý výkřik a pak jenom klid,
Dílo dokonáno, já můžu odejít.Jenže v kraji není mír,
další člověk umírá,
prý obrovský netopýr,
znovu větřím upíra.

Neskryješ se přede mnou, ohavný krvesaji,
objevím tvou skrýš
a svatí mi svou sílu dají
zabít tě, když spíš.

Ale běda, už tuším, kdo po krvi baží,
kéž bych její tělo v popel obrátila.
sesterská láska úkol můj maří,
opustila mě všechna síla.

Nemůžu spáchat tento čin,
na mých tvářích řeka,
v hrobce sestřin stín
již netrpělivě čeká.

Teď dobře poslouchejte,
lidští trpaslíci,
na paměti mějte,
že upír nemá city.

Jeho srdce nebije,
soucit je mu cizí,
krvelačná bestie,
v hrobce tiše mizí.

Najděte a zhubte bestii,
která nemá duši,
nenechte se obelstít,
když to na vás zkusí.

A možná, že stvůra, jež zuby zlobně cení,
doufá tajně ve své vykoupení.
Zde v hrobce první od kostela
Čekají na vás dvě spící těla.
Přijďte s prvními kapkami rosy,
Bezcitní upíří vás o to prosí.


(Karma: 92)
| Předmět: Něco poezie
04.10.18 14:34:50 | #28

Sir Humprey - Satan a bůh

Miluj bližního svého,
říká hlas z nebe, hlas svrchovaného.
Ale proč tak činit?
Proč udržovat tuhle proklatou nit,
když druzí nám jen špatné
přináší,
tak jim pěkně život osladit!
Proč po proudu,
který nám jen život unáší,
plout a posléze se nechat usmrtit?
Ať zhyne proklatý Bůh,
už nechci cítit kostelů puch,
jen radovat se a užívat
a slasti světa požívat.
Démon z pekla vládnout bude,
nenávist uchvátí naše srdce,
a to, co z toho starého světa zbude,
síla pekelná na kolena srazí prudce.
Už ne nesmíš či musíš,
pouze neměl bys a měl, sníš
o zemi krásnější
a o ohni slunce jasnější,
teplo plamene věčného,
potoky piva ječného.
Proč se modlit k Bohu falešnému?
stačí oddat se Ďáblu upřímnému.
Smrt je odříkáním,
proto se nezdržujte pokáním.