Buď doma, nos roušku #chranimtebe - https://chranimtebe.cz/ Když nemusíte, nechoďte ven, když musíte, vemte si roušku. Pokuď roušku nemáte, můžete si ji zkusit ušít - Návod ZDE nebo na výše uvedeném odkazu.
Pokud nemáte možnost si roušku ušít, můžete zkusit jeden z těchto návodů - Rouška z trička nebo Rouška z jednorázových ručníků
Buďme k sobě ohleduplní a nepodceňujme situaci, společně to zvládneme.

Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 7431x
Příspěvků:
162

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Zrození bezejmenného - LichKingAnathema
26.03.20 15:24:19 | #347

Kráčely bok po boku zešeřelou ulicí. Jejich kroky byly rozvážné, chůze pomalá. Nikam nespěchaly. Výrazy jejich tváří byly prázdné. Jen té jedné se na obličeji občas mihlo povýšené pousmání. Kolemjdoucí je míjeli, ale nevšímali si jich. Ani nemohli, pro ně byly neviditelné. Ladně se vyhýbaly procházejícím lidem a dále rozhodně kráčely za svým cílem. Matka a dcera. Dcera a matka.

Někde v dálce, ze směru, kam měly zřejmě namířeno, zavyl pes a ony na sebe významně pohlédly. Konečně byly na místě. Stály před větší budovou, která dříve možná sloužila jako místo pro kulturní aktivity a setkávání občanů, nyní však vypadala spíše nepoužívaně. Ještě jednou se na sebe podívaly a pak jedna z nich vzala za kliku. Dveře se otevíraly ztěžka a neochotně, jako by se jim nové příchozí nechtělo pustit dovnitř. Pak se ale konečně rozevřely natolik, aby mohly ženy vstoupit dovnitř.

Za dveřmi se nacházela dlouhá a široká, jen spoře osvětlená chodba. Byla zjevně neudržovaná, vzhledem k vrstvě prachu na podlaze a pavučin visících ze stropu. Z jejího středu vycházelo schodiště vedoucí nahoru, ale to však ženy nezajímalo. Kráčely poklidně dál, jejich kroky nezanechávaly v prachu žádné stopy.

Na konci chodby se nacházely velké dveře. Byly mírně pootevřené a vycházela z nich slabá záře světla. Mladší žena vzala za kliku a otevřela je. Vstoupily do prostorné místnosti, kterou ozařovalo světlo z krbu a dvou lamp. Uvnitř seděly rovněž dvě ženy, jedna mladší a druhá starší. Na stole před sebou měly rozložené usušené byliny, a právě z nich něco vyráběly. Obě se po příchodu cizinek prudce postavily, oči doširoka rozevřené hrůzou. Prohlížely si ty dvě, jejich dlouhé černé šaty obepínající jejich štíhlé postavy. Starší žena měla šaty krajkové, které jí sahaly až ke krku, na hlavě černý vysoký diadém, v jehož středu se vyjímal malý obrácený krucifix vykládaný temnými ametysty. Kolem krucifixu byly umístěny černé růže a do výšky čněly ostře nabroušené hroty. Šaty její dcery byly vyzývavější, odhalovaly hrudník i paže. Její vlasy byly dlouhé, jejich prameny se jí snášely na odhalená ramena jako pera havraních křídel. I ona měla ve vlasech ozdobu, ve srovnání s diadémem její matky se však jednalo o méně honosnou čelenku.

Obě ženy byly velmi půvabné, jejich krása však byla chladná. Především z očí matky, průzračně modrých, doslova mrazilo. Při jejich bližším prozkoumání bylo možné spatřit, že namísto lidských panenek jsou v jejích očích panenky hadí. Oči dcery byly černé jako noc, panenky se v nich zcela ztrácely. I přesto na ní byla patrná jiná věc nesoucí podobu Evina svůdce: její pravou paži obmotával šperk v podobě černostříbřitého plaza.

Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi. Několik vteřin takto bez hnutí stála. Had na její ruce se blyštil v záři plamenů vycházejících z krbu.

Dívka přebírající byliny pomalu, s očima rozšířenýma hrůzou, zakroutila hlavou. Starší z příchozích vystoupila o krok kupředu před dceru a mrazivě tichým hlasem pronesla: “Chvalte Satana!”

Pak přistoupila blíže k ženě sedící u krbu, v jejíchž očích se nezračil ani tak strach a překvapení, jako spíše jakési podivné smíření a vědoucnost. Žena s diadémem na hlavě k ní napřáhla ruku. Na jednom ze štíhlých prstů s dlouhými, drápy připomínajícími nehty, se vyjímal velký prstem s rudým drahokamem. Na chvíli zavládlo v místnosti naprosté ticho. Dívka přebírající byliny v němém zděšení hleděla na svou družku, mladší z příchozích pomalu natočila hlavu k pravému rameni a hleděla na výjev před sebou, jako by větřila. V očekávání přivřela své černé oči.

“Chvalte Satana!” zopakovala žena, nyní však o poznání hlasitěji.

“Ne!” odvětila žena pevným hlasem a pohlédla své sokyni zpříma do očí.

Majitelka prstenu ji vzápětí popadla zezadu za vlasy svázané do uzlu a násilím ženu přiměla přitisknout rty na prsten. Bylinkářka začala potichu vzlykat.

Někde v místnosti za nimi se rozštěkal pes. Mezi příchozími zavládlo podivné vzrušení. Přišly blíž k sobě a o něčem tiše diskutovaly. Pes začal štěkat ještě divočeji a svůj štěkot prokládal táhlým vytím.

Pak starší z příchozích přikázala vzlykající dívce: “Jdi a přiveď toho psa.” Dívka se poslušně zvedla a odešla z místnosti.

“Kdo jste?” zeptala se žena u krbu.

“Vždyť víš, kdo jsme. Neočekávala jsi nás snad? Neměla jsi jednu ze svých vizí, která by ti to prozradila?”

“Cítila jsem jen blížící se zlo. Nevím, kdo jste vy.”

“Já jsem lady Asmodea. A toto,” pokynula hlavou směrem ke své dceři, “je lady Bartzabel.”

Myrthis

To blížící se zlo jsem cítila už dlouho. Stále silněji a silněji. Věděla jsem, že se objeví a nebude v ničích silách tomu zabránit. Dobro nemá větší moc než zlo. To je pověra, která má uchlácholit lidský strach a nejistotu. Ve skutečnosti zlo vždy vítězí, i když se to nemusí na první pohled zdát. Vždy si najde cestu. Tak, jako si ji našly ty dvě k nám.

Ruta je ještě mladá a necítí to, proto je teď tak vyděšená. Neví, co se děje. Já však ano, a jsem tedy klidná. Když člověk zná svého nepřítele a umí jej pojmenovat, uklidní ho to. Nemá však cenu proti němu bojovat. Není to soupeř, je to vítěz.

Když jsem však uviděla Jeho vyslankyně, přece jen se ve mně na chvíli vzedmula touha vzdorovat jim. Ale zlu nelze vzdorovat donekonečna. Ani se před ním skrývat. Lidé jsou hříšní, nenasytní a sobečtí. A právě to je Jeho stravou. Jeho největší lahůdkou. Teď musíme nést následky. Je to trest, který jsme na sebe snesli my sami a nyní musíme pykat.

Ruta

Nevím, kdo jsou ty dvě zač, ale vyvolávají ve mně tak silný pocit strachu a zoufalství, jako by přinášely něco nevýslovně zlého. Nic dobrého určitě ne. Jak jinak si mohu vysvětlit, že mě poslaly pro psa a já šla, jako bych neovládala své nohy? Šla jsem poslušně jako loutka zbavená vší vůle. Myrthis však vypadala klidně, a to mi přece jen dodalo trochu odvahy.

Pes vzadu v místnosti zuřivě vyl a vyděšeně štěkal. Bála jsem se dovést jim ho, ale měla jsem také strach vzepřít se jejich přání. Proto jsem psa opatrně chytla za obojek a přitáhla jej k sobě. Chvíli jsem myslela, že mě kousne. Oči měl tak vyvalené, až mu šlo vidět bělmo. Zvednuté pysky odhalovaly bílé špičáky a dásně.

“Pojď, Sagdide,” zašeptala jsem. Pes se po zaznění svého jména mírně uklidnil a nechal se vyvést z místnosti.

Čím blíže jsme se vraceli, tím povolněji šel. Jako by nás oba unášela stejná tajemná a nevysvětlitelná síla. Třesoucí se rukou jsem vzala za kliku. Měla jsem pocit, že i dveře se otevírají samy, poháněné neviditelným mechanismem.

Zdálo se mi, že oheň i lucerny v místnosti hoří silněji. Myrthis seděla stále vedle krbu a po čele jí stékal pramínek potu. Ty dvě černě oděné ženy si jí již nevšímaly. Stály teď v rohu místnosti, ale když uviděly psa, vystoupily z jeho stínu. Starší žena měla ve tváři stále stejně chladný a neměnný výraz, ta mladší však jen stěží skrývala své vzrušení a zájem. Sagdid začal tiše kňučet.

Co se stalo pak, nejsem téměř schopna popsat. Sagdid se mi vytrhnul a běžel k mladší ženě. Ta se k němu chtěla sehnout, ale starší ji zadržela.

“Počkej, Bartzabel,” pravila tiše a vzala psa za hlavu. Ten se nevzpouzel. Byl krotký jako beránek. Žena mu prohlédla oči a pak kývla: “Je to on.”

Nyní se tedy žena jménem Bartzabel sesunula na podlahu k Sagdidovi. Ten jí okamžitě začal olizovat tvář. Nebránila se. Seděla tam jako socha, vzpřímená, s obličejem vystaveným Sagdidovi. Periferně jsem viděla, jak si Myrthis položila ruku na hruď, jako by se jí udělalo nevolno, a slyšela jsem, jak se prudce nadechla. Žena s diadémem strnule zírala do stropu a něco tiše drmolila.

Sagdid se nepřestával lísat k Bartzabel klečící na zemi. Ta se najednou zvedla a zamířila pryč z místnosti. Pes jí byl v patách. Nechápala jsem, čím si jej tak získala. Vždy to byl pes samotář, dobrý hlídač, poslušný, ale nekontaktní.

Viděla jsem, že se Myrthis nadzvedla na židli a chce něco namítnout, žena s diadémem ji však zarazila rychlým a nesmlouvavým pohybem ruky.

“Vypadá to, že se nějakou dobu zdržíme,” pravila a pak také opustila místnost.

Myrthis

Vysvětlila jsem Rutě, kdo jsou ty ženy. Že je za námi vyslal On, jako ženské zástupkyně svých legií. Celou pravdu jsem jí však neřekla, nedokázala jsem to. Ruta je příliš mladá a nezkažená, než aby dokázala pojmout vše najednou.

Toho dne jsem celou noc nespala. Cítila jsem jejich přítomnost tak silně, až se mi dělalo fyzicky špatně. Sagdida už měly ve své moci, nedalo se nic dělat. Netušila jsem, koho si beru pod svou střechu, když jsem se jej jako štěněte ujala. Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku, ale to už bylo pozdě zbavit se jej. Měla jsem jej ráda a věděla jsem, že dokud jej nevystopují, není se čeho bát. Použila jsem na jeho ukrytí všechnu ochrannou magii, které jsem byla schopna. Ale i tak nebyla dost silná. Byla jsem hodně naivní, když jsem věřila, že bude účinkovat proti Němu.

Ruta

Myrthis mi vše vysvětlila. Nyní už nemůžu klidně spát. Každou noc slyším, jak ty vyslankyně ďábla, lady Asmodea a lady Bartzabel, odcházejí do krbové místnosti a slýchávám také zvuky Sagdidových drápů škrábajících o kamennou podlahu. Chodí všude za nimi, nás už si sotva všimne.

Vím, že v noci s někým rozmlouvají. Včera ráno, když jsem sešla dolů, jsem je našla sedět u krbu. Oheň už dávno vyhasl, ale ony tam stále seděly a zíraly do vyhaslého ohniště. Sagdid jim ležel u nohou, tlapy úhledně složené před sebou. Svou protáhlou štíhlou hlavou mi připomínal bájného Anubise. Všimla jsem si, že Bartzabel se nápadně zvětšilo břicho. Nemohla jsem si pomoct, aby na něm na pár vteřin setrvala pohledem. I to však stačilo, aby si mého údivu všimla lady Asmodea. Položila ruku na Bartzabelino břicho a poprvé jsem uviděla, že se usmívá. Z toho úsměvu mě však zamrazilo až do morku kostí.

Myrthis mi později potvrdila, že je lady Bartzabel těhotná. Víc mi však říct nechtěla a já se raději neptala.

Myrthis

Je to tak. Bartzabel čeká dítě. Dítě? Mohu to, co nosí pod srdcem, opravdu s klidným svědomím nazvat dítětem? Nedokážu pochopit, proč tady ty dvě stále zůstávají. Aby ukázaly svou převahu? Vysmály se nám do očí? Ne, určitě to má nějaký hlubší význam. Jen na něj stále nemohu přijít.

Nejraději bych odešla, ale nenechám se odsud vyštvat. Místo toho raději vykonávám rituály, o kterých předem vím, že nemají skoro žádný smysl, ale přijde mi to lepší, než sedět s rukama v klíně. Ruta mi pomáhá.

Vím, že nikdy nespí. Přes den se jen tak toulají po budově, v prázdných místnostech se rozléhají jejich kroky. V noci chodí ke krbu a vedou tam dlouhé hovory. Pravděpodobně s Ním. Okupují místnost, která byla po dlouhou dobu naším útočištěm, naší pracovnou a místem pro rozjímání. Teď mám nechuť tam jen pohlédnout. Ten pokoj je poskvrněný a nevím, jestli budu někdy schopná jej vysvětit tak, aby bylo možné zbavit jej veškeré té koncentrace zla. Každý den je náhodně potkám. I když se jim snažím vyhýbat, ale mám dojem, že si mě vždy schválně najdou, aby mě mohly mučit svou přítomností. Bartzabel má pro mne vždy nachystaný povýšený úšklebek a já ani nemám sílu jí ho oplatit.

Ruta

Probudila jsem se po noci plné zlých snů. Ale tohle ráno bylo jiné, cítila jsem úplně jinou atmosféru, než v předchozích dnech. Vyhledala jsem Myrthis a ta mi potvrdila mé tušení: lady Asmodea a Bartzabel byly pryč. Sagdid samozřejmě s nimi. Nebyly jsme z toho příliš moudré, ale oběma se nám znatelně ulevilo.

V krbové místnosti jsme vykonaly několik očistných rituálů, ale i přesto jsme se jí pokud možno vyhýbaly. Uplynulo pár dní a život se nám zase pomalu vracel do zajetých kolejí. Jen Myrthis byla stále více zamlklá. Věděla jsem, že se něčím trápí, ale nechtěla jsem se jí vyptávat. Na moje dotazy stejně reagovala vyhýbavě. Místo odpovědí mi dávala všelijaké úkoly, ať už praktické nebo teoretické. Chtěla, ať se zdokonaluji ve svých vědomostech četbou starých spisů, které Myrthis za svůj život nashromáždila. Když už jsem znala jejich obsah skoro z paměti, přinesla mi Myrthis další svazek spisů, které označovala jako tajné. Některým pasážím jsem nerozuměla, ale moje učitelka mi vždy odvětila, že pochopím, až přijde ten správný čas.

Myrthis

Dnes jsem se rozhodla, že s Rutou za rozbřesku vyrazíme pro bylinky. Měsíc vstupoval do úplňku, což je příhodná doba pro sběr některých druhů. Silný měsíční svit totiž násobí jejich účinek. Ze zásob, které se nám doma tenčily, mi Ruta vyrobila ochranný amulet. To dobré dítě netuší, že pokud se naplní všechny mé obavy, žádný amulet mne ani ji nebude schopen ochránit. Ale vzala jsem si jej od ní a teď ho stále nosím u sebe.

Vstaly jsme ještě za tmy a s košíky na sběr bylin vyrazily do lesa. Cesta to není zrovna krátká a my kráčely mlčky. Neměla jsem co říct a Ruta mě v mém mlčení nevyrušovala. Když jsme se blížily k lesu, tma se začínala protrhávat. Čím hlouběji do lesa jsme však vstupovaly, tím více se mi zdálo, že se navracíme zpět pod příkrov noci. Neměla jsem z toho dobrý pocit, i když jsem tudy šla už tolikrát, že jsem znala každý kámen a každý obnažený kořen stromu. Naopak Ruta vypadala překvapivě klidně. Jako učednice bílé magie byla přesvědčena o tom, že je pod mocnou ochrannou přírody. Dříve, když mi bylo ještě tolik, co jí, jsem o tom byla přesvědčená také. Později, čím moudřejší a starší jsem byla, jsem se v tomto přesvědčení ze setrvačnosti snažila udržet. Dnes už moje víra zaznamenala silné trhliny a nyní mám přímo v náručí Matky přírody nevysvětlitelný strach. Příroda vytváří stíny a nikdo neví, co se v nich skrývá.

Zaplašila jsem tyto myšlenky co nejdál od sebe a sehnula se, abych natrhala byliny. V řídkém stromovém porostu tady rostl černý bez a keře řešetláku. Jakmile jsme měly plný košík květů a řešetlákové kůry, sešly jsme strmý kopec, abychom se dostaly k potoku. Když jsem začala opatrně trhat rostlinu rostoucí u vody, Ruta se na mě překvapeně podívala. Bylina, kterou jsem trhala, byl oměj. Pro jeho jedovatost ho používám jen zřídka, ale usoudila jsem, že nyní nadešla chvíle, kdy si od Matky přírody propůjčím trochu tohoto travičského prostředku. Do našich životů brzy vstoupí temnota a my se budeme muset bránit všemi způsoby, které máme.

V šeru po naší levici se něco pohnulo. Prudce jsem se napřímila a zavadila při tom do košíku. Několik stvolů oměje se z košíku vysypalo na lesní půdu.

“Je to jen srnka,” pravila Ruta, ale já si tím zdaleka nebyla jistá.

Vydala jsem se to místo prozkoumat. Slyšela jsem tlumené zvuky a praskání větviček. Srnka to samozřejmě být mohla, ale něco mi říkalo, že si to musím ověřit. Kráčela jsem k tomu místu a cítila, že nohy mě sotva nesou. Ne, nyní už jsem byla přesvědčená, že srna, ani jiný přirozený obyvatel tohoto lesa, tam v té tmě není. Můj instinkt se nemýlil. Byly tam ony dvě, Asmodea a Bartzabel. Na kamenném oltáři, který vypadal, že jej někdo narychlo neúhledně sestavil jen pro momentální účel, se vyjímalo cosi tmavého. Pod oltářem leželo v černé zavinovačce něco, co jsem v tuto chvíli ještě nedokázala identifikovat. Vznášely se kolem toho temné stíny, já však v zavinovačce zaznamenala jemné pohyby a poznala tak, že tam leží něco živého. Slyšela jsem, jak Ruta vedle mě zrychleně dýchá.

Ty Satanovy děvky si nás zatím nevšimly, nebo už o nás věděly dávno, ale nedaly to nijak najevo. Proč taky, nebyly jsme pro ně žádným nebezpečím. Asmodea najednou zažehla krátkou pochodeň. Oheň trochu prosvětlil ono místo a strach z toho, co jsme viděly, nás s Rutou doslova přimrazil do země. Nyní jsem přesně poznala, co se nachází na oltáři. Ležel tam Sagdid, dlouhé štíhlé tlapy bezvládě svěšené dolů. Žlábkem mezi kameny stékala dolů krev z jeho podříznutého hrdla a kapala na znetvořené dítě v černém povijanu. Ruta se nekontrolovaně roztřásla a s vytřeštěnýma očima a rukou přes ústa sledovala počínání Asmodey. Její slavnostní diadém nyní zdobil hlavu Bartzabel. Asmodea vzala pochodeň a zasadila ji někam do středu té satanské koruny. Teď, když měly obě ženy volné ruce, naznačily před oltářem stejné gesto, které zaujala Bartzabel po příchodu do našeho sídla. Levá ruka směřovala vzhůru, pravá ukazovala k zemi. Stín povlávající u jejich nohou znatelně zhoustl.

Poté obě natočily v synchronizovaném pohybu hlavy směrem k nám a usmály se tím nejděsivějším úsměvem, ve kterém se zračil veškerý jejich triumf a převaha. Pak se Bartzabel shýbla pro dítě a opatrně si jej položila na ruce. Spokojeně se na něj usmála, když pochodeň na její hlavě ozářila malého netvora v zavinovačce. Asmodea přihlížela. Když se obě na ten plod zkázy vynadívaly, vydaly se stezkou, kterou po léta vyšlapávaly moje a Rutiny nohy, pryč. Jejich chůze byla plavná, s nohami obklopenými stínem se mi zdálo, že se téměř vznášejí nad zemí.

Jakmile byly dostatečně daleko, vyrazila jsem k oltáři. Sagdid ještě žil. Pohlédl na mne zakalujícím se zrakem a olízl mi ruku. Pak se mu hlava svezla a zůstala viset dolů. Všimla jsem si, že jsem si šaty zamazala jeho krví. Z hrdla se mi vydral bolestný výkřik. Na chvíli jsem zapomněla, že je tam kdesi vzadu za mnou také moje učnice. Vrátila jsem se proto k ní. Dřepla jsem si do trávy, abych byla na stejné úrovni jako ona. Nevýslovně mě zamrazilo, když jsem uviděla, co drží v ruce. Jasně jsem rozpoznala modré okvětní lístky oměje, které jí vylézaly mezi prsty. Část rostliny již měla v ústech. Bylo vidět, že bojuje sama se sebou, ale její rukou hýbe nějaké temná vyšší moc.

“Ne!” zašeptala jsem a snažila se rozevřít jí rty a bylinu jí vytáhnout z úst.

Ruta chabě zakroutila hlavou a pohlédla na mě svýma velkýma smutnýma očima. “Je pozdě, Myrthis. Vše jsem už pochopila.” Pak se svezla k zemi. Bezvládná mi zůstala ležet u nohou.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Když jsem přišla k sobě, mezi stromy již prosakovalo denní světlo. Slunce však nesvítilo, bylo schováno za mraky, ze kterých mělo určitě brzy začít pršet. Pohlédla jsem na svou mrtvou družku a srdce mi sevřel nevýslovný smutek a zmar. Přitáhla jsem si k sobě košík s bylinami, vzala do dlaně snítku oměje a rozetřela rostlinu v dlaních. Někde v hloubi lesa zahoukal sýček a já věděla, co mám udělat.

Vysvětlivky:

Asmodea - ženské jméno odvozené od démona Asmodea, vyskytujícího se v židovském Talmudu. Asmodeus je ztotožňován z negativními silami a zlem. V křesťanské literatuře se jedná o Luciferova sluhu a čtvrtého pekelného prince.

Bartzabel - kabalistický démon představující duši planety Mars.

Myrthis – jméno odvozené od latinského názvu rostliny myrty (Myrtus); rostlina vyskytující se v Bibli, symbol nevinnosti

Ruta - latinský název pro routu vonnou; tato rostlina se v magii a bylinkářství hojně používá jako ochrana před zlými silami a uhranutím; ve starých herbářích popisována jako protijed, zázračný lék na všechny nemoci; symbol čistoty, nevinnosti a panenství

Sagdid - název rituálu, který je součástí pohřební zoroastrické ceremonie, ve kterém hraje roli pes; sag znamená “pes” a –did “vidět”

“Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi.” - gesto Baphometa, podle satanské tradice se jedná o kozla sabatu, který má lidské tělo nesoucí ženské i mužské atributy

“Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku” - skvrna v oku je podle lidových pověr Ďáblovo znamení

“Někde v hloubi lesa zahoukal sýček” - sýček je podle lidových pověstí posel smrti
*34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *34683*


369
n/a

| Předmět: Svatá Válka
25.03.20 19:23:32 | #346

Úsvit začíná,
Je obloha v krvi zbarvená
Chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot je peklo na zemi
Mrtví se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Všichni žijem ve strachu
Přichází noc měsíc je úplněk
Bohové si najdou cestu
Skrze kterou k tobě promluví
A každý z nás projde peklem
Aby dosáhl spasení
Úsvit začíná
Je obloha v krvi zbarvená
Tak chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot Inferno na zemi
Zombie se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Teď povedem svatou válku
Přichází noc venku je úplněk
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou:]
Svatý jezdec
Bílá znamení
Teď přicházíš skrze bolest
Do osidel svaté války
Teď přicházíš skrze vědomí
Že tu nebudem věčně žít
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Nezbývá nic než doufat
Že odpustíš naše viny
Nezbývá nic než čekat
Na ten čas až udeří zvony
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou


369
n/a

| Předmět: Okno - LichKingAnathema
25.03.20 11:24:00 | #345

“Ano, je konec,” potvrdil lékař smutně a odložil fonendoskop. “Úmrtí dáme na devátou?” zeptal se po chvíli a pro jistotu zkontroloval hodinky. Bylo devět hodin a pět minut.

“Souhlasí,” přitakala sestra, odbrzdila lůžko a zakryla mrtvému hlavu peřinou.

“Výborně,” odpověděl internista stroze a obrátil se k odchodu. “Dobrou noc,” dodal ještě ve dveřích do nemocničniho pokoje a zmizel. Sestřička si povzdychla. “Pojď, Aneto. Odvezeme jej na koupelnu.” Začínající sanitářka horlivě přikývla a jala se pomáhat, jak to šlo. Dnešek byl její první pracovní den a postarší muž s rakovinou slinivky břišní byla první smrt, kterou v životě viděla. Bála se, že bude zvracet. Umyly jej, sundaly mu šperky, vyjmuly zubní náhradu a celé tělo zabalily do černého igelitového pytle. To málo z osobních věcí uložily do tašek a schovaly do komory.

“Všechno?” zeptala se jí sestra, když odcházely z pokoje. Anetka si na pomyslném seznamu postupně odškrtla všechny položky, které se naučila ve škole, a přikývla.

“Výborně,” pochválila ji kolegyně a společně odešly na sesternu. Na stolku je již čekala hromada úhledně podepsaných úmrtních listů a vedle nich ležel poslední papír z dekurzu, kde stálo, který rodinný příslušník byl o smrti svého blízkého informován, a v kolik to bylo hodin. Sestřička usedla za stůl, chopila se dokumentace a začala sepisovat seznam všech cenností, které měl nebožtík u sebe. Mladičká sanitářka jen tiše přihlížela a soustředila se na správnou techniku dýchání. Motala se jí hlava a v krku cítila obrovský knedlík. Zazvonil zvonek, sestra vzhlédla. Pokoj číslo sedm. “Ano?” zeptala se Aneta chraptivě, když zvedla sluchátko. “Sestřička mi slíbila prášek na spaní,” ozval se skřípavý ženský hlas. “Už jdu, paní Párová,” vyhrkla sanitářka a úkosem pohlédla na zkušenou kolegyni. “Sanval,” poradila jí. “Už jsem ho odškrtla.”

Na čtyřlůžkovém pokoji panovala tma a zima. Aneta rozsvítila malé světlo v čele jedné z postelí, zavřela okno, usmála se na starou babičku a mlčky jí podala spásnou tabletku. Stařenka poděkovala.

“Zdál se mi divný sen a od té doby nemohu usnout,” vysvětlila. Dvě pronikavě modré oči ve staré, vrásčité tváři si ji bedlivě prohlížely.

“Mladá a krásná jsem ležela v posteli ve svatebních šatech a jeden z prvních chlapců, který mě kdy uháněl, zaťukal na okno. Když jsem jej otevřela, řekl mi, že se chtěl jen rozloučit, a že nemám pospíchat za ním. Prý již nežije, dnes v noci odešel na onen svět,” odmlčela se stará žena. Unaveně, si povzdychla, zavřela oči a během minuty klidně oddychovala.

Anetě přeběhl po zádech mráz. Když se vrátila zpět na sesternu, našla kolegyni u čistého pultu, jak připravuje noční infuzní sety. Mlčky usedla na židli a pustila se do skládání jednorázových lůžkovin. Následující hodina se vyznačovala absolutním klidem, ženy pracovaly v tichosti, jen tu a tam prohodily pár slov. Na obřím ciferníku blízkého kostela odbila půlnoc. Uplynulo několik minut a zazvonil zvonek. Pokoj číslo dva. Aneta zesinala a zalapala po dechu. Pokoj po zemřelém. Pokoj, který by měl být prázdný. Sestra zachovala chladnou hlavu, natáhl paži, uchopila sluchátko do ruky a opatrně si jej přiložila k uchu. “Ano?” zeptala se nenuceně. Ozvalo se krátké zašumění následované klapnutím, někdo zavěsil. “To bude ten vtipálek z jedničky,” nenechala se vyvést z míry. “Pojď, půjdeme to zkontrolovat.” V Anetě by se krve nedořezal. Cesta chodbou trvala věčnost. Mladá sanitářka vnímala jen tlukot svého srdce a ozvěnu měkkých kroků na tvrdé podlaze. Když dorazily na místo, zhluboka se nadechly a otevřely dveře. V pokoji byla tma. Aneta zadržela dech. Sestra sáhla na zeď a obratnými prsty nahmatala vypínač. Místnost zela prázdnotou. Postele stály nehnutě, pečlivě ustlané, noční stolky urovnané, okna zavřená a povrchy se leskly čistotou. Sluchátka od zvonků nehybně visela na svém místě. Ženy se na sebe nervózně podívaly. Když poté kontrolovaly vedlejší pokoj, všichni pacienti tvrdě spali. Vyšly ven na chodbu a překvapil je sanitář, který zrovna odjížděl s tělem do márnice. “Proč až teď?” zeptala se sestra podrážděně. Muž jen něco nabručeně zavrčel, ale neodpověděl. Anetě se točila hlava a v krku cítila odpornou pachuť žluči. Po příchodu na sesternu zavládla nervózní, napjatá atmosféra a obě ženy se vrátily k rozdělané práci. Sanitářka se nedokázala vůbec na nic soustředit. Její drobné prsty se třásly. Netrvalo dlouho a venku začalo pršet. Pocit chladu se plíživě vkrádal dovnitř otevřenými okny a stupňoval již tak nepříjemný, po zádech běhající mráz. Zvonek zazněl podruhé. Anetce vyskočilo srdce až do krku. Nemohla dýchat. Prošly chodbou, dorazily ke dveřím, otevřely je, rozsvítily a... Prázdno. Nikde ani noha. Zkušená sestra chvíli jen nehnutě stála a zírala na sluchátko. Místnost zela ohlušujícím tichem a prázdnotou. Děvčeti připomínala márnici. Pak uviděla, jak zrak zdravotní sestry pomalu sklouzl k zavřenému oknu. Pootevřela ústa, zbledla. Jako omámená se dopotácela k parapetu, zvedla ruku, zapáčila a zatáhla. Okenice se rozletěly a dovnitř vnikl studený, štiplavý a vlhký vítr. Anetce se vrátil vzduch do plic a ucítila, jak cosi neviditelného uvolnilo tlak na její hrudi. Kolegyně se otočila.

“Pamatuj si,” začala pomalu a rozvážně, “že duše potřebuje únikovou cestu. Bez ní nikdy nedojde pokoje.”

Mladá sanitářka jen krátce přikývla a omdlela. Zvonek se té noci již neozval. A neozval se ani jindy. Protože Aneta už věděla, že jakmile někdo zemře, musí ihned otevřít okno.


369
n/a

| Předmět: Evangelium
24.03.20 20:10:03 | #344

Ve světle pochodní průvody jdou a v blátě života, všichni ti lžou,
tahle noc končí a přichází den, už padají hvězdy a tak si něco přej.
Tak jako měsíc, oheň a kříž astrální cestovatel prolomil svou mříž,
zeptej se bohů, kde je cesta ven. My žehnali noci a prokleli den.
Znám tvé slzy, zklamání a bol, na zdraví ďáblovi sklenky pak zvou,
láska je slepá a vášeň je pryč, upírské verše a co bys chtěla víc,
dokaž mi lásku, dej mi svou oběť, na trůně bolesti budeš se hřát,
na těle ucítíš krvavý dotek a Nosferatu pozvedne svou tvář.
To je ta víra, vláda a moc, znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra, vláda a moc, magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
fotky
Astrální dvojník vrací se zpět, z dalekých výprav a tajemných cest,
on viděl peklo, budoucnost a ráj, novodobý čaroděj, Nostradamus sám.
Jsem anděl temnot a noc, to je můj ráj, slyším tou bolest, tu přijmu jako dar,
upírské verše a co bys chtěla víc, vždyť vlci moje jméno vyjou na měsíc.
To je ta víra, vláda a moc, znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra, vláda a moc, magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
A uvnitř duše pláčeš tak sama, nevidíš důvod, na co čekat dál,
v hluboké noci jsi jitřenka nová a Nosferatu vyslyšel tvůj pláč.
Odlož svůj nářek a přijmi temnot dar, z vášně a krve se život rodí dál,
vůně je mocná a z ní upleť silný bič a chtěj ať vlci tvoje jméno vyjou na měsíc.
To je ta víra, vláda a moc, znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra, vláda a moc, magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
To je ta víra, vláda a moc, znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra, vláda a moc, magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
To je ta víra vláda a moc, evangelium, *34683*


369
n/a

| Předmět: páteřni Š+G
24.03.20 20:00:39 | #343

Na formování mého charakteru v dospívání měli vliv tito lidé: služebná Olga znalá věci, trafikant Vávra a hostinský Trejbal, jehož heslem bylo "I dítě má žízeň". Nejvíc mě však ovlivnil strýček Urban, světoběžník. Pravda, u nás doma nebyl příliš oblíben, neboť jeho pověst kasaře nebyla pro náš rod tou nejlepší vizitkou, ale já ho miloval. Líbila se mi jeho sbírka falešných fousů, lesklé kasařské náčiní, kýchající prášek proti policejním psům, padělané bankovky všech států a měn, které stály za to, botky s podpatkem vpředu ke zmatení stop, které nesundal z nohy, a dokonalá napodobenina uniformy seržanta zahraniční tajné služby. Na rozdíl od nás měl Urban vždy hodně peněz. Maminka se mi sice snažila namluvit, že její bratr hodně spoří, ale já dobře věděl, že bez ustání a bez ostychu krade. Ondy jsem si schoval za ucho žvýkačku, a jedva mě strýc pohladil po hlavě se slovy: "Jsi hodný a bohatý chlapec", už tam nebyla, a naopak Urbanovi se začaly pravidelně pohybovat čelisti. Tato a podobné příhody mě se strýčkem sblížily. Začínal jsem si jeho podivné práce vážit. Některé kousky mě přímo nadchly. Kupříkladu o vánocích, kdy se v domě na několik vteřin zhaslo, aby mohl Ježíšek nerušen přijít, stačil ukrýt stromeček, ozdoby i cukroví, nehledě na to, že sousedé pohřešovali ryby a synkův velocipéd. Byl jsem proto nesmírně šťasten, když si mě strýček vyhlédl za učedníka, neboť, jak řekl rodičům, mám dlouhé štíhlé prsty, které jinde sotva najdou využití. Maminka sice mínila, že bych měl být truhlářem, ale Urban se jen usmál a prohlásil, že je lépe počkat, až stůl bude plný. Ani otec se však nemohl smířit s myšlenkou, že budu šmatákem. "Když má štíhlé prsty, ať je hodinářem. Není to krása, takové zlaté hodinky...," a zadíval se podivně na zápěstí. "Nehledej je, švagře," podával mu strýc hodinky společně s plnicím perem. "Víš, trénuji mezi řečí, abych nevyšel ze cviku. Nu, a abychom tu trapnou debatu skončili. Kluk se bude učit u mne, a když se ti rozbijou hodinky, přinese ti jiné."

Přestěhoval jsem se tedy ke strýčkovi. Jak krásný byt to byl! Tři tajné vchody, dvojitá podlaha i strop, knihovna plná kriminálních sborníků a tucty dalších lákadel pro mladé chlapce.

Výuka začala hned ráno, neboť bylo třeba ukrást snídani. "Půjdeme udělat samoobsluhu," rozhodl strýc, "neboť tam si vybereš, co chceš. Chodím tam už pět let a používám trik zvaný těhotná žena. Dneska však zvolíme jiný způsob. Vezmeš košík a naložíš ho, jak hrdlo ráčí. A nějakou maličkost strč skrz cvik za kabát." Byl jsem překvapen, že strýc hodlá platit, neboť zůstal u pokladny, rozmlouvaje s vedoucím o zločinnosti mládeže. Náhle, to už jsem měl koš vrchovatý a za kabátem mraženou kachnu, vykřikl: "Támhle je ta straka! " Vrhl se ke mně a na mou hlavu pršely pohlavky. Vyrval mi kachnu ze záňadří a mávaje s ní nad hlavou volal: "Je to možný? Vlastnoručně ho, nezdaru, odvedu na policii," a hnal mě zpět ke dveřím. "Za hodinu je zboží zpátky i s pokutou," ujistil ještě vedoucího. Ale nebylo. Za hodinu jsme už byli po snídani a v troubě se pekla kachna. Strýc pak vzkázal ještě telefonicky do samoobsluhy, že vedoucí je vůl. Jak přijít rychle k penězům na cestách bez cestovní vkladní knížky, mě strýček naučil také záhy. Stačila k tomu páska pomocníka VB a vybírání pokut za nepřiměřenou rychlost, kterou Urban odhadoval během podle auta. Když se stmívalo a bylo třeba dopravit se domů, nechal posledního řidiče vystoupit z vozu řka, že přezkouší, jak fungují brzdy. Automobil jsme pak prodali dychtivým servisům na součástky. Strýce Urbana provázelo při práci neobyčejné štěstí. Jen jednou, pamatuji, narazila kosa na kámen. To se totiž strýček zastavil u slepce na nároží a vsypal si obsah jeho klobouku do dlaně. Dřímající nebožák se vymrštil a začala honička, kterou by nikdo od invalidy nečekal. Za běhu po nás házel nevidomý dlažební kostky s nebývalou přesností, což svědčilo o tom, že tento člověk nejenom vidí jako sokol, ale že ruce a nohy má v nejlepším pořádku. Strážníka tato situace přivedla natolik z míry, že začal střídat světla na přechodech tak rychle, až slepci přecházel zrak. Díky zmatku jsme jim tedy unikly, ale přesto bylo slyšet, jak volá, že se ještě uvidíme.

Tato nicotná příhoda se nám zdála velmi zábavná, ale bohužel jsme se se slepcem skutečně ještě viděli. Moje učednická léta byla tak násilím přerušena. Strýc v nucené samotě, jak se zdá, zatr


369
n/a

| Předmět: Legenda o krysaři
19.03.20 00:41:06 | #342

Do města Hammel se vrací
Mistr Krysař všech kacířů král
Ve flétně své nese sílu
Co mu ďábel za duši daroval
Poslyšte Krysařův příběh
Legendu starou jak prvotní hřích
A nikdo z nás nezná cestu svou
A tak půjdem zase smrti blíž

A Krysař dál bloudí krajem
A jeho píseň je temný requiem
A ďábel dál mu cestu hlídá
Když vyjde měsíc zahalen závojem
A všechno kolem dávno tu spí
A noc je černá jako tér
A všechno kolem dávno tu spí
V milosti boží zní temný requiem
Ty to víš Krysař se vrací
Ty to víš nebude sám
Ty to víš Krysař se vrací
Ve světle pochodní a temných katedrál
Zpověď a hřích


369
n/a

| Předmět: Antikrist
18.03.20 21:58:50 | #340

Zrodil se anděl černý jak hřích,
Květy zla černého ráje
Zrodil se anděl černý jak hřích
Bezmocných obětí soud
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou

Tvá cesta tvou co je nekonečnou
V ní se krvavé slunce ztrácí
Vize šílené obrazů děsivých
Hořící kostel zánik a prach
Plameny hoří v údolí
Těla na kůlech naražena jsou
Na slunci se pálí
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou

A v dálce nebe uvidíš
A v dálce sebe uvidíš
A v dálce zemi uvidíš
ten den je den co jsi bohům vzal

Znamení svírá ve svých očích
Znamení které mění svět
Znamení svírá ve svých očích posvátný Bafomet
Duše ztracené srdce zčernalé
Kvílení vlkodlaka to šílenství děsivé
Po lesích se toulá
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou

A v dálce nebe uvidíš
A v dálce sebe uvidíš
A v dálce zemi uvidíš
ten den je den co jsi bohům vzal


369
n/a

| Předmět: Kvido shání nevěstu
18.03.20 20:12:24 | #339

Je mi trapné o tom hovořit, ale jednoho dne mě matka zvedla sekerou z pece a pravila s neznámým mně přízvukem v hlase: "Kvído, mám tě ráda skoro jako vlastního syna, ale takhle to dál nejde. Musíš se oženit a přestat hnít. Po čtyřicítce se shánějí děvčata těžko. Je mi 106 a cítím, že slábnu. Již stěží vyšplhám na topol, když vyhlížím do kraje, nejde-li pro otce dráb. A ráda bych se dočkala vnoučat." "Je to snad moje vina, že jsem panic?" rozčilil jsem se. "Však víte, jak moje známosti neslavně dopadly. A nikdo nemůže říci, že se nesnažím. Již v sedmé třídě jsem kroužil kolem učitele Kubiše, který hlasem připomínal ženu. Ba ne, děvčata o mne nestojí. Jen si se mnou hrají. Zůstanu starým mládencem." "Budeš trpět samotou," řekla varovně matka. "Důchodce Mýval také v mládí pohrdl ženami a minulý týden ho ranila mrtvice z touhy v erotickém dusnu při filmu Lásky jedné plavovlásky." "Oj, to se mi nestane," odsekl jsem. "Chodím jen na sovětské filmy." "Ty jsi byl vždycky blbec, Kvído," zahřměl otec. "Musíš překonat prvotní ostych k něžnému pohlaví. Žen je víc, pitomče! Každá touží být pod čepcem. A ty nejsi partie k zahození. Postavu máš jak Spejbl, nápady jak Hurvínek, a svých 600 Kčs z cihelny když pěkně na prkno každého prvního vyrovnáš, jsi manžel k pohledání." "Myslíš?" otázal jsem se nedůvěřivě. "Nešprýmuješ jako ondy, když jsi mě poslal do lékárny pro Semtele?" "To byl apríl, tupý synku, ale dneska máme 1. dubna." "To je pravda," řekl jsem. "Jdu se oženit." A začal jsem se oblékat. "Jdeš ven, Kvído?" probudil se dědeček, "vyzvedni mi na obci žebračenku na příští týden." "A mně přines žejdlík lihu," volal praděd ze síně, kde pálil samohonku. Ale já už jsem nikoho neposlouchal. Slušně ustrojen vmísil jsem se do proudícího davu přímo před naším domem na Václavském náměstí. "Dnes se ožením," opakoval jsem si pevně. U Muzea stál pán s dámou, která se mi líbila. "Pardon, nepřepustil byste mi tuto kůstku?" požádal jsem ho slušně. "Nech nás, Spejble," řekl muž a táhl dívku do Muzea. Obrátil jsem se tedy jinam. Před Domem potravin stála pohledná prodavačka losů a lákala lidi, že šťastný los jim pomůže z bídy. "Chcete být mojí?" oslovil jsem ji mazlivě. "Kolik dáš?" optala se prakticky. "No, 600 na prkno každýho prvního." "To jako pozornost?" "Ne, to je moje mzda." "Ne! Na socialismus to sice není málo, ale pro mne jo. Já čekám na prince s tmavší pletí." Slušně jsem se uklonil, koupil si los, abych nevypadal jako fouňa, a šel dál líčit pasti.

"Netrpíte samotou, dámo?" otázal jsem se dívky, která sebou křečovitě trhala před Supraphonem v rytmu jakéhosi šlágru. "Počkej, až dohrajou, brácho," řekla mi a zavěsila se do mne, takže jsem musel převzít škubavé prvky. Trochu mě to překvapilo, ale už jsem slyšel otázku: "Kdo tě učil Holandsko?" Chtěl jsem se přizpůsobit a odvětil: "Chceš se bavit o zemáku?" Vtom dohráli. Dívka sebou ještě několikrát trhla a vyhrkla: "Tenhle flák miluju. Nemoh bys mi pučit búra?" Půjčil jsem jí ten obnos, abych si ji zavázal, a začal jsem řeči o manželství. Pověděl jsem jí všechno o sobě, o mé peci, o naší rodině, o cihelně – a že zítra by mohla býti mou před Bohem i před lidmi. Protože nic není na překážku, neboť patnácti let již jistě dovršila. "To jsem dovršila včera, pusinko," odpověděla. Zajásal jsem: "Zákon je na mé straně!" Rodiče jistě své svolení dají, zvláště když se pochlubím, že jsem v pětačtyřicátém jako první viděl sovětský tank v Praze. "Má to jen jeden háček," ozvala se nevěsta. "Můj se se mnou už tři roky tahá o rozvod." Zesmutněl jsem. "Nic si z toho nedělej, žužlíku, když se budeš chtít se mnou pobavit, přijď do Demínky. Nemáš cigáro, Bobe?"

Šel jsem dál se sklopenou hlavou. Čas ubíhal a nevěst nepřibývalo. "Zkusíš to jinak, Kvído," řekl jsem si a začal se plouživě šinout za dívkou, která vypadala velmi spořádaně. Černájupka, široká sukně až na zem a pěkný květovaný fěrtoch. Stopoval jsem ji jak Vinnetou, rudý gentleman, až do obchodního domu. Prohlížela si zboží nevinnýma rybíma očima a už jsem ji chtěl oslovit, když dáma jakoby nic schovala do fěrtochu plnicí pero a pod širokou sukni ukryla štůček anglické látky. Zlodějka! Chmatařka! Látku a plnítko bere. Tady musí jít cit stranou. Zašel jsem k tajnému policistovi, který dokonale maskován v gumovém plášti a kostkované čepici s nehtem stál nenápadně stranou a zřejmě jen náhodou nic neviděl. Zadrželi jsme tu podvodnici a detektiv ji z úřední moci demaskoval. Jaké bylo však moje překvapení, když se z pohledné dívky vyklubal můj děd. Když mě uviděl po boku strážce zákona, lapl po dechu a pak mi spílal nejhoršími jmény, volaje na celý dům: "Teď ještě, ty idiote, můžeš prozradit, že tvůj otec utloukl předsedu MNV hrušní, a vědí o naší rodině všechno! Mohl jsi mít bohaté Vánoce, ťulpasi, a teď musíme spoléhat jen na Červený kříž!" Utekl jsem z dosahu starcových slov a ještě z dálky jsem zaslechl, jak žádá policistu, aby jeli na holport. Vtom mě zamrazilo v zádech. Na chodbě u sochy hojnosti stála dívka a plakala. Ozval se ve mně rytíř. "Mohu vám něčím pomoci?" Podívala se na mne skrz slzy. "To půjde těžko." "Jen se mi vyzpovídejte, svěřená bolest trápí méně." "To nepochopíte, dobrý muži," řekla dívka a pohladila mě. Krásný pocit projel mi tělem a pohladil jsem ji také. Pak jsme se chvíli střídavě hladili a plakali. Nakonec se mi svěřila. Kamarádky ze Svazu se jí smějí, že nemá chlapce – molodce a že její otec, buržuj známý, který zatajené pruty zlata na půdičce ukrývá, každého solidního nápadníka důtkami zažene. Rozhodl jsem se, že se postavím proti tomu draku sedmihlavému, jehož osmačtyřicátý rok nepoučil, a ručku v ručce vyrazili jsme na Vinohrady k dívčiným rodičům.

U vrat mohutné vily stál sluha ve fraku, pohrdavě si změřil můj hubertus a požádal o navštívenku.

"Pán jde se mnou, Alfréde," pravila slečna. "Promiňte, milostivá, ale tento týden je to již třetí žebrák."

Toto je můj nový ženich, vrátný." "Pardon, to je jiná. Berete si ho vy." Vešli jsme do zahrady. Všude puch květin. Omylem jsem pozdravil mramorovou sochu, která vypadala jako živá. Obešel jsem ji a spadl po břiše do jezírka plného blatouchů. Zahradník mě vytáhl kosou a já se znovu zavěsil do své vyvolené. Pak jsme došli do salonu. Dvakrát jsem sice upadl na schodech, ale byla to vina koberce. "Jsi svérázný, miláčku," šeptala mi Lucie a postrčila mě do jídelny, kde se právě hodovalo. "Nechte si šmakovat," popřál jsem hlasitě a vylil vodu z rukávu. Podívali se nechápavě, ale to už mě Lucie představovala. "To je Kvído, dělník z cihelny." "Snad soudruh mohl počkat, až přejde oběd," řekl otec a zamračil se. "Je to můj ženich a ráda bych ho přizvala ke stolu." Otec začal divně frkat a paní, zřejmě matka, pravila, že to jsou hloupé vtipy při jídle. "Myslím to vážně," dupla si Lucie. "Ať pán přijde za rok, to už budeš vdaná," křikl otec, "teď jsi ještě dítě!" a vysrkl ústřici. Ustoupil jsem překvapením nad tou hrubostí a nechtěně brnkl loktem o sloupkové hodiny. Chtěl jsem je zachytit, ale strhl jsem záclony, a co čert nechtěl, přímo do krbu. Potom se pamatuji na velký požár, popáleniny třetího stupně a tichou svatbu v cihelně. Tchán darmošlap, který se kdysi tak vypínal, je rád, že nyní sdílí s tatíkem pec, a já složím každého prvního 600 na prkno. A vytrestal jsem ho, buržuje. Nepoučil ho Únor, poučil ho Kvído. Zúčtovali jsme spolu.


369
n/a

| Předmět: víkendové Š+G
12.10.19 10:12:13 | #338

Jak jsem se věnoval umění
Naše rodina je nevelká. Oproti Šindelářům, kterých je 64, je nás dokonce hrstka. Ale ve světě, zejména uměleckém, už svůj zvuk máme. Praděd, zabalený do lví kůže, proskakoval ohnivým kruhem v cirkusu Busch, než uhořel, babička si podmanila svět odvážně tančeným kankánem a děd Bobeš proslul jako politický akrobat. Teta Ágnes měla největší bleší soubor ve střední Evropě, sestra pak namalovala velký obraz Taras Bulba před koncilem kostnickým. Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural. Pouze já jsem nějak nemohl proniknout do uměleckých kruhů. Proto jsem se rozhodl, že se stanu hercem.

Ke zkouškám na AMU jsem se připravoval pečlivě. Doufal jsem, že moje vrozená koktavost nebude na závadu, protože Vašek z Prodané nevěsty také nemluví dvakrát plynně a jaká je to populární figurka. I potlesk sklízí na otevřené scéně a musí tři kokty přidat...

Ve zkušební komisi zasedalo mnoho mně známých tváří v čele s panem Ducháčkem. „Nazdar, Karlíku!“ pozdravil jsem, aby poznal, že netrpím trémou. Pan Ducháček dělal, jako že mě nezná, a něco si horlivě psal. „U toho budu mít protekci,“ usoudil jsem a vtlačil mu do ruky desítku Lip.

Jako první vyvolali jakousi slečnu, která začala bez pobízení recitovat Máchův Máj. Bohužel se však už nedala zastavit, a tak nám příjemně uběhlo dopoledne. Moc se mi ty veršíky líbily, a když slečna s úderem dvanácté zvolala „Hynku, Viléme, Jarmilo!,“ začal jsem tleskat a žádat přídavek. Pan Ducháček se na mne zlostně podíval a já pochopil, že nechce, abych měl konkurenci.

Vtom zaznělo volání: „Pan Pilous na scénu! Pan Pilous na scénu! Porota čeká!“ Dvěma mocnými skoky jsem vběhl na jeviště. Z poroty se ozval smích. Urazil jsem se: „Moc se nesmějte, blbečkové, jsem tragéd!“ Z mnoha působivých etud jsem se rozhodl pro němohru. Měl jsem v zásobě vyzkoušenou scénku „Lov na medvěda,“ kde se plně uplatňuje moje přesnost, hra svalů a schopnost improvizace. Uklonil jsem se a řekl: „Pantomima, pánové!“ Kroužil jsem po jevišti jako brundibár a lovil to tupé zvíře. „Ted zasadím ránu nožem,“ upozornil jsem porotu. Ta mě sledovala v tichém údivu. Pan Ducháček spolkl hořící Lípu. Vtom jsem skolil bestii. „Stačí?“ optal jsem se. „Stačí, panebože!“ volal předseda a omdlel.

„Vyhrál jsi, Pilousi!“ vykřikl jsem, „nazvali tě bohem divadla a jsou v mrákotách údivem!“

Tajemník mě požádal, abych opustil místnost. Nechtělo se mi, protože jsem mínil ještě přidat břichomluvecký kousek, balkónovou scénu z Romea a Julie, kde Juliin part mluvím perfektně bránicí, ale když i pan Ducháček mě jemně vybídl, abych vypadl a nezacláněl, hluboce jsem se uklonil a v rychlosti předvedl alespoň několik varietních kousků, aby porota viděla, že Frigova doba se navrací. Vsoukal jsem do žaludku za pět vteřin oponu a zmizel oknem bez otevření.

Za pár dní mi přišla obsílka. Nedočkavě jsem ji otevřel. Budete se divit, ale stálo tam, že na AMU pro mně není místečka. Dotázal jsem se telefonicky, nejde-li o omyl a zda si porota povšimla mých anglických triků s tradičními prvky jógy, ale hrubě mě odbyli a zavěsili. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí intrik, jak už to v divadle bývá. „Ale nevadí,“ řekl jsem si, „Dalibor také neměl konzervatoř a jak hrál sugestivně na housle.“ A odepsal jsem na inzerát na místo pomocného herce do oblastního divadla v Podlesí v Orlických horách. Sbalil jsem si uzlík a odjel ke konkursu.

V Podlesí mě přijali srdečně, nikdo jiný totiž nepřijel, a tak mě vzali. Pouze mě trochu zarazili, že šlo o ochotnický spolek Staříček Holuša a herci pobírali pouze půl litru mléka s malým rumem za představení, takže jsem si musel vydělávat na denní chléb posluhou a nestydím se to říci, i žebrotou. Láska k divadlu však zvítězila, i když musím říci, že divadelní sál v budově stodoly nebyl z nejvýstavnějších a co chvíli padaly došky. Osvětlení bylo chabé. Dost vadilo, že elektriku vyráběl nápověda liščím ohonem a ebonitovou tyčí. Přesto jsme díky nadšení hereckého ansámblu v krátké době nastudovali Shakespearovu hru Hamlet aneb kralevic dánský. Režisér mi přidělil roli huhlajícího ducha. Už na zkouškách jsem strašil pěkně a pak přišla premiéra.

Stodola byla narvaná k prasknutí, přišli i lidi. Otevřela se opona z pytlů, pár slov a jde duch. To jsem byl já. Pomyslel jsem si, zahlédnuv novináře z Hradce: „Pilousi, teď musíš zaujmout. Přišla tvoje chvíle.“ Obrátil jsem do sebe půllitr koziny a vyhoupl se anglickým trikem na jeviště. Začal jsem strašit tak silně a mocně, až jsem se sám vyděsil a utekl z jeviště. Ale nic. Znovu kozina, anglický trik a jsem znova před lidmi. Koukám, kde je Hamlet. Chvěl se strachy pod lipkou. Bylo mi ho líto, ale blesklo mi hlavou: „Podlesí. Hradec. Praha.“ a šlápl jsem na to. „Huhu, húhú,“ zařval jsem mocně. Několik dětí začalo plakat. „Pilousi, děláš to dobře,“ řekl jsem si a zapálil kulisy, aby na mně bylo lépe vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem stále křičel text role: „Huhú, huhúhúhú!“ Přední rady se hnaly ke vchodu, zatímco zadní byly už dávno venku. Stodola vesele hořela a plamen mohutně osvětloval mé anglické triky. Bylo to nádherné. „Schovej si svou ebenovku!“ volal jsem na nápovědu, „takhle se dělá světelný park!“ Vtom mě režisér srazil zákeřně k zemi, podal mi písemnou výpověď a šel hasit.

Tak skončila má první a poslední role. A já dodnes přemýšlím, byl-li to úspěch či ne.


369
n/a

| Předmět: Š+G
10.10.19 21:41:17 | #334

Jak jsem se učil plavat
Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morgánu, jezinky, sennou rýmu a daně.

Na druhé straně jsou však v přírodě živly, i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podceňovat. Na prvém místě je to voda. Možná že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí vycházet s tímto živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou přímo tykají.

V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli vodu příliš v lásce. Ne že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu vodu, jak ji znáte vy – tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce, neboť vodovod byl až přes dvůr na pavlači sousedního domu a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé je, že tento trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky.
S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola. Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme ruce v lahvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně volali: "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit uměle za pomoci saponátových přípravků. Zato tělo nebylo po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly mouchy a vosy. A potom to léto. Teď, když jsme už skoro na sto procent věděli, že v řece není síra, ale voda, nebáli jsem se vmísit mezi děti na břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější, dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkoně chlazenou gamzou. Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte, tempa chtějí prostor, a i když pivo dobře tělo nadnáší, ve vaně je těsno. Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla na našem obvodě na plné obrátky. Výcvik nás nejmladších dorostenců měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman, který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu "Čubou do Hamburku".

Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma. Proto nám ušil igelitové šaty vlastní konstrukce, které se po oblečení naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou. "Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března, "budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko. Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve vaně či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi koupí." Po těchto slovech se s námi trenér na tři měsíce rozloučil.

Nutno přiznat, že ,Vlčkovy rady nenalezly v domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého kroužku chodit.

Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem počátkem července u řeky, v místech, kde stál důchodcův příbytek, hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svlékli do plavek. Igelitový oděv slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik. "Nebudu vás učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek, prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl. Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu, ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé. My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících a nám věrných, to jest od psů." Pak důchodce vhodil svého kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!" Což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakžtakž jsme se drželi nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu, srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko, zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem veselé plavecké písně, přece jen se našli občané, kteří nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a začal s ním proto mávat jako na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale přece jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc. Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo, a ač poraněn, skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik.

Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.


369
n/a