Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 4612x
Příspěvků:
90

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!

(Karma: 259)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zrnko pravdy
15.07.19 11:38:05 | #263

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/…0/Bruxa2.jpg

I.

Černé body pohybující se na jasné obloze upoutaly zaklínačovu pozornost. Bylo jich mnoho. Ptáci kroužili v širokých kruzích, znenadání prudce klesali a hned zase nabírali výšku. Zaklínač je dost dlouho pozoroval, odhadoval vzdálenost a čas, potřebný k jejímu překonání - přihlédneme-li k hornatosti terénu, hustotě lesa i průběhu a hloubce rokliny, kterou tušil právě tím směrem. Nakonec shodil s ramen plášť a o dvě dírky přitáhl řemen vedoucí křížem přes prsa. Rukojeť meče, visícího mu na zádech, nyní vyčnívala nad pravým ramenem.
"Uděláme si malou zajížďku, Klepno," řekl. "Odbočíme z cesty. Ti mrchožrouti, jak se zdá, tam nekrouží jen tak pro nic za nic."
Klisna, toť se ví, neřekla nic, avšak poslušna známého hlasu vykročila.
"Třeba je to jen padlý los," uvažoval Geralt nahlas.
"Možná ale něco úplně jiného, kdo ví?"
Na rokli narazil přibližně v místech, kde ji čekal - shora uviděl koruny stromů, hustě rostoucích na dně. Úbočí rokle však nebylo nijak strmé a dole v úžlabině bylo sucho, nemusel jet ani houštím, ani přes ztrouchnivělé padlé stromy. Nebyla to těžká překážka. Na druhé straně pak projel březovým hájem, rozlehlou mýtinou a vřesovištěm k větrolamu. Stromy zvedaly k nebi spleť pokroucených haluzí.
Vrány, vyplašené objevivším se jezdcem, se s podrážděným, ostrým, chraplavým krákáním vznesly do výše.
První mrtvolu spatřil Geralt okamžitě - běl beránčího kožíšku a sytá modř suknice - výrazné barvy na pozadí zažloutlých drnů ostřice.
Druhou mrtvolu dosud neviděl, avšak poznal, kde leží: to místo prozrazovala pozice tří vlků, klidně sedících a beze strachu sledujících vetřelce. Zaklínačova klisna zafrkala. Jako na rozkaz se vlci zvedli a neslyšně, beze spěchu zamířili k lesu. Jen jedinkrát obrátili k muži úzké trojúhelníkovité hlavy. Geralt seskočil s koně.
Žena v kožíšku a modré sukni neměla obličej, hrdlo a levé stehno. Zaklínač jí obešel, aniž by se k ní sklonil.
Muž ležel tváří k zemi. Geralt tělo neobracel, i tak viděl, že ani zde dravci nezaháleli. Důkladné prohlídky mrtvého nebylo zapotřebí: jeho vlněný kabátec byl na ramenou a zádech pokryt zčernalou krustou zaschlé krve. Nebylo pochyb, že příčinou mužovy smrti byla rána na šíji, vlci zmasakrovali tělo až potom.
Na širokém opasku, vedle krátkého mečíku v dřevěné pochvě, nosil muž koženou brašnu. Zaklínač ji odepnul a vysypal z ní do trávy křesadlo, úlomek křídy, pečetní vosk, několik stříbrných mincí, zavírací nožík na holení v kostěné krabičce, králičí ucho, kroužek se třemi klíči, amulet s falickým symbolem. Dva na plátně psané dopisy zvlhly deštěm a rosou, runy se rozpily, rozmazaly. Třetí dopis, na pergamenu, byl rovněž poničen vlhkem, avšak čitelný. Nebyl to vlastně dopis, nýbrž úvěr, vystavený gnómskou bankou v Murivel kupci jménem Rulle Asper či Aspen. Uvedená suma nebyla příliš vysoká.
Geralt se sehnul azvedl pravou ruku mrtvého. Měděný prsten, zařezávající se do opuchlého prstu, nesl znak cechu platnéřů - stylizovanou přilbici s hledím, dva zkřížené meče a pod nimi vyrytou runu "A".
Zaklínač se vrátil k zavražděné ženě. Když obracel její tělo, něco ho píchlo do prstu. Byla to k pasu připnutá růže. Květina zvadla, leč neztratila svoji neobvyklou barvu, její plátky zůstaly utramarínově modré. Geralt viděl takovou růži poprvé v životě.
Otočil tělo na záda a strnul. Na odhaleném, zdeformovaném hrdle byly zřetelné stopy tesáků - ale ne vlčích.
Zaklínač couvl zpět ke svému koni. Nespouštěje pohled z okraje lesa, vyšvihl se do sedla. Objel dvakrát mýtinu a hluboko předkloněn, pozorně pátral na zemi.
"Mhm, Klepno," promluvil tiše a zastavil koně. "Je to jasné, i když ne úplně. Přijeli koňmo odtamtud z lesa. Bezpochyby byli na cestě z Murivel domů, nikdo přece s sebou dlouho nenosí nevybrané kredity. Jenom nechápu, z jakého důvodu jeli tudy a ne cestou. Ještě přes vřesoviště jeli vedle sebe. Potom z nějakého důvodu sesedli nebo spadli z koní. Platnéř zahynul okamžitě, žena utíkala, pak upadla a už nestačila vstát. To cosi, co nezanechává stopy, jí zuby svíralo hrdlo a vleklo ji po zemi. Stalo se to přede dvěma, třemi dny. Koně utekli, hledat je by bylo zbytečné."
Kobylka, toť se ví, neodpověděla, jenom nespokojeně zařehtala.
"To cosi, které je oba zabilo," pokračoval Geralt s pohledem upřeným na okraj lesa, "nebyl vlkodlak ani goblin. Ani jeden by toho mrchožroutům tolik nenechal. Kdyby byly v okolí bažiny, hádal bych, že to udělala kikimora nebo wiper, ale tady je sucho."
Zaklínač se nahrbil v sedle a zvedl čabraku, kryjící koňský bok. Pod ní se objevil dlouhý meč s lesklou, cizelovanou hlavicí a rýhovaným, černým jílcem, připevněný k sedlovým brašnám.
"Cestování se nám trochu protáhne, Klepno. Podíváme se, proč ti dva jeli lesem a ne cestou. Kdybychom se o takovéhle záležitosti přestali starat, brzy bychom si nevydělali ani na trochu ovsa pro tebe, co ty na to Klepno?"
Kobylka, toť se ví ani teď neměla připomínek, poslušně však vykročila mezi staré stromy větrolamu, opatrně překračujíc vývraty.
"Vlkodlak to sice nebyl, ale nebudeme nic riskovat," poznamenal zaklínač. Z jedné sedlové brašny vytáhl svazeček oměje a pověsil jej k sedlu. Klisna zafrkala. Geralt si povolil šněrovadlo pod krkem a zpod blůzy vytáhl medailon s vyceněnou vlčí tlamou. Na stříbrném řetízku visící amulet se pohupoval v rytmu koňských kroků a blýskal se jako rtuť.

II.

Červené tašky na střeše věže uviděl poprvé z návrší, na něž ho přivedl zákrut málo výrazné stezky. Lískovým křovím zarostlá stráň, plná uschlých větví a vystlaná tlustou vrstvou žlutého listí, nezaručovala bezpečný sjezd. Zaklínač se vrátil na stezku. Jel zvolna, chvílemi zastavoval svého koně a zavěšen ve třmeni se snažil nalézt stopy. Klisna náhle pohodila hlavou, hlasitě zaržála, zadupala a zatančila na stezce, rozhazujíc kopyty suché listí. Jezdec objal levou paží její šíji a dlaní pravice, jejíž prsty složil do Znamení Axie, přejížděl nad koňskou hlavou, mumlaje uklidňující zaříkání.
"To je to tak špatné?" zašeptal. Nerušil Znamení a ostražitě se rozhlížel. "Tak moc? Tiše, Klepno, tiše."
Kouzlo zapůsobilo rychle, avšak patou popohnaná kobylka šla dál pomalu a nejistě, jakoby ztratila přirozený rytmus chůze. Zaklínač raději seskočil na zem, vzal ji za uzdu a pokračoval dál pěšky. V cestě mu stála zeď.
Mezi zdí a lesem nebyl odstup, žádná znatelná mezera. Mladé stromky a jalovcové keře se větvemi dotýkali břečťanu a psího vína, obrůstajícího kamennou stěnu. Geralt zaklonil hlavu. V tom okamžiku ucítil, jakoby mu vzadu na krku nadzvedávalo vlasy, plížilo se k zátylku a tam se přisálo neviditelné měkké stvoření. Věděl, co to znamená. Něčí pohled.
Otočil se. Zvolna, plynule. Klisna opět frkla, svaly na její šíji se zachvěly, pohnuly se pod kůží.
Na svahu návrší, z něhož právě sestoupil, nehybně stála dívka. Její bílý, splývavý šat ostře kontrastoval s lesklou černí rozpuštěných, dlouhých vlasů. Geraltovi připadalo, že se dívka usmívá, nebyl si však jist - stála dosti daleko.
"Vítej," zavolal a zvedl dlaň k pozdravu. Udělal krok jejím směrem. Lehce pohnula hlavou, sledujíc jeho pohyb. Obličej měla bledý, oči černé, obrovské. Úsměv - pokud to byl úsměv - zmizel z její tváře jako odvanut větrem. Muž udělal ještě jeden krok. Zašustilo křoví. Dívka seběhla se stráně jako srna, proklouzla lískovým křovím a když mizela v lese, byla už jen bílou šmouhou. Dlouhé šaty, zdálo se, nedokázaly nijak omezit volnost jejích pohybů.
Klisna ržála a pohazovala hlavou. Geralt jí podvědomě utišil Znamením a dál zůstal zahleděn k lesu. Po chvíli vykročil dále, po pás v listech lopuchů vedl neklidného koně podél stěny.
Solidní, železem okovaná brána visela na rezavých pantech. Po chvilce váhání zvedl Geralt ruku a dotkl se velikého, mosazného kruhu. Rychle uskočil, poněvadž brána, odhrnujíc stranou stébla trávy, větvičky a kamínky, se se skřípěním otevřela. Nikdo za ní nestál - muž spatřil pouze zanedbaný, kopřivami zarostlý
prázdný dvůr.
Vešel, koně táhl na uzdě za sebou. Znamením omámené zvíře se již nevzpouzelo, jen nohy stavělo ztuha a nejistě. Dvůr obklopovala ze tří stran zeď se zbytky dřevěných ochozů, čtvrtou stranu tvořilo průčelí budovy. Její fasádu poznačily velké plochy opadané omítky, mapy vlhkých skvrn a porost lišejníku. Oprýskané okenice byly zavřené, dveře rovněž.
Geralt uvázal Klepnu ke sloupku u brány a pomalu šel k budově. Štěrková cesta vedla kolem okraje nevelké kašny plné listí a různého smetí. V jejím středu se zvedal do výšky otlučený ocas delfína vytesaného z bílého kamene. Vedle kašny, na něčem, co kdysi bývalo květinovým záhonem, rostl růžový keř. Ničím se nelišil od jiných keřů růží, které kdy Geralt viděl. Ničím - kromě barvy květů. Barvy indiga s purpurovým odstínem na okrajích některých plátků. Zaklínač se jedné růže dotkl, sklonil obličej, přičichl. Květy měly typickou vůni růží, jen intenzivnější.
Dveře domu - a současně i všechny okenice - se s třeskem rozletěly. Geralt zvedl hlavu. Přímo na něho se hnal netvor.
Zaklínačova ruka bleskově hmátla nad pravé rameno, ve stejném okamžiku levačka silně trhla řemenem na prsou. Jílec meče mu sám skočil do dlaně. Čepel se zasyčením opustila pochvu, opsala krátký, jiskřivý půlkruh a zůstala stát, namířena proti útočící bestii.. Obluda uviděla meč a zastavila se. Štěrk se rozlétl na všechny strany. Zaklínač se ani nepohnul.
Netvor měl lidskou postavu, oblečenou do oděvu sice potrhaného, ale napohled z dobré látky, dokonce s elegantními a samozřejmě naprosto nefunkčními ozdobami. Lidská podoby však nesahala výše, než po špinavý límec kabátce. Z něho čněla ohromná hlava, chlupatá jako medvědí, s velikýma ušima, dvojicí sveřepých očí a strašlivou tlamou se zahnutými kly, z níž jako plamen kmital dlouhý rudý jazyk.
"Zmiz smrtelníku!" zaryčelo to stvoření a zahrozilo tlapami, blíže se však neodvážilo. "Jinak tě rozsápu! Roztrhám tě na cucky!"
Zaklínač se nepohnul, nesklonil zbraň.
"Jsi hluchý!? Táhni pryč!" zařval netvor a vydal zvuk, který zněl jako něco mezi kvičením vepře a troubením jelena v říji. Okenice na domě hlasitě práskly, sříms spadlo smetí a opadaná omítka. Zaklínač zůstal stát.
"Uteč, dokud jsi celý!" houkla obluda, ale jakoby už méně sebevědomě. "Jestli ne, tak..."
"Tak?" přerušil ji Geralt.
Netvor rozzlobeně zafuněl azakroutil ohavnou hlavou.
"Našel se hrdina," řekl už klidněji. Cenil tesáky a měřil si muže krví podlitýma očima. "Schovej laskavě to železo. Myslím, že ti uniklo, že stojíš na mém dvoře. Copak tam, odkud jsi přišel bývá zvykem hrozit hospodáři mečem před jeho vlastním prahem?"
"Hospodáři, který hosta vítá buvolím ryčením a vyhrožuje, že ho roztrhá na cucky?"
"Aby ho mor..." zavrčel netvor. "Ještě mě bude urážet, přivandrovalec. Pěkný host: vleze na dvůr, ničí cizí kytky, velkopansky se tam roztahuje a ještě si myslí, že ho uvítají chlebem a solí. Tfuj!" Netvor si odplivl, zafuněl a zavřel tlamu. Vyčnívaly mu z ní dolní tesáky, takže poněkud připomínal divočáka.
"Tak co!" zeptal se zaklínač a sklonil meč. "Budeme tu jen tak stát?"
"A co bys chtěl? Jít si lehnout?" odsekl netvor. "Povídám schovej konečně to železo."
Zaklínač nacvičeným pohybem zasunul meč do pochvy, ale ruku dolů nespustil. Pohladil hlavici zbraně, trčící nad ramenem.
"Byl bych rád, kdyby ses vyvaroval prudkých pohybů. Ten meč může kdykoliv ven, a to rychleji než si možná myslíš."
"Viděl jsem," přisvědčil netvor. "Jinak bys už byl dávno za branou s otiskem mojí boty na zadku. Co chceš? Odkud ses tady vzal?"
"Zabloudil jsem," zalhal zaklínač.
"Zabloudils" zopakovala obluda a zkřivila tlamu do odpudivé grimasy. "Snadná pomoc. Vrať se za bránu, otoč se levým uchem ke slunci a jeď rovnou za nosem dokud nenarazíš na zemskou stezku. No, na co čekáš?"
"Je tu voda?" otázal se Geralt. "Můj kůň má žízeň. I já bych se rád napil, pokud nemáš nic proti tomu."
Netvor rozpačitě přešlapoval a drbal se za uchem.
"Poslyš, ty," řekl. "Vážně se mě nebojíš?"
"A měl bych?"
Netvor zabručel a popotáhl si široké kalhoty.
"Mor aby to ... Host do domu... Takový, co při pohledu na mne neutíká ani neomdlívá se tu neobjevuje moc často. Nuže dobrá. Jestli jsi unavený, ale slušný pocestný, jsi vítán. Ale jestli jsi zloděj a darebák, varuji tě - ten dům plní moje rozkazy. V těch zdech poroučím já."
Zvedl chlupatou tlapu. Všechny okenice zaklepaly o stěnu a z chrliče kameného delfína se ozvalo tlumené zabublání.
"Zvu tě," dokončil svou řeč.
Geralt zůstal stát na místě a pozorně si ho prohlížel.
"Bydlíš sám?"
"Co je ti po tom, s kým bydlím," zaškaredil se netvor. Pak se ale hromově zachechtal. "Chá, rozumím! Jde ti o to, jestli náhodou nemám čtyřicet pacholků, stejných krasavců jako jsem já, že jo? Nemám. Přijímáš tedy srdečné pozvání? Když ne, bránu máš támhle, rovnou za zadkem."
Geralt se odměřeně uklonil.
"Pozvání přijímám," řekl formálně. "Zákon pohostinství ctím."
"Můj dům je i tvým domem," řekl netvor stejně formálně, jen nedbaleji. "Tudy, hoste. Koně zaveď tamhle ke studni."
Rovněž zevnitř by dům potřeboval důkladnou opravu, ale bylo v něm překvapivě čisto. Nábytek a vybavení bezesporu vyrobili výborní řemeslníci, i když to blyo už dávno. Jenom ve vzduchu byl cítit prach a byla zde tma.
"Světlo!" poručil netvor a louč v železném držadle se vzápětí zažehla.
"Dobré," pochválil zaklínač. Netvor se zasmál.
"Jenom? Vidím, že není jednoduché něčím tě udivit. Jak jsem řekl, tento dům poslouchá moje rozkazy. Tudy. Dávej pozor, schody jsou strmé. Světlo!"
Uprostřed schodiště se obluda otočila.
"Co se ti to houpá na krku, hoste? Copak to je?"
"Podívej se sám."
Netvor natáhl tlapu. Když zvedl medailón k očím, mírně napnul řetízek na Geraltově šíji.
"To zvíře se netváří moc přívětivě. Co je to?"
"Cechovní erb."
"Aha, to jsi určitě výrobce náhubků, ne? Tudy. Světlo!"
Ve středu prostorné komnaty bez oken stál masivní dubový stůl - prázdný, až na veliký svícen, zelený měděnkou a olepený škraloupem ztuhlého vosku. Na netvorův rozkaz se svíce rozžaly. Nejprve jen zablikaly a poté alespoň trochu osvětlily vnitřek sálu. Na jedné z jeho stěn visely zbraně - kompozice z okrouhlých štítů, zkřížených oštěpů, sudlic a partyzán, těžkých mečů i bojových seker. Polovinu další stěny zabíral ohromný krb, nad nímž visela řada oprýskaných obrazů. Stěna naproti vchodu byla pokryta loveckými trofejemi - ve stínu rozsochatých paroží jelenů alopat losů cenily tesáky lebky divokých kanců, hlavy medvědů a rysů, vypelichaná křídla zde rozpínali vycpaní orli ajestřábi. Na čestném místě uprostřed visela zčernalá, potrhaná hlava skalního draka, ze které lezla koudel. Geralt přistoupil blíž.
"Toho složil můj dědek," pochlubil se netvor a přiložil do krbu silné poleno. "Byl to poslední ulovený drak v tomhle kraji. Posaď se, hoste. Řekl bych, že máš už pořádný hlad."
"To nezapírám, hospodáři."
Netvor se posadil za stůl, sklonil hlavu, tlapy složil na břiše, chvíli cosi mručel a tlustými palci přitom točil mlýnek. Pak vykřikl a uhodil pěstí do stolu. Misky a talíře zazvonily cínově a stříbrně, poháry skleněně. Zvoněla pečeně, česnek, majoránka a muškát. Geralt neprojevil žádný mimořádný údiv.
"Tak," zamnul si netvor tlapy. "Tohle je lepší než služebnictvo, co? Posluž si. Tady je kapoun, tuhle šunka z divočáka a paštika z... Ani nevím z čeho. A jeřábci... Ne, hrome, to jsou koroptve. Spletl jsem zaklínadlo. Ale jez, jez. Tohle je pořádné, opravdové jídlo, nic se neboj."
"Nebojím se." Geralt roztrhl kapouna vejpůl.
"Zapomněl jsem," zasmál se netvor, " že nepatříš mezi bojácné. Aha, mohl bych znát tvoje jméno?"
"Jmenuji se Geralt. A ty, hospodáři?"
"Nivellen. Ale tady v okolí mi říkají Zrůda nebo Klekták. A straší mnou děcka." Netvor si nalil do chřtánu celý obsah korbele a pak zabořil drápy do paštiky. Vyrval ji z pekáče naráz dobrou polovinu.
"Straší s tebou děcka," zopakoval Geralt s plnými ústy. "Jistě bezdůvodně."
"To víš. Na zdraví, Geralte."
"Na tvoje Nivellene."
"Co říkáš na to víno? Všiml sis, že je z pravé révy, žádný jablečňák. Ale jestli není podle tvého gusta, vyčaruji jiné."
"Děkuji, tohle je výborné. Tyhle magické schopnosti máš vrozené?"
"Kdepak. Mám je od té doby, co mi narostlo tohle - tahleta morda. Sám nevím, jak se to děje, ale dům plní všechna moje přání. Nic moc velkého, vyčaruji si žvanec, pití, oblečení, čistou postel, horkou vodu mýdlo. To přece umí každá bába i bez kouzel. Jo, otevírám a zavírám okna a dveře. Zapaluji oheň. Nic velkého."
"Aspoň něco. Tu... jak říkáš - mordu - máš dlouho?"
"Dvanáct roků."
"Jak se ti to stalo?"
"Co je ti po tom! Radši si ještě nalej."
"Milerád. Vážně mi po tom nic není, ptám se jen ze zvědavosti."
"To je přijatelný důvod," zasmál se netvor burácivě, "ale ne pro mne. Není to tvoje věc. Ale abych aspoň trochu tu tvoji zvědavost uspokojil, ukážu ti, jak jsem vypadal předtím. Podívej se na ty obrazy. Na tom prvním vedle krbu je podobizna mého otce. Na tom druhém... Hrom ví, kdo z naší rodiny to vlastně je. Ale ten třetí, to jsem já. Vidíš"
Zpod prachu a pavučin shlížel s obrazu vodnatýma očima chlápek s odulou, trudovitou, melancholickou tváří. Geralt, který věděl, že se portrétisté většinou ještě snaží svým modelům a klientům zalichotit, jen pokýval hlavou.
"Tedy vidíš?" zopakoval Nivellen otázku a vycenil zuby.
"Vidím."
"Kdo jsi?!"
"Nerozumím."
"Ty nerozumíš?" zvedla obluda hlavu a oči jí zasvítily jako kočce. "Světlo svíček, milý hoste, nedosáhne až k mému portrétu. Já ho v té tmě vidím, ale já nejsem člověk. V této chvíli jistě ne. Normální člověk, který by si chtěl ten obraz prohlédnout, by vstal a šel k němu - a určitě by si vzal i svícen. Tys to neudělal. A já se tě ptám rovnou: jsi člověk?"
Geralt nesklopil zrak.
"Když to bereš takhle," odvětil po chvilce mlčení, "tedy ne tak docela."
"Ach tak, doufám, že nebudu moc netaktní, když budu chtít vědět, co jsi zač?"
"Zaklínač."
"Hmm," zareagoval Nivellen po chvíli. "Pokud se dobře pamatuji, zaklínači se živí dosti svérázným způsobem: zabíjejí, pochopitelně za odměnu, nejrůznější příšery."
"Máš dobrou paměť."
Nastalo ticho. Svíce sytily chvějící se plamínky ohně, světlo zářilo v křišťálu číší, lesklo se na kaskádách vosku tuhnoucích na svícnu. Nivellen seděl bez hnutí, jen špičaté slechy se mu sotva znatelně chvěly.
"Řekněme," ozval se konečně, "že stihneš vytáhnout meč, než na tebe skočím. Řekněme, že mě stačíš i seknout. Při mojí váze mě to určitě nezastaví - srazím tě samotnou setrvačností. A na zemi rozhodnou zuby. Kdo z nás, zaklínači, má větší šanci, jestliže bude muset prokousnout soupeři hrdlo, co?"
Geralt nadzvedl palcem cínovou pokličku karafy, nalil si vína, upil a pohodlně se opřel v křesle. S úsměvem si měřil netvora - a byl to úsměv obzvláště nepříjemný.
"Taaak," protáhl Nivellen dloubaje se pazourem v zubaté tlamě. "Musím uznat, že umíš odpovědět výstižně a neplýtvat při tom slovy. Uvidíme, jak si poradíš s následující otázkou : Kdo ti za mne zaplatil?"
"Nikdo. Jsem tady náhodou."
"A nelžeš trochu - náhodou?"
"Nemám ve zvyku lhát."
"A co máš tedy ve zvyku? Slyšel jsem toho o zaklínačích dost. Unášejí malé děti a potom je krmí čarodějnými bylinami. Ty, které to přežijí, se samy stávají zaklínači - mágy s nelidskými schopnostmi. Cvičí se v zabíjení, ztrácejí všechny lidské city a zvyky. Stávají se monstry zabíjejícími jiná monstra. Někteří se domnívají, že je nejvyšší čas, aby někdo začal lovit zaklínače, poněvadž netvorů je stále míň a zaklínačů víc. Sněz tu koroptev, než úplně vystydne."
Nivellen sebral z mísy pečenou koroptev, celou ji strčil do tlamy a rozkousal jako suchar. Praštěly kůstky drcené silnými zuby.
"Proč nic neříkáš?" zeptal se, když polkl. "Co z toho, co se o vás vypráví, je pravda?"
"Skoro nic."
"A lež?"
"To, že netvorů je stále méně."
"Vážně je jich dost," zazubil se Nivellen. "Jeden sedí zrovna před tebou a uvažuje, jestli udělal dobře, když tě pozval. Ten tvůj cechovní erb se mi hnedka nelíbil, hoste."
"Ty nejsi netvor, Nivellene," řekl suše zaklínač.
"Ale mor... To je mi novina! A co tedy podle tebe jsem, ha? Vypadám jako hejno divokých husí, které smutného listopadového rána odlétá na jih nebo snad jako věneček, o který přišla u studánky mlynářovic kozatá dcera? Pověz mi, Geralte, co jsem. Vidíš, že se neudržím zvědavostí."
"Rozhodně nejsi žádný netvor. Jinak by ses nikdy nemohl dotknout toho stříbrného podnosu. A v žádném případě bys nemohl vzít do ruky můj amulet."
"Hahá!" zařval Nivellen až se plamínky svící na okamžik sklonily do horizontální polohy. "Dneska je, jak se zdá, den odhalování hlubokých a strašlivých tajemství! Teď se dovím, že mi ty ušiska narostly proto, že jsem jako malý usmrkanec nechtěl jíst ovesnou kaši!"
"Ne Nivellene," řekl Geralt klidně. "Je to důsledek uhranutí. A jsem si jist, že dobře víš, kdo tě uhranul."
"A když ano?"
"Uhranutí lze zažehnat. V mnoha případech."
"A ty, zaklínači, umíš uhranutí zažehnávat? V mnoha případech?"
"Umím. Chceš, abych to zkusil?"
"Ne, nechci!"
Netvor otevřel papulu a vyplázl jazyk - byl dlouhý na dvě pídě.
"Vyrazil jsem ti dech, co?"
"To teda vyrazil," přiznal Geralt.
Netvor se zařehtal a rozvalil se v křesle.
"Věděl jsem to," řekl spokojeně. "Nalej si ještě a udělej si pohodlí. Řeknu ti celou historii. Zaklínač, nezaklínač, máš dobré oči a já mám chuť vyprávět. Pij."
"Už není co."
"Mor aby to!" Netvor zachrčel a třískl tlapou do stolu. Mezi prázdnými poháry se objevil hliněný demižón, opletený vrbovým proutím. Nivellen strhl zuby ze zátky voskovou pečeť.
"Jak sis bezpochyby všiml," začal nalévaje víno, "zdejší kraj je osídlen velice řídce. Do nejbližšího města je to pořádný kus cesty. A tak si tu můj tatík a před ním i můj dědek hospodařili po svém. Kupec nebo i obyčejný pocestný, pokud ho tatík zmerčil z věže jet okolo, přišel v nejlepším případě jenom o majetek. A několik osad poblíž shořelo, poněvadž došel k názoru, že se jim nějak nechce platit daně. Málokdo měl důvod mít mého otce rád. Kromě mne, pochopitelně. Co jsem se nabrečel,když na žebřiňáku přivezli to, co z něho zbylo po ráně obouručákem. Dědek už byl v té době na odpočinku - totiž od toho dne, kdy dostal přes palici železným řemdihem, jen blekotal, slintal a málokdy stihl dojít včas na dvorek, když to na něj přišlo. Takže jako dědic jsem měl povinnost vést naši rotu."
"Byl jsem ještě kluk," pokračoval Nivellen, když se napil. "Úplný mlíčňák. Brzy si mě chlapi z tlupy omotali kolem prstu. Velel jsem jim, abys rozuměl, asi jako krmný pašík vlcí smečce. A tak jsme časem začali provádět věci, které by otec, kdyby zůstal naživu, nikdy nepřipustil - ušetřím tě podrobností. Jednoho dne jsem udělali výpad až do Gelibolu, pod Mirt - tam jsem vydrancovali kapli. Ke vší smůle v ní byla mladá kněžka."
"Čí to byla kaple, Nivellene?"
"Mor ví, Geralte. Ale nebyla to svatyně ničeho dobrého. Pamatuji si, že se na oltáři válely lidské lebky a hnáty. Hořel tam takový zelený oheň, co smrděl jako všechna neštěstí. Ale k věci. Chlapi chytili tu kněžku, strhali z ní šaty a oznámili mi, že se musím stát mužem. Bodejť bych nechtěl, pitomý sráč. A při tom mužnění mně ta ženská naplila do ksichtu a cosi ječela."
"Co to bylo?"
"Že jsem netvor v lidské podobě, ať jsem v nelidské, něco o lásce a krvi, už si nevzpomínám. Měla nůž, takový malý, ukrytý ve vlasech. Sama se zabila a potom... Hnali jsme se z toho místa, řeknu ti, Geralte, div jsme koně neuštvali. Nebyla to dobrá svatyně."
"Pokračuj."
"Stalo se to, co křičela ta kněžka. Za pár dní ráno, vzbudím se, služebnictvo ječí a utíká. Kouknu se do zrcadla... Víš, Geralte, zpanikařil jsem, chytilo mě nějaké šílenství či co, pamatuji si to jako v mlze. Zkrátka, byli i mrtví. Několik. Bil jsem vším, co se mi dostalo do rukou, dostal jsem strašnou sílu. A dům, představ si, mi pomáhal - dveře práskaly, nábytek létal vzduchem, šlehaly plameny. Kdo to stihl, utekl: teta, sestřenice, zbytek chlapů z tlupy a dokonce i psi - s vytím a staženými ocasy. Taky moje kočka. A tetčina papouška z toho trefil šlak. Nakonec jsem tady zůstal sám - řvoucí, vyjící a rozbíjející všechno okolo, hlavně zrcadla."
Nivellen zmlkl, vzdychl a popotáhl nosem.
"Když záchvat pominul," navázal po chvíli, "bylo už pozdě něco napravovat. Byl jsem sám. Nikomu jsem nemohl vysvětlit, že se změnila pouze a výhradně moje podoba, a že ta příšera je jenom hloupý výrostek, naříkající v pustém domě nad mrtvými těly sloužících. Pak jsem dostal děsný strach. Vrátí se a ubijí mne, nenechají si nic vysvětlit. Ale nikdo se už nevrátil."
Netvor si utřel čenich do rukávu.
"O těch prvních měsících ti ani nebudu vyprávět, Geralte, ještě dnes se celý roztřesu, když si na ně vzpomenu. Prostě jsem tu dlouho, nekonečně dlouho seděl tiše jako myška a bál se vystrčit nos za dveře. Když se někdo objevil - stávalo se to zřídka - ani jsem se neukázal, jen jsem poručil domu prásknout párkrát okenicemi nebo jsem zařval do okapového chrliče - to úplně stačilo, aby odsud takový odvážlivec utíkal, až se za ním prášilo. To trvalo až do dne, kdy se za svítání mrknu z okna a co nevidím? Nějaký tlusťoch trhá růže z tetinčina keře. Abys věděl, to nejsou obyčejné kytky, ale modré růže z Nazairu, sazenice si dal přivézt ještě děda. Popadl mě vztek a vyletěl jsem na dvůr. Tlusťoch, sotva se mu vrátil leknutím ztracený hlas, začal kvičet, že chtěl jenom pár květin pro dcerušku, abych prý ho ušetřil, živého a zdravého propustil atakdále. Už jsem se ho chystal vykopnout za vrata, když tu mne něco osvítilo: vzpomněl jsem si na pohádky, které mně kdysi vyprávěla moje chůva Lenka, ta stará ježibaba. Aby to mor, napadlo mě, krásné panny mohou změnit polibkem žábu v prince - nebo snad naopak. A co kdyby... Možná je v těch povídačkách zrnko pravdy, nějaká šance. Vyskočil jsem dva sáhy vysoko a zařval, až se psí víno utrhlo ze zdi: - Dceru nebo život! -, nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Kupec - říkal jsem, že to byl kupec? - se rozbrečel, že prý dcerunce je osm roků. Je ti to k smíchu, co?"
"Ani ne."
"Já jsem, člověče, nevěděl, jestli se mám smát nebo plakat nad tím svým posraným osudem. Slitoval jsem se nad kupčíkem, nemohl jsem se dívat, jak se tetelí strachy, pozval jsem ho dovnitř, pohostil a na rozloučenou ještě do váčku zlata nasypal. Víš, ve sklepě zůstal slušný poklad, táta toho dost nahospodařil, a já nevěděl, co s tím, a tak jsem si mohl dovolit být štědrý. Tos měl vidět, jak se kupec hnedka vzpamatoval, děkoval, až mě celého poprskal. A se svým dobrodružstvím se později neopomněl někde pochlubit, jelikož neuběhly ani dva měsíce a objevil se další kupec. Přivezl si pěkný pytel. A dceru. Taky pěknou."
Nivellen narovnal nohy pod stolem a protáhl se, až křeslo zapraštělo.
"Plácli jsme si okamžitě," pokračoval. "Domluvili jsme se, že mi ji tu rok nechá. Ten pytel jsem mu nakonec ještě musel pomoci naložit na mezka, sám by s ním ani nehnul."
"A to děvče?"
"Nějakou dobu dostávala hysterické záchvaty, sotva se na mne podívala. Byla přesvědčena, že ji sežeru. Ale už za měsíc jsme jídávali u jednoho stolu, klábosili a chodívali společně na procházky. Ale i když byla velice milá a přívětivá, začal jsem koktat, kdykoliv jsem na ni promluvil. Víš, Geralte, byl jsem odjakživa nesmělý, holky se mi posmívaly, i ty děvečky z čeledníku s hnojem na lýtkách, ty, co je chlapi z roty pokládali naznak, jak jen na to dostali chuť.
Všechny si ze mne tropily šašky. A co teprve s takovou mordou, myslel jsem si. Prostě jsem si ani netroufl prozradit jí důvod, proč jsem tak draze zaplatil za rok jejího života. A ten rok se táhl jako smrad za selským potahem. Konečně se tatíček vrátil a odvezl si ji. Já jsem rezignoval, zamknul jsem dům a dobrých pár měsíců jsem si nevšímal žádných příchozích ani jejich dcer. Jenomže po roce stráveném v něčí společnosti jsem si teprve uvědomil, jak je mně těžko, když nemám ani na koho hubu otevřít."
Obluda vyloudila zvuk, jež měl být pravděpodobně vzdechem, i když to připomnělo spíš opilé škytnutí.
"Další," navázal po chvíli, "se jmenovala Fenne. Drobná, bystrá, upovídaná - malá veverka. Vůbec se mě nebála. A jednoho večera - bylo to akorát výročí mých postřižin -jsme se opili medovinou, že... Haha. Hned potom jsem vyskočil z postele a vytáhl zrcadlo. Přiznám se ti: byl jsem zklamaný a úplně zničený. Držka zůstala na chlup stejná, jen ještě s hloupějším výrazem. A to se povídá, že v pohádkách nalezneš všechnu lidovou moudrost. Hovno! Ale zato Fenne se rychle postarala, abych zapomněl na svoje zklamání. Byla to náramně rozverná holka, co ti mám povídat. Víš, co vymyslela? Strašili jsme spolu nevítané návštěvníky. Představ si - vcházíš na dvůr, rozhlížíš se a zčistajasna se k tobě s vytím ženu po čtyřech já, a Fenne, úplně nahatá, mi sedí na hřbetě a troubí na dědkův lovecký roh."
Nivellen se smál, až se mu ostré špičáky blýskaly.
"Fenne," pokračoval, "u mne byla taky rok, pak se vrátila k rodině. S bohatým věnem. Prý si vzala nějakého šenkýře, vdovce."
"Vyprávěj dál, Nivellene. Je to ohromně zajímavé."
"Vážně?" zeptal se netvor a hlasitě se škrábal za ušima. "No dobrá, ta další, Primula, byla dcerkou zchudlého rytíře. Ten když sem přijel, měl akorát vyzáblou herku, rezavý kyrys a neuvěřitelné dluhy. Šeredný ti byl, Geralte, jako hromada hnoje a nesla se od něho taky podobná vůně. Primula, na to bych dal ruku do ohně, musela být počata, když on byl někde ve válce, protože byla skutečně krásná. Neměla ze mne žádný strach, nebylo divu, vedle jejího rodiče jsem zase tak hrozně nevypadal. Jak se ukázalo, ani temperament jí nechběl, a i já jsem už nabyl sebedůvěry a neztrácel jsem čas. Zkrátka a dobře, uplynuly sotva dva týdny a už jsme se s Primulou velice sblížili. Vzrušovalo ji, když mne při tom tahala za uši a vykřikovala: - Kousej mě, zvíře! - Roztrhej mě, bestie! - a podobné pitomosti. O přestávkách jsem sice ještě běhal k zrcadlu, ale to bys nevěřil, Geralte, díval jsem se do něj s čím dál větším neklidem. Já jsem si totiž začal přát, aby se mi ta moje bývalá, mnohem míň zdatná tělesná schránka vůbec nevrátila. Totiž, předtím jsem byl změkčilý tlouštík, teď se ze mne stal chlapák jaksepatří; předtím jsem v jednom kuse marodil, kašlal jsem, teklo mi z nosu a teď se mne nijaká nemoc nechytala. A zuby? Nevěřil bys, jaké jsem měl zkažené zuby. A teď? Překousnu nohu od židle jako nic. Chceš, abych překousl nohu od židle?"
"Ne, radši ne."
"To je dobře," otevřel netvor tlamu. "Děvčatům se líbilo, když jsem se před nimi předváděl, takže v domě nezůstalo moc použitelných židlí."
Nivellen zívnul, až se mu dlouhý jazyk sroloval.
"Unavilo mě to vyprávění, Geralte. Prostě, byly ještě dvě další - Ilka a Venimíra. Všechno se odehrávalo až k unudění stejně: nejdřív směsice strachu a odstupu, a časem se objevila jiskřička sympatie, podporovaná drobnými, leč nákladnými dárečky, potom -Zakousni mě, Rozsápej mě celou - a nakonec oteckův návrat, tklivé rozloučení a stále více znatelný úbytek z pokladnice. Rozhodl jsem se trávit další období bez dámské společnosti. Pochopitelně jsem už dávno přestal věřit, že dívčí políbení změní moji podobu. Smířil jsem se s tím. A co víc, došel jsem k názoru, že tahle situace je docela v pořádku a nemám celkem zapotřebí žádné změny."
"Žádné, Nivellene?"
"Ne, abys věděl. Jak jsem řekl, koňské zdraví tohohle těla - to je za prvé. Za druhé - moje, abych tak řekl, odlišnost působí na ženy jako afrodisiakum. Nesměj se. Jsem přesvědčen, že jako člověk bych se musel pořádně snažit, abych získal přízeň například takové Venimíry, která, abys věděl, byla mimořádně půvabná žena. Na takového, jaký je na tom portrétu, by se nejspíš ani nepodívala. A za třetí - bezpečnost. Tatík měl dost nepřátel - a pár jich ještě žije. Taky ti, které poslala do hrobu cháska pod mým pochybným velením, měli příbuzenstvo. Ve sklepení je zlato. Nebýt strachu, který vzbuzuji, dozajista by někdo přišel. Třebas i vesničani s vidlemi."
"Zdá se, že si jsi naprosto jist." poznamenal Geralt, pohrávaje si s prázdným pohárem, "žes v tomhle vtělení nikomu neublížil. Žádnému otci, žádné dceři, žádnému příbuznému či snoubenci některé z těch dívek. Co ty na to, Nivellene?"
"Ale dej pokoj," nahněval se netvor. "O čem to mluvíš?? Otcové skákali samou radostí, vždyť jsem byl tak štědrý, jak se žádnému z nich ani ve snu nezdálo. A dcerušky? Měls je vidět, jak sem přicházely; v obnošených šatech, s tlapkami vylouhovanými praním prádla, shrbené od nošení věder s vodou. Primula ještě po čtrnácti dnech strávených u mne, když jsem ji uviděl bez šatů, měla na zádech a na stehnech stopy po řemeni, kterým ji častoval její rytířský tatíček. A tady u mě žily všechny jako princezny, do rukou braly leda tak vějíř a nevěděly ani, kde je tu kuchyně. Nastrojil jsem je a ozdobil kdejakou blýskavou cetkou z dědictví po tatínkovi, na přání jsem vyčaroval horkou vodu do vany. Představ si, mám plechovou vanu, tatík ji kdysi uloupil v Assengerdu, ještě pro maminku. Málokterý baron - co říkám, málokterý hrabě má plechovou vanu. Tohleto, to byl pro ně zámek z pohádky, Geralte. A co se týká postele... Pah, ctnost je v nynějších časech vzácnější než skalní drak. Nenutil jsem ani jednu."
"Měl jsi však podezření, že si mne na tebe někdo najal. Koho jsi měl na mysli?"
"Nějakého lumpa, který si může brousit zuby na to, co ještě zůstalo v pokladnici, ale nemá žádnou dceru," řekl přesvědčeně Nivellen. "Lidská chamtivost nezná mezí."
"Nikoho jiného?"
"Nikoho jiného!"
Oba nyní mlčeli, zahleděni do nervózně se chvějících plamínků svící.
"Nivellene," přerušil ticho Geralt. "Teď žiješ sám?"
"Zaklínači," opáčil netvor po krátkém zaváhání. "Mám takový dojem, že bych ti měl říct několik velice neslušných výrazů, potom tě chytit za límec a shodit ze schodů. Víš za co? Považuješ mě za úplného tupce. Vidím přece od začátku, jak špicuješ uši, jak šilháš směrem ke dveřím. Moc dobře víš, že nebydlím sám. Mám pravdu?"
"Máš. Omlouvám se."
"Mor na tvoje omluvy! Viděls ji?"
"Ano. V lese před branou. To je ten důvod, kvůli kterému už nějaký čas odsud kupci a jejich dcery odjíždějí s nepořízenou?"
"Tedy i o tom víš. Ano, ona je ten důvod."
"Dovol, abych zeptal..."
"Ne! Nedovolím!"
Znovu zmlkli.
"Nu, máš na to právo," ozval se konečně Geralt a vstal.. "Díky za tvé pohostinství, hospodáři. Je čas jít."
"Správně," Nivellen se také postavil. "Z jistých důvodů ti nemohu nabídnout nocleh a přespávat ve zdejších lesích ti rozhodně nedoporučuji. Od té doby, co se okolí vylidnilo, ději se v nich po nocích nedobré věci. Snaž se dostat na silnici před setměním."
"Budu si to pamatovat, Nivellene. Jsi přesvědčen, že nepotřebuješ mou pomoc?"
Netvor se na něho křivě podíval.
"A ty jsi přesvědčen, že bys mi uměl pomoci? Dokázal bys to ze mě sejmout?"
"Nejenom takovou pomoc jsem měl na mysli."
"Neodpověděl jsi mi. Ačkoliv... Byla to odpověď. Nedokázal bys to."
Geralt se mu podíval zpříma do očí.
"Měli jste tenkrát vážně zatracenou smůlu," řekl. "Ze všech chrámů a svatyň, které v Gellibolu a v Dolině Nimnar stojí, jste si vybrali zrovna chrám Coram Agh Tera - Pavouka Se Lví Hlavou. K sejmutí prokletí kněžky Coram Agh Tera je zapotřebí vědění a schopností, kterých se mi nedostává."
"A komu se jich dostává?"
"Přece jen tě to zajímá? Říkal jsi, že je to v pořádku - tenhle stav věcí."
"Je - tenhle stav je. Ale ne takový, jaký by teprve mohl být. Bojím se..."
"Ty se bojíš?"
Netvor se zarazil ve dveřích do komnaty a otočil se.
"Už mám dost otázek, které stále kladeš, místo abys odpovídal na moje, zaklínači. Asi bude nutné, zeptat se tě rovnou. Poslouchej - od jisté doby mám ošklivé sny. Možná by bylo na místě slovo - příšerné. Myslíš, že jsou moje obavy opodstatněné? Krátce, prosím."
"Po takovém snu, po probuzení, neměls nikdy zablácené nohy? Jehličí v lůžku?"
"Ne."
"A neměls..."
"Ne! Krátce prosím!"
"Asi se obáváš právem."
"Je možno tomu zabránit? Krátce, prosím."
"Ne."
"Tak je to tedy. Pojď, doprovodím tě."
Na dvoře, zatímco Geralt upravoval sedlové brašny, Nivellen hladil klisnu po nozdrách, poplácával po šíji. Klepna, potěšena laskáním, sklonila hlavu.
"Zvířata mě mají ráda," pochválil se netvor. "A já je taky. Vždyť i moje kočka, ta co na počátku utekla z domu, se ke mně později vrátila. Dlouhou dobu to bylo jediné živé stvoření, které se mnou sdílelo můj osud. Vereena taky..."
Zarazil se a zkřivil tlamu. Geralt se usmál.
"Taky má ráda kočky?"
"Ptáky," vycenil zuby Nivellen. "Prozradil jsem se, mor aby tě... No a co. To není další kupecká dcerka, Geralte, ani další pokus o hledání zrnka pravdy ve starých báchorkách. Je to něco vážnějšího. Milujeme se. Jestli se teď zasměješ, tak ti jednu vrazím!"
Geralt se nezasmál.
"Ta tvoje Vereena," řekl, "je pravděpodobně rusalka. Víš o tom?"
"Tušil jsem to. Štíhlá. Černovlasá. Mluví málo, jazykem, jaký jsem nikdy neslyšel. Nejí lidské jídlo. Na celé dny mizí v lesích, potom se vrací. Je to obvyklé?"
"Víceméně." Geralt utáhl podpěnku. "A ty si myslíš, že by se k tobě už nevrátila, kdyby ses stal člověkem."
"Jsem si tím jist. Víš, jak se rusalky bojí lidí. Málokdo viděl rusalku zblízka. A já a Vereena... Ach, mor! Buď zdráv, Geralte."
"I ty, Nivellene."
Zaklínač popohnal kobylku patou směrem k bráně. Netvor jim kráčel po boku.
"Geralte?"
"Poslouchám."
"Nejsem tak hloupý, jak si možná myslíš. Přijel si po stopě některého z kupců, kteří tu v poslední době byli. Někomu z nich se něco stalo?"
"Ano."
"Poslední tu byl před třemi dny. S dcerou, ani ne moc hezkou. Poručil jsem domu zavřít všechny okenice a dveře, jako bych tady vůbec nebyl. Chvíli se zdrželi na dvoře a pak odjeli. Ta holka si ještě utrhla růži, tam u toho záhonu, a připnula si ji na šaty. Hledej je jinde. Ale dej pozor, tohle je špatný kraj. Varoval jsem tě, že je v noci v lese nebezpečno. Často slyším a vidím nepěkné věci."
"Díky Nivellene. Budu na tebe pamatovat. Kdo ví, možná časem potkám někoho, kdo..."
"Možná. A možná ne. Je to můj úděl, Geralte, můj život a můj trest. Naučil jsem se jej nést, zvykl jsem si. Když se to zhorší, zase si zvyknu. A jestli se to zhorší příliš, nehledej už nikoho, přijeď sám a skoncuj to. Tak, jak to dělají zaklínači. Šťastnou cestu, Geralte."
Nivellen se obrátil a kvapně odcházel do domu. Ani jedenkrát se neohlédl.

III.

Kraj byl liduprázdný, divoký, zlověstně nepřátelský. Geralt, který si chtěl zkrátit cestu a zkusil jet rovnou přes bor, se nakonec nestihl vrátit na zemskou stezku před západem slunce. Noc strávil na holém temeni pahorku s obnaženým mečem na kolenou, při malém ohýnku, do něhož pravidelně házel svazečky suchého oměje. Uprostřed noci uviděl v dolině záři ohně, zdálky zaslechl pomatené zpěvy a vytí - a mezi tím něco, co mohlo být pouze křikem mučené ženy. Vyrazil k tomu místu sotva se rozednilo, leč nalezl jen opuštěnou mýtinu s ušlapanou trávou a v ještě teplém popelu zuhelnatělé kosti. Cosi sedělo v koruně rozložitého dubu - vřískalo to a syčelo. Mohl to být goblin, ale stejně tak to mohla být obyčejná divoká kočka. Zaklínač se nezdržoval, aby se o tom přesvědčil.

IV.

Okolo poledne, když napájel Klepnu z lesní studánky, kobylka znenadání pronikavě zaržála, ucouvla a hryzajíc udidlo, vycenila žluté zuby. Geralt ji okamžitě upokojil Znamením a potom si všiml pravidelného kruhu, ohraničeného z mechu vyrůstajícími červenými klobouky muchomůrek.
"Začínáš se nějak plašit, Klepno," oslovil klisnu. "Tohle je přece prachobyčejné raraší kolo. K čemu ty scény?"
Klisna zařehtala a otočila k němu hlavu. Zaklínač svraštil čelo, potřel si je dlaní a zamyslel se. Náhle se jedním skokem ocitl v sedle, obrátil koně a hnal jej tryskem zpět po vlastních stopách.
"Zvířata ho mají ráda," pravil polohlasně. "Promiň, koníku. Zdá se, že máš víc rozumu než já."

V.

Klisna stříhala ušima, řehtala a dusala podkovami zemi - odmítala jít dál. Geralt ji už ani neuklidňoval Znamením, seskočil ze sedla a otěže přehodil koni přes hlavu. Na zádech už neměl svůj starý meč v pochvě z ještěří kůže - nahradila jej skvělá zbraň - dokonale vyvážená čepel s křížovým jílcem zakončeným kulatou hlavicí z bílého kovu.
Tentokrát se před ním brána neotevřela: už byla dokořán, přesně tak, jak ji nechal při odjezdu.
Uslyšel zpěv. Slovům nerozuměl, nedokázal ani rozpoznat, z jakého jazyka pocházejí. Nebylo to zapotřebí - zaklínač znal, cítil a chápal samu podstatu, základ toho zpěvu - tichého i pronikavého, vzdouvajícího v žilách vlnu mdlobné, ochromující hrůzy.
Píseň náhle utichla a v té chvíli ji spatřil.
Přilnula ke hřbetu delfína ve vyschlé kašně, objímajíc omšelý kámen malýma rukama, tak bílýma, že se zdály průsvitné. Pod hřívou rozcuchaných černých vlasů blýskaly na něho upřené, ohromné, široce otevřené oči barvy antracitu.
Geralt se blížil zvolna, měkkým pružným krokem. Šel obloukem ode zdi okolo keře modrých růží. Stvoření na hřbetě delfína za ním obracelo drobnou tvářičku s výrazem nepopsatelného stesku, plnou kouzla, jenž způsobilo, že stále ještě slyšel píseň, přestože malé, bledé rty teď byly stisknuty a nemohl přes ně uniknout jediný, ani ten nejslabší zvuk.
Zaklínač se zastavil přibližně ve vzdálenosti deseti kroků. Meč, pomalu vytahovaný z černé emailované pochvy, odrazil světlo a zablýskl se nad jeho hlavou.
"To je stříbro," řekl. "Ta čepel je stříbrná."
Bledý obličejík se nezachvěl, výraz antracitových očí se nezměnil.
"Jsi tolik podobný rusalce," pokračoval zaklínač, "že jsi mohla oklamat kohokoliv. Tím spíš, že jsi moc vzácný ptáček, černovlásko. Jenže koně se nemýlí: takové, jako jsi ty, rozeznají instinktivně, ale neklamně. Co jsi zač? Řekl bych, že mola nebo alp. Obyčejný upír by nevyšel na slunce."
Koutky bledých úst sebou škubly a lehounce se zvedly.
"Přilákal tě Nivellen ve své podobě, co? Sny, o nichž hovořil, jsi vyvolávala ty. Dokážu si představit, co to bylo za sny, a je mi ho líto."
Bytost neučinila žádný pohyb.
"Máš ráda ptáky," hovořil zaklínač dále, "ale to ti nijak nebrání prokusovat hrdla lidí jakéhokoli pohlaví, že? Jistě - ty a Nivellen. To by byl skvělý pár: monstrum a upírka - vládci lesního hradu. Zanedlouho byste opanovali celé okolí. Ty, věčně lačná čerstvé krve, a on, tvůj obránce, zabiják na zavolání, slepě poslušný nástroj. Avšak prvně se musel stát skutečným netvorem, ne pouze člověkem pod nestvůrnou maskou."
Velké černé oči se zúžily.
"Co se s ním stalo, černovlásko? Zpívalas, tedy jsi pila krev. Použila jsi poslední prostředek, to znamená, že se ti nepodařilo ovládnout jeho mysl. Nemýlím se?"
Hlavička lehounce kývla, sotva postřehnutelně, a koutky úst se zvedly trochu výše. Půvabné rysy se zkřivily do odpudivé grimasy.
"Teď se určitě považuješ za paní tohoto domu?"
Přitakání, tentokrát znatelnější.
"Jsi mola?"
Pomalý, zamítavý pohyb hlavy. Sykot, který se vzápětí ozval, mohl vycházet pouze z těch sinalých, děsivě se usmívajících úst, jakkoli zaklínač nepostřehl, že by se sebeméně otevřela.
"Alp?"
Nesouhlas.
Zaklínač ucouvl a křečovitě stiskl rukojeť meče.
"To znamená, že jsi..."
Koutky úst se začaly zvedat ještě výše, stále výše, rty se rozchlípily...
"Bruxa!" zvolal muž a vrhl se ke kašně.
Za bezkrevnými rty zasvítily bělostné, špičaté tesáky. Upírka se vztyčila, prohnula hřbet jako panter a zakřičela.
Zvuková vlna zasáhla zaklínače jako taran - vzala mu dech, drtila hrudník, trhala uši a mozek trny bolesti. Letěl dozadu, sotva ještě stačil zkřížit zápěstí obou rukou do Znamení Heliotropu. Kouzlo do značné míry oslabilo náraz, když udeřil zády do zdi, nicméně se mu však zatmělo před očima a zbytek vzduchu mu byl vyražen z plic zároveň se zasténáním.
Na soše delfína, uprostřed kamenného kruhu vyschlé nádrže, na místě, kde ještě před okamžikem seděla filigránská dívka v bílých šatech, protahoval svoje lesknoucí se tělo obrovský černý netopýr. Dlouhá, úzká tlama plná bílých jehlovitých zubů se otevřela, rozepjala se blanitá křídla a bestie letěla na muže jako střela z kuše. Geralt ucítil v ústech železitou pachuť krve, vyslovil magickou formuli a současně před sebe natáhl ruku s prsty složenými do Znamení Quenu. Vampýr zasyčel, bleskově změnil směr, se zachechtáním vzlétl nahoru a okamžitě se zas vrhl střemhlav dolů - zaklínači za krk. Geralt uskočil a sekl. Minul. Vampýr pokrčil jedno křídlo, rychle, plynule a graciézně se obloukem vrátil. Obletěl jej a s otevřenou, zubatou tlamou znovu zaútočil. Geralt čekal s napřaženým, obouruč třímaným mečem. V poslední chvíli skočil - ne však stranou, nýbrž dopředu - a ťal, až čepel zasvištěla vzduchem. Minul!. Bylo to pro něj tak nečekané, že vypadl z rytmu; o zlomek vteřiny se zpozdil s únikem. Ucítil, jak mu spáry bestie drásají tvář, po šíji ho pohladilo vlhké aksamitové křídlo. Bleskovým obratem se otočil na místě, přenesl váhu těla na pravou nohu, sekl ostrým švihem dozadu - a opět chybil neuvěřitelně hbité monstrum.
Netopýr zamával křídly, nabral výšku a přeletěl na kašnu. Ve chvíli, kdy zakřivené drápy zaskřípaly na kamenném roubení, ztrácela již odporná, zpěněná morda svůj tvar, metamorfovala a mizela, nicméně bledá ústa, jež se objevila a jejím místě, nadále cenila vražedné tesáky.
Bruxa pronikavě zavyla, modulujíc při tom hlas do makabrózního popěvku, vytřeštila na zaklínače nenávistné oči a zakřičela.
Úder zvuku byl tentokrát tak mocný, že prolomil Znamení. Geraltovi se před očima roztočila rudá a černá kola, drtivý tlak stiskl jeho spánky a temeno. Přes bolest, trhající ušní bubínky, zaslechl hlasy, volání i sténání, zvuky flétny a hoboje, burácení vichru. Pokožka na obličeji mu zmrtvěla a zchladla. Padl na jedno koleno a třásl hlavou.
Černý vampýr se na něj tiše snášel, už v letu rozevíral zubaté čelisti. Geralt, ač ochromen zvukovou vlnou, instinktivně zareagoval. Vymrštil se ze země a obratně zkoordinoval rychlost svých pohybů s rychlostí letu monstra. Tři kroky vpřed, únik; půlobrat, a jako myšlenka rychlé švihnutí obouruč. Ostří meče nenarazilo na žádný odpor. Téměř nenarazilo. Uslyšel zavytí, leč tentokrát to bylo vytí bolesti, vyvolané dotykem stříbra.
Ječící Bruxa metamorfovala na hřbetě delfína. Na bílých šatech, kousek nad levým prsem se objevila rudá skvrna okolo ranky ne delší než malíček. Zaklínač zatnul zuby - sek, jenž měl rozetnout bestii vejpůl, se ukázal být pouhým škrábnutím.
"Křič, upírko," zasípal, stíraje si krev z líce. "Vykřič se. Ztrať sílu. A potom ti useknu tu tvoji hezkou hlavičku!"
"Ty. Dřív. Slabý. Čaroděj. Zabiju."
Bruxina ústa se nepohnula, nicméně zaklínač slyšel zřetelně slova: zvučela v jeho mozku, duněla a hluše zvonila zvukem, jakoby z vodní hloubi.
"Uvidíme," ucedil a nahrben vykročil ke kašně.
"Zabiju! Zabiju! ZABIJU!"
"Uvidíme."
"Vereeno!"
Nivellen se svěšenou hlavou, oběma rukama tápaje po zárubních, vyvrávoral ze dveří domu. Nejistě mávaje tlapami, zamířil vratkým krokem ke kašně. Jeho kabátec byl na hrudi prosáknut krví.
"Vereeno!" zařval znovu.
Bruxa škubnutím obrátila hlavu jeho směrem. Geralt k ní skočil s mečem napřaženým k ráně, avšak reakce upírky byly přece jen rychlejší. Ostrý výkřik a další vlna srazila zaklínače na zem. Padl naznak a drhnul zády po štěrku na chodníku. Bruxa se prohnula, vypjala se ke skoku, zuby v jejích ústech se zaleskly jako pirátské dýky. Nivellen, s tlapami rozpřaženými jako medvěd, se ji pokoušel chytit, zakřičela mu však z bezprostřední blízkosti rovnou do tlamy, až jej odhodila několik sáhů zpátky na dřevěné lešení u zdi. Pod jeho vahou se konstrukce s praskotem zhroutila a pohřbila jej pod hromadou dřeva.
Geralt už zase stál na nohou, běžel půlkruhem okolo dvora a snažil se odvést Bruxinu pozornost od nebohého Nivellena. Bílé šaty zavlály, upírka se hnala na něj - lehce jako motýl, sotva se nohama dotýkajíc země. Už nekřičela, nevysilovala se proměnou. Zaklínač věděl, že je unavená. Než, věděl i to, že jakkoliv unavená, nepřestala být nadále smrtelně nebezpečná. Za jeho zády se pod deskami a trámy zmítal Nivellen a řval.
Geralt odskočil doleva a kryl se krátkým, dezorientujícím zavířením meče. Bruxa se blížila - bílá a černá, rozevlátá, strašná. Podcenil ji: vykřikla v běhu. Nestačil vznést Znamení, odletěl dozadu, narazil zády do zdi a bolest z kříže pronikla až do konečků prstů, ochromila paže, podlomila nohy. Klesl na kolena. Bruxa křičící svou píseň se vrhla k němu.
"Vereeno!!!" zaburácel Nivellen.
Otočila se a ... V té chvíli jí Nivellen vrazil mezi prsy ulomený, ostrý konec asi třísáhové žerdi. Nevykřikla. Jen vzdychla. Zaklínač zaslechl ten vzdech a zachvěl se..
Stáli - Nivellen široce rozkročen třímal žerď oběma rukama, její konec zaklesnutý v podpaždí; Bruxa, přišpendlený bílý motýl, visela na opačném konci improvizovaného dřevce, rovněž je svírajíc oběma dlaněmi.
Upírka trhaně vydechla a náhle vší silou nalehla na žerď. Geralt sledoval, jak na jejích zádech, rozkvétá na bílé látce rudý květ, a z něho v gejzíru krve vychází - ošklivě a vulgárně - ulomený hrot. Nivellen zaječel, udělal krok zpět, potom druhý a začal zmateně ustupovat. Nedokázal ale pustit kůl, takže naskrz probodnutou Bruxu vlekl za sebou. Ještě jeden krok a dotkl se zády stěny domu. Konec kůlu, který tiskl pod paží, zaskřípal o zdivo.
Bruxa zvolna, jakoby ji hladila, posunula drobné dlaně po žerdi, zachytila se na celou délku paží a opět se napřela. Již více než sáh zkrvaveného dřeva jí trčel ze zad. Oči měla široce otevřené, hlavu zakloněnou. Její vzdechy se staly rychlejšími, rytmickými, přecházející v sípání.
Geralt se postavil, avšak ohromen tou scénou, nedokázal udělat nic víc. Uslyšel slova, jež se uvnitř lebky rozléhala hluše jako pod klenbou studené a vlhké kobky.
"Můj. Anebo ničí. Miluji. MILUJI!"
Další strašlivý, trhaný, krví se zalykající vzdech. Bruxa sebou trhla, posunula se ještě dále na kůlu, vztáhla paže. Nivellen zoufale vykřikl, snažil se upírku odstrčit co nejdál od sebe - ale kůl z rukou nepustil. Zbytečně. Posunula se ještě více dopředu a uchopila ho za hlavu. Pronikavě se rozječel a škubal střapatou lebkou. Bruxa se přitáhla ještě blíž a sklonila tvář k jeho hrdlu. Bělostné tesáky se oslnivě zablýskly.
Geralt skočil. Vymrštil se bezmyšlenkovitě jako uvolněná pružina. Každý krok, každý pohyb, jež bylo nyní nutno vykonat, byl jeho přirozeností, byl nacvičený, nevyhnutelný, automatický a smrtelně jistý. Tři rychlé kroky. Třetí, jako stovky stejných kroků před ním, skončil na levém chodidle, pevným, rozhodným došlápnutím. Obrat trupu, prudký, rozmáchlý nápřah. Uviděl její oči. Nic se už nedalo změnit. Uslyšel hlas. Nic. Vykřikl, aby přehlušil slovo, jež opakovala. Nic už nepomohlo... Ťal.
Udeřil neomylně, stejně jako tolikrát předtím, středem délky ostří, a okamžitě, nevypadávaje z rytmu svých pohybů, udělal čtvrtý krok a následný půlobrat. Čepel, při dokončení obrátky již volná, jej následovala, strhávajíc za sebou spršku červených krůpějí. Havraní vlasy se vzduly, rozletěly a zavlály v povětří - vlály, vlály, vlály...
Hlava padla do štěrku.
Je netvorů stále méně?
A já? Co jsem já?
Kdo to tak křičí?
Ptáci?
Žena v kožíšku a modré sukni?
Růže z Nazairu?
Jaké ticho!
Jak pusto. Jaká prázdnota ...
...ve mně.
Nivellen, zachvácený třesavkou a křečemi, válel se v kopřivách při domovní zdi a pažemi si chránil hlavu.
"Vstaň," řekl zaklínač.
Mladý, urostlý a pohledný muž s bledou pletí, ležící pod stěnou, zvedl hlavu a rozhlédl se. Měl nepřítomný pohled. Protřel si oči klouby prstů. Prohlédl si svoje dlaně. Ohmatal si tvář. Tiše zakvílel, strčil si prst do úst a dlouho jím jezdil po dásních. Znovu se dotkl svého obličeje a znovu zasténal, když jeho prsty našly na líci čtyři naběhlé, krvavé šrámy. Vzlykl, a potom se rozesmál.
"Geralte! Jak to? Jak se to... Geralte!"
Zaklínač mu pomohl vstát. Snažil se při tom vyhnout pohledu na malé, tak bílé, až průsvitné ruce s prsty zaťatými na kůlu, vraženém mezi drobnými ňadry, na něž přilnula mokrá, červená tkanina. Nivellen opět zasténal.
"Vereeno..."
"Nedívej se. Pojďme."
Přešli přes dvůr, kolem keře modrých růží, podpírajíce jeden druhého. Nivellen si volnou rukou neustále ohmatával obličej.
"Nemůžu tomu uvěřit, Geralte. Po tolika letech. Jak je to možné?"
"V každé pohádce se skrývá zrno pravdy," řekl tiše zaklínač. "Láska a krev - obě mají velikou moc. Mágové i učenci si nad ní lámou hlavy dlouhá léta, ale neobjevili zhola nic, kromě toho, že..."
"Kromě čeho, Geralte?"
"Ta láska musí být opravdová."


(Karma: 259)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 11:44:09 | #255
(Karma: 259)
| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 12:55:10 | #257
(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 14:03:51 | #259
(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 15:40:44 | #260
(Karma: 259)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.4
12.07.19 08:43:03 | #252

Bratrova svatba
Je to už na světě tak zařízeno, že muži krásného zevnějšku mají stoprocentní úspěch u žen. Krasavcům ženy nadbíhají, dávají jim peníze, dary duše i těla. Také můj bratr patřil odmalička k pohlednější sortě mužů. Na kterou pohlédl, tu měl. Už kojná mu dávala mnohem více mléka než mně. Později pak na pískovišti byl neustále obklopen holčičkami, které mu nabízely kyblíček, prozrazovaly mu, kde je nejčistší písek a v kterém kině promítají nové kreslené filmy. Tak bratr rostl, hýčkán ženami. Ani v tramvajích‘ kde vykonávala službu dáma, nemusel vytahovat drobné. Naopak mu průvodčí uvolnila nejlepší místo a invalida dopadl tvrdě na dlažbu mezi kolejemi. Feminizace školství zajistila pak bratrovi vyznamenání. Učitelky mu odpouštěly úkoly a při zkoušení bratr kladl otázky a ony odpovídaly. Pamatuji se, že ruštinářka mu dala jedničku i za takovou odpověď, že Puškin byl carský výrobce zbraní a dobře mu tak, že ho Trockij dal popravit.

A tak bratr dospěl. Byl to ženich k pohledání. Vždy pečlivě navoněn, knírek uhlazen voskem, pumpky spuštěny svádivě ke kotníkům, rádiovku stočenou koketně nad uší a bosé nohy, pravidelně pleskající o asfalt. Matky vystrkovaly dcery z oken a snažily se upoutat pozornost ke svým příbytkům. "To by byla partie," vzdychaly, "představte si ho v botách." Skutečně, takové úspěchy u žen neměl snad ani Casanova. A což teprve na plovárně, když bratr svlékl módní hubertus a obnažil tělo místy vytrénované sportem. Na slunci se teprve zablesklo v plné kráse jeho tetování, malebně rozprostřené po celé horní polovině těla. A věru měl se čím chlubit. Na levé paži chystal se k výpadu Spartakus, na hrudi pak manifestovali dělníci z Kolben-Daněk v počtu šedesáti šesti figur. Záda obsadili družstevníci z Javorné, jásající nad novým kombajnem.

"Tak kdy už do toho konečně praštíš?" otázal se jednou nevrle otec, když vyhodil ten den již šestatřicátou žadatelku o bratrovu fotografii. "Já už tě odmítám živit." "Stačí říct," pravil bratr, "stejně už bych si přál mít děti, abych si měl s kým hrát." Pak vyšel do večerní ulice a za tři týdny byla svatba. Celá rodina se radovala, jenom já jsem bratrovi záviděl. Nevěsta byla jak se patří, vše na svém místě, nic nechybělo. I věno měla. A já, přestože jsem byl starší a solidní, pílí se dopracoval hodnosti strážmistra a slušivá uniforma zdobila moji postavu, nemohl jsem najít nevěsty, přestože všechny denní listy otiskovaly pětkrát v týdnu můj inzerát: "Reprezentativní elegán v uniformě z jemné příze, s pistolí, hledá ženu podobné povahy. Zn. K vidění denně na křižovatce U Anděla."

Tu otec přilil olej do ohně: "A co ty, Sašo, nebudou dvě svatby naráz?" Vstal jsem, nasadil čepici se štítkem a zvolal: "Budou, ale až já budu chtít. Však já vám ty radovánky překazím."

A pak přišel svatební den. Hvízdaje si pochod Hradní stráže, oblékl jsem si slavnostní uniformu a vyšel na svou křižovatku. A čekal jsem jako pytlák na vysokou. Má chvíle přišla. Kolem deváté se objevily před křižovatkou svatební taxíky. "Á bratr," řekl jsem si, "hodně štěstí!" Hodil jsem tam červenou a odešel na svačinku. Jedním okem jsem pozoroval, neporuší-li někdo barvy. Jeden taxikář se o to pokusil. Stálo ho to dvacet korun a dál nejel. Tchyně šla pěšky. Za ní běžel tchán. Zaplatil 50 Kčs za urážku úřední osoby. Ostatní během půlhodiny vycouvali, ale to už mi nevadilo. Zadaná půlhodinka na Staro městské radnici uplynula. Svatebčané stáli sklesle pod orlojem. To už jsem šel jakoby nic zase kolem. "Kontrola občanek," zvolal jsem důrazně. Občanky byly bohužel v pořádku. Šel jsem na to tedy z jiného konce. "Rozejděte se, netvořte mi tady hloučky!" Rodiny začaly mručet. "Dost šuškandy," rozkázal jsem a vytáhl pistoli. Bratr po mně skočil. Na to jsem ovšem čekal. Cvakl zámek a brácha byl zatčen. Půl roku si posedí v chládku. Napadl spravedlnost. A já mám dost času, abych se mezitím pořádně koukl po holkách. Jak jsem řekl, svatba bude v jeden den!


(Karma: 259)
| Předmět: Podstata bytí
11.07.19 11:07:47 | #250

PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
POŘÁD VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
JEŠTĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
MOHU VĚŘIT, ŽE NEBUDEM STEJNÍ JAKO ONI?

CHLADNÍ A JEŠITNÍ, LHOSTEJNÍ A PŘEZÍRAVÍ,
LEHKÁ BUDIŽ ZEM!
KRUTÍ A NECITLIVÍ, HRABAVÍ A NABUBŘELÍ,
TAKOVÍ NEBUDEM!

PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
POŘÁD VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
JEŠTĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
MOHU VĚŘIT, ŽE NEBUDEM STEJNÍ JAKO ONI?

MILOSRDNÝ, SHOVÍVAVÝ, UCTIVÝ, TAK DOKONALÝ,
TAKOVÝ JÁ JSEM?
VŽDYCKY PŘESNĚ VÍM CO A JAK KDY UDĚLAT,
JEN SE STAČÍ NĚŽNĚ PORVAT S OSUDEM.

SKROMNOSTI SLUŠIVÁ,
VŠEM LIDEM JE UMŘÍTI,
VŠEM ŽIVÝM DÝCHATI,
NE VŠEM VŠAK MLUVITI!

UMŘÍTI, DÝCHATI, SLYŠETI, BÝTI, ČÍSTI,
MLUVITI, POZNATI, VIDĚTI, JÍTI, JÍSTI,
CÍTITI, STRÁDATI, TRUCHLITI, DLÍTI, PÍTI,
MYSLETI, NECHATI, VĚDĚTI… ZKRÁTKA ŽÍTI!

LEHKÁ BUDIŽ ZEM!


(Karma: 259)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 10:08:44 | #249

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/…3_00_367.png

I.

Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
"Přejete si?"
"Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
"Hledám nocleh."
"Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu."
"Radši bych zůstal tady."
"Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.

II.

A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
"Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město."
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád?
"Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. "Slyšíš, křiváku?"
"Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
"Nejprv si dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nadechl a začal zvracet.
Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý.
V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala hrdla jako studené bláto.
Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou vytáhl z holínky dýku.
"Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s námi!"
Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze strany.
"Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří.
"Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám."
"Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč, nebo ti rozseknu kebuli!"
Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce rozvřískala.
"Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu."
"Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů, zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů.

III.

Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se. Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým o samotě. Rak se ale rozhodl.
"Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli můžeš."
Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť.
"Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku? Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv."
Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže.
"Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu je napsáno pravda?"
"Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění! Jasné?"
Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal:
"Zaklínačské znamení máš?"
Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky.
"Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat."
"Říkají mi Geralt."
"Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie."
"Z Rivie."
"No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není jako nasekat pár lotrům."
"Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna činí tři tisíce orenů."
"Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal."
"Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul, ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce."
"Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít pivo?"
"Jistě."
Velerad zatleskal.
"Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno."
Pivo bylo studené a pěnilo.
"Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice. "Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky, všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš. Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je po vašich službách taková poptávka."
"To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu. "Znáte podrobnosti?"
Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše.
"Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z hodnověrných pramenů."
"O to mi právě jde."
"Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce, starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka - udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on, vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu...
Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo, jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No, a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej, začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit ji do sarkofágu v palácovém podzemí."
"Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě měli pozvat někoho z Vědoucích."
"Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně leží. A co z něj po nocích vylézá. Tedy, nezačalo to vylézat hned, to zas ne. Po pohřbu byl sedm let klid. Až tu, jedné noci, zrovna byl úplněk, se v paláci ozval křik a začaly zmatky. Co ti budu vykládat, sám o tom něco víš, vyhlášku jsi četl. Nemluvně v rakvi vyrostlo - a ne zrovna málo - zuby mu narostly jak se patří. Jedním slovem striga. Škoda, že jsi neviděl mrtvolu. Tak jako já. Určitě by ses Wyzimě zdaleka vyhnul."
Geralt mlčel.
"Tehdy," pokračoval Velerad, "jak už jsem říkal, k nám Foltest povolal celou hromadu čarodějů. Překřikovali se, moc nechybělo a pobili by se těmi svými holemi, které nosí nejspíš aby jimi odháněli psy, když je na ně někdo poštve. A podle mě je na ně poštvávají správně. Odpusť, Geralte, máš-li na čaroděje jiný názor, při tvém povolání je to pravděpodobné, ale pro mě to jsou darmožrouti a hlupáci. Vám, zaklínačům, lidi věří víc. Jste přinejmenším, jak to říct, konkrétnější?"
Geralt se usmál, ale neřekl ani slovo.
"No, přejděme k věci." Místodržící nahlédl do džbánku a dolil pivo sobě i Rivovi. "Rady některých těch čarodějů zase až tak hloupé nebyly. Jeden navrhoval strigu spálit i se sarkofágem a palácem, jiný zase radil useknout jí hlavu prknem, ostatní navrhovali vrážet do různých částí jejího těla dřevěné kolíky, samozřejmě ve dne, kdy ta čertice spala v truhle znavená nočními radovánkami. Jenže se, bohužel, našel jeden cvok se špičatou čepicí na plešaté kebuli, hrbatý poustevník, který si usmyslel, že to jsou čáry a že se to dá odčarovat, takže ze strigy bude zase Foltestova dceruška, krásná jako obrázek. Jenom se k kryptě musí prosedět celá noc a bude po kraválu. A pak - představ si, Geralte, toho pitomce - odešel na noc do krypty. Není těžké uhádnout, že toho z něj moc nezbylo, neuspíš jen čepice a hůl. Jenže Foltest se toho nápadu chytil jako klíště. Zakázal všechny pokusy o její zabití a ze všech koutů země stáhl všelijaké šarlatány, aby strigu přečarovali zpátky na princeznu. To ti byla ale banda! Jakési pokřivené ženštiny, všelijací kulhavci, špinaví a zavšivení, brachu, až to jednomu přišlo líto. No a hrrr do čarování, hlavně ovšem u misky a džbánku. Jistě, některé z nich Foltest nebo rada rychle odhalili, pár jich nechali dokonce pověsit na hradbách. Jenže jen málo, počertech málo. Já bych je pověsil všechny. To, že ta striga každou chvilku někoho zakousla a těch podvodníků si ani nevšimla, snad ani říkat nemusím. Ani to, že Foltest tam už nebydlel. Vůbec nikdo tam nebydlel." Velerad se odmlčel, potřeboval se napít. Zaklínač mlčel.
"A tak už to, Geralte, pokračuje šest let, protože se to narodilo před nějakými čtrnácti lety. Měli jsme v té době jiné starosti, porvali jsem se totiž s Vizimirem z Novigradu a to z dobrých a pochopitelných důvodů, šlo nám o přesunutí hraničních kamenů a ne o nějaké dcerky či veselky. Abych to doplnil, Foltest už začíná mluvit o svatbě a prohlíží si nabídky z okolních dvorů; dřív je házel do záchoda. Občas má ale záchvaty té své mánie a posílá jezdce hledat nové čaroděje. Jo, i odměnu slíbil, celé tři tisíce, takže se seběhlo pár pitomců, potulných rytířů a dokonce i jeden pasáček, známý to kretén, budiž mu země lehká. A striga se má dobře. Akorát občas někoho zakousne. Na to se dá zvyknout. A z těch hrdinů, co se ji pokoušejí odčarovat, je aspoň ten užitek, že se ta bestie nažere na místě a neleze z paláce ven. A Foltest má nový, docela hezký zámek."
"Za šest roků," zvedl Geralt hlavu, "za šest roků to nedokázal nikdo vyřešit?"
"Nedokázal." Velerad si zaklínače změřil pronikavým pohledem. "Ono s tím nejspíš nic dělat ani nejde, musíme se s tím smířit. Mluvím o Foltestovi, našem nejmilostivějším a milovaném vládci, který na rozcestích ještě pořád vyvěšuje ty vyhlášky. Jenže v poslední době je těch dobrovolníků nějak míň. Abych řekl pravdu, nedávno tu jeden byl, jenže ty tři tisíce chtěl předem a tak jsme jej strčili do pytle a hodili do jezera."
"Podvodníci se najdou vždycky."
"To máš pravdu. A není jich málo," přitakal místodržící, nespouštěje ze zaklínače oči. "A proto, půjdeš-li do paláce, nechtěj zlato předem. Půjdeš-li tam vůbec."
"Půjdu."
"Jak chceš, je to tvoje věc. Pamatuj ale na mou radu. Jo, když už jsme u odměny, v poslední době se začalo mluvit i o její druhé části - už jsem to říkal. Princeznu za ženu. Nevím, kdo na to přišel, jestli ale ta striga vypadá tak, jak se říká, je to moc smutný vtip. Přesto ale se našlo dost hlupáků, kteří se hnali do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Šance dostat se do královské rodiny. Konkrétně dva ševcovští tovaryši. Proč jsou, Geralte, ševci tak pitomí?"
"Co já vím? A zaklínači to, pane místodržící, zkoušeli také?"
"Jistě. Pár jich tam bylo. Jenže vždy, když slyšeli, že je strigu nutno odčarovat a ne zabít, pokrčili rameny a odjeli. Tím také, Geralte, v mých očích velice stoupli. No, ale pak přijel jeden, mladší než ty, na jméno si už nevzpomenu, jestli je vůbec řekl. Ten se o to pokusil."
"No a?"
"Jeho střeva zubatá princezna roztahala pěkně daleko. Na půl dostřelu z luku."
Geralt přikývl.
"Víc jich nebylo?"
"Přišel ještě jeden."
Velerad se na okamžik odmlčel, zaklínač jej ale nepoháněl.
"Jo," řekl místodržící, "našel se ještě jeden. Zpočátku, když mu Foltest pohrozil šibenicí, jestli tu strigu zabije nebo zmrzačí, se jenom rozesmál a začal balit. No ale pak..."
Velerad opět ztišil hlas, až skoro šeptal a nakláněl se přes stůl.
"Pak to tedy vzal. Víš, Geralte, tady, ve Wyzimě, najdeš pár rozumných lidí, některé z nich i ve vysokém postavení, jimž se to všechno už pěkně zhnusilo. Říká se, že ti lidé zaklínače potichoučku přesvědčili, aby se vykašlal na okolky a kouzla a strigu prostě zlikvidoval. Králi aby pak řekl, že došlo k pracovnímu úrazu. Král se rozzlobí, to je jisté, ale všechno skončí tím, že mu z odměny nevyplatí ani oren. Ten fikaný zaklínač na to ale, že zadarmo si na strigy můžeme chodit sami. No, co se dalo dělat, složili jsme se, posmlouvali. Jenže z toho nakonec nic nebylo."
Geralt zvedl obočí.
"Jak říkám - nic," řekl Velerad. "Zaklínač tam nechtěl jít hned první noc. Potuloval se, čmuchal, ohlížel situaci. Až nakonec, alespoň se to říká, uviděl strigu, a to určitě v akci, protože ta bestie z krypty neleze jen proto, aby si protáhla nohy. Viděl ji a okamžitě zmizel. Neřekl ani sbohem."
Geralt zkřivil rty v jakési napodobenině úsměvu.
"Rozumní lidé," promluvil, "ty peníze ještě určitě mají, že? Zaklínači neberou předem."
"Samozřejmě," odpověděl Velerad. "Mají je."
"A nemluví se náhodou, kolik toho je?"
Velerad vycenil zuby.
"Někdo říká - osm set."
Geralt zakroutil hlavou.
"Další pak," zabručel místodržící, "vykládají o tisíci."
"To není tak moc, zvláště když jsi uvědomíme, že lidé často přehánějí. Konec konců, král dává tři tisíce."
"A nezapomeň na snoubenku navrch," vysmíval se mu Velerad. "O čem tu vlastně mluvíme? Stejně je jasné, že ty tři tisíce nedostaneš."
"Proč ne?"
Velerad udeřil pěstí do stolu.
"Geralte, nenič mou představu o zaklínačích! Už se to vleče víc než šest let! Striga rok co rok pozabíjí půl sta lidí, teď tedy míň, protože se každý od zámku drží v uctivé vzdálenosti. Kdepak, brachu, já na kouzla věřím, viděl jsem toho dost a taky věřím - do jisté míry, samozřejmě, - ve schopnosti mágů a zaklínačů. Ale to odčarování je pitomost, vymyšlená hrbatým a usopleným dědkem, zblblým z poustevnického žrádla, pitomost, které kromě Foltesta nevěří vůbec nikdo. Kdepak, Geralte. Adda porodila strigu, protože se vyspala s vlastním bratrem - taková je pravda a nic s tím neuděláš. Striga, jako všechny strigy, žere lidi a je třeba ji zabít - prostě a jednoduše. Poslyš, před dvěma lety se vesničani z nějaké zapadlé díry u Mahakamu, jímž požíral ovce drak, dali dohromady, draka umlátili klanicemi a ani nepovažovali za nutné nějak zvlášť se tím chlubit. A my tady, ve Wyzimě, čekáme na zázrak, za každého úplňku zamykáme dveře nebo ke kůlu před zámkem přivazujeme zločince v naději, že se ta potvora nažere a vrátí zpátky do rakve."
"To není nejhorší řešení," usmál se zaklínač. "Zločinnost klesla?"
"Ani trochu."
"Do zámku - toho nového - se jde kudy?"
"Zavedu tě tam sám. Co bude s tím návrhem rozumných lidí?"
"Proč spěcháš, místodržící?" řekl Geralt. "Při práci se může klidně stát nějaké neštěstí, ať už chtít budu nebo ne. A pak, ti rozumní lidé by se měli zamyslet nad tím, jak mě ochrání před královým hněvem a nachystat těch patnáct set orenů, o nichž se mluví."
"Říká se tisíc."
"Kdepak, pane Velerade," prohlásil zaklínač neústupně. "Ten, komu dávali tisíc, utekl, sotva strigu zahlédl. Dokonce ani nesmlouval. To znamená, že riziko stojí za víc než tisícovku. Jestli nestojí za víc než patnáct set, to se teprve uvidí. Já se ale, samozřejmě, rozloučím."
Velerad se poškrábal na hlavě.
"Geralte? Dvanáct set?"
"Ne, pane místodržící. Není to lehká práce. Král nabízí tři tisícovky a musím vám říct, že odčarování je někdy snazší než zabití. Nakonec, kdyby to bylo tak prosté, už by ji někdo z mých předchůdců zabil. Nebo si myslíte, že se dali zakousnout jen ze strachu před králem?"
"Dobře, dobře, brachu," přikývl Velerad smutně. "Tak platí. Před králem ale o nějakém neštěstí při práci ani nešpitni. Radím ti dobře."

IV.

Foltest byl štíhlý, měl hezkou (až moc hezkou) tvář. Podle zaklínačova odhadu mu nebylo ještě ani čtyřicet. Seděl na židli vyřezané z černého dřeva, nohy natažené ke krbu, u něhož se vyhřívali dva psi. Vedle, na truhlici, seděl starší, urostlý muž s plnovousem. Za králem stá další, bohatě oděný, s hrdým výrazem ve tváři. Velmož.
"Zaklínač z Rivska," pronesl král po chvíli mlčení, nastalém po Veleradově představování.
"Ano, pane," uklonil se Geralt.
"Z čeho ti tak zešedivěla hlava? Z kouzel? Vidím, že ještě nejsi tak starý. Dobře, dobře, nemusíš nic říkat. Byl to jen žert. Zkušenosti, doufám, jistě nějaké máš?"
"Jistě, pane."
"Rád bych o nich věděl něco bližšího."
Geralt se uklonil ještě hlouběji.
"Jistě je vám známo, pane, že náš zákon zakazuje mluvit o naší práci."
"To je výhodný zákon, pane zaklínači, velice výhodný. Ale jen tak, bez podrobností, měls už co dělat s lesními muži?"
"Měl."
"S upíry? S těmi hroznějšími?"
"Také."
Foltest se zarazil.
"A se strigami?"
Geralt zvedl hlavu a pohlédl králi přímo do očí.
"Ano!"
Foltest odvrátil zrak.
"Velerade!"
"Ano, milosti."
"Seznámils jej s podrobnostmi?"
"Ano, milosti. Tvrdí, že princeznu lze odčarovat."
"To vím už dávno. Jenže jak, vážený zaklínači? Ach ano, zapomněl jsem, zákon. Dobře, ještě maličkost. Zaklínačů jsem tu už pár měl. Řekls mu to, Velerade? Dobře. A tak vím, že raději zabíjíte, než snímáte zakletí. S tím ale vůbec nepočítej. Spadne-li mé dcerce z hlavy jen vlásek, položíš svou na špalek. To je všechno. Ostrite, i vy, pane Segeline, zůstaňte tu a dejte mu všechny informace, jaké jen bude chtít. Ti zaklínači mají vždycky moc otázek. Nakrmte jej a ubytujte na zámku. Ať se netoulá po hospodách."
Král se zvedl, hvízdl na psy a vykročil ke dveřím, rozhazuje slámu, pokrývající podlahu u komnatě. U dveří se ještě otočil.
"Když uspěješ, je odměna tvá. A když se osvědčíš, třeba ještě něco přidám. Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou není, samozřejmě, ani zrnko pravdy. Doufám, že tě ani nenapadlo, že bych svou dceru provdal za nějakého přivandrovalce."
"Ne, pane, to si nemyslím."
"Dobře, to mi dokazuje, že to máš v hlavě v pořádku."
Foltest odešel a zavřel za sebou. Velerad i oba velmoži se okamžitě posadili ke stolu. Místodržící dopil králův z poloviny plný pohár, nahlédl do džbánku a zaklel. Ostrit, sedící na Foltestově místě, hladil dlaní vyřezávaný lenoch židle a zaklínače si úkosem prohlížel. Vousáč Segelin na Geralta kývl.
"Posaďte se, vážený zaklínači, posaďte se. Večeře tu bude co nevidět. Co byste chtěl vědět? Místodržící Velerad vám už určitě všechno řekl. Znám ho. Určitě toho napovídal spíš víc než míň."
"Jen pár otázek."
"Prosím."
"Místodržící mluvil o tom, že král ihned po tom, co se striga narodila, povolal mnoho Vědoucích."
"To je pravda. Jen neříkejte striga, ale princezna. Spíš se tak vyhnete přeřeknutí před králem - a s tím souvisejících nepříjemností."
"Byl mezi Vědoucími někdo známý? Slavný?"
"Byli tu takoví, tehdy i později. Na jména si vzpomenout nedokážu. A vy, pane Ostrite?"
"Nevzpomínám si," odvětil velmož. "Vím ale, že mnozí z nich se těšili slávě a uznání. Moc se o tom mluvilo."
"V tom, že zakletí je možno sejmout, byli zajedno?"
"To zdaleka ne," usmál se Segelin. "V žádném případě. Ale takové tvrzení padlo také. Mělo to být jednoduché, protože, vzpomínám-li si dobře, stačilo strávit noc od západu do kuropění v podzemí, u sarkofágu."
"Opravdu, jak prosté!" vyprskl Velerad.
"Zajímalo by mě, jak... princezna vypadá."
Velerad se zvedl ze židle.
"Princezna vypadá jako striga!" vykřikl. "Jako ta nejstrigovatější striga, o jaké jsem kdy slyšel. Její jasnost, královská dcerka, superparchant, je čtyři lokty vysoká, vypadá jako pivní soudek, tlamu má od ucha k uchu, plnou zubů jako dýky, rudé oči a zrzavou palici. Pazoury a drápy jako divoká kočka a visí jí až k zemi. Jen se divím, že jsme ještě nezačali po spřátelených dvorech rozesílat její podobizny. Princezna - ať ji mor schvátí - má už čtrnáct let, je tedy na čase uvažovat o vdavkách s nějakým princem."
"Zadrž, místodržící," zamračil se Ostrit, pokukuje po dveřích. Segelin se pousmál.
"Popis, ač tak obrazný, byl poměrně přesný a o to panu zaklínači přece šlo, že? Velerad ještě zapomněl na to, že se princezna pohybuje neuvěřitelně rychle a že má mnohem větší sílu, než by se bylo možno domýšlet z její výšky a stavby těla. A že má čtrnáct let, je pravda. Je-li to důležité."
"Je to důležité," potvrdil zaklínač. "K útokům na lidi dochází výhradně jen za úplňku?"
"Ano," odvětil Segelin, "pokud vychází ze Starého zámku. V zámku lidé hynuli nezávisle na měsíční fázi. Venku ale útočí pouze za úplňku. A to ještě ne vždy."
"Došlo k útoku někdy i ve dne?"
"Ne, ve dne nikdy."
"Oběti požírá vždy?"
Velerad si šťavnatě odplivnul do slámy.
"Aby tě... Geralte, co nevidět tu bude večeře. Fuj! Požírá, nakusuje, nechává, různě - nejspíš podle nálady. Jednomu ukousla jen hlavu, pár jich vykuchala, několik zase obrala na kost, dalo by se říct. Aby ďas spral její matku!"
"Dej si pozor, Velerade!" sykl Ostrit. "O strize si mluv, co chceš, ale Addu přede mnou neurážej. Před králem tu odvahu nemáš."
"Existuje někdo, na koho zaútočila a on to přežil?" otázal se zaklínač, na oko si nevšímaje velmožova výbuchu.
Segelin a Ostrit se po sobě podívali.
"Ano," odpověděl vousáč. "Hned zpočátku, před šesti lety, se vrhla na dva vojáky, stojící u krypty na stráži. Jednomu se podařilo uniknout."
"A pak," vmísil se do řeči Velerad, "mlynář. Napadla ho u města, vzpomínáš si?"

V.

Druhého dne večer mlynáře přivedli do místnosti nad strážnicí, v níž byl zaklínač ubytován. Přivedl jej voják v plášti s kapucí.
Rozhovor nepřinesl dohromady nic podstatného. Mlynář byl vylekaný, blekotal a zakoktával se. Víc zaklínači řekly jeho jizvy - striga měla impozantní rozevření čelistí a ostré zuby, zvláště pak dlouhé horní řezáky - byly čtyři, dva z každé strany. Drápy určitě ostřejší než divoká kočka, ale na tak zakřivené. Jen díky tomu se mlynáři podařilo uniknout.
Geralt dokončil prohlídku a pohybem ruky se rozloučil s mlynářem i vojákem. Voják vesničana vystrčil za dveře a sňal kapuci. Byl to sám Foltest.
"Jen seď, nevstávej," řekl král. "Není to oficiální návštěva. Dal ti ten rozhovor něco? Slyšel jsem, žes byl dopoledne v zámku?"
"Ano, pane."
"Kdy se dáš do práce?"
"Do úplňku scházejí čtyři dny. Po úplňku."
"Chceš si ji předtím prohlédnout?"
"To není nutné. Ale najezená... princezna... nebude tak pohyblivá."
"Striga, mistře, striga. Nehrajme si na diplomaty. Princezna z ní teprve bude. Konečně, právě o tom jsem si s tebou přišel promluvit. Odpovídej přímo, krátce a jasně - bude nebo nebude? Jen se neschovávej za nějaký zákon."
Geralt si otřel čelo.
"Králi, prohlašuji, že kletbu je možno zrušit. A nemýlím-li se, tak opravdu strávením noci v zámku. Zastihne-li strigu třetí kuropění mimo sarkofág, kletba se zlomí. Tak se se strigami obvykle jedná."
"To je to tak prosté?"
"Nic jednoduchého to není. Za prvé se ta noc musí přežít. Také může dojít k odchylkám, mohou to být třeba tři noci a ne jedna. A jsou také případy... no... beznadějné."
"Ano," povzdechl si Foltest. "Pořád mi něco říká. Zabít tu bestii, protože je nevyléčitelná. Jsem si, mistře, jist, že s tebou už také mluvili. Že ano? Lidožroutku zabít bez okolků hled zpočátku a králi pak nakukat, že to jinak nešlo. Král nezaplatí, zaplatíme my. Velice chytré, protože král nechá zaklínače stít nebo pověsit a zlato zůstane v kapse."
"Král zaklínače nechá opravdu stít bezpodmínečně?" zarazil se Geralt.
Foltest se na dlouho zadíval do Rivových očí.
"Král neví," řekl pak. "Ale zaklínač by s tím měl raději počítat."
Teď se zase odmlčel Geralt.
"Udělám, co budu moci," řekl pak. "Ale kdyby se to vyvíjelo špatně, budu se bránit. Vy, pane, musíte s touto eventualitou počítat také."
Foltest vstal.
"Nechápeš mě. Je mi jasné, že jí zabiješ, kdyby začalo být horko - ať už se mi to líbí nebo ne. Jinak zabije ona tebe. Jistě a neodvolatelně. Neroztrubuju to, ale nikoho, kdo by ji zabil v sebeobraně, bych nepotrestal. Nedopustím ale, aby byla zabita bez pokusu o záchranu. Už tu byly tři pokusy o zapálení Starého zámku, stříleli po ní z luků, kopali jámy, líčili pasti a osidla - dokud jsem jich pár nepověsil. Ale tady jde o něco jiného. Poslyš mistře!"
"Prosím."
"Po třetím kuropění, chápu-li tě správně, už tu nebude striga. CO ale bude?"
"Půjde-li všechno dobře, pak čtrnáctiletá dívka."
"Rudooká? S krokodýlími zuby?"
"Normální dívka. Jen..."
"No?"
"Fyzicky."
"A bác ho. A psychicky? Každý den k snídani vědro krve? Dívčí stehýnko?"
"Ne. Psychicky... to se nedá jen tak říct. Myslím, že na úrovni, co já vím, tak tří, čtyřletého dítěte. Delší dobu bude vyžadovat zvláštní péči."
"To je samozřejmé. Mistře?"
"A může se to vrátit? Někdy později?"
Zaklínač mlčel.
"Aha," dovtípil se král. "Může. A co pak?"
"Kdyby po dlouhých, několikadenních mdlobách zemřela, musíte její tělo spálit. A to co nejrychleji."
Foltest se zasmušil.
"Já si ale nemyslím," dodal Geralt, "že k tomu musí dojít. Pro jistotu vám, pane, dám několik rad, jak nebezpečí zmenšit."
"Už teď? Není to brzo, mistře? Co když..."
"Už teď," přerušil jej Riv. "Může se stát cokoli, králi. Může se stát, že ráno v kryptě najdete odčarovanou princeznu a mou mrtvolu."
"To snad ne. I přes mé svolení k sebeobraně? A to ti na něm, jak se zdá, ani moc nezáleželo."
"Je to vážná věc, králi. Riziko je veliké. Proto poslyšte - princezna musí mít na krku neustále safír, nejlépe inkludovaný, a to na stříbrném řetízku. Ve dne v noci."
"Co je to inkludovaný?"
"Se vzduchovou bublinou uvnitř. Kromě toho v její ložnici občas palte jalovcové, jeřabinové a lískové větvičky."
Foltest se zamyslel.
"Děkuji ti za rady, mistře. Uposlechnu tě, pokud... A teď zase pro změnu poslouchej ty. Zjistíš-li, že je to beznadějné, zabij ji. Odčaruješ-li ji a děvče nebude... normální... budeš-li mít jen stín pochybností, že se to podařilo, zabij ji také. Neboj se, neublížím ti. Před lidmi po tobě budu řvát, vyženu tě z paláce i z města. Nic víc. Odměnu ti, samozřejmě, nevyplatím. Snad něco usmlouváš - však víš od koho."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Geralte," Foltest zaklínače poprvé oslovil jménem.
"Prosím?"
"Co je pravdy na těch řečech, že to dítě je takové, protože Adda byla mou sestrou?"
"Jen málo. Žádná kletba nepůsobí sama od sebe, někdo ji musí vyslovit. Jsem ale toho názoru, že váš svazek se sestrou je prvotní příčinou té kletby a tedy i onoho následku."
"To jsem si myslel. Někteří z Vědoucích, i když ne všichni, to říkali také. Geralte, kde se to všechno, ty čáry a kouzla, vzaly?"
"To nevím, pane. Zkoumáním těchto jevů se zabývají Vědoucí. Nám, zaklínačům, stačí vědět, že tyto jevy vyvolává soustředěná vůle. A také vědět, jak s tím bojovat."
"Zabíjet?"
"Nejčastěji. Za to nám, konečně, také většinou platí. Málokdo chce zakletí zrušit, králi. Lidé se obvykle chtějí chránit před nebezpečím. A má-li nestvůra na svědomí nějaké lidské životy, musíte ještě počítat se mstou."
Král vstal, udělal pár kroků komnatou a zastavil se před zaklínačovým mečem, visícím na zdi.
"Tím?" otázal se, ale na Geralta ani nepohlédl.
"Ne, ten je na lidi."
"Slyšel jsem. Víš co, Geralte? Půjdu do krypty s tebou."
"To je vyloučeno."
Foltest se otočil. Oči se mu leskly.
"Víš ty, čaroději, že jsem ji nikdy ani nezahlédl? Ani po narození, ani potom. Měl jsem strach. A už ji ani nikdy spatřit nemusím, že? Snad mám aspoň právo vidět, jak ji budeš vraždit."
"Opakuji, že je to vyloučeno. Byla by to jistá smrt. I pro mne. Povolím pozornost, vůli... Ne, králi."
Foltest se otočil a přistoupil ke dveřím. Geraltovi se na okamžik zazdálo, že odejde beze slova, bez rozloučení, ale král se zastavil a pohlédl na něj."
"Docela ti věřím," pravil. "I když je jasné, jaké jsi kvítko. Slyšel jsem, co se stalo v hospodě. Jsem si jistý, že jsi ty chlapy pozabíjel jen proto, abys otřásl lidmi i mnou. Je mi jasné, že jsi je mohl porazit i bez zabíjení. Mám strach, že se nikdy nedovím, zda jsi mou dceru šel zachránit nebo zabít. Já s tím ale souhlasím. Musím s tím souhlasit. A víš proč?"
Geralt neodpověděl.
"Protože si myslím," řekl král, "že to děvče trpí. Nemám pravdu?"
Zaklínač do krále zabodl své oči. Nepřitakal, nepřikývl, neučinil ani nejmenší gesto, ale Foltest věděl, znal odpověď.

VI.

Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval. Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla. Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí, skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů. Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný, najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt, zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě. A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu. Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne, nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy! Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku, opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky. Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená, jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do manžety, do spánku.

VII.

Ostrit se rychle vzpamatoval a bloudil očima v naprosté tmě. Zjistil, že je svázaný. Geralta, stojícího vedle sebe, neviděl. Zorientoval se ale, kde je a hrozně zavyl.
"Mlč," upozornil jej zaklínač, "ať ji nepřivoláš předčasně."
"Ty prokletý vrahu! Kde jsi? Okamžitě mě rozvaž, lumpe! Za tohle budeš, ty zkurvysyne, viset!"
!Mlč!"
Ostrit se s námahou nadechl.
"Chceš mě tu nechat, aby mě sežrala! Svázaného?" otázal se, teď už ale mnohem tišeji. Nadávku přidal skoro šeptem.
"Ne," odpověděl zaklínač. "Pustím tě. Ale ne hned."
"Ty lotře!" zasyčel Ostrit. "Abych strigu odlákal, co?"
"Přesně tak."
Ostrit ztichl, přestal sebou házet a zůstal klidně ležet.
"Zaklínači?"
"Copak?"
"To, že jsem chtěl svrhnout Foltesta, je čistá pravda. Nejsem sám. Ale jen já toužil po jeho smrti, chtěl jsem, aby zemřel v mukách, aby zešílel, aby zaživa shnil. A víš proč?"
Geralt mlčel.
"Miloval jsem Addu. Královu sestru. Královu milenku. Královu děvku. Miloval jsem ji... Zaklínači, jsi tady?"
"Jsem."
"Vím, co si myslíš. Jenže to není pravda. Věř mi, nepoužil jsem žádné čáry. Ani žádná kouzla neznám. Jen jednou jsem ve vzteku řekl... Jen jednou. Zaklínači, slyšíš?"
"Slyším."
"Byla to jeho matka, stará královna. Určitě to byla ona. Nemohla se dívat na to, jak on a Adda... Já ne. Víš jen jednou jsem se pokusil přemluvit ji a Adda... Zaklínači? Neovládl jsem se a řekl... Zaklínači? Byl jsem to já? Já?"
"Teď už je to jedno."
"Zaklínači, už se blíží půlnoc?"
"Blíží."
"Pusť mě dřív. Dopřej mi víc času."
"Ne."
Ostrit skřípění odsouvané náhrobní desky neslyšel, ale zaklínač ano. Sklonil se a dýkou rozsekl velmožova pouta. Ostrit na nic nečekal, zvedl se a neohrabaně pokulhávaje se celý ztuhlý rozběhl. Jeho oči se tmě už dokázaly přizpůsobit, takže cestu z hlavního sálu k východu rozeznával dobře.
Z podlahy s rachotem vyrazila deska, uzavírající vstup do krypty. Geralt, předvídavě ukrytý za schodiště, zahlédl strižinu obludnou postavu, hbitě a rychle uhánějící za vzdalujícím se klapotem Ostritových bot. Nevydala ani nejslabší zvuk.
Noc rozčísl hrůzný, rozechvělý a šílený výkřik, otřásl starými zdmi, chvějivě se nesa do výšky. Zaklínač nedokázal vzdálenost odhadnout přesně - jeho zostřený sluch jej pletl - věděl ale, že striga Ostrita dopadla velice rychle. Příliš rychle.
Vyšel doprostřed sálu, postavil se u vchodu do krypty a odhodil plášť. Pohnul rameny, to aby si upravil meč, a natáhl si rukavice. Měl ještě chvilku čas. Věděl, že i když se za posledního úplňku striga dobře nažrala, Ostritovu mrtvolu hned tak neopustí. Srdce a játra pro ni byla příliš cenná, látky v nich obsažené jí umožňovaly dlouhý pobyt v letargii.
Zaklínač čekal. K východu jitřenky, jak počítal, zbývaly ještě tři hodiny. Kohoutí zakokrhání by jej mohlo splést. V okolí ale žádní kohouti ani nebyli.
Pak ji uslyšel. Šla pomalu, nohama šoupajíc po podlaze. A pak ji i uviděl.
Popis byl přesný. Nesouměrně velká hlava, sedící na krátkém krku, byla zahalená rozcuchanou svatozáří rusých vlasů. Oči svítily ve tmě jako dva karbunkly. Striga se zastavila a upřela zrak na Geralta. Pak otevřela tlamu, jako kdyby se chtěla pochlubit řadami bílých a špičatých zubů, načež čelisti zaklapla se zvukem, připomínajícím zavření železné bedny. A pak najednou bez rozběhu skočila a začala se na zaklínače sápat zkrvavenými drápy.
Geralt uskočil, zavířil v rychlé piruetě, striga se o něj otřela, také se roztočila, ale její drápy rozčísly jen vzduch. Nezapotácela se, ale opět zaútočila - okamžitě, z otáčky, zuby klaply těsně u Geraltovy hrudi. Riv odskočil na druhou stranu, třikrát změnil směr otáčení ve vířivé piruetě, čímž strigu zmátl. Při odskoku ji silně, i když bez rozmachu, udeřil stříbrnými trny, vsazenými do svrchní strany rukavice, do spánku.
Striga hrůzně zakřičela, její řev naplnil dvorec dunivou ozvěnou, pak upadla, ztuhla a začala výt - hluše, zlověstně, zuřivě.
Zaklínač se zlostně usmál. První pokud - s tím ostatně také počítal - dopadl skvěle. Stříbro bylo pro strigy, jako ostatně pro všechny nestvůry, přivolané k životu kouzly, vražedné. Byla zde tady šance, že tahle bestie je stejná jako ostatní, což by mu mohlo dopomoci k úspěchu. Stříbrný meč mu pak - v nejhorším případě - mohl zaručit život.
Striga s dalším útokem příliš nepospíchala. Teď se blížila pomalu, cenila zuby, odporně přitom slintajíc. Geralt ustoupil obloukem, opatrně našlapoval, zpomalováním a zrychlováním pohybu strigu mátl, neumožňoval jí skočit. Přitom rozvíjel dlouhý, tenký a pevný řetěz se závažím na konci. Řetěz byl také stříbrný.
V okamžiku, kdy se striga odrazila a skočila, zasvištěl řetěz vzduchem a jako had bleskově omotal paže, krk i hlavu nestvůry. Striga se svalila s pronikavým pískáním. Válela se po podlaze, hrozně přitom řvala - nebylo poznat, zda vztekem či ze žhavé bolesti, již ji spaloval nenáviděný kov. Geralt byl spokojen - kdyby chtěl strigu zabít, měl teď tu nejlepší příležitost. Nic v dosavadním chování strigy ale nenasvědčovalo tomu, že by to měl být nevyléčitelný případ. Stáhl se do bezpečné vzdálenosti a nespouštěje oči z balíku svíjejícího se na podlaze, zhluboka dýchal a soustředil se.
Řetěz praskl, stříbrné články se zvonivě rozsypaly na všechny strany. Vztekem zaslepená striga se s vytím vrhla do útoku. Geralt klidně čekal, jen zvednutou pravou rukou před sebou ve vzduchu kreslil Znamení Aard.
Striga odletěla několik kroků zpět, jako po ráně kladivem, udržela se ale na nohou. Ukázala drápy a odhalila tesáky. Vlasy se jí zvedly a rozevlály, jako kdyby stála v prudkém větru. S námahou, chroptíc, krok za krokem šla dál. Přese vše šla.
Geralt zneklidněl. Nečekal sice, že by tak prosté Znamení dokázalo strigu úplně znehybnět, jenže také nečekal, že bestie odpor překoná tak snadno. Nedokázal Znamení držet příliš dlouho, bylo to příliš vyčerpávající a striga před sebou měla ne více než deset kroků. Prudce Znamení sejmul a uskočil. Přesně jak čekal, přeběhla zaskočená striga dopředu, ztratila rovnováhu, upadla, sklouzla po podlaze a spadla po schodišti do zejícího otvoru krypty. Zezdola se ozvalo její zuřivé zavytí.
Aby získal čas, skočil Geralt na ochoz schodiště. Neurazil ještě ani polovinu dráhy, když striga vyrazila z krypty, uhánějíc jako velký černý pavouk. Zaklínač počkal, až za ním vyběhne na schody, vyšvihl se na zábradlí a skočil dolů. Striga na schodišti se otočila, odrazila se a rozletěla se za ním neuvěřitelným, více než desetimetrovým skokem. Teď už se jeho piruetami nedala tak snadno oklamat - dvakrát svými drápy poznamenala Rivovu kazajku. Odmrštil ji ale novým, silným úderem stříbrnými trny. Striga zaváhala. Víc a víc rozzuřený Geralt se zapotácel a mohutným kopancem do boku srazil bestii k zemi.
Zařvala silněji než kdy předtím. Až ze stropu začala padat omítka.
Potom se zvedla. Třásla se v neovladatelném vzteku a touze po krvi. Geralt čekal. Tasil meč, opisoval jím ve vzduchu kruhy, postupoval, kroužil kolem ní, jen dával pozor, aby mečem nehýbal v rytmu a tempu svých kroků. Neskočila. Přibližovala se pomalu a pozorně sledovala zářivý stín čepele. Geralt se najedno zastavil a ztuhl. Znejistělá striga se zastavila také. Zaklínač ostřím opsal půlkruh a udělal krok směrem k ní. Pak další. A pak, s roztočeným mečen nad hlavou, skočil.
Striga se schoulená snažila dostat z jeho dosahu. Ale Geralt byl blízko a v ruce se mu leskla zbraň. Oči mu zlověstně plály, ze semknutých rtů vyrazil chraptivý výkřik. Striga musela opět ustoupit, tlačena silou soustředěné nenávisti, zuřivosti a násilí vyzařující z útočícího člověka. Tlak na ni dorážel ve vlnách, vnikal jí do mozku a vnitřností. Až k bolesti zasažena dosud neznámým pocitem roztřeseně a tence vyjekla, otočila se na místě a dala se na bláznivý útěk do temného bludiště zámeckých chodeb.
Roztřesený Geralt zůstal stát uprostřed sálu. Byl sám. Trvalo to dlouho, říkal si, než ten tanec na okraji propasti, ten bláznivý, příšerný válečný tanec přinesl očekávaný výsledek, než dosáhl psychické jednoty s nepřítele a dostal se k základům soustředěné vůle, přeplňující nitro strigy. Zlé, chorobné vůle, z jejíž pomocí se striga zrodila. Zachvěl se, když si připomněl okamžik, v němž zachytil náboj zla, aby jej pak jako zrcadlo odrazil na nestvůru. Ještě nikdy se nesetkal s takovou koncentrací nenávisti a vražedné zuřivosti - ani u bazilišků, kteří se v tomto ohledu těšili té nejhorší pověsti.
Tím líp, napadlo jej, když šel ke vchodu do krypty, černajícímu se v podlaze jako obrovská kaluž. Tím líp, tím silnější ránu striga dostala. Bude mít víc času na další věci. Než se striga otřese z šoku. Zaklínač pochyboval, že by něco takového dokázal znovu. Účinek elixírů slábl a úsvit byl ještě daleko. Striga se do krypty nesmí dostat před jitřenkou, jinak by celá jeho dosavadní námaha byla zbytečná.
Sestoupil dolů. Krypta nebyla velká, byly v ní jen tři mohutné sarkofágy. Hned první u vchodu měl odsunuté víko. Geralt vytáhl třetí flákónek, rychle jej vypil a ponořil se do rakve, která byla, jak ostatně čekal, dvojitá - pro matku a dceru.
Víko zasunul teprve tehdy, když seshora zaslechl řev. Lehl si naznak vedle mumifikovaných ostatků Addy, na desku zevnitř nakreslil znamení Yrden. Na prsa si položil meč a malé přesýpací hodiny, naplněné fosforeskujícím pískem. Pak zkřížil ruce. Teď už výkřiky strigy neslyšel. Přestal slyšet cokoli, protože vraní oko a vlaštovičník začaly účinkovat.

IX.

Když otevřel oči, byl písek v hodinách už úplně přesypaný, což znamenalo, že letargie byla delší než bylo třeba. Nastražil uši - neslyšel nic. Jeho smysly už pracovaly normálně. Uchopil meč do ruky, dlaní přejel po víku sarkofágu, zabručel zaříkadlo a pak desku lehce odsunul na několik palců. Ticho.
Odsunul víko ještě víc, posadil se - zbraň držel pohotově - a vystrčil ven hlavu. V kryptě byla tma, ale zaklínač věděl, že venku už svítá. Vykřesal oheň, zapálil malou lampičku a zvedl ji. Na zdech se objevily podivné stíny. Nikde nic.
Vyhrabal se ze sarkofágu. Byl celý obolavělý, ztuhlý a prochladlý. Pak ji spatřil. Ležela naznak u sarkofágu, nahá a v bezvědomí.
Byla spíš škaredá. Štíhlounká, s malými hrotitými prsy, špinavá. Světlé rusé vlasy měla skoro až do pasu. Postavil lampičku na desku, přilehl k ní a sklonil se. Ústa měla bledá, na lícní kosti velikou modřinu, památku na jeho úder. Svlékl si rukavice, odložil meč a bez okolků jí zvedl ret. Zuby měla normální. Sáhl po její ruce, zakryté rozcuchanými vlasy. Než nahmatal dlaň, spatřil otevřené oči. Pozdě.
Sekla jej drápy do krku. Zaťala hluboko, jeho krev jí zbrotila tvář. Zavyla a druhou rukou mu sekla po očích. Svalil se na ni, chytil ji za obě zápěstí a přitiskl dívku k podlaze. Cvakla, teď už krátkými zuby, před jeho tváří. Udeřil ji čelem do obličeje a stiskl co nejvíc mohl. Neměla už dřívější sílu, jen se pod ním svíjela, vyla a vyplivovala krev - jeho krev - která jí zalévala tvář. Silně krvácel. Neměl čas. Zaklel a citelně ji kousl do krku pod uchem, zakousl se a držel tak dlouho, dokud se nelidské vytí nezměnilo v tichý nemohoucí křik a pak v přidušené vzlykání - pláč čtrnáctileté dívenky, jíž někdo ubližuje.
Když se přestala hýbat, pustil ji, zvedl se na kolena, vytrhl z kapsy na rukávu kus látky a přiložil ji ke krku. Nahmatal meč, přiložil jej omdlelé dívce na hrdlo a sklonil se nad její dlaní. Nehty měla špinavé, polámané, zkrvavené, ale... normální. Naprosto normální.
Těžce se zvedl. Vchodem do krypty se vlévalo lepkavě mokré šero úsvitu. Vykročil ke schodům, ale zachvěl se a těžce usedl na podlahu. Krev prosakující zkrvaveným plátnem mu po ruce stékala do rukávu. Rozepnul kazajku, roztrhl košili, páral a trhal cáry a vázal si je kolem krku. Bylo mu jasné, že nemá moc času, že co nevidět omdlí...
Stihl to. A omdlel.
Ve Wyzimě, za jezerem, potřetí zakokrhal kohout s načepýřeným peřím.

X.

Uviděl bílé zdi a hrázděný strop komnaty nad strážnicí. Pohnul hlavou, ale bolestí se stáhl a zasténal. Krk měl silně, dobře a odborně ovázaný.
"Lež, čaroději," řekl Velerad. "Lež a nehýbej se."
"Můj... meč..."
Velerad zakroutil hlavou.
"No jo, no jo. Ten tvůj stříbrný zaklínačský meč je samozřejmě to nejdůležitější. Je tady, neboj. Meč i kufřík. A tři tisíce orenů. Jo, jo. Nic nemluv. To já jsem starý hlupák a ty moudrý zaklínač. Foltest to opakuje celé dva dny."
"Dva..."
"Jasně. Dva dny. Pěkně ti ten krk zřídila. Bylo vidět všechno, co tam uvnitř máš. Ztratil jsi moc krve. Ještě štěstí, že jsme do krypty běželi hned po třetím zakokrhání. Ve Wyzimě tu noc stejně nikdo nespal. Nešlo to. Dělali jste tam strašný kravál. Neunavuju tě?"
"Prin... cezna?"
"Princezna, co, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí. A čůrá do postele. Ale Foltest říká, že se to spraví. Doufám, že ne k horšímu, co, Geralte?"
Zaklínač zavřel oči.
"No dobře, vždyť já už jdu." Velerad vstal. "Jen odpočívej. Geralte? Než půjdu, řekni mi - proč jsi ji chtěl zakousnout? He - Geralte?"
Zaklínač spal.


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 11:41:56 | #251

Proti zaklinacovi nic nemam, ty pribehy uplne neznam, ale prisel jsem s tim do styku, protoze jsem hral zaklinace 3 divoky hon jen tak mimochodem docela dobra hra, to jsem trochu pochopil o co se jedna, ackoliv to neni stejny jako cely ten pribeh ve forme knizni podoby, tak jako zabava se to osvedcilo.


(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 10:33:04 | #253

Já hrál jedničku a dvojku, jedničku jsem dohrál, ta byla perfektně namluvená i českým dabingem, dvojka je rozsáhlá a do trojky se právě nechci pouštět, abych si nezmrvil děj. Povídky jsou nejlepší, alespoň podle mne ty nejstarší, neb jsou na motivy původních pohádek...jen s drastičtějším koncem resp. realističtějším *809* Například povídka Menší zlo, je podle původní pohádky o sněhurce a sedmi trpaslících atd. Od té doby, co je tam moc Yeneffer, kterou nesnáším, tak je to takový moc zaláskovaný a to už není ono *34678*


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 11:21:53 | #254

Ja tu trojku divoky hon hral na konzoli a tam dabing v cestine neni, ale jsou tam ceske titulky a cesky menu, dabing se muze nastavit na polstinu, to je pribuzny jazyk a da se tomu docela rozumet. Ten jejich romanek nebo laska mi nevadi, protoze je to neco jineho trochu a ozivuje to ten dej i kdyz to neni uplne nejak zazivne, protoze je to vetsinou o tech bojich a o tom putovani v te hre. Jsou dobry ty datadisky k ty trojce, ty jsem si zahral taky, srdce z kamene a o vine a krvi. Jenom je blby, ze jak se vsechno dohraje, tak uz tam neni co delat v te hre, protoze pak uz se nespawnujou ani nejaky nepratele, ktery by se dalo rezat jako je to ve Skyrimu treba. :D Nejvic zajimava postava je ten zrcadelnik, ktery je v podstate skryty demon.


(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 12:12:28 | #256
trojka a dvojka mají podobný bojový už schopný systém, to byla jediná velká slabina jedničky, právě ten systém bojů, rovněž se mi líbily vymakaná Intra u celé této trilogie...jedna za všechny

(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 13:26:49 | #258
ještě z jedničky
&t=3s v češtině

(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 16:54:11 | #261

Chapu a pekny trailery. Co na me zapusobilo ve trojce jsou taky ty odporne zakerne carodejnice a jejich krvavy nechutarny. :D Trailer sem ale asi radsi davat nebudu, protoze se to uplne nehodi. :D Ale dam sem jiny trailer se zrcadelnikem. Muze mit dva ruzne konce v zavislosti na rozhodnuti, ja ho treba zahranil. :D


(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
15.07.19 10:17:27 | #262

to je právě také to, co se mi líbilo...různé řešení a různé podle toho konce, tak to funguje už i od jedničky, proto, když to člověk hraje třeba podruhé, nemusí to být totéž
*34678*


(Karma: 259)
| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v=faNfePD1rIk
11.07.19 09:18:02 | #248
(Karma: 259)
| Předmět: Hněv Andělů
10.07.19 15:35:11 | #247

Mocná je záře posledního soudu,
je slyšet hymna na zem padlých andělů.
Obloha sténá, mraky jsou v plamenech
a řeky splynou v jeden smrtící proud.
Mocná je záře a hvězda Lucifera,
anděli vzpoury, co vedeš k zánikům.
Inferno zpívá hněvem andělů,
přichází konec biblických rozměrů.
Kde je tvé království,
kdy přijde doba temna?
Dorazí cestovatel, který zničí svět?
Vždyť oči boha jsou dávno plné pláče
a hříchy lidstva co dotýkají se hvězd.
Ty sám sešli hněv andělů!
Anděli světla, ty mocná jitřní hvězdo,
potrestej zemi hněvem svých andělů.
Otevři hroby a dej upírům jména,
než naše duše zaniknou v temnotách.
Kletba a hříchy a dobyvatel času
je pyšný člověk, co sám sebe zahubí.
Magií černou spoutej jeho duši
a vědy okultismu ať vládnou nad zemí.
Ty sám sešli hněv andělů!


(Karma: 259)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.3
05.07.19 10:15:52 | #244
(Karma: 259)
| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G č.3
05.07.19 10:44:28 | #245
(Karma: 259)
| Předmět: Páteční Š+G č.3
05.07.19 10:02:39 | #243

Branné cvičení naší školy
Ustálený tok dní školního roku bývá osvěžen několika málo akcemi, které žactvu přinášejí vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří se mnohdy nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory v atletice a zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou, se týden před branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu. O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně, zda se žactvo na cvičení těší tak jako on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl od ředitele měli učitelé před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil.

12. října, samozřejmě za deště, zimy a mlhy, jsme se sešli v 8.00 na konečné stanici devítky v Motole. Cvičení začalo až v 8.15, neboť to, že Koudelka z 9.B kousl průvodčího do prsou při tahanici o dětský lístek, nelze považovat za naplánovanou bojovou akci. Naší třídě byl přidělen úkol hlídat nejvyšší kótu v kraji. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší učitelce Janě Modřanské, která byla již dvanáctý měsíc v jiném stavu, jsme viděli, že by zamířila raději do údolí. Proti ředitelovu rozkazu však nebylo odvolání.

Pomalu jsme se šourali ke kótě. Byla to námaha, pravda, ale mohly nás potkat horší úkoly. 7.B se například musela plazit v korytě potoka a hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což nebylo lehké, neboť šlo o modýlek zhotovený z mýdla. K poledni jsme se dostali na určený vrchol. Cestu zpestřila naše třídní učitelka Jana Modřanská, která nemohouc dále, si usmyslila, že se pocvičíme v nošení raněného. Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona. Notnou chvíli jsme pak leželi v trávě a ošetřovali opuchlé nohy. Zejména si naříkal Blatev, který jako vždy neměl ponožky, nehledě k tomu, že ho v polovině cesty opustila beze slova i podrážka levé boty. Jakmile se však zvedla mlha, zapomněli jsme rázem na všechny bolesti a útrapy. Pohled do údolí stál za to. Biolog Fuchs totiž zapomněl doma pohyblivé terče pro výcvik žáků devátých tříd, což mu ředitel, který si na střelbu potrpěl a jehož mládenecký byt zdobila nevídaná sbírka pouťových růží a opiček na gumě, nemínil odpustit. "Uvědomte si, Fuchsi," křičel, "že za války byste již nyní stál před polním soudem!" "Vidíte to příliš černě," snažil se oponovat bledý učitel, "střílet se dá do lecčehos." "Ano, například do vás," potvrdil biologův nápad Vachta. "No vidíte, je to vyřešeno," zaradoval se Fuchs, začal hopkat po poli a smál se až do prvního zásahu. S přibývajícími minutami přestávalo být hopsání čilé, dokonce jsme zaslechli slabé volání o pomoc. Když pak ředitel ukončil první část střeleckého výcviku a dal pokyn k přísunu pancéřových pěstí, začal si Fuchs rychle hrabat noru. Snad proto Vachta ve výcviku zaimprovizoval a nechal přinést bedničku s granáty. Naštěstí si toho pohyblivý cíl všiml, přestal dlabat v zemi a dezertoval k lesu. Šplhoun Kaufmann na to nezapomněl upozornit ředitele. "Žádný strach, Kaufmanne," usmál se Vachta, "teď se pobavíme. Zrádce právě vbíhá do mého minového pole." Byla to pravda. Minové pole mezi jetelem a březovým hájkem bylo ředitelovou chloubou. Však se v něm také Fuchs měl co točit. Dribloval jako kybernetická myška a k prvním břízám dobíhal řádně zpocen námahou. To nadchlo i ředitele Vachtu. "Samo nebe rozhodlo," prohlásil, "že Fuchs má dále učit biologii."

My na kopci jsme se bavili výborně. Slunko již prorazilo mlhu a solidně hřálo. Někteří využívali příjemného podzimku i k opalování. Ptáček s Kuvou si pak rozdělali ohníček a opékali chléb a radovali se, jak letošní cvičení probíhá pro naši třídu hladce. Chválili však den před večerem. Vachta dal pokyn k dobytí kóty 415. Naneštěstí to byla kóta naše. Jana Modřanská, neschopná boje, pověřila velením žáka Karla Matýska, velkého znalce husitství. Pod jeho taktovkou jsme také odrazili první útok pomocí balvanů a útržků skal. Na chvíli jsme si oddechli, ale všichni tušili, že hlavní nápor teprve přijde. Přišel. Ředitel Vachta rozmrzen tím, že byl sám zasažen kusem skály do oka, nařídil útok opakovat. Přitom jemně kývl na Fuchse. Vyzvaný pochopil, že má příležitost. Ač postřelen, vyrazil na kótu jako smyslů zbavený. Za ním se hnali jeho žáci. U nich byl Fuchs populární od té doby, co vyhrál chodecké závody, při nichž pořadatelé nezajistili účast. Svržené kameny sice zase vykonaly své a řady dobyvatelů prořídly, ale Fuchs, zvyklý na zásahy, běžel dál a za ním dobrých dvacet nejvěrnějších. "Došlo nám střelivo," volal zoufale Fikejz a marně rýpal nožíkem žulový masiv. Zblblý Matýsek nařídil stavět vozovou hradbu, zapomínaje, že není z čeho. Nepřátelé se hrozivě blížili a jizva na Fuchsově čele byla patrná již pouhým okem. Diabolky ze vzduchovek nám svištěly kolem uší. "Ztráty jsou povoleny," povzbuzoval zdola megafonem útočníky Vachta. Náš konec se blížil. Nebylo střelivo, ubývalo sil a morálka klesla k nule. Matýskovo chroptění "Hrr na ně!" už nikdo nebral vážně. Vtom se od ohníčku vztyčil doposud klidně sedící Kuva. Vzal opečený chléb a s tichou kletbou jím mrštil vztekle nazdařbůh dolů. Naštěstí pro nás stál v cestě nazdařbůh dolů Fuchs. Horký pecen ho plnou vahou udeřil moučnou stranou naplocho do tváře. Tříkilový šumavan vykonal své. Fuchsův pád z hory vyvolal zděšení mezi jeho spolubojovníky. Zasažený učitel se zastavil až před Vachtou. Trochu se třásl. "S atomem jsem nepočítal, pane řediteli," zašeptal vyčítavě, sklopil hlavu a rozplakal se.

Jak bude vypadat příští cvičení, nevíme. Známe zatím jen první neoficiální ředitelův rozkaz, že ke svačině jsou povoleny pouze housky.


(Karma: 259)
| Předmět: Svatá Válka
04.07.19 11:49:07 | #238

Úsvit začíná
Je obloha v krvi zbarvená
Chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot je peklo na zemi
Mrtví se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Všichni žijem ve strachu
Přichází noc měsíc je úplněk
Bohové si najdou cestu
Skrze kterou k tobě promluví
A každý z nás projde peklem
Aby dosáhl spasení

Úsvit začíná
Je obloha v krvi zbarvená
Tak chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot Inferno na zemi
Zombie se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Teď povedem svatou válku
Přichází noc venku je úplněk
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou

Zlatý jezdec
A bílá znamení
Teď přichází skrze bolest
Do osidel svaté války
Teď přicházíš skrze vědomí
Že tu nebudem věčně žít
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Nezbývá nic než doufat
Že odpustíš naše viny
Nezbývá nic než čekat
Na ten čas až udeří zvony
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou