Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 1017x
Příspěvků:
44

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - fantasy, horror, či cokoloviv, co má nekomerční hlavu a patu

(Karma: 92)
| Předmět: Netvor...kdo ale nakonec ten netvor je, že....
04.10.18 12:58:53 | #27

Alfred Elton van Vogt - Netvor

Když velká loď přistála v rozvalinách města, Enoch vstoupil do svého kulovitého energetického krytu a vydal se na obhlídku. Mezi troskami ležely kostry dvounohých tvorů, které se pod dotykem jeho chapadla rozpadávaly v prach. Enocha zarazilo, že nikde neviděl kostru dítěte.

"Myslíte, že bychom měli některého z těch tvorů oživit? zeptal se historika Yoala, který ho doprovázel.

"Zatím počkáme," řekl Yoal. "Rada soudí, že na této planetě není něco v pořádku. Všechno je mrtvé, dokonce i hmyz, ale rostlinstvo - a to je zajímavé - zůstalo nedotčeno. Než ji začneme kolonizovat, musíme zjistit, co se tu vlastně stalo. To, že chybí kostry dětí, by mohlo znamenat, že tito tvorové dosáhli stadia nesmrtelnosti. Ale proč jsou pak mrtví?"

Rada se shromáždila v relativně zachovalé budově muzea, kde prošla několika sály s technickými exponáty, až došla do místnosti, v níž byly uloženy kostry, ale i celá těla tvorů, patřících zřejmě k dominantní rase této planety. Hamar, vedoucí biolog výpravy, se sklonil nad tělem ležícím v kamenném sarkofágu a zabaleném do dlouhých pruhů látky. Jeho pomocníci se ani nezdržovali vybalováním těla, pouze odštípli kus lebeční kosti.

"Při oživování začneme s nejnižšími vývojovými fázemi těchto tvorů, abychom tak získali představu o průběhu jednotlivých stadií vývoje. Toto tělo", pokračoval ve svém výkladu Hamar, "jsem si zvolil proto, že balzamování svědčí o primitivních znalostech chemie. Zřejmě se jedná o předstrojovou civilizaci, a právě tu si vezmeme za základ zkoumání."

Přítomní členové rady se zájmem přihlíželi, jak biologové vložili odštěpek lebky do oživovacího přístroje, v němž proběhne proces, jehož výsledkem bude živý tvor. Zapojením univerzálního překladatelského zařízení se pak s nově zrozeným člověkem bude možno domluvit.

Princip to byl celkem jednoduchý. Tkáň vyšších organismů je tvořena diferencovanými buňkami, tedy takovými, které při tvorbě těla mají jedinou, přesně vymezenou funkci. V oživovači se rozloží na svou atomovou a elektronickou podstatu, čímž vzniknou prvotní, nediferencované buňky, schopné vytvářet jakoukoliv část organismu, tedy prakticky celého tvora. Příklad tohoto procesu lze nalézt u primitivních životních forem, například u láčkovců, kde z oddělené části těla vyroste nový jedinec.

Oživený tvor se posadil a zamrkal. "Smrt je tedy skutečně branou do nového života, ale kde je mé služebnictvo?" Zarazil se, když kolem sebe spatřil neznámé tvory. Padl na kolena, ale pak zlostně povstal. "Vy nejste egyptští bohové, ale bezejmenní démoni, jimž se nebudu klaněti."

Kapitán Gorzid pokynul strážím. "To nemá smysl, zabte ho!"

Dvounohý tvor se rozplynul v ohni paprskometu.

Druhý oživený tvor se posadil a celý se začal chvět. "Bože, už se nikdy nedotknu chlastu. To auto jsem sice řídil, ale..."

"Co je to auto," přerušil ho Enoch.

"To je vůz, kde zařadíte rychlost, šlápnete na plyn a..."

"Plyn", řekl palubní inženýr Weed, "to znamená, že řídil recenzie kníh vůz s výbušným motorem, takže víme, do jaké epochy ho zařadit."

Kapitán Gorzid pokývl a dal znamení strážnému s paprskometem.

Třetí muž se posadil a zamyšleně je pozoroval. "Vy jste přišli z kosmu?" zeptal se zvědavě. Enoch zachytil znepokojený pohled Yoalových očí. Tento dvounohý netvor se abnormálně rychle přizpůsobil nastalé situaci.

Netvor povstal a přešel k oknu. Vyhlédl ven a byl zřejmě překvapen. "Co se tady vlastně stalo?"

"To se chceme dozvědět my od vás!"

"Mohl bych se projít po muzeu?"

"Dobře. Ale jediný podezřelý pohyb a...!"

Netvor se usmál, ale ani pohledem nebo pohybem nedal najevo, že si všiml ohořelé podlahy na místě, kde zahynuli jeho dva předchůdci. Sledován skupinou vědců a strážných přešel do sálu strojů. Zastavil se: "Je zbytečné jít dál," řekl zamyšleně. "Tady je počítač explodujících atomů, jímž lze regulovat řetězovou reakci. V mé době jsme pouze tušili, že by něco podobného mohlo existovat, a to jsme za sebou měli už dva tisíce let atomové éry."

Palubní inženýr Weed vzrušené zašeptal kapitánu Gorzidovi: "Přístroj limitující jadernou energii jsme sice vyrobili již před několika sty lety, ale až dosud jsme nepřišli na to, že by mohlo existovat zařízení na základě počítače anihilovaných atomů!"

Kapitán Gorzid zbledl. "Zabte ho!" zvolal. Ale byl to strážný, kdo se zhroutil v plamenech. A pak další a další. Za stěnou ohně bylo vidět obrysy netvora sklánějícího se nad přístrojem, z něhož sršely modré jiskry. Někdo ze skupiny zasténal: "Na co jsme to narazili! Pouhou myšlenkou ovládá stroj!"

Všichni se dali na útěk. Za nimi se línaly modré plameny, ale ochranné pole je zadrželo, takže se včas dostali do lodi. Když vzlétli, shodili na muzeum atomovou pumu, která smetla budovu i s přilehlou částí města.

"Stejně jsme se nedozvěděli, proč ta rasa vyhynula," řekl Yoal, když se shromáždili v poradní místnosti. "Podle toho, co jsme zjistili, byli již dávno na vyšší technické úrovni než jsme my dnes, a to ještě zdaleka nevíme, čeho dosáhli předtím, než vymřeli!"

"To je pravda," souhlasil kapitán Gorzid, "ale za každou cenu musíme zjistit, co se tu vůbec stalo, jinak tuto nádhernou planetu nemůžeme doporučit k osídlení."

Na druhé polokouli přistáli u ruin velkého města a oživili jednu z koster, která musela patřit přímé oběti katastrofy. Tvor se posadil, rozhlédl se a - zmizel. V okamžiku, kdy se to stalo, poskočil indikátor silového pole o deset bodů. "To není možné," zvolal zděšeně palubní inženýr Weed. "Přece nemůže ovládat subnukleární síly pouhou myšlenkou!"

Kapitán Gorzid se rychle vzpamatoval: "Volám loď! Volám loď!" zařval do komunikátoru. "Okamžitě zničte lokátor planet a všechny oživovače a hlaste neprodleně splnění rozkazu!"

"Ti darebáci jsou snad hluší!" vztekal se kapitán, když se loď stále ještě neozývala. "Weede, vy jste zodpovědný za techniku, zjistěte, proč neodpovídají!"

Weedova zásahu však nebylo třeba, neboť loď se ozvala a potvrdila splnění příkazu. Všichni si oddechli. Zničení lokátoru zaručovalo, že netvor se nikdy nedozví místo, kde se nachází jejich rodná planeta a že mu nepadnou do ruky ani oživovače.

"Vrátíme se na loď", rozhodl kapitán. Pak ukázal na přístroj, jímž byl netvor oživen. "Stráže, okamžitě to zničte!" Stroj zmizel v žáru plamenů

"Támhle je!" vyjekl Enoch a ukázal chapadlem na skupinu nedalekých stromů, v jejichž stínu stála vysoká postava, která je zvědavě pozorovala. Pak pomalu vykročila směrem k nim. Duchapřítomný technik rychle přemístil ochranné pole mezi netvora a průzkumnou výpravu z planety Gana.

Netvor prošel ochranným polem jako by neexistovalo a zastavil se před skupinou. Hlavu měl hrdě vztyčenu a jeho oči svítily jako dva žhavé uhlíky. Zvláštním způsobem se zasmál, ale pak zvážněl.

"Když jste mě probudili, byl jsem jen zvědavý. Teď ale vážně přemýšlím, co s vámi udělám. Vím, že patříte k rase, která vybíjí obyvatelstvo jiných planet, aby je mohla sama osídlit."

"Stráže, zabte ho!" zařval kapitán Gorzid.

Když dohasla záře paprskometů, netvor stál dál na témže místě. Pokrčil rameny. "Jste sice vrazi, ale na druhé straně vám vděčím za své oživení. Pokud mi vydáte tajemství lokátoru planet, nechám vás odejít. Pak by nás už nic nemělo zastihnout nepřipravené jako při té poslední pohromě."

Enoch překonal strach svírající mu hrdlo a zeptal se: "Co se tady vlastně stalo?"

Netvorův hlas se změnil, jakoby znovu prožíval onu hrůznou dobu. "Elektronová bouře. Přihnala se z hlubin vesmíru. Šířka její fronty byla devadesát světelných let, takže pro nás nebylo úniku. Kosmické lodě jsme již dávno přestali stavět, protože jsme získali schopnost pohybovat se kosmickým prostorem sami, ale jen na vzdálenost čtyřiceti světelných let, takže jsme neměli kam uniknout. Dá se říct, že jsme doplatili na přechod z technické civilizace na čistě psychickou."

Ganajci si oddechli. "Takže vy neznáte tajemství oživovače ani lokátoru planet", řekl Yoal. "To je dobře, protože se ho nikdy nedozvíte!" Obrátil se ke svým druhům. "Přátelé, vraťme se na loď. Zde již nemáme co pohledávat."

Netvor pokrčil rameny a podivně se usmál. Beze slova se otočil a pomalu kráčel směrem k městu.

Vesmírná loď se vznesla a vypustila na město tři atomové bomby. Žádná z nich však nevybuchla.

"Tušil jsem to," kapitán Gorzid se obrátil ke svým druhům. "Přesto všechno bych se této planety nerad vzdal, protože její parametry jsou pro nás jako stvořené. Navrhuji, abychom se vrátili a znovu s tím netvorem promluvili. Snad dospějeme k nějaké vzájemně přijatelné dohodě."

Netvora našli na zápraží celkem zachovalého bungalovu, jak zametá verandu. Pohlédl na ně, odložil koště a pomalu jim vyšel vstříc.

Grorzidův návrh byl skvělým důkazem jeho diplomatických schopností. Nemůže prý očekávat, že by mu Ganajci pomohli oživit jeho druhy, a tak zůstane osamocen. Až Ganajci planetu osídlí, poskytnou mu rezervaci, kde bude moct v klidu a nerušeně žít.

"Proč neomezíte porodnost, když máte takový problém s populační explozí?" divil se netvor. "Co budete dělat, až osídlíte všechny planety a budete se množit dál?"

"Takový návrh je urážkou vznešeného poslání naší rady!" vybuchl vztekle Yoal.

Netvor pokrčil rameny. "Pokud nejste schopni sami omezovat své rozmnožování, budeme to muset udělat za vás!"

Mrazivé ticho, které po netvorových slovech nastalo, přerušil zlobným zasyčením Enoch: "Pokud si myslíš, že se ti podaří své druhy oživit, pak se mýlíš. Nejsi všemocný, jinak bys nás už dávno zničil!"

"Tak dost, Enochu!" zahřměl kapitán Gorzid. "Ultimatum tu dávám já!" Obrátil se k netvorovi a slavnostně řekl: "Tvore, vím, že budeš-li mít potřebný materiál a dost času, možná se ti podaří vyrobit oživovač. Podle mého odhadu to bude trvat tak asi dva roky. Do té doby se vrátíme s tolika válečnými loďmi, že každou minutu dopadne na tuto planetu tisíc bomb, a ty nemůžeš být všude, abys je neutralizoval. Všechny kostry tvých rodáků budou napadrť, takže nebudeš mít co oživovat. To se stane, pokud nepřijmeš náš návrh. A teď si dělej, co chceš!"

Netvor zavrtěl hlavou. "Co bych měl dělat? Nebudu dělat nic, alespoň ne hned. Ale jinak tvá úvaha o tom, že nejsem všemocný, je správná. Naproti tomu vy, jak se zdá, jste přehlédli jednu maličkost. Neřeknu vám, o co jde, to brzo poznáte sami. A teď zmizte, mám moc práce."

S těmi slovy se netvor chopil koštěte a pokračoval v zametání, aniž by se dále staral o zaražené Ganajce.

V Enochovi se vzbouřila nahromaděná zlost. Se vzteklým zavytím se vrhl na netvora, aby jej v sevření chapadel rozdrtil. Náhle však jím cosi smýklo a odhodilo ho to stranou. Enoch dopadl na zem a ztratil vědomí.

Když už byli vzdáleni asi třicet světelných let od planety, vřítil se do řídící kabiny se zoufalým výkřikem Enoch: "Netvor je na lodi!" V témže okamžiku si uvědomil, že onou 'maličkostí', o níž se netvor zmínil a která jim ušla, je jeho schopnost pohybovat se v kosmickém prostoru. Není divu, že Ganajci, kteří k tomu potřebovali kosmické lodě jí nevěnovali patřičnou pozornost.

Enoch jako by náhle zestárl. "Mám zato, že netvor se chce dostat na nějakou z našich planet," pokračoval zlomeným hlasem. "Získá tam lokátor planet a zmocní se některé z našich lodí a vrátí se zpět na svou planetu. A než přiletí naše lodě, oživí dostatečný počet svých druhů, aby mohl našemu útoku úspěšně čelit!"

Rozhlédl se po přítomných. V očích každého četl jednoznačné rozhodnutí a pocítil hrdost nad statečností příslušníků své rasy, ochotných obětovat své životy. Loď se nesmí vrátit domů, ale protože ani oni ani netvor ji nemohou zničit, zbývá jen jediné řešení - rozbít navi gační systémy a letět stále vpřed až do neprobádaných oblastí kosmu. Svou obětí zachrání ganajskou rasu před zkázou.

Dokončili dílo zkázy a navíc ještě odstranili kryty izolující vnitřek lodi od nukleárního centra. Asi po hodině letu, kdy se nekontrolovatelné záření už začalo šířit po všech prostorách lodi, napadlo Enocha něco, co jím otřáslo až do morku kostí. Vyskočil a hnal se bez dechu do astronomovy kabiny. Uchopil ho a třásl jím. "Skuri," sípal, "okamžitě se zeptej odpovědného technika, proč trvalo tak dlouho, než loď oznámila, že splnila kapitánův rozkaz zničit lokátor a oživovače!"

Skuri se vrhl ke komunikátoru a po chvíli oznámil, že dveře do laboratoří byly přivařené k rámům, takže je museli nejdřív vypáčit. Enoch se chytil za hlavu. "To znamená, že když netvor zmizel, vnikl do lodi a zmocnil se tajemství. Aby získal čas, zablokoval vchody. Jeho přítomnost na lodi je tedy jen bluf, aby nás přiměl k sebeobětování."

To se mu dokonale podařilo, neboť nikým neřízená loď právě začala padat do plamenů modrého slunce, zatímco netvor byl již na zpáteční cestě.


(Karma: 92)
| Předmět: Volně mnou přeloženo
03.10.18 11:59:02 | #26

Charles Baudelaire - Květy Zla (volně přeloženo)

Ty, který nejvíc znáš archanděli hněvu, jsi zavržený Bůh a zbavený chvalozpěvů, ó jak ukřivdil ti kníže exilu ač byl jsi poražen nepřišels o sílu.
Ty který víš pane hlubin králi, jsi lékař úzkostí a utišuješ žaly, ty který víš, že všech nejkrásnější anděli, který jsi byl osudem opovržen a zrazený.
Ty otče sirotků jež hněvu proklínaje, Bůh otec vypudil nás z pozemského ráje, ty lampo vyhnanců a objevitelů, jsi knězem šibenic a padlých mstitelů.
Ty abys zachránil nás z pozemského víru, učils nás alchimii míchat jed a síru, ty který pronikáš svým zrakem arzenál, víš, kde kovy pohřbené spí v tvrdém lůně skal, znáš každý kout máš moc nad temnotami, kam nepřející Bůh ukryl svoje drahokamy, ty který se smrtí svou starou milovnicí splodil jsi naději toulanou kouzelnici.
Ty vkládáš do srdcí žen nebezpečné dary, kult ran a přepychu na nahém těle cáry, ó náš králi tvý uctívatelé jsou poznamenaní jako Kain na těle.
Ty abys zachránil nás z pozemského víru, byl jsi poražen nepřišels o sílu, ty světlo prokletých, štvancova hůl, tys pod šibenicí modlitbu mou vyslechnul, buď zdráv a veleben v tom ráji na nebi, kdes vládl satane, tvá moc tě velebí, buď zdráv tam v hlubinách, kde poražen spíš v tichu, ať jednou spočnu pod slavným stromem hříchů, slituj se nad dlouhou mojí bídou, dej jen duši mé vedle tebe spočinout, tu slavnou hodinu, kdy jako nový chrám, já tvoji ratolest zas zvednu k výšinám.
Natrhám květy zla na dně propastí černého ráje
Natrhám květí zla, černého ráje
*34683*


(Karma: 92)
| Předmět: Sedněte si večer do křesla zády ke zdi, jako kdysi já a začněte číst...
02.10.18 09:50:12 | #25

Fredric Brown - Neohlížejte se!

Slavná horrorová povídka Fredrica Browna je především unikátní a velice zdařilý narratologický experiment.
Pokud není svázána v knize (samozřejmě jako poslední povídka sbírky), ztratí část svého kouzla, ale minimálně svou mistrnou stavbu a skvělý nápad si ponechá.
Věřte nebo ne, i když ji čtu poněkolikáté a sám jsem ji přeložil, stále nemám odvahu se na jejím konci ohlédnout jen tak!

Jen se posaďte a uvolněte se. Zkuste si to vychutnat - bude to totiž poslední povídka, kterou kdy přečtete. A poslední činnost, co v tomto životě uděláte nebo skoro poslední. Jakmile dočtete, na chvilku se zamyslíte, zkusíte si najít výmluvu, proč obejít celý dům nebo celou místnost, nebo celou kancelář, ať už to čtete kdekoliv, ale dřív nebo později budete muset vstát a jít ven. A tam na vás čekám - venku. Nebo možná ještě blíž. Možná i v téhle místnosti.
Samozřejmě si můžete myslet, že to je jen vtip. Že to je jen povídka v knize, a že ve skutečnosti nemám na mysli vás. Jen si to myslete dál. Ale uznejte - varoval jsem vás.
Harley se se mnou vsadil, že to nedokážu. Vsadil se o diamant, o kterém mi říkal, že je velký jako jeho hlava. No a proto vás tedy zabiju. A proto vám napřed říkám jak a proč. To je součást sázky. Je to jen takový Harleyův nápad.
Napřed vám povím o Harleym. Je vysoký, hezký, zdvořilý a světaznalý. Vypadá trochu jako Ronald Coleman, ale je vyšší. Obléká sa jako milionář, a je jedno, že milionář není, tím chci jen říct, že vypadá distinguovaně. Je to takové Harleyho kouzlo, takové ironické kouzlo ve způsobu, jak se na vás dívá, představujete si přitom paláce a exotiku a veselou hudbu.
A ve Springfieldu v Ohiu potkal Justina Deana. Justin byl směšný skrček, pracoval v tiskárně. Pracoval u Atlas Printing & Engraving Company. Byl to obyčejný malý chlápek, úplně odlišný od Harleyho, těžko byste našli dva odlišnější lidi. Bylo mu jen pětatřicet, ale byl už skoro úplně plešatý, a musel nosit tlusté brýle, protože se mu při jemném tisku a rytí opotřebovaly oči. Byl to dobrý tiskař a rytec, říkám vám.
Nikdy jsem se Harleyho neptal, jak se dostal do Springfieldu, ale jednoho dne tu prostě byl, a když se zapsal v Castle Hotelu, zastavil se v Atlasu, aby si nechal udělat nějaké vizitky. Náhodou byl v obchodě jenom Justin Dean a přijal Harleyho objednávku. Harley chtěl ryté, ty nejlepší. Harley chce vždycky jen to nejlepší.
Harley si nejspíš Justina ani nevšiml, neměl proč si ho všímat. Ale Justin si Harleyho dobře zapamatoval, protože v něm viděl to, čím vždycky chtěl být a čím nikdy nebyl, protože pro většinu s těch věcí, co Harley měl, se musíte narodit.
A tak mu Justin sám vyryl štočky a vytiskl visitky, a vytiskl je dobře. Tak dobře, aby se to hodilo ke člověku, jako byl Harley Prentice. To bylo jméno, které vyryl na štočky, jen to jméno a nic víc, jak to bývá na visitkách těch opravdu důležitých lidí.
Napsal je opravdu dobře, rukopisnou kursivou, jakou uměl nejlíp. Nebylo to marné, protože když si druhý den Harley ty visitky vybíral, jednu vzal do ruky, dlouze se zadíval na ni a pak na Justina, jakoby ho viděl poprvé. Zeptal se: "Kdo to tiskl?"
A malý Justin mu pyšně řekl, kdo to tiskl, a Harley se na něho usmál a řekl mu, že to je umělecké dílo, a večer po práci pozval Justina na večeři do Modrého sálu Castle Hotelu.
Tak se Harley seznámil s Justinem, ale Harley byl opatrný. Čekal, dokud Justina dobře nepoznal, a pak se ho zeptal, jestli by dokázal udělat štočky pětidolarových a desetidolarových bankovek. Harley měl kontakty, mohl ty bankovky prodat ve velkém lidem, kteří se specialisují na jejich šíření, a taky to nejdůležitější - věděl, kde se dá sehnat papír s hedvýbnými vlákny, papír sice nebyl dost jemný, ale stačil na to, aby si padělku nevšiml nikdo kromě odborníků.
Tak Justin nechal své práce v Atlasu a odešel s Harleym do New Yorku, kde si jako krytí otevřeli malý tiskařský krámek na Amsterdam Avenue na jih od Sherman Square a kde vyráběli bankovky. Justin pracoval tvrdě, tvrději, než kdykoli předtím, protože krom práce na bankovkách se snažil pokrýt výdaje ve svém legálním krámku.
Pracoval dnem i nocí skoro rok, dělal štoček za štočkem a každý byl o trošičku lepší než předchozí, až nakonec dal štočky Harleymu, který řekl, že už jsou dost dobré. Ten večer to oslavili večeří v hotelu Waldorf-Astoria a po večeři obešli všechny nejlepší noční kluby, což Harleyho stálo menší jmění, ale to nevadilo, protože právě měli zbohatnout.
Pak Justin začal tisknout bankovky ze štočků, a ti dva opravdu zbohatli. Pak Justin už nepracoval tak tvrdě, protože odmítal většinu zakázek v krámku s tím, že má plný rozvrh a víc už udělat nemůže. Jen občas vzal nějakou menší práci, aby si udržel krytí. A pod tím krytím dělal desetidolarovky a pětidolarovky, aby s Harleym bohatli.
Poznal i jiné lidi, které znal Harley. Poznal Bejka Mallona, který řídil distribuci bankovek. Říkali mu Bejk Mallon, protože byl silný jako býk. Nikdy se neusmál ani nezměnil výraz tváře, jenom když pálil Justinovi holou patu hořícími zápalkami. Ale to nebylo tehdy, to bylo až pak, když chtěl, aby mu Justin řekl, kde ty štočky schovává.
Taky poznal kapitána Johna Willyse od policie, který se s Harleym kamarádil a kterému Harley dal něco z peněz, které vyrobil, ale na těch taky nezáleželo, protože peněz byla spousta a všichni zbohatli. Potkal taky jednoho Harleyho kamaráda, který byl velká divadelní hvězda, a jiného, který měl v New Yorku časopis. Poznal taky jiné lidi, stejně důležité, ale v méně úctyhodné oblasti.
Justin věděl, že Harley má i spoustu jiných záležitostí krom té malé tiskárny na Amsterdam Avenue. Některé z nich ho vyváděly ven z města, většinou na celé víkendy. Justin se nikdy nedozvěděl nic bližšího o tom víkendu, kdy byl Harley zavražděn, jen to, že Harley odešel a už se nevrátí. Jo, a věděl, že byl zavražděn, určitě, protože policie našla tělo s třemi dírami po kulkách v hrudníku v nejdražším apartmá nejlepšího hotelu v Albany. I v místě smrti si Harley Prentice vybral to nejlepší.
Všechno, co se o tom Justin kdy dozvěděl bylo, že měl z toho hotelu dálkový hovor té noci, kdy byl Harley zavražděn. Muselo to být opravdu minuty před tím, než byla v novinách zpráva o Harleyho smrti.
Byl to Harleyho hlas v telefonu, hlas stejně klidný a nenucený jako vždycky. Řekl: "Justine? Jdi do obchodu a zlikviduj štočky, papír a všechno. Teď hned. Pak ti to vysvětlím." Počkal jen, než Justin řekl: "Jasně, Harley." "Do toho," řekl pak a zavěsil.
Justin pak pospíchal do tiskárny, vzal štočky, papír a pár tisíc dolarů ze zisku z padělaných peněz. Papír a bankovky svázal do jednoho balíku a měděné štočky do druhého, menšího, a opustil obchod, v němž už nebyl žádný důkaz, že kdy kryl padělatelství.
Oba balíky zlikvidoval chytře a opatrně. Prvního, většího, se zbavil tak, že se pod falešným jménem ubytoval ve velkém hotelu, kde on ani Harley nikdy předtím nebydleli, aby se mohl dostat ke spalovně a balík tam hodit. Byl to jen papír a papír hoří. A ujistil se, že ve spalovně je oheň, než hodil balík dovnitř.
Se štočky to bylo těší. Nešlo je spálit, to věděl, takže si udělal přívozem výlet na Staten Island a zpátky, a někde uprostřed zátoky balík hodil do vody.
Pak, když dobře a pečlivě vykonal všechno, co po něm Harley chtěl, šel do hotelu - do svého vlastního hotelu, ne do toho, ve kterém spálil papír a bankovky - spát.
Ráno si přečetl v novinách, že Harley byl zabit, a to ho odrovnalo. To přece nebylo možné. Nemohl tomu uvěřit, to musel být vtip, někdo si s ním hrál. Harley k němu musel přijít, to věděl. A měl pravdu, Harley se vrátil, ale až později, v bažině.
Ale Justin to stejně věděl, takže jel hned dalším vlakem do Albany. Když byl ve vlaku, policie určitě šla do jeho hotelu, a v hotelu jí řekli, že se u recepce ptal na vlaky do Albany, protože si tam na něj počkali.
Vzali ho na stanici a drželi ho tam dlouho, dny a dny, a vyptávali se ho. Po čase zjistili, že nemohl Harleyho zabít, protože on byl v New Yorku a Harley v Albany, ale taky věděli, že on a Harley spolu měli menší kšeft, takže si mysleli, že by je mohl zavést k Harleyho vrahovi, a krom toho se zajímali i o to penězokazectví, možná ještě víc než o tu vraždu. Vyptávali se Justina Deana na další, další a další otázky, a on jim na ně nesměl odpovídat, takže jim na ně neodpovídal. Drželi ho vzhůru celé dny a ptali se ho pořád dál. Většinou chtěli vědět, kde jsou štočky. Přál by si, aby jim mohl říct, že štočky jsou v bezpečí a nikdo je nikdy nedostane, ale kdyby jim to řekl, přiznal by tím, že on a Harley jsou padělatelé, takže to neřekl.
Našli ten obchod na Amsterdamské, ale nenašli tam žádný důkaz, takže neměli proti Justinovi vůbec nic, ale on to nevěděl a nikdy by ho nenapadlo zavolat si právníka.
Pořád chtěl vidět Harleyho, ale oni by ho nenechali, a když zjistili, že nevěří, že je Harley mrtvý, nechali ho se podívat na to mrtvé tělo, o kterém tvrdili, že je Harleyho, a on tušil, že to je on, i když Harley vypadal mrtvý jinak. Nevypadal tak vznešeně, ten mrtvý. A tak Justin věřil, ale pořád nevěřil. A pak prostě mlčel a neřekl ani slovo, i když ho drželi vzhůru celé dny s prudkým světlem do tváře, a pořád ho fackovali, aby ho udrželi vzhůru. Nebili ho obušky nebo hadicemi, ale milionkrát ho fackovali a nenechali ho spát. A když pak úplně ztratil tok myšlenek, nemohl jim odpovědět na otázky ani kdyby snad chtěl.
O chvilku později ležel na posteli v bílé místnosti a všechno, co si z toho pamatoval, byly noční můry, které měl, a taky volání Harleyho, a ta strašná nejistota, jestli je Harley mrtvý nebo není, a pak se mu ty věci postupně vracely a věděl, že v té bílé místnosti nechce zůstat. Chce jít ven a najít Harleyho. A pokud by byl Harley mrtvý, chce zabít toho, kdo ho zabil, protože Harley by pro něj udělal totéž.
Tak začal předstírat a chytře, velmi chytře dělat to, co po něm doktoři a sestřičky assi chtěli, aby dělal, a po čase mu dali zpátky šaty a nechali ho jít.
Teď byl chytřejší. Přemýšlel, co by mu asi Harley řekl, že má dělat. A věděl, že by ho zkusili pronásledovat, protože by si mysleli, že je zavede ke štočkům, protože nevěděli, že jsou na dně zátoky, a tak je zkusil setřást . Jel z Albany napřed do Bostonu a odtud lodí do New Yorku, místo aby jel přímo.
Napřed zašel do tiskárny. Z té vyšel až po té, co dlouho pozoroval ulici, jestli není hlídaný. Byl tam nepořádek, museli ty štočky hledat velmi důkladně.
Harley tam pochopitelně nebyl. Justin odešel a z telefoního boxu v obchoďáku zavolal do hotelu a ptal se po Harleym. Řekli mu, že Harley tam už dlouho nebydlí. A chytře, aby si nemysleli, že to je on, se zeptal taky po Justinu Deanovi. A oni mu řekli, že Justin Dean tam už taky dlouho nebydlí.
Pak šel do druhého obchoďáku a rozhodl se odtamtud zavolat nějaké Harleyho přátele. Samozřejmě napřed zavolal Bejkovi Mallonovi, protože Bejk byl jeho přítel, A žekl jim, kdo je, a ptal se, co ví o Harleym.
Bejk Mallon tomu nevěnoval žádnou pozornost. Jeho hlas zněl trošku vzrušeně a zeptal se: "Maj policajti ty štočky, Deane?" a Justin řekl, že nemají, že by jim to neřekl, a znovu se zeptal na Harleyho.
"To ti hrabe nebo si děláš srandu?" zeptal se Dean. A Justin se ho znovu zeptal, a Bejkův hlas se změnil. "Kde seš?" zeptal se, a Justin mu to řekl. Bejk řekl: "Harley je tu. Schovává se, ale všechno je v pohodě, Deane. Čekej tam kde seš, přijedeme si pro tebe."
A přijeli si pro Justina, Bejk Mallon a další dva chlápci v autě, a řekli mu, že se Harley shovává v New Jersey a že tam zrovna jedou. On se k nim přidal a posadil se dozadu mezi ty dva chlápky, které neznal, a Bejk Mallon řídil.
To se stalo v podvečer, a Bejk jel celý večer a většinu noci, a jel rychle, takže se museli dostat dál než do New Jersey, nejmíň do Virginie, nebo možná ještě dál, do některé Caroliny. Obloha už lehce šedla v prvním náznaku svítání, když zastavili u venkovské chatičky, která vypadala jako chatka pro lovce. Bylo to na míle daleko odkudkoliv, nevedla k tomu ani žádná silnice, jen cesta vyježděná autem.
Vzali Justina do chaty, přivázali ho ke křeslu a řekli mu, že Harley tam není, ale že jim Harley řekl, že by jim Justin měl říct, kde jsou štočky, a že ho nepustí, dokud jim to neřekne.
Justin jim nevěřil, věděl, že mu o Harleym lžou, ale to bylo jedno, pokud šlo o štočky. Bylo jedno, že jim řekl, co udělal se štočky, protože by je nemohli dostat zpátky a nemohli by to říct policii. Tak jim to řekl dobrovolně.
Ale oni mu nevěřili. Řekli, že ty štočky schovává a lže. Mučili ho, aby mu to řekli. Bili ho, řezali ho nožem, pálili mu chodidla sirkami a típali si o ně cigarety a bodali ho jehlami pod nehty. Pak ho nechali být a ptali se ho, a, pokud mohl mluvit, řekl jim pravdu, a potom ho zase začali mučit.
Trvalo to celé dny a týdny - Justin nevěděl jak dlouho, ale dlouho to bylo. Jednou šli na několik dnů ven a nechali ho uvázaného vevnitř, bez jídla a pití. Vrátili se a všechno začalo nanovo. A on celou dobu doufal, že k němu Harley přijde a zachrání ho, ale Harley nepřišel, ani potom.
Po nějaké době to všechno v chatě skončilo, ale on nedokázal říct jak. Nejspíš si mysleli, že je mrtvý, a rozhodně nebyli daleko od pravdy.
Další věc, kterou poznal, byla b ažina. Ležel v mělké vodě tam, kde začínala být hluboká. Jeho tvář byla ven z vody, probudilo ho to, když se trochu otočil a tvář měl ve vodě. Museli si myslet, že je mrtvý, a hodili ho do vody, ale on spadl do mělké části, a předtím než se utopil, poslední zbyteček vědomí ho nechal otočit se na záda a vytáhnout tvář z vody.
Nepamatuju si už víc o Justinovi v bažině, je to už dávno, pamatuju si jen záblesky. Napřed jsem se nemohl hýbat. Jen jsem tam dlouho ležel v kalné vodě, venku jen tvář. Byla tma a zima, pamatuju si, nakonec jsem mohl trochu pohnout rukama a dostat se dál z vody, ležel jsem v blátě a ve vodě jsem měl jen nohy. Spal jsem nebo jsem byl zase v bezvědomí, a když jsem se vzbudil, zase začalo svítat. A pak přišel Harly. Řekl bych, že jsem ho volal a on mne slyšel.
Stál tam, jako vždycky bezvadně oblečený, přímo v bahně, a smál se mi, že jsem tak slabý a ležím tam jako kus dřeva, napůl ve špinavé vodě a napůl v bahně, a já jsem se zvedl a už mne nic nebolelo.
Potřásli jsme si rukama. Řekl: "Pojď, Justine, pojď odsud," a já byl tak rád že přišel, že jsem začal trošku plakat. Zasmál se a řekl, že se o něj mám opřít, že mi pomůže chodit, ale já nemohl, protože jsem měl oblečení od bláta a bažinní špíny a on měl oblek čistý, dokonalý, z bílého lnu, jako z reklamy v časopise. A celou cestu z bažiny, všechny ty dny a noci, co jsme tam strávili, si neušpinil ani záložky kalhot, ani si nerozcuchal vlasy.
Řekl jsm mu, aby šel napřed, a on šel, zrovna přede mnou, občas se otočil, zasmál se, něco mi řekl, povzbudil mne. Někdy jsem upadl, ale nenechal jsem ho jít ke mně a pomoct mi. On vždycky trpělivě počkal, dokud nevstanu. Občas jsem se jen plazil, když jsem už nemohl stát. Někdy jsem musel přeplavat potok, který on snadno překročil.
A trvalo to den a noc a zase den a noc a občas jsem spal a věci se přese mne plazily. Některé z nich jsem chytil a snědl, nebo se mi to aspoň zdálo. Pamatuju si ostatní věci z té bažiny, třeba varhany, co dlouho hrály, a občas anděly ve vzduchu a ďábly ve vodě, ale to bude asi jen halucinace, aspoň myslím.
Harley by řekl: "Ještě kousek, Justine, to zvládneme. A pak se k nim vrátíme, vrátíme se."
A zvládli jsme to. Přišli jsme na suchá pole, obdělaná pole s vysokou kukuřicí, ale ještě na ní nebyly klasy, které bych mohl sníst. A taky tam byl potok, čistý potok, který nebyl jako páchnoucí voda z bažiny, a Harley mi řekl, abych se umyl a vypral si šaty, a já jsem to udělal, i když jsem chtěl radši rychle jít někam za jídlem.
Pořád jsem vypadal dost špatně, moje oblečení nejen že bylo plné bahna a špíny, ale byly to vůbec mokré hadry, protože jsem se nemohl dočkat, až uschnou. Taky jsem měl strniště a byl jsem bosý.
Ale šli jsme dál a přišli jsme k maličké farmě, boudě o dvou místnostech, kde voněl čerstvý chleba právě vytažený z pece. Běžel jsem posledních několik metrů a zaklepal na dveře. Žena, ošklivá žena, otevřela dveře, a jak mne viděla, zase přibouchla dřív, než jsem stihl říct jediné slovo.
Odkudsi mi přišla jakási síla, snad od Harleyho, i když si nemůžu vzpomenout, jestli tam vůbec byl. U dveří byla hromada dříví na otop. Zvedl jsem jedno z nich, které nebylo těžší než násada od koštěte, vylomil jsem dveře a tu ženu zabil. Hodně křičela, ale zabil jsem ji. Pak jsem snědl horký, čerstvý chléb.
Zatímco jsem jedl, díval jsem se z okne, a spatřil jsem muže běžícího přes pole smělem k domu. Našel jsem nůž a zabil jsem ho hned jak prošel dveřmi. Bylo to mnohem lepší, zabíjet nožem, tenhle způsob se mi líbil.
Snědl jsem další chléb a pořád jsem se díval ze všech oken, ale nikdo jiný už nepřišel. Pak mne začal bolet žaludek od toho snědeného horkého chleba, tak jsem si lehl, stočil se do klubíčka, a když bolest ustala, usnul jsem.
Harley mne vzbudil, když se setmělo. "Pojď, než se rozední, měl bys být daleko odtud," řekl.
Věděl jsem, že má pravdu, ale nespěchal jsem pryč. Jak vidíte, byl jsem mnohem chytřejší. Už jsem věděl, co je potřeba udělat jako první. Našel jsem sirky a petrolejku a zapálil jsem ji. Prohledal jsem chajdu a vzal všechno, co by se mohlo hodit. Našel jsem mužské šaty, které mi docela byly, i když jsem musel založit okraje rukávů a nohavic. Boty byly velké, ale to nevadilo, protože moje nohy byly celé oteklé.
Našel jsem žiletku a oholil jsem se, to mi trvalo dost dlouho, protože se mi třásla ruka, ale dával jsem si pozor a ani jsem se moc nepořezal.
Nejtěžší bylo najít peníze, nakonec jsem je ale našel. Celkem šedesát dolarů.
Vzal jsem nůž a nabrousil jej. Není to nic extra, jen obyčejný kuchyňský nůž s kostěnou střenkou. Ukážu vám ho, už brzo. Už jsem ho použil mockrát.
Pak jsme odešli, a Harley mi poradil, abych se držel dál od silnic a našel si spíš železniční tratě. To bylo jednoduché, protože v noci jsem slyšel houkat vlak na velkou vzdálenost, a tak jsem věděl, kterým směrem jsou koleje. Pak už to, s Harleyho pomocí, bylo jednoduché.
A odteď už nepotřebujete moc podrobností. Myslím, o tom průvodčím, a o tom tulákovi, kterého jsme našli spát v prázdném vagonu, a o té intimní záležitosti s policií v Richmondu. Z toho jsem se naučil hodně, třeba že nesmím mluvit s Harleym, pokud je na doslech kdokoliv jiný. On se jim schovává, je v tom dobrý, takže oni neví, že je tam, a myslí si, že mám něco s hlavou, když s ním mluvím. Ale v Richmondu jsem si koupil lepší šaty a nechal se ostříhat, a člověk, kterého jsem zabil v aleji, měl u sebe čtyřicet dolarů, takže jsem zase měl peníze. Pak jsem hodně cestoval. Pokud se nad tím zamyslíte, pochopíte, kde jsem právě teď.
Pořád hledám Bejka Mallona a ty dva, co mu pomáhali. Jmenují se Harry a Carl. Zabiju je, až je najdu. Harley mi pořád říká, že jeho přátelé jsou příliš dobří, a že na ně ještě nejsem připravený. Ale můžu se připravit tak, že se budu rozhlížet po okolí. Někdy zůstávám na jednom místě tak dlouho, že si dokonce na čas najdu práci v tiskárně. Naučil jsem se spoustu věcí. Můžu si udržet práci a lidi si ani nemyslí, že jsem divný, nevyděsí se, když se na ně podívám, jako před pár měsíci. A naučil jsem se mluvit s Harleym jen o samotě, a jen velmi potichu, aby si lidé ve vedlejší místnosti nemysleli, že trpím samomluvou.
A taky pořád cvičím práci s nožem. Zabil jsem s ním mnoho lidí, hlavně v noci na ulicích. Někdy proto, že vypadají jakoby u sebe mohli mít peníze, ale většinou jen tak kvůli cviku a protože na to právě mám náladu. Jsem teď s nožem opravdu dobrý. Za chviličku to poznáte.
Ale Harley mi říká, že takhle zabíjet je příliš jednoduché, a že je něco úplně jiného zabít člověka, který je ve střehu, tak jako jsou Bejk nebo Harry nebo Carl.
No a tenhle rozhovor vedl k tomu, co jsem vám slíbil říct. Řekl jsem Harleymu, že se s ním vsadím, právě teď, že varuju člověka, na kterého chci použít nůž, a i když mu vysvětlím proč a přibližně i kdy, stále ho budu schopen zabít. A on se se mnou vsadil, že to nedokážu. A taky tu sázku prohraje.
Prohraje ji, protože jsem vás právě varoval a vy mi nevěříte. Určitě si myslíte, že to je jen povídka v knize, jako každá jiná. Nebudete mi věřit, že tohle je jediný výtisk knihy, který tuto povídku obsahuje, a že ta povídka je pravdivá. I když vám teď říkám, co a jak se chystám udělat, myslím, že mi stejně nevěříte.
Jak vidíte, dokazuju to jak Harleymu, nad kterým vyhrávám sázku, tak vám. Ani by neřekl, a ani vy si to nedokážete představit, jak jednoduché je pro dobrého tiskaře, a navíc bývalého padělatele, padělat jednu povídku v knize. Není to ani tak těžké, jako padělat pětidolarovou bankovku.
Musel jsem si vybrat nějakou knížku povídek a vybral jsem si tuhle, protože jsem si všiml, že poslední povídka se jmenuje Neohlížejte se, a to se zrovna hodí jako název pro tuhle. Už chviličku pochopíte, o čem mluvím.
Naštěstí tiskárna, ve které teď pracuju, dělá i knížky a má stejný typ písma, jaký je použit ve zbytku této knihy. Měl jsem trochu potíže se správnou volbou papíru, ale nakonec jsem jej sehnal a mám jej připravený, zatímco píšu tohle. Píšu to přímo do linotypu, pozdě v noci v obchodě, kde pracuju přes den. Mám to i povolené od šéfa, řekl jsem mu, že chci vysázet a vytisknout povídku svého kamaráda, jako překvapení, a že olovo roztavím hned, jak se mi to povede.
Až to dopíšu, upravím to na stejný typ písma, jakým je vytištěn zbytek knihy, a vytisknu to na stejný papír, mám jej nachystaný. Oříznu nové stránky a svážu je, takže nepoznáte rozdíl, i kdybyste měli podezření a začali to zkoumat. Nezapomeňte, že jsem dělal pětidolarové a desetidolarové bankovky, které nerozeznáte od originálu, a tohle je ve srovnání s tím hračka pro mimina. A už jsem se něco navázal knížek, abych mohl vyjmout poslední povídku z knihy a dát tam místo toho tuhle tak, abyste ani při nejpodrobnějším zkoumání nepoznali rozdíl. Udělám to dokonale, i kdyby to mělo trvat celou noc.
A zítra půjdu do knihkupectví, nebo jen ke stánku s knihami, nebo třeba jen do obchoďáku, kde prodávají knihy, kde mají ostatní, běžné výtisky, a mezi ně položím tenhle. Najdu si dobré stanoviště a budu vás pozorovat, jak si to kupujete.
Zbytek vám už říct nemůžu, to záleží na spoustě okolností, jestli s touhle knížkou půjdete hned domů nebo co s ní vlastně uděláte. Nebudu to vědět, dokud vás nebudu následovat a pozorovat, dokud si to nepřečtete. Dokud vás neuvidím číst poslední povídku v knížce.
Pokud jste teď toma, možná jsem právě teď v domě s vámi. Možná jsem v té samé místnosti, schovávám se a čekám, až dočtete povídku. Možná se dívám z okna. Nebo možná sedím vedle vás v tramvaji nebo ve vlaku, pokud máte ve zvyku číst tam. Možná jsem na požárním schodišti ve vašem hotelu. Ať už toto čtete kdekoliv, jsem blízko vás, dívám se a čekám, až dočtete. S tím počítejte.
Jste už skoro na konci. Za pár vteřin skončíte a zavřete knihu, a pořád tomu nebudete věřit. Nebo, pokud nečtete povídky popořádku, možná otočíte na jinou stranu a začnete číst jinou. Už se nikdy nedozvíte, jak dopadne.
Nedívejte se kolem sebe. Budete spokojenější, když to nebudete vědět, když neuvidíte nůž přibližovat se. Když zabíjím lidi zezadu, vypadají, že jim to tak moc nevadí.
Ale klidně, ještě pár vteřin nebo minut si klidně myslete, že to je jen povídka jako každá jiná. Ale neohlídnete se. Nebudete tomu věřit , ale stejně budete se muset zvednout, a jít třeba na záchod a pak se budete chtít ohlédnout, nedá vám to - dokud neucítíte nůž!!!!! *909*


(Karma: 92)
| Předmět: Klasická kultovka
29.09.18 09:54:11 | #21

ROBERT ERVIN HOWARD - Holubi z pekel

Griswell se náhle probudil. Každý nerv se mu chvěl a signalizoval nebezpečí. Rozhlížel se kolem sebe a v prvním okamžiku nevěděl kde je a co tu dělá. Zaprášenými okny vnikal dovnitř měsíční svit a veliký prázdný prostor s vysokým, mohutným stropem a černým krbem působil hrůzně a neskutečně. Když ze sebe setřásl pavučiny omámenosti, vzpomněl si, kde je a jak se sem dostal. Pootočil trochu hlavu a podíval se na svého přítele, který spal vedle něho na podlaze. V temnotě, nepatrně osvětlené měsíčním svitem, vypadal John Branner jako stín.
Griswell si zkusil vzpomenout, co ho vlastně vzbudilo. Ani v domě, ani venku nebyl slyšet žádný hluk, nepočítáme-li ovsem houkání sovy někde v lese. Pak si však začal nejasně vzpomínat. Byl to sen, hrůzný sen, který ho vyděsil tak, že se probudil. Teď už si vzpomněl docela přesně, viděl to odporné zjevení opět před očima.
Nebo to vůbec nebyl sen? Ale ano - musel to být sen! Jenže se to všechno tak zvláštně spojovalo s posledními událostmi, že bylo těžké říci, kde přestávala skutečnost a začínal sen.
Jakoby ve snu, znova a do všech podrobností, prožíval poslední hodiny. Sen začínal tím, že spolu přišli - on a John Branner - k domu, kde teď leželi. Dostali se k němu po mizerné, hrbolaté a prašné cestě, která se kroutila lesnatou krajinou. Opustili své rodiště, Novou Anglii, aby si udělali příjemnou dovolenou. Právě když začalo zapadat slunce, objevili v divoké houštině tenhle starý dům s balustrádami a balkóny. Černý a mohutný, obklopen temnými stromy, tyčil se tu k večernímu nebi.
Byli unaveni a celí roztřeseni z drkotání po hrbolatých polních a lesních cestách, po nichž jeli celý den. Starý dům je lákal, rozněcoval jejich fantazii - jak tady stál, tak opuštěný a propadlý zkáze. Auto nechali stát kus dál od zaprášené cesty. Když se blížili k domu, vzlétlo z balkónů hejno holubů.
Dubové dveře visely křivě ve veřejích, na podlaze obrovské haly a na schodišti, vedoucím z haly někam do patra, ležela tlustá vrstva prachu. Dalšími dveřmi se dostali do velké, prázdné a hodně zaprášené místnosti. Husté pavučiny se leskly v rozích. I na popelu v krbu ležela vrstva prachu.
Uvažovali, zda by neměli nasbírat dříví a zapálit v krbu oheň, ale pak od toho upustili. Brzy zapadlo slunce a tady se rychle setmělo - byla neproniknutelná, černá absolutní tma, jaká bývá ve smrkových lesích. Věděli, že v lesích tady na jihu je hodně zmijí a všelijakého jedovatého neřádstva. Bylo by proto nerozumné jít teď do lesa na dřevo a vystavovat se tak nebezpečí uštknutí. Otevřeli nějakou konzervu, skromně povečeřeli, zabalili se do dek, aniž by se svlékli, a za nějakou chvíli usnuli.
To bylo to, o čem se Griswellovi zdálo. Viděl velký starý dům, jak při západu slunce ční k nebi, viděl vzlétnout holuby, když přicházel k domu spolu s Brannerem. Viděl tmavou místnost, v níž leželi, a viděl obě do dek zabalené postavy. Od tohoto okamžiku se jeho sen rychle měnil, přestal být "normálně skutečný" a byl stále hrůznější. Nahlédl do setmělé komory, do níž nějakou štěrbinou proudilo slabé měsíční světlo. V místnosti nebyla okna. V šedivém přítmí viděl tři mlčenlivé postavy, visící v řadě; jejich siluety mu naháněly hrůzu. Neslyšel žádný zvuk, žádné slovo, ale cítil, že někde, v nějakém temném koutě, číhá strašné nebezpečí... Rychle se vrátil ke studenému krbu, do veliké zaprášené místnosti.
Ležel tam zabalen do dek a díval se upřeně přes temnou halu otevřenými dveřmi směrem ke schodišti. Pruh měsíčního světla je trochu osvětloval - a tam, na schodech, se něco skrývalo; bylo to nedefinovatelné, temné. Jen jakási žlutá skvrna byla neustále vidět - snad to mohl být obličej té záhadné bytosti. Cítil, že ta žlutá skvrna je upřená na něho a na jeho přítele, jako by číhala a čekala na vhodnou příležitost, kdy se na ně má vrhnout. Zachvátil ho šílený strach... a v tom okamžiku se probudil - jestli vůbec předtím spal.
Protíral si oči a mžoural kolem sebe. Měsíční světlo osvětlovalo část schodiště právě tak, jak to viděl ve snu, ale nikdo tam nečíhal. A přece mu ještě hrůzou skoro vstávaly vlasy a mráz mu běhal po zádech, když si vzpomněl na sen a na příšerné zjevení, které viděl na schodišti. Sahal si na nohy, měl je úplně ztuhlé. Chtěl vzbudit svého přítele, ale najednou zaslechl jakýsi zvláštní zvuk.
Bylo to pískání a přicházelo odněkud z hořejšího poschodí. Znělo jako neskutečný, sladký hvizd, vlastně ani ne melodie, ale přece jen jasné a melodické hvízdání. Takové zvuky v úplně opuštěném domě - to bylo samo o sobě dost podezřelé. Griswell se chvěl, ale nebyl to jenom strach před někým, kdo by je tady v noci ve spánku mohl přepadnout. Zmocnila se ho hrůza před něčím, co si nedovedl vysvětlit. Teď najednou slyšel, jak vedle něho zašustily Brannerovy deky, a viděl, jak se jeho přítel prudce posadil, zvedl hlavu, díval se ke schodišti a napjatě naslouchal. Ten zvláštní hvizd zněl teď ještě sladčeji a lákavěji.
"Johne!" zašeptal Griswell suchými rty. Chtěl křičet, chtěl Brannerovi říci, že tam nahoře číhá něco strašlivého, svrchovaně nebezpečného a že oni dva musejí okamžitě opustit tenhle hrozný dům. Ale slova mu uvízla v hrdle.
Branner vstal. Jeho kroky vydávaly skřípavé zvuky na prohnilé podlaze. Šel pomalu přes celou halu ke schodišti. Tam ho pohltila tma.
Griswell nebyl schopen se pohnout. A v hlavě měl takový chaos, že si zaboha nedovedl vysvětlit, co se tu vlastně děje. Co to bylo za hvizd? A proč šel Branner na schodiště? Griswell ho ještě zahlédl na schodech, kam dopadal pruh měsíčního světla. A všiml si, že Branner najednou zvedl hlavu, jako by tam něco zahlédl. Šel pak dál jako náměsíčný. A potom, dříve než ho Griswell mohl zavolat zpátky, náhle zmizel.
Hvízdání bylo teď trochu tišší, až úplně přestalo. Griswell slyšel, jak pod Brannerovými kroky vržou schody. Teď už je asi nahoře, pomyslil si. Náhle kroky ztichly a bylo úplně ticho. Griswell zatajil dech, jako by se bál, že by ho v tom hlubokém tichu bylo slyšet. Najednou se nocí ozval příšerný výkřik. Griswell vyskočil a - aniž si to uvědomil - začal křičet.
Zvláštní ochromení, které se ho zmocnilo, najednou zmizelo. Rozběhl se ke dveřím, ale hned se zastavil. Opět zazněly kroky. Branner se vracel. Šel velmi pomalu. Teď zavrzaly první schody. Tápající ruka se zachytila zábradlí, pak se objevila druhá ruka, a Griswella se zmocnila hrůza, když spatřil, že v druhé ruce svírá sekeru, potřísněnou krví. Byl to opravdu Branner, kdo kráčel ze schodů?
Ano! Postava se teď dostala až k pruhu měsíčního světla a Griswell poznal přítele. Když spatřil Brannerův obličej, zděšeně vykřikl. Byl zcela bílý a stékala po něm krev. Jeho oči byly strnulé, skelné. KREV VYTÉKALA Z HLUBOKÉ RÁNY V JEHO LEBCE.
Později si Griswell už ani nemohl vzpomenout, jak se dostal z toho hrozného domu. Zůstala mu jen jakási matná vzpomínka na to, jak vyskočil z okna a jak se prodíral hustým křovím k cestě.
Viděl les, stojící jako černá stěna proti nebi, nepřirozeně červeně zkrvavenému měsíčním světlem. Když spatřil u cesty svůj automobil, trochu se uklidnil. Ve světě, který náhle jakoby zešílel, to byl jediný skutečný, uklidňující předmět; ale když již bral za kliku vozu, zaslechl najednou zlověstné zašustění a nějaký dlouhý, kývající se stín se prudce vymrštil ze sedadla a začal na něho syčet.
Zděšeně odskočil, obrátil se a utíkal k cestě. Nebyl schopen jediné myšlenky, cítil jen, že chce, že musí běžet, rychle prchat z těch hrůzných, neskutečných míst...
Vlevo a vpravo od něho ubíhaly černé stěny smrkového lesa a zesilovaly v něm dojem, že cesta je nekonečná. Náhle zaslechl jakýsi podivný dupot, jako když za ním někdo běží. Otočil se a viděl, že ho skutečně někdo pronásleduje; nebyl to však člověk, byl to pes nebo snad vlk, nemohl to rozpoznat, jenom viděl, jak jeho oči zeleně svítí do tmy. Znova se rozběhl, snažil se zvýšit svou rychlost, vběhl do zatáčky, a tu zaslechl, jak nablízku zafrkal kůň. A už ho také zahlédl. A na něm jezdce, který teď začal uklidňovat polekaného koně.
Griswell se zapotácel, natáhl paži a zachytil se za třmen.
"Proboha, pomozte mi!" sténal. "Zabte to! Zabilo to Brannera! Běží to za mnou! Podívejte se!"
Ze zatáčky vyrazily dva žhavé, zeleně svítící uhlíky. Jezdec zaklel, a pak zazněly lesem rány z revolveru. Světélkující oči zmizely. Jezdec vyprostil nohu z Griswellova sevření a jel k zatáčce. Griswell se chvěl po celém tele. Jen na chvíli zmizel jezdec v zatáčce, pak přijel zpátky.
"Zmizel v houští. Byl to asi vlk. Ačkoli tady v těch končinách ještě nikdy člověka nenapadal. Víte snad vy, co to bylo?"
Griswell jen zavrtěl hlavou.
Jezdec si ho pozorně prohlížel. Držel ještě v ruce matně se lesknoucí revolver. Byl to středně velký, silný muž. Mel široký plantážnický klobouk a zřejmě byl z tohoto kraje.
"Co se vůbec stalo?"
"Nevím," bezmocně řekl Griswell. "Jmenuji se Griswell. John Branner, můj přítel, který je se mnou na dovolené, a já jsme chtěli přenocovat v jednom starém domě, domnívali jsme se, že ten dům je opuštěn. Něco..." A sotva si na to vzpomněl, znovu se ho zmocnila hrůza. "Můj Bože!" zvolal. "Snad jsem se zbláznil! Bylo tam NĚCO, co nás přes zábradlí tam na schodišti neustále pozorovalo! Bylo to něco se žlutým obličejem! Nejdřív jsem myslel, že se mi to jenom zdá, ale musela to být skutečnost! Pak začal někdo hvízdat a Branner vstal a šel po schodech nahoru. Šel jako náměsíčník. Jako kdyby byl hypnotizován. Slyšel jsem ho křičet - vlastně, slyšel jsem někoho křičet, a pak šel Branner zas dolů, držel v ruce zakrvácenou sekeru a - můj bože, věřte mi to, pane - BYL MRTEV! Jeho lebka byla rozpolcená. Viděl jsem krev, která tekla po obličeji, a jeho tvář byla tváří mrtvého. ALE ŠEL PO SCHODECH DOLŮ! Bůh je mi svědek! John Branner byl tam nahoře zavražděn, a pak šla jeho mrtvola se sekerou v ruce dolů po schodech - aby zavraždil mě!"
Jezdec neodpověděl. Seděl na koni jako socha. Široký klobouk mu zastiňoval obličej.
"Jistě si myslíte, ze jsem se zbláznil," šeptal Griswell beznadějně. "A snad jsem opravdu zešílel."
"Nevím, co si mám o tom myslet," řekl jezdec. "Nu, uvidíme. Jmenuji se Buckner. Jsem tady šerifem. Vedl jsem jednoho vězně do vězení v sousedním kraji a teprve teď jedu zpátky."
Seskočil z koně. Z jeho očí a z celého jeho chování vyzařovala rozhodnost a tvrdost; ten muž, když se pustil do nějakého boje, byl jistě nebezpečný.
"Máte strach vrátit se tam?" zeptal se.
Griswellovi přeběhl mráz po těle, ale zavrtěl hlavou, aby sám sobě dodal odvahy.
"Už jen z pouhé myšlenky na ten strašný dům je mi nanic. Ale ten ubohý Branner... Musíme ho najít. Můj bože!" vykřikl pak zoufale. "Co tam najdeme? Jestliže mrtvý pobíhá kolem, co..."
"Uvidíme, uvidíme," řekl klidně šerif a začal nabíjet revolver. Pak vzal koně za uzdu a volným krokem se vydal na cestu. Šli beze slova. Trvalo dost dlouho, než před sebou spatřili temné obrysy starého domu.
"Ach bože, ten dům vypadá tak strašidelně, zvlášť teď v noci. Ale vypadal tak i dříve, když jsme se přiblížili k domu, vylétli z balkónu holubi..."
"Holubi?" Bucker se na Griswella rychle podíval. "Vy jste opravdu viděli holuby?"
"No ano! Celé hejno jich vzlétlo!"
Chvíli šli mlčky dále, pak řekl Buckner trochu podrážděně: "Celý svůj život žiju v tomhle kraji. Snad už tisíckrát jsem šel kolem tohoto domu, ve dne i v noci. Ale nikdy jsem tady ani nikde nablízku v lese neviděl holuby."
"Říkám vám, bylo jich celé hejno!" opakoval Griswell.
"Mluvil jsem s muži, kteří přisahali, že krátce před západem slunce viděli tam na zábradlí balkónů ohromné hejno holubů," řekl Buckner. "Kromě jednoho muže to byli vesměs černoši. A ten běloch byl tulák. Byl tam v domě, na dvoře si udělal oheň, a chtěl tam přenocovat. Když jsem šel kolem, vyprávěl mi o holubech. Příštího rána jsem se vrátil. Jeho ohníček ještě doutnal, byl tam jeho tlumok, ešus a deky rozhozené tak, jako by v nich ještě před chvílí někdo spal; ale tulák tam nebyl, a taky ho už nikdo nikdy nespatřil. To bylo před dvanácti lety. Černoši tvrdí že tam holubi jsou. Ale nikdo z těch mládenců by mezi západem a východem slunce k domu nešel. Tvrdí, ze ta rudá záře na západní obloze pochází z pekla, jehož brány se otvírají, když Blassenvillové vylétají."
"Kdo jsou to Blassenvillové?"
"Těm patřila dříve všechna země tady kolem. Anglofrancouzská rodina. Přišli sem odněkud z Karibských ostrovů. Občanská válka v letech 1861 až 65 je zničila. Několik jich padlo ve válce, ostatní zemřeli. Na statku nikdo nežije už od roku 1890, kdy Elizabeta Blassenvillová, poslední z celé rodiny, jedné noci utekla z domu a pak už se nikdy neukázala. Tohle je vaše auto?"
Zůstali stát u vozu a Griswell se díval na ten proklatý dům. Okna byla slepá a prázdná, ale jemu se zdálo, jako když se odtamtud dívají šílené oči. Buckner opakoval otázku.
"Ano. Ale pozor, buďte opatrný. Na sedadle u volantu je had. Aspoň tam předtím ještě byl."
"Teď už tu není," zabručel Buckner. Uvázal koně a vyndal z brašny u sedla kapesní lampičku. "Tak se tam půjdeme podívat."
Klidně, jako kdyby šel na návštěvu k dobrému příteli, kráčeli k domu. Griswell šel za ním. Brzy ucítili pronikavý zápach tlejícího listí, dřeva a zdiva. Griswellovi z toho bylo skoro špatně.
Staré dubové dveře stále visely křivě ve veřejích. Ostrý kužel světla se zařízl do temné místnosti, běžel po podlaze a pak pomalu ke schodišti. Griswell zatajil dech a zaťal pěsti. Ne, nikdo na schodišti nebyl, nedívala se odtamtud žádná tajemná bytost. Pružně a tiše jako kočka šel Buckner vpřed, v jedné ruce revolver, v druhé lampičku. Když zamířil paprsek světla do místnosti vedle schodiště, Griswell hlasitě vykřikl. Hrůza a nevolnost ho přemáhaly. Po podlaze napříč místností vedly krvavé stopy. Byly i na dekách, pod nimiž předtím spal Branner, a pokračovaly přes přikrývky, v nichž spal Griswell. A na Griswellových přikrývkách ležela zkrvavená postava. Byl to John Branner, ležel obličejem k zemi a ve světle lampičky byla jasně vidět jeho rozpolcená lebka. V natažené ruce svíral ještě sekeru. A právě na místě, kde by se byla nalézala hlava spícího Griswella, byla zkrvavená sekera hluboko zaseknutá skrz deku a podušku do podlahy.
Griswellovi se začalo dělat mdlo a zdálo se, že každou chvíli ztratí vědomí. Ani už nevěděl, že se potácí a že ho před upadnutím zachytil šerif. Když se trochu vzpamatoval, cítil, že je mu zle od žaludku.
Buckner na něho namířil lampičku; prudké světlo Griswella oslnilo, ale zároveň mu trochu pomohlo vzpamatovat se.
"Griswelle, vy jste mi tu vyprávěl příběh, kterému ani nemohu věřit. Viděl jsem, že vás něco pronásledovalo, ale to mohl být zrovna tak vlk jako nějaký vzteklý pes.
Jestliže mi něco zamlčujete, pak raději hned s tím ven. S pohádkou, kterou jste mi vyprávěl, neuspějete ani před jediným soudem na celém světě. Že budete obžalován z vraždy svého přítele, to je vám, doufám, jasné. Budu vás muset zatknout. Usnadníte sobě i mně celou tu věc, když mi řeknete pravdu. Tak tedy - zabil jste svého přítele? Ano nebo ne?
Asi to bylo tak: pohádali jste se - on uchopil sekeru a rozmáchl se s ní, ale vy jste mu jí vyrval z rukou a zavraždil ho. Bylo to tak nějak?"
Griswell se zhroutil. Přikryl si tvář rukama a pak zavrtěl hlavou.
"Můj bože, člověče! Mějte rozum, já jsem přece Johna nezabil! My - my jsme byli dobrými kamarády už v dětství, když jsme spolu chodili do školy. Já vám nemohu zazlívat, když mi nevěříte, ale - bůh je mým svědkem - mluvím pravdu!"
Kužel světla sjel opět na mrtvolu na zemi.
"Mám za to, že sekyra v jeho ruce je táž, kterou byl zavražděn. Na jejím ostří je nejen krev, ale i mozek a trocha vlasů, které mají stejnou barvu jako vlasy zavražděného. Vypadá to pro vás skoro beznadějně, Griswelle."
"Jak to?" zeptal se Griswell udiveně.
"Tím se vylučuje možnost vašeho činu v sebeobraně. Branner na vás nemohl napřáhnout sekeru, když jste mu s ní předtím rozbil lebku. Musel jste mu vytáhnout sekyru z hlavy, pak jste ji zasekl tady do podlahy, a držadlo jste mu vtiskl do ruky, aby to vypadalo tak, jako kdyby vás s ní napadl. Ten nápad by nebyl špatný - kdybyste použil jiné sekery."
"Ale já ho nezabil," sténal Griswell.
"Nemám vůbec v úmyslu dávat do protokolu, že jste ho snad mohl zabít v sebeobraně. Ale jednu věc přece jen nechápu," Buckner vrtěl hlavou a díval se upřeně na Griswella. "Který vrah si vymyslí takovou šílenou, neuvěřitelnou historku, aby prokázal svou nevinu? Normální vrah by přece vyprávěl nějaký jiný, logický a uvěřitelný příběh. Krvavé skvrny vedou od dveří sem, mrtvola sem byla tedy dovlečena - vlastně ne, počkat, to není možné, na zemi nejsou stopy po nějakém vlečení. Musel jste sem tedy mrtvolu donést, a zabil jste ho někde jinde. Ale - proč potom není krev na vašem oděvu? Nu ano, mohl jste se přece převléci a umýt si ruce... Ale tenhle muž zemřel teprve nedávno."
"Sešel ze schodů a šel přes místnost," opakoval Griswell tvrdohlavě. "Chtěl mě zabít. Když jsem ho viděl, jak se plíží po schodech, věděl jsem, že mě chce zabít. Udeřil taky přímo tam, kde bych byl ležel, kdybych se byl neprobudil. Tam - tamtím oknem jsem vyskočil. Vidíte? Je rozbité."
"Vidím. Ale řekněte mi, když předtím chodil a byl mrtev, proč nechodí teď?"
"To nevím. Je mi tak mizerně, že nejsem schopen myslet. Když jsem tam na cestě slyšel vlka - nebo co to bylo - myslel jsem nejdříve, že je to John, který mě pronásleduje; John s rozpolcenou lebkou, se svým hrozným úšklebkem a se zakrvácenou sekerou v ruce!"
Zuby mu drkotaly, když to v duchu znova prožíval.
Buckner svítil lampičkou po podlaze.
"Krvavé skvrny vedou do haly. Pojďte, půjdeme podle nich, kam nás zavedou."
Griswell ustrnul. "Vedou přece po schodech nahoru!"
Buckner se na něho podíval. "Máte strach jít se se mnou nahoru podívat?"
Griswellův obličej byl popelavě šedý.
"Ano. Mám strach. Ale půjdu. S vámi nebo třeba sám. Ten, kdo zabil Johna, se tam možná ještě skrývá."
"Jděte za mnou," poručil Buckner. "Stane-li se něco, nechtě jednat mě. Střílím rychle a málokdy minu cíl. A kdybyste snad měl v úmyslu udělat nějakou rošťárnu za mými zády, tak vám radím - raději od toho upusťte."
"Nemluvte hlouposti!" Tahle rozhořčeně pronesená slova, zdálo se, uklidnila Bucknera víc než nějaké zapřísahání.
"Chci k vám být spravedlivý," řekl klidně Buckner. "V mých očích ještě zdaleka nejste stoprocentně vinen. Je-li jenom část toho, co jste mi vyprávěl, pravda, pak to bylo hotové peklo, co jste prožil, a já bych k vám nechtěl být příliš tvrdý. Ale vy musíte pochopit, že pro mě je to příliš těžké uvěřit tomu, co jste mi dosud vyprávěl."
Griswell mu unaveným pohybem naznačil, aby šli dále. Vešli do haly. Na začátku schodiště se zastavili. Krvavé skvrny vedly po schodech nahoru.
"Tady jsou stopy bot muže," řekl Buckner. "Musíme jít pomalu. Chci si je prohlédnout; jedny vedou nahoru, druhé dolu. Tentýž muž. Ne, vaše stopy to nejsou, Griswelle. Branner byl větší než vy a taky jeho noha je větší. Všude stopy - krev, tady, jako by se opřel krvavou rukou o zábradlí - tahle skvrna, to je mozek s krví - ale jak..."
"Šel dolů po schodech. Mrtvý muž." Griswell šeptal. "Jednou rukou se opíral o zábradlí, v druhé svíral zakrvácenou sekeru!"
"Anebo byl nesen," říká si pro sebe šerif. "Jenže jestliže ho někdo nesl - kde jsou jeho stopy?"
Když přišli do hořejší haly, uviděli ve světle Bucknerovy svítilny jen husté pavučiny a všude vysokou vrstvu prachu. Byla to velká místnost a slepými okny sem vnikalo trochu měsíčního svitu. Griswell se třásl po celém těle. Tady někde, v této děsivé temnotě, byl John Branner zavražděn.
"Někdo tady nahoře hvízdal," řekl Griswell tiše. "John šel podle toho zvuku, jako by ho nějak přitahoval."
Bucknerovy oči se leskly v přítmí. "Stále stejné stopy - jedny vedou sem, druhé odtud."
Buckner se náhle zastavil a vedle něho zůstal stát i Griswell. Několik metrů před nimi Brannerovy stopy zmizely - dál už nevedly, jako by tu zůstal stát, a pak se obrátil a šel zas zpátky. Ale tam, kde zůstal stát, byla veliká krvavá skvrna na podlaze - a z protější strany sem vedly jiné stopy - stopy bosých nohou, malých nohou s ohnutými prsty. A stejné stopy těchto nohou vedly od krvavé skvrny zas zpátky.
Buckner tiše zaklel a sehnul se, aby si místo prohlédl zblízka.
"Zde se stopy setkávají! A tady je na podlaze krev a části mozku - znamená to, že právě na tomto místě byl váš přítel zavražděn. Musela to být hodně prudká rána sekerou. Stopy bosých nohou vedou zase zpátky dozadu do chodby." Svítil na ně lampičkou, ale stopy vedly stále dál, kam už světlo ani nedosáhlo. Po obou stranách chodby byly dveře do různých pokojů. Nikde se nic nepohnulo, bylo tu ticho jako v hrobě.
"Připusťme, že ta vaše bláznivá historka je pravdivá," uvažoval nahlas Buckner. "Tohle rozhodně nejsou vaše stopy. Vypadají spíš na ženu. Připusťme, že taky někdo hvízdal a že Branner šel nahoru, aby zjistil, oč jde. Ve tmě k němu někdo přiskočil a rozpoltil mu lebku. Ale jestliže to tak opravdu bylo, proč neleží Branner tady, na místě, kde byl zavražděn? Cožpak je možné, aby žil ještě tak dlouho a měl ještě tolik sil, aby tomu, kdo mu rozťal hlavu, vytrhl sekyru a šel s ní dolů po schodišti a přes místnost, kde jste spali?"
"Ne! Ne!" vykřikl Griswell. "Viděl jsem ho na schodech. Byl mrtev! S takovou hroznou ránou nemůže přece člověk žít ani minutu!"
"Tomu věřím. Ale to je přece šílenství. Tomuhle všemu žádný soud na světě neuvěří. Pojďte, budeme sledovat tu druhou stopu. Musíme jít tamhle chodbou - ale, co je zas tohle?"
Griswella polil studený pot, když najednou viděl, že světlo lampičky skoro zhasíná.
"Je tam úplně nová baterie," šeptal Buckner, a teď si Griswell poprvé všiml, že Bucknerovi se chvěje hlas. Že by strach? "Pojďte - tudy musíme ven!"
Teď už lampička jenom blikala. Buckner se vracel, táhl za sebou Griswella a v ruce svíral revolver. Do temného ticha teď zazněl slabý šramot. Jako by někdo pomalu otvíral dveře. Lampička zhasla, byla neproniknutelná tma. Griswell věděl, že Buckner si - právě tak jako on - uvědomil, že jim teď hrozí smrtelné nebezpečí. Rychle se dostali ke schodišti, ale dolů po schodech šli volně, opatrně, Buckner byl neustále připraven vystřelit, kdyby se k nim někdo přiblížil. Griswell se roztřásl hrůzou, když si pomyslel, že tady po těch schodech šel John Branner s roztříštěnou lebkou.
Když přišli dolů do haly, začala lampička opět blikat a vzápětí se rozsvítila. Ale jakmile Buckner namířil světelný kužel ke schodišti, světlo opět znatelně zesláblo.
"Posviťte do místnosti," žádal Griswell. "Podíváme se, jestli John..."
Nemohl dál ani mluvit, ale Buckner rozuměl. Namířil tam světelný kužel, a Griswell by si byl ani ve snu nepomyslil, že ho pohled na mrtvého přítele tak uklidní. Předem se děsil toho, že mrtvola bude pryč, a že to bude další nevysvětlitelná záhada.
"Leží tady," poznamenal Buckner. "Jestliže dřív chodil ačkoliv byl zabit, tak teď už zřejmě nemůže. Ale co ta zatracená lampička..."
Zase zamířil světelným kuželem ke schodišti, kousal si spodní ret a na čele mu vystoupily vrásky. Třikrát zvedl ruku s revolverem a zase ji nechal klesnout. Griswell tušil, na co Buckner myslí. Šerif bojoval s pokušením jít znova po schodech nahoru a tam se postavit protivníkovi tváří v tvář. Ale zdravý rozum mu radil, aby to nedělal.
"V té tmě bych neměl žádnou šanci," šeptal. "Vím co by se stalo, kdyby mi nahoře zase zhasla baterka."
Otočil se ke Griswellovi a řekl mu: "Nemá smysl si něco nalhávat. V tomhle starém domě je něco pekelně nebezpečného a zdá se mi, že vím, co to asi bude. Teď už věřím, že jste Brannera nezabil. Ten, kdo ho zabil, je v tomto okamžiku tam nahoře. Je mnoho nesmyslného v té vaší historce, ale je to přece jen zvláštní, když lampička, jakou já mám, tak zničehonic přestane svítit. Skoro ani nevěřím, že tam nahoře jde o nějakou lidskou bytost. V životě jsem se ještě nesetkal s něčím, čeho bych se i třeba v úplné tmě bál, ale tam nahoru po schodišti půjdu, až bude světlo. Do svítání už mnoho nechybí. Počkáme na verandě."
Když vyšli, hvězdy na nebi už začínaly blednout. Buckner se posadil na zábradlí verandy, nespustil z očí dveře, jimiž vešli, a v ruce držel stále revolver, připravený k výstřelu. Griswell se posadil vedle Bucknera a opřel se o dřevěný sloup. Zavřel oči. Chladný noční vzduch ho trochu uklidnil. Začínal mít skoro pocit, že se mu to všechno jenom zdálo, že to vůbec není skutečnost...
Byly to minuty nebo celá hodina? Když otevřel oči, bylo bílé studené ráno, a jemu se vrátily vzpomínky na hrozné události uplynulé noci.
"Probuďte se! Už je světlo!"
Griswell se zvedl a protahoval ztuhlé údy. Jeho obličej byl nažloutlý, tváře vpadlé.
"Ano, jsem připraven, pojďme nahoru."
"Už jsem tam byl." Buckner měl také pobledlý obličej a vpadlé oči. "Nechtěl jsem vás budit. Jakmile se rozednilo, šel jsem nahoru. Nenašel jsem nic."
"Stopy nohou?"
"Zmizely."
"Cože? Zmizely?"
"Ano, už jsem je nenašel. Od místa, kde končily Brannerovy stopy a kde začínaly šlépěje bosých nohou, byl zameten prach, pěkně po celé té dlouhé chodbě. Nemá smysl jít znovu nahoru a něco hledat. Někdo prostě odstranil stopy; ačkoli jsem tu celou dobu seděl a dával pozor, neslyšel jsem vůbec žádný hluk."
Griswell trnul při myšlence, že tu byl na verandě vlastně sám, zatímco Buckner hledal nahoře.
"Co budeme dělat?" zeptal se unaveně.
"Vezmeme Brannerovu mrtvolu do města," řekl šerif. "Nechtě mě, abych převzal celou tu záležitost. Když úřady uslyší mou verzi příběhu, nebudou asi trvat na tom, aby na vás byla podána žaloba. Nevěřím, že jste Brannera zabil - státní návladní ani soudce by neuvěřili historce, kterou jste mi vyprávěl. Dokud nevyčerpám všechny možnosti k rozluštění té záhady, nezatknu vás. Nikomu nevyprávějte nic o tom, co se dnešní noc odehrálo. Já řeknu státnímu návladnímu pouze to, že John Branner byl neznámým pachatelem zavražděn a že ten případ vyšetřuji. Jinak - jste ochoten vrátit se se mnou ještě jednou do toho starého domu a přespat v téže místnosti, kde jste spal včera s Brannerem?"
Griswell zbledl, ale ovládl se. Pak řekl tvrdě a rozhodně: "Ano, půjdu tam s vámi!"
"Dobrá. A teď mi pomozte odnést mrtvolu do vašeho auta."
Opět padal stín na lesnatou krajinu a opět jeli po hrbolaté cestě dva muži v automobilu.
Za volantem seděl Buckner. Griswellovy nervy nebyly stále ještě v takovém pořádku, aby si mohl troufnout řídit. Byl pobledlý, vypadal velmi unaveně.
"Slíbil jsem, že vám něco řeknu o rodině Blassenvillových," řekl Buckner. "Byl to prý hrdý rod. Vlastně, spíše nadutý a krajně bezohledný, když nebylo po jejich. S otroky jednali také mnohem hůř než všichni ostatní farmáři tady v okolí. V Blassenvillových bylo prý něco krutého, to už měli nějak v krvi. Zvlášť tím byla proslulá Celia, poslední z rodiny. To už bylo hodně dlouho po zrušení otroctví, ale ona bičovala svou služebnou, jakousi mulatku, jako by to byla neposlušná otrokyně. Staří lidé, hlavně černoši, říkají, že když zemřel někdo z rodiny Blassenvillových, vždycky prý už na něho čekal ďábel tady v lesích.
Nu, po občanské válce ten rod postupně vymřel. Ke konci už žili velmi chudě na svém statku, který vlastně už propadal zkáze. Jako poslední žily už jen čtyři dívky - sestry. Žily v tom starém domě, na polích pro ně ještě pracovalo pár černochů. Jen s námahou se udržovaly nad vodou, byly však nesmírně pyšné a styděly se za svou chudobu, často je celé měsíce nebylo vidět, na nákup obyčejně posílaly jednoho černocha.
Lidé se přece jen nějak dozvěděli, že se vrátila slečna Celia. Přijela odněkud z Karibských ostrovů, odkud pocházela celá rodina. Prý to byla krásná žena, něco kolem třiceti. Ale ukazovala se zrovna tak málo jako ostatní dívky. Přivezla s sebou mladou mulatku a na ní prý předváděla veškerou brutalitu, jaké byla schopna. Znám starce, který přísahá, že viděl, jak Celia tu dívku svlékla, přivázala ke stromu a zbičovala ji. Nikdo nebyl překvapen, že ta mulatka najednou zmizela. Každý se samozřejmě domníval, že utekla.
Jednoho dne, bylo to na jaře 1890, přišla slečna Elizabeta, nejmladší ze sester, po celém roce zase jednou do města. Nakupovala. Vyprávěla, že všichni černoši je opustili, že Celia zmizela aniž by komu řekla jediné slovo, že sestry se vrátily na Karibské ostrovy, ale ona sama prý zůstala v domě a žije tam s tetou. Vyprávěla pak ještě různé nesmysly, jimž nikdo nerozuměl.
Asi za měsíc přišel do města jeden černoch a vyprávěl, že slečna Elizabeta žije ve starém domě sama. Říkal, že její tři sestry tam nejsou, zmizely beze stopy. Elizabeta prý vůbec neví, kde by mohly být, ona sama má strach tam bydlet, ale neví, co má dělat a kam odejít. Nikde nemá příbuzné ani známé. Ale před něčím má prý v tom domě strach, hrůzu. Černoch tvrdil, že Elizabeta se zamyká v jednom pokoji a přes noc tam nechává svítit světlo..."
Starý muž zamíchal sběračkou v hrnci. Když s tím byl hotov, podíval se na Bucknera a trochu se pousmál.
"Pane, život je krásný - i pro starého opuštěného černocha."
"Chceš tím snad říct, že by tě někdo zabil, kdybys mi to tajemství prozradil?"
Starý muž zvážněl, oči se mu opět rozhořely. "Ne někdo. Nic lidského. Žádný člověk. Černí bohové bažin. Velký Had, bůh všech bohů, hlídá mé tajemství. Poslal by mi malého bratříčka, aby mě políbil svými studenými rty - malého bratříčka s bledým půlměsícem na hlavě. Můj život patří Velikému Hadu od té doby, co z jeho milosti mohu dělat ZUVUMBIE..."
Buckner zpozorněl.
"To slovo jsem už někde slyšel," řekl klidně. "Byl jsem tehdy ještě dítě, a zašeptal jej jeden starý černoch, když umíral. Co znamená to slovo?"
V Jacobových očích se objevil strach.
"Co jsem to vyslovil? Ne - ne! Nic jsem neřekl!"
"Zuvumbie," opakoval Buckner.
"Zuvumbie," šeptal černoch jakoby mechanicky a přivřel oči. "Zuvumbie byla kdysi jedna paní - znají ji na Pobřeží otroků. Tam-tamy dunící za nocí na Haiti o ní vyprávějí. Lidé v Damballah jí uctívají. Mluvit však o ní před bílým mužem znamená smrt. Veliký Had to zakázal."
"Ty ale budeš mluvit o Zuvumbiích," řekl tiše Buckner.
"Nesmím o nich mluvit," odporoval starý černoch a Griswellovi se zdálo, že stařec vlastně myslí nahlas, že si snad ani není vědom toho, že mluví. "Žádný bílý muž nesmí vědět, že jsem tančil černý obřad, že jsem se stal Zuvumbiem. Povídavé jazyky trestá Veliký Had smrtí."
"Je Zuvumbie žena?" zeptal se Buckner.
"Byla to žena," zamumlal černoch. "Ona to věděla, že jsem TVOŘITEL ZUVUMBIE. Přišla, stála tu v mé chýši a prosila o SUD-nápoj z hadích kostí, z krve netopýrů a z mnoha jiných věcí. Tančila černý obřad, a tak byla připravena stát se Zuvumbií. Už potřebovala jenom černý SUD. Byla krásná, nemohl jsem jí odolat."
"Kdo?" ptal se Buckner, ale hlava starého muže klesla na prsa a on mlčel.
Buckner s ním zatřásl. "Ty jsi dal nějaké ženě SUD, který z ní udělal Zuvumbii? Kdo je Zuvumbie?"
Starý muž se opět probral z mrákot. "Zuvumbie už není žádný člověk. Nezná přátele ani své příbuzné. Je spojen s lidmi Černého světa. Poroučí sovám, netopýrům, hadům a vlkodlakům a také dovede přinutit temnotu, aby zhasínala světlo. Železem nebo olovem je možno ho zabít, ale dokud není zabit takovým způsobem, žije věčně. Nepotřebuje ani potravu jako normální lidé. Žije v jeskyních a ve sklepích nebo opuštěných domech. Čas pro takového Zuvumbie nic neznamená. Rok, den, hodina - to je všechno jedno. Neumí lidsky mluvit ani lidsky myslet, ale dovede svým hlasem lidi hypnotizovat. A má nad nimi svou moc, dokud v jejich těle cirkuluje krev. Jeho vášní je vraždit lidi."
"A z jakého důvodu se lidé stávají Zuvumbiem?" zeptal se tiše Buckner.
"Nenávist!" šeptal černoch. "Nenávist a pomsta!"
"Jmenovala se Joan?"
"Joan?" Zdálo se, že to jméno vytrhlo starého muže z tranzu. "To jméno jsem už neslyšel desítky let. Myslím, že jsem spal, pánové, prosím, odpusťte mi. Staří lidé rádi usínají u kamen, právě tak jako staří psi. Ptáte se mě na Blassenvilly? Nu, přece jsem vám řekl, proč nemohu odpovídat. Ale bůh bílých je mým svědkem..."
Sáhl do hromádky dříví - a vykřikl. Černý had se mu ovinul kolem paže a divoce se vymrštil k jeho tváři.
Černoch spadl ze stoličky obličejem k zemi. Hrnec z plotny strhl s sebou. Žhavé uhlíky vypadaly ze sporáku a Buckner je dusil kloboukem. Těžkou botou pak dupnul kroutícímu se hadovi na hlavu. Starý Jacob se převrátil na záda, přestal křičet a škubat sebou, ležel tiše na zemi a vytřeštěnýma skelnýma očima se díval ke stropu.
"Mrtev?" zašeptal Griswell.
"Ano," potvrdil Buckner a pozoroval upřeně svíjejícího se hada. "Tahle bestie mu vstříkla do krve tolik jedu, že by to stačilo na usmrcení několika lidí."
"Co budeme dělat?" tázal se Griswell.
"Mrtvolu tu necháme ležet. Zavřeme-li dobře dveře, žádný dravec se sem nedostane. Zítra mrtvolu odvezeme. Dnes v noci máme před sebou ještě spoustu práce. Pojďme!"
Griswell se mrtvoly trochu bál, ale přece jen pomohl Bucknerovi zvednout ji ze země na lavici. Pak odešli. Slunce pomalu zapadalo, poslední krvavě rudé paprsky svítily ještě nad horizontem.Mlčky vstoupili do vozu.
"Řekl, že Veliký Had pošle svého malého bratra," řekl třesoucím se hlasem Griswell.
"Nesmysl!" utrhl se na něho Buckner. "Hadi mají rádi teplo, a tady v okolí se jich hemží spousta. Jeden se tam do chýše nějak dostal a uložil se mezi dřevo u kamen. Starý Jacob hada vyrušil, a ten ho kousl. V tom není nic nadpřirozeného." Za chvíli pak dodal změněným hlasem: "Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem viděl, že chřestýš napadl někoho bez výstrahy - a také poprvé ve svém životě jsem viděl chřestýše s BÍLÝM PŮLMĚSÍČKEM NA HLAVĚ."
Mlčky jeli dál, až přijeli opět na širší cestu, vedoucí k starému domu.
"Myslíte, že ta Joan, mulatka, po celou tu dobu strašila v domě?" tázal se Griswell.
"Slyšel jste přece, co říkal starý Jacob - čas pro Zuvumbie vůbec nic neznamená."
Griswell sebou trhnul, když auto vyjelo z jedné zatáčky a kus dál byl už vidět starý dům.
"Podívejte se," šeptal rozechvěle. Buckner jen nesrozumitelně něco zabručel.
Brzy nato zastavili. Ze zábradlí verandy se zvedlo obrovské hejno holubů.
Když se hejno zvedlo k nebi, seděli oba muži v autě, jakoby je někdo přikoval.
"Tak, teď jsem je aspoň viděl na vlastní oči," šeptal si pro sebe Buckner.
"Možná že je vidí vždycky jenom ti, kdo jsou nějak ohroženi," řekl potichu Griswell. "Ten tulák je přece také viděl..."
"Inu, třeba to všechno prožijeme na vlastní kůži," řekl klidně šerif, vystoupil z vozu, ale Griswell si všiml, že hned sáhl po pouzdru a vytáhl revolver.
Vstoupili do haly a šli dál do místnosti, kde se odehrála tragédie. Černé krvavé stopy tu stále naznačovaly cestu, kterou se ubíral zavražděný. Buckner vzal s sebou z auta deky. Rozložil je před krbem.
"Lehnu si blíže ke dveřím, tam, kde spal minule váš přítel - a vy si také lehněte tam, kde jste tehdy ležel."
"Mám v krbu zapálit oheň?" zeptal se Griswell.
"Ne. Vy máte kapesní svítilnu a já mám také jednu. Budeme tu ležet potmě a počkáme, co se bude dít. Dovedete zacházet se zbraní, kterou jsem vám dal?"
"Snad ano. Ještě jsem sice nikdy nestřílel z revolveru, ale vím, jak se to dělá."
"Střílení přenechte raději mně," řekl šerif. Seděl na dece, lesknoucí se revolver měl před sebou a prohlížel jeho bubínek. Griswell se neustále vrtěl ve svých dekách. Pak se opřel o krb, natáhl ruku a mimoděk začal prsty prohrabávat popel, který pocházel z ohne zapáleného snad před takovými čtyřiceti lety Elizabetou Blassenvillovou. Najednou nahmatal nějaký zápisník.
"Co jste nasel?" zeptal se Buckner, aniž by spustil oči z bubínku revolveru, v němž pořád něco kutil.
"Nějaký poznámkový blok. Vypadá to jako deník. Písmo je už slabě vidět a papír se skoro rozpadá. Nevím, co to je; jen by mě zajímalo, jak se to dostalo pod popel."
"Zřejmé to tam někdo hodil, když až oheň dávno vyhasl. Možná, že to byl jeden z těch, co tu kradli nábytek."
Griswell listoval v zápisníku a namáhal oči, aby aspoň něco rozluštil.
"Tady je něco, co se dá ještě přečíst. Poslechněte si: Vím, že kromě mne je ještě někdo v dome. V noci slyším, že tu někdo rachotí, vždycky po západu slunce to začne. A leckdy hmatá taky na dveře mého pokoje. Kdo to může být? Je to některá z mých sester? Je to teta Celie? Jestliže ano, proč se tedy skrývá, proč se tak plíží po domě? A proč klepá na mé dveře a neodpoví, když zavolám? Mám sama otevřít? Proboha ne! Mám strach! Neodvážím se otevřít! Co mám dělat? Nemohu tady už déle zůstat - ale kam mám jít?"
"Ale to přece musí být zápisník slečny Elizabety! Čtěte dál!" Buckner si přestal hrát s revolverem.
"Zbytek stránky nemohu bohužel rozluštit. Až dole, tohle je už zase čitelné: Proč utekli všichni černoši, když zmizela teta Celie? Mé sestry jsou mrtvé. Mám takový pocit, že jejich smrt byla nějaká hrozná, že nezemřely, že je někde zavraždil. Ale proč? Jestli někdo zabil tetu Celii - proč by zabíjel mé tři sestry? Byly vždycky tak hodné na černochy. Joan..." Griswell se odmlčel, pokrčil čelo, když přečetl to jméno. "Část stránky je tu utržená. Ale tady jsou další poznámky, mají jiné datum: ...to hrozné, co naznačila černoška? Mluvila o starém Jacobu Blountovi a o Joan, ale nechtěla nic víc prozradit. Snad měla strach, - tady zase něco chybí, a pak zápis pokračuje: Ne! Ne! Jak by to bylo možné? Je mrtvá - nebo utekla. Ale přece jen - vyrostla tam na ostrovech. A já vím, že tam holdovala různým pověrám a kultům - myslím si dokonce, že při těch odporných ceremoniích i tančila. Ale copak by mohla být takovou příšerou? To je strašné. Je to opravdu ona, která se tu plíží po chodbách a tak sladce píská? Ne, to není možné, asi jsem se zbláznila. Zůstanu-li tady déle, zemřu asi stejnou smrtí jako mé ubohé sestry..."
Podivné poznámky končily. Griswell, který je luštil při světle lampičky, si ani nevšiml, že se mezitím už hodně setmělo.
"Co tomu říkáte?" zeptal se Bucknera.
"Je to tak, jak jsem si to myslel. Mulatka Joan se stala Zuvumbii - hlavně proto, aby se pomstila Celii. Možná, že nenáviděla celou rodinu Blassenvillů. Ve svém rodišti tančila staré obřady, potřebovala pak už jen takzvaný SUD - jak říkal Jacob - a starý černoch jí ho dal. Zavraždila Celii a pak i tři sestry. A chtěla zabít i Elizabetu. Již léta se tady někde schovává. Jako had v ruinách."
"Ale proč zabijí i cizince?" zeptal se Griswell.
"Přece jste slyšel, co říkal starý černoch Jacob. Zuvumbiím dělá radost zabíjet lidi. Zavolala k sobě Brannera, rozpoltila mu lebku sekerou a poslala ho dolů, aby zabil vás. Jestliže nepřineseme aspoň mrtvolu té hrůzné bytosti, žádný soud na světě vám neuvěří, že se něco takového mohlo stát."
"Včera v noci přišla po schodech dolů a pozorovala nás přes zábradlí," vyprávěl Griswell. "Ale jak to, že jste na schodech nenašel její stopy?"
"Možná, že to byl jenom váš sen. Ale nechme toho a dávejme raději pozor." "Nezhasínejte lampičku!" Griswell skoro vykřikl, ale pak se vzpamatoval a tiše dodal: "Samozřejmě, musíme zhasnout, musí být tma jako včera v noci, když jsem tu byl s Brannerem."
Když se pak úplně setmělo, bylo mu skoro zle ze samého strachu. Třásl se pod dekou, srdce mu divoce tlouklo, nebyl schopen se uklidnit.
"O jakýchsi Zuvumbiích jsem kdysi už slyšel," ozval se ze tmy Bucknerův tichý hlas, "ale kdo je to Zuvumbie, to jsem až dosud nevěděl. Zřejmě toho dosahují nějakou drogou, kterou dovedou namíchat kouzelníci na ostrovech, a když žena vypije takový nápoj, úplně se změní. Je mi však nepochopitelné, odkud se bere ta schopnost hypnotizovat, a dokonce ovládat i mrtvoly. Jak je taky možné, že žije tak dlouho - ne, Zuvumbie, to nebude jenom nějaká žena, která zešílí. Je to nějaké zvláštní monstrum, nějaký hrůzný výplod černých bažin a divokých džunglí. No, však uvidíme."
Bylo ticho. Griswellovi se zdálo, že v tom tichu slyší tlouci vlastní srdce. Občas se v dálce v lesích ozvalo vytí vlka. Pak zase zahoukala sova. A opět bylo ticho jako v hrobě.
Griswell se zoufale snažil ležet klidně. Ale nemohl poručit nervům. Zatínal zuby, svíral pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Nedovedl se ovládnout. Chvěl se a brzy měl tělo pokryté potem.
Skoro ani nedýchal. Náhle postřehl, že šerifovo dosud klidné oddechování přestalo. A v tomtéž okamžiku jako by někdo na něho vychrstl ledovou vodu - odněkud shora se ozvalo tiché, neuvěřitelně jemné hvízdání...
Griswellovi přeběhl mráz po těle. Napjatě naslouchal a široce rozevřenýma očima se díval do temnoty. Pak nad sebou úplně ztratil kontrolu. Chvíli byla kolem něho úplná tma, absolutní temnota. Když se poněkud probral z omámení, zpozoroval, že se pohybuje, že běží, stále rychleji, jako šílený, někam pryč, v podvědomí mu něco našeptávalo, že dělá dobře, že utíká z domu. Běžel? Co se to s ním dělo? Nemohl si oddechnout, znovu se ho zmocnila hrůza - OPĚT SLYŠEL TICHÉ, LÁKAVÉ A PŘITOM DĚSIVÉ HVÍZDÁNÍ. Proniklo celým jeho vědomím, jasně je slyšel - teď už nebyl v polospánku, byl zcela při vědomí. Co to proboha dělá - uvědomil si, že neběží po silnici, že neprchá ze starého domu. Byl tady, stále byl v tom starém domě Blassenvillů - A STOUPAL PO SCHODECH NAHORU DO PATRA!
Nelidský výkřik se nu vydral z hrdla. Tichý hvizd byl slyšet zcela zřetelně, zval, lákal jako vábnička, jako ďábelský triumf. Zkoušel se zastavit, obrátit, skočit přes zábradlí - ale jeho vůle jako by neexistovala. Křičel - anebo se mu jenom zdálo, že křičí?
Kapesní lampu ztratil, revolver měl někde v kapse. Byl jako ochrnutý, ale zastavit se nemohl, nohy šly mechanicky vpřed.
"Bucknere!" křičel. "Bucknere! Pomozte mi!" Slova mu uvízla v hrdle, vůbec nevěděl, zda opravdu křičí.
Vystoupil na nejvyšší schod. Dozadu vedla dlouhá chodba - kráčel tudy jako náměsíčník. Hvízdání sláblo, až utichlo docela. Šel dále, za jakýmsi světélkem, které tam někde vpředu svítilo. Viděl teď jakousi rozmazanou postavu, která k němu pomalu přicházela. Vypadala jako žena, ale žádná ženská bytost se nepohybovala tak hrozným, dravčím způsobem a také žádná žena nemohla mít tak odporný, děsivý obličej - byla to jen jakási žlutá skvrna. Chtěl vykřiknout, když patřil lesknoucí se ostří zbraně, ale hrdlo měl sevřené. Příšera napřáhla paži se zbraní - vtom zahřměla za Griswellovými zády rána a vzápětí se ozval nelidský výkřik.
Griswell klesl na kolena a zakryl si rukama obličej. Bucknerův hlas neslyšel. Šerif mu položil ruku na rameno a zatřásl jím, aby ho opět přivedl k vědomí.
"Griswelle, jste zraněn? Mluvte! Tady na zemi leží veliký nůž..."
"Nejsem zraněn," blekotal Griswell. "Vystřelil jste právě v čas. Kde je? Kam ta příšera zmizela?"
"Poslouchejte!"
Někde vzadu v domě začalo něco skučet a chroptět, jako když někdo sténá v posledním tažení.
"Jacob měl pravdu," řekl Buckner třesoucím se hlasem. "Olovem je možno příšeru zabít. Asi jsem ji trefil, zaplať pámbů. Nechtěl jsem použít svítilnu, šel jsem za vámi potmě. Když začalo to hvízdání, tak jste se najednou zvedl a skoro jste přese mne upadl. Hned jsem si všiml, že jdete jako hypnotizován, a šel jsem za vámi po schodech nahoru. Byl jsem vám neustále v patách, ale šel jsem přikrčen, aby mě nebylo vidět. Skoro jsem vystřelil pozdě, podívaná na tu příšeru mě úplně ohromila."
Namířil kužel světla na určité místo na stěně: tam, kde předtím nebyly žádné dveře, byl teď otvor.
"Tajná místnost, kterou objevila Elizabeta," řekl Buckner. "Pojďme, podíváme se tam!"
Šli pár kroků chodbou. Chroptění, které se ještě před chvílí ozývalo, ustalo.
Ve světle lampy uviděli vchod do úzké chodbičky, proražené několik metrů tlustou zdí. Buckner tam bez váhání zabočil.
"Ta příšera není schopna asi jediné lidské myšlenky, ale měla přece jen tolik rozumu, že včera v noci zametla své stopy, aby nikdo neobjevil tajný vchod do chodbičky. Na jejím konci je určitě ona místnost - tajemná světnice Blassenvillových."
Griswell hlasitě vykřikl: "Bože, to je přece ten kamrlík bez oken, který jsem včera v noci viděl ve snu. S těmi mrtvolami..."
Buckner svítil kolem. Když světelný kužel zamířil na strop, uviděli je. Visely tam tři vyschlé, mumifikované mrtvoly v šatech z minulého století. Pověšeny za krk, na silných řetězech.
"Tři Blassenvillovy sestry! Elizabeta měla tedy přece jen pravdu," řekl Buckner. Pak zamířil světlem do kouta na podlahu.
"Bylo tohle zjevení vůbec někdy ženou?" ptal se Griswell. "Podívejte se, ten obličej - fuj, to je odporné! Jako žlutý, špinavý kus hadru; i oči jsou nějaké žluté, žádné obočí, vyceněné žluté zuby... a na rukách zvířecí drápy! Ale přece jen to musela být lidská bytost - podívejte ten oděv, baletní róba! Jak k ní chudá mulatská služka přišla?"
"Tak tady se skrývala čtyřicet let!" mumlal si jakoby pro sebe Buckner. "Griswelle, tím je samozřejmě prokázána vaše nevina. Šílená žena se sekerou - dostatečný důkaz pro soudce. Ta její touha po pomstě byla opravdu šílená."
"Mulatka?" zeptal se Griswell.
Buckner zavrtěl hlavou. "My jsme těm slovům starého Jacoba špatně rozuměli a také Elizabetiny zápisky jsme si chybně vysvětlili. Ona věděla, jak to bylo, ale hrdost jí nedovolila vyjádřit se přímo. Teď už tomu rozumím, Griswelle. Mulatka se chtěla pomstít, ale ne tak, jak jsme se domnívali. Ona se nenapila černého zázračného nápoje, který pro ní připravil Jacob. Ten nápoj byl pro někoho jiného - a jemu ho tajně přidávala do nápojů a do kávy. Pak Joan, mulatka, uprchla z domu - a dračí sémě mohlo vzklíčit."
"To tedy není mulatka Joan?" ptal se udiveně Griswell.
"Už tam na chodbě, když jsem ji spatřil poprvé, jsem poznal, že to není mulatka. Strhané rysy té žluté tváře stále ještě poměrně jasně ukazují, komu ta podoba patří. Před lety jsem viděl její obraz - a není sporu o tom, že ta bestie je, nebo spíš kdysi byla, Celia Blassenvillová."


| Předmět:
27.09.18 14:08:48 | #18

*33884* Škoda, že tahle nádherná hororová dílka se musí číst...takhle večer, v posteli....jen poslouchat temný procítěný hlas a přitom sladce usííínat a pak nááádherně hrůzně sníííít....uu­uáááááááá...pa­ráda. *33884*.....klekánice


(Karma: 2)
| Předmět: RE:
27.09.18 14:26:46 | #19

Tak požádej o audioknihu *2*


| Předmět: RE: RE:
28.09.18 08:59:34 | #20

Nebo si to namluv procítěně do mobilu a k tomu přidej strašidelné zvuky:)


(Karma: 92)
| Předmět: RE: RE:
01.10.18 10:07:44 | #23

zrovna tuto povídku mám doma i v audioknize..je tak mizerně namluvená, že je skutečně lepší si to prostě přečíst za temné noci kvůli atmosféře, ostatně...v audioknihách jsem slyšel pár Kingů, Lovecraftů, Barkerů, a je to v 95 procentech bída a utrpení to namluvení.... *34682* *909*


(Karma: 92)
| Předmět:
27.09.18 12:18:10 | #17

Nadcházející hrozba - od LichKingaAnathemy (část 3)
Útěk do elfího impéria

Oblast Éthrén v čarodějnickém království Lhórwhonr, 49 kilometrů severně od města Rafnaeh. Třetí den po událostech ve městě Rafnaeh:
Slunce se smálo nad malebným statkem, ohraničeným dokola dřeveným plotem. Před vcelku honosným domem stála upravovaná brána porostlá šeříkem a růžemi, která byla průchodem do krásně upravovaných zahrad obklopenými živými ploty a ovocnými stromy. Vedle domu stál přístavek pro různou zvěř, od prasat a slepic po krásné tažné koně. Mezi tím vším stál krásný letní altánek, rovněž porostlý růžemi a břečťanem. Byl tam stůl i se židlemi, na nichž seděli dvě ženy, oblečeny do čarodějnických plášťů. Popíjeli jakýsi nápoj z porcelánových šálků a smály se. Pod nimi seděl na zemi přibližně pětiletý chlapec, rovněž oblečen do čarodějnického pláště, a v ruce držel malou dřevěnou hůlku. Mával s ní, jakoby chtěl vyvolat nějaké kouzlo.
"Slyšela jsem, drahá, že král se rozhodl přijmout velvyslance od Temných Elfů. Zřejmě zešílel," řekla opovrženíhodným tónem a usrkla si ze šálku.
"Ale prosím tě. Elf jako elf ne? Nevím proč se Elfové a Temní Elfové tak nesnášejí kvůli osobním rozporům náboženství. Náboženství," řekla s nepochopením, "proč by někdo věřil v něco, co není vědecky ověřeno? Drahá, jestli náš Moudrý Vůdce takto rozhodl, určitě rozhodl dobře a má pro to důvod, aby pozval někoho, kdo by mohl být zítra naším nepřítelem, nemyslíš?"
"Zřejmě máš pravdu, jako vždy."
Náhle zpod stolu vyšlehlo žlutobílé světlo a prolétlo živým plotem kamsi do dále. Po světle zůstala v keři kruhovitá díra. Ženy se lekli a okamžitě koukli pod stůl, odkud zřejmě vyšlehl záblesk. Seděl tam ten chlapec a v ruce pořád držel hůlku. Zřejmě byl v šoku z toho, co se právě stalo.
"O, on ti vzal hůlku. On udělal kouzlo a...velmi silné kouzlo jak tak koukám, drahá!" řekla žena, která promluvila první s nadšením. Druhá vzala chlapce do náruče a vzala si od něj hůlku.
"Zlatíčko, na čarodějnickou školu je ještě čas," řekla a zasmála se, "koukám, drahá, na kouzla bude mít skvělé nadání." a obě dvě se začali smát...
Xerexs se v tu chvíli probudil a rozhlédl se. Nejdříve z rozespalosti své okolí nevnímal. Viděl strop, ale zřejmě to strop nebyl, spíše jakási plachta. To ho probudilo a tak otevřel oči pořádně a rozhlédl se kolem sebe. Byl zřejmě v nějakém obytném velkém stanu, podle plachet okolo všude. Zem byla potažena zvířecí kožešinou, stejně tak i jeho lůžko. Ze stropu (budu používat tohoto výrazu) visela olejová lampa, která vydávala uspávací tmavě žlutooranžové světlo.
Náhle se na křesle vedle postele objevila Mairsley.Xerexs na ní vyvalil překvapením oči.
"Mair..."
"Pst," umlčela ho, " odpočívej, Xerexsi."řekla mu příjemným tónem.
Xerexs se povytáhl a dal pod sebe lokty, aby byl vyvýšenější." Mairsley, co se to tu děje?" nerozuměl.
"Na všechno bude dost času ,Xerexsi." řekla a v očích se jí objevily slzy.
"Mairsley! Co se děje, mluv! Kde to jsem? Co se stalo s tím zrádcem Marthanonem?!"
Mairsley se na chvíli zahleděla do země, zřejmě, aby skryla pláč. Nakonec si zřejmě uvědomila, že skrývat slzy nemá cenu. Vzhlédla ke Xerexsovi a tvář měla plnou slz a smutku.
"Xerexsi," sebrala sílu a nadechla se , " po tom, co jsi odešel zpět za Marthanonem, jsem se za tebou vydala a viděla jsem i, jak si s ním bojoval. Neměla jsem odvahu vstoupit mezi vás. Potom jsem viděla, jak si byl zbaven veškerých sil a padl si vedle jeho těla, " opět se na chvíli odmlčela, aby zabránila dalšímu přívalu slz , " chtěla jsem tě probudit, ale...ale přišel další útok, ještě děsivější než ten první, Xerexsi. Tentokrát kromě deště ohnivých střel ničily město kusy ohnivých kamenů. Sotva jsem dokázala zachránit tebe.Xerexsi...," opět se odmlčela v přívalu pláče a vzlyku, "Rafnaeh, náš milovaný domov...ono..­.není," řekla a slovo se ztratilo v hlubokém pláči a zármutku. Mairsley se zhroutila Xerexsovi na hruď a Xerexs jí objal. Do očí mu vstoupili slzy, které začaly rychle stékat po tváři. Jeho domov, místo, kde žil celý život, město tak krásné a velkolepé, byl zničen. Byly zničeny jeho veškeré vzpomínky, byl zničen jeho život.
"Mair...Mairsley, to, co mi tu říkáš, je...je to hrozné. Co se mohlo stát? Kdo nás napadl?"
Mairsley zvedla hlavu z jeho hrudi, tvář měla smáčenou svými slzami.
"Nevíme. Z města přežila hrstka lidí včetně mě a tebe. Společně jsme utekli z města a po dvou hodinách se k nám přidala jiná výprava z Oirglóthórnu. Ano,Xerexsi, i toho město bylo dobyto. Společně utíkáme pryč z našeho milovaného království, protože, jak jsme se dozvěděli před dvěma dny, naše království bylo napadeno královstvím Thúr-Amhanúth, královstvím Chaosu. Utíkáme k Elfům, kteří nám nabídli pomoc a bezpečí. Ztratili jsme domov a naše království co nevidět padne." řekla a opět jí začaly stékat po tváři slzy.
Xerexs již téměř nevnímal, bylo toho na něj až příliš. Kde byla armáda?J ak se mohlo dopustit,aby bylo kouzly napadeno čarodějnické království?
"Jak..proč nás napadli?"
"Nevíme, zřejmě se chtějí našeho království zmocnit a bojím se, že to bude již brzy. Podle toho,co jsem se dozvěděla od těch, co se k nám přidali v útěku, táhne armáda bojovníků Chaosu na hlavní město."
"Co se stalo s Marthanonem?"
"Zůstal tam a zřejmě tam i zemřel, jelikož jsem sama viděla, jak se město doslova srovnalo se zemí. Byl to hrozný pohled, jak se zhroutila nejdříve Pevnost, která pod sebou pohřbila půlku staveb města a poté, jak se zřítily všechny hradby. Zkáza byla dokončená. Bylo to hrozné."
"Škoda, že ten zrádce nepřežil. Postavil bych ho před Radu starších a pak by litoval toho, že žije!" řekl Xerexs vzteky.
"Vše se bude projednávat u Elfů, Xerexsi. Slyšela jsem cosi, že tam v přibližně stejnou dobu dorazí i tři cestovatelé, kteří byli světci přítomnosti Licha a Pekelného hřebce v Lidském městě. Něco se musí dít. Xerexsi, oni nás likvidují!"
Slova Mairsley byla krutá,ale bohužel pravdivá. "Mairsley, kdo vede tuto výpravu?"
"Zatím jsem ji vedla já, ale slíbila jsem ostatním, že jakmile toho budeš schopný ty, ujmeš se toho."
"Já? Mairsley celou dobu si zřejmě vedeš velmi dobře. Nemůžu někoho vést, když si ani nepamatuji zničení toho všeho."
"Xerexsi, není to z mé vůle, ale lidé si to tak přejí. Když se dozvěděli, že jsi dokázal jednoho z nejmocnějších čarodějů zlikvidovat jedním kouzlem, byli uchváceni. Zřejmě ,zřejmě si v magii neobyčejný, protože jak tvé okolí ví, dokonalou magií si oplýval od útlého věku, "Xerexs si při těchto slovech vzpomněl na sen z jeho dětství, "a proto by jsi je měl vést ty. Aspoň budou mít odhodlání a budou mít za čím stát."
"I když to nerad připouštím, zřejmě máš pravdu. Ale budeš mi neustále nablízku, bez tebe bych ani nepřežil. Mairsley, vděčím ti za život, děkuji ti," řekl a vzal jí ruku do dlaní.
"Nemáš zač, Xerexsi. Řekla bych, že svůj dluh jednou oplatíš."
Xerexs nevěděl, co ji na to má říci a tak pouze hleděl do jejích očí. Mairsley se usmála. "Měl by si jít spát Xerexsi, musíš ještě nabrat síly."
"Já spát už nepotřebuji, naopak, myslím si, že jsem spal až moc! Prospal jsem celé zničení mého domova a pomalou zkázu celého království. Ne,Mairsley, já už spát nebudu!"
"Tak se oblékni a vyjdi ven. Budu čekat před stanem, ano?"
Xerexs přikývl. Mairsley vstala a ze stanu odešla. Xerexs si mezitím oblékl oblečení, které měl složené a vyprané u postele. Poté vyšel ze stanu. Rozhlédl se. Viděl spoustu různých lidí a tváří, kteří ve světle olejových lamp léčili ty, kteří to potřebovali. V každém výrazu viděl pouze smutek, strach či zoufalství. Štěstí toto království opustilo. V tu chvíli si připustil, že na sebe vzal velké břemeno, když souhlasil, aby tyto lidi vedl do Elfího impéria.
"Od teďka, Xerexsi,je vedeš ty," uslyšel vedle sebe hlas Mairsley. Ani se k ní neotočil, pouze sledoval ty tváře.
"Jak bych mohl Mairsley. Ale...ano, povedu je, ale ty mi budeš muset být nápomocná." připustil.
"Jistě, budu se snažit. Měla bych všem říci, že už jsi vzhůru."
"Ne, ještě ne, nechejme to na ráno!"
"Xerexsi, když to budeš odkládat, strach z toho bude ještě větší," řekla a zmizela. Objevila se na rozeklaném kameni uprostřed davu. Mnozí z nich na to reagovali a očekávali co se bude dít.
"Poslouchejte mne všichni!" řekla Mairsley důrazně a po chvíli ji obklopovalo hrobové ticho. "Ten, jehož jste si vyvolili, aby nás vedl, Xerexs, který přežil útok jednoho z nejmocnějších čarodějů a tohoto čaroděje dokázal omráčit, se probudil a je připraven vzít na sebe břemeno této výpravy," řekla Mairsley a Xerexs pochopil, že je na čase se u ní objevit. Zmizel z místa kde stál a objevil se přímo vedle ní. Dav začal tleskat a jásat. Xerexs pokynul, aby se utišili.
"To, co jsem se dozvěděl před nepatrnou chvílí mne velmi zarmoutilo. Když skončil první útok na město, bojoval jsem s mocným Marthanonem a skolil ho, avšak nezabil jsem ho. Nýbrž vypětím sil jsem padl vedle jeho těla. Nepamatuji si již žádné hrůzy, které se děly po tom. Nebýt zde Mairsley, již bych nežil a byl jsem pohřben vedle toho zrádce. Nejsem mistrem magie, tak jako někteří z vás, dokonce ani neumím kouzla všechna natož ty, které znám, abych je dokonale ovládal. Ale vám všem zde slibuji, že se budu maximálně snažit, abychom se k Elfům dostali v pořádku. Snad jednou přijde den, kdy společně pohřbíme mrtvé v Rafnaehu. Až budeme v Maguleshu, tak teprve tam se ukáže, kdo za tím vším stojí a jak se mohlo stát, že Páni démonů povstali, když nepřišlo žádné zatmění! Do té doby budeme při sobě stát." řekl a všiml si souhlasných, i když velice zarputilých a nešťastných pohledů. Xerexs nedokázal skrýt své slzy." Já sám jsem přišel o celou rodinu i o mé příbuzné a známé. Rafnaeh pohřbilo vše, co mě k němu přitahovalo. Již není nic, co by mne k tou místu táhlo, ale tužba po pomstě je mnohonásobně silnější a ta mě vede kupředu. Nesmíme se ohlížet za sebe a za svojí minulostí. Musíme hledět kupředu. Musíme dál!" řekl a ostatní s ním opět souhlasili mohutným povykem. Poté Xerexs sestoupil.
"Byla to pěkná řeč," řekla mu hned Mairsley, " a řekla bych, že je velmi povzbudila. Nyní si běž lehnout, stále ještě musíš odpočívat. Ráno vyrazíme a musíme být ostražití, jelikož nás čeká cesta přes Thurtinský hvozd."
Xerexs při těchto slovech stuhnul." Přes...přes ten hvozd? Proč zrovna přes jediné místo v celém království, které nedokázalo být ovládané čarodějnou mocí. Moc dobře víš, že tam je magie slabá, troufám si říci, že nám bude magie téměř k ničemu, když tam je cosi, co jí tlumí!"
"Xerexsi," povzdychla Mairsley, " je to nejkratší cesta do Elfího impéria! Pokud by jsme ten rozlehlý hvozd měli obejít, ztratili by jsme mnoho dní. Takhle ho za dva, tři dny projdeme a už nám nebude nic bránit, abychom spadli pod mocnou ruku jejich...bohyně."
"Bohyně?" usmál se Xerexs, " u všech čarodějů, bohyně? Nemohla jsi přijít s něčím lepším? Elfové, lidé a jiní jsou i přeze všechno tak naivní, když věří, že je spasí to, co nikdo nikdy neviděl. Dobře, Mairsley. Souhlasím s tebou, i když si myslím, že cesta před námi je velmi nebezpečná. Ten hvozd chrání Sirenanští Enti (druh entů, kteří zabíjí vše, co nenáleží lesům a stromům) a ti, pokud nás objeví, o čemž vůbec nepochybuji, se s námi mazlit nebudou. Copak nepamatuješ na Válku Lesů, když elfové na druhé straně začali hvozd obydlovat? Všichni zemřeli! Pokud nás elfové očekávají, doufám, že na to pomysleli, jinak budeme mít co dočinění s Pastýři stromů. Přeji ti...krásně se vyspi, Mairsley." řekl jí něžně a odešel zpět do svého stanu.
Ráno se Xerexs probudil sám od sebe a již na něj čekala snídaně. Posnídal, oblékl se a vyšel ven ze stanu. Všichni už byli na nohou a téměř připraveni k odjezdu. Xerexs se obrátil zpět do stanu a zkontroloval, zda-li tam není něco užitečného či jestli si tam někdo něco nezapomněl. Poté vyšel ze stanu a postavil se před něj. Namířil na něj hůlkou, ale pak ji opět zastrčil. Roztáhl ruce a zvedl je nad sebe.
"Oi M´orphi sektem gruc´isi nay!" řekl a z prostoru mezi jeho dlaněmi zazářilo bílé světlo a stan byla tatam.
"Xerexsi!" uslyšel za sebou hlas Mairsley a v tu chvíli si uvědomil, že takto na něj zavolala i před čtyřmi dny, kdy bylo Rafnaeh zničeno.
Přestal však její hlas vnímat,dokonce i hlasy okolí, jelikož začínal cítit, že se propadá do prázdna a do ticha. To bylo však přerušeno nehorázným hlukem a hřměním. Ne,nebylo to hřmění, byl to hluk děsivého požáru, který ho obklopoval. Rozhlédl se kolem sebe, ale stále viděl mnoho tváří a vyděšený výraz Mairsley, která k němu zřejmě promlouvala, ale on jí nedokázal vnímat.
"Ur-ghür...nadkazad­...mier-Thöl!" ozýval se všudy přítomný, nejděsivější hlas, jaký kdy Xerexs slyšel. Slova mu neříkala nic, i když si uvědomoval, že mu postupně dávají smysl. "Oheň...zkáza­...smrt! Tebe... ´šechny... čeká...přijde­...zahubí...dě­dici...poslaný­...!" náhle hlas utichl a Xerexs myslel, že mu hlava pukne bolestí. Začal děsivě křičet. Neuvědomil si, že ostatní na něj vyděšeně hledí. Náhle vše, jak rychle začalo, tak i rychle skončilo. Xerexs otevřel oči a uvědomil si pohledy všech.
"Xere...Xerexsi, jsi v pořádku?" zeptala se ho starostlivě. Xerexs jí sice vnímal,ale nebyl schopen jí odpovědět. Skácel se na kolena a začal ztěžka dýchat.
"Xerexsi, co se stalo? Prosím, odpověz mi!" naléhala.
"Mair..."řekl Xerexs,ale musel se pořádně nadechnout."Ma­irsley,každou chvíli na nás zaútočí!Já...já..já slyšel jeho...slyšel jsem Mhoroda!"
Při těchto slovech ostatní strnuli. "Xerexsi, co jsi slyšel?"
"Slyšel jsem, jak říká,říkal,že přijde oheň a zkáza.Musíme jít, okamžitě!" řekl s hrůzou v očích.
"Dobře," řekla Mairsley a otočila se k ostatním , "okamžitě odcházíme. Cesta před námi není snadná a doufejme, že se vše obejde bez potíží!"
Celá družina se tedy vydala směrem k zelenému nedalekému pásu. Po pár hodinách ke hvozdu došli: cesta dále pokračovala přímo do něj a mizela ve tmě. Pastviny byly rázem změněny na spletivu všelijakých stromů, které,díky svým hustým korunám, absolutně nepropouštěly světlo. Ve hvozdu žije mnoho podivného, které by bylo radši, kdyby rušeno nebylo. Ze hvozdu vyzařovala zima a strach. Ale nic jiného jim nezbývalo.
Družina se zastavila pod Xerexsovým povelem. "Ještě máme čas si vše promyslet, Mairsley," řekl z obavy.
"Xerexsi," oslovila jej, "nemáme žádný čas. Zlo nám je v patách. Démoni plení naše království. Je otázkou času, kdy se k nim připojí Nekromanti. Musíme přes ten hvozd, Xerexsi. Na druhé straně je Elfí impérium, naše spása! Nezastavujme a projděme jej."
Xerexs se otočil zpět ke hvozdu." Ten hvozd mi nahání strach, Mairsley. Je prastarý, tak velmi starý pamatuje mnoho..a určitě nezapomněl na rány, které mu způsobila válka. Doufejme, že děláme správně a doufejme, že nenarazíme na Pastýře stromů. Pojďme tedy." řekl a na jeho povel vstoupili do hvozdu.

Pokračování příležitostně někdy příště...


(Karma: 92)
| Předmět: Henry Kuttner - Hřbitovní krysy
20.09.18 14:44:48 | #14

Henry Kuttner - Hřbitovní krysy

Starý Masson, hrobník jednoho z nejstarších a nejzanedbanějších salemských hřbitovů, vedl válku s krysami. Přitáhly sem už před mnoha generacemi z přístavu a usadily se na hřbitově. Byla to kolonie výjimečně velkých stvoření, a když se po nevysvětlitelném zmizení bývalého hrobníka začal o hřbitov starat Masson, rozhodl se, že krysy musí pryč. Nejdřív na ně líčil pasti a sypal jim k chodbám otrávené žrádlo, později se je pokoušel i střílet, ale to všechno nebylo k ničemu. Krysy zůstávaly, množily se a jejich věčně hladové hordy zaplavovaly celý hřbitov.

Byly velké, dokonce i na Mus decumanus, které občas měří až osmatřicet centimetrů, a to bez holého šedorůžového ocasu. Masson ovšem zahlédl jedince velké jako dobře vykrmené kočky, a když kopáči jednou nebo dvakrát narazili při hloubení hrobů na jejich chodby, zjistili, že by jimi mohl prolézt po všech čtyřech i člověk. Lodi, které v minulém století připlouvaly k prohnilým molům Salemu ze vzdálených přístavů, přivážely často podivný náklad.

Masson občas přemýšlel o neuvěřitelné velikosti těch chodeb. Připomínal si některé poněkud znepokojující pověsti, které vyslechl od doby, kdy přišel do prastarého Salemu - města čarodějnic; pověsti o pomalu odumírajícím, nepřirozeném životě, jenž, jak se říkalo, existoval v zapomenutém podzemí města. Staré časy, kdy ještě Cotton Mater pronásledovala zlé kulty, uctívající děsivými a krutými orgiemi Hekaté a temnou Magnu Mater, byly ty tam, ale tmavé domy s lomenicemi tady zůstávaly. Stále ještě se nebezpečně, jakoby důvěrně, nahýbaly jeden k druhému přes úzké uličky dlážděné kočičími hlavami a říkalo se, že v podzemních prostorách a sklepech pod nimi se ukrývají tajemství a záhady plné svatokrádeží a rouhání. Stále ještě se tam prý pořádají zapomenuté pohanské obřady, popírající jak příčetnost, tak veškeré zákony lidské i boží. Staří lidé moudře pokyvovali šedivými hlavami a prohlašovali, že jsou jiné, mnohem horší věci, než krysy a červi, kteří se pohybují v nesvaté zemi prastarých salemských hřbitovů.

A pak tady byla samozřejmě ta nepochopitelná hrůza z krys. Masson ty divoké malé hlodavce neměl rád. I když se k nim choval s patřičným respektem, protože dobře znal nebezpečí, ukrývající se v těch jako jehly ostrých zubech, schopných bleskově zaútočit. Nechápal však ten nevysvětlitelný děs, který jímal staré lidi z opuštěných domů, jen se krysami doslova hemžily. Slyšel jakési neurčité zvěsti o bytostech podobných ghúlům, které žily v podzemí a o jejich moci ovládat krysy a poroučet jim jako armádám. Jak si staří někdy šeptali, byly krysy vlastně jakýmisi posly mezi tímto světem a pochmurnou, starodávnou podzemní říší hluboko pod Salemem. Z hrobů se údajně ztrácela mrtvá těla a ta hrávala hlavní roli na nočních hostinách v podzemí. Mýtus o Krysaři je pověst, tající v sobě hrůzu svatokrádeže a rouhání a černé rokliny Avernu prý vyvrhly pekelné zplozence, kteří se nikdy neodvážili objevit se na denním světle.

Masson si takových řečí nevšímal. Se sousedy se nebratříčkoval, a abychom řekli pravdu, dělal všechno pro to, aby se o krysy na hřbitově zajímalo co nejméně lidí. Dobře si uvědomoval, že jakékoliv pátrání by bezpochyby vedlo k otevření některých hrobů. Zatímco část ohlodaných, prázdných rakví by bylo možno svést na řádění krys, mnohem hůř by Masson vysvětloval zohavená a okradená těla, která ležela v jiných.

K zhotovování zubů a zubních výplní se používá ryzí zlato a zlato se pohřbívaným v ústech nechává. A někdy jsou v rakvích i další cennosti. Oblečení, to je samozřejmě jiná věc - proto hrobník obvykle nosí laciný plátěný oblek, který je snadno k poznání, ale se zlatem je to mnohem jednodušší. A občas se pochopitelně také objevili studenti medicíny a doktoři s pochybnou pověstí, kteří potřebovali mrtvá těla, a nezajímalo je příliš, odkud pocházejí.

Zatím se Massonovi veškeré pokusy o pátrání dařilo úspěšně zažehnávat. Existenci krys velmi přesvědčivě popíral, přestože ho občas právě ony připravily o kořist. Massonovi bylo úplně jedno, co se stane s těly po tom, co si odbyl svou odpornou zlodějinu, ale věděl, že krysy občas odvlečou celou mrtvolu otvorem, který vyhlodaly v rakvi.

Velikost krysích chodeb dělala Massonovi starosti. Pak tady taky byla ta skutečnost, že všechny rakve byly prokousány v čelech, nikdy ze strany nebo shora. Skoro to vypadalo, jako by krysy pracovaly pod velením nějakého velmi chytrého vůdce.

Teď stál u otevřeného hrobu a vyhazoval poslední hroudy vlhké země na hromadu vedle jámy. Pršelo. Padal pomalý, hustý a chladný déšť, který prýštil z nízkých černých mračen už celé týdny. Hřbitov se změnil v kluzké bahnisko plné žlutého lepkavého bahna, z něhož vyčnívaly ....... omývané náhrobky, podobné tiše stojícím skupinkám vojáků. Krysy, jak se zdálo, zalezly do svých chodeb a doupat; Masson už celé dny neviděl ani jednu. Jeho vyzáblá, neholená tvář však byla plná starostlivých vrásek, protože rakev, nad kterou teď stál, byla dřevěná.

Nebožtík byl pohřben už před několika dny, ale Masson se neodvážil vniknout do ní dřív. Jakýsi příbuzný mrtvého přicházel každý den pravidelně na hrob, a to i v hustém dešti. Jenže takhle pozdě už určitě nepřijde, ať je jeho lítost sebevětší, pomyslel si Masson a spokojeně se ušklíbl. Narovnal se a odložil lopatu.

Z pahorku, na kterém se prastarý hřbitov rozkládal, viděl světla Salemu, která nezřetelně prosvítala závojem deště. Vytáhl z kapsy baterku. Teď bude potřebovat světlo. Vzal si rýč, sklonil se a prohlížel úchyty na víku rakve.

Najednou ztuhnul. Pod nohama ucítil neklidný pohyby a skřípot, jakoby se v rakvi něco hýbalo. Massonem na okamžik projel záchvat neovladatelného strachu, který se vzápětí změnil v divoký vztek, když si uvědomil, co ten zvuk znamená. Krysy ho znovu předešly!

V záchvatu zuřivosti se Masson vrhl na víko rakve. Zarazil pod něj špičku rýče a zapáčil, až povolilo natolik, že pod něj mohl strčit prsty a dokončit dílo rukama.

Déšť dopadal na bílý saténový potah - rakev byla prázdná. Masson zahlédl jakýsi pohyb v hlavě rakve a obrátil baterku tím směrem.

Čelo rakve bylo prohryzáno a zel v něm velký otvor, který vedl do temnoty. Před Massonovýma očima v něm právě mizela černá bezvládná bota a on si uvědomil, že ho krysy předešly o pouhých pár minut. Padl na všechny čtyři a pokusil se jednu botu zachytit, jenže v tom okamžiku mu baterka vypadla z ruky, padla na dno rakve a zhasla. Bota mu vyklouzla ze sevření, zaslechl ostré, vzrušené zakvičení, ale to už znovu baterku nahmátl a vrhl její světlo přímo do temného ústí krysí chodby.

Tunel byl obrovský. Samozřejmě, když jím měly protáhnout mrtvolu... Massona na okamžik napadlo, jak veliké musí být krysy, které dokážou odtáhnout lidské tělo, ale pomyšlení na nabitý revolver, který měl v kapse, mu dodalo klidu a jistoty. Možná, že kdyby se jednalo o nějakou obyčejnou mrtvolu, byl by Masson krysám jejich kořist nechal a neodvážil by se do úzké chodby vlézt, ale připomněl si překrásné manžetové knoflíčky a jehlici do kravaty s očividně pravou perlou. Téměř nezaváhal, připnul si baterku k opasku a vlezl do chodby.

Byla dost těsná, ale postupoval poměrně slušným tempem. Kus před sebou viděl ve světle baterky podrážky bot, které se sunuly vlhkou hlínou na dně tunelu. Plazil se tak rychle, jak to jenom šlo, i když v některých místech jen stěží protáhl hubené tělo chodbou.

Vzduch v chodbě byl prosycen odporným pachem mrtvoly v rozkladu. Masson se rozhodl, že se vrátí, jestli tělo do minuty nedostihne. Vztekem potlačený strach se začal pomalu vracet, hlodal mu v hlavě jako červ, ale chamtivost ho poháněla dál. Plazil se kupředu, několikrát minul ústí vedlejších tunelů. Stěny chodby byly vlhké a kluzké a dvakrát za ním spadl kus země. Když se to stalo podruhé, zastavil se a pracně zkroutil krk, aby se podíval za sebe. Neviděl nic, nakonec stáhl baterku z opasku a obrátil ji.

V chodbě za ním leželo několik obrovských hrud země a Masson si teprve teď uvědomil, v jak nebezpečném postavení se ve skutečnosti nachází. Když si představil, že by se chodba za ním mohla zřítit, srdce se mu rychleji rozbušilo a rozhodl se, že pronásledování nechá, i když mrtvolu i krysy, které ji táhly, už skoro dohonil. Jenže ve spěchu přehlédl jednu věc - tunel byl tak úzký, že se v něm nedokázal otočit.

Na okamžik ho zachvátila panika, ale pak si vzpomněl na boční tunel, který právě minul a začal se pomalu vracet pozpátku chodbou, dokud na něj nenarazil. Zasunul do něj nohy natolik, aby se přední částí těla dokázal v hlavní chodbě otočit. Pak spěšně vyrazil nazpět cestou, kterou přišel, i když kolena měl celá otlačená a odřená o kameny.

Najednou mu nohou vystřelila strašlivá bolest. Cítil, jak se mu do masa noří ostré zuby a divoce vykopl. Ozvalo se vzteklé zapištění a tlumený dusot mnoha malých nohou. Masson bleskl svítilnou za sebe a zhrozeně se nadechl, když zahlédl tucet obrovských krys, které ho upřeně pozorovaly a jejichž oči se ve světle baterky nenávistně leskly. Byly to obrovské, beztvaré věci, velké jako kočky a za nimi zachytil Masson jakýsi temný tvar, který se před světlem stáhl a zmizel kdesi ve stínu. Při pomyšlení na velikost té věci se Masson otřásl.

Světlo je chvilku udrželo v patřičné vzdálenosti, ale pak se zase začaly pomalu posouvat kupředu a ve svitu baterky se oranžově zaleskly jejich dlátovité zuby. Massonovi se po krátké námaze podařilo vytáhnout z kapsy revolver a pečlivě zamířit. Byla to velmi nepohodlná poloha, protože musel obě nohy přitisknout k bočním stěnám tunelu tak, aby si ani do jedné z nich neposlal kulku.

Hřmící ozvěna výstřelu ho na chvíli téměř ohlušila a mrak kouře ho vydráždil ke kašli. Když se mu vrátil sluch a dým se rozptýlil, zjistil, že krysy jsou pryč. Zastrčil pracně revolver nazpět a rychle se vydal dál, jenže vzápětí uslyšel pískot a dupot a měl je opět v patách.

Lezly mu po nohou, hryzaly ho a nepříčetně kvičely, takže Masson znovu v hrůze vykřikl a sáhl po revolveru. Vystřelil bez míření a jen díky štěstí si neprostřelil vlastní nohu. Tentokrát už krysy neustoupily tak daleko jako poprvé a Masson se plazil úzkou chodbou tak rychle, jak to jen dokázal, připravený vystřelit při sebemenší známce dalšího útoku.

Ozval se dupot nohou a Masson vrhl kužel světla za sebe. Obrovská šedivá krysa zastavila a upřeně ho pozorovala. Dlouhé rozcuchané vousy se jí zachvívaly a odporný holý ocas se pomalu pohyboval sem a tam. Masson vykřikl a krysa o kousek ustoupila.

Plazil se dál, až nakonec zastavil u černého tunelu, který se mu otvíral vedle pravého lokte, protože v chodbě před sebou uviděl na vlhké zemi jakousi beztvarou hmotu. Zprvu si myslel, že je to hromada jílu, který se odloupl ze stropu chodby, ale pak poznal, že je to lidské tělo.

Byla to hnědá a seschlá mumie a Masson si se strašlivým šokem uvědomil, že se pohybuje.

Plazila se k němu a v bledém světle baterky viděl, jak se k jeho obličeji blíží svrasklá tvář podobná děsivému chrliči. Byla to kůží sotva potažená lebka dávno mrtvého člověka, obličej bez výrazu, mrtvola poháněná ďábelským, nepřirozeným životem. Vypoulené skelné oči prozrazovaly, že je ta věc slepá. Plazila se pomalu k Massonovi a z popraskaných rtů, sešklebených ve výrazu neukojitelného hlasu, se jí vydral tichý plačtivý sten. Massona zaplavil nepřekonatelný strach a hnus a na okamžik nebyl s to se pohnout.

Těsně před tím, než se ho ta odporná hrůza dotkla, se však vzpamatoval a vrhl se do chodby vpravo. Za patami slyšel škrabavé zvuky, věc znovu zasténala a pustila se za ním. Masson se ohlédl přes rameno, zděšeně vykřikl a bezhlavě se vrhl vpřed úzkou chodbou. Plazil se a bez ohledu na to, že mu ostré kameny rozdíraly kolena a ruce, nemyslel na nic jiného než jak se dostat kupředu. Do očí mu padal prach, ale neodvažoval se ani na okamžik zastavit. Plazil se dál, lapal po dechu, klel a chvílemi se hystericky modlil.

Pak se na něj s vítězoslavným kvikotem vrhly krysy a oči jim hořely zuřivostí. Masson jejich strašlivým zubům málem podlehl, než se mu je podařilo zahnat. Tunel se zúžil a on v záchvatu hrůzy kopal, řval a střílel, dokud úderník revolveru nezačal dopadat na prázdné nábojnice. Ale přece jen se mu je podařilo odrazit.

Pak musel podlézt velký kámen, vyčnívající ze stropu, který mu krutě odřel záda. Když se pod ním konečně protáhl, měl dojem, že se balvan poněkud pohnul a v Massonově napůl šílené mysli se zrodil nápad. Kdyby se mu podařilo kámen vylomit ze stropu a zablokovat tak chodbu!

Země byla namoklá, provlhlá z dlouhotrvajících dešťů a Masson se v chodbě napůl zvedl a začal horečnatě odhrabávat zem kolem kamene. Krysy se blížily. Viděl, jak se jim ve světle baterky lesknou oči. Znásobil své úsilí a hrabal jako šílený. Kámen povoloval. Opřel se o něj a začal s ním kývat sem a tam.

Pak se začala chodbou přibližovat krysa - tatáž příšera, kterou už zahlédl v hlavní chodbě. S vyceněnými řezáky se pomalu plížila kupředu, šedá, pokrytá skvrnami podobnými malomocenství, nepředstavitelně odporná a jí v patách se trhavě pohybovala slepá sténající mrtvola. Masson vložil všechnu svou sílu do posledního pokusu a doslova se na balvan pověsil. Cítil, jak těžká hmota povoluje, klouže dolů a sám se vrhl tunelem kupředu.

Kámen se těsně za ním zřítil a Masson zaslechl děsivé zaječení zvířete v agónii. Na nohy se mu sesypala zem, jeho chodidla zavalila strašlivá tíha a jen s hrozným úsilím se mu je podařilo osvobodit. Tunel se bortil!

Masson, vzlykající nekontrolovatelným strachem, se vrhl kupředu a za ním se sypala vlhká hlína. Tunel se zúžil, až nakonec téměř nebyl schopen používat ruce a nohy. Plazil se však dál, kroutil se jako úhoř a najednou ucítil pod prsty hladký satén a hlavou narazil na něco, co mu bránilo v další cestě. Pohnul nohama a s úlevou si uvědomil, že jsou volné. Ležel na břiše, a když se pokusil zvednout hlavu, zjistil, že strop má jen několik centimetrů nad zády. Zmocnila se ho panika.

Když mu hlavní tunel přehradila živá mumie, vrhl se do postranního tunelu, do tunelu, který byl slepý. Byl v rakvi. V prázdné rakvi, kam se vplazil otvorem, který v jejím čele prohlodaly krysy!

Pokusil se obrátit na záda a zjistil, že to nejde. Víko rakve mu to nedovolovalo. Pak se vzepřel a ze všech sil do víka zatlačil. Nepovolilo ani o kousek a i kdyby se mu podařilo osvobodit se z rakve, jak by prorazil skoro dva metry tvrdě udusané hlíny?

Uvědomil si, že těžce lapá po dechu. V úzkém prostoru to strašlivě páchlo a bylo tam nesnesitelné horko. V záchvatu hrůzy rval saténové výplně, trhal je nehty, až byly doslova na cáry. Podnikl marný pokud odstrkat nohama v tunelu zem, která mu bránila v ústupu. Kdyby se tak mohl v rakvi obrátit, mohl by si prohrabat cestu na vzduch... vzduch...

Hrudí mu projela svíravá bolest a zabušila mu v očích. Měl pocit, že mu opuchá hlava, že se zvětšuje a zvětšuje a pak najednou zaslechl vzrušené krysí pištění. Začal nepříčetně řvát, ale nedokázal ho přehlušit. Chvíli se ve svém úzkém vězení křečovitě zmítal, ale pak zůstal tiše ležet a lapal po dechu. Víčka mu zapadla, zčernalý jazyk vyhřezl z úst a poslední, co mu znělo v uších, než se propadl do temnoty smrti, bylo šílené kvičení krys.


(Karma: 92)
| Předmět: špatně smazané vlákno
17.09.18 14:29:05 | #12

Omlouvám se všem přispívatelům, co zde reagovali na první příspěvek, v rámci zpětné kontroly pravopisu, kterou jsem trochu odfláknul, jsem omylem odstranil jiné vlákno, než jsem chtěl *34682* *6001* , nebylo to úmyslně, nyní, již do ničeho nebudu zpětně v těchto příspěvcích již zasahovat raději... *809* , každopádně díky všem, kteří mi vyjádřili podporu a povídky se líbili. *34678*


(Karma: 92)
| Předmět:
17.09.18 14:18:26 | #9

Nadcházející hrozba - od LichKingaAnathemy (část 2)

Znamení Chaosu

Rafnaeh, jeden den před událostmi v Melhsburgeru:
Slunce se probudilo ze svého nočního spánku a vypustilo paprsky životodárné barvy do okolí, čímž rozzářila doposud spící krajinu pod ním. Vše oživlo a začalo hrát barvami tepla a světla. Avšak to vše bylo překryto ještě krásnější velkolepostí, protože jakmile paprsky dopadly na vysoké hradby, odhalily přenádherné město, hrdě se tyčící nad svým okolím. Jeho mohutné vysoké magické věže se tyčily do nedozírných výšek a z člověka dělaly mravenečka. Pod těmito vysokými okouzlujícími věžemi se rozkládali ještě velkolepější paláce a různé budovy. Poté se město nořilo do stínů ohromně mohutných hradeb, které město obklopovaly. Tak působilo ráno na město Rafnaeh, Věže Mágů, jak mu bylo říkáno v Obecné řeči (řeči lidstva).
Jakmile se probudilo město, probudil se veškerý život v něm. Hordy mladých studentů magie odcházelo do škol, naučit se novému; muži odcházeli do práce (většinou úřednické) a ženy prožívali každodenní rutiny, jako například vaření či nákup na tržištích. Město bylo tuze rozlehlé a obyvatelstva mělo nespočet. Jako každé jiné akademické město i tohle město bylo silně ovlivněno studiem a provozováním magie a používáním různých mechanických strojů a perpetum mobile.
Jednou takovou školou byla i škola magie mistra Marthanona, který doučoval pouze soukromě a pouze ty, o kterých si myslel, že to někam jednou dotáhnou. Měl dohromady dvacet studentů, ale toho vyučoval pouze osobně Xerexse, nadaného mladíka, který se přikláněl k ohnivé magii, jedné z nejsilnější a nejútočnější magie vůbec.
Xerexs by raději nyní dováděl úplně někde jinde, ale společnost a nátlaky jeho velmi studovaných rodičů mu nedovolovaly nic jiného,nežli se učit, učit, učit a učit, což se Xerexsovi zrovna moc dvakrát nelíbilo. Ale pokud se jednalo o ohnivou magii, nedělalo mu to sebemenší problém.
Nyní měl poslední hodinu dnešní výuky, což nebylo nic jiného, než jeho oblíbená ledová a vodní magie. Celou hodinu se příšerně moc trápil se zápisy o různých kouzlech a ke konci hodiny přišlo to nejhorší.
Marthanona seděl u svého psacího stolu a neustále něco psal svým elegantním brkem. Byl velmi zaneprázdněn, jak šlo vidět na jeho pohledu, pohledu zestárlého muže, který v životě mnoho zkusil a mnoho zažil. Vyhrál mnoho bitev a viděl umírat mnoho mrtvých. Xerexs měl hlavu znuděně opřenou o dlaň a kousal hrot brka. Nepřál si nic jiného, než aby Marthanon oznámil konec hodiny a on konečně vyběhl ven ze školy. Bohužel,zatím byl ve škole a zatím se stále nudil.
Marthanon zničehonic hlasitě zabouchl knihu, do které cosi psal a nahlas promluvil: "Tak, podíváme se, co jsi se za dnešek naučil!". Řekl to tak hlasitě, že Xerexs vyskočil na nohy, ještě než vyskočil, tak se dlaní bouchl do brady a ještě navíc si zabodl hrot brka do dásně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ho Marthanon
"Jistě, mistře, trochu sem se polekal," ubezpečil ho.
"Nuže," podotkl, "na začátku téhle hodiny jsem ti zadal,abys se naučil teoretickou část přeměny vody v led a jeho uzavření v časové smyčce. Nemám pravdu?"
Xerexs myslel, že omdlí. Vzpomněl si, že mu Marthanon něco takového na začátku hodiny vykládal, ale to by nesměl být hlavou úplně někde jinde. "Jistě," zalhal.
"Nuže, vyzkoušíme si to!" řekl a vyčaroval vedle sebe korbel vody. Xerexsovi se stáhlo svalstvo na tváři. Nevěděl, co má dělat.
"Co na mě tak zíráš. Chop se toho džbánku!"povzbudil ho. Xerexs nedobrovolně uchopil žejdlík. "Výborně! A teď, Xerexsi, se velmi soustřeď a až si budeš myslet, že jsi připraven, vrhni na mě vodu a pokus se jí zmrznout a zastavit! Zvládneš to?"
Xerexs moc dobře věděl, že říci mistrovi ano by bylo až příliš riskantní a proto mu vše odkýval. Ale když mělo přijít do tuhého, znervóznil. Jeho mistr na něj očekávajíce hleděl. Udělat to musí. Nechtěl se na to dívat.Zavřel oči, soustředil se a pak vzal a plnou silou vymrštil vodu z korbele přímo na Marthanona.
Chvíli neudělal vůbec nic, přál si, aby mohl okamžitě zmizet, protože už na sobě cítil oči naštvaného kouzelníka, který je zlitý vodou. Nevydržel to, musel se podívat.
Otevřel oči a spatřil Marthanona, jak křečovitě stojí a má zavřené oči. Nad ním se vznášela seskupená voda, nebyla sice zmrzlá, ale mistrovi nějak neuškodila. Byl na sebe velmi hrdý.
Marthanon to již také nevydržel a otevřel oči. Vyjeveně hleděl na Xerexse, který zase vyjeveně hleděl nad jeho hlavu. To donutilo čaroděje,aby se ohlédl nad sebe a vcelku se i lekl.
Tlesk dlaněmi." No výborně, výborně, Xerexsi! Sice jsi nedosáhl efektu, které jsme chtěli docílit, ale abych se přiznal, tohle je mnohem milejší, protože abych se doopravdy přiznal, myslel jsem, že dostanu silnou ránu zmrzlé vody do hlavy a zřejmě už nevstanu. Jsem velmi hrdý!" řekl a Xerexs měl ze sebe doopravdy radost.
"No mistře, já být vámi, moc bych pod tou vodou nestál," řekl znepokojeně.
"Jak vidím, je to velmi dobře odvedená práce a myslím si, že není vůbec žádný důvod bát se. Jak dobře drží strukturu!" řekl opět čaroděj a neustále si seskupení levitující vody podrobně prohlížel.
"Smím už odejít?" zeptal se Xerexs opatrně.
"Odejít," řekl Marthanon a poprvé odtrhl zraky od vody na Xerexse, "ty chceš zrovna teď odejít, když se ti to tak dobře podařilo?! Chtěl bych, abys to zopakoval..." ale Xerexs ho přestal vnímat, protože z vodou se něco začalo dít. Začala být velmi neklidná a začala ztrácet svojí strukturu.
"Mistře, prosím vás, měl byste..."
"Nechci nic slyšet, Xerexsi," odbyl ho Marthanon, "tak krásně se ti to povedlo a..." náhle mu na obličej spadla kapka vody. Marthanon ztuhl a opatrně pozvedl hlavu k vodě. V tu chvíli se struktura rozpadla a padající voda udeřila Marthanona přímo do obličeje. Ten leknutím zakřičel a Xerexs propadl smíchu, ale snažil se zachovat vyplašený výraz, i když se mu to nedařilo.
Marthanon byl velmi klidný, nemluvil. Voda mu stékala po obličeji a oblečení na zem. Poté sklonil hlavu a se strnulým výrazem řekl: "Myslím, že hodina pro dnešek skončila. Můžeš odejít."
Xerexs se snažil nesmát se, i když to bylo velmi těžké. Otočil se a co nejrychlejšími kroky odešel pryč ze školy. Co dělal Marthanon už nezjistil.
Vyběhl ze školy jak nejrychleji to šlo a tam propadl teprve pořádnému smíchu. Lidé, procházející okolo, nechápali, co mu přijde tak směšně a popravdě jeho ani nějak jejich názor nezajímal. Když se uklidnil, rozhodl se jít na náměstí Oghmy, chrámu zasvěcení, které bylo jednu ulici od školy.
Procházel nádhernou ulicí, která žila velkolepostí mágů. Ulice byli krásně upravené a vedlo z ní mnoho schodišť do vyšších míst tohoto skvostného místa. Xerexs procházel okolo mnoho obchodů s různým magickým i nemagickým vybavením a celou ulici lemovaly aleje stromů podél silnice. Xerexsovi tento pohled rozzářeného města dělal vždy velmi dobrou náladu a vždy mu pochod po této ulici velmi rychle utekl.
Octil se na náměstí Ohmy, největším náměstí z celého města, které bylo středem a centrem. Nespočet obchodů a krásných stavení jej obklopovaly a v prostředku bylo veliké tržiště, na kterém můžete sehnat téměř cokoliv.
"Xerexsi!" uslyšel kdesi mezi lidmi. Rozhlížel se po lidech a uviděl černovlasou pohlednou dívku oděnou do domácího oblečení. Mávala na něj s rozzářeným úsměvem. Xerexs se usmál a přišel k ní.
"Ahoj," pozdravili se.
"Tak jak bylo u Marthanona?" zeptala se dívka.
"Ale znáš to, každodenní magická rutina, i když bych řekl, že po dnešní poslední hodině mě Marthanon nebude chtít vidět velmi dlouho," řekl a vybavil si scénu, jak voda padá na Marthanovo vyděšený obličej.
"Co se stalo?" smála se.
"No, trochu se mi nevyvedlo jednou kouzlo a obdařil sem Marthanona sprškou vody," zasmál se. Dívka se uculila.
"Co dnes děláš?" zeptala se ho.
"No, Mairsley, abych řekl, tak vůbec nevím!"
"Aha. No myslela jsem, že by jsme mohli spolu jít do Naranského parku a trochu si zakouzlili," navrhla Mairsley.
"No, to nezní jako špatný nápad. Tak kdy? A co tu vůbec děláš?" řekl Xerexs a byl poněkud na měkko.
"No, musela jsem jít nakoupit nějaké ovoce, znáš to. Tak přijď pro mě v sedm hodin. Platí?"
"Jistě, budu tam přesně!" řekl Xerexs zbrkle.
Mairsley se zasmála." Tak to jsem ráda a chtěla jsem se tě ještě zeptat, jestli jsi...". Xerexs ji přestal poslouchat, protože se náhle začalo rychle stmívat a mraky, které se chovaly velmi podivně, se začali zatahovat a clonit slunce.
"Co se to děje?" zeptala se Mairsley nechápavě. Xerexs také nevěděl. Ostatně zřejmě to nikdo nevěděl, protože všichni lidé se zadívali na oblohu a mlčky pozorovali, co se děje.
O oblohy náhle jakoby se objevovaly tisíce malých červených světélek, které za sebou táhli rudožlutý ohon. Lidé začali být nervózní. Ty světélka byly stále větší a větší.
Xerexs si uvědomil, že jedno se řítí přímo na něj a na Mairsley, a tak ji chytil za ramena a společně s ní odskočil do hromady sudů pár metrů vedle. Ostatní již začali chápat o co se jedná a zkušení čarodějové a čarodějky začali vyčarovávat proti ohňové bariéry: na město se řítil tisícový roj ohnivých střel.
Jedna z nich dopadla na místo, kde ještě před chvílí stáli Xerexs s Mairsley a to místo začalo ihned hořet. Další, stovky a tisíce, začali dopadávat na všechna místa města. Vysoké velkolepé věže se začaly hroutit a pohřbívaly mnoho lidí. Výbuchy, ničení, křik a pláč, naprostý chaos a panika ovládla město. Lidé utíkali na všechny strany, zatímco střely likvidovaly město. Jedna zasáhla i dům, u kterého byl Xerexs s Mairsley a začal se hroutit.
"Pojď!" zakřičel na ní a vláčel ji za sebou. Vyhýbali se nejen lidí, ale také dopadajících střel. Byl to strašlivý pohled, dívat se nato, jak vše krásné a mohutné se hroutí. Začala být doslova tma pod nánosem prachu a výbuchů, oheň zaplavil město a olizoval ho svými plameny. A vše, jak rychle začalo, také rychle skončilo. Po známkách útoků ani stopy. Město bylo zničené, téměř zlikvidované. Lidé křičeli, pomáhali druhým nebo utíkali do bezpečí ze strachu, že by se ta hrůza opět vrátila. Xerexs s Mairsley se zastavili zhruba ve prostředku náměstí a pozorovali hrůzu kolem sebe. Mnohé budovy ještě pukaly a hroutily se jako domeček z karet. I ten nejvelkolepější palác byl zbořen. Téměř všechny budovy hořely.
"Co..co se to stalo!" křičela vyplašeně Mairsley.
"Já nevím, nevím nic Mairsley! Něco nebo někdo zaútočil na naše město! Nevím, co mám dělat!" řekl a rozhlížel se kolem sebe. Náhle si všiml Marthanona, jak mizí do ulice, která vedla k jeho škole." Zůstaň tady, rozumíš! Nikam se nehni, zůstaň tady!" rozkázal jí.
"Kam chceš jít?!"
"Půjdu za Marthanonem! Čekej tady, budu hned zpět!" řekl a odešel od ní.
Běžel jak nejrychleji mohl, míjel vystrašené tváře a hrůzu v očích, míjel také místo,kde stál s Mairsley. Doběhl až k Marthanovově škole, která jak se zdála, byla nedotknutelná hrůzou, která se odehrála před malou chvílí. Uklidnil se na chvíli a poté vstoupil do školy.
Opět stál ve velkém dlaždicovém sále, kde na jeho konci byla učebna. Tentokrát zatočil doleva do jeho pracovny. Už chtěl otevřít dveře, ale náhle uslyšel podivné zvuky. Proto opatrně otevřel dveře pracovny a nakoukl dovnitř.
Uviděl, jak se Marthanon v sedě nadklání nad jakousi otevřenou knihou, z které vyzařovaly modré pruhy, které pohlcovaly Marthanovův obličej. Xerexs se snažil ani nevydat hlásku. Marthanovův obličej byl velmi klidný a vyrovnaný, avšak Xerexs v něm Marthanona samotného nepoznával.
"Mhorode," řekl náhle Marthanon, " Temný pane z Mhorokarabadu, Země umírajících, vyslyš tužby tvého oddaného!" řekl.
Xerexs myslel, že to byl velmi krutý žert. Vždyť Mhorod je Temný pán, který zemřel před více jak dvěmi tisíci lety při velkém boji. Jak s ním mohl Marthanon komunikovat a vlastně proč s ním vůbec komunikoval? Vždyť to byl jeden z největších krutovládců, které rozséval děs a hrůzu po celém světě! Jak může jenom?
Všude po místnosti se začalo ozývat mrtvolné dýchání, velmi bolestné a kruté a Xerexs si začal myslet, že veškeré štěstí z něho vyprchává.
"El-khazüd naragtaraz ser aut burz iksi nargandael!"ozval se děsivý hlas, hlas tak strašlivý a plný zlosti a krutosti, že Xerexs se držel,aby nezačal plakat.
"Ano, můj pane, Rafnaeh bylo zničeno!" prohlásil s radostí Marthanon a Xerexs nemohl uvěřit svým očím.
"Tolorgen da men?! Etrur gar breguz?!"
"Nebylo zničeno úplně,ale můžu vás uklidnit, je natolik zničeno, že až přijde čas války, nebude schopno se bránit!"
"Keri...dargomblen keri! Urgzúm nabathón!"
"Ano, zajisté!" řekl Marthanon a světlo z knihy se vytratilo. Marthanon knihu zavřel a odešel kamsi.
Xerexs to nemohl vydržet a proplížil se do pracovny. Opatrně se zahleděl na knihu, která nenesla žádné jméno. Zhluboka se nadechl a otevřel obálku.
Nejdříve vypadala kniha jako každá jiná, ale po chvíli obraz papíru zmizel a objevil se zjev, podobný peklu. Xerexs náhle ucítil příliv horka a nehorázného strachu a mučení. Cítil, že zemře, že již nebude žít, dokonce cítil, že umřít chce. Cosi mu drtilo srdce a vysávalo z něj poslední náznaky lásky, naděje a štěstí.
"Kdo jsi?" uslyšel opět tím hlasem jako předtím. Xerexs mlčel, snažil se mít ústa zavřené a plakal. Plakal nad zoufalostí a bezmocí, do které se podíval.
"Mluv, člověku! Kdo jsi?!"
"Nech...nech mne být!" vydávil ze sebe Xerexs.
Hlas se děsivě usmál." Hloupý člověk...zemřeš!!!"
"Nééééééééé!" zakřičel Xerexs a náhle odtrhl obličej od knihy, která se opět stala knihou. Nechápal,co se stalo. Že by mluvil se samotným Temným pánem. Nevěřícně se díval na knihu. Přece by nemohl Marthanon takto pošpinit nejen své jméno, ale ještě uvrhnout celé město do záhuby.
"Xerexsi," uslyšel za sebou hlas Marthanona. Xerexs si uvědomil, že Marthanon ho mohl celou dobu vidět, co dělá a že odhalil jeho zločiny.
Otočil se." Ano? Jak si jen mohl, Marthanone!" řekl ze zlostí v hlase.
"Mohl? Chtěl jsem,zajisté," odpověděl mu, avšak úplně jiným tónem jako obvykle, "Co jsi viděl?"
"Viděl jsem dost, abych věděl, že ty si zasloužíš jenom smrt, pohanobení a potom tě bez lítosti popravit!"
"Tvá slova jsou velmi krutá. Copak nechápeš, jaká síla a moc se skrývá v Temném pánovi? On dokáže vše!"
"Temný pán Mhorod se s nikým nikdy dělit nebude! Marthanone, jak jsi mohl být tak zaslepen? Díky tvé pošetilosti a zaslepenosti bylo zničeno naše milované město. Tisíce lidí zemřelo a bylo zničeno vše krásné, co jsi dříve miloval!" řekl Xerexs a spustily se mu slzy.
"Miloval. Právě, že miloval. Ale okolnosti se změnily. Bude nastolen pořádek v podobě vlády Temného pána! Už mu nic nezabrání v tom, aby povstal!"
"Ale zabrání! Národy Lidí, nás a Sylvanu se spojí a budou bojovat proti němu. A navíc potřebuje Artefakt morhaeiský!"
"Jak jsi se dozvěděl o tom artefaktu?!"
"Studoval jsem Mhorodův věk velmi dlouho!"
"Proto také musíš nyní zemřít!" řekl Marthanon a připravoval si dlaň, ve které se formulovalo cosi modrobílého zářivého.
Xerexs jistě poznal, co je to za kouzlo. Marthanon se ho snaží zabít ledových dechem. Roztáhl ruce a vytvořil kolem sebe ochranou bariéru.
"Ha, ty si myslíš, že tě zachrání ochrana? Tebe? Jsi slabý!" řekl se zuřivostí a vrhl proti němu střelu, která se však rozplynula nárazem na bariéru.
Marthanon nepochopil, jak to,že se dokázal ubránit. Xerexs mezitím vytvořil svojí tak oblíbenou ohnivou kouli a vrhl jí proti Marthanonovi, která ho zasáhla do ramene. Bolestně zakřičel.
"Máš neobvyklou sílu. Vždy jsem pozoroval, že jsi velmi silný. Nyní zemřeš...!". Začal vytvářet jakési kouzlo, Xerexs nevěděl, o jaké se jedná. Zareagoval a poslal na Marthanona spršku omračujícího kouzla, které ho zasáhlo rovnou do obličeje. Marthanon padl k zemi a nehýbal se.
"Proč! Proč!" zakřičel Xerexs v zoufalství a padl na kolena. "Jak jsi jen mohl být tak pošetilý a věřit, že tě bude Mhorod brát jako sobě rovného, Marthanone!" křičel na bezvládné tělo. Zřejmě toho na něj bylo mnoho. Propadl takovému zoufalství. Málem přišel o život, jeho krásné, milované a velkolepé město bylo zničeno. Viděl mnoho mrtvých a nyní se dozvěděl, že jeho nejmilovanější mistr je jeden z největších zrádců posledních věků a navíc se ho snažil zabít. Zhroutil se na studenou podlahu a propadl pláči. Myslel si, že už nemá cenu žít...

Pokračování někdy příště...


(Karma: 92)
| Předmět: RE:
17.09.18 14:21:26 | #10

Nadcházející hrozba - od LichKingaAnathemy (část 1)
Děs v krčmě

Byla hrůzná letní noc. Za normálních okolností by to byla noc velmi příjemná, klidná a teplá. Lidé by poklidně spali a nevnímali by krásné ticho, které je obklopuje. Ale tato noc byla hrůzná tím, že panovala neskutečná bouře, blesky lemovaly oblohu a déšť lynčoval staré střechy starých domů. Vždy byla pouze deštivá tma, avšak když přes celou oblohu přejel blesk, ozářil celou osadu a vytvořil tak dokonalou atmosféru, v níž se nedalo ani spát. Možná by se dalo i usnout, avšak to by se nesměly ozývat děsivá hřmění, následující po záblescích.
Proto byla také krčma na náměstíčku plná k prasknutí. Pivo teklo plným proudem, zábavy bylo dostatek a různých výkřiků a výbuchů smíchu nespočet. Krčmář byl v jednom kole, neustále odbíhával k výčepu a opět mezi návštěvníky, poté dozadu do kuchyně a opět k výčepu a mezi návštěvníky. Ti seděli, kde se jen dalo a na mužích také seděli ještě ženy. Všichni byli opilí a všem bylo jedno, co dělají, hlavně, když je zábava, pivo a co kouřit.
Do této krčmy chodívá mnoho podivných lidí, protože Melhsburger ,osada v níž se krčma u Našeptávače nachází ,je poměrně důležitou křižovatkou cest do Melisburgu a Castlomenae a pokud se nějací zbloudilí hrdinové nebo cestující unaví, vždy zavítají do této hospůdky. Starý krčmář Šůvek je tuze hodný člověk a proto také nabízí za poměrně levnou cenu nocleh a teplé jídlo. Neopovrhnou jím ani například elfy, kteří jsou zvyklí na mnohem větší luxus. Prostě když jde o spaní, teplo a jídlo, neopovrhnul by ani král.
Již bylo k půlnoci a vypadalo to, že v krčmě bylo stále více a více lidí, protože krčmář si už musel zajistit pomoc a téměř nedokázal procházet mezi kupami lidí.
,,Šůvku, ještě jedno tady!" zakřičel na něj starý muž se šedivými vlasy a vousy, oblečen do domácího oblečení. Podle jeho vzhledu a chování to byl rodilý rolník, kterého zde každý zná. Do krčmy zašel zřejmě hned po tom, co zjistil, že se nebude doma spát.
,,No mám jenom dvě ruce!" odseknul krčmář a už opět zmizel v záplavě povinností.
Starý muž se otočil k jeho společnosti asi sedmi mužů a dvou žen, kteří obklopovali stůl v rohu u oken. ,,Občas se divim, že to tu ten starej krčmář zvládá. Já bejt na jeho fleku a mít takovouhle hospodu, nehnul bych ani brvou. Zaplatil bych si dva služebníky a jenom si přepočítával zlaťáčky," pronesl na celé kolo. Všichni se jeho pokusu o vtip začali smát,protože jejich silně podnapilá nálada jim ani nic jiného nedovolila.
,,Zajímalo by mě, Marlone, jestli TY bys to zvlád! Jediný co umíš je zorat pole a mluvit s těma tvejma kytičkama" řekl mu muž naproti a ukázal na něj prstem. Ostatní propadli smíchu.
,,Já?" zeptal se tak nechápavě Merlon. ,,Já jistě! A mimochodem, jsou to bylinky!"" řekl rozhodným tónem.
,,Tak to bych chtěla vidět, ty starej blázínku!" řekla mu žena vedle něj a začala se smát. Ostatní se k ní přidali.
Merlon se však s nimi nesmál, protože se neustále ohlížel do zadního salónku, kde u jednoho stolu seděli dvě postavy, zahaleny do hlubokých kápí. Mlčky seděli vedle sebe směrem ke krčmě, na stolech měli piva a šlukovali z dlouhých dýmek. Krčmář k nim občas přišel, na něco se jich zeptal a poté se dokonce uklonil než odešel. Že by další páni?
Merlon byl velmi zvídaví člověk a v Melhsburgeru žije celý život, takže zná každého. Ani nevnímal svou společnost, neustále se na ně ohlížel a myslel, že oni už o jeho zvídavosti stejně vědí, protože oni jeho viděli, avšak on jim do obličejů nikoliv. Všiml si, že muži opravdu téměř nemluvili, občas k sobě řekli pár slov, vždy se dívajíce do krčmy.
Merlon přemýšlel, co jsou ti muži (i když si nebyl jist že jsou to muži) a o zde hledají. Každý poutník byl již v tuhle dobu mrtvý spánkem a ležel si nahoře v cimrách. Nakonec to nevydržel, vzal si pivo a vstal. Ostatní jej ani nějak nevnímali, byli až příliš ponořeni do opileckého filozofování. Nuže vykročil k nim. Když už byl u vstupu do salónku, zastavila ho mohutná ruka krčmáře.
,,Kampak Merlone? Tady mám pro tebe to pivo!" řekl mu krčmář.
,,Ále," dělal překvapeného a přitom se neopatrně zadíval na muže. Krčmář si toho všiml.
,,Nech je bejt Merlone, oni určitě nebudou mít náladu vybavovat se s takovym pobudou jako seš ty!" řekl mu hrubě.
,,No dovol! Jakej pobuda! Tss,uhni mi z cesty!" řekl mu a odstrčil krčmáře. Nasadil příjemný tón.
,,Dobrý večír, pánové," řekl a uklonil se jim, ,,víte,z řejmě jsem nevychovaný a neomalený, ale moje zvídavost byla silnější jak já a chtěl jsem se vás zeptat..ehm..odkud pak přicházíte?"
Jeden z nich pozvedl hlavu a odhalil spodní část své tváře. Byla oholená a mladistvá. Poté hlavu opět sklonil. Vytáhl dýmku z úst a položil si ji na stůl. Merlon si je pořádně prohlédl: na sobě měli zřejmě nějaké slušnější oblečení, které bylo však zahaleno pod cestovním pláštěm a ne ledajakým, ale zřejmě elfským! U pasu měli v pochvách jistě dobře ukuté meče a každý měl vedle sebe toulec se šípy a luk.
,,Cestujeme..­.ehm...z daleka!" odpověděl muž lhostejným pomalým tempem. Jeho hlas byl hluboký a měl v sobě cosi, co nedokázal Merlon popsat.
Merlon se usmál. ,,Víte, to je široký pojem, odtud je vše z daleka. Máme to dnes ale krásný večer, že?" změnil téma.
,,Krásný? Nevím, ale z krajů, odkud pocházíme, takovémuto počasí řikáme, že je pod psa a ani náhodou nám není příjemné." odsekl opět muž.
,,O, promiňte, že jsem vás vyrušil!" řekl Merlon, otočil se a chystal se odejít.
,,Počkejte," řekl mu muž. Druhý se na něj tázavě otočil.
,,Ano?"
,,Sedněte si, prosím," řekl muž a ukázal na židli naproti němu. Merlon si sedl.
,,Přejete si něco? Neotravuje vás?" zeptal se krčmář mužů. Merlon se leknutím postavil ze židle.
,,Blázne jedna stará, víš jak si mě vyděsil?! Kdyby pánové něco chtěli, tak by si jistě řekli, nemám pravdu?" otočil se k mužům. Ti nereagovali. ,,Kliď se odtud blázne!"
,,Omlouvám se, pokud jde o cizince, je hrozný. Neví, kdy s tim ždímáním zlaťáků přestat," řekl Merlon a zasmál se, nýbrž jenom sám sobě, jelikož muži vůbec nereagovali. ,,Odkud cestujete?"
,,Cestujeme do Maguleshu z Urnuku." odpověděl opět muž. Merlonovi to začalo docházet: elfí zbroj, elfí hlavní zbraň, eflí oblečení, dokonce cestují do města v elfí říši. Zřejmě to byli elfové.
,,Ehm, smím se vás na něco zeptat?"
,,Jistě,"
,,Ehm...nejste vy..ehm..nejste elfové?" řekl a cítil, že se na tohle zřejmě ptát neměl.
Oba dva muži zareagovali stejně. Podívali se na sebe. Poté muž, který zatím nepromluvil, kývl na druhého. Ten si sundal kápi a odhalil dlouhé blonďaté vlasy, rovně uspořádané podél hlavy. Vystoupali z nich dvě ostré uši. Druhý muž udělal to stejné a jeho vzhled až na rysy v obličeji vypadal stejně.
,,Ano, jsme elfové," odpověděl poprvé druhý muž.
Merlon si ani v přívalu úžasu nad těmito bytostmi neuvědomil, že na ně doslova civí s otevřenou pusou. Když si to uvědomil konečně, rychle ji zavřel a snažil se dělat, jakoby nic.
,,O, dovolte, abych se vám představil. Jsem Merlon Thořin, syn Merloniána Thořina, pána písečných dolů v Urg-Nadechu." řekl a uklonil se.
,,Jsem Mithrinhas z rodu Eufhën," řekl první muž, jež mluvil s Merlonem dříve, ,,a zde je můj přítel Aenhulf z Ramaneo." řekl a oba dva se uklonili.
,,Chtěli jsme se vás zeptat, zdali se zde nedá někde ukrýt?" zeptal se Aenhulf.
,,A...ale jistě! Ale nechápu, proč byste se chtěli ukrývat!"
Mithrinhas se rozhlédl, zdali někdo cizí nepozoruje jejich rozhovor a rukou pokynul Merlonovi, aby se přiblížil. Sám se trochu nahnul přes stůl, společně s Aenhulfem. ,,Protože jsme sledováni!" zašeptal.
,,Sle..." přerušil se Merlon, jelikož si uvědomil, že mluví nahlas., ,,sledování? A kým?"
,,Jistým jezdcem. Je to přízrak. Domníváme se, i když se to zdá být nejasné, že kůň je Pekelný hřebec a jezdec na něm...Lich!" .Při tomto posledním slovu sebou Merlon škubl.
,,Lich? Lich! Lich a Pekelný hřebec? Že by se síly Chaosu a Smrti spojily? To je mi velmi podivné!"
,,Nekřičte!" okřikl ho Aenhulf. ,,Sami nevíme, jestli je to pravda. Není to ale nemožné, že by se tyto síly daly dohromady."
,,Ale je to nemožné, vždyť Páni démonů jsou uvězněni!"
,,Již brzy, můj drahý příteli, nastane zatmění slunce a Páni démonů povstanou," odpověděl velmi potichu Mithrinhas.
,,A...ale to se musí říci! Musíme na to upozornit krále! Musíme na to upozornit lidstvo!"
,,Ne! To nesmíme! Musí se to držet v tajnosti z důvodu paniky! Nebojte se, váš vládce lidí to zajisté ví! Tajně se seskupují armády Lidstva, Sylvanu a Akademie. V současné době je již jisté, že se zřejmě Nekropolis spojil s Chaosem a nedivil bych se, kdyby se k nim přidali i ti špinavci!" řekl Mithrinhas.
,,Špinavci?" nerozuměl Merlon.
,,Ano, Temní, jak si říkají, elfové z Kobek! Jsou to zrádci naší rasy a velmi ji pošpinili!"
,,A to byli kdysi stejní elfové jako jsme já a Mithrinhas!" řekl rozhořčeně Aenhulf.
,,Pánové, to co tu říkáte, je velmi důležitá věc! Co ode mne potřebujete? Jak dlouho vás ten..ten...ten Lich pozoruje?"
,,Již pátým týdnem. Zřejmě byl za námi vyslán. Napadl nás u Bretonského hvozdu a stěží jsme vyvázli. Párkrát jsme ho setřásli, ale vždy nás našel a pochybuji o tom, že nyní by naší stopu nenašel." řekl Aenhulf. Mithrinhas znepokojeně přikývl.
,,Ale, to ho přivedete rovnou sem. Přivedete sem to ďábelské stvoření, které krade duše!"
,,To, že Lichové kradou duše je holý nesmysl. Na to má Nekropolis mnohem hrůznější bojovníky. Lich útočí děsivým mrakem a to nemluvím o jeho horší podobě, Arcilichovi! Potřebujeme se ukrýt, někam, kde nás nenajde vůbec nikdo! Je to možné?" zeptal se Mithrinhas.
,,Jistě, samozřejmě pánové. Skrýš je ještě blíže než si myslíte. Vstup se otevírá tímto svícnem," ukázal na svícen zavěšený na zdi, ,,vede to do podzemní komnaty a pak myslím, že i snad dále, ale nikdy jsem tam nebyl a..."avšak už to nedořekl.
Do krčmy plnou rychlostí vlétl muž a svalil se na podlaze. Rychle vstal a ukazoval do dveří. Začal křičet, hrůzně se svíjet a ve tváři měl velmi vystrašený výraz.
,,Smrt! Smrt! Přišla si pro nás! Já..já ji viděl, je tam! Je venku a blíží se sem!". To byla jeho poslední slova, než padl na zem mrtev. Návštěvníci na něj ztuhle hleděli, nebyli schopni pohybu. Veškerý řev a randál stál. Bylo hrobové ticho.
Náhle se zvenčí ozvalo děsivé, hrůzu nahánějící zaskřehotání, které připomínalo koně.
,,To je Pekelný hřebec!" vykřikl kdosi a v krčmě nastala panika.
,,Musíme okamžitě zmizet, Merlone!" řekl vyplašeně Aenhulf.
,,Jistě, jistě!" řekl Merlon a chystal se vstát, avšak Mithrinhas mu v tom zabránil. Merlon si rychle sedl a podíval se přes rameno.
,,Je tady," řekl šeptem, velmi vystrašeně Mithrinhas.
Lidé, kteří propadali v panice, náhle jakoby ztratili dar řeči nebo jakéhokoliv zvuku. Za dveřmi krčmy se ozývalo děsivé sípání. Pak se dveře samy od sebe otevřely a odhalili děsivou postavu, která před nimi stála. I když to cosi mělo na sobě potrhaný hnědý mnišský hábit, zcela jasně bylo vidět ošacení pod ním- jedovatě zelené široké šaty posázeny různými znaky a symboly Nekropolisu. Do obličeje té postavy také nešlo přes velikou kápi vidět, ale zřejmě to bylo tak lepší. Postava vydávala strašlivé sípavé zvuky. Rozsévala okolo sebe tolik smutku,strachu a zimy, že nikdo neměl odvahu se ani hnout. Jediný krčmář byl schován pod výčepem, dlaň měl přiloženou k ústům, aby zabránil šíření vyděšeného zvuku, který se mu nekontrolovaně vydával z hrdla.
Postava nehybně stála ve dveřích. Na opasku měla v pochvě mohutný meč a na druhé straně na řetězu zavěšenou velmi tlustou knihu. To vše bylo viditelné z pod pláště, zbytek byl zahalen. Náhle postava vykročila, ale její kroky byly velmi plynulé a neslyšitelné, ozývalo se pouze řinčení řetězu, který držel knihu při jeho těle, pokud tato postava vůbec nějaké má.
Zastavil se až uprostřed krčmy. Mithrinhas s Aenhulfem se také nepokoušeli pohnout, věděli,že jakýkoliv pohyb tato stvůra zaregistruje. To,co stálo uprostřed krčmy, byl Lich, věrný bojovník Nekropolisu. Pomalu se začal otáčet, neustále sípal. Zřejmě něco říkal, protože občas šly slyšet velmi nepříjemné zvuky, které připomínaly jazyk Nekropolisu.
Lidé se ani nehnuli, třásli se hrůzou a z očích jim stékali slzy. Nepřáli si nic jiného, než aby to stvoření odtáhlo pryč, už nechtěli vnímat strašlivý smutek.
Lich se poté otočil směrem k elfům a Merlonovi. Jakmile je zřejmě spatřil, vydal ze sebe hrubý zvuk. Bylo nepříjemné hledět do kapuce, ve které bylo pouze černo, jenom občas se objevily dvě červené oči.
,,Éééé...élfy...." ozvalo se od Licha, velmi pomalu a bolestivým tónem, který nebyl téměř slyšet, ale i přesto ho musel slyšet každý, protože byl natolik odporný a temný, že na něj zřejmě nikdo nezapomene..
Mithrinhas se ani nepohnul, jenom nepatrně otevřel ústa, neustále se dívajíc na Licha. ,,Merlone, až řeknu teď, vyskočíte po tom svícnu a otevřete vstup. Snad to stihneme dříve, než nás zasáhne svou smrtelnou zbraní!" řekl velice potichu, ale Merlon mu zřejmě rozuměl.
Lich jakýsi šepot nebo zvuk v místnosti zaregistroval a okamžitě zaměřil a okamžitě vyrazil směrem k nim. Natáhl svou mrtvolnou ruku a vypadalo to ,že se po nich sápe.
,,Merlone..při­pravte se...teď, teď Merlone!" zakřičel na celou krčmy. Merlon vyskočil ze své židle a ihned se zavěsil o svícen, který se stlačil dolů a vedle Merlona se odsunula zeď.
Lich náhle děsivé zakřičel, hrůza v jeho křiku byla tak veliká, že mnoho lidí omdlelo a většina z nich začala křičet. Okamžitě se rozeběhl proti nim a strhl ze sebe mnišský hábit a odhalil se-jeho umrlčí hlava s pomstychtivým a smrtichtivým výrazem, neskutečné symboly Nekropolisu a mrtvolné tělo.
Mithrinhas a Aenhulf okamžitě vyskočili a vběhli do tmy ve zdi. Merlon na nic neváhal a okamžitě vběhl za nimi, nezapomněl však ještě na druhé straně opět zatáhnout za svícen a tím zavřít dveře. Stihli to akorát. Za zdí se ozývalo ještě zuřivější zakřiknutí. A pak...ticho...
Mithrinhas, Aenhulf a Merlon se ocitli v absolutní tmě a v absolutní bezmoci.
,,Co...co se stane s těmi lidmi?"
,,Stanou se slepými otroky a propadnou v kostlivce, kteří budou věrně sloužit v Nadcházející hrozbě, která nás čeká..."
...pokračování viz výše....


| Předmět: RE: RE:
19.09.18 22:21:43 | #13

Páni, víš, že by si klidně mohl vydat knihu... opravdu moc chytlavé :) adrenalinově vzrušující, mírně strašidelné, vtahuje do děje, úplně pohltí... Mám ráda Kinga, ale tohle, ty brďo, je bombice


(Karma: 92)
| Předmět: RE: RE: RE:
21.09.18 11:33:00 | #15

Díky! Tak mistry Horroru zde budu postupně zařazovat také, včetně Kinga, úvodní jsem uvedl viz výše mou oblíbenou povídku od Henryho Kuttnera, je správně syrová a hřbitovní, tak to mám rád! *17812* *30181* *503* *909* *33809*


(Karma: 92)
| Předmět: RE: RE: RE: RE:
24.09.18 10:28:23 | #16

Jo...a třetí část už teda taky je hotová, abych podnítil tvou zvědavost, zda někdy bude pokračování .. *809* *34678*


(Karma: 92)
| Předmět: Tak trochu....JINÁ pohádka!
14.09.18 10:36:31 | #7