Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 2375x
Příspěvků:
90

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci!

(Karma: 271)
| Předmět: O smrti
31.01.19 13:19:13 | #76

Bojíš se každého stínu, bojíš se tmy.

Věčně máš pocit, že sečteny jsou tvé dny.

Za sebou pořád slyšíš zvuk něčích kroků.

Stále máš pocit, že ti někdo jde po krku.

Jen sada náhod ti zatemnila mysl,

ve jménu strachu ztrácíš života smysl.

Astrální síly maj vliv na tvé pocity,

strach ze smrti tě ovládá a má tě v síti.

Že smrtka kosu zvedá, to si jen namlouváš.

Přesto tě strach zabije, marně se schováváš.

Tvá fantazie z hlubin temnot přivolá

mocného pána smrti, jemuž těžko odoláš.

Ten nekonečný strach k šílenství tě dohání,

má vliv na tvé činy, zvon smrti vyzvání.

Před falešnou smrti tváří stále utíkáš.

Nevíš, že do útrob pravé smrti pospícháš *909*


(Karma: 271)
| Předmět: Děs a smrt jdou ruku v ruce ... od LichKingaAnathemy ( aneb Trizna za nábožnou Marii, nechť ji ďas
30.01.19 14:50:36 | #75

Klikatá je naše cesta,
průsmyky se proplétá.
Odjíždíme do hor z města,
kočár s námi drkotá.

Zdraví se mi kvapem hroutí,
na tuberu umírám.
To jest důvod k této pouti.
Horský vzduch prý postrádám.

Při každém mém zakašlání
žena má se křižuje.
K pánu Bohu bez ustání
modlí se a běduje.

Kéž by byl už všemu konec.
Ta ženská mne ničí jen.
Víc než ňáký Svatý Otec
ďábel mi je nakloněn.

Dávno bláto z ulic pražských
opadalo z loukotí.
Na úzkých cestách krkonošských
zříme temná zákoutí.

Myslím na svůj šílený sen,
co zdává se mi po nocích.
Noční můrou bývám zoužen,
provázen svou nemocí.

Vždy slýchám ve tmě zařehtání
i klapot podkov znatelný
a pak náhle z nenadání
zřím ten přízrak pekelný.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem.
Od kopyt jim šlehaj ohně.
Vše se pálí tím žárem.

Bez posádky, bez kočího
mlhou dlažbu halící
až do jasu měsíčního
jedou temnou ulicí... .

Pak se v hrůze budím do tmy
a má mysl zmámená
luští, co chtěj říct mi ty sny,
dumá, co to znamená.

Přijíždíme do vesnice.
Potemnělých domů pár
vítá nás a u hostince
zastavil se náš kočár.

U výčepu stojíc vítá
nás pán smrti podobný.
Vyzáblá tvář jeho skýtá
úsměv - spíš škleb chorobný.

Krčmář nás zve do pokoje,
kam vedou schody točené.
Duch ve stěnách opakuje
naše kroky znavené.

Komnata jest přepych samý,
v ní nábytek zdobený.
Rudý závěs sametový
na okně je zvlněný.

A první noc blíží se již.
Maruš se chystá k modlení,
bere velký dřevěný kříž.
Svíce září vedle ní.

Soumrak roztáh´ svůj plášť černý
nad divokou krajinou.
V temný pokoj děs příšerný
přišel noční pustinou.

Na zdech hrůzné stíny tančí
v rytmu svící plamenů.
Modlitbu má žena končí,
náhle stal se div všech dnů.

Než má paní řekla ámen,
tma spolkla vzduch světnice.
Těžko by dul ze zdi kámen,
aby sfoukl ty svíce.

V náhlé tmě rukama tápu.
Maruš křičí zděšením.
Zápalek se chvatně chápu
a tmu v světlo proměním.

Znovu se má žena modlí,
odříkává ´Otče náš´.
Znovu květy svící zvadly.
Že by přišel satanáš?

To je průvan jen a nic víc.
Říkám: "Drahá, pojď už spát!"
Ona zuby drkotajíc
příšerně se začla bát.

Napůl v mdlobách do třetice
spustila své modlení.
V tom od dveří do světnice
zahřmí mocné bušení.

Krev mi rázem ztuhla v žilách,
mráz se do zad zavrtal.
V pochybách o temných silách
řekl jsem jen: "Pojďte dál!"

Rozlétly se dvéře a v nich
démon, přízrak, či ďas stál.
"Přejete si v časech ranních
snídat zde?", ten tvor se ptal.
Ohromen jsouc z toho všeho
ne a ne se hned probrat.
Na otázku hostinského
odpovídám: "Byl bych rád."

Ulehli jsme do postele.
Maruš děsem soužená
stále k sobě něco mele.
Je téměř jak šílená.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem.
Od kopyt jim šlehaj ohně.
Vše se pálí tím žárem.

Bez posádky, bez kočího
jedou temnou ulicí.
Toho času půlnočního
je město prázdné a spící.

Mlha halící dláždění
rozvířena povozem
v tanec duchů se promění.
Rozduní se klidná zem.

Spoután řetězy beznaděje
jsem zajatcem té noci.
Kočár u mne již zastavuje.
Stojím tam bez pomoci.

Bez pomoci lidské ruky
dvéře vozu již se otvírají.
Nesouc s sebou hruzné zvuky
dech smrti a chlad mne ovívají.

Snad je tohle divý zlý sen,

obraz mojí posedlosti.

Hruzná noční můra toť jen,

však podobná skutečnosti.

Objednal jsem si už drožku
na cestu bez návratu.
Již nemám strach ani trošku.
Chci už sbohem dát světu.

Tam, kde žijí mrtvých duše,
poveze mne temnotou
chladivou jak moje kůže,
neprůzračnou slepotou.

Zas se v hrůze budím do tmy
a má mysl zmámená
luští, co chtěj říct mi ty sny,
dumá, co to znamená.

Noc se trhá, venku svítá.
Slunce v mlžné zástěře
v další jitro již mne vítá.
Kdosi buší na dvéře.

Již tak časně? - podivím se.
"Vstupte!", volám z postele.
Snídani nám krčmář nese.
Div, že čile a bděle.

Marie spí tvrdým spánkem.
Asi v noci nespala,
a tak s přišlým novým rankem
dohání, co zmeškala.

Po snídani pospíchám ven,
než se Maruš probudí.
Bez ní začal nádherný den,
duše má si lebedí.

Aspoň chvíli neuslyším
pánbíčkářské bláboly,
s nimiž Maruš moje uši
týrá tak, že rozbolí.

Vykračuji lesní cestou,
kam vede se nestarám.
Možná již mám svou smrt jistou,
zatím ještě nechátrám.

Za zatáčkou z hlubin lesních
náhle ke mne doléhá
hlomoz kol a kopyt koňských.
V tom zřím to, co rozlévá

Pocit hrůzy po mém těle,
to, co my sny skýtají.
Čtyři černí koně směle
s černým vozem cválají.

Že by můj čas nadešel již?
Je to posel Satana?
Drožka smrti je blíž a blíž.
Dnes však není vítána.

Kéž by ještě chvíli počkal.
Dneska je tak krásný den.
Proč zrovna teď jsem ho potkal?
Proč nečeká na můj sen?

Kočí na kost vychrtlý je.
Jako Charon vypadá.
Nevnímá, nezastavuje,
míjí mne a jede dál.

Zírám, jak se kočár ztrácí
v dáli, v lesních hlubinách.
Teplo do žil se mi vrací.
Vím - to není vidina.

Do vesnice zpátky mířím
nemajíce tušení,
co tam před hostincem spatřím.
Tam jen div a zděšení.

To, co jsem dnes v lese potkal,
to, co vídám ve svých snech,
pohřební vůz tady čekal.
Ještě žiji! Proč ten spěch?

Do krčmy jsem vešel a tam
sedí kočí tajemný
se svou sklenkou docela sám.
Jeho zjev jest mrtvolný.

Potom zvím od hostinského
zříce jeho temný zrak,
že ten člověk je prý jeho
starší bratr - funebrák.

Zbytek dne zažívám muka.
Starostlivá Marie
s péčí jak o malého kluka
stále se ptá, jak mi je.

Při každém mém zakašlání
jak divá se křižuje.
K pánu Bohu bez ustání
modlí se a běduje.

A další noc blíží se již.
Maruš se chystá k modlení,
bere velký dřevěný kříž.
Svíce září vedle ní.

Opět tu je jako včera
Satanovo znamení.
Svíce zhasly, tma je z šera.
S Maruš cloumá zděšení.

Náhoda to těžko bude,
to ďas se tu schovává,
bývá se mnou vždy a všude,
na svůj čas dál vyčkává.

Konec můj se tedy blíží,
však se smrti nebojím.
Maruš se jen líbá s kříži.
O život s ní nestojím.

Maruš volá všechny svaté,
já si jí však nevšímám.
Ač je teprv po deváté,
v lóže lehám, usínám.

Les se brodí v mlze mléčné
nočním tichem obehnán,
chycen ve tmě nekonečné.
V jeho útroby jsem zván.

A zas zřím ten známý přízrak,
jenž mne málem omráčil,
náhlým zjevem zděsil můj zrak
a mlžný opar roztančil.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem,
od kopyt jim šlehaj ohně.
Zem se pálí tím žárem.

Bez kočího cestou temnou
mezi smrky blíží se.
Zastavují tu najednou
u mne v záři měsíce.

Dvéře vozu zcela sami
otvíraj se pomalu.
Van páchnoucí mrtvolami
zevnitř dých´ mi pod šálu.

Vida náhle obraz hrůzný
vykřikl jsem úlekem.
Hostinského bratr lůzný
zírá na mne s úšklebkem.

Ještě bledší vyzáblejší
než-li bývá obvykle.
Jeho oči nejtemnější
propadlé jsou nezvykle.

Pominulo překvapení,
jímž mé tělo strnulo.
Toť již poslední znamení,
že mé žití skončilo?

Třeba si jen fantazie
s mojí myslí pohrává.
Spíš však věčná letargie
ruku svou mi podává.

Povídám mu: "Smrti Pane,
životem jsem unaven,
jedeš-li už dneska pro mne,
na cestu jsem připraven."

Jako hejno smrtihlavů
moje slova letí tmou,
v nekonečnu v černém hávu
mizí dlouhou ozvěnou.

Sotva v dáli dozněl můj hlas,
noční ticho prořízl
Marušin křik, jenž mi jak mráz
záda chladně olízl.

Otáčím se za tím hlasem.
Bílé cosi z temnoty
se stény se řítí až sem

  • letí z černé prázdnoty.

    V útrobách kočáru mizí

mlžný závoj, letící,
uvnitř změněn ve triumf vizí
vrhá hrůzu smrtící.

Uvnitř vozu sedí, křičí
Maruš bílá jako sníh.
Prázdný divý zrak umrlčí
rozhořel se jako líh.

I zavřely se dvéře vozu,
napnuly se opratě.
Nad kým smrťák zvedl kosu,
když se pohly loukotě?

Než se kočár v dáli ztratil,
jak louč smolná vzplál naráz.
Ve svět bdění jsem se vrátil,
v posteli jsem ležel zas.

Čísi ruce křečovitě
tahají mne za klopu.
Zapaluji okamžitě
svící pár knot po knotu.

Mihotavé světlo skýtá
obraz smrtí přivolán.
Maruš ztuhlá neprocitá,
klečí s ústy dokořán.

Chvatný dupot. Schody duní.
Za dveřmi hlas hrobový.
Zas tu temné síly trůní,
hřmí od dveří dubových.

Do komnaty krčmář vpadl.
Stál tu náhle v okamžik.
Ptal se, když sám děsem vadl:
"Co se děje, že ten křik?"

Do jitra byl v domě rozruch.
Pro doktora poslali.
Jaký Maruš soužil neduh,
že ji mrtvou shledali?

Zemřela tak z čistajasna.
Pohřebák už přispěchal
za svítání časně z rána,
svůj kšeft čekat nenechal.

Jak by přišel ze snu mého.
Jak strašlivý smrtonoš.
Na smrtelnickou duši jeho
nevsadil bych ani groš.

Kdo jí život vysál z těla?
Byl to on, či hrůz paní,
jenž ji duši prostoupila,
když jsem mluvil ze spaní?

...Čtyři černí koně jedou
s černým vozem vesnicí,
vezou rakev s mojí ženou...
... a dul vítr skučící... .

*503* *909* *33809* *17812* *6873*

(Karma: 271)
| Předmět: Loutkař - od LichKingaAnathemy
29.01.19 14:36:43 | #74

Nádherné ďolíčky!
Dokáže vystihnout její krásu? Věřil v to. Stařec seděl nad kusem lipového dřeva už od rána, ani neobědval. V rukou mu kmitala dláta a pilníky nejrůznějších hrubostí. Pořád dokola. Musel vystihnout její nevinnost. Tak úchvatnou! Propána, bude to skvělý kousek do sbírky!
PRÁSK!
Škubl sebou a jeden z nástrojů mu upadl na podlahu.
„Hergot!“
Zvedl své staré, zhuntované tělo, chopil hůl a vybelhal se ven z domku. Rozhlédl se v záři pomalu zapadajícího slunce, ale nespatřil nikoho. Ze stropu polorozpadlé terasy visel stále ten malý nezbedník, který mu dělá problémy. Ještě ho tam aspoň dva dny nechá, aby si to pro příště rozmyslel.
Když se obracel, aby se mohl vrátit k rozdělané práci, spatřil pod oknem míč. Budou tu nějaké děti. Okamžitě, co mu jen síly dovolily, po něm chmátl a schoval se dovnitř. Přistoupil nenápadně k oknu a sledoval, jestli si pro něj někdo přijde.
Přišel. Malý, černovlasý kluk s velkýma očima se nenápadně vplížil na jeho dvorek. Na chvíli mu to přišlo směšné. Myslí si, že ho nevidí, a přitom je tak bezmocný!
Oči. Překrásné oči.
„Hledáš tohle, kluku?“ vyšel ze dveří s balonem v ruce.
Chlapce to očividně vyděsilo, až se na chvíli zazdálo, že chce utéct.
„Nezlobím se, neměj strach!“ usmál se stařec.
„Promiňte… já ho tu nechtěl kopnout…,“ jeho lítostný pohled byl k nakousnutí.
„To já přece vím. Taky jsem býval kluk,“ mičudu mu obloučkem přihodil zpátky. „Jakpak se jmenuješ?“
„Tomáš,“ odpověděl. Jeho zrak se však upínal někam jinam – na terasu a na malého panáka, jenž z ní visel.
„Líbí se ti?“
„To je… loutka?“ hoch se k ní přiblížil.
„Ano. Vyrobil jsem ji.“
„Vypadá… tak nějak zvláštně. Ještě jsem takovou loutku neviděl.“
„To mě těší. Vyrábím je celý život, dá to hodně práce. To mi věř.“
„Není ze dřeva…“
„Ale ano, je. Jen na povrchu má… kůži.“
„Kůži?“
„Ano, kupuju ji od řezníka Šterného. Je to fajn chlap.“
„Proč tu tak visí?“
„Je to nezbeda! Snažil se mi utéct, proto tu visí na hanbě,“ škodolibě se zachechtal.
Chlapec svraštil čelo.
„Snad mi nechceš věřit! Loutky přece nejsou živé, nemůžou utíkat!“ Už to nebyl úsměv, ale škleb, co se zračilo na starcově tváři. „Mám jich doma spoustu. Chceš se na ně podívat?“
Hoch se na chvíli zarazil. Nejspíše pocítil strach, obavy. Stařec s napětím očekával odpověď.
„Ale já už musím jít domů.“
„Neboj se, bude to jen chvilička!“
Kmet jej provedl svým zchátralým domkem až na půdu. Byla temná a vzduch v ní neuvěřitelně horký. Dusno a smrad. Z práchnivých trámů visely závěsy hustých pavučin a chlapec se mezi nimi snažil marně proplouvat. Stařec odkudsi sebral olejovou lampu a zapálil ji.
„Pojď za mnou,“ řekl mu.
Vešli do nejčernějšího koutu půdy. Světlo lampy plíživě odhalilo mříž, táhnoucí se napříč prostorem jako zeď.
Tomáš vypadal vystrašeně. Určitě se bojí. Jeho drobným tělíčkem musí proudit krev jako o život. Stařec miloval to napětí.
„Tak, tady jsou. Moji uličníci,“ zamumlal muž a odemknul mříž. „Pojď, všechny je uvidíš.“
Pomalu vešli do velké klece a lampa jim naskytla pohled na něco neuvěřitelného. Byly jich tam desítky. Možná stovky. Skleněné vitrínky plné loutek. Větší, menší, snědé, se žlutými vlasy… Každá naprosto jiná, unikát. Kluk žasl. Byl přímo omámen tím, co vidí.
Toho musí využít. Přibližoval se k němu.
„Je jich tolik…“
„Ano,“ kmet stál přímo nad ním. „Jsou celý můj život…,“ dlouze do sebe nasál vůni chlapcových vlasů.
Vtom se kdesi ze tmy ozvalo bouchnutí. Stařec sebou škubl.
„Co se děje?“ v očích malého hocha se rozprostřel strach.
„Ale… to nebude nic…,“ opatrně s lampou napřaženou před sebou došel až k místu, odkud zvuk přišel. „Podívejme se na potvůrku…“ Na zemi ležela jedna z loutek. Muž ji zvednul a vrátil zpátky do skleněného příbytku. „Možná by nebylo od věci zamykat každého zvlášť.“
„Jak mohl spadnout?“ chlapec se třásl. Udělal pár krůčků zpět.
Kmet se na něj usmál.
„Nemusíš mít strach. Byl to jen průvan. Tenhle dům je až příliš starý a děravý. Není se čeho bát. Možná jen toho, že brzo spadne.“
Kluka to očividně uklidnilo.
„Je strašně pozdě. Už budu muset jít.“
„To je škoda. Mohl jsem ti s některými zahrát divadlo.“
„Víte, máma by se asi bála, kde jsem.“
„V tom případě musíš jít. Maminka má určitě strach, že by ses ztratil jako ta malá holka nedávno. Jak se jen jmenovala…“
„Vy myslíte Rozárku. Byla to moje kamarádka. Je mi za ní smutno.“
„Ano, Rozárka… Podívej se, zítra přijď a já ti něco zahraju.“
„Možná bych mohl. Zeptám se mámy a…“
„Ne, ne, ne! Mámě ani nikomu jinému to neříkej! Víš co? Uděláme jí překvapení. Nějakou loutku si vybereš a můžeš jí ji dát. Skvělý dárek! Co ty na to?“
„No… asi by byla ráda.“
„Výborně! Tak tedy zítra tě budu čekat, Tome. Nezapomeň!“
„Dobře… Na shledanou!“ kluk seběhl dolů a zmizel starci z dohledu.
Vždycky obdivoval tu sílu, kterou v sobě děti mají. Bylo to něco úžasného. Záviděl jim ji a toužil po ní. Tak strašně po ní toužil…
Vyšel ven za mříž a zamknul ji.
„Budete tu až do mojí smrti, přátelé. O to se postarám.“

Druhého dne byl stařec vzhůru už před svítáním. Nastal čas pro natahování kůže. Vytáhl ji z velké kádě až po okraj naplněné solí. Je to perfektní. Další krásný kousek do sbírky.
Upínání na loutku bylo vždycky těžké, alespoň v začátcích. Teď však dělaly jeho ruce všechno zpaměti. Miloval to. Především vůni soli, přirostla mu k srdci.
I když ztrácel při práci ponětí o čase, dnes jej sledoval. Čekal na toho kluka. Těšil se na něj. Kůže byla na svém místě. Přišil vlásky, oblekl ji do krásných červenobílých šatů a připevnil drátky. Hotovo. Krásná, nová loutka – Rozárka. To jméno mu utkvělo v paměti.
Dovedl ji na půdu, do skrýše mezi ostatní. Už brzy si zahraje. Možná za pár chvil.
„Haló?“ ze spodu se ozval dětský hlásek.

Kluk našel při příchodu k rozpadlému domku dveře otevřené dokořán. Všude bylo ticho. Na terase už žádná loutka nevisela. Napadlo ho, že ji třeba stařík právě nese nahoru. Na půdu, do té obrovské klece. To místo ho fascinovalo.
Odvážil se k prvním krokům dovnitř.
„Haló! To jsem já, Tomáš.“ Odpověď k němu ale nepřišla. Jeho oči spočinuly na dveřích od půdy. Půjde tam. Táhly ho. Možná není stařík doma. To by bylo úžasné. Vzal by si tolik loutek, kolik by jenom unesl. A vybral by si ty nejhezčí!
Vyšel nahoru.
Všude strašlivá tma. A dusno. Téměř nedýchatelný vzduch. Starý muž tu určitě není, toho musí využít. Opatrnými kroky došel k místu, kde včera ležela lampa. Byla tam. Rozsvítil ji, ale hořela velmi slabě.
Přibližoval se k mříži. Sakra! Vždyť nemá klíče. Nedostane se tam! Naštvalo ho to. A co kdyby přišel stařík na půdu? Zrovna teď? Jak by mu to vysvětlil?
Jeho černé myšlenky se ale v mžiku rozplynuly. Klec byla otevřená. Dokořán. Srdce se mu rozbušilo. Bylo to vzrušující.
Vešel do ní. A zase je spatřil. Byly krásné, roztodivné, měly neodolatelné kouzlo! Nepochopitelně přitažlivé loutky. Chce je všechny!
Na konci uviděl nějaký zvláštní obrys. Siluetu, která tu ještě včera nebyla. Udělal pár kroků vpřed, aby mu světlo odhalilo její tajemství. Byl to velký obdélník. Rudý. Ano, je to závěs – rudý závěs. Šel k němu. Stále blíž a blíž.
Vtom se látka zachvěla. Tomáš leknutím povyskočil. Rudý háv se začal rozprostírat a zpoza něj se do černého prostoru vlilo jasné světlo. Zpočátku ho trochu zaslepilo, ale pak si jeho oči přivykly. Uviděl loutky. Dvě. Přicházely na malé jeviště, každá z jedné strany.
„To jste vy, pane?“ pokusil se chlapec něco říct, ale strach smrštil jeho hlas v tenký pípot.
„Jakube, podívej, přišel k nám host!“ Jedna z loutek mluvila ženským hlasem.
„Všiml jsem si. Možná bychom ho měli uvítat.“
„Ano, uvítat. Se vším všudy!“
„No tak, pojď blíž, Tomášku. Pojď k nám!“
Couval. Nelíbilo se mu to. A ta dívka. Ta dřevěná dívka!
„Tomášku, tolik jsme se spolu nahráli. Mně se přece nemusíš bát. Já ti neublížím… ale on! On ano! Rozkrájí tě na kousky!“ zachechtala se, „na takovýdle kousíčky!“
Proboha. On ji znal. Ty vlasy, červenobíle kostkované šaty, modré oči… to byla…
„Rozárka…,“ vyklouzlo mu z úst.
Železné dveře se zabouchly. Vyjekl hrůzou a v záblesku spatřil starce, jak nad ním napřahuje svoji hůl.
„Nechte mě!“ zakřičel a mrštil mu lampu do tváře. Zhasla. Muž bolestivě zaúpěl a bezvládně padl k zemi. Tomáš vyskočil ke dveřím. Pryč! Rychle pryč!
Seběhl dolů ze schodů a s očima plnýma slz utíkal domů.

„Říkala jsem ti snad tisíckrát, že se nemáš bavit s cizími lidmi,“ matka táhla chlapce za sebou slunečným ránem přímo k rozpadlému domku.
„A ty jim vlezeš přímo do baráku! To ti povidám, kdyby žil chudák táta, tak tě seřeže jako žito!“
„Ale já tam nechci jít! Prosím! Chtěl mě zabít!“ vzpíral se jí, ale ještě neměl tolik síly, aby ji zastavil.
„Pěkně tam půjdeme a vyjasníme si to!“ vešli na dvorek. Dveře byly otevřené.
Chlapec se zastavil. Jeho pohled se upnul jen k jedinému místu. Nemohl se hnout.
„Dobrá, dovnitř nemusíš, ale chraň tě ruka páně mi odtud utýct!“ rozzlobená žena zaklepala na rám dveří a opatrně vešla dovnitř. Zmizela mu z dohledu. On si toho však ani nevšiml. Sledoval jen trám terasy. Ten trám, z něhož na špagátu visela loutka. Malý panák.
„Nikdo asi není doma,“ ozvalo se z útrob domu.
Nereagoval. Sledoval jen ho. Měl na sobě starý, šedý kabátek. V pravé ruce svíral malou hůl. Bylo to nemožné. Jeho tvář – stará a sešlá, plná vrásek. Šklebila se. Tím nejodpornějším šklebem, jaký kdy viděl.
Dobře tu tvář poznával.
Tvář starého loutkaře.


(Karma: 271)
| Předmět: https://youtu.be/NZVODPCTGtA
28.01.19 10:33:03 | #73
(Karma: 97)
| Předmět: Charles Baudelaire
25.01.19 13:21:28 | #72

Mrcha
Má duše, vybav si věc, která pokazila
nám letní ranní procházku,
tu hnusnou zdechlinu, jež ležela a hnila
na stezce plné oblázků,

své nohy ve vzduchu jak prostopášná žena
a vypocujíc ostrý jed
si s klidem vyvrhla, jsouc polootevřena,
hrob břicha, páchnoucí jak vřed.

A slunce třpytilo se v štěrku na hnilobě,
jak chtělo by ji upéci
a vrátit přírodě, co dala kdysi k sobě,
i s úrokem a utéci.

A nebe vidělo ten zázrak kostry těla,
jenž podobal se květině,
a které páchlo tak, že div jste neomdlela
na smaragdové mýtině.

Roj much, jež bzučely v tam břiše plném barev
a odkud tekl hustý proud,
v němž pohybovaly se miliony larev,
ti nedovolil usednout.

Jak vlna zvedal se a klesal obrys břicha,
v němž vřelo to jak zaživa,
a zdálo by se vám, že toto tělo dýchá,
že žije, že jej přibývá.

Ten neobvyklý svět měl prapodivné zvuky
jak vítr, když se rozjásá,
jak zrno v řešetu, když prudký pohyb ruky
jím monotónně potřásá.

Pak rozplynul se tvar jak oblak, který pluje,
jak skica, již je viděti
na starém obraze, jejž malíř dokončuje
už jenom podle paměti.

A fena, skrývajíc se za nízkými vrchy,
kde zlostně si nás měřila,
se třásla na chvíli, kdy urve z této mrchy
kus masa, který pustila.

"A přece budete se také podobati
té hrůzyplné hnilobě,
vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí,
vy hvězdo v lidské podobě!

Ach moje královno, až na smrtelném loži
kněz udělí vám svátosti,
až odeberete se pod trní a hloží
hnít, rozpadnout se na kosti.

A potom řekněte, má sladká krásko krásek,
těm červům, již vás přepadli,
že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek,
i když se zcela rozpadly!"


(Karma: 271)
| Předmět: Vzývání
25.01.19 13:14:33 | #71

Z nekonečné ozvěny,
z hromu a hněvu
zní nekrolog těchto časů,
kázání samozvance.

Z nekonečné ozvěny
z příslibu moci
zní konfese nenávisti
hanobící důvěřivce.

Z nekonečné ozvěny
z věčného výkřiku
zní litanie plamenů.

Každý nádech je zrození.

Každý výdech je smrt.

*909* *33809*

(Karma: 271)
| Předmět: Rampouch - odlehčená dětská říkanka
24.01.19 10:45:24 | #70

Rampouch visí ze střechy a vymýšlí neplechy.

Má však zmrzlé nožičky, hlavičku i nožičky.

A tak jenom viset musí,

kdo chce, atˇ to taky zkusí.


(Karma: 271)
| Předmět: Zimní večer - A.S. Puškin
21.01.19 11:22:37 | #69

Bouře mlhou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče;
tu zas slamným doškem třepe
o krov stářím shrbený,
tu zas na okno nám klepe
jako poutník zpožděný.

Potemněla naše chata,
jest jak smutkem zadychlá.
Proč jsi, stařenko má zlatá,
u okna tak utichla ?
Či snad rozběsněnou bouří,
družko má, jsi znavena,
či snad se ti oči mhouří
pod bzukotem vřetena ?

Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí.
Zpívej o té sýkořici,
za moře jež odlétla;
zazpívej mně o děvici,
pro vodu jak ráno šla.

Bouře mlnou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče.
Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí!


(Karma: 271)
| Předmět: Psí bojovník
18.01.19 12:35:27 | #68

Stojím před vnitřní pouští pod praporcem hvězdy psí,
patřím k rekům, jež se zlem věčné spásy zápasí,
do kůže, masa, kostí, krve, mám své ego magií sebelásky vetkané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vprostřed vnitřní pouště pod paprsky hvězdy psí,
patřím k elitě, jež s Bohem o nezávislost věky zápasí,
do duše mám hieroglyfy Séthovy gnóze magií své vůle vepsané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vně vnitřní pouště v záři hvězdy psí,
v záři, jež je pro neznalé smrtící,
raději budu jen jeden krátký život v této záři žít,
než na nebesích, coby boží otrok, věčnost mřít.


(Karma: 271)
| Předmět: Lidé stínů
17.01.19 23:18:23 | #67

Z rudého svitu, z hromu zadunění,
z bouří a z dešťů, z mlhy oparu,
my, první velký národ, byli vytvořeni
a vykročili vzhůru, cestou k vrcholu.

Divochů kmen - bez darů vědění,
tápali temnou nocí neznalosti,
však kdesi v dáli zřeli znamení,
ohnivý bod - světélko budoucnosti.

Cesta nás vedla přes neznámé země,
po mořích tajemných jsme se v dáli plavili,
osudem hnané lidstva sémě,
kamenné milníky jsme cestou vztyčili.

A nevědomky získali jsme slávu,
pověst, která se bude vyprávět...
Je němá minulost a přitom v právu,
vstali jsme z kalu z něhož vznikl svět.

Kouř dávných ohňů zmizel za obzorem,
my tentokrát byli první, první světa sloup.
Po našich tělech stoupal národ za národem,
a sráželi nás stále níž a hloub.

Tak spojujeme zítřek s minulostí,
jak oblaka, co letí nad mořem,
jsme pouty, kterých svět se zhostí
a půjde dál, jak člověk za svým snem.

Postupně lidstvo nabíralo krásu,
nás rozfoukal čas jako hejno vran,
tak zmizeli jsme rychle z knihy času -
vzpomínka na nás? v listí větru van!

Teď na okraji lidstva živoříme,
proč osud s námi tu strašnou hru hrál?
Nad jiskrou v popelu si vyprávíme -
o tom, kdo první oheň vykřesal.

Dnes jenom vítr zpívá o stvoření
prvního rodu, který z temnoty vstal,
rodu, který ve svém zatracení
kamenné doby posledním se stal.

Sny zmizelé se nad jezerem třpytí
a vřesoviště jsou dnes bájných duchů ráj,
lká noční vítr v mříži rákosin a kvítí,
kterou nahlíží měsíc moří přes okraj.

Roklemi v horách křik čarodějnic slídí
a pustou plání smečky vlčí zavyly,
jako třpyt čepele, kdes nad ohništěm lidí,
paprsek v dáli bleskl zbloudilý.

Bohové vřesu, moří, života i smrti,
bůh z hlavou šakala i s hlasem potáplice,
odporné stvůry z kapradin a mlat,
stříbrný bůh, co snes se od měsíce,
i šupinami lesklý odporný bůh - had.

Ti, jenž vesmír ve svých smyčkách drtí
zasedli k radě, jsou vědění pramen
a v jejich kruhu kouzlem oheň vzplál.
Jen více světla, ať zahoří plamen,
bych žíně sedmi hříbat ohni dal.

Sedmero hříbat zlatem okovaných,
bůh Albion je poslal ze svých stád,
jedna a šest, toť číslo z uctívaných,
magické hůlky začnu přebírat. . . . . . . . . . . .