Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 4603x
Příspěvků:
89

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
(Karma: 259)
| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v=pKdbo8FYvyE
29.06.19 16:23:39 | #198

(Karma: 259)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.2
28.06.19 13:23:06 | #196
(Karma: 259)
| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G č.2
28.06.19 13:47:45 | #197
(Karma: 259)
| Předmět: Páteční Š+G č.2
28.06.19 11:48:04 | #195

Blbec Zoul
Bylo teplé květnové odpoledne, docela normální a obvyklé. Slunce zapadalo, do nádraží vjížděl ranní vlak, podle něhož vždycky kostelník Moucha zvonil klekání, u potoka kvetl blatouch a krávy vesele bučely hlady. Ani na maličké venkovské poště se nedělo nic, co by narušovalo řádný chod života. Pod vyvěšeným telefonem seděl poštmistr Baba a chystal se navyklým způsobem otevřít jakýsi balíček, aby z něho, než ho odevzdá adresátovi, ukradl tradiční úřední díl. Náhle se však nožík zachvěl a zarazil těsně nad papírem, neboť poštmistrovo zděšené oko spatřilo adresu: „Pro největšího blba v obci.“ „Ba ne, blbec, Teofile, nejsi,“ řekl si pyšně poštmistr, schoval nůž a začal uvažovat, komu tedy zásilku doručit. Jako první kandidát napadl pošťákovi tajemník Vřes, který si před časem postavil z obecních peněz za vesnicí hrad, kde bydlel s rodinou. Každé ráno vycházel po padacím mostě ven a tloukl zemědělce bičíkem, aby nezapomněli na feudální útlak. Nebo referent Lacina, co měl onehdy přednášku o potírání analfabetismu. Byla to přednáška zajímavá a poučná. Zvláště od toho okamžiku, kdy si posluchači uvědomili, že přednášející Lacina se domnívá, že analfabet je ten, kdo nepije alkohol. Poštmistr usoudil, že sám nemůže určit adresáta. Nechť rozhodne obecní rada.

Předseda svolal členy a začalo se rokovat. Po chvilce úvah se objevil první návrh na obecního blba. Podle očekávání byl navržen pastucha Němý Józa, který tuto funkci zastával, byť neoficiálně, již za předmnichovské republiky. „No jo“ uvažoval pokladník Myslivec, „ale co když to dneska má být úřední hodnost s pravomocí používat razítka? Co když bude muset jezdit na okresní rady a tam hovořit?“ To byla správná připomínka. Je zřejmé, že Němý Józa by těžko mohl důstojně reprezentovat obec, i když jinak všechny předpoklady má...

„Jestli je to placená funkce, tak mám zájem,“ přihlásil se o slovo agronom Pešek, který měl velmi náročnou ženu. Kromě toho byl na mizině, protože jej zruinovala akce, kdy sháněl potvrzení, že ačkoliv byl synem velkostatkáře, ukradli ho coby nemluvně Cikáni a on, vyrůstaje jako potulný kotlář, kradl svému původnímu, nenáviděnému otci ze sýpky obilí, rozdávaje ho chudým. Také se finančně vyčerpal podplácením prostých občanů, aby jej před úředními osobami nazývali Jánošíku. Nato se přihlásili všichni ostatní, že by placenou funkci blba vzali, neboť všichni měli velmi náročné ženy a všichni se finančně zruinovali sháněním různých potvrzení. Proto byl předseda nucen zpřísnit měřítka:

Obecní blb musí být nejméně 175 cm vysoký, štíhlé postavy.
Vyžaduje se středoškolské vzdělání a znalost jednoho světového jazyka.
Nutno prokázat záslužný čin pro obec.

Tak tedy vypadl malý tlustý pokladník Myslivec, pak lékař Žofka, který byl samouk, a obecní pytlák Mráz. Největší naději na zvolení měl krásný referent Zoul, který se navíc mohl prokázat zvláště záslužným činem. Předloni totiž přišel na to, že obecní škola je v údolí a žáci po skončeném vyučování musí unaveni ještě šplhat do vrchu. Proto nechal na kopci vystavět druhou školu, přesně takovou jako budova v údolí. Žáci seběhli ráno z kopečka dolů, usadili se svěží do lavic a čekali. Během dopoledne je školník Vacek po dvojících přetahal — v zimě na sáňkách, v létě na trakaři — do školy horní. Odtamtud po vyučování seběhli žáci opět svěží do vesnice. Tak se žactvu zachránilo mnoho sil, tolik potřebných k vývoji mladého těla. Díky tomuto nápadu Zoul skutečně u konkurzu zvítězil. Měl ovšem štěstí, že už mezi námi není učitel Siláček, před jehož činem pro mládež vše ostatní bledne. Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva.

Zoul rozechvěn přistoupil k balíčku, otevřel jej, vyňal šest rolniček a lístek: „Posíláme doplňky k uniformě. Očekávejte další instrukce na náměstí.“ Z dopisu bylo zřejmé, že musíme obecnímu blbci opatřit uniformu. Ředitel Vitásek si vzpomněl, že rolničky patřívaly k úboru Kašpárka. Nechali jsme tedy ušít kostým Kašpárka a Zoul v něm v pondělí ráno pyšně vyšel na náměstí očekávat instrukce. Když ho spatřil řidič autobusu Veverka, zděšeně vystartoval a nazítří změnil trasu. Mlékařka Kohoutova se vylekala, že přijeli komedianti, a zamkla slepice a dceru, zatímco důchodce Misník se horečně pídil, jaké se budou dávat kusy a kde je předprodej. Zoulovi dřevěněly nohy, a proto několikrát poskočil na místě. Rolničky vesele zazvonily a z kolemjedoucího auta mu někdo hodil peníz. Seběhnuvší se děti pochopily příležitost k dovádění. Tloukly do Zoula pěstičkami, volajíce „Zoule, Zoule, naskočí ti boule!“ Zoul by je byl nejraději zpohlavkoval, ale protože byl obecním blbem, pouze se vesele smál a zvonil rolničkami.

Za čtrnáct dní se stala se Zoulem neobyčejná změna. Už neskákal na místě, ale běhal po dláždění a máchal se v kašně, volaje: „Koukněte se, Zoul udělá kotoul!“ A skutečně dělal krásné kotouly přes náměstí. Paní Zoulová nato prohlásila že proti jejímu muži je Němý Józa Sokrates, a odešla hledat štěstí jinam. Dokonce i předseda se jednou naklonil nad kutálejícím se Zoulem a smutně, ale s převahou mu řekl: „Ty blbečku.“ Dal Zoulovi koláč a šel úřadovat. K večeru přijelo několik bíle oblečených mužů s žádostí, aby Zoul vstoupil do jejich vozu. Ten radostně pokýval hlavou a řekl: „Á, na ústředí,“ vhopkal do auta a odjel. Od té doby jsme o něm neslyšeli a spadl nám kámen ze srdce. Obecního blba vykonává nadále neoficiálně Němý Józa bez platu, bez uniformy a je na něj spolehnutí.


(Karma: 259)
| Předmět: Když má básník depresi
27.06.19 14:01:39 | #184

Myš
Sedí myš v rohu,
v pastičce má nohu,
sedí tiše, občas pípne,
stejně asi brzo chcípne.

Na pivu
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.

Potvora
Dvoumetrová potvora,
vkročila k nám do dvora,
asi už k nám nevkročí,
má motyku v obočí.

Sanitka
Vezou pána v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla,
a nitka se přetrhla.

Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka,
nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Návod
Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat,
s partnerkou teď máme krizi,
udělám to taky tak.

Na vozovce
Belhám se za autobusem,
kéž by mi tak zastavil,
běžím dlouho rychlým klusem,
v tom se infarkt dostavil.

Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky.

Hra
Včera jsem si hrál
se zápalnou směsí,
mé tělesné pozůstatky
kolemjdoucí děsí.

Tchýně
V rodině jsme měli zrádce,
byla to má tchýně,
teď už hnije na zahrádce,
rostou na ní dýně.

Jana
Leží Jana ve vaně,
kudla trčí z břicha,
kecala furt nesmysly,
teď už bude zticha
Kočka
Do pastičky na myši
chytila se kočka.
Nevidí a neslyší,
vyhřezla jí očka.
Houby
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem chrup.
Chtěl jsem sníst malinu,
šlápnul jsem na minu.


(Karma: 259)
| Předmět: RE: Když má básník depresi
27.06.19 14:22:16 | #185

Slavík
Sedl slavík na koleje, mojí milé písen pěje. pak jel kolem osobák a on přišel o zobák

Schwarzenegrova ukolébavka pro děti ::
Děti, které nestíhají, donutím svou pěstí hají.


(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 14:54:28 | #186

Přijde smrtka ke dveřím, zazvoní a na otázku, kdo je tam, odpoví: "Dobrý den, provádím odečet obyvatelstva...." *17812* *909* *33809*


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:37:57 | #190
(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:44:30 | #191

*809* ..to je tak "depresivní", až je to vtipný *809*


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:47:40 | #192
(Karma: 259)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:49:50 | #193

Z těchto básní vzniká tzv. smíšený pocit. Tzn. Něco jako, když se ti toje nemilovaná tchýně zabije ve tvém novém autě, tak vzniká smíšený pocit *19934*


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 16:02:35 | #194
(Karma: n/a)
| Předmět: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:35:56 | #189
(Karma: 259)
| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v=yhi4i-Y5_sY
27.06.19 12:55:17 | #183
(Karma: 259)
| Předmět: Nejlepší česká temná pohádka
27.06.19 11:00:26 | #182
(Karma: 259)
| Předmět: Clive Barker - Obětní beránci
27.06.19 09:26:37 | #181

To, k čemu nás proud zanesl, nebyl žádný skutečný ostrov, ale hromada kamení. Nazývat takovou hrbolatou kupu sraček ostrovem by bylo holým pochlebováním. Ostrovy jsou oázy moře a oplývají množstvím zeleně. Toto však byla pustina bez života. Žádní tuleni ve vodě, žádní ptáci ve vzduchu. Člověk ani netuší, k čemu by mohlo být takové místo dobré. Snad jen, že si může říct: 'Spatřil jsem samotný střed nicoty a přežil to.'
"Není tu," řekl Ray. Usilovně přemítal nad námořní mapou Vnitřních Hebrid a prstem ukazoval, kde bychom se dle jeho propočtů měli nalézat. Byl to prázdný prostor v bledě modrém moři, kde ani tečka nesignalizovala existenci této skály. Neignorovali ji jenom tuleni a ptáci, ale i kartografové. V blízkosti Rayova prstu se nacházely jen dvě šipky: označovaly proudy, které nás nesly na sever - malinké červené šípy na papírovém moři. Zbytek, tak jako svět venku, zel prázdnotou.
Jonathan, jakmile zjistil, že ostrov není zanesen na mapě, samozřejmě zajásal; podle všeho se tou skutečností cítil ospravedlněn. Vina za to, že jsme tam uvázli, tak nepadala na něj, ale na hlavy tvůrců map. Když ten pahorek není zakreslen do mapy, nemůže přece nést odpovědnost za to, že do něj narazil. Omluvný výraz, který nasadil po našem neplánovaném přistání, nahradil výrazem zadostiučinění.
"Místu, které neexistuje, se nelze ani vyhnout, ne?" hlaholil. "Co říkáte?"
"Mohls použít očí, které ti Pánbůh nadělil," pokusil se ho zpražit Ray. Avšak Jonathan se zjevně nehodlal krčit před důvodnou kritikou.
"Rayi, přišlo to z ničeho nic," ohradil se. "V tý mlze bych stejně neměl moc šancí. Byli jsme v tom dřív, než jsem si uvědomil, co se děje."
Že to přišlo náhle, o tom nebylo pochyb. Právě jsem v kuchyni připravovala snídani, což byla činnost, která Jonathana a Angelu neplnila žádným zvláštním nadšením a která tak zůstala mou výhradní doménou, když zčistajasna trup "Emmanuelly" zavrzal v oblázcích a dál si ryl cestu kamenitou pláží. Nastal okamžik ticha a potom se rozlehl křik. Vyšla jsem z kuchyně a spatřila Jonathana, jak stojí na palubě, ostýchavě se usmívá a rozhazuje rukama na znamení své neviny.
"Neptej se mě," říkal právě v tu chvíli. "Já nevím, jak se to stalo. V jednom okamžiku si klidně pluješ a -"
"Kristova noho," přerušil ho Ray, který lezl z kajuty a zároveň se soukal do džínů. Po noci strávené na kavalci s Angelou vypadal daleko hůř než obvykle. Dostalo se mi pochybné cti naslouchat po celou noc jejím orgasmům; byla docela nenasytná. Jonathan začal svou obhajobu nanovo: "Neptej se mě -", ale Ray ho umlčel několika vybranými urážkami. Na palubě se rozpoutala zuřivá hádka, a tak jsem se raději uchýlila do bezpečí kuchyně. Slyšet, jak Jonathan dostává do těla, mi dělalo vážně dobře; dokonce jsem doufala, že se Ray nechá unést vzteky a pěstí mu pochroumá ten dokonale zakřivený nos.
Z kuchyňky se rázem stal koš na odpadky. Snídaně se rozprskla po podlaze - všude se válely vaječné žloutky, slanina a topinky, vše v kalužích tuhnoucího omastku - a já ji tam nechala. Mohl za to Jonathan; tak ať si to uklidí. Nalila jsem si sklenku grapefruitového džusu a čekala, až hádka utichne. Potom jsem se vrátila nahoru.
Od rozednění uplynuly sotva dvě hodiny a mlha, která ukryla ostrov před Jonathanovým pohledem, dosud bránila slunečním paprskům proniknout až k zemi. Pokud by dnešní den měl být jako ty předchozí, bude paluba tak rozpálená, že na ni nebude možné stoupnout bosou nohou, ale zatím mi byla zima. Mohla za to mlha a pak to, že jsem byla oblečená jen do spodního dílu bikin. Když plujete mezi ostrovy, málo záleží na tom, co si vezmete na sebe. Nikdo vás tu nevidí. Ještě nikdy jsem nebyla tak dokonale opálená po celém těle. Ale nyní mě ranní chlad zahnal do podpalubí pro svetr. Nevanul žádný vítr, chlad přicházel z hlubin moře. Tam dole, pouhých pár metrů od břehu, je ještě noc, pomyslela jsem si; noc bez hranic.
Natáhla jsem si svetr a vrátila se na palubu. Ray se již skláněl nad mapami. Záda se mu loupala, neboť je přespříliš vystavoval slunci. Ve špinavě blonďatých kučerách jsem spatřila lysinu, kterou se marně snažil zakrývat. Jonathan civěl na pláž a dloubal se v nose.
"Kristova noho, to je teda místo," podotkla jsem.
Podíval se na mě a pokusil se o úsměv. Chudák Jonathan měl představu, že by svým okouzlujícím obličejem dokázal vytáhnout želvu z krunýře, a abych byla spravedlivá, našlo se dost žen, které tály, jen na ně upřel zrak. Já mezi ně nepatřila, a to ho dráždilo. Považovala jsem jeho židovský zjev za příliš uhlazený, než aby mi připadal krásný. Má lhostejnost ho popouzela jako býka červený hadr.
Nahoru k nám dolehl ospalý, rozmrzelý hlas. Naše Madona z kavalce se konečně probrala. Byl čas na opožděný, leč teatrální příchod s ručníkem upejpavě omotaným kolem nahého těla. Obličej měla po přílišné konzumaci červeného vína opuchlý, vlasy volaly po hřebenu. Přesto celá zářila, oči dokořán, hotová Shirley Templová, opatřená ňadry.
"Co se děje, Rayi? Kde to jsme?"
Podmračený Ray ani nevzhlédl od svých výpočtů.
"Máme navigátora na prd, to je celý," prohlásil.
"Sám nevím, jak se to stalo," protestoval Jonathan, evidentně doufaje, že se mu od Angely dostane nějakého projevu účasti. Jenomže nic takového se nestalo."Kde ale jsme?" opakovala otázku.
"Dobré ráno, Angelo," pozdravila jsem; i mě ignorovala.
"To je ostrov?"
"Jasněže ostrov, jen zatím nevím kterej," odvětil Ray.
"Třeba je to Barra," navrhla Angela.
Ray protáhl obličej. "Barra? To ani náhodou," řekl. "Když půjdeme po vlastních stopách zpátky-"
Jít po vlastních stopách na moři? To je jen ta Rayova ježíšovská obsese, pomyslela jsem si, ohlížejíc se po pláži. Nebylo možné odhadnout, jak je ostrov rozlehlý, neboť mlha mi po necelé stovce metrů zakryla výhled. Možná, že kdesi za tou šedou stěnou žijí lidé.
Poté co lokalizoval na mapě místo, kde jsme pravděpodobně uvázli, slezl Ray z lodi a kritickým okem prohlížel příď. Především proto, abych byla z Angelina dosahu, jsem se k němu přidala. Oblé balvany byly pod bosými chodidly studené a kluzké. Ray přejížděl rukou po boku "Emmanuelly", téměř jako by ji hladil. Potom přidřepl a pozoroval, jaké škody vznikly na přídi.
"Děraví asi nebudeme," soudil, "ale jistě to nevím."
"Za přílivu odplujeme," prohlásil Jonathan; stál na přídi s rukama v bok. "Žádný strach," mrkl na mě, "vůbec žádný strach.
"Hovno odplujeme!" odsekl Ray. "Podívej se sám."
"Tak někoho seženeme, aby nám ji pomohl odtáhnout do vody." Jonathanova sebejistota byla nezdolná.
"Tak můžeš pro někoho dojít, pitomče."
"Jistě, proč ne? Počkej asi tak hodinku, než se zvedne mlha, a já seženu pomoc."
Jonathan se loudavým krokem odporoučel.
"Postavím na kafe," nabídla se Angela.
Znala jsem ji, a tak mi bylo jasné, že jí to bude trvat hodinu. Rozhodla jsem se pro krátkou procházku.
Vykročila jsem podél břehu.
"Nechoď moc daleko, lásko," křikl Ray.
"Kdepak."
Lásko, řekl. Pouhé slovo; nic jím nemyslel.
Slunce začínalo hřát a tak jsem si cestou svlékla svetr. Obnažené prsy jsem měla opálené téměř do hnědá. Jak dva lískové oříšky, pomyslela jsem si, co do barvy i velikosti. No a? Člověk nemůže mít všechno. Aspoň mám v hlavě přinejmenším dva neurony schopné spolupráce, což se už nedalo tvrdit o Angele; ta měla kozy jako melouny a mozek, za který by se například takový osel propadl hanbou.
Sluneční paprsky dosud zcela neprorazily baldachýnem mlhy. Přefiltrované světlo zplošťovalo a zbavovalo objemu předměty, sjednocovalo barvy moře, kamenů i naplavenin na břehu ve vyšisovanou šeď příliš dlouho vařeného masa.
Po nějakých sto metrech na mě dolehl jakýsi pocit sklíčenosti, a tak jsem se otočila a dala se na ústup. Po mé pravici šplhaly po břehu šeplavé vlnky, aby se s unaveným sykotem vracely zpátky. Žádné majestátní vlnobití. Jen rytmický sykot zmoženého příboje.
Odporné místo.
Na lodi se Roy snažil naladit rádio, ale na všech frekvencích se z neznámého důvodu ozýval jenom šum. Roy aparátu chvíli lál, ale nakonec zanechal marných snah. Na snídani jsme si počkali další půl hodiny. Museli jsme se spokojit s olejovkami, nakládanými houbami a topinkami. Angela tu hostinu servírovala s obvyklou sebejistotou; tvářila se při tom, jako by právě konala druhý zázrak s chleby a rybami. Tak jako tak nám jídlo neskýtalo žádné potěšení; ovzduší jako by ho zbavilo veškeré chuti.
"Není to zvláštní -" začal Jonathan.
"Aby ne," řekl Ray.
" - že není slyšet žádné sirény. Je mlha a přitom nejsou slyšet žádné sirény. Dokonce ani zvuk motorů; divné."
Měl pravdu. Obklopovalo nás naprosté ticho, vlhké a dusné ticho. Nebýt omluvného šepotu vln a našich vlastních hlasů, mohli jsme právě tak být i hluší.
Seděla jsem na zádi a pozorovala moře. Bylo dosud šedé, ale slunce v něm pomalu začínalo rozžínat nové barvy - pochmurně zelenou a hlouběji náznak nachové modři. Pod lodí jsem spatřila třásně chaluh a trav, které se pohupovaly v příboji. Jako by mě zvaly k sobě; a všechno bylo lepší než ta zakyslá atmosféra na "Emmanuelle".
"Jdu si zaplavat," prohlásila jsem."To bych nedělal, lásko," opáčil Ray.
"Proč ne?"
"Ten proud, co nás sem zanesl, musí být pořádně silnej. Asi by se ti nelíbilo, kdyby ses do něj dostala."
"Ale zatím je pořád příliv. Zahnal by mě zpátky na břeh."
"Nevíš, jaké jsou tam protiproudy. Možná i víry, ty jsou všude celkem běžné. V mžiku tě můžou stáhnout pod vodu."
Pohlédla jsem opět na moře. Vypadalo neškodně, ale pak jsem poznala, že se jedná o zrádné vody, a svůj záměr si rozmyslela.
Angela se naoko durdila, že nikdo nedojedl snídani, s níž si dala takovou práci. Ray jí šel na ruku. Rád s ní zacházel jako s nemluvnětem a tak ji nechával hrát ty její pitomoučké hry. Chtělo se mi z toho zvracet.
Šla jsem raději dolů umýt nádobí. Zbytky jsem vyhazovala okýnkem do moře. Chvíli trvalo, než se potopily. Nedojedené houby a kousky sardinek tančily na hladině v mastných skvrnách, jako by je tam kdosi vyzvracel. Potrava pro kraby, pokud by se tu ovšem nějaký krab, vybavený aspoň minimem sebeúcty, vůbec mohl usadit.
Do kuchyňky za mnou vstoupil Jonathan a navzdory předstíranému sebevědomí se zřejmě dosud cítil poněkud hloupě. Stál ve dveřích a snažil se zachytit můj pohled, zatímco já jsem pumpovala vodu do mísy a s nechutí oplachovala umaštěné plastikové talíře. Chtěl jenom jediné: abych mu potvrdila, že to nebyla jeho chyba, a také ovšem, že je vskutku košer Adonis. Neříkala jsem nic.
"Mohl bych přiložit ruku k dílu?" zeptal se.
"Není tu dost místa pro dva," odvětila jsem, snažíc se, aby to neznělo příliš odmítavě. Stejně ale sebou bolestně trhl. Celá ta příhoda mu poznamenala sebeúctu více, než jsem si mohla díky jeho naparování vůbec uvědomit.
"Podívej," začala jsem konejšivě, "co kdybys šel na palubu a užil si slunce, než začne pálit."
"Připadám si jako kretén," přiznal.
"Byla to nehoda."
"Jako naprostej kretén."
"Je to přesně tak, jak jsi to říkal, zahnal nás sem proud."
Pohnul se ode dveří do kuchyňky; jeho blízkost ve mně vyvolala málem klaustrofobickou reakci. Pro tak malý prostor disponoval příliš rozložitou postavou, byl příliš opálený, příliš kladný.
"Jonathane, říkala jsem ti přece, že tu není dost místa." Položil mi ruku na šíji a já, místo abych se mu vykroutila, jsem ho nechala, aby mi jemně hnětl svaly. Měla jsem chuť mu říct, aby mě nechal na pokoji, ale malátnost toho místa mi zahltila celou nervovou soustavu. Dlaň druhé ruky mi položil na břicho a pomalu jí mířil k ňadrům. Byla jsem k jeho snahám lhostejná. Když o to stojí, ať to má.
Nahoře na palubě lapala Angela po dechu v záchvatu hihňavého, hysterického smíchu. Divže se neudusila. Přímo jsem viděla, jak se zakloněnou hlavou potřásá rozpuštěnými vlasy. Jonathan si rozepnul šortky a nechal je sklouznout k zemi. Obřízku, onen dar svému bohu, si nechal provést příkladně; měl erekci tak hygienickou, že i přes její naléhavost se zdála být jakákoli škoda předem vyloučena. Dovolila jsem mu, aby se přisál ústy k mým rtům a zkoumal mi dásně jazykem nesmlouvavým jako zubařovy prsty. Stáhl mi níž spodní díl plavek, chvíli tápavě hledal pozici a pak do mě vnikl.
Za jeho zády zavrzal schod a já mu pohlédla přes rameno právě včas, abych zahlédla Raye, jak se sklání u dveří a upřeně civí na Jonathanovu zadnici a na propletenec našich paží. Jestlipak vidí, pomyslela jsem si, že nic necítím; jestlipak chápe, že to dělám bez vášně a že bych mohla pocítit záchvěv touhy, jen pokud bych nahradila Jonathanovu hlavu, záda a ptáka odpovídajícími částmi jeho těla? Ray se nehlučně odkradl; minul okamžik, v němž mi Jonathan sdělil, že mě miluje a potom jsem uslyšela, jak se Angela rozřehtala. Ray jí právě vylíčil, čeho byl svědkem. Ale ať si ta kurva myslí, co chce. Bylo mi to jedno.
Jonathan dosud přirážel cílenými, leč neinspirovanými pohyby, a tvářil se podmračeně jako školáček, co se snaží vyřešit obzvlášť složitou rovnici. Výron přišel bez varování a signalizoval ho pouze silnější stisk rukou, jimiž mi svíral ramena, a ještě výraznější zamračení. Pohyby se zpomalily a nakonec ustaly; na jediný znepokojivý okamžik se naše pohledy střetly. Chtěla jsem ho políbit, ale on ztratil veškerý zájem. Uhýbaje pohledem, odtáhl se s dosud ztopořeným pyjem. "Potom jsem vždycky přecitlivělej," zahuhlal a natáhl si šortky. "Mělas z toho něco?"
Přikývla jsem. Bylo to k smíchu; celá ta záležitost byla k popukání. Být uvrtaná uprostřed nicoty s šestadvacetiletým chlapečkem, Angelou a mužem, kterému je fuk, jestli žiju nebo ne. Ale možná, že je to jedno i mně samé. Bez příčiny jsem si vzpomněla na zbytky jídla, na to, jak poskakují po hladině a čekají, až se jich zmocní další vlna.
Jonathan už vyběhl po schodech a zmizel. Postavila jsem vodu na kávu a upřeně hleděla z okýnka. Cítila jsem, jak mi tuhnoucí sperma vytváří na vnitřní straně stehen zvrásněné perleťové plošky.
Než jsem kávu uvařila, Ray s Angelou zmizeli. Nejspíš se šli projít po ostrově a poohlédnout se po nějaké pomoci.
Jonathan seděl na mém místě na zádi a civěl do mlhy. Hlavně proto, abych narušila to ticho, jsem pronesla:
"Řekla bych, že se trochu zvedla."
"Myslíš?"
Položila jsem vedle něj hrnek s kávou.
"Díky."
"Kde jsou ostatní?"
"Na výzvědách."
Otočil se ke mně, zmatek v očích. "Pořád se cejtím jako kretén."
Všimla jsem si, že na palubě vedle něj leží láhev ginu.
"Trochu brzo na pití, ne?"
"Chceš si loknout?"
"Ještě není ani jedenáct."
"No a co?" Ukázal na moře. "Sleduj můj prst," vybídl mě.
Naklonila jsem se mu přes rameno a udělala, co chtěl.
"Ne, díváš se jinam. Dívej se, kam ukazuju. Vidíš to?"
"Ne."
"Na okraji mlhy. Objevuje se to a zase mizí. Tamhle! Zase!"
Skutečně tam cosi bylo, nějakých dvacet, třicet metrů od zádi "Emmanuelly". Bylo to hnědě zbarvené, zvrásněné a převalovalo se to.
"To je tuleň," usoudila jsem.
"To se mi nezdá."
"Slunce ohřívá moře. Asi se chtějí vyhřívat na mělčinách."
"To nevypadá jako tuleň. Nějak divně se to točí -"
"Možná je to kus ztroskotané lodě -"
"Může být."
Jonathan si pořádně nahnul z láhve.
"Nech si něco na večer."
"Ano, mami."
Pár minut jsme seděli tiše. Jen vlny šplouchaly na oblázcích. Šplouch. Šplouch. Šplouch.
Tuleň, či co to bylo, čas od času prorazil na hladinu, otočil se a zase zmizel.
Tak za hodinu se odliv začne měnit v příliv, pomyslela jsem si, a umožní nám opustit tenhle odporný stvořitelův přídavek.
"Haló!" ozval se z dálky Angelin hlas. "Haló, děcka!"
Děcka na nás volala.
Jonathan se zvedl a zakryl si oči před paprsky, které se odrážely od skal. Slunce svítilo čím dál víc a dávalo stále více tepla.
"Mává na nás," pronesl Jonathan bez zájmu.
"Tak ji nech mávat."
"Děcka!" ječela Angela a rozhazovala rukama. Jonathan udělal z rukou trychtýř a přiložil ho k ústům.
"Co-se-děje?"
"Pojďte se podívat," odpověděla Angela.
"Chce, abychom tam šli."
"Slyšela jsem."
"Tak pojď," vyzval mne, "tím nás neubude."
Nechtělo se mi hýbat, ale Jonathan mě popadl za ruku a zvedl na nohy. Nemělo smysl se přít. Jeho dech tvořil se vzduchem výbušnou směs.
Nebylo právě jednoduché chodit po břehu. Kameny nebyly vlhké mořskou vodou, ale pokryté kluzkým povlakem šedozelených řas; jako pot na holé lebce.
Jonathan měl ještě větší problémy s pohybem po pláži než já. Dvakrát ztratil rovnováhu a ztěžka, proklínaje při tom celý svět, dopadl na zadek. Sedací část jeho šortek byla brzy zbarvena špinavě olivovou barvou a trhlinou prosvítala pokožka zadnice.
Nebyla jsem žádná baletka, nicméně postupovala jsem opatrně, krok za krokem, a snažila se vyhýbat velkým balvanům, abych v případě uklouznutí nedopadla příliš zvysoka.
Každých pár metrů jsme museli zdolávat smrdutý pás roztroušených chaluh. Dokázala jsem je přeskakovat s přiměřenou elegancí, zato přiopilý Jonathan, nejistý vlastní rovnováhou, se v nich brouzdal a bořil se holýma nohama až po kotníky. A nebyly to jenom chaluhy. Pásy obsahovaly i naplaveniny běžné na každé pláži. Rozbité láhve, rezavějící plechovky od koly, slizem pokrytý korek, kusy dehtu, fragmenty krabů, bledě žluté prezervativy. A po těchto puchnoucích hromadách smetí popolézaly na palec velké masařky s velkýma očima. Stovky jich lezly v tom neřádu, jedna přes druhou, bzučely jako o život a žily, aby bzučely.
Byly to první známky života, které jsme spatřili.
Právě jsem se snažila, seč jsem mohla, abych nepadla ústy do jednoho z těch chaluhových pásů, když se mi po levici spustila malá lavina. Několik kamínků se vydalo k moři, přeskakujíce jeden přes druhý, a cestou uvolňovaly tucty dalších.
Celé se to dělo bez zjevné příčiny.
Jonathan se ani neobtěžoval pohledem; měl dost práce, aby se udržel ve vertikální poloze.
Lavina vyčerpala svou energii a zastavila se. Potom se spustila další. Tentokrát mezi námi a mořem. Větší než předtím, kamínky vyletovaly do vyšší výšky.
A také celý děj měl delší trvání. Kámen narážel do kamene, až ke konci toho tance několik oblázků skutečně dosáhlo moře.
Žbluňk.
Jednotvárný hluk.
Žbluňk. Žbluňk.
Ray se vynořil zpoza velkého balvanu na vrcholu pláže a zubil se jako cvok.
"Máme tu život, na Marsu," zařval a vrátil se tam, odkud přišel.
Ještě několik riskantních okamžiků a byli jsme u něj. Vlasy jsme měli přilepené k čelům jako nějaké čepice.
Zdálo se mi, že Jonathanovi není nejlépe. "Tak co tu máš tak ohromnýho?" otázal se. "Hele, co jsme našli," vedl nás Ray za balvan. První šok.
Jakmile jsme se dostali na vrchol pláže, spatřili jsme druhou stranu ostrova. Tatáž pustá pláž a potom moře. Žádní obyvatelé, žádné lodě, žádná známka lidské existence. Celý ostrov mohl měřit napříč asi tak půl míle. Stěží jako hřbet velryby. Ale byl tu život; a to bylo další překvapení. V ochranném kruhu velkých, neomšelých balvanů, jež korunovaly ostrov, se skrýval oplocený prostor. Mezi sloupky, na slaném vzduchu polozetlelými, byla natažena spleť ostnatých drátů, které tvořily primitivní ohradu. Za plotem rostla na malé ploše hrubá tráva a na ní postávaly tři ovce. A Angela.
Stála v té trestanecké kolonii, hladila jednu z vězeňkyň a vrkala jí do prázdného obličeje.
"Ovečky," pronesla triumfálním tónem. Jonathan mě předběhl úsečnou poznámkou: "No a co?" "No je to divný, ne?" soudil Ray. "Tři ovce uprostřed takovýhlého místa."
"Řekla bych, že na tom nejsou nejlíp," podotkla Angela. Měla pravdu. Pobyt na otevřeném prostranství, kde byly vystaveny působení živlů, ovce poznamenal. Měly zalepené oči, vlna jim visela ve zcuchaných chomáčích z propadlých a třesoucích se boků. Jedna z nich se zhroutila na ostnatý drát a zdálo se, že není schopna, ať již v důsledku nemoci či vyčerpání, sama vstát. "To je kruté," mínila Angela.
S tím jsem mohla jen souhlasit. Zavřít ta stvoření v ohradě, kde roste jen pár stvolů trávy a kam kdosi umístil otlučenou cínovou vanu s hnijící vodou, která jim měla sloužit k ukojení žízně, bylo bezesporu projevem sadismu.
"Není to zvláštní?" ozval se Ray.
"Pořezal jsem se." Jonathan seděl na plochém kameni a civěl si na plosku pravé nohy.
"Na břehu je sklo," podotkla jsem a vyměnila si s jednou z ovcí prázdný pohled."Tvářej se pěkně koženě," poznamenal Roy. "Z fleku by mohly dělat nahrávače nějakým komikům."
Ovce se však kupodivu nezdály být svým stavem příliš znepokojeny. V očích měly výraz spíše filozofický. Jako by říkaly: Jsem jen ovce, neočekávám, že byste mě mohli mít rádi, pečovat o mě, chránit mě, leda by šlo o vaše žaludky. Žádný zlobný bekot, ani znechucené dupání kopytem.
Jen tři šedé ovce, čekající na smrt.
Ray ztratil o celou věc zájem. Loudal se zpátky ke břehu a cestou před sebou kopal jakousi plechovku. Jak rachtala a poskakovala, připomněla mi lavinu oblázků.
"Měli bychom je pustit," navrhla Angela.
Nevšímala jsem si jí; čím je volnost na takovém místě? Angela naléhala: "Tak co, pustíme je?" "Ne "
"Vždyť umřou."
"Někdo měl asi důvod, aby je tu zavřel."
"Jenže tady pojdou. "
"Když je pustíme, tak pojdou na pláži. Nemají tu nikde žádné žrádlo."
"Tak je nakrmíme."
"Topinkama a ginem," navrhl Jonathan, zatímco si vytahoval z nohy střep.
"Ale nechat je tu nemůžeme."
"To není naše věc," prohlásila jsem. Začínalo to být poněkud nudné. Tři ovce. Co na tom, budou-li žít nebo -
Totéž jsem si před hodinou myslela o sobě. Měly jsme něco společného, ty ovce a já.
Bolela mě hlava.
"Když ony umřou," kňourala Angela, opakujíc potřetí totéž.
"Ty seš ale kráva pitomá," poznamenal Jonathan beze zloby. Vyřkl to klidně, jako holý fakt.
"Coó?" Angela vypadala, jako by právě dostala facku.
"Seš kráva pitomá," opakoval Jonathan. "KRÁ-VA."
Angela se k němu otočila rudá vzteky a hanbou. "To tys nás sem dostal," prohlásila s ohrnutými rty.
Obvinění, jež muselo přijít. V očích se jí zaleskly slzy, vyvolané jeho slovy.
Jonathan si plivl na prst a vtíral si slinu do rány. "Udělal jsem to úmyslně," prohlásil. "Myslel jsem, že bychom tě tu mohli nechat."
"Seš ožralej."
"Ty seš zas pitomá. Jenže já se ráno probudím střízlivej."
Ta stará uštěpačnost spolehlivě zabrala.
Pokořená Angela se vydala k pláži za Rayem. Dokud byla v dohledu, zadržovala slzy. Jak došlo na rány pod pás, byla snadným soustem.
"Ty ale dokážeš být hajzl, když chceš," řekla jsem Jonathanovi; upřel na mě skelný pohled.
"Na tebe ne, když se budeme kamarádit."
"Mě nevystrašíš."
"Já vím."
Ovce už na mě opět civěla a já jí ten pohled oplatila.
"Posraný ovce," hudroval Jonathan.
"Nemohou za to."
"Kdyby měly v těle trochu slušnosti, tak si podříznou ty svý blbý krky."
"Jdu zpátky na loď."
"Hnusný dršky."
"Jdeš taky?"
Rychle se zmocnil mé ruky a pevně ji držel, jako by mě už nechtěl nikdy pustit. Najednou mě hltal očima.
"Nechoď."
"Je tu moc horko."
"Zůstaň. Ten kámen je hezky teplej. Lehni si. Tentokrát nás nevyruší."
"Tys to věděl?" zeptala jsem se.
"O Rayovi? Jasně že jo. Myslím, že jsme mu předvedli slušné divadýlko."
Přitáhl si mě k sobě blíž, prsty obou rukou propletené na mé paži, jako by šplhal po laně. Jeho pach přivolal zpět lodní kuchyň, zamračený pohled, zamumlané vyznání (Miluju tě), tichý ústup.
Déjá vu.Ale co dělat jiného v takovém dni, než se pohybovat ve stále stejně bezútěšném kruhu jako ty ovce v ohradě? Dýchat, šukat, žrát, srát.
Gin se mu vrazil do slabin. Snažil se seč mohl, ale neměl naději. Zrovna tak by se mohl pokoušet vpravit do ouška jehly špagetu.
Podrážděně se ode mne odvalil.
"Kurva. Kurva. Kurva."
Slovo beze smyslu. Jakmile je jednou opakoval, ztratilo význam. Tak jako všechno ostatní. Nic neoznačovalo.
"To nevadí," řekla jsem.
"Zkurvená práce."
"Opravdu ne."
Nepodíval se na mě a jen si civěl na ptáka. Kdyby v tu chvíli měl po ruce nůž, myslím, že by si ho byl uřikl a položil na ten vyhřátý kámen, onu svatyni impotence.
Nechala jsem ho jeho výzkumům a vydala se zpátky k "Emmanuelle". Cestou mě cosi udeřilo do očí, něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Modré mouchy místo toho, aby přede mnou ulétly, nechaly po sobě šlapat. Byly naprosto netečné; anebo sebevražedně naladěné. Seděly na rozpálených kamenech a praskaly mi pod nohama. Jejich okázalé živůtky zhasínaly jako nesčetná světélka.
Mlha se nakonec rozplynula, vzduch se ohřál a ostrov vytasil další nechutný trik - zápach. Byl příjemný asi jako místnost napěchovaná shnilými broskvemi. Těžký a mdlý. Vnikal do pórů i chřípí jako sirup. A pod tou nasládlostí cosi dalšího, méně příjemného než broskve, lhostejno, zda to bylo čerstvé či shnilé. Puch odpadu ucpaného zkaženým masem či vody odtékající z jatek, pokryté koláči tuku a zčernalé krve. Předpokládala jsem, že jej vydávají chaluhy, třebaže jsem na jiných plážích nikdy nic podobného necítila.
Kráčela jsem dál přes tlející řasy, nos ucpaný prsty. Byla jsem již na půli cesty k "Emmanuelle", když jsem za sebou zaslechla hluk popravy. Žalostný hlas vražděné ovce se takřka ztrácel v Jonathanově satansky veselém řevu, ale já šestým smyslem vytušila, co ten ochlasta provedl.
Otočila jsem se na patě po oslizlém kamenu. Bylo téměř jisté, že jedno ze zvířat již nezachráním, ale mohla jsem mu zabránit, aby zmasakroval zbylá dvě. Do ohrady jsem neviděla, byla ukrytá za balvany, avšak slyšela jsem jeho triumfální jekot a tlumené dunění úderů. Než jsem se dostala na dohled, věděla jsem, co spatřím.
Šedozelená tráva zrudla krví. Jonathan byl s ovcemi v ohradě. Dvě přeživší zvířata pobíhala v panice sem a tam rytmickým krokem, bečela hrůzou, zatímco Jonathan stál se ztopořeným údem nad třetí ovcí. Napůl zhroucená oběť měla přední nohy složené pod sebou, zatímco zadní nohy byly strnule napjaté v očekávání blížící se smrti. Její tělo se otřásalo křečovitými stahy a v očích bylo vidět více bílé než hnědé. Temeno hlavy měla prakticky rozbité na padrť. Šedá hmota mozku vystupovala na povrch a byla probodána kostními úlomky a na kaši rozdrcena velkým kulatým kamenem, který Jonathan dosud třímal v ruce. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se již dívala, znovu ovci udeřil. Kousky tkáně se rozlétly na všechny strany a zkropily mě teplou hmotou a krví. Jonathan vypadal jako šílenec (jímž v té chvíli nejspíš také byl). Jeho před chvílí bílé tělo bylo potřísněno jako řeznická zástěra po těžkém dnu stráveném na jatkách zabíjením dobytka kladivem. Obličej měl téměř úplně pokrytý zasychající krví nešťastného zvířete.
Ovce dokonala. Její dojemný nářek ustal. Překotila se na záda, takřka komicky, jako postavička z kresleného filmu. Jedno ucho se natrhlo o ostnatý drát. Jonathan sledoval, jak padá. Pod slupkou krve se zubil. Jaký to škleb; sloužil mu zřejmě ke kdečemu. Nebyl to snad úsměv, jímž okouzloval ženy? Tentýž úšklebek, jenž sliboval chlípnost i lásku? Nyní, když tu stál nad svou obětí, v jedné ruce kámen, ve druhé vlastní přirození, se konečně ukázal jeho skutečný smysl.
Pak ale úsměv zmizel; Jonathanovi se vracel rozum.
"Prokristapána," vydechl a z podbřišku se mu začala šířit vlna hnusu. Viděla jsem to naprosto jasně; jak se mu obrací žaludek, jak ho nevolnost nutí vytrčit hlavu a vrhnout napůl strávený gin a topinku na trávu.
Nehýbala jsem se. Nehodlala jsem ho uklidňovat, těšit ho -nebylo to jednoduše v mé moci.
Odvrátila jsem se.
"Frankie," pronesl, hrdlo plné žluči.
Nedokázala jsem se přinutit, abych se na něj podívala. Pro ovci jsem už nemohla nic udělat. Bylo po ní. Chtěla jsem jen utéci z toho kamenného kruhu a pustit ten pohled z hlavy.
"Frankie."
Vykročila jsem. Šla jsem tak rychle, jak mi jen kluzký terén dovoloval, ke břehu, do relativní příčetnosti "Emmanuelly".
Pach zesílil a zvedal se mi k obličeji od země ve vilných vlnách.
Příšerný ostrov. Hnusný, smradlavý, šílený ostrov.
Klopýtala jsem přes chaluhy a smetí a zalykala se záští. "Emmanuella" byla nedaleko -
A vtom se ozvalo chřestění oblázků, zrovna jako předtím. Zastavila jsem se a balancujíc na kluzkém hřbetu balvanu, pohlédla jsem doleva, kde právě jeden z kamínků končil svou cestu svahem. A vtom se, o plných šest stop dále, zdánlivě samovolně rozběhl jiný, větší oblázek a kutálel se po pláži. Nárazy do svých sousedů spustil další exodus směřující k moři. Zamyslela jsem se tak, až mě z toho začalo bzučet v hlavě. Žila pod povrchem nějaká zvířata - krabové třeba - co těmi kamínky pohybovala? Nebo je k životu nějak přiváděly sluneční paprsky?
A opět. Ještě větší kámen -
Pokračovala jsem v cestě, zatímco chrastění a pleskání pokračovalo. Jedna kratičká sekvence navazovala na druhou, až se spojily v téměř nepřerušovaný virbl.
Nenacházela jsem přiměřené vysvětlení a začínala jsem se bát.
Angela a Ray se slunili na palubě "Emmanuelly".
"Ještě hodinu a budeme moct začít tu kurvu zvedat z prdele," oznámil Ray a upíral na mě přimhouřené oči.
Nejdříve mě napadlo, že mluví o Angele, ale pak mi došlo, že má na mysli loď. Naše opětovné vyplutí na moře.
"Chytej zatím bronz," navrhl mi s mdlým úsměvem na rtech.
"Tak jo."
Angela buď spala, nebo mě ignorovala. Obojí mi naprosto vyhovovalo.
Složila jsem se na palubu u Rayových nohou a vystavila se slunci. Krupičky krve mi zasychaly na kůži jako malé strupy. Líně jsem je sloupávala a naslouchala hluku kamínků a pleskání moře.
Za mnou zašustily otáčené stránky. Ohlédla jsem se. Ray, který nikdy nedokázal dlouho jenom tak ležet, listoval knihou o Hebridách, kterou si vzal s sebou z domova.
Podívala jsem se do slunce. Matka mi vždycky říkala, že mi to vypálí do očí díry, jenže když ono bylo tak horké a živoucí; toužila jsem se mu dívat do tváře. Pociťovala jsem jakési mrazení - nevím, kde se vzalo - mrazivý chlad v břiše a mezi nohama - mrazení, jež ne a ne pominout. Snad ho zaženu tím, že budu koukat do slunka.
Opodál jsem zahlédla Jonathana, jak po špičkách schází k moři. Na tu vzdálenost mu vzor krve na bílé pokožce dodával zdání jakési strakaté zrůdy. Svlékl si šortky a shrbeně se sunul na kraj vody, aby ze sebe spláchl tu ovci.
Potom se ozval tichounkým hlasem Ray: "Kriste Pane." Vyslovil to natolik záměrně zdrženlivým tónem, aby bylo hned jasné, že zpráva, kterou nám hodlá sdělit, nebude nijak veselá.
"Copak?"
"Zjistil jsem, kde jsme."
"Prima."
"Ne, není to prima."
"Proč? Co se děje?" Posadila jsem se čelem k němu.
"Je to tady v té knížce. Je tu odstavec o tomhle místě."
Angela otevřela oči. "A co?" otázala se.
"Není to jenom ostrov. Je to navíc pohřebiště." Chlad mezi mýma nohama se živil sám sebou a narůstal. Sluneční paprsky nebyly natolik horké, aby mě zahřály tam, kde jsem měla být nejžhavější.
Odvrátila jsem se od Raye a pohlédla na pláž. Jonathan se dosud myl. Právě si cákal vodu na hrudník. Stíny balvanů se najednou zdály černé a těžké. Jejich okraje tlačily na obličeje obrácené bradou vzhůru.
Jonathan si všiml, že se na něj dívám, a tak mi zamával.
Je možné, že pod těmi kameny jsou mrtvoly? Pohřbené obličeji ke slunci - jako lidé, kteří si užívají dovolenou na pláži u Blackpoolu?
Ten svět je tak monochromatický. Slunce a stín. Bílé vršky kamenů a jejich černá břicha. Nahoře život, dole smrt.
"Pohřebiště?" zeptala se Angela. "Jaké pohřebiště?"
"Válečných obětí," odpověděl Ray.Angela: "Cože, nějaký Vikingové nebo co?"
"Oběti první a druhé světové války. Vojáci z torpédovaných lodí, vyplavení námořníci. Připluli sem s Golfským proudem; zanáší je do úžiny a vyplavuje je na okolních ostrovech."
"Vyplavuje?"
"Tady se to píše."
"Teď už snad ne."
"Určitě i dnes tu sem tam pohřbí nějakého toho rybáře," usoudil Ray.
Jonathan se narovnal a civěl do moře na krev, již si smyl z těla. Potom si zastínil rukou oči a pohlédl přes modrošedavé vody. Sledovala jsem jeho pohled, tak jako předtím jeho prst. Asi o sto metrů dál se válel ve vodě ten tuleň či velryba nebo co to bylo. Občas se vynořila jakási ploutev a mihla se ve vzduchu jako ruka plavce.
"Kolik lidí tu bylo pohřbeno?" zajímala se nonšalantně Angela. Skutečnost, že dřepíme na mohyle plné mrtvol, ji podle všeho nechávala zcela klidnou.
"Možná stovky."
"Stovky?"
"Tady se akorát píše 'mnoho mrtvých'."
"A dávali je do rakví?"
"Jak to mám vědět?"
Co jiného mohl tenhle bohem zapomenutý bobek v moři být - než hřbitov? Pohlížela jsem na ostrov novýma očima, jako bych v něm právě poznala to, co skutečně je. Nyní jsem měla důvod opovrhovat tím hrbem na zádech mrzáka, tím špinavým břehem, puchem broskví.
"To by mě zajímalo, jestli je pohřbívali tady všude," uvažovala Angela, "nebo jenom nahoře, co jsme našli ty ovce. Ale asi jenom nahoře; kus od vody."
Ano, vody měli zřejmě plné zuby. Ubohé zelené obličeje ožrané rybami, shnilé uniformy, psí známky pokryté řasou. Taková smrt; a co hůř, to posmrtné cestování s četou spolumrtvol Golfským proudem k tomuto pustému kusu země. Viděla jsem to před očima, ta těla vojáků vydaná napospas rozmarům příboje, který je převaluje sem a tam, dokud se některý z údů nezachytí na skále a moře neztratí nad tělem svou moc. Mrtvoly se objevovaly po každé ustoupivší vlně; moře plivalo zrosolovatělé, slanou vodou nasáklé mrtvoly na břeh. Tam pak nějaký čas zaváněly a rackové je zbavovali oděvu.
Náhle mě posedla morbidní touha vyjít, vyzbrojena touto vědomostí, znovu na pláž, špičkou nohy převracet kameny v naději, že najdu nějakou tu kost.
Jen mi ta myšlenku bleskla hlavou, tělo rozhodlo za mě. Vstala jsem a vzápětí slézala z "Emmanuelly".
"Kam ses vydala?" zeptala se Angela.
"Za Jonathanem," zamumlala jsem a sestoupila na mohylu.
Pach byl nyní zřetelnější; byl to stále sílící odér mrtvých. Možná, že je tu opravdu dosud pohřbívají, jak říkal Ray, a cpou je pod hromady kamenů. Neopatrné jachtaře, nepozorné plavce s obličeji setřenými vodou. Mouchy u mých nohou nebyly už tak netečné. Nečekaly, až je zašlápnu, ale vzlétaly a bzučely přede mnou s nově nabytou chutí do života.
Jonathana jsem neviděla. Jeho šortky dosud ležely na kamenech u břehu, ale on sám zmizel. Obzírala jsem moře. Nic. Žádná hlava, která by nadskakovala nad vodou, žádné tělo, které by se vyvalovalo ve vlnách a houpalo na hladině.
Zavolala jsem ho jménem.
Můj hlas vyrušil mouchy, které vzlétly v kypivém oblaku. Jonathan neodpovídal.
Pokračovala jsem dál po okraji moře, kde mi tu a tam líná vlna, snad abych se necítila dotčeně, zalila nohy. Uvědomila jsem si, že jsem Angele a Rayovi nevyprávěla o té mrtvé ovci. Snad to bylo tajemství jen mezi námi čtyřmi. Mnou, Jonathanem a dvěma přeživšími zvířaty v ohradě.
Potom jsem ho spatřila několik metrů před sebou. Široký bílý hrudník dočista umytý, bez jediné skvrnky. Takže je to tajemství, pomyslela jsem si.
"Kde jsi byl?" houkla jsem na něj.
"Musel jsem to rozchodit," odpověděl křikem.
"A co?"
"Ten gin," uculil se.Bezděky jsem mu úsměv oplatila; předtím mi v kuchyni řekl, že mě miluje, a to něco znamená.
Za zády mu zachřestily kamínky; poskakovaly. Byl ode mne sotva deset metrů. Šel nestydatě odhalený, jistým krokem střízlivého člověka.
Rachot kamenů najednou jako by nabyl na rytmičnosti. Již to nebyly nahodilé série zvuků, které vydávaly oblázky narážející jeden o druhý - bylo to bubnování, sled úderů, pravidelný tepot.
Žádná porucha. Záměr.
Nikoli náhoda. Úmysl.
Nikoli kámen. Myšlenka. Za kamenem, v kameni, kamenem nesená -
Jonathan, již blízko mne, zářil. Pokožka mu na slunci téměř světélkovala, na pozadí té temnoty působila reliéfním dojmem.
Počkat -

  • Jaké temnoty?

Ten kámen vzlétl do výše jako pták. Čistý, černý kámen, jenž se odlepil od země bez ohledu na gravitaci. Měl velikost malého děcka, nemluvněte. A jak se blížil k Jonathanově hlavě, ve vzduchu rostl a blýskal se.
Metáním oblázků k moři si pláž posilovala vůli, aby nyní dokázala zvednout tento balvan a mrštit jím po Jonathanovi.
Zvětšoval se za ním ve vražedném záměru, ale mé hrdlo nebylo s to vydat zvuk, jenž by zhodnotil zděšení, které se mne zmocnilo.
Je snad hluchý? Znovu se zazubil; uvědomila jsem si, co si myslí. Že hrůza ve výrazu mé tváře je posměškem jeho nahotě. Nechápe -
Kámen mu urazil vršek hlavy. Od kořene nosu nahoru. Ústa zůstala dokořán, jazyk klíčil z krve. Zbytek jeho krásy ke mně letěl v oblaku vlhkého rudého poprašku. Horní část hlavy přilnula k balvanu a její výraz zůstal nedotčen. Téměř jsem upadla. Kámen zavřeštěl kolem a odlétl k moři. Nad vodou zřejmě ztratil vůli, zaváhal a zřítil se do vln.
U mých nohou krev. Stopa vedla k místu, kde leželo Jonathanovo tělo. Lebka otevřená pohledu ukazovala nebi své vnitřní uspořádání.
Dosud jsem neječela, ačkoli pro mou příčetnost by bylo jen dobře, kdybych ten děs, jenž mě dusil, pustila ze řetězu. Někdo mě musí vyslechnout, sevřít mě v náručí, odvést mě pryč a všechno mi vysvětlit dříve, než poskakující oblázky opět naleznou svůj rytmus. Nebo, a ještě hůře, než ty duše pod povrchem, nespokojené se smrtí skrze prostředníka, odvalí náhrobky a vstanou, aby mě samy pocelovaly.
Ale křik nepřicházel.
Slyšela jsem jen rachocení kamenů zleva i zprava. Chystali se nás zabít, protože jsme jim vpadli na posvátnou půdu. Ukamenovat jako kacíře.
A potom nějaký hlas.
"Pro Boha živého -"
Mužský hlas; ne však Rayův.
Zdálo se mi, jako by se zrodil ze zhuštěného vzduchu. Nějaký malý, leč rozložitý mužík stál na rozhraní souše a vody. V jedné ruce kyblík, pod paží druhé ruky otýpku hrubě posekané a usušené trávy. Žrádlo pro ovce, pomyslela jsem si přes změť napůl zformulovaných slov. Žrádlo pro ovce.
Muž pohlédl na mě, pak upřel divoký pohled svých starých očí na Jonathana.
"Co to je?" hlesl. Měl silný galský přízvuk. "Pro Boha živého, co se tu děje?"
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem pocit, že ji mám na krku jen volně posazenou. Jako bych ji měla každou chvíli setřást. Možná, že jsem ukázala k ohradě s ovcemi, možná ne. Ať tak či onak, muž zřejmě věděl, co mám na mysli, a začal šplhat po pláži k vrcholu ostrova. Cestou upustil kbelík i otýpku.
Napůl omámená jsem se vydala za ním, ale než jsem dospěla k balvanům, muž se opět vynořil z jejich stínu. Tvář se mu náhle leskla strachem.
"Kdo to udělal?"
"Jonathan," odvětila jsem. Mávla jsem rukou k mrtvole, neodvažujíc se tam podívat. Muž zaklel v galštině a vyklopýtal z kamenného přístřešku.
"Co jste to provedli?" zaječel na mě. "Co jste to, proboha, provedli? Zabíjet dary, které byly pro ně.""Jsou to jen ovce," pronesla jsem. V hlavě se mi přehrával stále dokola okamžik Jonathanovy smrti, vražda zachycená na filmové smyčce.
"Nevidíte, že si je žádají? Jinak vstanou -"
"Kdo vstane?" zeptala jsem se, třebaže mi to při pohledu na ty oživlé oblázky bylo jasné.
"Oni všichni. Pohřbení bez smutku a bez truchlících. Mají v sobě moře, v hlavách -"
Věděla jsem, o čem mluví, náhle mi to bylo naprosto jasné. Byli tu mrtví, jak jsme už věděli. Pod těmi kameny. Jenže je prostoupil rytmus moře a oni tu nechtěli zůstat v pokoji. A tak byla do ohrady přivedena ta zvířata a nabídnuta jim za oběť na usmířenou.
Jí snad mrtví skopové? Nikoli; ti nestáli o jídlo. Šlo o gesto uznání - tak prosté to bylo.
"Utopili se," pravil muž. "Všichni se utopili."
Potom se opět ozvalo důvěrné chřestění, pak bubnování kamenů, které bez varování přerostlo v uširvoucí hromobití. Jako by se celá pláž dala do pohybu.
A pod tou kakofonií zaznívaly tři další zvuky. Šplouchání, jekot a ničení ve velkém.
Ohlédla jsem se a spatřila, jak se na druhé straně ostrova zvedá do vzduchu lavina kamení.
A opět ten strašlivý jek vyrážený z hrdla drceného a lámaného člověka.
Obořili se na "Emmanuellu." Na Raye. Rozběhla jsem se k lodi po pláži, která se mi pod nohama vlnila. Za sebou jsem slyšela dusot krmičových těžkých bot. Čím dál jsme běželi, tím hluk útoku sílil. Kameny tančily ve vzduchu jako vykrmení ptáci a zastiňovaly slunce, aby vzápětí zasáhly neviděný cíl. Možná loď. Možná přímo lidské tělo -
Křik trýzněné Angely utichl.
Oběhla jsem výběžek ostrova o několik kroků před krmičem ovcí a spatřila "Emmanuellu". Plavidlo ani lidé v něm neměli naději na záchranu. Loď byla bombardována nekonečnými salvami kamení všech velikostí i tvarů; její trup byl rozdrcen, okna rozbita, stožár přeražen. Angela ležela s rozhozenými končetinami na troskách paluby a byla beze vší pochybnosti mrtvá. Zuřivost krupobití přesto nepolevovala. Kameny bubnovaly na trosky trupu a bušily do neživého Angelina těla, jež nadskakovalo, jako by jím procházel elektrický proud.
Raye nebylo vidět.
Zaječela jsem. Zdálo se, jako by bouře na okamžik utichla, jako by útok byl na vteřinku odložen. A pak to propuklo znovu. Jedna vlna kamenů za druhou se zvedala ze země a dopadala na cíl, který už nic nevnímal. Zdálo se, že nebudou spokojení, dokud z "Emmanuelly" nezbudou pouhé třísky a dokud nerozcupují Angelino tělo na kousky tak malé, aby se vešly do úst garnátů.
Krmič ovcí mě uchopil za ruku tak horečnatě, že mi v ní přestala rázem kolovat krev.
"Pojďte," řekl. Slyšela jsem ho, ale ani jsem se nepohnula. Čekala jsem, až se objeví Rayova tvář - nebo až uslyším, jak volá mé jméno.
Ale nic takového se nestalo. A palebná clona kamení pokračovala. Ray ležel mrtvý kdesi v troskách lodi - rozbitý na kusy.
Krmič ovcí mě vlekl zpátky přes pláž.
"Člun," říkal, "dostaneme se odsud mým člunem."
Představa, že bychom mohli utéct, mi připadala absurdní. Ostrov nás nesl na hřbetě, byli jsme mu vydáni na milost a nemilost.
Ale následovala jsem krmiče, klouzala jsem a smekala se po opocených kamenech, brouzdala se změtí řas cestou, kterou jsme sem přišli.
Na druhém konci ostrova odpočívala jeho ubohá naděje na život - na břeh vytažená loďka s vesly. Chatrná skořápka.
V tom máme vyplout na moře, jako ti tři muži v řešetu?
Nechala jsem se bez odporu vléci k prostředku naší spásy. S každým dalším krokem jsem nabývala jistoty, že se pláž najednou zvedne a ukamenuje nás k smrti. Možná postaví zeď ze sebe samé, možná vztyčí sloup kamení, až budeme pouhý krůček od záchrany. Mohla si s námi hrát po libosti, jakoukoli hru. Ale na druhou stranu - možná, že mrtví hrám neholdují. Hry jsou spojeny s rizikem, a mrtví již nic neriskují. Možná, že jednají pouze se suchopárnou jistotou matematiků.
Krmič ovcí mě napůl vtáhl do člunu a začal ho tlačit do silného příboje. Žádné kameny nepřilétly, aby nám překazily útěk. Žádný sloup nevyrostl, žádné vražedné krupobití nás nesmetlo. Dokonce i útok na "Emmanuellu" ustal.
Uspokojily je tři oběti? Nebo mě přítomnost krmiče, onoho nevinného služebníka těchto neústupných stínů, chrání před jejich hněvem?
Člun sklouzl po oblázcích do vody. Několikrát jsme se zhoupli na hřbetech nanicovatých vln, než jsme se dostali do takové hloubky, aby bylo možné použít vesla. A potom jsme se začali vzdalovat od břehu. Seděla jsem proti svému zachránci, který se opíral do vesel s takovou urputností, že se mu počet krůpějí na oroseném čele s každým záběrem násobil.
Břeh ustupoval; spěli jsme za svobodou. Zdálo se mi, jako by se krmič ovcí poněkud uvolnil. Zíral do špinavé vody za zádí, několikrát se zhluboka nadechl; potom vzhlédl ke mně a jeho popleněný obličej byl prost jakéhokoli výrazu.
"Jednou se to stát muselo -" pronesl temně. "Někdo musel zničit způsob našeho života. Narušit jeho rytmus."
Pohyb vesel, vpřed a vzad, uspával. Chtělo se mi spát, zabalit se do plachty, na které jsem seděla, a zapomenout. Břeh za námi se změnil v nezřetelnou čáru. Pátrala jsem pohledem po "Emmanuelle", ale nikde jsem ji neviděla.
"Kam plujeme?" zeptala jsem se.
"Na Tiree," odvětil muž. "Tam uvážíme, co dál. Musíme najít způsob nápravy; pomoct jim, aby mohli pokojně spát."
"Oni jedí ovce?"
"K čemu by bylo jídlo mrtvým? Ne. Ti skopové nepotřebují. Ta zvířata jsou pro ně jen znamením piety."
Pieta.
Pokývala jsem hlavou.
"Je to náš způsob, jak je oplakávat -"
Přestal veslovat. Zmocnilo se ho takové pohnutí, že nebyl s to dokončit vysvětlení. A také byl příliš vyčerpaný. Nechal tedy proud, aby nás nesl domů. Uplynula ničím nevyplněná chvíle.
A potom se ozvalo jakési škrábání.
Zvuk, jaký vydává myška, nic víc. Ode dna lodi. Jako by někdo nehtem přejel přes prkna, žádaje tím o vpuštění. Ne jeden člověk.
Spousta. Zvuk jejich proseb, šelest zetlelé kůže tažené po dřevě, se znásobil.
My ve člunu jsme se nehýbali, nemluvili jsme, nevěřili. I když jsme slyšeli to nejhorší, co jsme slyšet mohli - v nejhorší jsme stále nevěřili.
Na pravém boku cosi zašplouchalo; otočila jsem se a viděla, že se ke mně blíží vodou, celý strnulý, nesen skrytými vodiči jako loutka. Byl to Ray; tělo měl pokryté smrtelnými ranami a podlitinami. Ukamenovali ho, a potom ho vzali jako legračního maskota, jako důkaz moci, aby nás jím strašili. Jak ho táhli k loďce, vypadalo to málem, jako by se brodil vodou. Nohy měl skryté pod hladinou, ruce se mu klátily po stranách těla. Pohlédla jsem mu do rozmláceného, zedraného obličeje. Jedno oko měl zavřené, druhé bylo vyraženo z očnice.
Dva metry od člunu ho vodiči nechali klesnout do moře. Ray zmizel ve víru růžové vody.
"Kamarád?" zeptal se krmič ovcí.
Přikývla jsem. Musel spadnout do moře ze zádi "Emmanuelly". Nyní byl jako oni - utopenec. Už si z něj udělali hračku. Tak přece si rádi hráli. Přitáhli si ho od břehu jako děti, které chtějí po kamarádovi, aby se zúčastnil jejich řádění.
Škrábání utichlo. Rayovo tělo zmizelo nadobro. Žádný šum nevyšel z moře, jen šplouchání vln o boky člunu.
Strčila jsem do vesel.
"Veslujte!" křikla jsem na krmiče ovcí. "Veslujte, nebo nás zabijou."
Zdálo se, že rezignoval, že se hodlá podrobit jakémukoli trestu, který si na nás mrtví vymyslí. Zavrtěl hlavou a plivl do vody. V hlubině pod plovoucím hlenem se cosi pohnulo. Bledé postavy, příliš vzdálené, než aby byly zřetelně vidět, válely sudy a dělaly kotrmelce. A ty postavy stoupaly k nám, k hladině, mořem rozleptané obličeje byly s každým sáhem lépe rozpoznatelné. Viděla jsem i paže rozpjaté k objetí.
Houf mrtvol. Tucty mrtvých, očištěných kraby, ožraných rybami, jimž zbylá tkáň sotva držela na kostech.
Natáhly ruce po loďce a ta se lehce zhoupla.
Rezignovaný výraz z tváře krmiče ovcí nezmizel ani potom, co se začal člun otřásat; zprvu mírně, ale potom tak prudce, že jsme uvnitř poletovali jako hadroví panáci. Hodlali nás převrhnout a my tomu nemohli zabránit. Vzápětí byl člun dnem vzhůru.
Voda byla ledová; daleko studenější, než jsem předpokládala. Její chlad mi vyrazil dech. Vždycky jsem bývala dobrou plavkyní. Sebejistými tempy, rozrážejíc prudce zpěněnou vodu, jsem vyrazila od loďky. Krmič ovcí neměl tolik štěstí. Tak jako mnoho mužů, kteří hledají živobytí na moři, neuměl zřejmě plavat. Šel ke dnu jako kámen, bez hlesu, bez modlitby.
V co jsem doufala? Že čtyři by mohli stačit; že mě nechají stopnout si nějaký proud, jenž mě zanese do bezpečí? Ale všechny naděje na únik měly jen krátké trvání.
Ucítila jsem, jak se mi cosi jemně, jemňounce otřelo o kotníky a chodidla. Bylo to téměř laskání. Cosi blízko mé hlavy na okamžik rozrazilo vodu. Zahlédla jsem šedý hřbet, který jako by patřil nějaké velké rybě. Dotek se stal sevřením. Ruka zhoubovatělá dlouhým pobytem ve vodě mi obemkla kotník a neúprosně si mě nárokovala ve prospěch moře. Nadechla jsem se, jak jsem věděla, posledního doušku vzduchu, a právě v tu chvíli na metr ode mne vyplula na hladinu Rayova hlava. Viděla jsem jeho bolest v klinickém detailu - vodou očištěné rány se staly odpornými chlopněmi bílé tkáně, ve středech pableskovaly kosti. Uvolněné oko bylo to tam, zplihlé vlasy více nemaskovaly lysinu na temeni.
Voda se nade mnou zavřela. Měla jsem otevřené oči a tak jsem viděla, jak mi kolem obličeje ve stříbřitě blyštivých bublinách okázale odplývá drahocenný dech. Ray byl co pozorný těšitel se mnou. Ruce mu pluly nad hlavou, jako by se vzdával. Tlak vody mu zkřivil obličej, vyfoukl tváře a způsobil, že z prázdné očnice vyhřezla vlákna zpřetrhaných nervů, jež vypadala jako tykadla drobounké olihně.
Odevzdala jsem se osudu. Otevřela jsem ústa; nahrnula se mi do nich ledová voda. Sůl mě pálila v nosních dutinách, chlad mě bodal za očima. Slaná voda se mi propalovala hrtanem a dychtivě se valila tam, kam nikdy neměla přijít - vyplachovala vzduch z trubic a dutin, dokud si nepodrobila celý můj organismus.
Dvě mrtvoly, jejichž vlasy vlály v proudu, mi objímaly nohy. Hlavy se jim kývaly a tančily na shnilých provázcích krčních svalů, a třebaže jsem je drápala do rukou a sdírala jim z kostí kusy masa s krajkovitými okraji, jejich milostné sevření nepolevovalo. Toužili po mně, jak nesmírně po mně toužili.
Ray mě také objal a přitulil se tváří k mému obličeji. Myslím, že k takovému gestu nebylo důvodu. Nevěděl to, ani necítil, nemiloval mě, nebažil po mně. A já, která jsem neoddiskutovatelně podléhala moři, ztrácejíc s každým okamžikem kus života, jsem nedokázala najít potěšení v důvěrnosti, po níž jsem tolik toužila.
Příliš pozdě na lásku; sluneční svit se stal pouhou vzpomínkou. Bylo to tím, že svět mizel - že temněl, jak jsem umírala, směrem k okrajům zorného pole - nebo jsme byli už tak hluboko, že sem nepronikly sluneční paprsky? Panika a strach mě opustily, srdce mi již, jak se zdálo, dotlouklo, hruď se mi přestala křečovitě pohybovat v bolestných stazích. Obestřel mě svého druhu klid.
Sevření mých společníků povolilo a jemný proud odlivu si se mnou mohl dělat, co chtěl. Svým způsobem znásilnění. Zpustošení pokožky a svalstva, střev, očí, dutin, jazyka, mozku.
Čas tu neměl místo. Dny se mohly slévat v týdny, aniž bych si toho byla vědoma. Kýly lodí klouzaly nad námi. Snad jsme i občas vzhlédli z našich kamenných odpočívadel a dívali se, jak nás míjejí. Nějaký okroužkovaný prst projel vodou, louže, která nemohla cákat, rozčísla nebesa, rybářský vlasec vlekl červa. Známky života.
Možná tu samou hodinu, kdy jsem umřela, možná o rok později mě proud odtrhl od mého kamenu. Bylo v tom jisté milosrdenství, neboť mě vyvlekl ze středu mořských sasanek a odevzdal mě přílivu a odlivu. Ray je se mnou. Jeho čas rovněž nadešel. Nastalo údobí změn; pro nás není návratu.
A proud nás neúprosně unáší - tu plujeme po hladině co odulé pontony pro racky, tu se zas vznášíme napůl ponoření a oždibovaní rybami - nese nás k tomu ostrovu. Známe ono oživnutí kamenů a i bez uší slyšíme chrastění kamínků.
Moře již dávno smylo ze svého talíře zbytky. Angela, "Emma-nuella" i Jonathan jsou pryč. Jen my utonulí sem patříme, obličeji nahoru, pod kamením, konejšeni rytmem drobných vlnek a komickou nechápavostí ovcí.


(Karma: 259)
| Předmět: Světlonoš , aneb jak to asi ani sám nečekal...a tak mu třeba
26.06.19 16:55:23 | #180
(Karma: 259)
| Předmět: Temná pohádka Domovoj
26.06.19 14:51:36 | #179
(Karma: 259)
| Předmět: Touha po věčném životě
26.06.19 14:04:52 | #178

Byl starý hrob

Nad nímž temný měsíc plul

Byl starý hrob

K němuž žádná duše nezbloudila

Byl starý hrob

Zničený časem a nenávistí

Byl starý hrob

Uprostřed krchova bez křížů

Byl starý hrob

Jehož majitel byl dívka

Jehož majitel byl zvláštní

Jehož majitel byl smrt

Jehož majitele neměl nikdo rád

Jehož majitel byl paranoidní

Jehož majitel byl upír

Jehož majitel byl mstivý netvor

Jehož majitel byl démon

Jehož majitel byl sebevražda

Jehož majitel byl vůně krve

Jehož majitel byl vendeta

Povězte mi kde je ten krásný hrob... *909* *33809*