Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 5551x
Příspěvků:
138

Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!

(Karma: 355)
| Předmět: Sir Arthur Conan Doyl - Údolí strachu Část první
18.07.19 09:18:30 | #268

Tragédie v Birlstonu

KAPITOLA I
VAROVÁNÍ

"Skoro bych myslel -" řekl jsem.
"Tak proč nemyslíte?" poznamenal Sherlock Holmes nedočkavě.
Mám za to, že má trpělivost je téměř nevyčerpatelná, ale přiznám, že mě to sardonické přerušení znechutilo.
"Vážně, Holmesi," řekl jsem nerudně, "vy umíte jít někdy člověku na nervy."
On však byl příliš pohroužen do vlastních myšlenek, než aby mi na můj protest okamžitě odpověděl. Podpíral si hlavu rukou - netknutá snídaně stála před ním - a upřeně zíral na kousek papíru, který právě vylovil z obálky. Potom vzal do ruky obálku, přidržel ji proti světlu a velice pečlivě prozkoumal její povrch i trojúhelníkovou chlopeň.
"Tohle je Porlockovo písmo," řekl zamyšleně. "Nepochybně to je Porlockovo písmo, ačkoli jsem je zatím viděl jen dvakrát. To řecké ,e' s tou zvláštní ozdůbkou nahoře je typické. Jestli ale je to od Porlocka, musí jít o něco mimořádně závažného."
Říkal to spíš sám sobě než mně, ale má rozmrzelost se rozplynula v zájmu, který ve mně vzbudila jeho slova.
"Kdo to je, ten Porlock?" zeptal jsem se.
"Porlock je nom de plume, Watsone, pouhá identifikační značka, ale za ní se skrývá velice protřelá a nepolapitelná osoba. V předchozím dopise mi nepokrytě sdělil, že to není jeho pravé jméno, a zrazoval mě od pokusu vypátrat ho kdy mezi hemžícími se milióny obyvatel tohoto velkoměsta. Porlock není významný sám o sobě, ale kvůli velkému muži, s nímž je ve spojení. Představte si makrelu vedle žraloka, šakala vedle lva - prostě něco bezvýznamného ve společnosti něčeho hrozivého. A nejen hrozivého, Watsone, i zlověstného - krajně zlověstného. Tím také se dostává do sféry mého zájmu. Slyšel jste mě, když jsem vyprávěl o profesora Moriartym?"
"O tom slavném zločinci, pracujícím na vědeckých základech, který je mezi darebáky právě tak slavný jako -"
"Musím se červenat, Watsone," zabručel Holmes pohoršeným hlasem.
"Chtěl jsem říct - ,jako je neznámý veřejnosti'."
"Zásah - bezpečný zásah!" zvolal Halmes. "Začíná se a vás projevovat nečekaný smysl pro jistý druh bodrého humoru, před nímž se musím mít na pozoru, Watsone. Když ale nazýváte Moriartyho zločincem, dopouštíte se v očích zákona urážky na cti, a v tom právě je ten půvab a nádhera. Největší intrikán všech dob, organizátor kdejakého ďábelského kousku, mozek, který řídí podsvětí - mozek, který je s to vážně ovlivnit osudy celých národů - to je Moriarty. Je ale tak povznesen nad každé běžné podezření, tak imunní vůči jakékoli kritice - tak obdivuhodně zločiny organizuje a zároveň sám sebe kryje, že už jen pro těch pár slov, která jste vyslovil; mohl by vás pohnat před soud a žádat vaši celoroční penzi jako odškodné za nactiutrhání. Cožpak není váženým autorem knihy Dynamika asteroida, která se povznáší do tak éterických výšin čiré matematiky, že se údajně nenašel člověk, jenž by o ní byl s to napsat do odborného tisku kritiku? Což je možné takového člověka očernit? Doktor s nevymáchanou pusou a zlovolně pomlouvaný profesor - to by byly role, v nichž byste stanuli před veřejností. Ten člověk je génius, Watsone. Jestli mě ale nepřipraví o život darebáci menšího kalibru, přijde den, kdy s Moriartym změříme své síly."
"Kéž bych byl při tom!" zvolal jsem oddaně. "Mluvil jste ale o tom Porlockovi."
"Ach ano - takzvaný Porlock je jeden článek v řetězu, a dost vzdálený od toho hlavního. Mezi námi řečeno, Porlock není zrovna tím nejpevnějším článkem. Pokud jsem si to mohl ověřit, je vlastně jediným slabým místem v celém řetězu."
"Každý řetěz je ale silný jen tak jako jeho nejslabší článek."
"Přesně tak, milý Watsone. Proto také je Porlock mimořádně důležitý. Vede ho jakási napůl podvědomá touha po spravedlnosti, kterou občas promyšleně povzbudím nějakou tou desetilibrovou bankovkou, poslanou postranními cestičkami, a tak se stalo, že už mi jednou či dvakrát poskytl cennou informaci -
neobyčejně cennou proto, že zločinu předchází a umožňuje mu zabránit, nejen ho potrestat. Nepochybuji, že kdybychom k ní měli šifru, zjistili bychom, že i tahle zpráva je podobného druhu."
A Holmes znova narovnal papír na nepoužitém talíři. Vstal jsem, naklonil jsem se nad ním a upřel jsem oči na prapodivný text:
534 II 13 127 36 31 4 17 21 41
DOUGLAS 109 293 5 37 BIRLSTONE
26 BIRLSTONE 9 127 171
"Jak tomu rozumíte, Holmesi?"
"Jde zřejmě o pokus sdělit nám tajnou informaci."
"K čemu ale je dobrá šifrovaná zpráva, když neznáme šifru?"
"V tomhle případě k ničemu."
"Proč říkáte ,v tomhle případě'?"
"Poněvadž je spousta šifer, které dokážu přečíst stejně hladce jako zkratky ve společenských rubrikách denních listů. Takové primitivní hříčky bystří rozum a neunaví ho. Tohle je ale něco jiného. Šifra zřejmě odkazuje ke slovům na stránce nějaké knihy. Dokud se nedovím, o kterou stránku a o jakou knihu jde, jsem bezmocný."
"Proč je tam ale to ,Douglas' a ,Birlstone'?"
"Zřejmě proto, že ta dvě slova se na zmíněné stránce nevyskytují."
"Proč tedy tu knihu neurčil?"
"Vaše vrozená vychytralost, milý Watsone, ten důvtip, který je vám vlastní a přináší takové potěšení vašim přátelům, by vám jistě nikdy nedovolil vložit šifru do jedné obálky se zprávou. Kdyby se dopis někam zatoulal, byl byste zničen. Takhle by ale musely padnout do nepovolaných rukou dvě obálky, aby mohlo dojít k maléru. Druhá roznáška pošty se dnes nějak opozdila a velice bych se divil, kdyby nám nepřinesli buď další dopis na vysvětlenou, nebo, což je pravděpodobnější, rovnou tu knihu, na kterou se ta čísla odvolávají."
Holmesův odhad se potvrdil za pár minut, kdy se objevil doručovatel Billy s očekávaným dopisem.
"Totéž písmo," poznamenal Holmes, když otvíral obálku, "a dokonce je tu i podpis," dodal rozjásaně, když dopis rozevřel. "Pojďte, s tímhle se dostaneme o kousek dál, Watsone."
Sotva však přelétl obsah dopisu, svraštil obočí.
"Hrome, to je tedy zklamání! Obávám se, Watsone, že jsme si dělali přehnané naděje. Doufám, že z toho ten Porlock vyjde se zdravou kůží."
Vážený pane Holmesi, píše, nemohu už v té věci pokračovat. Je to příliš nebezpečné. Podezírá mě. Je mi jasné, že mě podezírá. Přišel ke mne zcela nečekaně, právě když jsem napsal na tuto obálku adresu s úmyslem poslat vám klíč k šifře. Stačil jsem ji ale schovat. Kdyby ji byl uviděl, zle by se mi bylo vedlo. Vyčetl jsem mu však z očí, že mě podezírá. Spalte, prosím, tu šifrovanou zprávu, poněvadž teď už vám stejní nemůže nijak prospět. - Fred Porlock.
Holmes chvíli seděl, mačkal dopis mezi prsty, mračil se a zíral do ohně.
"Koneckonců," řekl posléze, "možná že vůbec o nic nešlo. Mohlo to být jen jeho špatné svědomí. Ví sám o sobě, že je zrádce, a tak se mu zdálo, že čte v očích toho druhého obžalobu."
"Předpokládám, že ten druhý byl profesor Moriarty, ne?"
"Samozřejmě. Když někdo z té společnosti řekne ,on', můžete si být jistý, koho tím myslí. Pro všechny existuje jen jediný ,on', který jim vládne."
"Co ale může udělat?"
"Hm! To je široká otázka. Když má člověk proti sobě jeden z nejlepších mozků v Evropě, podporovaný navíc všemi temnými silami, jsou ty možnosti nekonečné. Tak či onak, náš přítel Porlock je zřejmě strachy bez sebe. Porovnejte si laskavě písmo dopisu s písmem na obálce, kterou nadepsal, jak nám sděluje, ještě před tou zlověstnou návštěvou. Jedno je jasné a pevné; druhé sotva čitelné."
"Proč pak ale vůbec psal? Proč to radši celé nenechal plavat?"
"Poněvadž má strach, že bych po něm v tom případě mohl začít pátrat a dostat ho tak do nějakých nepříjemností."
"To jistě," řekl jsem. "Ovšem," - vzal jsem do ruky původní šifrovanou zprávu a sklonil se nad ní - "je to opravdu k vzteku, když pomyslím, že tenhle kousek papíru možná skrývá důležité tajemství a že není v lidských silách přijít mu na kloub."
Sherlock Holmes odstrčil snídani, které se ani nedotkl, a zapálil si ne právě libovonnou dýmku - nerozlučnou společnici jeho nejhlubších meditací.
"Kdoví," řekl, zvrátil se do křesla a zahleděl se na strop, - "možná že tu existuji jisté body, které unikly vašemu machiavelistickému intelektu. Zvažme ten problém z čistě rozumového hlediska. Ten člověk se odvolává na nějakou knihu; z toho můžeme vyjít."
"To je poněkud mlhavé východisko."
"Zkusme tedy, zda bychom je nedokázali upřesnit. Když se na to jaksepatří soustředím, nezdá se mi to tak docela beznadějné. Jaké bližší údaje o té knize máme?"
"Žádné."
"No - tak špatně na tom přece jen zas nejsme. Šifrovaná zpráva začíná vysokým číslem 534, ne? Můžeme tedy přijmout pracovní hypotézu, že číslo 534 označuje stránku, na kterou se šifra odvolává. V tom okamžiku už víme, že jde o nějakou velkou knihu, což znamená jistý úspěch. Jaké další údaje o charakteru té velké knihy máme? Následující značka je II. Jak si ji vysvětlujete, Watsone?"
"Druhá kapitola - nepochybně."
"To sotva, Watsone. Jistě se mnou budete souhlasit, že když máme číslo stránky, není už kapitola důležitá. A také, že kdyby stránka 534 byla teprve v druhé kapitole, musela by být první kapitola věru nesnesitelně dlouhá."
"Pak to je sloupec!" zvolal jsem.
"Výtečně, Watsone! Dnes po ránu váš duch opravdu jiskří. Jestli to není sloupec, musel bych se moc a moc mýlit. Takže, jak vidíte, začíná se před námi vynořovat velká kniha, tištěná ve dvou sloupcích, které jsou oba značně dlouhé, poněvadž jedno z těch slov má v našem dokumentu číslo 293. Vyčerpali jsme už všechny možnosti, které nám rozum může poskytnout?"
"Obávám se, že ano."
"Zcela jistě křivdíte sám sobě. Jen ještě jediný záblesk důvtipu, Watsone. Jediný zážeh mozkové energie! Kdyby šlo o nějakou výjimečnou knihu, byl by mi ji poslal. Jenomže on měl v úmyslu poslat mi klíč v téhle obálce - než byl jeho plán zmařen. V dopise to přece říká. Což naznačuje, že jde o běžnou knihu, o níž se domnívá, že si ji mohu snadno opatřit. On tu knihu má a domníval se, že já ji budu mít také. Jde o velice běžnou knihu Watsone."
"To zní jistě přesvědčivě, když to takhle říkáte."
"Zúžili jsme tedy pole pátrání na velkou knihu, tištěnou ve dvou sloupcích a běžně používanou."
"Bible!" zvolal jsem vítězoslavně.
"Dobře, Watsone, dobře! Ale ne zas tak docela dobře, když dovolíte. I kdybych to sám pro sebe pokládal za kompliment, sotva bych mohl uvést knihu, o níž je méně pravděpodobné, že ji má jeden z Moriartyho kumpánů stále po ruce. Kromě toho Písmo svaté existuje v tolika vydáních, že stěží může předpokládat, že dva exempláře mají stejné stránkování. Tady jde zřejmě o nějakou přísně standardní knihu. Ví s jistotou, že jeho stránka 534 bude přesně totožná s mou stránkou 534."
"Takovou podmínku ale splňuje jen velmi málo knih."
"Správně. A to je právě naše spása. Naše pátrání se zužuje na standardní knihy, o nichž lze předpokládat, že je má každý."
"Bradshawův jízdní řád!"
"To naráží na jisté potíže, Watsone. Slovník Bradshawova jízdního řádu je sice jadrný a výstižný, ale přece jen omezený. Výběr slov by sotva posloužil k zaslání zprávy obecného charakteru. Bradshawův jízdní řád vyloučíme. A obávám se, že slovník je nepřípustný z téhož důvodu. Co tedy zbývá?"
"Nějaká ročenka."
"Znamenitě, Watsone! Musel bych se moc mýlit, jestli jste netrefil do černého. Ročenka! Uvažme, jak by našim předpokladům odpovídala Whitakerova ročenka. Je všeobecně rozšířená, každý ji vlastní. Má i potřebný počet stránek. Je vytištěna dvousloupcovou sazbou. Její původní slovník byl sice velmi rezervovaný, ale v poslední době, jestli mě nemýlí paměť, je téměř užvaněná." Zvedl svazek ročenky z psacího stolu. "Tady máme stránku 534, druhý sloupec. Značná část textu, jak vidím, je věnována obchodu s Britskou Indií a jejím přírodním zdrojům. Poznamenávejte si slova, Watsone. Číslo třináct je ,Mahratta'. To bohužel není příliš povzbudivý začátek. Číslo 127 jest ,vláda', což dává aspoň nějaký smysl, i když se to jaksi netýká ani nás, ani profesora Moriartyho. Zkusme to dál. Co dělá mahrattská vláda? Běda, další slovo je ,štětiny'. Jsme v koncích, můj milý Watsone! S tím se dál nehneme." Říkal to žertovným tónem, ale stažená hustá obočí prozrazovala jeho zklamání a podráždění. Seděl jsem bezradný a celý nešťastný; civěl jsem do ohně. Dlouhé ticho pojednou přerušil Holmesův výkřik. Vrhl se ke skříni, odkud vylovil jiný svazek ve žlutých deskách.
"Náš trest za to, že jsme příliš pořádní, Watsone," zvolal. "Nejsme tak liknaví jako většina lidí a za to se zpravidla pyká. Poněvadž je dnes sedmého ledna, máme už zcela řádně na stole novou ročenku, ale je víc než pravděpodobné, že Porlock psal svou zprávu ještě podle staré. Jistě by nám to byl sdělil, kdyby byl napsal
očekávaný dopis na vysvětlenou. Podívejme se, co máme na stránce 534 tady. Číslo třináct zní ,hrozí', což se zdá mnohem slibnější. Číslo 127 zní: ,velké' - Hrozí velké," Holmesovi svítily oči vzrušením a ohýbal tenké, nervózní prsty, když počítal slova, ",nebezpečí'. Ha! Ha! Báječné! Pište to, Watsone.,Hrozí velké nebezpečí - může - nastat - třeba - velmi - brzo.' Pak tu máme jméno ,Douglas' - ,bohatý - venkovský - teď - v - Birlstone - zámek - Birlstone - důvěřovat - je - naléhavé.' Tak co, Watsone? Co řeknete o čistě rozumovém hledisku a plodech, které přináší? Kdyby zelinář prodával něco jako vavřínové věnce, hned bych si k němu Billyho pro jeden poslal."
Zíral jsem na zvláštní zprávu, kterou jsem nadrápal na koleně na kus papíru, jak ji Holmes luštil.
"Vyjadřuje se prapodivně nesouvisle!" řekl jsem.
"Naopak, počínal si překvapivě dobře," řekl Holmes. "Když hledáte v jediném sloupci slova, jimiž byste vyjádřil to, co chcete říct, sotva můžete čekat, že tam najdete všechno, co potřebujete. V lecčems se musíte spolehnout na důvtip adresáta. Smysl je ale naprosto jasný. Nějaké darebáctví se chystá proti nějakému Douglasovi, ať už to je kdokoli, který jakožto bohatý venkovský gentleman bydlí na uvedené adrese. Porlock věří - ,důvěřovat' bylo nejpodobnější slovo, které dokázal najít místo ,věřím' nebo ,věřit' - že to je naléhavé. Tak vypadá náš výsledek. A je to opravdu pěkná ukázka kvalifikované analýzy."
Holmes prožíval nad každým svým lepším výkonem nesobeckou radost pravého umělce a stejně upřímně ho mrzelo, když nedosáhl vysoké úrovně, o kterou usiloval. Ještě se lišácky usmíval nad svým úspěchem, když Billy otevřel dveře dokořán a uvedl do pokoje inspektora MacDonalda ze Scotland Yardu.
Bylo to v prvních dnech posledního roku let osmdesátých, kdy Alec MacDonald měl ještě velice daleko k proslulosti a slávě, jaké se těší teď. Byl to mladý, ale důvěryhodný člen sboru detektivů a vyznamenal se už v několika případech, které mu byly svěřeny. Jeho vysoká, kostnatá postava prozrazovala neobyčejnou fyzickou sílu, zatímco velká lebka a zapadlé zářivé oči svědčily neméně jasně o bystré inteligenci, která jiskřila zpod hustých obočí. Byl to zamlklý, puntičkářský člověk, věčně trochu nabručený a hovořil se silným aberdeenským přízvukem. Holmes mu během jeho kariéry už dvakrát dopomohl k úspěchu a jedinou odměnou mu za to bylo intelektuální potěšení z rozřešeného problému. Z toho důvodu cítil Skot ke svému amatérskému kolegovi velkou náklonnost a úctu, která se projevovala v upřímnosti, s níž se při každé nesnázi uchyloval k Holmesovi o radu. Prostřednost neuznává nic než sebe, ale talent hned pozná génia a MacDonald měl ke své profesi dostatečný talent, aby mu nepřipadalo ponižující vyhledat pomoc člověka, který jak svými schopnostmi, tak zkušenostmi neměl v celé Evropě sobě rovného. Holmes neuzavíral přátelství snadno, ale velkého Skota dobře snášel a usmál se, když ho spatřil.
"Vidím, že jste ranní ptáče, pane Macu," řekl. "Přeji vám mnoho štěstí s tím, co vás trápí. Obávám se, že váš příchod znamená, že není někde něco v pořádku."
"Kdybyste řekl ,doufám' místo ,obávám se', bylo by to myslím blíž pravdě, pane Holmesi," odpověděl inspektor se zasvěceným úsměvem. "Nu, dobrý doušek vyžene z člověka tu ranní prokřehlost. Ne, kouřit nebudu, děkuji vám. Musím se vydat na cestu - první hodiny každého případu jsou nejcennější, což víte sám nejlíp. Ale - ale - -"
Inspektor se pojednou zarazil a s výrazem naprostého údivu se zadíval na papír ležící na stole. Byl to ten list, na který jsem nadrápal hádankovitou zprávu.
"Douglas!" zakoktal. "Birlstone! Co to má znamenat, pane Holmesi? No ne, to jsou hotové čary a kouzla. Kde jste proboha k těm jménům přišel?"
"Je to šifrovaná zpráva, kterou jsem s pomoci doktora Watsona rozluštil. Není s těmi jmény něco v pořádku?"
Inspektor na nás zíral v nevýslovném úžasu.
"On totiž," řekl, "ten pan Douglas ze zámku Biristone byl dnes ráno strašným způsobem zavražděn."
KAPITOLA II
ÚVAHY SHERLOCKA HOLMESE

Byl ta jeden z těch dramatických okamžiků, pro které můj přítel žil. Přeháněl bych, kdybych řekl, že ho ta překvapující zpráva šokovala či vzrušila. V jeho prazvláštní povaze nebyl sice ani stín krutosti, ale spousty silných dojmů nepochybně přispěly k jisté okoralosti jeho citů. To však platilo výhradně o citech, neboť jeho intelekt zůstával mimořádně bystrý. Nebyl na něm vidět ani náznak hrůzy, kterou jsem při tom stručném prohlášení pocítil já, spíš se v jeho tváři objevil klidný a zaujatý výraz chemika, který přihlíží, jak se v přesyceném roztoku tvoři krystaly.
"Pozoruhodné!" prohlásil. "Vskutku pozoruhodné!"
"Zdá se, že vás to nepřekvapilo."
"Zajímá mě to, pane Macu, ale překvapuje sotva. Proč by mě to mělo překvapit? Dostanu anonymní sdělení z pramene, který pokládám za důležitý, a tato zpráva obsahuje varování, že jisté osobě hrozí nebezpečí. Během hodiny se dovím, že to nebezpečí se už proměnilo ve skutek a že ta osoba už nežije. Zajímá mě to, ale jak jste poznamenal, nepřekvapuje."
V několika krátkých větách vysvětlil inspektorovi všechna fakta, týkající se dopisu a šifry. MacDonald seděl s bradou v dlaních a mohutná plavá obočí se mu zježila jak rezavé křoví.
"Odjíždím ještě dnes ráno do Birlstonu," řekl. "Přišel jsem se vás zeptat, zda nechcete jet se mnou - vy a tady váš přítel. Ale podle toho, co říkáte, mohl byste možná být užitečnější v Londýně."
"Ani se mi nezdá," řekl Holmes.
"Hromské dílo, pane Holmesi!" zvolal inspektor. "Za dva tři dny budou všechny noviny plné birlstonské záhady - ale jaká to je záhada, když je v Londýně člověk, který ten zločin předpověděl dřív, než se stal? Stačí jen toho člověka dopadnout a ostatní přijde samo."
"O tom není pochyb, pane Macu. Jak ale hodláte dopadnout člověka, který si říká Porlock?"
MacDonald obrátil dopis, jenž mu Holmes podal.
"Na poštu byl dán v Camberwellu - to nám bohužel moc nepomůže. Jméno je falešné, jak říkáte. Mnoho vodítek nemáme, to tedy je pravda. Neříkal jste, že jste mu poslal peníze?"
"Dvakrát."
"A jak?"
"V bankovkách na camberwellský poštovní úřad."
"A nikdy jste se nesnažil zjistit, kdo si pro ně přišel?"
"Ne."
Inspektor vypadal překvapeně a trochu vyjeveně.
"Proč ne?"
"Poněvadž vždycky držím slovo. Když jsem mu psal prvně, slíbil jsem mu, že se nebudu pokoušet ho vypátrat."
"Myslíte, že za ním stojí někdo jiný?"
"Vím to."
"Ten profesor, o kterém jste se přede mnou zmínil?"
"Ovšem."
Inspektor MacDonald se usmál a oční víčka se mu zachvěla, když pohlédl na mě.
"Nechci před vámi tajit, pane Holmesi, že u nás ve vyšetřovacím oddělení si myslíme, že vám ten profesor tak trochu straší v hlavě. Sám jsem v té věci podnikl jisté pátrání. Zdá se, že je to velice vážený, vzdělaný a schopný člověk."
"Těší mě, že jste dospěl aspoň k uznání jeho schopností."
"Ty přece přímo bijí do oči. Když jsem slyšel váš názor, umínil jsem si, že ho navštívím. Popovídali jsme si spolu o zatměních - nevím už ani, jak přišla řeč právě na tohle téma - ale hned měl po ruce malý reflektor a glóbus a za chvilku mi to všechno vysvětlil. Půjčil mi o tom knihu, ale přiznám se, že pro mne byla trochu moc těžká, ačkoli se mi v Aberdeenu dostalo přiměřeného vzdělání. Byl by z něho velkolepý ministr - s tou vyzáblou tváří, šedými vlasy a slavnostním způsobem řeči. Když mi při loučení položil ruku na rameno, bylo to jako otcovské požehnání, když člověk odchází do mrazivého, krutého světa."
Holmes se rozchechtal a zamnul si ruce.
"Ohromné!" řekl. "To je ohromné! Povězte mi, milý příteli MacDonalde, zda se ten příjemný a dojemný hovor odehrál v profesorově pracovně. Nemýlím se?"
"Ano, v pracovně."
"Pěkný pokoj, co?"
"Velice pěkný - skutečně krásný, pane Holmesi."
"Seděl jste před jeho psacím stolem?"
"Právě tam."
"A slunce vám svítilo do očí, kdežto on měl tvář ve stínu?"
"Totiž - bylo to večer, ale vzpomínám si, že lampa byla natočena tak, že mi svítila do tváře."
"To je možné. Nevšiml jste si náhodou obrazu, který visel profesorovi nad hlavou?"
"Mně hned tak něco neujde, pane Holmesi. To jsem se možná naučil od vás. Ano, viděl jsem ten obraz - je na něm mladá žena s hlavou složenou na rukou a hledí jakoby úkosem."
"Maloval jej Jean Baptiste Greuze."
Inspektor se snažil předstírat, že ho to zajímá.
"Jean Baptisté Greuze," pokračoval Holmes, dal konečky prstů k sobě a pohodlně se zvrátil do křesla, "byl francouzský malíř, který dosáhl vrcholu slávy v letech 1750 až 1800. Mám samozřejmě na mysli jeho tvůrčí kariéru. Moderní kritika víc než potvrdila vysoké mínění, které o něm měli jeho současníci."
Inspektorovy oči znepřítomněly.
"Neměli bychom spíš - -" řekl.
"Vždyť to právě děláme," přerušil ho Holmes. "Všechno, co vám říkám, přímo a závažně souvisí s tím, co jste nazval birlstonskou záhadou. De facto by se to dalo označit za ústřední bod celé té záhady."
MacDonald se maličko usmál a prosebně na mne pohlédl.
"Vaše myšlenky se pro mne pohybují trochu moc rychle, pane Holmesi. Vynecháte jeden či dva články a já tu mezeru nedokážu přeskočit. Jaká proboha může být souvislost mezi tím mrtvým malířem a birlstonskou aférou?"
"Detektivovi bývají užitečné znalosti všeho druhu," poznamenal Holmes. "Dokonce i triviální fakt, že v roce 1865 byl v dražbě u Portalise prodán Greuzův obraz ,La jeune fille á l'agneau' za rovné čtyři tisíce liber, mohl by ve vaši mysli vyvolat celý řetěz úvah." Bylo jasné, že se tak stalo. Inspektor teď projevil upřímný zájem.
"Ještě vám snad mohu připomenout," pokračoval Holmes, "že výši profesorova příjmu jsem si ověřil v několika důvěryhodných informačních příručkách. Vydělává sedm set liber ročně."
"Jak ale potom mohl koupit - -"
"To je právě ono. Kde na ten obraz vzal?"
"Hm, to je pozoruhodné," řekl inspektor zamyšleně. ,Jen pokračujte, prosím, pane Holmesi. Tohle přímo zbožňuji. Moc se mi to zamlouvá."
Holmes se usmál. Nelíčený obdiv ho vždy potěšil, což je pro pravého umělce charakteristické.
"A co vaše cesta do Birlstonu?" zeptal se.
"Máme ještě čas," řekl inspektor a pohlédl na hodinky. "Před domem na mě čeká drožka a na nádraží Victoria budeme za necelých dvacet minut. Vraťme se ale k tomu obrazu - mám za to, že jste mi kdysi řekl, že jste se s profesorem Moriartym nikdy nesetkal, pane Holmesi."
"Ne, nikdy."
"A jak tedy můžete znát jeho byt?"
"Ach, to je jiná věc. Byl jsem u něho v bytě třikrát. Dvakrát jsem na něho pod různými záminkami čekal a odešel jsem dřív, než se vrátil. A jednou - nu, o tom mohu úřednímu detektivovi sotva vykládat. Při té poslední příležitosti jsem si dovolil prohlédnout jeho papíry - s krajně neočekávaným výsledkem."
"Našel jste něco kompromitujícího?"
"Absolutně nic. A to mě právě překvapilo. Je vám teď ale jasné, proč jsem se zmínil o tom obrazu. Ten totiž nasvědčuje, že Moriarty je velmi bohatý muž. Jak ale k tomu bohatství přišel? Není ženatý. Jeho mladší bratr je v západní Anglii přednostou stanice. Profesura mu vynáší sedm set liber ročně. A přitom má Greuzův obraz."
"No a?"
"Závěr je zcela jasný."
"Chcete říct, že má vysoké příjmy, pocházející z nějaké nelegální činnosti?"
"Přesně tak. K tomu, že si to myslím, mám ovšem ještě další důvody - tucty nepatrných nitek, které poněkud mlhavě vedou do středu pavučiny, kde nehybně číhá ten jedovatý tvor. O Greuzovi se zmiňuji jen proto, poněvadž tahle věc spadá do okruhu vašeho vlastního pozorování."
"Hm, připouštím, že to, co říkáte, je zajímavé, pane Holmesi. Ba víc než zajímavé - podivuhodné. Vysvětlete to ale trochu jasněji, můžete-li. Je to falšovatel, penězokaz, lupič? Odkud ty peníze bere?"
"Četl jste někdy o Jonathanu Wildovi?"
"To jméno mi zní nějak povědomě. Vyskytuje se v nějakém románu - ne? Detektivové z románů mi příliš neimponuji - jsou to chlapíci, kteří dokáží pravé divy, ale nikdy vám nepředvedou jak. Je to jen inspirace, ve skutečnosti to chodí jinak."
"Jonathan Wild nebyl detektiv a není z románu. Byl to mistr zločinu a žil v minulém století - kolem roku 1750."
"V tom případě mi není k ničemu. Já jsem muž praxe."
"Pane Macu, tou nejpraktičtější věcí, kterou byste mohl v životě udělat, bylo by na tři měsíce se někam zavřít a dvanáct hodin denně si číst v dějinách zločinu. Všechno se vrací v kruzích, i profesor Moriarty. Jonathan Wild byl skrytý mozek londýnských zločinců, jimž prodával svůj důvtip a svou organizaci za patnáctiprocentní provizi. Staré kolo se točí a stejná loukoť vždycky znova přijde nahoru. Všechno už na světě bylo a znova bude. Povím vám o Moriartym pár věcí, které vás možná budou zajímat."
"Dost zajímavé je už to, co jste mi zatím řekl."
"Vím náhodou, kdo je prvním článkem jeho řetězu - a jde o řetěz, který má na jednom konci toho pobloudilého Napoleona a na druhém dobrou stovku demoralizovaných boxerů, kapsářů, vyděračů a falešných karbaníků. Mezi těmito krajními články jsou zločiny všeho druhu. Náčelníkem jeho štábu je plukovník Sebastian Moran, stejně povznesený, hlídaný a imunní před zákonem jako on sám. Kolik myslíte, že mu platí?"
"To bych rád slyšel."
"Šest tisíc liber ročně. Tak se platí za bystrý mozek; to je totiž americká obchodní zásada, rozumíte? Tenhle detail jsem se dověděl čirou náhodou. Je to víc, než dostává náš ministerský předseda. Z toho si můžete udělat představu, jaké má Moriarty zisky a v jakém měřítku pracuje. A ještě něco. Nedávno jsem si dal za úkol sledovat několik Moriartyho šeků - šlo o zcela obyčejné, nevinné šeky, jimiž platí účty za domácnost. Byly vystaveny na šest různých bank. Jaký dojem to na vás dělá?"
"Podivný - pochopitelně. Co z toho ale vyvozujete vy?"
"Že nechce, aby se o jeho bohatství mluvilo. Nikdo na světě nemá vědět, jaké jmění Moriarty vlastní. Nepochybuji, že si otevřel aspoň dvacet bankovních kont - a hlavní majetek má podle všeho v zahraničí, buď v Deutsche Bank, nebo v Credit Lyonnais. Až budete mít někdy rok či dva volno, doporučuji vám podívat se profesoru Moriartymu důkladně na zoubek."
Jak rozhovor pokračoval, působil na inspektora MacDonalda stále silnějším dojmem. Zaujal ho tak, že dočista zapomněl sám na sebe. Teď ho však jeho praktická skotská inteligence rázem přivedla zpátky k tomu, oč mu šlo.
"To všechno může počkat," řekl. "Trochu jste těmi zajímavými anekdotami odbočil od hlavní věci, pane Holmesi. Ze všeho nejvíc záleží na vaší poznámce, že existuje určitá souvislost mezi profesorem a zločinem. To jste se dověděl z varování, které vám poslal ten Porlock. Nemůžeme se však dostat poněkud dál? Z praktického hlediska bychom to v této chvíli potřebovali."
"Můžeme si udělat jistou představu o motivech vraždy. Z toho, co jste tu před chvíli řekl, domnívám se, že jde o nevysvětlitelnou nebo alespoň zatím nevysvětlenou vraždu. Budeme-li tedy nyní předpokládat, že popud k zločinu vyšel od osoby, na kterou máme podezření, nabízejí se nám tu dva rozdílné motivy. Nejdřív bych vám snad měl říct, že Moriarty svým lidem vládne železnou rukou. Disciplína, kterou vyžaduje, je strašná. Jeho zákoník zná jen jediný trest - trest smrti. Mohli bychom proto předpokládat, že ten zavražděný - ten Douglas - jehož neodvratný osud byl jednomu z podřízených toho arcizločince předem znám - zradil nějakým způsobem svého šéfa. Byl za to vzápětí potrestán a všichni se o potrestání mají dovědět možná jen proto, aby se také začali bát o život."
"Jistě, to je jedna možnost, pane Holmesi."
"A druhá je ta, že Moriarty byl nucen vraždit, poněvadž to vyžadovala některá z jeho běžných machinaci. Došlo k nějaké loupeži?"
"Zatím jsem o ničem neslyšel."
"Kdyby tomu tak bylo, svědčilo by to ovšem proti první hypotéze a ve prospěch druhé. Moriartyho k tomu možná získali příslibem podílu z kořisti, nebo mu možná zaplatili předem dohodnutou částku za to, že to zařídí. Možné je obojí. Tak či onak - a může existovat ještě nějaká další možnost - řešení musíme hledat v Birlstonu. Znám Moriartyho příliš dobře, než abych se domníval, že tu nechal něco, co by nás k němu mohlo dovést."
"Pak tedy hurá do Birlstonu!" zvolal MacDonald a vyskočil z křesla. "Proboha, už je později, než jsem myslel. Mohu vám dát k přípravám na cestu pouhých pět minut, pánové, víc ne."
"To nám bohatě stačí," řekl Holmes a vyskočil, aby se rychle převlékl z domácího županu do kabátu. "Cestou vás, pane Macu, požádám, abyste mi laskavě pověděl všechno, co o tom víte."
Ukázalo se však, že toto "všechno" je tak žalostně málo, že jsme byli zklamáni. I to málo nás ale stačilo přesvědčit, že případ, který máme před sebou, zasluhuje si bedlivé pozornosti znalce Holmesova formátu. Holmes jen zářil a mnul si štíhlé ruce, když naslouchal skoupým, ale pozoruhodným podrobnostem. Měli jsme za sebou řadu týdnů vyplněných nečinností a zde konečně byl vhodný objekt pro jeho jedinečné schopnosti, které, jako každý speciální talent, začínaly jít svému majiteli na nervy, když neměl možnost jich použít. Mozek ostrý jako břitva nečinnost otupovala a pokrývala rzí. Sherlocku Holmesovi se zaleskly oči, bledé líce mu zrůžověly a celá jeho dychtivá tvář se rozzářila jakýmsi vnitřním světlem, kdykoli ho někdo požádal o pomoc. V drožce se předklonil a napjatě naslouchal MacDonaldovu stručnému vylíčení problému, který na nás čekal v Sussexu. Inspektor sám, jak nám vysvětlil, vycházel z písemného hlášení, jež mu bylo v časných ranních hodinách posláno vlakem, přivážejícím do Londýna mléko. Místní policista White Mason byl jeho osobní přítel, a proto také MacDonald dostal hlášení mnohem rychleji, než bývá ve Scotland Yardu zvykem, když je venkovští kolegové požádají o pomoc. Expert z hlavního města je zpravidla povolán teprve tehdy, když stopa už dávno není čerstvá.
Milý inspektore MacDonalde, stálo v dopise, který nám přečetl, oficiální žádost o poskytnutí vašich služeb je přiložena ve zvláštní obálce. Tenhle dopis je jenom pro vás. Zatelegrafujte mi, kterým ranním vlakem můžete do Birlstonu přijet, a budu na vás čekat nebo vám pošlu někoho naproti, kdybych snad byl příliš zaneprázdněn. Jde o případ velkého formátu. Neztrácejte, prosím, ani chvilku a vydejte se na cestu co nejdřív. Kdybyste s sebou mohl přivézt pana Holmese, neváhejte, prosím, protože tohle je případ pro něho jako stvořený. Člověk by málem myslel, že celá ta věc byla naaranžována pro dramatický efekt, kdyby uprostřed všech těch kulis neležel mrtvý. Ujišťuji vás, že opravdu jde o případ velkého formátu.
"Zdá se, že váš přítel není žádný hlupák," poznamenal Holmes.
"To věru ne. White Mason je velice čilý muž - jsem-li kompetentní k tomu, abych to posoudil."
"Nic víc nevíte?"
"Jen to, že nám všechny podrobnosti poví, až se sejdeme."
"A odkud jste se tedy dověděl o panu Douglasovi a o tom, že byl strašným způsobem zavražděn?"
"To bylo v připojeném úředním hlášení. Slovo ,strašný' tam samozřejmě nestálo, žádný takový úřední termín neexistuje. Bylo tam však jméno John Douglas a v hlášení se pravilo, že byl střelen do hlavy z brokovnice. Dále tam byla uvedena hodina poplachu - stalo se to v noci na dnešek, krátce před půlnocí. Hlášení ještě dodávalo, že jde zcela nepochybně o vraždu, že však zatím nikdo nebyl zatčen a celý případ že se vyznačuje některými matoucími a nezvyklými okolnostmi. To je absolutně všechno, co momentálně víme, pane Holmesi."
"Zůstaneme tedy s vaším dovolením při tom, pane Macu. Pokušení vytvářet si předčasné teorie na základě nedostatečných údajů je kletbou naší profese. V téhle chvíli lze pokládat za jisté pouze dvě věci: velký mozek v Londýně a toho mrtvého v Sussexu. Jde o to vypátrat řetěz, který je mezi nimi."
KAPITOLA III
TRAGÉDIE V BIRLSTONU

A teď bych chtěl na okamžik požádat o dovolení, abych směl ponechat svou bezvýznamnou osobu stranou a popsat události, k nimž došlo předtím, než jsme dorazili na místo činu - ovšem ve světle poznatků, ke kterým jsme dospěli až později. Jenom tak si čtenář může udělat vlastní názor na lidi, kteří se v případě objevují, a na zvláštní prostředí, tvořící rámec jejich osudu.
Vesnice Birlstone je malá a velice starodávná hrstka domků - napůl dřevěných - na severní hranici hrabství Sussex. Celá staletí se v ní nic nezměnilo, ale v několika posledních letech přivábil její malebný ráz a její poloha značný počet zámožných usedlíků, jejichž vily je tu a tam vidět v okolních lesích. Tyto lesy považují lidé z kraje za nejzazší výběžky velkého hvozdu zvaného Weald, který stále řídne a táhne se až ke křídové pahorkatině na severu. Ve vesnici vzniklo několik obchůdků, které chtějí vyjít vstříc zvýšenému počtu obyvatel, takže jsou jisté předpoklady k tomu, aby Birlstone zanedlouho vyrostl ze starobylé vesničky v moderní město. Je centrem rozsáhlé venkovské oblasti, neboť Tunbridge Wells, nejbližší významnější město, je až deset či dvanáct mil dál na východ, za hranicemi hrabství Kent.
Asi půl míle od městečka stojí ve starém parku, proslulém svými obrovitými buky, starobylý birlstonský zámek. Část této úctyhodné budovy pochází z dob první křižácké výpravy, kdy Hugo de Capus vystavěl nevelkou pevnost uprostřed panství, které mu daroval Rudý král. Pevnost roku 1543 vyhořela a několik očazených základních kamenů ze spáleniště použili za panování krále Jakuba, kdy na zříceninách feudálního hradu vyrostlo venkovské panské sídlo, postavené z cihel. Zámek Birlstone s mnoha štíty a malými okny, zasklenými kosočtvercovými tabulkami, zachoval se z valné části v té podobě, v jaké byl na počátku sedmnáctého století postaven. Ze dvou hradních příkopů, jimiž jej jeho někdejší, bojovně naladěný majitel obehnal, nechali však vnější vyschnout, takže nyní sloužil mnohem skromnějšímu účelu - používali ho jako zahrady k pěstování zeleniny. Vnitřní příkop stále ještě existoval a táhl se kolem celé budovy. Byl široký asi dvanáct metrů, ale hloubka nestála za řeč. Napájel jej malý potok, který na druhém konci tekl dál, takže voda v příkopu, ačkoli kalná, nikdy nebyla pokryta žabincem nebo zkažená. Okna přízemí byla jen asi třicet centimetrů nad vodní hladinou. Jediný přístup do zámku vedl přes padací most, jehož řetězy a rumpály byly dávno zničené a rozežrané rzí. Poslední majitelé zámku jej však s charakteristickou energií dali opravit, a tak mohl být padací most zase zvedán a spouštěn, a skutečně to také každé ráno a každý večer dělali. Tímto obnovením zvyku ze starých feudálních časů měnil se zámek na noc v jakýsi ostrov a tato skutečnost přímo souvisela se záhadou, která na sebe zanedlouho obrátila pozornost celé Anglie.
Zámek byl několik let neobývaný a hrozilo už nebezpečí, že jej zub času promění v malebné zříceniny, když se jeho majiteli stali Douglasovi. Tato rodina se skládala jen ze dvou osob - Johna Douglase a jeho manželky. Douglas byl povahově i fyzicky pozoruhodný člověk. Mohlo mu být asi padesát let, měl vrásčitou, ošlehanou tvář s vysedlými čelistmi, prokvetlý knír, mimořádně bystré šedé oči a pružnou, statnou
postavu, jíž nechybělo nic z křepkosti a ráznosti mládí. Ke každému se choval bodře a přívětivě, ale v jeho způsobech bylo cosi neurvalého, co zavdávalo podnět k dojmu, že poznal život vrstev, stojících na mnohem nižší společenské úrovni než venkovská smetánka v hrabství Sussex. Přesto však, třebaže jeho kultivovanější sousedé na něho shlíželi poněkud zvědavě a rezervovaně, získal si mezi vesničany záhy značnou oblibu, neboť přispíval slušnými částkami na všechny lokální účely, zúčastňoval se všech místních kuřáckých sedánků a společenských večírků, k jejichž zdaru byl vždy ochoten přispět nějakou znamenitou písní - zpíval neobyčejně zvučným tenorem. Zdálo se, že má spoustu peněz, a říkalo se, že k nim přišel v Kalifornii, na tamějších nalezištích zlata; z jeho řeči i z řečí jeho ženy bylo jasné, že část života prožil v Americe. Dobrý dojem, který na všechny udělal svou štědrostí a demokratickým chováním, posílila navíc ještě reputace, již si získal naprostou lhostejností vůči nebezpečí. Ačkoli byl špatný jezdec, pravidelně se objevoval na každé lovecké štvanici a snaha vyrovnat se těm nejlepším skončila pro něho několika šerednými pády s koně. Když hořela fara, vyznamenal se stejnou neohrožeností - nebál se vniknout do budovy a zachraňovat majetek ve chvíli, kdy místní hasiči se už vzdali marných pokusů a pokládali podobný čin za holou nemožnost. Tím vším si zámecký pán John Douglas získal za pouhých pět let v Birlstonu znamenitou pověst.
Právě tak byla oblíbena jeho manželka - mezi lidmi, kteří se s ní seznámili, ačkoli návštěv u cizince, který se v kraji usadil, aniž se podle anglického zvyku komu zvlášť představoval, nebylo mnoho a byly mezi nimi dlouhé intervaly. Příliš jí to nevadilo, neboť to byla žena uzavřené povahy a zdálo se, že je velice zaneprázdněna péčí o manžela a svými domácími povinnostmi. Vědělo se, že je to Angličanka a že se s Johnem Douglasem, který byl tehdy vdovcem, seznámila v Londýně. Byla to krásná, vysoká a štíhlá tmavovlasá žena, o nějakých dvacet let mladší než její manžel, ale nezdálo se, že by tento věkový rozdíl sebeméně kalil štěstí a spokojenost jejich rodinného života. Ti, kteří je znali nejlépe, povšimli si nicméně, že mezi oběma manželi přece jen nepanuje absolutní důvěra, neboť paní byla o minulosti svého muže buď velice nesdílná, nebo, což se zdálo pravděpodobnější, sama ji příliš dobře neznala. Několika všímavým lidem také neušlo - a samozřejmě si to nenechali pro sebe - že paní Douglasová bývá občas nepřiměřeně nervózní a dává najevo přehnané znepokojení, kdykoli se nepřítomný manžel opozdí se svým návratem. V poklidné venkovské končině, kde je každý klípek vítaným osvěžením, neobešla se tato slabůstka zámecké paní bez poznámek a narostla v lidské paměti do nevídaných rozměrů, když došlo k událostem, které ji ve zpětném pohledu obdařily velice zvláštním významem.
Existoval však ještě další člověk, který s nimi bydlel pod jednou střechou, sice jen přechodně, ale jehož přítomnost v době oněch zvláštních událostí, o nichž budu vyprávět, způsobila, že jeho jméno proniklo na veřejnost. Byl to Cecil James Barker z Hales Lodge v Hampsteadu. Vysokou a pružnou postavu Cecila Barkera na hlavní ulici v Birlstonu dobře znali, neboť byl na zámku častým a vítaným hostem. Lidé si ho všímali tím víc, že to byl jediný přítel pana Douglase z jeho záhadné minulosti, který se v tomto novém anglickém prostředí kdy objevil. Barker sám byl zcela jistě Angličan, ale z jeho poznámek vysvítalo, že se s Douglasem seznámil v Americe a že tam byli velice důvěrnými přáteli. Zdálo se, že je to neobyčejně bohatý člověk, a bylo o něm známo, že je starý mládenec. Byl mnohem mladší než Douglas - mohlo mu být nanejvýš pětačtyřicet let - vysoký, rovný, ramenatý muž s hladce vyholenou tváří profesionálního boxera, s hustým, huňatým černým obočím a panovačnýma černýma očima, které by mu i bez přispění svalnatých rukou dokázaly proklestit cestu nepřátelským davem. Nejezdil na koni, ani nestřílel a ukracoval si čas procházkami po starobylé vesnici s dýmkou v ústech, nebo jezdil v kočáře po půvabném okolí se svým hostitelem či v době jeho nepřítomnosti s hostitelkou, "je to příjemný a štědrý pán," řekl o něm jednou sluha Ames. "Do křížku bych se s ním ale dostat nechtěl, to mi věřte!" K Douglasovi se choval srdečně a důvěrně a stejně přátelský byl i vůči jeho ženě. Toto přátelství, jak se zdálo, bylo nejednou zdrojem podráždění jejího manžela; dokonce i služebnictvo si povšimlo jeho rozmrzelosti. To tedy byla třetí osoba, která patřila k rodině v době, kdy došlo ke katastrofě. Pokud jde o ostatní obyvatele staré budovy, stačí zmínit se z velkého počtu služebnictva jen o upjatém, vážném a schopném Amesovi a paní Allenové, boubelaté a veselé osobě, která na sebe přejímala část paniných starostí o domácnost. Ostatní služebnictvo ze zámku, celkem šest osob, nemá s událostmi z noci na šestého ledna nic společného.
Bylo tři čtvrtě na dvanáct, když na malou místní policejní stanici, kde měl službu seržant Wilson ze sussexského policejního sboru, dorazilo první poplašné hlášení. Ke dveřím se přihnal velice rozčilený Cecil Barker a zuřivě začal škubat zvonkem, V zámku došlo k strašlivé tragédii, John Douglas byl zavražděn. Tak zněla zpráva, kterou ze sebe udýchaně vychrlil. Hned se zas rozběhl zpátky do zámku, kam ho za několik minut následoval policejní seržant, který přišel na místo činu krátce po půlnoci, když předtím okamžitě zařídil, aby byly o vážné události vyrozuměny místní úřady.
Když seržant přišel na zámek, zjistil, že padací most je spuštěný, v oknech se svítí a v celé budově panuje naprostý zmatek a pozdvižení. Pobledlé služky se sběhly do haly a ve dveřích lomil rukama vyděšený sluha. Jedině Cecil Barker byl zřejmě s to ovládnout sebe i své city. Otevřel dveře, které byly od vchodu nejblíž, a
kývl na seržanta, aby šel za ním. V téže chvíli přišel zároveň i doktor Wood, rázný a osvědčený praktický lékař z vesnice. Všichni tři muži společně vešli do osudné místností, následováni přestrašeným sluhou, který za sebou rychle zavřel dveře, aby ušetřil služky děsivé podívané.
Mrtvý ležel uprostřed pokoje na zádech, s rozhozenýma rukama i nohama. Měl na sobě jen růžový domácí župan, přehozený přes noční úbor. Na bosých nohou měl soukenné trepky. Lékař k němu poklekl a posvítil si na něho přenosnou lampou, která stála na stole. Jediný pohled na oběť lékaři stačil, aby poznal, že jeho přítomnost je tu zbytečná. Muž měl příšerná zranění. Napříč přes prsa mu ležela podivná zbraň, brokovnice s hlavni upilovanou asi třicet centimetrů před kohoutky. Bylo jasné, že z ní někdo vystřelil z těsné blízkosti a že celý náboj zasáhl Douglase do obličeje - měl hlavu roztříštěnou téměř na kusy. Oba kohoutky byly svázány drátem, aby zbraň vystřelila z obou hlavní zároveň a účinek byl co nejničivější.
Venkovský policista byl celý bez sebe, zděšený nesmírnou zodpovědností, která se znenadání svalila na jeho ramena.
"Ničeho se nedotkneme, dokud nepřijdou moji nadřízení," řekl zastřeným hlasem a s hrůzou zíral na zdemolovanou hlavu mrtvého.
"Zatím se tu s ničím nehýbalo," řekl Cecil Barker. "Ručím vám za to. Všechno je přesně v tom stavu, v jakém jsem to našel."
"Kdy to bylo?" Seržant vytáhl zápisník.
"V půl dvanácté, to vím jistě. Ještě jsem se ani nezačal svlékat a seděl jsem v ložnici u krbu, když jsem uslyšel výstřel. Nebyl příliš hlučný - zazněl spíš nějak tlumeně. Rozběhl jsem se do přízemí. Nemohlo uplynout víc jak třicet vteřin, než jsem se octí tady v pokoji."
"Dveře byly otevřené?"
"Ano, otevřené. Chudák Douglas ležel tak, jak ho vidíte teď. Svíčka, kterou si do ložnice přinesl, hořela na stole. Lampu jsem za chvíli rozsvítil až já sám."
"Neviděl jste nikoho?"
"Ne. Slyšel jsem, jak paní Douglasová přichází dolů po schodech za mnou, a vyběhl jsem ven, abych ji ušetřil té hrůzné podívané. Pak přišla hospodyně, paní Allenová, a odvedla ji. Potom se objevil Ames a oba jsme běželi znova do pokoje."
"Já jsem ale docela určitě slyšel, že padací most je celou noc zdvižený."
"Ano, byl zdvižený - než jsem ho spustil."
"Jak tedy mohl nějaký vrah uprchnout? To je přece vyloučené. Pan Douglas se musel zastřelit sám."
"To nás také nejdřív napadlo. Jenomže - podívejte se." Barker odtáhl záclonu a ukázal na dlouhé okno, zasklené kosočtvercovými tabulkami. Bylo otevřené dokořán. "A podívejte se na tohle!" Podržel lampu níž a posvítil na krvavou skvrnu na okením parapetu, která tvarem připomínala otisk podrážky. "Někdo sem šlápl, když lezl ven oknem."
"Chcete říct, že někdo přebrodil příkop?"
"Přesně tak."
"Jestliže jste ale byl v místnosti pouhé půl minuty po spáchání zločinu, musel ten člověk být v té chvíli ještě ve vodě."
"Nepochybuji o tom. Proklínám se, že mě nenapadlo přistoupit k oknu. Bylo ale zakryté záclonou, jak vidíte, a tak mě to vůbec nenapadlo. Pak jsem uslyšel kroky paní Douglasové a nemohl jsem připustit, aby vešla do místnosti. Ta podívaná by pro ni byla příliš strašná."
"To máte pravdu," řekl doktor, prohlížeje roztříštěnou hlavu a hrůznou spoušť, která ji obklopovala. "Něco takového jsem naposled viděl, když se u Birlstonu srazily vlaky."
"Poslyšte ale," poznamenal policejní seržant, jehož pomalý, zdravě bukolický rozum stále ještě přemítal nad otevřeným oknem. "To je všechno moc hezké, když nám tu říkáte, že někdo uprchl oknem a přebrodil vodní příkop, ale já bych se vás rád zeptal, jak se vůbec dostal do zámku, když byl most zdvižený?"
"Och, to je právě otázka," řekl Barker.
"V kolik hodin byl most zdvižen?"
"Bylo skoro šest," řekl sluha Ames.
"Slyšel jsem," prohlásil seržant, "že most obvykle zvedáte při západu slunce. To by ale v téhle roční době znamenalo spíš v půl páté než v šest."
"K paní Douglasové přišla návštěva na čaj," řekl Ames. "Nemohl jsem most zvednout dřív, než odešla. Potom jsem jej rumpálem sám vytáhl."
"To tedy znamená," řekl seržant, "že když někdo přišel zvenčí - jestliže ovšem přišel - musel přejít po mostě před šestou a někde se tu schovávat, dokud pan Douglas po jedenácté nepřišel do pokoje."
"Tak to je. Pan Douglas každý večer obešel celý dům, než šel spát, aby se přesvědčil, že jsou všude zhasnutá světla. Proto také přišel sem. Vrah tu čekal a zastřelil ho. Potom uprchl oknem a pušku zde nechal. Tak se to jeví mně, poněvadž jiný výklad neodpovídá faktům."
Seržant sebral nějaký lístek, který ležel vedle mrtvého na podlaze. Inkoustem na něm byly neuměle načrtnuty iniciály V. V. a pod nimi číslo 341.
"Co je tohle?" zeptal se a zvedl lístek do výšky.
Barker se na něj zvědavě podíval.
"Toho jsem si dřív nevšiml," řekl. "Musel to tady nechat vrah."
"V.V. 341 - nemám tušení, co by to mohlo znamenat."
Seržant obracel lístek ve velkých prstech.
"Co to je V.V.? Něčí monogram - možná. Co to tam máte, doktore Woode?"
Na koberci u krbu leželo velké, důkladné kladivo, jakého užívají řemeslníci. Cecil Barker ukázal na krabičku hřebíků s mosaznými hlavičkami, ležící na krbové římse.
"Pan Douglas včera převěšoval obrazy," řekl. "Viděl jsem ho stát na téhle židli a připevňovat nad ni ten velký obraz. Proto je tady kladivo."
"Uděláme nejlíp, když je položíme na koberec, tam, kde jsme je našli," řekl seržant a rozpačitě se podrbal za uchem. "Bude to chtít nejlepší mozky z celého policejního sboru, abychom téhle záležitosti přišli na kloub. S tím si Londýn užije, než to bude uzavřeno." Potom zvedl přenosnou lampu a pomalu obešel celý pokoj. "Hleďme!" zvolal vzrušeně a odtáhl záclonu k jedné straně. "V kolik hodin jste tyhle záclony zatáhli?"
"Když jsme rozsvítili lampy," řekl sluha. "Krátce po čtvrté."
"Někdo se tu docela jistě ukrýval." Posvítil na podlahu a v koutě se objevily zřetelné stopy zablácených bot. "Musím uznat, že tohle podporuje vaši teorii, pane Barkere. Zdá se, že ten člověk vnikl do domu po čtvrté hodině, kdy už byly záclony zataženy, a před šestou, kdy byl zvednut padací most. Vklouzl právě do tohohle pokoje proto, že to byla první místnost, kterou uviděl. Nikde jinde se tu ukrýt nemohl, a tak se přikrčil za záclonu. To všechno se zdá celkem jasné. Chtěl pravděpodobně zámek vyloupit, to byl nejspíš jeho původní záměr, ale když ho pan Douglas náhodou přistihl, zavraždil ho a uprchl."
"Ano, tak si to vysvětluju i já," řekl Barker. "Poslyšte ale, neztrácíme drahocenný čas? Neměli bychom vyrazit do terénu a prohledat okolí, dřív než ten člověk zmizí nadobro?"
Seržant se na chvilku zamyslel.
"Před šestou ráno odtud nejede žádný vlak, takže po železnici uprchnout nemůže. A půjde-li s promočenýma nohama po silnici, je pravděpodobné, že ho někdo zpozoruje. Já odtud stejně nemohu odejít, dokud mě někdo nevystřídá. Myslím ale, že byste tu měli
zůstat všichni, aspoň do té doby, dokud nebude jasnější, na čem jsme."
Doktor se chopil lampy a zblízka prohlížel mrtvolu.
"Co je tohle za značku?" zeptal se. "Nemohla by mít nějakou souvislost se zločinem?"
Pravá paže mrtvého vyčnívala z domácího županu, obnažená až po loket. Uprostřed předloktí na ní byla zvláštní hnědá kresba, trojúhelník v kruhu, který se velice ostře a reliéfně rýsoval na kůži bledé jak sádlo.
"Vytetované to není," řekl doktor, zíraje na značku přes brýle. "Nikdy jsem nic podobného neviděl. Tomuhle muži kdysi vypálili cejch - takový, jakým se značkuje dobytek. Co to znamená?"
"Přiznám se, že nevím," řekl Cecil Barker, "ale v posledních deseti letech jsem ten ... ten cejch viděl u Douglase pořád."
"Já také," řekl sluha. "Všiml jsem si té značky mnohokrát, když si pán vyhrnul rukáv. Často jsem uvažoval, co to může být."
"Pak to ale rozhodně nemá se zločinem co dělat," řekl seržant. "I tak je to dost divné. V tomhle případě je nějak divné všechno. Copak - co to zas máte?"
Sluha užasle vykřikl a ukázal na nataženou ruku mrtvého.
"Sebrali mu snubní prsten!" zvolal zajíkavě.
"Cože?"
"Ano, opravdu! Pán stále nosil na malíčku levé ruky jednoduchý zlatý snubní prsten. Tenhle prsten ze zrnitého zlata měl nad ním a prsten ve tvaru svinutého hada nosil na prostředníku. Zrnité zlato i had je tu, ale snubní prsten zmizel."
"Má pravdu," řekl Barker.
"Říkáte, že snubní prsten byl pod tím druhým?" zeptal se seržant.
"Ano, vždy!"
"Takže ten vrah, ať už to byl kdokoli, stáhl nejdřív prsten, o kterém říkáte, že je ze zrnitého zlata, potom snubní prsten a nakonec prsten ze zrnitého zlata znova nasadil na prst."
"Tak je to."
Důstojný venkovský policista potřásl hlavou.
"Mám dojem, že čím dřív se Londýn toho případu ujme, tím líp," řekl. "White Mason není žádný hlupák. Zatím si poradil se všemi místními případy. Bude tu co nevidět a pomůže nám s tím. Čekám ale, že se stejně budeme muset obrátit na Londýn, než to rozlouskneme. Buď jak buď, nestydím se přiznat, že tahle fuška je nad moje síly."
KAPITOLA IV
V TEMNOTĚ

Po naléhavé výzvě birlstonského seržanta Wilsona přijel šéf sboru sussexských detektivů ve tři hodiny ráno a přivezla ho lehká bryčka, tažená udýchaným koníkem. Vlakem, odjíždějícím v pět čtyřicet, poslal hlášení do Scotland Yardu a ve dvanáct hodin na nás čekal v Birlstonu ve stanici. White Mason byl klidný, spokojeně vypadající člověk. Na sobě měl volný tvídový oblek, obličej měl zarudlý, hladce vyholený, zavalitou postavu a silné nohy, trochu do o, ozdobené kamašemi, takže působil jako malý statkář, hajný na odpočinku nebo kdokoli na světě, jenom ne jako obzvlášť vydařený exemplář venkovského kriminalisty.
"Tohle je opravdu případ velkého formátu, pane MacDonalde," opakoval neustále, "až se o tom dovědí novináři, budeme jich tu mít jak much. Doufám jen, že budeme s prací hotovi dřív, než nám do toho začnou strkat nos a rozdupou nám všechny stopy. Pokud si dobře vzpomínám, nic podobného jsme tu dosud neměli. Je v tom pár maličkostí, které budou zajímat speciálně vás, pane Holmesi, musel bych se moc mýlit, kdyby tomu tak nebylo. A pro vás se tu taky něco najde, doktore Watsone - než s tím budeme hotovi, budou se k tomu muset vyjádřit lékaři. Ubytujete se ve Westville Arms. Jiný hostinec tu není, ale pokud jsem slyšel, je tam čisto a útulno. Tenhle člověk vám odnese zavazadla. Tudy prosím, pánové, račte."
Sussexský detektiv byl velice čilý a bodrý muž. Za deset minut jsme byli ubytováni a za dalších deset minut jsme už seděli v hostinské místnosti a White Mason nás zběžně seznamoval s událostmi, popsanými v předchozí kapitole. MacDonald si tu a tam něco poznamenal, zatímco Holmes seděl zamyšleně s výrazem překvapení a uctivého obdivu, s jakým botanik zkoumá vzácný a drahocenný květ.
"Pozoruhodné!" řekl, když mu byla nastíněna celá historie. "Vskutku pozoruhodné! Sotva si vzpomínám na případ, který by se vyznačoval podivnějšími okolnostmi."
"Čekal jsem, že to řeknete, pane Holmesi," prohlásil White Mason s velkým potěšením. "U nás v Sussexu jdeme s dobou. Teď jsem vám tedy řekl, jak se věci měly až do chvíle, kdy jsem případ převzal od seržanta Wilsona mezi třetí a čtvrtou hodinou dnes ráno. Prohnal jsem tu starou kobylu jaksepatří, to mi věřte! Ukázalo se, že jsem ani tak spěchat nemusel, poněvadž jsem momentálně stejně nemohl nic podniknout. Všechna fakta už seržant Wilson zjistil. Prověřil jsem je a zvážil a také jsem k nim možná pár dalších připojil sám."
"Co to bylo?" zeptal se Holmes dychtivě.
"Nu, nejdřív jsem si pořádně prohlédl to kladivo. Byl tam doktor Wood a pomohl mi s tím. Nenašli jsme na něm nic, co by svědčilo o nějakém násilném použití. Doufal jsem, že jestli se pan Douglas kladivem bránil, mohl jím vraha poznamenat - než je upustil na koberec. Žádná skvrna na něm ale nebyla."
"To ovšem nic nedokazuje," poznamenal inspektor MacDonald. "Leckoho už kladivem zabili a na kladivu nezůstala sebemenší stopa."
"Máte pravdu. Nedokazuje to, že ho nebylo použito. Skvrny však na něm být mohly, a to by nám bylo pomohlo. Faktem zůstává, že na něm žádné nebyly. Potom jsem prozkoumal pušku. Byla nabita srnčími broky a jak už na to poukázal seržant Wilson, kohoutky byly svázány drátem, takže když se zmáčkl zadní, vyšla rána z obou hlavní současně. Ať si tohle vylepšení vymyslel kdokoli, šlo o člověka pevně rozhodnutého zasáhnout svou oběť. Brokovnice s upilovanými hlavněmi je dlouhá nanejvýš šedesát centimetrů, takže ji snadno mohl schovat pod kabátem. Celé jméno výrobce na ní není, ale ve žlábku mezi hlavněmi jsou vyražena písmena ,PEN'. Zbytek jména byl upilován."
"Velké 'P' s ozdobou nahoře a ,E' a ,N' menší?" zeptal se Holmes.
"Přesně tak."
"To je značka Pennsylvania Small Arm Company - dobře známé americké firmy vyrábějící zbraně," řekl Holmes.
White Mason pohlédl na mého přítele asi tak, jako se dívá neznámý venkovský praktický lékař na věhlasného specialistu z Harley Street, který dokáže jediným slovem řešit obtíže, s nimiž si on sám neví rady.
"To nám neobyčejně pomůže, pane Holmesi. Určitě máte pravdu. Obdivuhodné, obdivuhodné! Nosíte v paměti jména všech výrobců pušek na světě?"
Holmes otázku odbyl mávnutím ruky.
"Určitě je to americká brokovnice," pokračoval White Mason. "Mám dojem, že jsem někde četl, že brokovnice s upilovanou hlavní je zbraň, které se používá v některých končinách Ameriky. Tahle myšlenka mě napadla dřív, než jsem věděl o tom jménu na hlavni. Máme tedy jistý důkaz o tom, že muž, který vnikl do zámku a zabil zámeckého pána, je Američan."
MacDonald zavrtěl hlavou. "Poslyšte, nezdá se vám, že trochu moc pospícháte?" řekl. "Ještě jsem neslyšel žádný důkaz, že v zámku opravdu byl nějaký cizí člověk."
"Otevřené okno, krev na parapetu, ten podivný lístek, stopy bot v koutě, puška."
"To všechno mohlo být naaranžováno. Pan Douglas byl Američan nebo aspoň dlouho v Americe žil. Totéž víme o panu Barkerovi. Nemusíte importovat žádného Američana zvenčí, chcete-li vysvětlit ta ,americká' fakta."
"Sluha Ames - -"
"Co je s ním? Je spolehlivý?"
"Sloužil deset let u sira Charlese Chandose - na toho můžete vzít jed. Tady je pátý rok, od chvíle, kdy Douglas zámek koupil. A říká, že takovouhle pušku v zámku nikdy neviděl."
"Puška byla upravena tak, aby se dala ukrýt. Proto upilovali hlavně. Vejde se do každé krabice. Jak může přísahat, že taková zbraň v zámku nebyla?"
"Jistěže. On ji ale rozhodně neviděl."
MacDonald zavrtěl tou svou paličatou skotskou hlavou. "Zatím nejsem přesvědčen, že do zámku vůbec někdo přišel," řekl. "Měli byste uvá-ážit," aberdeenský přízvuk pronikal do jeho řeči stále víc, jak vehementně vykládal své důvody, "měli byste uvá-ážit, k čemu nás dovede předpoklad, že puška byla do zámku přinesena a že všechny ty podivné věci vykonala osoba, která přišla zvenčí. To je přece prostě nemyslitelné, pánové! Dočista to odporuje zdravému rozumu. Odvolávám se na vás, pane Holmesi, že usuzuji zcela v intencích toho, co jsme slyšeli."
"Tak nám tedy povězte, jak se na případ díváte, pane Macu," řekl Holmes nejúřednějším tónem, jakého byl schopen.
"Jestliže ten člověk vůbec existuje, pak to není žádný lupič. Ten detail s prstenem a ten lístek nasvědčují, že jde o předem plánovanou vraždu z nějakého soukromého důvodu. Dobrá. Dejme tomu, že je tu muž, který se vplíží do zámku s úmyslem spáchat úkladnou vraždu. Ten muž ví, jestli ví vůbec něco, že bude mít potíže s útěkem, poněvadž zámek je obehnaný vodním příkopem. Jakou zbraň si zvolí? Logicky souzeno - tu nejtišší na světě. Pak totiž má naději, že až čin spáchá, vyklouzne rychle oknem, přebrodí příkop a pohodlně se vytratí. To je zcela pochopitelné. Lze ale pochopit, že by přišel a přinesl si s sebou tu nejhlučnější zbraň, jaká se dá sehnat, o níž musel vědět, že přivolá všechny lidi ze zámku na místo činu tak rychle, jak jen dovedou utíkat? Že by si neuvědomil, že se vší pravděpodobností bude spatřen dřív, než vodní příkop přebrodí? Dá se tomu věřit, pane Holmesi?"
"Vykládáte svou teorii velice přesvědčivě," odpověděl můj přítel zamyšleně. "Nutně by to však potřebovalo víc důkazů. Smím se vás zeptat, pane Masone, jestli jste se také hned podíval na druhou stranu příkopu a přesvědčil se, zda tam jsou nějaké stopy, zanechané člověkem, který vylézal z vody?"
"Žádné stopy tam nebyly, pane Holmesi. Je tam ale kamenný okraj, nedá se čekat, že by na něm něco bylo."
"Tedy žádné stopy ani nějaké známky?"
"Ne, nic."
"Hm! Namítal byste něco proti tomu, kdybychom se rovnou vydali do zámku, pane Masone? Možná že tam najdeme nějakou maličkost, která by nám mohla leccos napovědět."
"Chtěl jsem vám to navrhnout, pane Holmesi, ale myslel jsem, že bude dobře zasvětit vás do všech faktů, než půjdeme. Předpokládám, že kdyby vám bylo něco nápadné - -" White Mason se pochybovačně podíval na amatéra.
"Pracoval jsem s panem Holmesem už dřív," řekl inspektor MacDonald. "Ten vi, co má dělat."
"Nebo aspoň to, co myslím, že by se dělat mělo," řekl Holmes s úsměvem. "Angažuji se v nějakém případu jen proto, abych pomohl spravedlnosti a policii v její práci. Jestliže jsem se někdy při pátrání s policií rozešel, pak z toho důvodu, že se dřív rozešla ona se mnou. Nikdy se nechci vyznamenat na jejich
úkor. Zároveň si ale nárokuji právo pracovat po svém a oznámit výsledky své práce, kdy to uznám za vhodné. A to většinou bývá, když jsou úplné - nerad je vykládám po kouskách, pane Masone."
"Vaše přítomnost je nám ctí a vynasnažíme se vám pomoci ze všech svých sil," řekl White Mason srdečně. "Pojďme, pane doktore Watsone - doufám, že se všichni jednoho dne octneme v některé vaší knize."
Kráčeli jsme malebnou vesnickou ulicí, po obou stranách lemovanou řadami přistřižených jilmů. Hned za ní stály dva starodávné kamenné sloupy, zvětralé nepohodou a obrostlé lišejníkem, na jejichž hlavicích se vypínalo cosi beztvarého, co kdysi bývalo řvoucím erbovním lvem Capuse z Birlstonu. Pak jsme šli kousek po klikaté cestě, vroubené takovým pažitem a takovými duby, jaké lze vidět jenom na anglickém venkově; poté jsme prudce zabočili a před námi se vynořil dlouhý, nízký zámek v jakubovském slohu, postavený ze zašlých tmavočervených cihel, kolem něhož se z obou stran prostíral starodávný sad s prořezanými tisy. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme dřevěný padací most a krásný široký příkop s tichou třpytivou vodou, lesknoucí se ve studeném zimním světle jako rtuť. Nad starým zámkem přešla tři staletí, staletí, v nichž se lidé rodili, vraceli se domů, pořádali venkovské plesy a hony na lišku. Zdálo se divné, že teď, v pokročilém věku, vrhla na jeho ctihodné zdi stín tak neblahá a temná událost. A přece ty zvláštní střechy s věžičkami a svérázné převislé lomenice byly neobyčejně příhodnou kulisou ponurých a hrůzných intrik. Když jsem hleděl na ta hluboko zasazená okna a dlouhý pruh temně natřeného průčelí vroubeného vodou, cítil jsem, že pro takovou tragédii by se stěží hledala lepší scéna.
"Tamhle je to okno," řekl White Mason, "první vpravo od padacího mostu. Je otevřené - jak je našli včera v noci."
"Připadá mi trochu úzké na to, aby jím prošel dospělý muž."
"Tlouštík to rozhodně nebyl. Na to bychom přišli i bez vašich dedukcí, pane Holmesi. Vy nebo já bychom jím ale prolezli docela snadno."
Holmes přistoupil až k okraji vodního příkopu a podíval se přes něj. Pak prozkoumal kamennou hrázku a trávník, který ji lemoval.
"Mám dobré oči, pane Holmesi," řekl White Mason. "Nic tam není; žádná stopa, že tam někdo vystoupil z vody. Proč by měl vlastně po sobě zanechat stopy?"
"Správně. Proč vlastně? Je voda vždycky kalná?"
"Má obvykle tuhle barvu. Potok s sebou přináší bahno."
"Jak je příkop hluboký?"
"Při krajích asi šedesát a uprostřed asi devadesát centimetrů."
"Můžeme tedy bezpečně vyloučit možnost, že snad se ten člověk při přecházení příkopu utopil?"
"Jisté - - v tom by se neutopilo ani dítě."
Přešli jsme padací most a dovnitř nás uvedl prapodivný vyschlý člověk, celý nějak zkřivený. Byl to sluha Ames. Chudák stařec byl bílý jako křída a třásl se rozčilením. Policista z vesnice, vysoký, upjatý a melancholický muž dosud hlídkoval v osudné místnosti. Doktor už odešel.
"Něco nového, seržante Wilsone?" zeptal se White Mason.
"Ne, pane."
"V tom případě můžete jít domů. Máte toho jistě po krk. Kdybychom vás potřebovali, pošleme pro vás. Sluha ale ať raději počká venku. Řekněte mu, ať upozorní pana Barkera, paní Douglasovou a hospodyni, že si s nimi možná za chvilku budeme chtít promluvit pár slov. A teď mi snad, pánové, dovolíte, abych vás nejdřív seznámil s názory, které jsem si o věci utvořil. Potom dám slovo vám."
Ten venkovský odborník na mě udělal výborný dojem. Uměl se dobře orientovat na základě faktů a měl chladný, jasný a zdravý úsudek, s nímž mohl ve své profesi udělat kariéru. Holmes ho napjatě poslouchal bez sebemenšího náznaku netrpělivosti, kterou úřední činitel příliš často nedokázal potlačit.
"Je to sebevražda, nebo vražda - tak by měla znít naše první otázka, pánové, nemám pravdu? Kdyby šlo o sebevraždu, museli bychom uvěřit, že ten muž si nejdřív stáhl snubní prsten a schoval ho; potom přišel v županu sem dolů, našlapal v rohu za záclonou bláto, aby v nás vzbudil domněnku, že tu na něho někdo čekal, potom otevřel okno, pomazal krví - -"
"Tím se opravdu nemusíme dál zabývat," řekl MacDonald.
"Také si myslím. Sebevražda nepřichází v úvahu. Tady jasně došlo k vraždě. A my musíme rozhodnout, jestli ji spáchal někdo, kdo přišel zvenčí, nebo někdo z domu."
"Poslechneme si tedy, co o tom soudíte."
"Obě teorie přinášejí značné obtíže, a přesto jedna z nich musí být správná. Nejprve budeme předpokládat, že zločin spáchala nějaká osoba či osoby odtud ze zámku. Přilákaly zámeckého pána sem dolů v době, kdy všude panoval klid, a přesto nikdo nespal. Pak ten hrůzný čin provedly s nejpodivnější a
nejhlučnější zbraní na světě, jako by chtěly dát každému na vědomost, co se tu stalo - zbraní, která nikdy dřív na zámku nebyla spatřena. Pro začátek vám to příliš pravděpodobné nepřipadá, co?"
"To věru ne."
"Nu dobrá. Dál se všichni shodují v tom, že když vypukl poplach, neuplynula víc jak minuta, než se sem seběhl celý dům. Netvrdí to jenom Cecil Barker, ačkoli prohlašuje, že byl na místě první, ale i Ames a všichni ostatní. Chcete mě tedy přesvědčit, že pachatel měl čas nadělat šlápoty v koutě, otevřít okno, pošpinit parapet krví, stáhnout mrtvému z prstu snubní prsten a ještě všechno ostatní? To přece není možné!"
"Líčíte to velice jasně," řekl Holmes. "Jsem ochoten s vámi souhlasit."
"Pak se tedy chtě nechtě musíme uchýlit k teorii, že to provedl někdo zvenčí. Pořád ještě stojíme před velkými obtížemi, ale přece jen už to nejsou holé nemožnosti. Vrah vnikl do domu mezi půl pátou a šestou hodinou - to jest mezi soumrakem a hodinou, kdy byl zvednut padací most. Byla tu nějaká návštěva a dveře byly otevřené; nenarazil proto na žádnou překážku. Mohl to být obyčejný lupič, nebo možná choval vůči panu Douglasovi soukromou zášť. Jelikož pan Douglas strávil většinu života v Americe a zdá se, že ta brokovnice je amerického původu, připadá mi teorie o soukromé zášti pravděpodobnější. Vklouzl do téhle místnosti, protože byla první, na kterou narazil, a schoval se za záclonou. Počkal tu až do půl dvanácté v noci. Tehdy vešel do pokoje pan Douglas. Rozmluva těch dvou byla krátká a možná vůbec žádná, poněvadž paní Douglasová prohlašuje, že mezi chvílí, kdy od ní manžel odešel, a okamžikem, kdy uslyšela výstřel, uplynulo sotva pár minut."
"To dokazuje i svíčka," řekl Holmes.
"Přesně tak. Svíčka byla úplně nová a uhořely jí sotva dva tři centimetry. Musil ji postavit na stůl dřív, než byl napaden, jinak by samozřejmě svíčka musela upadnout, když se skácel. To dokazuje, že nebyl napaden hned, jak vešel do pokoje. Když na místo dorazil Barker, svítila lampa a svíčka byla sfouknutá."
"To je všechno zcela jasné."
"Dobrá, na základě těchto údajů se dá všechno zrekonstruovat. Pan Douglas vejde do pokoje. Svíčku postaví na stůl. Z úkrytu za záclonou se vynoří muž. Ozbrojený je touhle puškou. Požádá o snubní prsten - bůhvíproč, ale právě tak to muselo být. Pan Douglas mu jej dá. A pak, buď chladnokrevně, nebo v průběhu zápasu - Douglas možná popadl kladivo, které se našlo na koberci - tím strašným způsobem Douglase zastřelí. Pak tam pohodí brokovnici a. také, jak se zdá, ten podivný lístek - ,V.V. 341', ať už to znamená cokoli, a unikne oknem a přes vodní příkop právě v okamžiku, kdy Cecil Barker zločin objeví. Co vy na to, pane Holmesi?"
"Velice zajímavé, ale trochu nepřesvědčivé."
"Proboha, to by pak musel být naprostý nesmysl, jestli to nebylo takhle - všechna ostatní vysvětlení jsou ještě horší!" zvolal MacDonald. "Někdo zabil člověka, a ať to byl kdo chtěl, jasně vám dokazuji, že to měl udělat nějak jinak. Jak si to představoval, když si takhle nechal odříznout ústupovou cestu? Jak si to představoval, že použil brokovnice, když pro něho ticho znamenalo jedinou šanci k útěku? Nuže, pane Holmesi, je na vás ukázat nám správnou cestu, když říkáte, že teorie pana Masona je nepřesvědčivá."
Holmes během tohoto dlouhého rozhovoru seděl bez hnutí a napjatě naslouchal, takže mu neušlo jediné pronesené slovo; bystrýma očima střílel zprava doleva a na čele se mu objevily zamyšlené vrásky.
"Rád bych si zjistil pár dalších faktů, než se odvážím vyslovit nějakou teorii, pane Macu," řekl a poklekl u mrtvoly. "Panebože, ta rána je skutečně příšerná. Mohli bychom na okamžik zavolat sluhu? - - Bylo mi řečeno, Amesi, že jste tuhle velíce nezvyklou značku - vypálený trojúhelník v kruhu - na předloktí pana Douglase často vídal?"
"Vlastně pořád, pane."
"A nikdy jste neslyšel žádný dohad o tom, co to může znamenat?"
"Ne, pane."
"Muselo to zatraceně bolet, když ho tím cejchem označili. Není pochyb o tom, že je to vypálené. Mimochodem, teď vidím, Amesi, že pan Douglas má tady dole na bradě kousek náplasti. Všiml jste si toho, když byl ještě naživu?"
"Ano, pane. Včera ráno se řízl při holení."
"Nevzpomínáte si, jestli se při holení řízl už někdy dřív?"
"Už dávno ne, pane."
"To je nápadné," řekl Holmes. "Může to být samozřejmě jenom shoda okolností, ale také to může být i důsledek jisté nervozity, což by naznačovalo, že měl důvod obávat se nebezpečí. Všiml jste si včera v jeho chování něčeho neobvyklého, Amesi?"
"Zarazilo mě, že byl trochu neklidný a rozčilený."
"Vida! Přepadení asi nebylo tak zcela nečekané. Přece jen jsme se dostali o kousek dál, ne? Nechtěl byste radši klást otázky sám, pane Macu?"
"Ne, pane Holmesi. U vás je věc v lepších rukou."
"Dobrá, přejdeme tedy k tomu lístku - ,V.V. 341'. Je z tvrdého kartónu. Máte v zámku nějaký podobný?"
"Myslím, že ne."
Holmes přistoupil k psacímu stolu a z obou kalamářů ukápl na piják po kapce inkoustu. "V tomhle pokoji to napsané nebylo," řekl, "tenhle inkoust je černý a ten druhý je fialový. Písmena byla napsána tlustým pérem, kdežto tahle pera jsou jemná. Ne, tohle bylo napsáno někde jinde, aspoň se mi zdá. Jste schopen nám ten text nějak vysvětlit, Amesi?"
"Ne, ani v nejmenším."
"Co si myslíte vy, pane Macu?"
"Dělá to na mě dojem, že jde o nějakou tajnou společnost. A totéž si myslím o té značce na předloktí."
"Na mne to dělá také ten dojem," řekl White Mason.
"Můžeme to tedy přijmout za pracovní hypotézu a uvidíme, do jaké míry to odstraní naše obtíže. Agent nějaké takové společnosti se dostane do domu, počká na pana Douglase, málem mu z téhle zbraně urazí hlavu a uteče přes vodní příkop. Nejdřív ovšem nechá vedle mrtvého tenhle lístek, o němž se noviny jistě zmíní a oznámí tak ostatním členům společnosti, že pomsta byla vykonána. To všechno do sebe zapadá. Proč si ale ze všech možných zbraní vybral právě tuhle pušku?"
"To je ono."
"A proč chybí prsten?"
"Ovšem."
"A proč ještě nikoho nezatkli? Jsou už dvě hodiny pryč. Jsem si jist, že od rozednění každý policista v okruhu čtyřiceti mil hledá nějakého promočeného cizince, ne?"
"Je to tak, pane Holmesi."
"No prosím, jestli nemá někde nablízku nějakou skrýš nebo se rychle nepřevlékl, nemohli ho přehlédnout. A přesto jim do téhle chvíle uniká." Holmes přistoupil k oknu a pomocí lupy zkoumal krvavé stopy na parapetu. "Je to zřetelný otisk podrážky. A pozoruhodně široké - málem bych soudil, že pachatel musel mít plochou nohu. Což je zajímavé, poněvadž pokud lze v tomhle zabláceném koutě vysledovat vůbec nějaké stopy, člověk by řekl, že podrážka byla mnohem užší. Rozhodně však jsou velice neurčité. Co je to pod tímhle stolkem?"
"Činky pana Douglase," řekl Ames.
"Říkáte činky - ale je tu jen jedna. Kde je druhá?"
"To nevím, pane Holmesi. Možná že byla jen jedna. Nevšiml jsem si jich už kolik měsíců."
"Jedna činka - -" řekl Holmes vážně, ale jeho poznámky přerušilo ostré zaklepání na dveře.
Na prahu stál energický, vysoký, opálený, hladce oholený muž a hleděl na nás do místnosti. Nedělalo mi potíž uhodnout, že je to Cecil Barker, o kterém jsem už slyšel. Jeho panovačné oči rychle těkaly s tázavým leskem z jedné tváře na druhou.
"Promiňte, že jsem vás vyrušil při konzultaci," řekl, "ale měli byste vědět, co je nového."
"Zatkli někoho?"
"Takové štěstí, zatím neměli. Našli ale jeho bicykl. Ten lotr zde nechal bicykl. Pojďte se na něj podívat. Je asi sto metrů od hlavní brány."
Na cestě jsme pak spatřili tři nebo čtyři čeledíny a čumily, prohlížející si bicykl, vytažený ze zimostrázového keře, v němž byl ukryt. Byl to hodně ojetý bicykl značky Rudge-Whitworth a byl zastříkaný od bláta jako po dlouhé cestě. Pod sedlem byla kožená taška se šroubovákem a olejničkou, ale nic neposkytovalo žádné vodítko ke zjištění majitele.
"Policii by náramně pomohlo," řekl inspektor, "kdyby tyhle věci byly číslované a registrované. Musíme ale vzít zavděk tím, co máme. Když nevypátráme, kam odešel, aspoň bychom se měli dovědět, odkud přišel. Co ale, pro boha živého, toho člověka přimělo, že zde ten bicykl nechal? A jak se odtud bez něho dostal? Nezdá se, že by vám to na celý případ vrhlo jediný záblesk světla, pane Holmesi."
"Myslíte?" odpověděl můj přítel zamyšleně. "No uvidíme!"
KAPITOLA V
POSTAVY DRAMATU

"Prohlédli jste si v pracovně všechno, co jste chtěli?" zeptal se White Mason, když jsme znova vešli do zámku.
"Prozatím ano," odpověděl inspektor a Holmes přikývl.
"Možná že byste si tedy rádi poslechli svědectví některých lidí ze zámku, ne? Mohli bychom snad jít do jídelny, Amesi. Pojďte, prosím, první a povězte nám, co víte."
Sluhova výpověď byla jednoduchá a jasná a on sám působil přesvědčivým a upřímným dojmem. Nastoupil zde službu před pěti lety, jakmile se pan Douglas nastěhoval do Birlstonu. O panu Douglasovi věděl jen tolik, že je to boháč a k penězům že přišel v Americe. Jako zaměstnavatel byl vlídný a ohleduplný - ne sice takový, na jaké byl Ames zvyklý, ale člověk nemůže chtít všechno. Nikdy u pana Douglase nepozoroval žádné známky strachu - naopak, odvážnějšího muže v životě nepoznal. Přikázal sice, aby na noc zvedali padací most, ale to proto, že to byl na zámku starodávný obyčej, a pan Douglas si potrpěl na staré zvyky. Do Londýna jezdíval málokdy a vůbec zřídka opouštěl vesnici, ale den před zločinem byl nakupovat v Tunbridge Wells. On, Ames, pozoroval toho dne na panu Douglasovi jakýsi neklid a vzrušení, připadal mu netrpělivý a podrážděný, což u něho bylo nezvyklé. Ten večer si Ames nešel lehnout, ale byl v zadní části zámecké budovy v komoře, kde ukládal stříbro, když náhle uslyšel zazvonění. Výstřel neslyšel, ale to ani nebylo dobře možné, poněvadž komora a kuchyně jsou až úplně vzadu a od místa činu ho oddělovaly několikerý zavřené dveře a dlouhá chodba. Hospodyně, kterou zběsilé zvonění vyburcovalo, vyšla ze svého pokoje. Společně se pak vydali do přední části domu. Když přišli pod schodiště, spatřil paní Douglasovou, která zrovna šla dolů. Ne, nespěchala - nezdálo se mu, že by byla nějak zvlášť vzrušená. Právě v okamžiku, kdy scházela z posledního schodu, vyběhl z pracovny pan Barker. Zastavil paní Douglasovou a prosil ji, aby se vrátila.
,Proboha, vraťte se k sobě do pokoje!' zvolal. ,Chudák Jack je po smrti. Nemůžete pro něho už nic udělat. Proboha, vraťte se!'
Chvilku ji na schodech přemlouval a pak se paní Douglasová vrátila. Nedala se do pláče, ani nevykřikla. Hospodyně, paní Allenova, ji odvedla nahoru a zůstala v ložnici s ní. Ames a pan Barker se pak vrátili do pracovny, kde našli všechno přesně v tom stavu, v jakém to později viděla policie. Svíčka v té chvíli rozsvícená nebyla, ale lampa svítila. Vykoukli z okna, ale noc byla velice tmavá a nic neviděli, ani neslyšeli. Potom vyběhli do haly, kde Ames zatočil rumpálem, jímž se spouští padací most, a pan Barker spěchal pro policii.
Tak zněla - v podstatě - sluhova výpověď.
Vyprávění hospodyně, paní Allenové, svědectví jejího kolegy jenom potvrdilo. Pokoj hospodyně byl mnohem blíž k přední části domu než komora, ve které pracoval Ames. Chystala se, že si už půjde lehnout, když pojednou uslyšela hlasité zvonění. Je trochu nedoslýchavá, a proto možná neslyšela hluk výstřelu; ostatně pracovna je i tak dost daleko. Vzpomíná si, že nějaký zvuk slyšela, ale domnívala se, že někde bouchly dveře. Jenže to bylo mnohem dřív - dobré půl hodiny předtím, než se ozvalo zvonění. Když pan Ames běžel do přední části domu, šla s ním. Viděla pana Barkera, hrozně bledého a rozčileného, když vyšel z pracovny. Zadržel paní Douglasovou, která šla dolů po schodech. Úpěnlivě ji prosil, aby se vrátila, a ona mu na to něco odpovídala, ale hospodyně neslyšela co.
"Odveďte ji nahoru. A zůstaňte u ní!" řekl pan Barker paní Allenové.
Proto s paní odešla do její ložnice a snažila se ji uklidnit. Paní byla velice rozrušená, celá se třásla, ale jít znova dolů se už nepokoušela. Seděla u krbu v ložnici jenom v županu a hlavu si držela v dlaních. Paní Allenova u ni zůstala skoro celou noc. Pokud jde o ostatní služebnictvo, ti už všichni spali a poplach je nevzbudil; objevili se až krátce před příchodem policie. Služebnictvo spí v té nejzadnější části domu a je docela dobře možné, že vůbec nic neslyšelo.
Tolik se dověděli od hospodyně - ani při křížovém výslechu z ni nedostali nic kromě nářků a výkřiků úžasu.
Po paní Allenové přišel jako svědek na řadu pan Cecil Barker. K událostem z minulé noci nemohl skoro nic dodat - všechno policii pověděl už dřív. Osobně je přesvědčen, že vrah uprchl oknem. Podle jeho názoru to potvrzují krvavé skvrny. Kromě toho - padací most byl zvednutý, takže jiná cesta k útěku tu nebyla. Nemůže vysvětlit, kam se vrah poděl nebo proč si nevzal bicykl, pokud je ovšem vůbec jeho. Ve vodním příkopu se rozhodně utopit nemohl, poněvadž tam nikde není větší hloubka než devadesát centimetrů.
On sám si o vraždě utvořil zcela konkrétní teorii. Douglas byl nesdílný člověk a v jeho životě bylo několik období, o kterých nikdy nemluvil. Jako velice mladý muž vystěhoval se z Irska do Ameriky. Dobře se mu tam vedlo a Barker se s ním seznámil v Kalifornii, kde se stali společnými majiteli výnosného dolu v místě, které se jmenuje Benito Canyon. Vydělávali hodně peněz, ale Douglas náhle svůj podíl prodal a odjel do Anglie. V té době už byl vdovec. Barker potom vlastní podíl také odprodal a odstěhoval se do Londýna. Vzájemné přátelské vztahy se obnovily. Douglas působil dojmem, že se nad ním stále vznáší nějaké nebezpečí, a Barker je přesvědčen, že jeho náhlý odchod z Kalifornie a také to, že si v Anglii pronajal zámek v tak odlehlém a klidném kraji, s tímto nebezpečím nějak souviselo. Soudí, že nějaký tajný spolek, nějaká nesmiřitelná organizace byla Douglasovi stále v patách a nepolevila, dokud se jí ho nepodařilo zabít. K tomuto názoru ho přivedly některé Douglasovy poznámky, třebaže mu Douglas nikdy neřekl, o jaký spolek
jde a čím si jej znepřátelil. A tak se Barker může jen domnívat, že záhadný text na lístku s tím tajným spolkem nějak souvisí.
"Jak dlouho jste byl s Douglasem v Kalifornii?" zeptal se inspektor MacDonald.
"Celkem pět let."
"A říkáte, že byl starý mládenec?"
"Vdovec."
"Slyšel jste někdy, odkud pocházela jeho první žena?"
"Ne. Vzpomínám si jen, že mi říkal, že byla původem Švédka, a viděl jsem také její podobiznu. Byla to velice krásná žena. Zemřela na tyfus rok předtím, než jsem se s ním seznámil."
"Nespojujete jeho minulost v Americe s nějakým konkrétním místem?"
"Mluvil přede mnou o Chicagu. To město dobře znal a pracoval tam. Zmiňoval se o uhelných pánvích a oblastech, kde se těží železná ruda. Svého času zřejmě hodně cestoval."
"Zajímal se o politiku? Měl ten tajný spolek něco společného s politikou?"
"Ne, Douglas se o politiku nestaral."
"Nemáte důvod k domněnce, že šlo o zločinecký spolek?"
"Vyloučeno. V životě jsem nepoznal poctivějšího člověka."
"Bylo na jeho životě v Kalifornii něco zvláštního?"
"Nejradši zůstával a pracoval na našem podílu v horách. Pokud to bylo možné, vyhýbal se lidem a nikam nechodil. To mě prvně přivedlo na myšlenku, že ho někdo pronásleduje. Když potom tak náhle odjel do Evropy, byl jsem si jist, že jsem se nemýlil. Mám za to, že dostal nějaké varování. Asi za týden po jeho odjezdu se tam po něm shánělo šest mužů."
"Co to bylo za lidi?"
"Taková banda - no, šel z nich strach. Objevili se na mém podílu a chtěli vědět, kde Douglas je. Řekl jsem jim, že odcestoval do Evropy a že nevím přesně kam. Nic dobrého mu nechtěli - to bylo vidět na první pohled."
"Byli to Američani - Kaliforňané?"
"Jestli Kaliforňané, to nevím, ale Američani docela jistě. Horníci to ale nebyli. Nevím, co byli zač, ale byl jsem rád, když mi ukázali záda."
"To bylo před šesti lety?"
"Skoro před sedmi."
"Pak jste ale byli společně v Kalifornii pět let, když je celá ta záležitost stará nejméně jedenáct let."
"Ano, to je správné."
"Muselo jít o velice vážnou mstu, jestliže neochabla ani po tak dlouhé době. Nemohlo jít o žádnou maličkost, když po něm pásli tak urputně a vytrvale."
"Myslím, že mu to kalilo celý život. Nikdy to ani na okamžik nepustil z hlavy."
"Když ale někomu hrozí nebezpečí a ten člověk ví jaké, nezdá se vám, že má požádat o ochranu policii?"
"Šlo možná o nebezpečí, proti němuž je každá obrana marná. Jednu věc byste měl vědět: stále u sebe nosil zbraň, nikdy nedal revolver z kapsy. Včera v noci byl ale bohužel v županu a revolver zůstal v ložnici. Hádám, že myslel, že je v bezpečí, když je padací most zvednutý."
"Rád bych si ty údaje trochu upřesnil," řekl MacDonald. "Je to už plných šest let, co Douglas opustil Kalifornii. Vy jste ho následoval o rok později, že?"
"Ano, rok nato."
"A ženatý byl pět let. Musil jste se tedy vrátit někdy v době, kdy se ženil."
"Asi měsíc před svatbou. Byl jsem mu za svědka."
"Znal jste paní Douglasovou před svatbou?"
"Neznal. Nebyl jsem v Anglii dobrých deset let."
"Potom jste se s ní ale vídal dost často, že?"
Barker se na detektiva přísně podíval.
"Potom jsem vídal dost často jeho," odpověděl. "Jestliže jsem se vídal i s ní, pak jedině proto, že člověk nemůže navštěvovat muže a neznat se s jeho ženou. Domníváte-li se, že je nějaká souvislost - -"
"Nedomnívám se nic, pane Barkere. Jsem nucen ptát se na všechno, co by mohlo případ nějak vysvětlit. Ani v nejmenším vás nechci urazit."
"Některé dotazy bývají urážlivé," odpověděl Barker.
"Nejde nám o nic než o fakta. Je ve vašem zájmu a v zájmu všech, aby byla objasněna. Neměl pan Douglas nic proti tomu, že se přátelíte s jeho ženou?"
Barker ještě víc zbledl a jeho velké, silné ruce se křečovitě zaklesly do sebe.
"Nemáte právo dávat mi takovéhle otázky!" vykřikl. "Jak to souvisí s věcí, kterou vyšetřujete?"
"Musím tu otázku opakovat."
"Prosím, já ale na ni odmítám odpovědět."
"Odmítnout můžete, ale uvědomte si, že odmítnutí je také odpověď, poněvadž když nemáte co skrývat, nemusíte se odpovědi bát."
Barker chvíli stál, ošklivě se mračil a hustá, černá obočí se mu stáhla v usilovném zamyšlení. Pak zvedl oči a usmál se. "Dobrá, pánové, doufám, že děláte jen to, co je vaše povinnost, a v tom případě nemám právo vám v tom překážet. Jen bych vás prosil, abyste s tou věcí neobtěžovali paní Douglasovou, poněvadž na tu už toho bylo dost. Mohu vám říct, že nebožtík Douglas měl jen jednu chybu, a to byla žárlivost. Mě měl rád - nikdo nemůže mít přítele raději. Svou ženu miloval vášnivě. Byl šťastný, když jsem se tu objevil, a pořád mě sem zval. A přesto, kdykoli jsem s jeho ženou hovoříval, nebo když se zdálo, že si jsme navzájem sympatičtí, zmocnil se ho záchvat žárlivostí, neovládl se a byl s to říct mi ledacos nepěkného. Nejednou jsem se zapřísáhl, že právě z toho důvodu se tu už neobjevím, ale pak mi zas psával tak pokorné a prosebné dopisy, že jsem prostě musel přijet. Můžete mi ale věřit, pánové, kdybych se měl na místě propadnout, že nikdo na světě neměl věrnější a oddanější ženu - a za sebe mohu prohlásit, že loajálnějšího přítele, než jsem byl já, by stěží hledal."
Říkal to opravdově a procítěně, ale inspektor MacDonald přesto ještě nehodlal přejít na jiné téma.
"Víte, že někdo stáhl mrtvému z prstu snubní prsten?" zeptal se.
"Zdá se," řekl Barker.
"Jak to myslíte - ,zdá se'? Víte přece, že je to fakt."
Barker se zatvářil zmateně a nerozhodně.
"Když jsem řekl ,zdá se', měl jsem na mysli možnost, že si prsten stáhl sám."
"Pouhá skutečnost, že prsten zmizel - ať už ho stáhl kdokoli -, jasně napovídá, že tragédie nějak souvisí s manželstvím, ne?"
Barker pokrčil rozložitými rameny.
"Netroufám si tvrdit, co to napovídá," odpověděl. "Jestli to ale má být narážka, že se to snad nějak dotýká cti zmíněné dámy," - oči mu na okamžik zasvítily, ale s patrným úsilím vzápětí své city potlačil - "pak tedy jste na špatné stopě. Víc vám říci nemohu."
"Pro tuto chvíli jsem s otázkami u konce, aspoň myslím," řekl MacDonald odměřeně.
"Jen ještě jednu maličkost," poznamenal Sherlock Holmes. "Když jste vešel do pokoje, hořela na stole jen svíčka, že?"
"Ano, jen svíčka."
"V jejím světle jste viděl, že se stalo něco hrozného?"
"Ovšem."
"Hned jste zazvonil o pomoc?"
"Ano."
"A ta přišla velice rychle?"
"Asi tak za minutu."
"Nicméně když přišli, spatřili, že svíčka je sfouknutá a svítí lampa. To mi připadá velice pozoruhodné."
Barker se opět zatvářil poněkud nerozhodně.
"Nic pozoruhodného na tom nevidím, pane Holmesi," řekl po chvilce váhání. "Svíčka svítila jak za dušičky, hned mě napadlo, že musím mít lepší světlo. Lampa stála na stole, a tak jsem ji rozsvítil."
"A svíčku jste sfoukl?"
"Přesně tak."
Další otázky už mu Holmes nedal. Barker se pomalu podíval po nás všech, otočil se a vyšel z pokoje. Zdálo se mi, že má v očích cosi jako vzdor.
Inspektor MacDonald poslal paní Douglasové lístek, že na ni počká v jejím pokoji, ale odpověděla nám, že přijde do jídelny. Teď tedy vešla - vysoká a krásná žena, asi třicetiletá, velice rezervovaná a zdrženlivá, vůbec ne tragická a zlomená postava, jakou jsem si představoval. Je sice pravda, že měla bledou a ztrápenou tvář jako člověk, který přestál těžký otřes; chovala se ale klidně a její krásně modelovaná ruka, spočívající na hraně stolu, byla stejně pevná jako moje. Její smutné, prosebné oči po nás bloudily s podivně tázavým výrazem, který pojednou vyústil v nečekanou otázku.
"Už jste něco vypátrali?" zeptala se.
Byla to jen má fantazie, když se mi zazdálo, že v jejím hlase slyším spíš spodní tón obav než naděje?
"Podnikli jsme veškeré kroky, paní Douglasová," řekl inspektor. "Můžete se spolehnout, že nic nezanedbáme."
"Penězi nešetřte," řekla bezbarvým, monotónním hlasem. "Přeji si, aby se udělalo opravdu všechno."
"Snad byste nám mohla říct něco, co by celou věc nějak objasnilo."
"Obávám se, že ne, ale řeknu vám vše, co vím."
"Slyšeli jsme od pana Barkera, že jste vlastně ani neviděla - že jste vůbec nebyla v místnosti, kde k tragédii došlo?"
"Ne, zastavil mě na schodech. Prosil mě, abych se vrátila k sobě do pokoje."
"Správně. Slyšela jste výstřel a hned jste šla dolů."
"Oblékla jsem si župan a pak jsem šla dolů."
"Jaký čas mohl uplynout od chvíle, kdy jste uslyšela výstřel, do okamžiku, kdy vás pan Barker zastavil na schodech?"
"Dvě tři minuty, nevím přesně. V takové chvíli člověk čas neodhadne. Prosil mě, abych nechodila dál. Tvrdil, že už stejně nemohu nic udělat. Paní Allenová, naše hospodyně, mě znova odvedla nahoru. Bylo to všechno jako hrůzný sen."
"Mohla byste aspoň přibližně určit, jak dlouho byl manžel v přizemí, než jste uslyšela výstřel?"
"Ne, to vám nemohu říct. Šel tam ze svého toaletního pokoje a neslyšela jsem ho odcházet. Obešel každý večer celý dům, poněvadž se bál ohně. Byla to jediná věc, o které vím, že z ní měl obavy."
"Na to jsem se vás právě chtěl zeptat, paní Douglasová. Znala jste svého manžela jen z Anglie, že?"
"Ano. Vzali jsme se před pěti lety."
"Nezmínil se vám někdy o něčem, co se stalo v Americe a z čeho by pro něho mohlo plynout nějaké nebezpečí?"
Paní Douglasová se důkladně zamyslela, než odpověděla.
"Ano," řekla konečně. "Vždycky jsem cítila, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Nechtěl ale o tom se mnou mluvit. Ne proto, že by mi nedůvěřoval - mezi námi byla naprostá láska a důvěra - nepřál si prostě, abych se kvůli tomu vyděsila. Myslel, že bych na to zbytečně myslela a trápila se tím, a proto mlčel."
"A jak jste to tedy věděla?"
Tvář paní Douglasové se rozsvítila náhlým úsměvem.
"Myslíte, že je možné, aby manžel celý život skrýval nějaké tajemství a žena, která ho miluje, o tom neměla ani tušení? Poznala jsem to z nejrůznějších náznaků, především z toho, že o některých událostech ze svého pobytu v Americe nechtěl vůbec mluvit. Poznala jsem to z jistých opatření, která učinil, i ze slov, která mu občas uklouzla. Poznala jsem to ze způsobu, jak se díval na neznámé lidi, když se odněkud nečekaně objevili. Věděla jsem s naprostou jistotou, že má nějaké mocné nepřátele, že věří, že mu jsou na stopě a že se před nimi má stále na pozoru. Věděla jsem to tak bezpečně, že jsem po celá ta léta byla strachy bez sebe, když přišel domů později, než jsem ho čekala."
"Smím se vás zeptat," řekl Holmes, "co to bylo za slova, která tak upoutala vaši pozornost?"
"Údolí strachu," odpověděla paní Douglasová. "To byl výraz, kterého použil, když jsem se ho vyptávala. ,Byl jsem v Údolí strachu a dodnes jsem se z něho nedostal.' ,A z toho Údolí strachu se nedostaneme nikdy?' ptávala jsem se ho, když jsem viděla, že je vážnější než jindy. ,Někdy si myslím, že snad nikdy,' odpovídal mi."
"Jistě jste se ho zeptala, co tím Údolím strachu myslí, ne?"
"Ovšem, ale vždycky velice zvážněl a jenom potřásl hlavou. ,Stačí, že v tom jeho prokletém stínu musí být jeden z nás,' řekl. ,Dej bůh, aby ten stín nikdy nepadl na tebe.' Bylo to nějaké skutečné údolí, kde žil a kde se mu přihodilo něco strašného - to vím zcela jistě - ale víc vám říct nemohu."
"A nezmínil se nikdy o žádných jménech?"
"Jednou ano. Před třemi lety měl ošklivý úraz na honu a blouznil potom v horečce. Vzpomínám si, že se mu tehdy pořád vracelo na rty jedno jméno. Opakoval je se vztekem a zároveň s jakousi hrůzou. To jméno bylo McGinty - velmistr McGinty. Když se uzdravil, ptala jsem se ho, kdo to je, ten velmistr McGinty, a čí je to mistr. ,Chválabohu, že ne můj!' odpověděl mi se smíchem a víc jsem z něho nedostala. Mezi tím velmistrem McGintym a Údolím strachu však byla nějaká souvislost."
"Ještě jednu věc bych chtěl vědět," řekl inspektor MacDonald. "Vy jste se s panem Douglasem seznámila v jednom londýnském penziónu a tam také jste se zasnoubili, že? Bylo na vaší svatbě něco romantického, něco tajemného nebo záhadného?"
"Bylo to romantické, to ano. Svatba je vždycky romantická. Nic záhadného na ní ale nebylo."
"Neměl žádného soka?"
"Neměl. Nebyla jsem zadaná."
"Nepochybně jste slyšela, že zmizel jeho snubní prsten. Nenapadá vás nějaké vysvětlení? Dejme tomu, že nějaký nepřítel z jeho minulosti ho stopoval a ten zločin spáchal - jaký důvod by mohl mít k tomu, aby mu sebral snubní prsten?"
Na okamžik bych byl přísahal, že paní Douglasové přelétl po rtech slabý, téměř neznatelný stín úsměvu.
"To vám skutečně nemohu říct," odpověděla. "Připadá mi to hrozně divné."
"Nu dobrá, nebudeme vás dál zdržovat. Stejně se omlouváme, že jsme vás museli obtěžovat v takové chvíli," řekl inspektor. "Pár maličkostí tu nepochybně ještě je, ale na ty se vás můžeme zeptat, až to bude potřeba."
Vstala a znova jsem si uvědomil ten letmý tázavý pohled, který nám uštědřila: 'Jaký dojem na vás udělala moje výpověď?' Smysl byl tak jasný, jako by otázku vyslovila nahlas. Pak se nám uklonila a vyklouzla z pokoje.
"Krásná žena - neobyčejně krásná žena," řekl MacDonald zamyšleně, jakmile se za ní zavřely dveře. "A tenhle Barker sem rozhodně jezdíval velice často. Je to muž, který se jistě líbí ženám. Sám připouští, že zavražděný na něho žárlil, a sám bude nejlíp vědět, jaký důvod k žárlivosti měl. Pak tu máme ten snubní prsten. To není věc, kterou bychom mohli pominout. Člověk, který strhne mrtvému snubní prsten - - Co tomu říkáte, pane Holmesi?"
Můj přítel seděl s hlavou zabořenou do dlaní, zcela pohroužen do svých úvah. Teď ale vstal a zazvonil.
"Amesi," zeptal se, když sluha vešel, "kde je v téhle chvíli pan Cecil Barker ř"
"Hned se podívám."
Za okamžik se vrátil a sdělil nám, že pan Barker je v zahradě.
"Nevzpomínáte si, Amesi, co měl pan Barker na nohou včera v noci, když jste za ním přišel do pracovny?"
"Vzpomínám, pane Holmesi. Měl domácí trepky. Boty jsem mu přinesl, až když odcházel pro policii."
"Kde jsou ty trepky teď?"
"Pořád ještě jsou v hale pod židlí."
"Výborně, Amesi. Záleží totiž velice na tom, abychom věděli, které stopy tam zanechal pan Barker a které jsou toho člověka, co přišel zvenčí."
"Jistě, pane. Všiml jsem si, že měl trepky umazané od krve. To jsem ale já měl také."
"Pochopitelně - když uvážíme, v jakém stavu pokoj byl. Výborně, Amesi. Budeme-li vás potřebovat, zazvoníme."
Za pár minut jsme už zas byli v pracovně. Holmes s sebou přinesl z haly soukenné trepky, jak si Ames dobře všiml, obě podrážky byly celé černé od krve.
"To je divné!" zabručel Holmes, který stál ve světle dopadajícím z okna a neobyčejně pozorně trepky prohlížel. "Velice divné!"
Pak se pružně sehnul - v takových chvílích mi vždycky připomínal kocoura - a přiložil trepku na krvavou stopu na parapetu. Přesně se shodovala s obrysem podrážky. Neřekl nic a usmál se na své kolegy.
Inspektora proměnilo vzrušení ve zcela jiného člověka. Jeho skotský přízvuk zadrkotal jako hůl o laťkový plot.
"No ne," vykřikl, "že mě to dřív nenapadlo! Barker tu stopu na okně udělal sám. Je o hodně širší než normální podrážka. Neušlo mi, když jste říkal, že ji musela udělat plochá noha - a tady máme vysvětlení. Co tím ale sledoval, pane Holmesi - co tím sledoval?"
"Hm - co tím sledoval?" opakoval zamyšleně můj přítel.
White Mason se zasmál a zamnul si buclaté ruce s uspokojením odborníka.
"Řekl jsem vám, že je to případ velkého formátu!" zvolal. "A vidíte, že jsem měl pravdu!"
KAPITOLA VI
SVĚTLO ROZBŘESKU

Všichni tři detektivové měli ještě spoustu detailů, která si chtěli prošetřit, a tak jsem se sám vrátil do našich skromných pokojů ve vesnickém hostinci; ještě předtím jsem se však vydal na malou procházku po malebné starobylé zahradě, která obklopovala zámek z obou stran. Kolem dokola ji lemovaly řady prastarých tisů, prořezaných do prapodivných tvarů. Mezi nimi byl pruh nádherného trávníku se starými slunečními hodinami uprostřed a celek působil uklidňujícím a líbezným dojmem, který moje otřesené nervy s úlevou uvítaly. V té hluboce pokojné atmosféře se dalo zapomenout - nebo vzpomínat jen jako na fantastický zlý sen - na setmělou pracovnu, kde na podlaze leželo zhroucené, krví potřísněné mrtvé tělo. A přece, když jsem procházel zahradou a pokoušel jsem se ponořit duši do jejího hojivého balzámu, stala se zvláštní událost, která mě opět vrátila k celé tragédii a zanechala ve mně krajně nepříznivý dojem.
Řekl jsem už, že zahradu lemovaly řady ozdobných tisů. Na nejvzdálenějším konci zahrady byly tak husté, že tvořily souvislý živý plot. Na druhé straně tohoto plotu byla kamenná lavička, skrytá očím každého, kdo se k ní blížil od domu. Když jsem k tomu místu přicházel, uslyšel jsem dva hlasy - nějakou poznámku, pronesenou hlubokým mužským hlasem, na niž odpověděl jasný, zvonivý ženský smích. Za okamžik jsem obešel konec plotu a uzřel jsem paní Douglasovou a pana Barkera - dřív než oni zpozorovali mě. Zjev paní
Douglasové mě téměř šokoval. V jídelně byla vážná a zamlklá. Teď z ní však všechen předstíraný smutek spadl. Oči jí svítily radostí ze života a tvář jí dosud zářila veselostí, kterou v ní vyvolala nějaká poznámka jejího společníka. Seděl předkloněný, ruce měl sepjaté, předloktí opřená o kolena, a na jeho smělé, hezké tváři pohrával souhlasný úsměv. Vzápětí, ale přece jen trochu pozdě, si znovu nasadili důstojné masky - jakmile mě zahlédli. Ve spěchu spolu vyměnili dvě tři slova a pak Barker vstal a šel ke mně.
"Promiňte, prosím," řekl, "račte být doktor Watson?"
Odměřeně jsem se uklonil, čímž jsem mu, doufám, dal jasně najevo, jakým dojmem na mě jejich chování zapůsobilo.
"Mysleli jsme, že to nejspíš budete vy, poněvadž vaše přátelství s panem Holmesem je notoricky známé. Nechcete nám obětovat chvilku a pohovořit si s paní Douglasovou?"
Následoval jsem ho s kyselou tváří. V duchu jsem pořád zřetelně viděl tu zohavenou postavu, ležící na podlaze. A tady, pouhých několik hodin po tragédii, směje se jeho žena s jeho nejlepším přítelem za křovím v zahradě, která mu patřila. Pozdravil jsem paní Douglasovou dost upjatě. V jídelně jsem sdílel její zármutek, ale teď se její prosebný pohled setkal s mýma nedojatýma očima.
"Pokládáte mě za pěkně bezcitnou a bezohlednou ženu, viďte?" zeptala se.
Pokrčil jsem rameny.
"To se mě netýká," řekl jsem.
"Jednou mě možná pochopíte. Kdybyste jen věděl -"
"Není třeba, aby to pan doktor Watson věděl," prohlásil rychle Barker. "Jak sám řekl, ani v nejmenším se ho to netýká."
"Ovšem," řekl jsem, "a proto vám snad nebude vadit, když budu pokračovat v procházce."
"Okamžik, pane doktore," zvolala paní Douglasová prosebně. "Mám k vám jednu otázku, na kterou mi nemůže nikdo na světě odpovědět líp než vy, a odpověď je pro mne možná velice důležitá. Znáte pana Holmese a jeho vztahy k policii líp než kdokoli jiný. Dejme tomu, že bychom se mu s něčím důvěrně svěřili; myslíte, že by s tou informací nevyhnutelně seznámil i detektivy?"
"Ano, o to nám jde," řekl dychtivě Barker. "Pracuje pan Holmes samostatně, nebo se s nimi ve všem ztotožňuje?"
"Nejsem si jist, jestli mám právo o takových věcech mluvit."
"Snažně vás o to prosím, pane doktore. Ujišťuji vás, že nám - mně velice pomůžete, jestliže nám v téhle věci poradíte."
Její hlas byl tak plný upřímnosti, že jsem na okamžik zapomněl na její lehkovážnost a vyhověl jejímu přání.
"Pan Holmes pátrá na svou vlastní pěst," řekl jsem. "Je svým vlastním pánem a může jednat tak, jak sám uzná za vhodné. Zároveň však může cítit loajalitu vůči úředníkům, kteří s ním pracují na stejném případě a nezatajit před nimi nic, co by jim pomohlo přivést zločince do rukou spravedlnosti. Víc vám říct nemohu a pro podrobnější informaci byste se měli obrátit přímo na pana Holmese."
Po těchto slovech jsem zvedl klobouk a pokračoval ve své cestě, zanechav je sedět v úkrytu za živým plotem. Když jsem plot obcházel na druhém konci, ohlédl jsem se a uviděl, že spolu stále zaujatě rozmlouvají, ale poněvadž mě sledovali očima, bylo mi jasné, že námětem jejich debaty je rozhovor se mnou.
"O žádné důvěrnosti se jich neprosím," řekl Holmes, když jsem mu oznámil, co se stalo. Strávil celé odpoledne na zámku v poradách s oběma kolegy a vrátil se kolem páté vyhladovělý jako vlk a hned se vrhl na vydatnou svačinu, kterou jsem mu objednal. "Žádné důvěrnosti, Watsone; s tím pak bývají jenom potíže, když je třeba provést zatčení pro spiknutí a vraždu."
"Myslíte, že k tomu dojde?"
Byl ve své nejveselejší a nejroztomilejší náladě.
"Milý Watsone, až zkonzumuji tohle čtvrté vejce, ochotně vás zasvětím do celé situace. Neříkám, že jsme už vyšetřili všechno - zdaleka ne - až ale najdeme tu chybějící druhou činku -"
"Činku!"
"Proboha, Watsone, cožpak vám dosud nedošlo, že tenhle případ stojí a padá s tou pohřešovanou činkou? No nic, nemusíte se kvůli tomu trápit, poněvadž - mezi námi řečeno - ani inspektor Mac, ani ten znamenitý místní detektiv také nepochopili, že jde o nesmírně závažnou okolnost. Jedna činka, Watsone! Zkuste si představit atleta s jednou činkou. Uvědomte si, k jak jednostrannému rozvoji svalstva by to vedlo - o akutním nebezpečí zkřivené páteře ani nemluvě. Hrozné pomyšlení, Watsone - hrozné!"
Seděl s ústy plnými topinky a v očích mu čtverácky zajiskřilo, když pozoroval, jak jsem s rozumem v koncích. Pouhý pohled na jeho báječný apetit neklamně svědčil o úspěchu, poněvadž jsem měl velice živé vzpomínky na dny a noci, kdy neměl na jídlo ani pomyšlení, kdy se jeho znejistělý důvtip mořil s nějakým
problémem, zatímco vyzáblé rysy jeho tváře vystupovaly ještě ostřeji v askezi absolutního soustředění. Konečně si zapálil dýmku, pohodlně se opřel ve výklenku starého vesnického hostince a pomalu, v poznámkách na okraj, se rozpovídal o celém případu, spíš jako člověk, který myslí nahlas, než jako vypravěč podávající souvislou zprávu.
"Lež, Watsone - lež jako věž, nestoudná, nehorázná a drzá lež vítá nás hned na prahu tohoto případu. Celá ta historie, kterou nám vyprávěl Barker, je lež. Barkerovu historii ale potvrzuje paní Douglasová. Proto lže také. Lžou oba a jsou spolu domluveni. Takže teď máme před sebou jasný problém - proč lžou a jaká je pravda, kterou se tak usilovně snaží zatajit? Pokusme se, Watsone, zda my dva dokážeme tu lež odhalit a rekonstruovat pravdu!
Jak vím, že lžou? Poněvadž jde o nešikovný výmysl, který prostě nemůže být pravdivý. Uvažujte! Podle toho, co nám vyprávěli, neměl vrah po spáchání činu ani celou minutu na to, aby stáhl mrtvému z prstu prsten, který byl pod jiným prstenem, a ten horní mu znovu nasadil - což by rozhodně nikdy nedělal - a na to, aby položil vedle oběti ten zvláštní lístek. Trvám na tom, že to je nemožné. Můžete namítnout - ale příliš si vážím vašeho úsudku, Watsone, než abych čekal, že to uděláte - můžete mi namítnout, že prsten byl sňat z prstu dřív, než byl Douglas zabit. Skutečnost, že svíčka hořela jen krátký čas, dokazuje, že na místě činu nedošlo k žádnému delšímu rozhovoru. Soudě podle toho, co jsme slyšeli o jeho nebojácné povaze, nebyl Douglas člověk, který by si jen tak nechal vzít snubní prsten, ba zdá se nepravděpodobné, že by jej byl vůbec vydal. Kdepak, Watsone, vrah byl se svou obětí hezkou chvíli sám a svítila přitom lampa. O tom nemám nejmenších pochyb. Příčinou smrti však nesporně byl výstřel z pušky. Proto muselo být z pušky vystřeleno o něco dřív, než nám ti dva tvrdí. V takové věci se však nikdo nemůže mýlit. A proto máme co činit s uváženým spiknutím dvou lidí, kteří výstřel slyšeli - pana Barkera a paní Douglasové. Když ještě navíc mohu dokázat, že krvavý otisk na okenním parapetu udělal Barker se záměrem svést policii na falešnou stopu, jistě uznáte, že se síť začíná stahovat kolem něho.
Dál si musíme položit otázku, v kolik hodin se vražda skutečné stala. Do půl jedenácté po domě chodilo služebnictvo, takže před tímto časovým limitem k ní rozhodně nedošlo. Ve tři čtvrtě na jedenáct už byli všichni ve svých pokojích, s výjimkou Amese, který byl v komoře. Když jste nás dnes odpoledne opustil, udělal jsem si pár zkoušek a přesvědčil jsem se, že žádný hluk, který MacDonald tropil v pracovně, nepronikl ke mně do komory, pokud byly zavřeny všechny dveře. To ovšem neplatí o pokoji hospodyně - ten není tak daleko v chodbě a nejasně jsem v něm zaslechl hlas, když MacDonald hodně křičel. Rána z brokovnice bývá do značné míry ztlumena, když je vystřeleno z těsné blízkosti, což je náš případ. Nezněla by příliš hlasitě, ale v nočním tichu by hluk do pokoje paní Allenové jistě pronikl. Sama nám řekla, že je trochu nahluchlá, ale nicméně ve své výpovědi uvedla, že asi půl hodiny předtím, než vznikl poplach, uslyšela nějakou ránu - jako přibouchnutí dveří. Půl hodiny před poplachem - to bylo tři čtvrtě na jedenáct. Nepochybuji, že ve skutečnosti slyšela výstřel z pušky a že to byl pravý okamžik vraždy. Je-li tomu tak, musíme dál zjistit, co mohl dělat pan Barker a paní Douglasová - za předpokladu, že právě oni nejsou vrahové - od tři čtvrtě na jedenáct, kdy je hluk výstřelu přivedl dolů, do čtvrt na dvanáct, kdy zazvonili a shromáždili služebnictvo. Co mezitím dělali, proč nezpůsobili poplach hned? To je otázka, před kterou stojíme, a až na ni budeme znát odpověď, budeme nesporně mnohem blíž k rozřešení celého problému."
"Jsem přesvědčen," řekl jsem, "že ti dva jsou domluveni. Ona musí být naprosto bez citu a bez srdce, když dokáže tak klidně sedět a smát se nějakému vtipu pouhých pár hodin poté, co byl její manžel zavražděn."
"Máte pravdu. Ostatně ani její vlastní výpověď na ni nevrhá nejlepší světlo. Dobře víte, Watsone, že nepatřím k horoucím obdivovatelům ženského pohlaví, ale životní zkušenost mě poučila, že jen málo žen, které mají ke svým mužům pouhou špetku úcty, dalo by se několika slovy odradit od návštěvy u těla mrtvého manžela. Kdybych se někdy oženil, Watsone, doufám, že by má žena ke mně chovala vřelejší city, než aby se dala někam odvést hospodyní, kdyby má mrtvola ležela pár metrů od ní. Narežírovali to špatně, poněvadž i ten nejprimitivnější vyšetřovatel si musí všimnout, že tu naprosto chybí obligátní ženský nářek. Když nic jiného, tahle okolnost sama o sobě by ve mně vzbudila podezření, že šlo o předem domluvené spiknutí."
"Vy si tedy opravdu myslíte, že tu vraždu má na svědomí Barker a paní Douglasová?"
"Dáváte nepříjemně přímé otázky, Watsone," řekl Holmes a pohrozil mi dýmkou. "Střílíte po mně jak z pušky. Kdybyste to formuloval tak, zda paní Douglasová a Barker vědí o vraždě pravdu a zda se smluvili, že ji zatají, mohl bych vám dát uspokojivou odpověď. Jsem přesvědčen, že pravdu znají. Váš krajní předpoklad ale není tak jasný. Zamysleme se na okamžik nad obtížemi, které mluví proti němu.
Předpokládejme, že ti dva jsou spojeni pouty hříšné lásky a že se odhodlali zbavit se muže, který jim stojí v cestě. Je to odvážný předpoklad, neboť diskrétní dotazy mezi služebnictvem a ostatními jej v ničem nepotvrdily. Naopak, máme dost svědectví o tom, že manželé Douglasovi se velice milovali."
"To nemůže být pravda. Jsem si tím jist," řekl jsem ve vzpomínce na krásnou, usmívající se tvář v zahradě.
"Možná. Přinejmenším ten dojem vzbuzovali. Můžeme však předpokládat, že jde o mimořádně prohnaný pár, který v tomto ohledu dokáže všechny oklamat a který se smluví, že manžela zavraždí. Manžel je však náhodou člověk, jemuž hrozí nějaké nebezpečí -"
"To ale víme jen od nich."
Holmes vypadal zamyšleně.
"Chápu vás, Watsone. Rozvíjíte teorii, podle níž všechno, co nám od začátku řekli, je lež. Podle vás nikdy neexistovala žádná skrytá hrozba, žádná tajná společnost, žádné Údolí strachu, žádný velmistr XY - nic z toho. To je jisté dobrá, dalekosáhlá generalizace. Podívejme se, kam nás dovede. Ti dva si k vysvětlení zločinu vymyslí tuhle teorii. Později ji zvěrohodní tím, že nechají v parku bicykl jako důkaz o existenci někoho, kdo přišel zvenčí. Skvrna na okenním parapetu podporuje tutéž domněnku. A právě tak lístek na mrtvole, který mohl být nachystán v zámku. To vše by zapadalo do vaší hypotézy, Watsone. Jenže dál narazíme na hranatá, nepasující fakta, která ne a ne vklouznout na svá místa. Proč ze všech možných zbraní právě brokovnice s upilovanými hlavněmi - a navíc americká? Jak mohli mít jistotu, že na ně výstřel někoho nepřivolá? Byla to vlastně jen náhoda, že se paní Allenová nešla podívat, kdo to bouchl dveřmi. Proč by ten váš provinilý párek tohle všechno dělal, Watsone?"
"Přiznávám se, že to neumím vysvětlit."
"Když se žena a milenec domluví, že společně zavraždí manžela, budou na svou vinu nápadně upozorňovat tím, že mu po smrti stáhnou snubní prsten? Připadá vám to pravděpodobné, Watsone?"
"To tedy ne."
"A dál - i kdybyste dostal nápad nechat venku schovaný bicykl, nerozmyslel byste si to z toho důvodu, že i ten nejhloupější detektiv to musí prokouknout jako falešnou stopu, poněvadž bicykl je první věcí kterou prchající k útěku potřebuje?"
"Žádné vysvětlení mě nenapadá."
"A přece by neměla existovat žádná kombinace událostí, pro niž by lidský důvtip nebyl s to najít vysvětlení. Dovolte, abych vám naznačil možný myšlenkový postup, jen jako cvičení intelektu, bez nároků na pravdivost. Připouštím, že to je pouhá fantazie, ale ta přece často bývá matkou pravdy, ne?
Předpokládejme, že v Douglasově životě opravdu existovala nějaká tajemná vina, nějaké doopravdy hanebné tajemství. Ta také vedla k tomu, že ho kdosi zabil - nějaký mstitel, o němž soudíme, že přišel zvenčí. Tento mstitel - z důvodu, který neumím dosud vysvětlit - stáhl mrtvému snubní prsten. Je klidně možné, že vendetta nějak souvisí ještě s Douglasovým prvním manželstvím a tam je někde důvod k ukradení prstenu. Barker a paní Douglasová přišli do pokoje dřív, než mstitel odešel. Vrah je oba přesvědčil, že každý pokus dát ho zatknout by vedl k zveřejnění nějakého hnusného skandálu. Uvěřili mu a nechali ho raději odejít. Za tím účelem možná spustili padací most, což se dá udělat zcela tiše, a pak jej zase zvedli. Vrah uprchl a měl nějaký důvod k domněnce, že útěk pěšky pro něho bude bezpečnější než na bicyklu. Proto nechal bicykl na místě, kde ho nikdo nenajde dřív, než on bude šťastně za horama. Zatím na tom není nic nemožného, nezdá se vám?"
"Jistě, to všechno je možné," řekl jsem poněkud zdrženlivě.
"Nesmíme zapomínat, Watsone, že ať se tu stalo cokoli, nepochybně to bylo něco mimořádného. Abychom však pokračovali ve své hypotéze - ti dva - ti dva, a neříkám, že nutně musí být viníci, poznali, že po vrahově odchodu se dostali do situace, v níž budou těžko dokazovat, že čin sami nespáchali nebo že při něm aspoň neasistovali. Rychle a poněkud nešikovně se pokusili zvládnout situaci. Stopu na okenním parapetu udělal Barker zakrvácenou trepkou, aby naznačil, kudy pachatel prchal. Výstřel z pušky museli nepochybně slyšet právě oni dva, a způsobili proto poplach přesně tak, jak by to udělali, kdyby bylo všechno v pořádku - jenomže to udělali až půl hodiny po vraždě."
"A jak to všechno chcete dokázat?"
"Podívejte - jestli vrah přišel zvenčí, lze ho vypátrat a dopadnout. To by byl vůbec nejlepší důkaz. Kdyby se to však nestalo - nu, vědecké možnosti nejsou ještě ani zdaleka vyčerpány. Myslím, že večer strávený v té pracovně o samotě mi velice pomůže."
"Večer strávený o samotě?"
"Ano. Chci tam jít hned teď. Předem jsem si to domluvil s tím dobrým mužem Amesem, který rozhodně není Barkerovi příliš nakloněn. Posedím si v pracovně a uvidím, zda mi tamější atmosféra nepřinese nějakou inspiraci. Věřím v to, čemu se říká genius loci. Vy se usmíváte, příteli Watsone. Nu - uvidíme. Mimochodem, máte s sebou ten svůj veliký deštník?"
"Tady je."
"Když dovolíte, půjčím si ho."
"S radostí - ale to je přece ubohá zbraň! Jestli hrozí nějaké nebezpečí -"
"Nic vážného, milý Watsone, jinak bych vás jistě požádal o doprovod. Ten deštník si ale vezmu. Momentálně čekám už jen na návrat našich kolegů z Tunbridge Wellsu, kde se teď pokoušejí vypátrat pravděpodobného majitele bicyklu."
Už se setmělo, když se inspektor MacDonald a White Mason vrátili ze své výpravy; přišli však celí rozzáření a oznamovali, že udělali velký pokrok v pátrání.
"Přiznám se bez mučení, že jsem měl jisté pochybnosti, jestli vůbec někdo cizí v tomhle případu existuje," řekl MacDonald, "ale mýlil jsem se. Bicykl jsme identifikovali a máme i popis pachatele, což znamená, že jsme urazili značný kus cesty."
"To už vypadá jako začátek konce," řekl Holmes. "Gratuluji vám oběma z celého srdce."
"Díky. Krátce a dobře, vyšel jsem z faktu, že pan Douglas se zdál rozčilený už den před vraždou, kdy byl v Tunbridge Wellsu. Muselo to proto být v Tunbridge Wellsu, kde si uvědomil, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Z toho jsem usoudil, že jestli sem nějaký muž přijel na kole, s největší pravděpodobností přijel z Tunbridge Wellsu. Vzali jsme bicykl s sebou a ukázali jsme jej ve všech hotelech. Ředitel hotelu Eagle Commercial jej ihned poznal a řekl nám, že patří nějakému Hargraveovi, který si u nich před dvěma dny pronajal pokoj. Neměl prý nic než ten bicykl a malý kufřík. Do knihy hostů se zapsal jménem a uvedl, že přijíždí z Londýna, adresu bydliště však neudal. Kufřík byl vyrobený v Londýně a věci v něm nepochybně pocházely z Anglie, ale ten člověk prý byl určitě Američan."
"Výborně," řekl Holmes radostně, "opravdu jste udělali kus znamenité práce, zatímco my jsme tu s přítelem seděli a spřádali pouhé teorie. Je to pro nás poučení, že praxi nelze podceňovat, pane Macu."
"Věru - přesně tak, pane holmesi," řekl inspektor s uspokojením.
"To všechno ale zapadá do vašich teorií," poznamenal jsem.
"Možná že ano, možná že ne. Povězte nám to ale do konce, pane Macu. Nebylo tam nic, podle čeho byste mohli toho člověka identifikovat?"
"Bylo toho tak málo, že je jasné, že si dal velkou práci s tím, aby neprozradil svou totožnost. Nenašly se žádné papíry, žádné dopisy, ba ani žádné nášivky na šatech. Na stole v jeho pokoji ležela cyklistická mapa zdejšího hrabství. Odejel z hotelu na bicyklu včera ráno po snídani a do chvíle, než jsme se po něm začali ptát, nikdo o něm nic neslyšel."
"To mě právě trochu mate, pane Holmesi," řekl White Mason. "Kdyby ten člověk nechtěl, aby se o něm mluvilo a nestrhl se kolem něho poprask, nejspíš by se tam vrátil a zůstal v hotelu jako nenápadný turista. Takhle ale musel vědět, že ho ředitel hotelu ohlásí policii jako pohřešovaného a že jeho zmizení bude uváděno do souvislosti s vraždou."
"Tak bychom si to představovali my. Poskytl vám ale přesto důkaz mazanosti, aspoň do této chvíle, poněvadž jsme ho dosud nedopadli. A co jeho popis - ten máte?"
MacDonald zalistoval ve svém zápisníku.
"Tady máme všechno, co nám o něm mohli uvést. Nezdá se, že by si ho nějak zvlášť povšimli, ale přece se jen vrátný, úředník v recepci a pokojská shodli alespoň na několika bodech. Ten člověk měřil asi metr pětaosmdesát, mohlo mu být asi padesát let, měl mírně prošedivělé vlasy, šedivý knír, zahnutý nos a tvář, kterou všichni popisovali jako divokou a krajně nepříjemnou."
"Nu, kromě toho výrazu se ten popis klidně hodí třeba na samotného Douglase," řekl Holmes. "Bylo mu také něco přes padesát, měl mírně prokvetlé vlasy, šedivý knír a byl přibližně stejně vysoký. Zjistili jste ještě něco jiného?"
"Měl na sobě šaty z těžké šedé látky, námořnickou kazajku, krátký hnědavý převlečník a měkkou čepici."
"A co ta brokovnice?"
"Ta neměří ani šedesát centimetrů. Docela dobře ji mohl mít v tom kufříku nebo ji mohl nést pod převlečníkem."
"A jak podle vás tohle všechno ovlivní náš případ?"
"Nu, prostě, pane Holmesi," řekl MacDonald, "až toho člověka dopadneme - a můžete se spolehnout, že jsem jeho popis telegraficky rozeslal na všechny strany pět minut poté, co jsem se jej dověděl - až ho dopadneme, budeme s to posoudit to líp. Ale i tak jsme nesporně urazili pěkný kus cesty. Víme, že nějaký Američan, uvádějící, že se jmenuje Hargrave, přijel přede dvěma dny do Tunbridge s bicyklem a kufříkem. V kufříku měl brokovnici s upilovanými hlavněmi, takže je jisté, že přijel s úmyslem spáchat zločin. Včera ráno odjel na bicyklu na zámek; pušku měl schovanou pod převlečníkem. Pokud jsme zjistili, nikdo ho neviděl přijet, ale nemusel jet přes vesnici, aby se dostal k bráně do parku, a po silnici jezdí spousta cyklistů. Bicykl pravděpodobně hned ukryl do křoví, kde jej nalezli, a je možné, že se tam ukryl i sám, pozoroval zámek a čekal, až pan Douglas vyjde ven. Brokovnice není nejvhodnější zbraň, má-li jí být použito v domě, ale on měl v úmyslu použít jí venku, a pak má brokovnice nepopíratelné výhody, poněvadž se z ni nedá
netrefit a výstřely z brokovnice jsou na anglickém venkově tak obvyklé, zvlášť když jsou v okolí honební revíry, že se nad nimi nikdo příliš nepozastavuje."
"To je všechno zcela jasné!" řekl Holmes.
"Nu, jenomže pan Douglas se neobjevil. Co ten člověk musel udělat pak? Nechal bicykl bicyklem a za soumraku se přikradl k domu. Zjistil, že most je spuštěný a nikde nablízku živá duše. Využil tedy příležitosti a jistě měl připravenou nějakou výmluvu pro případ, že by na někoho narazil. Nepotkal však nikoho. Vklouzl do prvního pokoje, který uviděl, a schoval se tam za záclonu. Měl odtamtud dobrý výhled na padací most, který mezitím zvedli, a tak věděl, že uniknout může jedině přes vodní příkop. Čekal až do čtvrt na dvanáct, kdy pan Douglas - na své obvyklé obchůzce domu - přišel do pokoje. Zastřelil ho a utekl tak, jak si to předem rozvážil. Věděl, že lidé z hotelu popíší bicykl, který se tak stane důkazem proti němu, a proto jej tam nechal a dostal se pomocí nějakého jiného prostředku do Londýna nebo jiného bezpečného úkrytu, který měl předem zajištěný. Co tomu říkáte, pane Holmesi?"
"Nu, jak to vykládáte, zni to dobře a zdá se to jasné, pane Macu. Tohle je závěr, k němuž jste dospěl vy. Já ale dospěl k jinému: domnívám se, že zločin byl spáchán o půl hodiny dřív, než nám ohlásili, že paní Douglasová a pan Barker jsou domluveni a něco před námi tají, že pomohli vrahovi k útěku - nebo alespoň že přišli do pokoje dřív, než vrah uprchl - že naaranžovali falešnou stopu, svědčící o jeho útěku oknem, zatímco s největší pravděpodobností mu spustili padací most, aby mohl odejít po něm. To je můj výklad první poloviny případu."
Oba detektivové zavrtěli hlavou.
"Víte, pane Holmesi, jestli je tohle pravda, pak jsme upadli jen z jedné záhady do druhé," řekl londýnský inspektor.
"A v jistém smyslu do mnohem horší," dodal White Mason.,,Paní Douglasová nikdy v životě nebyla v Americe. Jaký vztah by mohla mít k nějakému americkému vrahovi - vztah, který by byl důvodem k tomu, aby ho kryla?"
"Připouštím, že jsou tu jisté rozpory," řekl Holmes. "Hodlám dnes v noci podniknout menši pátrání na vlastni pěst a je docela dobře možné, že bude na prospěch našemu společnému úsilí."
"Můžeme vám být nápomocni, pane Holmesi?"
"Ne, to ne. Potřebuji jen Watsonův deštník a tmu - nic víc. A Ames - spolehlivý Ames - mi jistě také trochu vyjde vstříc. Všechny úvahy mě neustále vedou zpět k jediné základní otázce - proč by si nějaký atlet trénoval svaly a kostru tak nepřirozeným posilovadlem jako je jedna činka?"
Ze svého samotářského výletu se Sherlock Holmes vrátil až pozdě v noci. Spali jsme v dvoulůžkovém pokoji - nejlepším, jaký v malém venkovském hotelu měli. Už jsem spal a trochu jsem se probral, když přišel.
"Tak co, Holmesi," zabručel jsem, "našel jste něco?"
Stál vedle mne mlčky, se svíčkou v ruce. Pak se jeho vysoká, štíhlá postava ke mně sklonila.
"Poslyšte, Watsone," zašeptal, "nebojíte se spát v jednom pokoji se šílencem, chlapem, který má měknutí mozku, s idiotem, kterému haraší ve věži?"
"Vůbec ne," odpověděl jsem užasle.
"To mám věru štěstí," řekl a tu noc už jsem od něho neslyšel ani slovo.
KAPITOLA VII
ROZŘEŠENÍ

Druhý den ráno, když jsme se nasnídali, našli jsme inspektora MacDonalda a White Masona v malé služebně místní policejní stanice, kde měli zřejmě důvěrnou poradu. Před nimi na stole se vršila hromádka dopisů a telegramů, které pečlivě třídili a zapisovali. Tři z nich si odložili stranou.
"Pořád ještě pátráte po tom prchajícím cyklistovi?" zeptal se Holmes vesele. "Co víte o tom lumpovi nového?"
MacDonald zdrceně ukázal na hromadu korespondence.
"Máme tu hlášení, že byl spatřen v Leicesteru, Nottinghamu, Southamptonu, Derby, East Hamu, Richmondu a na čtrnácti dalších místech. Ve třech městech - v East Hamu, Leicesteru a v Liverpoolu - ho už usvědčili a dokonce i zatkli. Celá Anglie se jen hemží uprchlíky v hnědavých převlečnících."
"Proboha!" řekl Holmes s pochopením. "Poslyšte, pane Macu a pane Masone, chtěl bych vám dát jednu dobrou radu. Když jsem se pouštěl do tohoto případu s vámi, udělal jsem to s výhradou, jak se jistě pamatujete, že vám nebudu prezentovat žádné napůl prokázané teorie, ale že si nechám své nápady pro sebe, ověřím si je a sdělím vám je teprve tehdy, až budu sám přesvědčen, že jsou správné. Z téhož důvodu vám ani v této chvíli nepovím všechno, co mám na mysli. Na druhé straně jsem však slíbil, že s vámi budu hrát
poctivou hru, a proto by ode mne nebylo hezké, abych vás nechal třeba jen na okamžik vynakládat síly na zbytečnou práci. Proto jsem teď ráno přišel a má rada se dá shrnout do několika slov: pusťte ten případ k vodě!"
MacDonald a White Mason užasle civěli na svého proslulého kolegu.
"Domníváte se, že to je beznadějné?" zvolal inspektor.
"Za beznadějný pokládám váš postup. Netvrdím ale, že není naděje zjistit pravdu."
"Je tady ale ten cyklista. Toho jsme si přece nevymysleli. Máme jeho popis, jeho kufřík a bicykl. Ten člověk musí někde být. Proč bychom ho neměli dopadnout?"
"Jistě, jistě - určitě někde je a určitě ho dopadneme, nechci ale, abyste zbytečně mrhali silami v East Hamu nebo v Liverpoolu. Věřím, že dosáhneme výsledku nějakou kratší cestou."
"Něco nám zamlčujete a to od vás není pěkné, pane Holmesi." Inspektor byl rozmrzelý.
"Znáte moje pracovní metody, pane Macu. Nehodlám nic tajit déle, než je třeba. Chci si jen v jistém ohledu ověřit některé detaily, což nebude obtížné; pak se vám odporoučím a vrátím se do Londýna. Výsledky našeho společného pátrání vám budou plně k dispozici. Vděčím vám za tolik, že nemohu jednat jinak; přes veškeré bohaté zkušenosti si nevzpomínám na ojedinělejší a zajímavější problém."
"Nad tím mi zůstává rozum stát, pane Holmesi. Mluvili jsme přece s vámi včera večer, když jsme se vrátili z Tunbridge Wellsu, a vy jste s našimi výsledky v podstatě souhlasil. Co se mezitím stalo, že najednou vidíte případ ve zcela jiném světle?"
"Když se tedy na to ptáte, strávil jsem, jak jsem vám už ostatně řekl, na dnešek v noci několik hodin na zámku."
"Nu a - co se stalo?"
"Ach, na to vám v téhle chvíli mohu dát jen velice povšechnou odpověď. Mimochodem, přečetl jsem si o zámecké budově stručnou, ale neobyčejně jasnou a zajímavou brožurku, která je k dostání za pouhou penci v místní trafice." Při těchto slovech vytáhl Holmes z kapsy u vesty drobnou knížečku, ozdobenou hrubou rytinkou starého zámku. "Mimořádně to zvyšuje zájem o pátrání, milý pane Macu, když se člověk s patřičným porozuměním vžije do historického ovzduší svého okolí. Nedívejte se tak netrpělivě - ujišťuji vás, že i takový popis, málem v holých větách, dokáže vám v duchu vyvolat jistý obraz minulosti. Dovolte, abych vám uvedl příklad. ,Birlstonský zámek, postavený v pátém roce panování Jakuba I. na místě, kde stávala budova mnohem starší, je jedním z nejkrásnějších dochovaných dokladů jakubského sídla, obehnaného vodními příkopy' -"
"Vy si z nás děláte legraci, pane Holmesi!"
"Pst, pst, pane Macu! Tohle je první projev temperamentu, který jsem u vás zaznamenal. Prosím, když vám to jde tak na nervy, nebudu to číst slovo od slova. Řeknu-li vám ale, že je tu zmínka o tom, že roku 1644 zámek dobyl plukovník protikrálovské strany, že se tu za občanské války několik dní skrýval král Charles a byl tu na návštěvě i George II., jistě uznáte, že s tím prastarým domem jsou spojeny různé zajímavé vzpomínky."
"O tom nepochybuji, pane Holmesi, ale to se nás přece netýká, ne?"
"Myslíte, že ne? Široký rozhled, milý pane Macu, patří k základním požadavkům naší profese. Vzájemná souhra myšlenek a nepřímého užitku z rozsáhlých vědomostí přináší mimořádně dobré výsledky. Promiňte tyhle poznámky člověku, který je sice ve věcech zločinu jen amatérským znalcem, ale přece jen je o něco starší a možná i zkušenější než vy."
"Jsem první, kdo vám dá za pravdu," řekl detektiv srdečně. "Připoštím, že dospějete k cíli, ale jdete k němu hotovým labyrintem oklik."
"Dobrá, vrátím se tedy od omšelé historie k čerstvým faktům. Jak už jsem řekl, na dnešek v noci jsem navštívil zámek. Pana Barkera ani paní Douglasovou jsem neviděl. Nezdálo se mi nutné je znepokojovat, ale potěšilo mě, když jsem se doslechl, že paní nijak zvlášť netruchlí a že s chutí povečeřela. Má návštěva platila především dobrému panu Amesovi, s nímž jsem si vyměnil pár zdvořilostních frází a dosáhl od něho svolení, že si mohu chvíli posedět sám v pracovně. Slíbil mi, že se o tom nikomu nezmíní."
"Cože? U mrtvého?" vyhrklo ze mne.
"Ale ne; ten už tam není. Bylo mi řečeno, že jste dovolil, aby tělo odnesli, pane Macu. Pokoj je teď v normálním stavu a strávil jsem v něm poučnou čtvrthodinu."
"Co jste tam hledal?"
"Nu, nerad bych dělal záhadu z tak prosté věci - hledal jsem chybějící činku. V mém hodnocení případu hrála od počátku významnou roli. A nakonec jsem ji našel."
"Kde?"
"Och, zde se dostáváme na hranice neprozkoumaného území. Dovolte, abych zašel o kousek dál, jen o malý kousek, a slibuji vám, že vás zasvětím do všeho, co vím."
"Ochotně přijmeme vaše podmínky," řekl inspektor, "jenomže když nám radíte, abychom případ pustili k vodě - - Proč bychom to proboha měli dělat?"
"Z jednoduchého důvodu, milý pane Macu. Nedošlo vám totiž, po čem vlastně pátráte."
"Vyšetřujeme vraždu Johna Douglase z birlstonského zámku."
"Jistě, to děláte. Neobtěžujte se ale pátráním po záhadném gentlemanovi na bicyklu. Ujišťuji vás, že vás to nikam nepřivede."
"A co tedy navrhujete, abychom dělali?"
"To vám řeknu přesně, jestliže to ovšem uděláte."
"Víte, musím přiznat, že zatím jsme se vždycky přesvědčili, že za vašimi podivnými podmínkami stojí nějaký dobrý důvod. Udělám to, co mi poradíte."
"A vy, pane Masone?"
Venkovský detektiv se bezradně podíval z jednoho na druhého. Sherlock Holmes a jeho metody byly pro něho něco zcela nového.
"Když souhlasí inspektor, nevím, proč bych neměl souhlasit já," řekl posléze.
"Výborně!" zvolal Holmes. "Doporučuji vám tedy oběma pěknou, bezstarostnou procházku po zdejším okolí. Slyšel jsem, že z Birlstone Ridge je prý nádherný výhled na Wealdský hvozd. V nějakém příhodném hostinci se jistě lze zastavit na svačinku, třebaže má neznalost tohoto kraje mi nedovoluje doporučit vám něco konkrétního. Večer pak, unaveni, leč šťastni -"
"Poslyšte, tady přestávají všechny žerty!" rozkřikl se MacDonald a rozhněvaně vstal ze židle.
"Nu prosím, račte tedy strávit den podle libosti," řekl Holmes a bodře ho poplácal po rameni. "Dělejte, nač máte chuť, a jděte, kam chcete, a před soumrakem za mnou přijďte sem, ale určitě - určitě, pane Macu!"
"To už zní rozumněji."
"Byla to výborná rada, ale netrvám na ní, pokud budete tady, až vás budu potřebovat. Ale teď, než se rozejdeme, chci od vás ještě, abyste napsal dopis panu Barkerovi."
"Ano?"
"Když dovolíte, nadiktuji vám ho. Mohu začít?"
Vážený pane! Dospěl jsem k názoru, že je naší povinnosti vypustit vodní příkop, neboť doufám, že bychom mohli najít -
"To nejde," řekl inspektor, "už jsem se na to ptal."
"Pst - ani slovo, milý pane. Pište, co vám říkám."
"Prosím, pokračujte."
"- neboť doufám, že bychom mohli najít něco, co souvisí s naším pátráním. Všechno jsem už zařídil, zítra časné ráno přijdou kopáči a odvedou potok -"
"To je vyloučené!"
"- - odvedou potok; proto se domnívám, se je správné, abych vás o této věci vyrozuměl předem."
"Teď to podepište a pošlete s tím poslíčka asi ve čtyři hodiny. Tou dobou se opět sejdeme tady ve služebně. Až do té chvíle si může každý dělat, co chce, neboť vás ujišťuji, že v pátrání nastala nevyhnutelná pauza."
Schylovalo se už k večeru, když jsme se znova shromáždili. Holmes byl velice vážný, já jsem jen hořel zvědavostí a na obou detektivech bylo vidět na první pohled, že jsou kritičtí a podráždění.
"Tak tedy, pánové," prohlásil můj přítel téměř slavnostně, "teď vás prosím, abyste se mnou všechno ověřili a posoudili sami, zda mě má pozorování opravňují k závěrům, ke kterým jsem dospěl. Večer je chladný, a poněvadž nevím, jak dlouho může náš výlet trvat, prosím vás, abyste si vzali nejteplejší kabáty, jaké máte. Je neobyčejné důležité, abychom byli na místě před setměním, a proto, s vaším dovolením, vyrazíme hned."
Obešli jsme zámeckou zahradu a došli na místo, kde byla díra v plotě. Proklouzli jsme jí a v houstnoucím soumraku jsme kráčeli za Holmesem až k jakémusi křoví, které je přímo naproti hlavnímu vchodu a padacímu mostu. Most nebyl zvednut. Holmes se skrčil za keři vavřínu a my tři jsme následovali jeho příkladu.
"Nu dobrá, a co budeme dělat teď?" zeptal se MacDonald poněkud neomaleně.
"Musíme se vyzbrojit nekonečnou trpělivostí a dělat co nejmenší hluk," odpověděl Holmes.
"Proč tady vlastně vůbec jsme? Vážně si myslím, že byste k nám měl být otevřenější."
Holmes se dal do smíchu.
"Watson tvrdí, že dělám z normálního života drama," řekl. "Mám v sobě nějakou uměleckou žilku, která se stále bouří a vytrvale se domáhá dobře zrežírovaného představení. Naše profese by byla dost fádní a nechutná, pane Macu, kdybychom si občas nezrežírovali scénu tak, aby na ní naše výsledky patřičně vynikly. Přímé obvinění a ruka brutálně dopadající na rameno - co člověk má z takového dénouement? Ale rychlý
zásah, jemně nastražená past, chytrý odhad dalšího vývoje, triumfální obhájení smělých teorií - není to snad pýcha a zadostiučinění naší životní práce? V tomhle okamžiku vás vzrušuje kouzlo situace, prožíváte pocity lovce na číhané. Kam by se to vzrušení podělo, kdybych byl srozumitelný jako jízdní řád? Prosím vás jen o trochu trpělivosti, pane Macu, a všechno vám bude jasné."
"Dobrá, doufám ale, že pýcha, zadostiučinění a všechno to ostatní se dostaví dřív, než tu zmrzneme na rampouch," prohlásil londýnský detektiv s komickou odevzdaností.
Všichni jsme měli dobrý důvod připojit se k jeho povzdechu, neboť čekání bylo opravdu dlouhé a nepříjemné. Na dlouhé, ponuré průčelí starého zámku se pomalu kladly stíny. Studená, vlhká mlha z vodního příkopu nám pronikala až do kostí a drkotali jsme zuby. Nad bránou visela jediná lucerna a v osudné pracovně planula koule nehybného světla. Vše ostatní bylo ponořeno do tmy a ticha.
"Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se pojednou inspektor. "A na co tu vlastně čekáme?"
"Jak dlouho? To nevím o nic líp než vy," odpověděl Holmes poněkud příkře. "Kdyby zločinci řídili své pohyby a činy podle jízdního řádu, jistě by to pro nás pro všechny bylo pohodlnější. A pokud jde o to, nač - račte se podívat, na tohle čekáme."
Při jeho slovech se jasně žluté světlo v pracovně několikrát zatmělo - někdo před ním začal přecházet sem tam. Keře, za nimiž jsme leželi, byly přímo proti oknu a nebyly od něho vzdáleny víc jak třicet metrů. Pojednou se okno otevřelo, slyšeli jsme zaskřípat panty a spatřili jsme nejasnou siluetu hlavy a ramen muže, vyhlížejícího do tmy. Několik minut tak zíral, obezřele a pokradmu, jako člověk, který chce mít jistotu, že ho nikdo nepozoruje. Pak se hluboko vyklonil a v napjatém tichu jsme uslyšeli zašplouchání rozčeřené vody. Zdálo se, že drží něco v ruce a pohybuje tím ve vodním příkopu. Potom náhle cosi vytáhl, jako když rybář vyhazuje na břeh rybu - nějaký velký kulatý předmět, který zatemnil světlo v místnosti, když jej vtahoval otevřeným oknem dovnitř.
"Vpřed!" zvolal Holmes. "Vpřed!"
Všichni jsme vyskočili a klopýtali jsme za nim se ztuhlými údy, zatímco on, v jednom ze svých pověstných návalů energie povzbuzované vybičovanými nervy, které ho čas od času dokázaly proměnit v nejsilnějšího a nejaktivnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal, přeběhl rychle most a zběsile zazvonil. Na druhé straně zavrzaly těžké závory a ve vchodu stál užaslý Ames. Holmes ho beze slova odstrčil stranou a s námi v patách pádil do místnosti, v níž byl muž, kterého jsme před okamžikem pozorovali.
Světlo, jež jsme viděli zvenku, vydávala petrolejová lampa stojící na stole. Teď ji však držel v ruce Cecil Barker, který ji zvedl proti nám, když jsme vešli. Světlo dopadalo na jeho pevnou, rozhodnou, hladce vyholenou tvář a oči, z nichž zírala hrozba.
"Co to hrome všechno znamená?" zvolal. "Co chcete, co tu pohledáváte?"
Holmes se rychle rozhlédl po místnosti a vrhl se na promočený, provazem převázaný ranec, ležící pod psacím stolem, kam jej Barker hodil.
"Tohle hledáme, pane Barkere. Tenhle ranec, který je zatížen činkou a který jste právě vylovil z vodního příkopu."
Barker ohromeně civěl Holmesovi do tváře.
"Odkud o něm hrome vůbec víte?" zeptal se.
"To je jednoduché - sám jsem jej tam hodil."
"Vy jste ho tam hodil? Vy?"
"Měl jsem možná říct ,znova hodil'," řekl Holmes. "Vzpomínáte si, inspektore MacDonalde, jak mě překvapilo, že jedna činka chybí. Upozornil jsem vás na to, ale byl jste příliš zaměstnán jinými událostmi, než abyste měl čas o tom uvažovat a vyvodit z toho závěry. Když je nablízku voda a pohřešuje se něco těžkého, není obtížné se dovtípit, že někdo tu těžkou věc hodil do vody. Tahle myšlenka stála aspoň za to, abych si ji ověřil, a tak s pomocí Amese, který mě pustil do pokoje, a držadla deštníku doktora Watsona mohl jsem na dnešek v noci ten ranec vylovit a prohlédnout si jej. Nejdůležitější však bylo dokázat, kdo jej tam hodil. Toho jsme dosáhli velice primitivním trikem, když jsme oznámili, že příkop bude zítra ráno vypuštěn, což mělo předpokládaný následek, že ten, kdo do něho ranec hodil, ať to byl kdokoli, jistě se jej pokusí vylovit, jakmile mu to tma dovolí. Máme teď čtyři svědky na to, kdo se této příležitosti chopil, a tak si myslím, že je řada na vás, pane Barkere, abyste se ujal slova."
Sherlock Holmes položil promočený ranec na stůl pod lampu a rozvázal provaz. Nejdřív vytáhl činku, kterou hodil k druhé, válející se v koutě. Potom vytáhl pár bot. "Americké, jak vidíte," poznamenal a ukázal na špičky. Potom položil na stůl dlouhý, zabijácký nůž, zastrčený do pouzdra. Nakonec rozvázal uzel šatstva, obsahující úplnou soupravu spodního prádla, ponožky, šedý tvídový oblek a krátký hnědavý převlečník.
"Šaty jsou zcela běžné," poznamenal Holmes, "kromě převlečníku, na němž je leccos, co stojí za povšimnutí." Opatrně jej přidržel pod světlem a přejížděl po něm dlouhými štíhlými prsty. "Tady, jak vidíte, je vnitřní kapsa, prodloužená až do podšívky, aby se do ní vešla brokovnice s upilovanými hlavněmi. Na
límci je štítek krejčího - Neale, oděvy, Vermissa, USA. Strávil jsem poučné odpoledne ve farní knihovně a rozšířil jsem své vědomosti o fakt, že Vermissa je vzkvétající městečko na okraji jedné z nejznámějších uhelných a železnorudných pánví ve Spojených státech. Trochu si vzpomínám, pane Barkere, že jste uhelné oblasti uváděl do souvislosti s první manželkou pana Douglase, a jistě nebudu daleko od pravdy, vyslovím-li domněnku, že písmena V.V. na lístku u těla mrtvého mohou znamenat Vermissa Valley a že právě toto údolí, které nám sem vyslalo vraha, může být tím Údolím strachu, o kterém jsme už slyšeli. Až sem je to celkem jasné. Zdá se mi však, pane Barkere, že vás nepouštím ke slovu, abyste nám mohl podat své vlastní vysvětlení."
Byl to opravdu pohled pro bohy vidět zrůzněnou tvář Cecila Barkera během tohoto expozé velkého detektiva. Vztek, údiv, rozpaky a nerozhodnost se v ní popořadě střídaly. Nakonec se uchýlil k jakési jízlivé ironii.
"Víte toho tolik, pane Holmesi, že by snad bylo lepší, kdybyste nám pověděl ještě něco," odsekl.
"Buďte bez obav - mohl bych vám toho povědět mnohem víc, pane Barkere, ale s větším potěšením si to poslechneme od vás."
"Vážně? Dobrá, mohu vám říct jen tolik, že existuje-li nějaké tajemství, není to moje tajemství a nebudu to já, kdo je vyzradí."
"Prosím, hodláte-li zaujmout tento postoj, pane Barkere," řekl klidně inspektor, "musíme vás bedlivě střežit, dokud si neopatříme zatykač a nebudeme vás moci vzít do vazby."
"To si hrome dělejte, co se vám zlíbí," řekl Barker vzdorovitě.
Zdálo se, že vývoj události dospěl k definitivnímu konci, aspoň pokud jde o něho, poněvadž stačilo podívat se na jeho žulovou tvář, aby bylo jasné, že žádná peine forte et dure ho nedonutí, aby porušil své rozhodnutí. Ticho, které zavládlo, však prolomil nějaký ženský hlas. Paní Douglasová stála a naslouchala u polootevřených dveří a teď vešla do místnosti.
"Udělal jsi toho pro nás už dost, Cecile," řekla. "Ať to bude mít v budoucnu jaké chce následky, ty už jsi udělal dost."
"Dost a víc než dost," poznamenal vážně Sherlock Holmes. "Ve všech ohledech s vámi cítím, madame, a snažně vás prosím, abyste měla aspoň trochu víry ve zdravý rozum našich soudů a s plnou důvěrou se obrátila na policii. Dopustil jsem se možná chyby, když jsem nevyužil vašeho návrhu, který mi tlumočil můj přítel doktor Watson, ale v té chvíli jsem ještě měl všechny důvody věřit, že jste do zločinu přímo zapletena. Teď však mám jistotu, že tomu tak není. Zároveň je tu však ještě mnoho nevysvětleného, a proto vám doporučuji, abyste požádala pana Douglase, aby nám celou tu historii vypověděl sám."
Při Holmesových slovech paní Douglasová překvapeně vykřikla. Stejný výkřik ale uklouzl oběma detektivům i mně, když jsme spatřili muže, který jako by se vynořil ze zdi a vystoupil teď z temného kouta, v němž se objevil. Paní Douglasová se otočila a vzápětí ho sevřela v náručí. Barker ho chytil za nataženou ruku.
"Takhle to bude nejlepší, Jacku," opakovala jeho žena. "Takhle to určitě bude nejlepší."
"Opravdu, to mi věřte, pane Douglasi," řekl Sherlock Holmes. "Sám poznáte, že to bude nejlepší."
Muž stál a mrkal na nás oslněnýma očima člověka, který vejde ze tmy do světla. Měl pozoruhodný obličej - pronikavé šedé oči, hustý, krátce zastřižený prošedivělý knír, hranatou, vystupující bradu a usměvavá ústa. Všechny si nás dobře prohlédl a pak, k mému údivu, přistoupil ke mně a podal mi složku papírů.
"Slyšel jsem o vás," řekl hlasem, který nezněl ani zcela anglicky, ani zcela americky, ale vcelku vzato byl libozvučný a příjemný. "Vy jste historik téhle pátrací skupiny. A věřte mi, pane doktore, že jste ještě nikdy nezaznamenal takový příběh, jaký vám svěřuji - na to bych vsadil poslední dolar. Vyprávějte jej po svém, ale zde jsou fakta, s nimiž budete mít u čtenářů zaručený úspěch. Dva dny jsem byl zavřený v té temnici a denního světla - dá-li se vůbec nazvat světlem to, co do té díry proniká - jsem využil k tomu, abych to všechno zachytil na papír. Ať se to líbí vám i vašim čtenářům. Zde máte historii Údolí strachu."
"To je minulost, pane Douglasi," prohlásil Sherlock Holmes klidně. "My bychom teď rádi slyšeli něco o současných událostech."
"Dočkáte se," řekl Douglas. "Mohu si zapálit, než začnu vyprávět? Děkuji, pane Holmesi. Jestli se nemýlím, jste sám také kuřák a jistě uhodnete, co to je, sedět dva dny s tabákem v kapse a bát se, že kouř člověka prozradí." Opřel se o krbovou římsu a dýmal z doutníku, který mu Holmes nabídl. "Mnoho jsem o vás slyšel, pane Holmesi, ale nikdy mě nenapadlo, že se s vámi setkám. Než ale tohle dočtete," ukázal na složku papírů, "jistě si řeknete, že jsem vám poskytl něco, co tu ještě nebylo."
Inspektor MacDonald hleděl s vrcholným úžasem na muže, který se tak z čistá jasná objevil.
"Z toho jsem jelen!" zvolal konečně. "Jestli jste John Douglas z birlstonského zámku, čí smrt jsme tedy celé dva dny vyšetřovali a odkud jste se tak nečekaně vynořil? Připadá mi to, že jste vyskočil jako čertík z nějaké krabičky."
"Vidíte, vidíte, pane Macu," řekl Holmes a vyčítavě na něho zahrozil ukazováčkem, "nechtěl jste si přečíst tu znamenitou místní kompilaci, v níž se mluví o tom, že se tu skrýval král Charles. V té době se lidé neskrývali v lecjakých skrýších a úkrytu, kterého bylo použito jednou, může být použito znova. Byl jsem přesvědčen, že pana Douglase najdeme pod touto střechou."
"A jak dlouho jste nás takhle klamal, pane Holmesi?" řekl inspektor zlostně. "Jak dlouho jste nás nechal ztrácet čas pátráním, o němž jste věděl, že nemá smysl?"
"Ani vteřinu, milý pane Macu. Teprve na dnešek v noci jsem pochopil, oč v celém případu jde. Poněvadž jsem si ale tento názor nemohl ověřit dřív než dnes večer, doporučil jsem vám a vašemu kolegovi, abyste si dnes udělali volný den. Co víc jsem probůh mohl dělat? Když jsem nalezl v příkopu šatstvo, bylo mi hned jasné, že tělo v pracovně nemůže být mrtvola pana Douglase, ale toho cyklisty z Tunbridge Wellsu. Žádný jiný závěr nebyl možný. Proto jsem musel zjistit, kde asi může pan Douglas být, a zdálo se mi nejpravděpodob­nější, že za pomoci manželky a svého přítele se ukrývá na zámku, který už kdysi za dobrý úkryt posloužil, a že čeká na klidnější chvíli, aby mohl uprchnout definitivně."
"A měl jste pravdu - usuzoval jste dobře," řekl pan Douglas uznale. "Myslel jsem, že oklamu vaše britské zákony, poněvadž si nejsem jistý, jak před nimi obstojím. A také jsem v tom spatřoval příležitost svést jednou provždy ze své stopy ty slídící psy. Mějte však prosím na pamětí, že od začátku do konce jsem neudělal nic, zač bych se musel stydět, a také nic, co bych neudělal znova - to ostatně posoudíte sami, až vám vypovím celou svou historii. Nemusíte mě varovat, inspektore, vše, co vám povím, je holá pravda.
Nebudu to vykládat od začátku. To všechno je tam -" ukázal na složku papírů, kterou jsem držel v ruce, "a přesvědčíte se, že je to věru prapodivná historie. Jejím výsledkem je fakt, že existuje několik lidí, kteří mají dobrý důvod mě nenávidět a dali by poslední dolar za to, aby se mi dostali na kobylku. Dokud budu žít a dokud budou naživu oni, není pro mne na světě bezpečné místo. Vyštvali mě z Chicaga do Kalifornie; potom mě vyhnali z Ameriky, ale když jsem se oženil a usadil se v tomhle klidném koutku světa, myslel jsem, že zbytek života prožiji v míru a pokoji. Svou ženu jsem do toho všeho nezasvětil. Proč bych ji do toho měl zatahovat? Neměla by už nikdy chvilku klidu, věčně by jenom čekala, kdy se co zlého stane. Mám ale dojem, že něco tušila - možná že mi tu a tam uklouzlo nějaké to slovo - ale až do včerejška, když jste ji vy, pánové, navštívili, nevěděla o té záležitosti nic podstatného. Řekla vám všechno, co věděla, a právě tak i Barker, poněvadž v noci, kdy se ta věc stala, nebyl čas na nějaké dlouhé vysvětlování. Teď ví všechno, a kdybych byl rozumnější, byl bych jí to pověděl už dávno. Jenomže to pro mne nebylo lehké, má drahá," na okamžik vzal její ruku do své, "a já jsem jednal s nejlepším úmyslem.
Krátce a dobře, pánové, den před těmi událostmi jsem byl v Tunbridge Wellsu a na ulici jsem letmé zahlédl toho člověka. Viděl jsem ho jen na okamžik, ale mám na tyhle věci všímavé oko a hned mi bylo jasné, o koho jde. Byl to můj nejhorší nepřítel z nich ze všech, člověk, který mě celá ta léta pronásledoval jako hladový vlk karibú. Věděl jsem, že se blíži pohroma, a když jsem se vrátil domů, připravil jsem se na ni. Doufal jsem, že si s tou hrozbou dokážu poradit sám. Má šťastná hvězda bývala kdysi pověstná v celých Spojených státech. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že mi dosud nezhasla.
Celý další den jsem byl ve střehu a nevyšel jsem ani do parku. Dobře jsem udělal, poněvadž by mě byl tou brokovnici dostal dřív, než bych stačil vystřelit. Po zvednutí mostu - vždycky večer, když byl most vytažen, cítil jsem se mnohem klidnější - pustil jsem celou věc z hlavy. Vůbec jsem nepočítal s tím, že se dostane do zámku a počká si na mě. Když jsem ale před spaním obcházel v županu dům, jak mám ve zvyku, sotva jsem vešel do pracovny, hned jsem vycítil nebezpečí. Myslím, že když člověk nějakým tím nebezpečím v životě prošel - a já jich zažil víc než dost - má v sobě něco jako šestý smysl, který zamává výstražným červeným praporkem. Ten instinkt se ohlásil, ale nedokážu vám říct proč. V příštím okamžiku jsem pod záclonou u okna zahlédl botu a pak už mi ovšem bylo jasné, proč mě podvědomí varovalo.
Měl jsem v ruce jen svíčku, ale otevřenými dveřmi pronikalo do studovny dost světla z lampy stojící v hale. Odložil jsem svíčku a skočil po kladivu, které jsem nechal na krbové římse. V tom okamžiku se na mě vrhl. Zahlédl jsem záblesk nože a rozehnal jsem se po něm kladivem. Musel jsem ho uhodit, poněvadž nůž cinkl o podlahu. Uklouzl mi za stůl rychle jako úhoř a v příštím okamžiku vytáhl zpod kabátu pušku. Slyšel jsem, jak natahuje kohoutek, ale měl jsem ruce na pušce dřív, než stačil vystřelit. Držel jsem ji za hlaveň a zápasili jsme o ni snad minutu, snad ještě déle. Pro toho, kdo by ji pustil, znamenalo to smrt. Nedal si pušku vytrhnout, ale na vteřinu ji otočil pažbou dolů, a ta vteřina mu byla osudná. Možná že jsem kohoutek zmáčkl já. Možná že jsme jej strhli oba zároveň. Buď jak buď, dostal zásah z obou hlavní přímo do obličeje a já jsem pojednou zíral na to, co z Teda Baldwina zbylo. Poznal jsem ho už ve městě a pak znova, když se na mě vrhl. Po tom výstřelu by ho byla nepoznala vlastní matka. Viděl jsem v životě leccos, ale když jsem se na něj podíval, pokusily se o mne mdloby. Opíral jsem se o okraj stolu a vtom se přihnal Barker. Slyšel jsem, že přichází má žena, a rozběhl jsem se ke dveřím, abych ji zadržel. To nebyl pohled vhodný pro ženu. Slíbil jsem jí, že za ní za chvilku přijdu. Barkerovi jsem řekl jen pár slov - všechno mu bylo jasné při prvním
pohledu - a pak jsme čekali, až se objeví ostatní. Nikdo ale nepřicházel, a tak jsme pochopili, že nic neslyšeli a že o všem, co se stalo, víme pouze my.
V té chvíli mě to pojednou všechno napadlo. Samotného mě překvapilo, jak brilantní je to nápad. Tomu člověku se vyhrnul rukáv a na předloktí jsem uviděl vypálený znak lóže. Podívejte."
Muž, kterého jsme znali jako Douglase, si vysoukal rukáv kabátu a manžetu a ukázal nám hnědý trojúhelník v kruhu - přesně takový, jaký jsme viděli u mrtvého.
"Právě pohled na tenhle znak mě na tu myšlenku přivedl. Jako bych naráz viděl, jak se to všechno dá provést. Byl přibližně stejně vysoký jako já, měl skoro stejné vlasy i postavu. Obličej byl výstřelem rozbitý natolik, že podle něho už toho padoucha nikdy nikdo nepozná. Přinesl jsem tyhle šaty a během čtvrthodiny jsme ho s Barkerem oblékli do mého županu a položili tam, kde jste ho nalezli. Pak jsme svázali všechny jeho věci do rance, ranec jsem zatížil jedinou těžkou věci, která byla po ruce, a vyhodil jsem jej oknem. Lístek, který hodlal položit na mou mrtvolu, ležel teď vedle něho. Nasadil jsem mu na prst své prsteny, ale když přišla řada na snubní prsten," natáhl k nám svalnatou ruku, "- sami vidíte, že nejde stáhnout. Nedal jsem jej z prstu od toho dne, kdy jsem se oženil, a byl bych musel použít pilník, kdybych jej chtěl dostat dolů. Neměl jsem moc velkou chuť se s ním rozžehnat, ale i kdybych se k tomu byl odhodlal, prostě to nešlo. A tak jsme tuto maličkost museli nechat napospas osudu, ať to dopadne jak chce. Zato však jsem přinesl kousek náplasti a nalepil ji mrtvému tam, kde jsem měl v té chvíli sám podobnou. Tady jste se přes všechnu svou důvtipnost dopustil drobné chyby, pane Holmesi, poněvadž kdybyste byl náhodou tu náplast strhl, žádné říznutí byste byl pod ní nenašel.
A tak tedy vypadala situace. Kdybych se byl mohl nějaký čas skrývat a pak odejít někam, kam by za mnou přišla má žena, měli bychom konečně naději, že prožijeme zbytek života v klidu. Ti ďáblové by mi nedali pokoj, dokud by věděli, že jsem živ, ale kdyby se dočetli v novinách, že Baldwin svou oběť dostihl a zabil, všechny mé nesnáze by rázem skončily. Neměl jsem už čas vysvětlovat to Barkerovi a manželce, ale pochopili dost, aby mi mohli být nápomocni. Věděl jsem o skrýši stejně jako Ames, ale toho v životě nenapadlo, aby ji s touhle záležitostí spojoval. Schoval jsem se v ní a ostatní už záleželo na Barkerovi.
Můžete si nejspíš sami doplnit, co udělal. Otevřel okno a otiskl podrážku na parapet, aby vám vsugeroval, kudy vrah unikl. Byl to choulostivý pokus, ale poněvadž byl padací most zvednut, jiná cesta neexistovala. Když pak měl všechno naaranžováno, zazvonil na poplach. Co se dělo pak, to už víte - a teď, pánové, můžete dělat, co je vám libo. Já jsem vám však pověděl pravdu a pouze pravdu, přisámbůh! Rád bych se vás jen zeptal, jak obstojím před anglickým zákonem."
Rozhostilo se ticho, které přerušil až Sherlock Holmes:
"Anglický zákon je vcelku spravedlivý. Odmění vás po zásluze, nic horšího se vám nestane. Zajímalo by mě ale, jak ten člověk věděl, že žijete právě zde, a jak se lze do zámku dostat a kam se skrýt, až na vás bude čekat?"
"O tom nic nevím."
Holmesova tvář byla velice bledá a vážná.
"Mám strach, že ta historie ještě není u konce," řekl. "Můžete se setkat s horším nebezpečím, než je anglický zákon, nebo vaši američtí nepřátelé. Zdá se, že vás čekají další nebezpečí, pane Douglasi. Dejte na mou radu a mějte se na pozoru."
A teď, moji trpěliví čtenáři, vás požádám, abyste se mnou na čas opustili zámek Birlstone v Sussexu, a dokonce i ten požehnaný rok, v němž jsme společně podnikli onen pamětihodný výlet, na jehož konci nás čekal podivný příběh muže, známého pod jménem John Douglas. Chtěl bych, abyste se se mnou vrátili asi o dvacet let do minulosti a o několik tisíc mil na západ, protože vás chci seznámit s jedinečným a hrůzným vyprávěním - jedinečným a tak hrůzným, že mu možná ani nebudete věřit. Všechno se ale stalo tak, jak to budu vyprávět. Nemyslete si, že se pouštím do dalšího příběhu, když jeden ještě není ukončen. Budete-li číst dál, zjistíte, že tomu tak není. Až vám podrobně vylíčím ty dávné události a až rozřešíte záhadu, která patří minulosti, sejdeme se opět v bytě v Baker Street, kde tyto události, stejně jako už tolik podivuhodných jiných, dospějí k závěru.


(Karma: 355)
| Předmět: Zvon
17.07.19 15:24:18 | #267

JSEM ZVON, MRTVÝ,
VŠAK KŘIČÍM ŽALOSTÍ!
MŮJ TÓN, SIVÝ,
OPROŠTĚN SVÁTOSTI!

MRTVÝ A PŘECE ZNÍM,
I MALOU RADOST V TRÝZEŇ PROMĚNÍM,
MÉHO SRDCE VŠAK NEMUSÍŠ SE BÁT,
VŽDYŤ JEN SMRT UČÍ LIDI MILOVAT.


(Karma: 355)
| Předmět: Upír s houslemi
17.07.19 14:23:58 | #266

Přišla noc a ty jsi přišel
Jako hvězda v temnotách
Dotyk pekel slova démonů
A horká krev na rukách
Tóny houslí které kouzlí
Tvoje hudba běsnící
Dary temnoty a nočního nebe
S tebou přichází
Hudba tvá je vášeň
Ženy divoké kolem nás
Hladové jsou jako vlčice
Když je za nocí jako hrady dobýváš
Upír s houslemi hrál
Dotyky démonů na rukou
Upír s houslemi hrál
Krev na rukou má
Tvoje prsty tančí balet
Jako tanečnice na strunách
Tvoje ruce které pláčí
Rudé slzy když si hrál
Hudba tvá je temná vášeň
Ženy lačné po dotycích
Které rozdáváš jak rány bičem
V erotických extázích
Hudba tvá je vášeň
Ženy divoké kolem nás
Hladové jsou jako vlčice
Když je za nocí jako hrady dobýváš
Upír s houslemi hrál
Dotyky démonů na rukou
Upír s houslemi hrál
Krev na rukou má
Tvoje oči chladný kámen
Ale žádný život v nich
Všechno dal jsi hudbě na oltář
Zuřivý milovník
Ty jsi mnou a já jsem tebou
A kletba Vampiri je v nás
Upír s houslemi co vábí
Na cestu do temnot a záhrobí otvíráš
Hudba tvá je vášeň
Ženy divoké kolem nás
Hladové jsou jako vlčice
Když je za nocí jako hrady dobýváš
Upír s houslemi hrál
Dotyky démonů na rukou
Upír s houslemi hrál
Krev na rukou má


(Karma: 355)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Cesta z níž není návratu
17.07.19 11:27:07 | #265

I.

Na Visennině rameni sedící pták se strakatým peřím zaskřehotal, zatřepal křídly, s frkotem se vznesl a odletěl do křoví. Visenna zadržela koně, chvíli naslouchala a potom opatrně pokračovala v jízdě po lesní stezce. Zdálo se jí, že muž spí. Seděl a zády se opíral o kůl označující rozcestí. Zblízka uviděla, že má otevřené oči. Už dříve si všimla, že je raněn. Provizorní obvaz na levém rameni a nadloktí byl prosáklý krví, která ještě nestačila zčernat.

"Vítej, mládenče," ozval se raněný a vyplivl dlouhé stéblo trávy. "Kam máš namířeno, smím-li se zeptat?"

Visenně se nelíbilo oslovení "mládenec". Sňala z hlavy kapuci.

"Zeptat se smíš, ale nesluší se být příliš zvědavý," odpověděla.

"Promiň mi, paní," řekl muž a přimhouřil oči. "Nosíš mužský oděv. A má zvědavost je opodstatněná. Toto je neobyčejné rozcestí. Potkala mě tu zajímavá příhoda..."

"Vidím," přerušila ho Visenna, dívajíc se na nehybné, nepřirozeně zkroucené tělo, které leželo zpola skryté v lesním podrostu asi deset kroků od kůlu.

Muž sledoval její zrak. Potom se jejich oči setkaly, Visenna předstírala, že si odhrnuje vlasy z čela a dotkla se diadému ukrytého pod čelenkou z hadí kůže.

"Ano," pronesl raněný klidně. "Leží tam nebožtík. Máš bystré oči, paní. Určitě si myslíš, že jsem lupič. Nemám pravdu?"

"Nemáš," odpověděla Visenna, nesundávajíc ruku z diadému.

"A..." zajíkl se muž. "No... tak."

"Tvoje rána krvácí."

"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," usmál se raněný. Měl pěkné zuby.

"Pod obvazem udělaným jednou rukou bude krvácet ještě dlouho."

"Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?"

Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny.

"Jmenuji se Visenna," řekla. "Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc nesnáším, když mne někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?"

"Můžu. Ale musím?"

"Ne."

"Visenna," řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno.

"Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká měděná, nemám pravdu?"

"Nemáš. Říká se jí zrzavá."

"Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, co rostou v příkopě. A zatímco mě budeš ošetřovat, ti budu vyprávět, abych nějak zabil čas, co se mi stalo. Nuže, přišel jsem stejnou cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo, právě ten. A na něm visí deska. Au... to bolí!"

"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," strhla Visenna poslední vrstvu plátna a ani se nesnažila být příliš ohleduplná.

"Máš pravdu, zapomněl jsem. O čem jsem to... Ach, ano. Přistoupil jsem blíž a na desce vidím nápis. Dost kostrbatý. Znal jsem kdysi lučištníka, který dovedl do sněhu vymočit hezčí runy. Čtu... A co má být tohle, drahoušku? Co je to za kámen? Ach, k ďasu, to jsem nečekal."

Visenna pomalu přejela hematitem podél zranění. Krvácení okamžitě ustalo. Zavřela oči, uchopila mužovo rameno oběma rukama a silně k sobě přitiskla okraje rány. Sundala ruce - tkáň srostla a zanechala naběhlou nachovou jizvu.

Muž mlčel, pozorně si ji prohlížel. Potom opatrně zahýbal rukou, narovnal ji, dotkl se jizvy a udiveně zakroutil hlavou. Natáhl si zkrvavený zbytek košile a kazajku, vstal, zdvihl ze země opasek s mečem, váčkem a čutorou, sepnutý sponou v podobě dračí hlavy.

"Tak tomu se říká mít štěstí," konstatoval, nespouštěje z Visenny oči. "Potkal jsem léčitelku uprostřed pustiny u soutoku Iny a Jarugy, kde se spíš dá narazit na vlkodlaka nebo, ještě hůř, na ožralého dřevorubce. Jak se ti odměním? Nemám právě žádné peníze. Bude ti stačit ta slíbená kytice vlčích máků?"

Visenna jeho otázku přešla mlčením. Přistoupila blíže ke kůlu a zaklonila hlavu - deska byla přibitá ve výši mužské postavy.

"Ty, kdož přicházíš ze západu," četla nahlas. "Půjdeš-li doleva, vrátíš se. Půjdeš-li doprava, vrátíš se. Půjdeš-li rovně, nevrátíš se. Nesmysl."

"To jsem si myslel taky," souhlasil muž, otřepávaje si z kolen jehličí. "Já tenhle kraj znám. Rovně, to je na východ, se jde k průsmyku Klamat, je to kupecká stezka. Proč bych se odtamtud neměl vrátit? Mají tam snad spousty krásných děvčat, co touží po vdavkách? Levnou kořalku? Volné místo starosty?"

"Nedržíš se tématu, Korine."

Muž otevřel překvapením ústa: "Jak víš, že se jmenuji Korin?"

"Sám jsi mi to před chvílí řekl. Pokračuj."

"Opravdu?" vrhl na ni podezřívavý pohled. "Skutečně? No, snad... Kde jsem to skončil? Aha. Čtu dál a uvažuju, který beran mohl vymyslet takový nápis. Najednou slyším, jak za mými zády někdo mumlá a mručí. Ohlédnu se a vidím šedivou, shrbenou babku s holí.

Ptám se zdvořile, co jí je, a ona breptá: 'Mám hlad, šlechetný rytíři, od svítání jsem neměla ani sousto na zub.' Uvažuju, jestli jí ještě vůbec nějaký zub zbyl. Ale co, dojalo mě to, tak z vaku vytáhnu skrojek chleba a půlku uzené ryby, kterou jsem dostal od rybářů na Jaruze, a nabídnu to stařence. Ta se posadí, mumlá, chroupe a plive kosti.

Já si dál prohlížím ten podivný rozcestník. Najednou babka povídá: 'Jsi hodný, rytíři, zachránils mi život. Odměna tě nemine.' Chtěl jsem říct, kam si může tu svoji odměnu strčit, ale babka hned pokračuje: 'Přistup ke mně, něco ti pošeptám do ucha, prozradím ti tajemství, jak můžeš hodně lidí od neštěstí zachránit a získat slávu a bohatství.'"

Visenna si povzdechla a usedla vedle Korina. Líbil se jí, byl vysoký, světlovlasý, měl oválnou tvář s hranatou bradou. Nezapáchal jako většina mužů, které občas potkávala. Zavrhla vtíravou myšlenku, že se již dlouho vláčí sama po lesích a cestách. Muž pokračoval: "Ha, pomyslím si, klasická situace se mi naskytla. Nemá-li babka sklerózu a má-li všech pět pohromadě, třeba to mně, chudému rytíři, něco vynese. Skloním se a nastavím ucho jako hlupák. No, nemít takový postřeh, dostal bych nožem přímo přes ohryzek. Odskočím jen tak tak, krev mi stříká z ramene jako z fontány. Bába se po mně sápe, vyje, prská a plive. Pořád mi ještě nedošlo, že je to vážné. Sevřu ji, abych získal převahu a v tu ránu ucítím, že to není stará ženská. Prsa má tvrdá jako kámen..."

Korin pohlédl na Visennu, aby zjistil, jestli se nečervená. Visenna naslouchala se zdvořilým výrazem v obličeji.

"O čem jsem to... Aha. Myslím si, že ji povalím na zem a odzbrojím. Ale kdeže, je silná jako rys. Cítím, že se mi její ruka s nožem každou chvíli vysmekne. Co jsem měl dělat? Odstrčil jsem ji, popadl meč... Naletěla na něj sama."

Visenna seděla mlčky, ruku měla na čele a jakoby v zamyšlení třela hadí čelenku.

"Visenno? Vyprávím, jak to bylo. Vím, že to byla žena a je mi to hloupé, ale ať pojdu, jestli to byla obyčejná ženská. Sotva padla, okamžitě se proměnila. Omládla."

"Iluze," řekla Visenna v zamyšlení.

"Cože?"

"Nic," vstala a přistoupila k tělu v kapradí.

"Jen se podívej," postavil se Korin vedle ní. "Tahle ženská má postavu jako socha na palácové fontáně. A předtím byla shrbená a svraštělá jako hřbet stoleté krávy. Ať mě..."

"Korine," přerušila ho Visenna, "máš pevné nervy?"

"He? Co s tím mají společného moje nervy? Ovšem, pokud tě to zajímá, nestěžuju si."

Visenna si sňala čelenku. Klenot v diadému se rozzářil mléčným světlem. Stanula nad mrtvou, natáhla paže a zavřela oči. Korin přihlížel s otevřenými ústy. Visena sklonila hlavu a něco zašeptala. Ničemu nerozuměl.

"Grealghane!" vykřikla najednou.

Kapradí zašustilo. Korin odskočil, tasil meč a zaujal obranné postavení. Mrtvé tělo sebou zaškubalo.

"Grealghane! Mluv!"

"Aaaaaa!" rozlehl se z kapradí sílící chraptivý skřek. Mrtvola se prohnula do oblouku, skoro levitovala, dotýkala se země jen patami a temenem hlavy. Křik se začal trhat, přecházel do hrdelního blekotání přerušovaného sténáním a kvílením a postupně nabírajícího na hlasitosti, ale stále nesrozumitelného. Korin ucítil na zádech studenou stružku potu, která ho dráždila jako plazící se housenka. Sevřel pěsti, aby zadržel mravenčení v loktech a vší silou vůle bojoval se zoufalou touhou utéci hluboko do lesa.

"Oggg... nnn... nngarrr..." blekotala mrtvola, rozrývajíc půdu dlouhými nehty, bublajíc krvavou pěnou vystupující na rty.

"Narrr... eeegggg..."

"Mluv!"

Z Visenniných natažených rukou proudil proud matného světla, v němž vířil zvednutý prach. Z kapradí se vzneslo suché listí a stébla trávy. Mrtvola zakašlala, zamlaskala a najednou promluvila takřka srozumitelně: "...rozcestí šest mil od klíče v poledne nejdéle. Poo... poslal. Kruhu. Chlapce. Při... ggg... ázal. Přikázal."

"Kdo?!" vybuchla Visenna. "Kdo přikázal? Mluv!"

"Ffff... ggg... genal. Všechny spisy, listy, amulety. Prrr... steny."

"Mluv!"

"...růsmyk. Kostěj. Ge... nal. Vzít spisy. Per... gameny. Přijde z maaaaaaa! Eeeeeeee! Nyyyyyy!!!"

Blekotavý hlas zavibroval a zanikl ve strašném, pronikavém křiku. To už Korin nevydržel, odhodil meč, zavřel oči a přitiskl si ruce na uši. Stál tak, dokud na rameni neucítil stisk. Třásl se po celém těle.

"Už je po všem," řekla Visenna, otírajíc si pot z čela. "Ptala jsem se tě, jaké máš nervy."

"Co je to za den," zasténal Korin. Zvedl meč, schoval ho do pochvy a snažil se nedívat na nehybné tělo. "Visenno?"

"Copak?"

"Pojďme odtud. Co nejdál z tohoto místa."

II.

Jeli oba na Visennině koni zarostlým, výmolovitým lesním průsekem. Ona seděla vpředu v sedle, on na holém koňském zadku a objímal ji v pase. Visenna si už dávno přivykla těšit se beze studu z drobných příjemností, jež jí čas od času náhoda dopřála, proto se s uspokojením zády opírala o mužskou hruď. Oba mlčeli.

"Visenno," ozval se Korin jako první asi po hodině jízdy.

"Copak?"

"Ty nejsi jenom léčitelka. Jsi z Kruhu?"

"Ano."

"Řekl bych po tom... představení, Mistr?"

"Ano."

Korin se pustil jejího pasu a přidržel se hrušky sedla. Visenna rozladěně přimhouřila oči. Samozřejmě si toho nevšiml.

"Visenno?"

"Copak?"

"Rozuměla jsi něčemu z toho, co ta... co to... mluvilo?"

"Trochu."

Opět mlčeli. Nad nimi přelétající strakatý pták hlasitě zavřeštěl v listoví.

"Visenno?"

"Korine, prokaž mi službu."

"Jakou?"

"Přestaň tlachat. Chci přemýšlet."

Stezka je zavedla přímo dolů, do soutěsky ke korytu mělkého potoka, líně tekoucího mezi balvany a padlými černými kmeny v pronikavé vůni máty a kopřiv. Kůň klopýtal po kamenech pokrytých nánosy hlíny a bláta. Korin, aby nespadl, opět objal Visennu kolem pasu. Odvrhl vtíravou myšlenku, že se již příliš dlouho toulá sám po lesích a cestách.

III.

Osada byla schoulená pod úbočím hory. Rozkládala se mezi křivými ploty podél hlavní cesty - slaměná, dřevěná a špinavá.

Když přijeli blíže, rozštěkali se psi. Visennin kůň spokojeně klusal středem cesty a nevšímal si dorážejících podvraťáků, chňapajících uslintanými tlamami po jeho spěnkách.

Zpočátku nikoho neviděli. Potom se zpoza plotů, z cestiček vedoucích za humna začali šourat vesničané. Přicházeli pomalu, byli bosí, zachmuření. Nesli si vidle, hole, cepy. Jeden se sehnul a zvedl kámen.

Visenna zadržela koně. Napřáhla ruku. Korin spatřil, že v ní drží malý, zlatý, srpovitý nožík.

"Jsem léčitelka," řekla zřetelně, třebaže nepříliš hlasitě.

Muži sklonili své zbraně, sborově zahučeli, pohlédli na sebe. Bylo jich čím dál víc. Několik nejbližších smeklo klobouky.

"Jak se jmenuje tahle osada?"

"Klíč," řekl někdo z houfu po chvilce ticha.

"Kdo je tady starostou?"

"Topin, spanilá paní. Bydlí v tamhleté chalupě."

Než opět vykročili, prodrala se špalírem rolníků žena s nemluvnětem v náručí.

"Paní..." vykřikla, nesměle se dotýkajíc Visennina kolena. "Moje dcerka... Má horečku, úplně hoří..."

Visenna seskočila ze sedla, dotkla se hlavičky dítěte a zavřela oči.

"Do zítřka se uzdraví. A příště, když bude teplo, ji tolik nenavlékej."

"Díky, spanilá... Nastokrát..."

Topin, stařešina osady, byl už na dvoře a nevěděl, co si počít s vidlemi, které držel v pohotovosti. Nakonec jimi odhrnul kuřinec ze schodku na zápraží.

"Promiň, spanilá paní," řekl a opřel vidle o stěnu chalupy. "I ty, velkomožný. Doba je zlá... Pojďte, prosím, dovnitř. Pohostím vás."

Vešli.

Topinova žena, jejíž sukně se držel párek plavovlasých děvčátek, jim podala smaženici, chléb a podmáslí, potom odešla do komory.

Na rozdíl od Korina jedla Visenna málo, seděla tiše a zasmušile. Topin koulel očima, drbal se na různých místech těla a vyprávěl: "Doba je zlá. Zlá. Běda nám, velkomožní. My chováme ovce na vlnu. Tu jsme prodávali. Ale teď kupci nepřicházejí, tož vybíjíme stáda, mladé chundelaté ovce porážíme, jen abychom měli co do úst vložit. Kdysi jezdili do Amellu kupci pro jašmu, pro zelené kamínky, přes průsmyk až k dolům. Tam se jašma dobývá. A jak jeli kupci, brali u nás vlnu, platili za ni a rozličné zboží prodávali. Teď k nám žádný kupec nezabloudí. Ani soli dost nemáme. Co zabijeme, musíme do tří dnů sníst."

"Karavany nejezdí? Proč?" Visenna přemýšlela a občas se dotkla čelenky.

"Nejezdí," skuhral Topin. "Cesta do Amellu je zavřená, v průsmyku se usídlil proklatý kostěj, živou duši nepropustí. Proč by kupci jezdili? Pro smrt?"

Korin se zarazil se lžící ve vzduchu: "Kostěj? Jaký kostěj?"

"Co já vím? Kostěj lidožrout. Prý se usadil v průsmyku."

"A karavany nepouští dál?"

Topin se rozhlédl po světnici: "Některé ano. Říká se, že svoje, svoje propouští."

Visenna svraštila čelo: "Jak to, svoje?"

"Inu, svoje," zamručel Topin a zbledl. "Lidem v Amellu se vede ještě hůř než nám. Nás aspoň trochu živí pole a les. Ale oni žijí na holé skále a mají jenom to, co jim kostějovci za jašmu prodají. Krutě, po zbojnicku prý platí za všechno, všecičko. Ale co mají dělat? Jašmu přece jíst nemůžou."

"Jací kostějovci? Lidé?"

"Lidé a vrani a ostatní. Jsou to lupiči, paní. Oni do Amellu vozí to, co nám vezmou, tam to za jašmu a zelené kamení vymění. A nám silou všechno berou. Po osadách často loupí, ženy znásilňují a jestli se jim někdo postaví, vraždí lidi a vypalují chalupy. Jsou to lupiči.

Kostějovi lupiči."

"Kolik jich je?" ozval se Korin.

"Kdo by je, velkomožný pane, počítal. Bránit se nelze, je jich mnoho. Co můžeme dělat, když přijdou v noci a všecičko podpalují? Raději jim dáme, co chtějí. Protože říkají..." starosta zbledl ještě více a zachvěl se.

"Co říkají, Topine?"

"Říkají, že když se kostěj rozzlobí, vyleze z průsmyku a přijde k nám do údolí."

Visenna prudce vstala. Tvář měla změněnou. Korin se otřásl.

"Topine," řekla čarodějka. "Kde je tady nejbližší kovárna? Můj kůň cestou ztratil podkovu."

"Za osadou. Pod lesem. Tam je kovárna i stáje."

"Dobrá. Teď běž a poptej se, kde je někdo nemocný nebo raněný."

"Ať ti to všichni bozi splatí, spanilá dobrodějko."

"Visenno," ozval se Korin, sotva se za Topinem zavřely dveře.

Čarodějka se otočila a pohlédla na něho.

"Tvůj kůň má podkovy v pořádku."

Visenna mlčela.

"Jašma je nejspíše jaspis a zelené kameny, to bude jadeit z proslulých amellských dolů," pokračoval Korin. "A k těm se dá jet jen přes průsmyk Klamat. Cestou, z níž není návratu. Co říkala ta mrtvola na rozcestí? Proč mě chtěla zabít?"

Visenna neodpovídala.

"Mlčíš? Nevadí. I tak se začíná všechno vyjasňovat. Falešná bába čeká na rozcestí na někoho, kdo se zastaví před tím hloupým nápisem, který zakazuje další cestu na východ. To je první zkouška: zda příchozí umí číst. Potom se bába ještě ujistí - kdo jiný než dobroděj z Kruhu by v dnešních časech pomohl hladové stařence? Každý druhý, na to dám krk, by jí ukradl ještě i hůlku. Chytrá bába uvažuje dál, začne skuhrat o ubohých lidech v nouzi, kteří potřebují pomoc. A pocestný, namísto toho, aby ji počastoval kopancem a několika nevybíravými slovy, jak by to učinil každý jiný obyvatel tohoto kraje, ji napjatě poslouchá. Ano, je si jista babizna, to je on. Čaroděj, který se jede vypořádat s bandou řádící tady v okolí. A protože ona sama je nepochybně vyslána tou samou bandou, sahá po noži! Ha! Visenno! Nejsem chytrý?"

Visenna neodpověděla. Stála s hlavou otočenou k oknu. Poloprůhledné blány z rybích měchýřů jejímu zraku nebránily vidět strakatého ptáka sedícího na větvi mladé višně.

"Visenno?"

"Copak, Korine?"

"Co je to ten kostěj?"

"Korine," řekla Visenna ostře a otočila se k němu. "Proč se pleteš do cizích věcí?"

"Poslyš..." Korin se jejím tónem ani trochu neurazil. "Jsem už do tvých, jak říkáš, věcí zapleten dost hodně. Nějak se to semlelo, že mě chtěli podříznout místo tebe."

"Náhoda."

"Myslel jsem, že čarodějové na náhody nevěří. Že věří jen v magické síly, zápletky, intriky a různé takové věci. Koukni, Visenno, co se děje: jedeme na jednom koni. Snažme se, aby to pokračovalo i dál. Nabízím ti pomoc při výpravě, jejíž cíl si domýšlím. Tvé odmítnutí budu brát jako projev pýchy. Slyšel jsem, že vy v Kruhu obyčejnými smrtelníky dost pohrdáte."

"To je lež."

"Výborně, to se mi hodí," usmál se Korin. "Proto neztrácejme čas. Jeďme do kovárny."

IV.

Mikula stiskl kleštěmi železnou tyč a obrátil ji ve výhni.

"Dmýchej, Čope!" přikázal.

Učedník uchopil táhlo měchu. Jeho buclatá tvář se leskla potem.

Přestože byla v kovárně dokořán otevřená vrata, panovalo v ní nesnesitelné horko. Mikula přenesl tyč na kovadlinu a několika mohutnými údery kladiva rozklepal její konec.

Kolář Radim sedící na neopracovaném březovém špalku se také potil. Rozepnul si kabátec a vytáhl košili z kalhot.

"To se ti, Mikulo, dobře mudruje," pravil. "Pro tebe není boj nic nového. Každý ví, že v kovárně nepracuješ celý svůj život. Prý jsi kdysi ve vojsku bil do lebek jako dnes do železa."

"Ano, můžete být rádi, že mě máte v obci," odpověděl kovář.

"Podruhé říkám, že se tamtěm už klanět nebudu. Ani na ně dřít. Jestli se mnou nepůjdeš ty, začnu sám anebo s takovými, co mají v žilách krev, a ne podmáslí. Schovám se v lese a budu je pobíjet po jednom, jak jen na některého narazím. Kolik jich může být? Třicet, možná ani ne. A kolik je vesnic na téhle straně průsmyku? Silných chlapů? Zaber, Čope!"

"Vždyť foukám."

"Pořádně."

Kladivo zvonilo o kovadlinu rytmicky, do taktu. Čop dmýchal do výhně. Radim se vysmrkal přes prsty a otřel si je o holínku.

"Dobře se ti to mudruje," opakoval. "Ale kolik z Klíče jich půjde?"

Kovář nechal dopadnout kladivo. Mlčel.

"Už jsem o tom přemýšlel," řekl pak. "Nepůjde nikdo."

"Klíč je malá osada. Měl bys hledat v Porogu a Kačanu."

"Taky že jsem hledal. Víš, jak to vypadá. Bez vojáků z Mayenny lidi nepůjdou. Někteří uvažují takhle: všichni ti vrani a bobolaci nám strach nenaženou, ti se nakonec dají nabrat na vidle. Ale co uděláme, když na nás vyleze kostěj? Utečeme do lesa. A chalupy a dobytek? Na záda si je nevezmeme. A na kostěje naše síla nestačí, to přece dobře víš."

"Jak to mám vědět?! Viděl ho někdo?!" vykřikl kovář. "Třeba ani žádný kostěj není. Jenom vám, strašpytlům, chtějí nahnat strach.

Viděl ho snad někdo?"

"Nehádej se, Mikulo," sklopil hlavu Radim. "Sám víš, že kupci si nenajímají na ochranu ledajaké povaleče ověšené železem, ale skutečné hrdlořezy. A vrátil se z průsmyku někdo z nich? Ani jeden. Ba ne, Mikulo, říkám ti, že musíme počkat. Poskytne-li nám mayennský vladyka pomoc, bude to něco jiného."

Mikula odložil kladivo a opět strčil tyč do výhně.

"Z Mayenny vojsko nepřijde," řekl znechuceně. "Panstvo se totiž porvalo mezi sebou. Mayenna s Razwanem."

"Pročpak?"

"Může snad obyčejný člověk pochopit, proč se urození páni perou? Podle mě z nudy, pitomí zabedněnci!" zařval kovář. "Poslal jsem svého tovaryše k vladykovi, požádat ho, ať nám pomůže. Nač mu, zmetkovi, platíme daně?"

Vytáhl tyč z výhně, až zasršely jiskry a zamával s ní ve vzduchu.

Cop odskočil. Mikula popadl kladivo, udeřil jednou, podruhé, potřetí.

"Jenže vladyka mého chlapce vyhnal, a tak jsem ho poslal poprosit o pomoc do Kruhu."

"K čarodějům?" otázal se kolář nedůvěřivě. "Mikulo?"

"Jo, k nim. Ale posel se ještě nevrátil."

Radim zakroutil hlavou, vstal a popotáhl si kalhoty.

"Nevím, Mikulo, nevím. To není na mou hlavu. Ale tak to chodí. Musíme čekat. Konči už práci, hned jedu, musím..."

Na dvoře před kovárnou zařehtal kůň.

Kolář zacvakal zuby a zbledl. Kovář ztuhl s kladivem zvednutým nad kovadlinou. Všiml si, že se mu třesou ruce, podvědomě si je utřel o koženou zástěru. Nepomohlo to.

Polkl slinu a vykročil ke vratům, v nichž se zřetelně rýsovaly siluety jezdců. Radim a Čop šli těsně za ním. Když vycházel, opřel kovář tyč o sloupek u dveří.

Venku sedělo na koních šest jezdců v brigantinách vyztužených železnými pláty, kroužkových košilích a kožených přilbách s ocelovými nánosníky, vybíhajícími mezi obrovské, rubínově rudé oči, jež zabíraly takřka polovinu obličeje. Seděli v sedlech nehybně a jakoby nedbale. Mikula těkal pohledem z jednoho na druhého, viděl jejich zbraně: krátká kopí se širokými hroty, meče se zvláštně vykutými záštitami, sekery, oštěpy se zpětnými háčky. Těsně před vraty stáli dva z nich. Vysoký vran na sivákovi krytém zelenou čabrakou měl na přilbě symbol slunce. A druhý... "Maminko," zašeptal Cop za kovářovými zády. Zaznělo to jako vzlyknutí.

Druhý jezdec byl člověk. Měl na sobě tmavozelený vranský plášť, ale zpod zobákovité přilby nehleděly červené, nýbrž modré, velmi světlé oči. Bylo v nich tolik netečně mrazivé krutosti, že se Mikula zachvěl strachem, který se mu ledově vtíral do útrob a přecházel mravenčením až na záda. Bylo ticho. Kovář slyšel bzučení much poletujících nad kupou hnoje za plotem.

Člověk v přilbě se zobákem promluvil první: "Kdo z vás je kovář?"

Otázka byla hloupá: kožená zástěra a ramenatá postava Mikulu prozrazovaly na první pohled. Proto mlčel. Koutkem oka postřehl krátké gesto, které modrooký udělal k jednomu z vranů. Vran se předklonil v sedle a vší silou máchl oštěpem, který držel v polovině násady. Mikula se přikrčil a bezděčně schoval hlavu mezi ramena.

Úder ale nebyl určen jemu. Zubaté ostří udeřilo Čopa do šíje, zaťalo se šikmo a hluboko, roztříštilo klíční kost a obratle. Chlapec sklouzl zády po stěně kovárny, zatočil se na sloupku u dveří a zhroutil se na zem hned u vchodu.

"Na něco jsem se ptal," připomněl člověk v zobákovité přilbici, nespouštěje z Mikuly oči. Rukou v rukavici se dotýkal sekery, kterou měl zavěšenou u sedla. Dva vrani, kteří stáli opodál, rozkřesali oheň, zapalovali smolné louče a rozdávali je ostatním. Klidně, beze spěchu, krok za krokem obkličovali kovárnu a přikládali pochodně ke střeše.

Radim to nevydržel. Zakryl si obličej rukama, rozeštkal se a vrhl se přímo před sebe mezi dva koně. Když míjel vysokého vrana, ten mu s rozmachem vrazil do břicha kopí. Kolář zavyl, upadl, dvakrát se překulil a natáhl nohy. Znehybněl.

"A co teď, Mikulo?" pronesl modrooký. "Zůstals sám. A k čemu ti to bylo? Vybízet lidi ke vzpouře, pro pomoc posílat. Myslels, že se to nedozvíme? Jsi hlupák. Jsou ve vsích takoví, kteří donášejí, jen aby se zalíbili."

Střecha kovárny praskala, naříkala, valil se z ní špinavě žlutý dým, nakonec zasršela jiskrami, zahučela plameny a zapulsovala mohutnou vlnou žáru.

"Tvého tovaryše jsme chytili, vyzpíval, kam jsi ho poslal. Na toho, který má přijít z Mayenny, už taky čekáme," pokračoval v hovoru muž v přilbě se zobákovitým hledím. "Ano, Mikulo. Strčil jsi svůj prašivý nos, kam jsi neměl. Za to tě teď čeká dost vážná nepříjemnost. Tak si myslím, že bychom tě měli narazit na kůl. Najde se někde tady okolo stavení slušný kůl? Anebo, ještě lépe, pověsíme tě za nohy na trám a stáhneme z tebe kůži jako z úhoře."

"Dobrá, dost těch žvástů," řekl vysoký vran se sluncem na přilbici, který držel svou pochodeň u otevřených vrat kovárny. "Co nevidět se sem seběhne celá osada. Skoncujme to s ním, seberme koně ze stáje a zmizme. Kde se to ve vás lidech bere, ta záliba v zabíjení, mučení? Úplně zbytečném. Dělej, sejmi ho!"

Modrooký se na vrana ani nepodíval. Předklonil se v sedle a najel koněm na kováře.

"Lez," řekl. V jeho bledých očích se zračilo zabijácké potěšení.

"Dovnitř. Nemám čas, abych s tebou skoncoval tak, jak bych si přál. Ale můžu tě aspoň usmažit."

Mikula udělal krok dozadu. Na zádech cítil žár hořící kovárny.

Další krok.

Zakopl o Čopovo tělo a o předmět, který učedník shodil, když padal.

O železnou tyč.

Mikula se sklonil, rychle ji popadl a z předklonu, vší silou, kterou v něm vyvolala nenávist, bodl zespodu těžkým železem přímo do prsou modrookého muže.

Dlátovitě vykované ostří proseklo drátěnou košili.

Kovář nečekal, až muž spadne z koně. Dal se na útěk šikmo přes dvůr. Za ním se ozval křik a dusot kopyt. Doběhl ke kůlně, zaťal prsty do klanice opřené o stěnu a okamžitě, z obrátky, naslepo udeřil.

Úder dopadl přímo na pysky siváka v zelené čabrace. Kůň se leknutím vzepjal a shodil vrana se sluncem na přilbě do prachu dvora.

Mikula se sehnul, nad ním se zabodlo do stěny kůlny krátké kopí a zatřáslo se. Druhý vran tasil meč, couval s koněm a snažil se uhnout před vzduchem svištící klanicí.

Další tři křičeli a útočili, mávajíce zbraněmi. Mikula zasténal, rozháněje se svým strašlivým těžkým kyjem. Cosi zasáhl, snad koně, který zaržál a roztančil se na zadních. Vran se ale v sedle udržel.

Ze strany lesa přeletěl nad plotem ve skoku napjatý kůň a srazil se se sivákem v zelené čabrace. Sivák se splašil a shodil vysokého vrana, který se hned snažil dostat zpět do sedla. Mikula nevěřil vlastním očím, postřehl, že se nový jezdec rozdvojuje - na skrčka v kapuci skloněného na koňském hřbetě a na světlovlasého muže s mečem, který seděl vzadu.

Dlouhá čepel meče opsala dvě obrátky. Dva blesky, které smetly dva vrany ze sedel. Váleli se na zemi v oblaku prachu.

Třetí, zahnaný ke kůlně, sotva se otočil proti podivnému páru, dostal ránu pod bradu, těsně nad ocelový náprsník. Hrot meče se zaleskl, když pronikl naskrz jeho krkem. Světlovlasý seskočil z koně a přeběhl přes dvůr, aby vysokého vrana odřízl od jeho koně. Vran tasil meč.

Pátý vran se točil uprostřed dvora a snažil se ovládnout koně, který se plašil před hořící kovárnou. S napřaženou sekerou se rozhlížel a váhal. Nakonec zařval, pobodl koně ostruhami a vrhl se na skrčka, který se držel koňské hřívy. Mikula viděl, jak malý jezdec odhrnuje kapuci a strhává si čelenku. Poznal, že se mýlil. Dívka zatřásla zrzavou hřívou a něco nesrozumitelně vykřikla a natáhla ruku směrem k útočníkovi. Z jejích prstů vytryskl tenký pramen světla jasného jako rtuť. Vran vyletěl ze sedla a svalil se do písku. Z jeho oděvu se kouřilo. Kůň dusal zemi všemi čtyřmi kopyty, ržál a potřásal hlavou.

Vysoký vran se sluncem na přilbici pomalu ustupoval před světlovlasým k hořící kovárně. Byl přikrčen, obě ruce - v pravé meč - měl napřažené před sebou. Světlovlasý přiskočil, utkali se poprvé, podruhé. Vranův meč odletěl stranou a on sám na okamžik ztuhl na čepeli, která jej probodla. Světlovlasý couvl a vytrhl meč z jeho těla.

Vran klesl na kolena, předklonil se a zaryl obličej do země.

Jezdec vyhozený ze sedla bleskem rusovlasé dívky lezl po čtyřech, šmátral kolem sebe a hledal zbraň. Mikula se probral z údivu, udělal dva kroky, napřáhl klanící a udeřil ho do krku. Křupla kost.

"To nemuselo být," zaslechl hlas těsně vedle sebe.

Dívka v mužském oděvu byla pihovatá a zelenooká. Na jejím čele se třpytil zvláštní klenot.

"To nemuselo být," zopakovala.

"Velkomožná paní," zajíkl se kovář, drže svůj kyj jako gardista halberdu. "Kovárna... podpálili ji. Zabili chlapce, podřízli ho. I Radima. Zabili oba... Paní..."

Světlovlasý nohou obrátil vysokého Vraná, prohlédl si ho, potom odstoupil a schoval meč do pochvy.

"No, Visenno," řekl. "Teď už jsem se do toho zapletl nadobro. Mám starost jen o jedno, jestli jsem zabil ty pravé."

"Ty jsi kovář Mikula?" zeptala se Visenna, zakrývajíc si hlavu.

"Jsem. A ty jsi z Kruhu, velkomožná? Z Mayenny?"

Visenna neodpovídala. Dívala se k lesu, na přibíhající houfec lidí.

"To jsou naši," řekl kovář. "Z Klíče."

V.

"Oddělali jsme tři kostějovce!" halasil černovousý vůdce skupiny z Porogu, potřásaje kosou vzpřímenou na násadě. "Tři, Mikulo! Přihnali se za ženami na pole a tam jsme je... Jeden stačil utéct, naskočil na koně, čubčí syn!"

Muži sedící na kládě uvnitř kruhu ohnišť osvětlujících čerň noční oblohy body vyletujících jisker, pokřikovali, hulákali a mávali zbraněmi. Mikula zvedl ruce, uklidňoval je, chtěl slyšet další zprávy.

"K nám včera večer přijeli čtyři," řekl starý, jako tyčka hubený šoltys z Kačanu. "Pro mne. Někdo jim musel donést, že jsem s tebou smluvil, kováři. Vylezl jsem na patro ve stodole, vytáhl za sebou žebřík, popadl vidle a řval na ně: 'Tak pojďte, vy psi! Který z vás má odvahu?' Chtěli zapálit stodolu, už by bylo po mně, ale lidi nečekali a společně se na ně vrhli. Lupiči vyskočili na koně a probili se. Několik našich padlo, ale jednoho jsme ze sedla smetli."

"Živého?" tázal se Mikula. "Vzkázal jsem vám, abyste aspoň jednoho z nich zajali živého."

"Eeech," zabručel starosta. "Nestačili jsme to. Ženské vzaly vařící vodu, přiběhly první..."

"Vždycky jsem tvrdil, že v Kačanu jsou žhavé ženské," zamručel kovář, škrábaje se na krku. "A ten, co donášel?"

"Našli jsme ho," odpověděl hubený muž krátce, nepouštěje se do podrobností.

"Dobrá. A teď poslouchejte, vy bando. Víme už, kde sídlí. U ovčáckých salaší v podhůří jsou jeskyně ve skalách. Tam lupiči nejspíš zapadli a tam je dostaneme. Vezmeme na vozy seno a chrastí, vykouříme je jako jezevce. Cestu jim zavalíme, neutečou. To mi poradil ten rytíř, co mu říkají Korin. I když pro mě, starého vojáka, to není nic nového. Pod vojvodou Grozimem jsem zamlada s vrany bojoval. Předtím než jsem se usadil v Klíči."

Z davu se ozvaly bojechtivé výkřiky, ale rychle utichaly přidušené slovem vyslovovaným zpočátku tiše, nejistě. Potom hlasitěji. Nakonec zavládlo ticho. Visenna vyhlédla zpoza Mikulových zad a stanula po kovářově boku. Nesahala mu ani po ramena. Mezi lidmi zašumělo. Mikula zvedl obě ruce.

"Nastal takový čas," zvolal, "že už nemusím skrývat, že jsem poslal pro pomoc k čarodějům do Kruhu, když nám mayennský vladyka odmítl pomoci. Je mi známo, že mnozí z vás se na to dívají jinak."

Dav se utišil jen zvolna, stále se vlnil, hučel.

"Tohle je paní Visenna," promlouval Mikula pomalu, "z mayennského Kruhu. Bez otálení nám přispěchala na pomoc. Naši z Klíče ji už znají, léčila tam lidi, uzdravovala svou Mocí. Ano, chlapi. Je to maličká žena, ale její Moc je veliká. Převyšuje naše chápání a je pro nás strašná, ale přesto nám pomáhá!"

Visenna mlčela, nepromluvila, ani neučinila žádné gesto ke shromážděným lidem. Ale skrytá moc té malé pihovaté čarodějky byla přímo hmatatelná. Korin s úžasem pocítil, jak jím proniká podivné nadšení, že přestává cítit strach před tím, co se skrývá v průsmyku a obava před neznámým se ztrácí, rozptyluje se, přestává existovat, stává se bezvýznamnou alespoň na tak dlouho, jak dlouho se třpytí klenot na Visennině čele.

"Tak vidíte," pokračoval Mikula. "I na toho kostěje něco najdeme. Nejsme sami, máme zbraně. Ale napřed musíme porazit lupiče."

"Mikula má pravdu!" vykřikl vousáč z Porogu. "Na ně nepotřebujeme žádné čáry! Chlapi, jdeme do průsmyku! Smrt kostějovým vrahounům!"

Dav zahučel jedním hlasem, plameny ohnišť se zaleskly na ostřích vztyčených kos, pík, seker a vidlí.

Korin se prodral davem a zamířil ke kotli zavěšenému nad ohništěm. Našel si misku a lžíci a vyškrábal ze dna kotle zbytek připálené kaše se škvarky. Usedl, položil si misku na kolena, pomalu jedl a vyplivoval slupky z ječmene. Po chvíli vedle sebe ucítil něčí přítomnost.

"Posaď se, Visenno," řekl s plnými ústy.

Jedl dál, prohlížel si její profil napůl zacloněný hřívou rusých vlasů, v záři ohně červených jako krev. Visenna mlčela, hleděla do plamenů.

"Hej, Visenno, proč tu sedíme jako dva puštíci?" odložil Korin misku. "Nemůžu tak sedět, hned je mi smutno a zima. Kam schovali tu pálenku? Před chvilkou tady stál džbánek. Je tu tma jako v..."

Čarodějka se k němu otočila. Oči jí svítily zvláštním, zelenkavým třpytem.

Korin zmlkl.

"Ano, souhlasí," řekl po chvíli a odkašlal si. "Jsem zloděj. Námezdník. Lapka. Zamíchal jsem se do toho, protože mám rád boj a je mi jedno, s kým se rvu. Vím, jakou cenu má jaspis, jadeit a ostatní kameny, které lze najít v amellských dolech. Chci se napakovat. Je mi jedno, kolik lidí zítra zahyne. Co chceš ještě vědět? Řeknu ti to sám, ať zbytečně neužíváš tu třpytivou ozdobu schovanou pod hadí kůží. Nehodlám ti nic tajit. Máš pravdu, nehodím se ani k tobě, ani ke tvému šlechetnému úkolu. To je všechno. Dobrou noc. Jdu spát."

Třebaže domluvil, nevstával. Sebral klacek a několikrát jím prohrábl ohniště.

"Korine," řekla Visenna tiše.

"Ano?"

"Neodcházej."

Korin svěsil hlavu. Z březového polena v ohništi vyrazily namodralé jazýčky plamenů. Pohlédl na ni, ale nedokázal snést pohled jejích nezvykle se lesknoucích očí. Odvrátil zrak zpátky k ohni.

"Nevyžaduj od sebe tak mnoho," promluvila Visenna, choulíc se do pláště. "Už je to tak, že všechno nadpřirozené vzbuzuje strach. A odpor."

"Visenno..."

"Nepřerušuj mne. Ano, Korine, lidé potřebují naši pomoc, jsou za ni vděčni, často i upřímně, ale pohrdají námi, bojí se nás, nedokážou se nám podívat do očí, odplivují si za našimi zády. Moudřejší, takoví jako ty, jsou pouze pokrytečtější. Nejsi žádná výjimka, Korine. Od mnohých jsem už slyšela, že nejsou hodni, nejsou dost ušlechtilí, aby se mnou mohli sedět u jednoho ohně. Jenže někdy se stává, že my potřebujeme pomoc těch... obyčejných. Anebo jejich společnost."

Korin mlčel.

"Já vím," pokračovala Visenna. "Určitě by ses cítil lépe, kdybych měla šedivé vlasy do pasu a nos jako skobu. Pak by odpor k mé osobě ve tvé hlavě nevzbuzoval takový zmatek. Jistě, Korine, odpor. Ta třpytivá ozdoba, kterou nosím na čele, je chalcedon - jemu ve značné míře vděčím za své magické schopnosti. Máš pravdu, s jeho pomocí dokážu číst zřetelnější myšlenky. Tvoje jsou až příliš zjevné. Nemysli si, není to příjemné. Jsem čarodějka, vědma, ale kromě toho taky žena. Přišla jsem, protože... protože jsem tě chtěla."

"Visenno..."

"Ne. Teď už nechci."

Seděli mlčky. Strakatý pták na větvi stromu cítil strach. V černém lese létaly dravé sovy.

"S tím odporem," ozval se Korin konečně, "jsi to maličko přehnala. Přiznávám ale, že ve mě probouzíš něco jako... nepokoj. Nemělas dovolit, abych to pocítil tam na rozcestí. U té mrtvoly, víš?"

"Korine," odpověděla čarodějka klidně. "Když jsi u kovárny zabodl vranovi meč do krku, málem jsem pozvracela koňskou hřívu. Jen s námahou jsem se udržela v sedle. Ale přestaňme se nimrat v našich pocitech. Skončeme ten rozhovor, který nikam nevede."

"Skončeme, Visenno."

Čarodějka se ještě těsněji zahalila do pláště. Korin přihodil do ohně několik polen.

"Korine?"

"Hm?"

"Potěšilo by mě, kdyby ti přestalo být jedno, kolik zítra zahyne lidí. Lidí i... těch jiných. Spoléhám na tvou pomoc."

"Pomůžu ti."

"To ještě není všechno. Jedná se o průsmyk. Musím otevřít cestu přes Klamat."

Korin ukázal žhavým koncem klacku na ostatní ohniště a kolem nich uložené lidi, kteří spali nebo byli zabráni do tichých rozhovorů.

"S naší skvělou armádou se nemusíme bát," prohlásil.

"Naše armáda se rozuteče v okamžiku, kdy ji přestanou ovládat kouzla," pousmála se Visenna smutně. "A já je přece nebudu nutit proti jejich vůli. Nechci, aby někdo z nich zahynul v boji za cizí věc. A kostěj není jejich věc, je to záležitost Kruhu. Do průsmyku musím sama."

"Ne, sama nepůjdeš," nesouhlasil Korin. "Půjdeme tam spolu. Já, Visenno, jsem už od dětství věděl, kdy mám zdrhnout a kdy je ještě dost času. V tom umění jsem se zdokonaloval celá léta a díky tomu mě ostatní považují za hrdinu. Nemám v úmyslu svůj styl měnit. Nemusíš mě omamovat kouzly. Nejdřív se podíváme, jak ten kostěj vypadá. Mimochodem, co je to, podle tebe, ten kostěj?"

Visenna sklonila hlavu.

"Obávám se," zašeptala, "že je to smrt."

VI.

Lupiči se v jeskyních zaskočit nedali. Čekali v sedlech, nehybní, vzpřímení hleděli na šiky ozbrojených vesničanů vycházejících z lesa. Vítr jim nadouval pláště, takže připomínali hubené dravé ptáky s roztřepenými pery. Vypadali hrozivě a v lidech vzbuzovali strach.

"Je jich osmnáct," spočítal je ve třmenech vztyčený Korin. "Většina na koních, šest pěších. Jeden vůz, Mikulo!"

Kovář rychle přeformoval svůj oddíl. Muži ozbrojení píkami a oštěpy poklekli na okraji křovin, zaryli dřevce tupým koncem do země a hroty namířili proti nepřátelům. Lučištníci zaujali pozice za stromy. Ostatní ustoupili do houští.

Jeden z jezdců se k nim přiblížil. Zarazil koně, zvedl ruku nad hlavu a něco volal.

"Je to lest," zamručel Mikula. "Znám je, psí syny."

"Uvidíme," řekl Korin a seskočil ze sedla. "Pojď."

Pomalu kráčeli k jezdci. Po chvíli se Korin všiml, že Visenna jde za nimi. Jezdec byl bobolak.

"Budu hovořit krátce," zavolal ze sedla. V jeho kožešinou zarostlém obličeji mžikala lesklá malá očka. "Jsem vůdce jednotky, kterou vidíte. Devět bobolaků, pět lidí, tři vrani, jeden elf. Zbytek nežije.

Došlo mezi námi k hádce. Náš bývalý náčelník, který nás sem přivedl, leží svázaný tamhle v jeskyni. Udělejte si s ním, co chcete. My chceme odjet."

"Tvoje řeč byla dost krátká," vyprskl Mikula. "Vy chcete odjet. A my vás chceme rozsekat na kusy. Co ty na to?"

Bobolak vycenil špičaté zuby a napřímil v sedle svou malou postavu.

"Myslíš, že s vámi smlouvám ze strachu z té bandy usmolenců ve slaměných láptích? Prosím, jestli chcete, podřežeme vás. Je to naše řemeslo, křupane. Vím, co riskujeme. I kdyby nás pár padlo, zbytek se probije. Takový je život."

"Vůz neprojede," procedil Korin skrze zuby. "Takový je život."

"To už je náš problém."

"Co je na tom voze?"

Bobolak si odplivl přes pravé rameno: "Jedna dvacetina toho, co zůstalo v jeskyni. A aby bylo jasno, jestli nám přikážete nechat vůz tady, tak jsme už předem proti. Než abychom odešli bez kořisti, volíme raději boj. No tak, co chcete? Jestli se máme bít, tak hned teď ráno, dříve než začne pražit slunce."

"Jsi odvážný," poznamenal Mikula.

"V mé rodině jsme všichni takoví."

"Propustíme vás, pokud složíte zbraně."

Bobolak si znovu odplivl, tentokrát pro změnu přes levé rameno.

"Nic takového," zavrčel krátce.

"V tom to je," zasmál se Korin, "beze zbraní neznamenáte nic."

"A kým jsi beze zbraně ty?" zeptal se malý jezdec nevzrušeně. "Králevicem? Přece vidím, co jsi zač. Myslíš, že jsem slepý?"

"Se zbraněmi byste se zítra vrátili," řekl Mikula pomalu. "Pro zbytek toho, co zůstalo v jeskyni, jak říkáš. Pro ještě větší kořist."

Bobolak vycenil zuby: "To jsme původně zamýšleli, ale po krátké hádce jsme se na to vykašlali."

"Velice moudré," ozvala se najednou Visenna. Vykročila před Korina a stanula před jezdcem. "Velice moudré, že jste se na to vykašlali, Kehle."

Korinovi se zazdálo, že se do nich opět opřel vítr, že zahučel ve skalách a zavanul chladem. Visenna hovořila dál cizím, kovovým hlasem: "Kdokoli z vás by se sem vrátil, zahyne. Vidím to a předpovídám. Odejděte odtud. Okamžitě. Ihned. Kdo se vrátí, zemře."

Bobolak Kehl se naklonil a pohlédl z koňského hřbetu na čarodějku. Nebyl mladý, kožešinu už měl skoro šedivou, protkanou bílými prameny chlupů.

"To jsi ty? Mhm, myslel jsem si to. Jsem rád, že... Nezáleží na tom. Řekl jsem, že se sem nevrátíme. Přidali jsme se k Fregenalovi kvůli kořisti. To už skončilo. Teď máme na krku Kruh a všechny osady v okolí. A Fregenal začal blouznit o světovládě. Už ho máme dost - i toho strašidla z průsmyku."

Škubl uzdou a otočil koně. "Proč to říkám? Odcházíme. Žijte tu ve zdraví."

Nikdo mu neodpověděl.

Bobolak zaváhal, pohlédl k okraji lesa, potom se podíval na nehybný šik svých jezdců.

Otočil se v sedle a pohlédl Visenně do očí.

"Byl jsem proti, když Fregenal plánoval tvé zavraždění," řekl. "Teď vidím, že jsem měl pravdu. Když ti povím, že kostěj je jistá smrt, půjdeš přesto do průsmyku?"

"Půjdu."

Kehl se narovnal, křikl na koně a odcválal ke svým.

Jezdci po chvíli utvořili kolonu, obklopili vůz a vyjeli na cestu. Mikula už byl u svých, domlouval jim, uklidňoval vousáče z Porogu a další, kteří žíznili po krvi a pomstě. Korin s Visennou mlčky pozorovali oddíl jezdců, jenž je míjel. Jeli pomalu, hleděli přímo před sebe s okázalým klidem a pohrdáním. Jenom Kehl, když je míjel, zvedl ruku k pozdravu. Se zvláštním výrazem v nelidském obličeji si prohlížel Visennu. Pak prudce popohnal koně, odcválal do čela oddílu a zmizel mezi stromy.

VII.

První tělo leželo hned u vchodu do jeskyně, bylo nepřirozeně zkroucené a vmáčknuté mezi pytle s ovsem a hromadu chrastí. O něco dále se chodba rozdělovala. Tam ležely další dvě mrtvoly, jedna přišla úderem palcátu či kyje takřka o celou hlavu, druhá byla pokryta zaschlou krví z četných ran. Obě patřily lidem.

Visenna si sundala čelenku. Její diadém svítil jasněji než pochodně, jež měly osvětlovat tmavý vnitřek jeskyně. Chodba ústila do velkého sálu. Korin tiše hvízdl skrze zuby.

Pod stěnami stály truhlice, pytle a sudy, válely se tam hromady koňských postrojů, žoky vlny, zbraně, nástroje. Několik truhlic bylo rozbitých a prázdných. Jiné byly plné. Okolo kráčející Korin viděl úlomky jadeitu a matně zelené jaspisy, ale i acháty, opály, chrysoprasy a další kameny, které ani neznal.

Na skalnaté podlaze se povalovaly svazky kožešin bobrů, rysů, lišek, rosomáků. Mezi nimi se tu a tam leskly vytroušené zlaté, stříbrné a měděné mince.

Visenna se ani na okamžik nezastavila, kráčela do další prostory, značně menší a temnější. Korin šel za ní a smutně se ohlížel po truhlicích.

"Tady jsem," ozval se nezřetelný tvar ležící na hromadě šatstva a kožešin na podlaze.

Přistoupili blíž. Svázaný člověk byl malý, lysý a otylý, s obrovskou modřinou přes polovinu tváře.

Visenna se dotkla diadému, chalcedon se na okamžik rozzářil jasným světlem.

"To není třeba," řekl svázaný muž. "Znám tě. Jen jsem zapomněl, jak ti říkají. Vím, co máš na čele. Říkám, že to není třeba. Přepadli mě ve spánku, sebrali mi prsten a zlomili hůl. Jsem bezmocný!"

"Změnil ses, Frenegale," poznamenala Visenna.

"Visenna," zamručel tlouštík. "Už jsem si vzpomněl. Nečekal jsem, že pošlou zrovna tebe. Myslel jsem, že to spíš bude muž, proto jsem poslal Manissu. S mužským by si moje Manissa poradila."

"Neporadila," pochlubil se Korin, rozhlížeje se kolem sebe. "I když musím nebožce přiznat snahu. Dělala, co mohla."

"Škoda."

Visenna se rozhlédla po jeskyni, pak jistým krokem zamířila do kouta, špičkou boty obrátila kámen a z jamky pod ním vytáhla hliněný hrneček ovázaný tukem napuštěnou kůží. Rozřízla řemínek svým zlatým nožíkem a vytáhla svitek pergamenu. Frenegal na ni vrhl nevraživý pohled.

"Prosím, prosím," řekl zlostí se chvějícím hlasem. "Jaký talent. Blahopřeji. Umíš najít skryté věci. Co ještě dovedeš? Věštit z beraních vnitřností? Léčit nadmuté jalovice?"

Visenna si prohlížela list po listu, svázaného čaroděje si nevšímala. "Zajímavé," řekla po chvíli. "Před jedenácti roky, když tě vyhnali z Kruhu, se ztratily jisté stránky ze Zakázaných knih. Dobře, že se našly a dokonce doplněné komentáři. Tak ty ses odvážil použít Alzurův dvojitý kříž? No, no. Nemyslím, že bys zapomněl, jak Alzur dopadl. Několik jeho nestvůr prý ještě běhá po světě. Také ten poslední netvor - vij, který ho zabil a než utekl do lesů na Zařičí, zpustošil polovinu Mariboru."

Několik pergamenů schovala do kapsy na rukávu kazajky. Poté rozvinula další.

"Aha," promlouvala, vraštíc čelo. "Vzorec Dřevokořene, trochu pozměněný. A tady Trojúhelník v trojúhelníku, prostředek k vyvolání série mutací a obrovského nárůstu tělesné hmoty. Copak ti, Fregenale, posloužilo jako výchozí materiál? Co je to? Vypadá jako obyčejný štír. Fregenale, něco tady chybí. Doufám, že víš, o čem mluvím."

"Jsem rád, že sis toho všimla," ušklíbl se čaroděj. "Říkáš obyčejný štír? Až ten obyčejný štír vyleze z průsmyku, celý svět oněmí hrůzou. Na chvilku. Potom začne křičet."

"Dobrá, dobrá. Kde jsou chybějící zaklínadla?"

"Nikde. Nechtěl jsem, aby se dostala do nepovolaných rukou. Obzvláště do vašich. Vím, že Kruh touží po moci, kterou lze pomocí těch zaklínadel získat, ale nic z toho nebude. Nikdy se vám nepodaří stvořit něco ani z poloviny tak hrozného, jako je můj kostěj."

"Zdá se, Fregenale, žes dostal po hlavě opravdu silně," opáčila Visenna s klidem. "Proto nejsi schopen rozumně uvažovat. Kdo tady hovoří o stvoření? Tvého netvora musíme zlikvidovat, úplně zničit.

Jednoduchou reverzí vrátíme spojující zaklínadlo, použijeme zrcadlový efekt. Jistě, spojující zaklínadlo bylo sladěno s tvou holí, takže je budeme třeba přeladit na můj chalcedon."

"Těch 'bude třeba' už zaznělo příliš," zavrčel tlouštík. "Můžeš tu sedět třeba celou věčnost, moje přemoudřelá protivnice. Jak jsi přišla na ten směšný nápad, že ti prozradím spojovací zaklínadlo? Nevytáhneš ze mě nic, z živého ani mrtvého. Mám blokádu. Nepouli tak na mě ta svoje kukadla, nebo ti ten tvůj kamínek propálí díru do čela. Dělejte, rozvažte mě, už jsem celý zdřevěnělý."

"Jestli chceš, tak tě můžu párkrát nakopnout," zasmál se Korin. "To ti obnoví krevní oběh. Mám dojem, plešoune, že dost dobře nechápeš, v jakém jsi postavení. Za chvilku sem vpadnou sedláci, které rozběsnily nájezdy té tvojí bandy. Slyšel jsem, že tě chtějí roztrhat čtyřmi koňmi. Viděls někdy, jak se to dělá? Nejdřív se vždycky utrhnou ruce."

Fregenal natáhl krk, vytřeštil oči a pokusil se Korinovi plivnout na boty, ale v poloze, v níž se nalézal, to bylo nemožné - jen si poslintal bradu.

"Tohle!" prskal. "Tohle si dělám z tvých vyhrůžek! Neudělají mi nic! Co si to namlouváš, vandráku? Připletl ses k záležitostem, které přerůstají tvoje omezené chápání. Ale zkus se jí alespoň zeptat, proč tu je. Visenno, pouč ho. Zdá se, že tě pokládá za spasitelku zotročených, ušlechtilou bojovnici za práva těch ubožáků. Jenže tady jde o peníze, hlupáku! O velké bohatství!"

Visenna mlčela. Fregenal se narovnal, ohýbal nohy v kolenou a vrzal provazy, až se mu podařilo obrátit se na bok.

"Není to snad pravda," křičel, "že tě sem Kruh vyslal proto, abys otevřela zlatý pramen, který vyschl? Kruh měl značné zisky z těžby jaspisů a jadeitů a vybíral i mýtné od kupců a karavan výměnou za ochranné amulety, které ale, jak se ukázalo, na mého kostěje neplatí."

Visenna se neozvala. Nedívala se na svázaného muže, hleděla na Korina.

"Aha!" zvolal čaroděj. "Mlčíš, nezapíráš! Takže je to už běžně známo. Starší a zkušení o tom věděli už dávno, jenom takové usmrkance jako jsi ty udržovali v přesvědčení, že Kruh je stvořen k boji se Zlem. Nedivím se, že pravda vyšla najevo. Svět se mění, lidé si pomalu začínají uvědomovat, že se mohou obejít bez kouzel a čarodějů. Ani se nenadějete a budete bez práce, budete muset vyžít z toho, co jste si stačili nakrást. Proto takové úsilí o zachování vašich příjmů. Takže mě hned rozvažte. Nezabijete mě ani neodsoudíte k smrti, protože by Kruh utrpěl další ztrátu. A to by vám nedaroval, to je jasné."

"Nic není jasné," řekla Visenna chladně a založila si ruce na prsou. "Víš, Fregenale, takoví usmrkanci jako já nevěnují přehnanou pozornost dočasnému prospěchu. Co je mi po tom, jestli Kruh ztratí, získá nebo jestli bude rozpuštěn. Vždycky se nějak uživím léčením nadmutých jalovic anebo impotence takových starých prašivců jako jsi ty. Ale to je jedno. Důležitější je to, že chceš žít, Fregenale, a proto meleš pantem. Každý chce žít. Proto mi hned teď a tady prozradíš vázací zaklínadlo. Potom mi pomůžeš najít toho kostěje a zničit ho. Pokud ne... Nu, co se dá dělat, zajdu se projít do lesa. V Kruhu ohlásím, že jsem nedokázala zadržet rozzuřené sedláky."

"Vždycky jsi byla cynická," zaskřípal zuby čaroděj. "Už tenkrát v Mayenně. Zvláště ve vztazích s muži. Bylo ti sotva čtrnáct let a už tehdy se hodně vyprávělo o tvých..."

"Přestaň, Fregenale," přerušila ho. "Tvoje řeči na mě nedělají žádný dojem. A na něho také ne. Není můj milenec. Řekni jen, že souhlasíš a skoncujeme s tou zábavou. Protože ty přece souhlasíš."

Fregenal zakoulel bělmem očí a odvrátil hlavu.

"Jasně, že ano," zachrčel. "Pokládáš mě snad za idiota? Každý chce přece žít."

VIII.

Fregenal se zastavil a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo: "Tam za tou skálou začíná soutěska. Na starých mapách je označena jako Dur-tan-Orit - Myší díra. Je to brána Klamatu. Tady musíme zanechat naše koně. Koňmo nemáme nejmenší šanci, že bychom se k němu přiblížili nepozorovaně."

"Mikulo," řekla Visenna, sesedajíc z koně, "počkáte tady do večera, ne déle. Pokud se nevrátíme, ať vás ani nenapadne jít do průsmyku. Vraťte se domů. Je ti to jasné?"

Kovář přikývl. Zůstali s ním už jen čtyři vesničané. Ti nejodvážnější. Zbytek oddílu se cestou vytratil jako sníh v květnu.

"Jasné, paní," zabručel a změřil si kosým pohledem Fregenala.

"Nechápu však, proč věříš tomu darebákovi. Podle mě měli chlapi pravdu. Měli jsme mu useknout hlavu. Jen se podívejte na ta jeho prasečí očka, na ten zrádný ksicht."

Visenna mlčela. Zacláněla si rukou oči a dívala se na hory, na úzký vstup do soutěsky.

"Veď nás, Fregenale," přikázal Korin a popotáhl si opasek.

Vyrazili.

Po půlhodině pochodu uviděli první vůz. Převrácený a rozbitý.

Za ním druhý se zlomeným kolem. Kostry koní. Kostru člověka.

Druhou. Třetí. Čtvrtou. Hromadu polámaných, rozdrcených kostí.

"Ty zkurvysynu," řekl Korin tiše, dívaje se na lebku, jejímiž očními důlky prorůstaly stvoly kopřiv. "To jsou kupci, že? Nevím, co mi zabrání, abych..."

"Na něčem jsme se dohodli," přerušil ho Fregenal kvapně. "Dohodli jsme se. Řekl jsem vám všechno, Visenno. Pomáhám vám. Vedu vás. Dohodli jsme se!"

Korin si odplivl. Pobledlá Visenna na něj pohlédla, pak se otočila na čaroděje.

"Dohodli jsme se," potvrdila. "Pomůžeš mi ho najít a zničit, potom půjdeš svou cestou. Tvoje smrt by těm, kdož zde leží, život nevrátila."

"Zničit, zničit, zničit... Visenno, znovu tě varuji a znovu opakuji: uveď ho do letargie, paralyzuj ho, znáš zakletí. Ale nenič ho. Má nesmírnou cenu. Vždycky ho můžeš..."

"Přestaň, Fregenale. Už jsme o tom hovořili. Veď nás!"

Pokračovali dál, opatrně stoupali kolem koster.

"Visenno," zašeptal Fregenal po chvíli. "Uvědomuješ si to riziko? Je to vážná věc. Víš, se Zrcadlovým efektem to bývá všelijak. Jestli se inverze nepodaří, je po nás veta. Viděl jsem, co dokáže."

Visenna se zastavila.

"Nevytáčej se," řekla. "Za koho mne považuješ? Inverze se podaří, pokud..."

"Pokud jsi nás neoklamal," vpadl jim rozzlobeným hlasem do hovoru Korin. "A pokud jsi nás obelhal... Tak tys viděl, co ta tvoje zrůda dokáže. Víš ty ale, co dokážu já? Znám takové seknutí, po kterém zasaženému zůstane jedna líc a půlka čelisti. Může to přežít, jenže si pak už, mimo jiné, nezahraje na flétnu."

"Visenno, uklidni toho zabijáka," vykoktal pobledlý Fregenal. "Vysvětli mu, že jsem tě nemohl oklamat, že bys to vycítila..."

"Nežvaň tolik, Fregenale. Veď nás."

Spatřili další vozy. A další kosti. V trávě se bělala žebra, vzhůru trčící hnáty, strašidelně rozšklebené lebky. Korin mlčel a tiskl jílec meče ve zpocené dlani.

"Dávejte pozor," zašeptal Fregenal. "Jsme už blízko. Našlapujte tiše."

"Na jakou vzdálenost zjistí naši přítomnost? Fregenale, mluvím s tebou!"

"Dám ti znamení."

Kráčeli dál, rozhlíželi se po strmých stěnách soutěsky, porostlých plazivými křovinami, zbrázděných průrvami a lemovaných suťovisky.

"Visenno! Už ho cítíš?"

"Ano. Ale nejasně. Jak jsme daleko, Fregenale?"

"Dám ti znamení. Škoda, že ti nemohu pomoci. Bez hole a prstenu nemohu dělat nic. Jsem bezmocný. Jedině, kdybych..."

"Kdybys co?"

"Tohle!"

S rychlostí, jakou by od takového tlusťocha nikdo nečekal, zvedl ze země špičatý kámen a udeřil jím Visennu do hlavy. Čarodějka klesla bez hlesu obličejem k zemi. Korin se rozmáchl taseným mečem, ale čaroděj byl nečekaně hbitý. Padl na všechny čtyři, vyhnul se čepeli, překulil se pod Korinovýma nohama a kamenem, který nepustil z ruky, ho udeřil do kolena. Korin zařval, upadl, bolestí zalapal po dechu a pak se mu vlna mrákot přelila z útrob do hrdla. Fregenal se vymrštil jako kočka a rozehnal se k dalšímu úderu.

Pták se strakatým peřím spadl z oblohy jako blesk a otřel se o čarodějův obličej. Fregenal uskočil, zamával rukama a upustil kámen.

Korin se opřel o loket, sekl mečem a jen o chlup minul tlusťochovo stehno. Čaroděj se otočil a prchal zpátky do Myší díry, křičel a chechtal se. Korin se pokusil vstát a pronásledovat ho, ale když se postavil, zatmělo se mu před očima. Opět upadl a alespoň zahrnul utíkajícího zrádce přívalem sprostých nadávek.

Fregenal se v bezpečné vzdálenosti zastavil a otočil.

"Ty nepodařená vědmo!" zahulákal. "Ty zrzavá flundro! Chtělas přechytračit Fregenala? Milostivě mu darovat život? Myslela sis, že se budu klidně dívat, jak ho zabíjíš?"

Nepřestávaje nadávat, hnětl si Korin koleno, aby utišil tepající bolest. Visenna ležela stále nehybně na zemi.

"Už jde!" vykřikl Fregenal. "Dívejte se! Kochejte se tím pohledem, protože už za chvíli vám můj kostěj vymáčkne oči z důlků! Už jde!"

Korin se ohlédl. Přibližně sto kroků od něj se zpoza skalního útesu vysunuly uzlovité klouby křivých pavoucích nohou. Po chvíli s rachotem přelezl přes hromadu kamení jako mísa plochý trup, nejméně deset loktů široký, rezavě hnědý, kostrbatý, pokrytý špičatými trny. Čtyři páry nohou postupovaly pravidelně, vláčejíce mísovitý trup po suti. Pátý, přední pár končetin byl nepřirozeně dlouhý a ozbrojen mohutnými račími klepety, ježícími se řadami ostrých trnů a bodců.

To je sen, proletělo Korinovi hlavou. Jenom zlý sen. Měl bych se probudit a začít křičet. Probudit se. Křičet, křičet, křičet.

Nedbaje na bolavé koleno, vrhl se k Visenně a zacloumal její bezvládnou paží. Vlasy měla prosáklé krví, jež jí stékala po šíji.

"Visenno..." zasípal strachem přiškrceným hrdlem. "Visenno..."

Fregenal se nepříčetně rozchechtal. Ozvěna rachotila mezi stěnami soutěsky. Přehlušila i kroky kováře Mikuly, který přiběhl přikrčený, se sekerou v hrsti. Fregenal si ho všiml, jenže už bylo pozdě. Sekera jej zasáhla do kříže těsně nad pánví a zaťala se až po topůrko. Zraněný zařval bolestí, upadl, vyrval topůrko z kovářových rukou.

Mikula ležícího muže přišlápl, vytrhl svou zbraň a znovu se rozehnal. Černokněžníkova hlava se skutálela ze svahu a zůstala stát, teprve když se čelem opřela o jednu z lebek ležící pod koly rozbitého povozu.

Korin kulhal, klopýtal o kameny a vlekl bezvládnou, ochablou Visennu po zemi. Mikula k nim přispěchal, popadl dívku, bez námahy si ji přehodil přes rameno a utíkal pryč. Korin, přestože zbaven břemene, ho nemohl dohonit. Pohlédl přes rameno. Kostěj se sunul za ním, skřípal klouby, napřaženými klepety škrábal o balvany a vytrhával řídkou trávu.

"Mikulo!" zavyl Korin zoufale.

Kovář se ohlédl, položil Visennu na zem, vrátil se ke kulhajícímu muži, podepřel ho a prchali oba společně. Kostěj zrychlil, vysoko nadzvedávaje kostnaté nohy.

"S tím si neporadíme," zasípal Mikula, ohlížeje se přes rameno. "Neutečeme..."

Přiběhli k Visenně ležící nehybně na zádech.

"Vykrvácí!" zvolal Mikula.

Korin si na něco vzpomněl. Strhl z Visennina opasku váček, vysypal jeho obsah a nevšímaje si jiných předmětů, sebral rudohnědý kámen s vyrytými runami, rozhrnul rusé, krví zmáčené vlasy a přitiskl hematit na ránu. Krev ihned přestala téci.

"Korine!" vykřikl Mikula.

Kostěj už byl blízko. Široce roztáhl přední končetiny, zubatá klepeta se rozevřela. Mikula uviděl na stopkách se pohybující netvorovy oči a pod nimi skřípající srpovité čelisti. Postupující kostěj rytmicky syčel: "Tss, tss, tss..."

"Korine!"

Korin nevnímal, něco šeptal a nesundával hematit z rány. Mikula k němu přiskočil, popadl ho za rameno, odtrhl ho od Visenny a ženu si opět zvedl na rameno. Prchali. Kostěj ani na chvíli nepřestával syčet. Zvedl klepeta, zaskřípal chitinovým břichem o skálu a valil se za nimi. Mikula si uvědomil, že nemají žádnou naději.

Směrem od Myší díry se krkolomným cvalem přihnal jezdec v kožené kazajce a kápi ze železných kroužků, se širokým mečem nad hlavou. V chlupatém obličeji mu planula malá očka a blýskaly se špičaté zuby.

Kehl se s válečným pokřikem vrhl na kostěje. Než však na netvora dosáhl, ostnatá klepeta se sevřela a uchopila koně do strašlivých kleští. Bobolak vyletěl ze sedla a převalil se po zemi.

Kostěj bez viditelné námahy zvedl v kleštích koně a narazil ho na ostrý trn, který mu vpředu trčel z trupu. Srpovité čelisti se sevřely, zvířecí krev vytryskla na kameny, z rozpáraného břicha vyhřezly horké vnitřnosti.

Mikula přiskočil, pomohl bobolakovi vstát, ten ho ale odstrčil, tasil meč, vykřikl tak, že přehlušil smrtelné ržání koně a skočil na kostěje. S opičí mrštností se překulil pod netvorovým tvrdým břichem a ze všech sil bodl přímo do stopkovitého oka. Kostěj zasyčel, pustil koně, roztáhl končetiny do stran, zavadil o Kehla ostrými trny, porazil ho na zem a odhodil stranou. Kehl dopadl na kamení a upustil meč. Kostěj se otočil, sáhl po něm klepetem a chytil ho.

Bobolakova malá postavička se vznesla do vzduchu.

Mikula zuřivě vykřikl, dvěma skoky dostihl netvora, rozmáchl se a udeřil sekerou do chitinového krunýře. Korin opustil Visennu, bez rozmýšlení přiskočil z druhé strany a zabodl obouruč držený meč do mezery mezi krunýřem a klepetem. Hrudí nalehl na rukojeť a zarazil čepel až po záštitu. Mikula hekl a udeřil znovu, krunýř praskl a zpod něj vytryskla páchnoucí zelená tekutina. Kostěj pustil bobolaka a se syčením napřáhl klepeta. Korin se zapřel nohama do země a škubl jílcem meče, ale marně.

"Mikulo!" vykřikl. "Prchej!"

Oba se dali na útěk, chytře se rozutekli do dvou různých stran.

Kostěj zaváhal, zaskřípal břichem o skálu a vrhl se přímo před sebe, rovnou na Visennu, která se s hlavou schýlenou mezi rameny snažila postavit. Těsně nad ní visel ve vzduchu pták se strakatým peřím, mával křídly a křičel, vřeštěl, skřehotal...

Kostěj se blížil.

Oba, Korin i Mikula, skočili současně a zahradili netvorovi cestu.

"Visenno!"

"Paní!"

Kostěj se nezastavil a roztáhl klepeta.

"Běžte stranou!" vykřikla klečící Visenna a napřáhla ruce. "Korine! Uhni!"

Oba muži uskočili ke skalním stěnám.

"Henenaa fireaoth kerelanth!" zakřičela čarodějka pronikavě s rukama nataženýma proti kostějovi. Mikula si všiml, jak se od ní k netvorovi sune cosi neviditelného. Tráva se ohýbala k zemi a drobné kamínky odletovaly na strany, jako by byly rozmetávány váhou obrovské, velkou rychlostí se valící koule. Z Visenniny ruky vytryskl oslnivě zářící paprsek, zasáhl kostěje a rozlil se po jeho pancíři v síti ohnivých jazyků. Vzduch se zachvěl ohlušujícím rachotem. Kostěj vybuchl. Vytryskla fontána zelené krve. Chitinové úlomky končetin, vnitřnosti, všechno vyletělo vzhůru, rozletělo se to do okolí, dopadlo na skály, zašelestilo v křovinách. Mikula se přikrčil a oběma rukama si zakryl hlavu.

Nastalo ticho. Na místě, kde před chvílí stál netvor, se černal a kouřil okrouhlý kráter potřísněný zelenou tekutinou, posetý odpornými, obtížně rozeznatelnými kusy těla.

Korin si otřel z obličeje zelenou krev a pomohl Visenně na nohy. Celá se chvěla.

Mikula se sklonil nad Kehlem. Bobolak měl otevřené oči. Jeho hrubá kazajka z koňské kůže byl roztrhána na cáry, pod nimiž bylo vidět, co mu zbylo z paže a z ramene. Kovář chtěl něco říci, nebyl toho ale schopen. Pak k nim přistoupil Korin podpírající Visennu.

Bobolak k nim otočil hlavu. Korin pohlédl na jeho poranění a s námahou polkl.

"To jsi ty, králevici," pronesl Kehl tiše, ale klidně a zřetelně.

"Měls pravdu... Beze zbraně neznamenám nic. A bez ruky? Hovno, co?"

Výraz bobolakových očí Korina překvapil víc než pohled na jeho polámané, z hrozných ran trčící kosti. To, že malý bojovník stále ještě žil, bylo neuvěřitelné.

"Visenno," zašeptal Korin s prosebným pohledem upřeným na čarodějku.

"S tím si neporadím, Korine," řekla Visenna smutně. "Ten organismus, to tělo, životní pochody... Všechna pravidla, která je řídí, jsou tak odlišná od lidských... Mikulo, nedotýkej se ho..."

"Vrátil ses, bobolaku," zašeptal Mikula. "Proč?"

"Protože pravidla, která mne řídí, jsou odlišná... od lidských," odvětil Kehl s pýchou v hlase, leč s nesmírným úsilím. Z úst mu vytékal pramínek krve, jenž poskvrňoval šedivou kožešinu. Otočil hlavu a pohlédl Visenně do očí: "No, zrzavá vědmo! Splnila se tvá předpověď... Teď mi pomoz!"

"Ne!" vykřikla Visenna.

"Ale ano," řekl Kehl. "Musí to být. Už je čas."

"Visenno," vydechl Korin s užaslým výrazem v obličeji. "Snad ho nechceš..."

"Běžte pryč!" vyhrkla čarodějka, zadržujíc pláč. "Běžte! Oba!"

Mikula, dívaje se stranou, zatahal Korina za ruku. Korin se poddal. Ještě zahlédl, jak Visenna kleká nad bobolakem, jemně ho hladí po čele a dotýká se jeho skrání. Kehl se zachvěl, otřásl, napjal a znehybněl. Visenna plakala.

IX.

Strakatý pták sedící Visenně na rameni naklonil plochou hlavičku a upřel na čarodějku kulaté oko. Kůň kráčel vyjetou cestou, obloha byla modrá a čistá. "Tuuit tuiit trk," zacvrlikal strakatý pták.

"Možná," souhlasila Visenna. "Ale nejde to. Nepochopils mě. Nehněvám se. Jen je mi líto, že jsem se o tom všem dověděla teprve od Fregenala, a ne od tebe, opravdu. Ale znám tě přece tolik let a vím, že nejsi mluvka. Myslím, že kdybych se tě zeptala dříve, odpověděl bys mi."

"Trk, tuuuik?"

"Jistěže. Už dávno. Jenže sám víš, jak to u nás chodí. Samé veliké tajemství, všechno je přísně tajné. A zbytek je jen otázka velikosti. Já také neodmítám odměnu za léčení, když mi ji někdo dává a já vím, že to není žádný nuzák. Věřím, že za jistý druh služeb žádá Kruh vysoké odměny. A právem. Všechno je čím dál dražší a žít se musí. Ne, o to nejde."

"Twwiiiit," přešlápl pták z nožky na nožku. "Korrriiin."

"Jsi bystrý," usmála se Visenna trpce a otočila hlavu k ptákovi, přičemž mu dovolila, aby se zobákem lehce dotkl její tváře. "Právě to mě zlobí. Viděla jsem, jak na mě hleděl. Nestačí, že je to vědma, myslel si určitě, ale k tomu i hamižná, chtivá a vypočítavá lhářka."

"Tuwiit trk trk trk tuuiiit?"

Visenna odvrátila hlavu.

"No, tak zlé to zase není," zamumlala, mhouříc oči. "Jak víš, nejsem dívka, která jen tak lehce ztrácí hlavu. I když musím přiznat... Že se již příliš dlouho toulám sama po... Ale po tom ti nic není. Starej se o svůj zobák."

Pták mlčel a čechral si pírka. Les se přibližoval, viděla cestu, která se ztrácela v houští pod portálem větví.

"Poslyš," ozvala se Visenna po chvíli. "Jak to podle tebe může vypadat v budoucnosti? Je opravdu možné, že by nás lidé přestali potřebovat? Třebas jen v takové prosté věci, jako je léčení. Nějaký pokrok je vidět. Vezmi si například bylinkářství. Můžeš si ale představit, že si jednou poradí třeba s takovým záškrtem? S horečkou omladnic? S tetanem?"

"Twiik, twiit."

"No řekni. Teoreticky to možné je asi tak, jako je možné, že se náš kůň za chvíli zapojí do rozhovoru. A že řekne něco moudrého. A co rakovina? Poradí si s rakovinou? Bez magie?"

"Trrk!"

"Taky si myslím."

Visenna projela lesem vonícím vlhkem a chladem. Přebrodila mělký potok. Vystoupila na kopec, potom sjela dolů vřesem, který koni sahal až ke třmenům, pak opět našla písečnou, trávou zarostlou cestu. Znala ji, jela tudy před třemi dny. Jen opačným směrem.

"Mám dojem," ozvala se znovu, "že bychom se měli trochu změnit. Stárneme, silně a příliš nekriticky trváme na tradicích. Jen co se vrátím..."

"Twiit," přerušil ji pták se strakatým peřím.

"Cože?"

"Twiit."

"Co tím chceš říct? Proč ne?"

"Trrrk."

"Jaký nápis? Na jakém sloupu?"

Pták zamával křídly, odrazil se od jejího ramene a odletěl. Ztratil se mezi listím.

Korin seděl, zády se opíral o kůl na rozcestí a prohlížel si ji s vyzývavým úsměvem. Visenna seskočila z koně a přistoupila k němu.

Cítila, že se proti své vůli také usmívá. Co víc, uvědomila si, že její úsměv nevypadá zrovna nejchytřeji.

"Visenno!" zvolal Korin. "Přiznej se, neovládáš mě náhodou svými kouzly? Cítím totiž z našeho setkání obrovskou radost, dokonce až nepřirozenou radost. Tfuj, tfuj, tfuj, proklatě. To musí být kouzla. Určitě."

"Čekal jsi na mě?"

"Jsi neobyčejně důvtipná. Vidíš, ráno jsem se probudil a zjistil, žes odjela. Jak milé z tvé strany, pomyslel jsem si, žes mě nebudila kvůli takové maličkosti, jako je prachobyčejné rozloučení, bez něhož se lze obejít. Kdo se, koneckonců, v našich časech loučí anebo vítá, vždyť to není nic než přežitek a výstřednost, není-liž pravda? Otočil jsem se na druhý bok a spal dál. Teprve po snídani jsem si připomněl, že jsem ti chtěl říct něco důležitého. Nasedl jsem tedy na ukořistěného koně a jel zkratkou."

"A co mi chceš říci?" otázala se Visenna a přistoupila blíž. Sklonila hlavu, aby pohlédla do modrých očí, které minulé noci viděla ve snu.

Korin vycenil zuby v širokém úsměvu.

"To je ožehavá záležitost," řekl. "Nedá se odbýt několika slovy.

Vyžaduje podrobnější vysvětlení. Nevím, zdali to stihnu do soumraku."

"Tak začni."

"V tom je ta potíž. Nevím jak."

"Panu Korinovi se nedostává slov," zakroutila s úsměvem hlavou Visenna. "Neslýchaná věc. Tedy začni od začátku."

"To není špatný nápad," předstíral Korin vážnost. "Víš, Visenno, uplynul už drahný kus času od doby, kdy jsem se začal toulat sám...""...po lesích a cestách," dokončila žena, objímajíc ho kolem krku.Pták se strakatým peřím, který seděl vysoko na větvi stromu, zamával křídly, rozprostřel je a zaklonil hlavu.

"Trrrk twiit twiiit," zacvrlikal. Visenna odtrhla svá ústa od Korinových rtů a pohlédla na ptáka. Mrkla na něho.

"Měls pravdu," odpověděla. "Tohle je skutečně cesta, z níž není návratu. Leť a řekni jim..."

Chvíli váhala a pak mávla rukou: "Nic jim neříkej..."


(Karma: 355)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Hranice možností
16.07.19 13:52:38 | #264

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/…n_dragon.jpg

I.
"Už odtamtud nevyleze, jasná věc," prohlásil podobaný povaleč a sám sobě přesvědčeně přikyvoval. "Je to už dýl než hodinu, co slezl dolů. Je po něm."
Obyvatelé městečka, shromáždění ve zříceninách, zaraženě mlčeli, upírajíce oči do černého otvoru v rumišti - vchodu do podzemí. Tlouštík ve žluté kamizole přešlápl z nohy na nohu, odkašlal si a smekl pomačkaný biret.
"Počkejme ještě," navrhl a setřel si pot s obočí.
"Na co?" vyštěkl poďobanec. "V těch chodbách dole číhá bazilišek. Už jsi zapomněl na ty, co na něj šli, rychtáři? Ani jeden se nevrátil. To ti nestačí? Na co máme ještě čekat?"
"Dohodli jsme se přece," zamumlal tlouštík nejistě. "Nemůžeme..."
"Dohodl ses se živým, rychtáři," přerušil jej poďobancův kumpán, pořez v kožené řeznické zástěře. "Ale teďko je už bradou nahoru, to je bez debat. Od začátku jsem věděl, že tam zařve, tak jako ti před ním. Vlezl tam jako úplnej trouba; bez zrcadla, akorát s mečem. A bez zrcadla si s baziliškem nikdo neporadí, to ví každý malý dítě."
"Aspoň jsi ušetřil grošíky, rychtáři," přisadil si poďobaný. "Odměnu za baziliškovu hlavu není zatím komu vyplatit. Můžeš se klidně vrátit domů. O čarodějníkova koně s nákladem se postaráme my; co kdyby ho chtěl někdo ukrást?"
"Seví," přisvědčil řezník. "Kobyla je silná a vaky pěkně nacpané. Koukneme se, co v nich může být, ne?"
"To nejde... Copak jste..."
"Kušuj, rychtáři, a radši zalez. Abys neschytal," okřikl ho poďobanec.
"Pěkná kobyla," oceňoval koně řezník.
"Ale ty ji necháš na pokoji, chasníku."
Řezník se pomalu otočil k člověku, který za zády shromážděných čumilů vystoupil z průlomu v pobořené zdi. Cizinec měl husté, kučeravé, kaštanové vlasy; přes vatovanou prošívanici měl navlečenou hnědou tuniku a na nohou vysoké škorně. A žádnou zbraň.
"Běž od toho koně," pokračoval s jedovatým úsměvem. "Cizí kůň a cizí vaky. Po cizím majetku šilháš svýma prasečíma očima, natahuješ po něm svoje špinavé pazoury. To je ale hanba."
Poďobaný zvolna vsunul ruku do záňadří blůzy a tázavě pohlédl na řezníka. Ten téměř neznatelně přikývl a kývl směrem k hloučku lidí. Vystoupili z něj dva nakrátko ostříhaní hromotluci. V rukou drželi palice, jimiž se poráží dobytek.
"Co seš zač?" zeptal se poďobaný s rukou zastrčenou pod blůzou, "že nám tady kážeš o dobrých manýrách?"
"Po tom ti nic není, chasníku."
"Nenosíš zbraň."
"Pravda," zasmál se neznámý ještě sžíravěji. "Nenosím."
"To je teda smůla." Poďobanec vytáhl ruku ven - a v ní dlouhý nůž. "Smůla pro tebe, cizinče, že ji nenosíš."
Také řezník vytáhl nůž - pořádný zabiják - a jeho pacholci postoupili kupředu a napřáhli palice.
"Nemám to zapotřebí," dodal bezstarostně cizinec, aniž by se pohnul z místa. "Moje zbraně chodí za mnou."
Z ruin vyšly pružným, sebevědomým krokem dvě mladé ženy. Lidé jim kvapem ustupovali z cesty. Obě dívky se usmívaly, blýskajíce přitom zuby a mhouříce oči, od nichž se až k uším táhly široké, modré pásy rituálního tétování. Pardálí kůže okolo beder jim jen zpola zakrývaly silná stehna, na nahých pažích nad vysokými, drátěnými rukavicemi hrály svaly a nad jejich rameny, rovněž chráněnými železným pletivem, bylo vidět jílce šavlí.
Pod poďobancem se podlomila kolena, nůž mu pomalu, pomaličku vyklouzl z prstů a spadl na zem.
Z díry v suti se ozval rachot kamení, škrábání, potom se ze tmy vynořily roce a zachytily se o hranu stěny. Za nimi se objevila hlava s bílými, nyní cihlovým prachem zčervenalými vlasy, bledá tvář a rukojeť meče, trčící nad pravým ramenem vylézajícího muže. V hloučku to zašumělo.
Se shrbenými zády vyvlekl bělovlasý z jámy příšerného tvora - zrůdné monstrum, olepené krví nasáklým prachem. Zvedl mršinu za dlouhý, ještěří ocas a beze slova ji hodil pod nohy tlustého rychtáře. Ten uskočil, klopýtl přitom o zřícené zdivo a upadl, nepřestávaje však třeštit oči na zakřivený dravčí zoban, blanitá křídla a srpovité drápy na šupinatých prackách; na hrdelní lalok, dříve zřejmě karmínový, nyní špinavě růžový, na mázdrou potažené, zapadlé oči.
"Bazilišek," řekl bělovlasý a oprášil si kalhoty. "Přesně podle naší dohody. Prosil bych svých dvě stě lintarů. A poctivých - neořezaných. Nenechám se jen tak napálit."
Rychtář chvějícími se prsty vytáhl měšec. Bělovlasý se rozhlédl, na okamžik se jeho pohled zastavil na poďobanci a na noži u jeho nohou. Podíval se na muže.v hnědé tunice, na dívky v pardálích kůžích.
"Jako obvykle," poznamenal, když bral váček z rychtářovy roztřesené ruky. "Za mizerný groš pro vás nasazuji život, a vy se mezitím staráte, jak mě okrást. Nikdy se nezměníte, aby vás svrab sežral."
"Nic se nestalo," zablekotal řezník couvaje. Jeho dva pohůnci se již dříve ukryli mezi okolostojícími. "Tvým věcem se nic nestalo, pane."
"To mě těší," usmál se bělovlasý. Lidé, kteří spatřili ten úsměv, šířící se v bledém obličeji jako rozchlipující se rána, se začali chvatně rozcházet. "Proto se ani tobě tentokrát nic nestane. Odejdi v pokoji. Ale odejdi rychle!"
Poďobanec se rovněž pokoušel vycouvat. Jizvy po neštovicích se ohavně vyrazily na jeho zsinalé tváři.
"Ty počkej," zadržel ho muž v hnědé tunice. "Na něco jsi zapomněl."
"Na co... pane?" "Vytáhls na mne nůž."
Vyšší z dívek, široce rozkročená, se zhoupla v bocích. Téměř nepostřehnutelným pohybem tasená šavle zasvištěla vzduchem. Poďobancova hlava vysokým obloukem odletěla s krku a zapadla do zejícího otvoru. Trup se svalil na rozbité cihly těžce a neohrabaně jako podťatý kmen. Čumilové zakvíleli. Druhá dívka s rukou na jílci se pohotově obrátila, aby svojí družce kryla záda. Zbytečně. Obyvatelé městečka, klopýtající a padající v rozvalinách, prchali k domovu. V jejich čele uháněl při své tloušťce úctyhodnými skoky rychtář, předběhl dokonce i vyděšeného řezníka.
"Pěkná rána," řekl uznale bělovlasý. Rukou v černé rukavici si clonil oči před sluncem. "Pěkná rána zerrikánské šavle. Skláním hlavu před šermířským uměním a půvabem svobodných válečnic. Jsem Geralt z Rivie."
"A já," ukázal si neznámý na hruď, na vybledlý erb, představující tři černé ptáky, sedící v řadě za sebou na zlatém poli, "jsem Borch, řečený Tři Kavky. Tohle jsou moje děvčata, Tea a Vea. Říkám jim tak, poněvadž na jejich pravých jménech bych si zlomil jazyk. Jak jsi hned poznal, jsou to Zerrikánky."
"Zdá se, že díky jim jsem nepřisel o koně a výstroj. Děkuji vám, bojovnice. Děkuji též tobě, pane Borchu."
"Tři Kavky. Toho pána si odpusť. Zdržuje tě ještě něco v tomhle hnízdě, Geralte z Rivie?"
"Právě naopak."
"Výborně. Mám návrh: nedaleko odsud, na rozcestí k říčnímu přístavu, je zájezdní hostinec. Jmenuje se "U zadumaného draka." Tamější kuchyni se žádná jiná v okolí nevyrovná. Mám tam zrovna namířeno na večeři a na nocleh. Potěšilo by mne, kdybys přijal moje pozvání."
"Borchu," otočil se bělovlasý od svého koně a pohlédl cizinci do očí. "Chtěl bych, aby mezi námi bylo jasno. Uvědomuješ si, doufám, že jsem zaklínač."
"To mi došlo. Ale řekls to tónem,jako bys mě varoval, že jsi malomocný."
"Jsou tací," řekl Geralt pomalu, "kteří by před společností jednoho zaklínače, dali přednost celému zástupu malomocných."
"Jsou i tací," zachechtal se Tři Kavky, "kteří dávají přednost ovcím před holkami. Můžeme je tedy politovat - jedny i ty druhé. Opakuji svoje pozvání."
Geralt si stáhl rukavici a stiskl nabízenou ruku.
"Přijímám. Těší mne, že tě poznávám." "Nuže na cestu. Pořádně mi vytrávilo."

II.
Krčmář přejel utěrkou nahrubo ohoblovanou stolní desku, uklonil se a úslužně se usmál. Chyběly mu dva přední zuby.
"Tááák..." Tři Kavky zvedl oči k začouzenému, pavučinami ověšenému stropu. "Nejdřív... Nejdřív pivo. Abys nemusel pořád běhat, rovnou celý soudek. A k pivu... Co nám, příteli, můžeš nabídnout k pivu?"
"Sýr?" navrhl hostinský.
"Ee," zašklebil se Borch. "Sýr si dáme jako zákusek. K pivu by to chtělo něco ostrého, kyselého."
"K službám," roztáhl se krčmářův úsměv do šířky. Přední řezáky nebyly jediné zuby, které mu scházely. "Úhoře s česnekem v oleji a v octě nebo zelenou papriku v kyselém nálevu..."
"V pořádku. Dones obojí. A pak polévku. Kdysi jsem tu jedl takovou - plavaly v ní roztodivné rybky, šneci a všelijaké jiné dobroty..."
"Vorařskou polévku."
"To byla ona. A po ní jehněčí pečeni na cibulce. A potom hromadu raků. Přidej k nim kopru, co se do hrnce vejde. A potom ten ovčí sýr. A salát. A potom se uvidí."
"Přichystám. Pro všechny? To znamená čtyřikrát?" Vyšší Zerrikánka zavrtěla hlavou a klouby prstů se významně poklepala v pase.
"Zapomněl jsem," zamrkal Tři Kavky spiklenecky na Geralta. "Děvčata si udržují postavy. Hospodský, to skopové jen pro nás dva. Pivo dones hned, i ty úhoře. S ostatním chvilku počkej, ať nám jídlo nevystydne. Nepřišli jsme si sem nacpat břicha, nýbrž porozprávět, v příjemné společnosti strávit čas."
"Rozumím," uklonil se krčmář.
"Chápavost, to je ve tvém oboru důležitá vlastnost. Nastav dlaň, příteli."
Zacinkaly zlaté mince. Krčmářova papula se roztáhla snad až k hranicím možností.
"To není záloha," upozornil jej Tři Kavky. "To je spropitné. A teď pospěš do kuchyně, dobrý muži."
V alkovně bylo teplo. Geralt si rozepnul opasek, stáhl kazajku a vyhrnul rukávy u košile.
"Vidím," řekl, "že nouzí netrpíš. Žiješ z výsad stavu rytířského?"
"Částečně," usmál se Tři Kavky, ale dál to nerozváděl. Rychle se vypořádali s úhoři a čtvrtinou soudku. Piva si Zerrikánky neodpíraly a obě se očividně rozveselily. Něco si šeptaly. Vea, ta vyšší, vybuchla hrdelním smíchem.
"Děvčata hovoří Obecnou?" otázal se Geralt, sledující je koutkem oka.
"Špatně. A příliš toho nenamluví. To jim slouží ke cti, ne? Jak ti chutná polévka, Geralte?"
"Mhm."
"Napijme se."
"Mhm."
"Geralte." Tři Kavky odložil lžíci a distingovaně říhl. "Vraťme se k našemu předchozímu rozhovoru. Vyrozuměl jsem z něj, že ty, zaklínač, vandruješ po světě, a když po cestě narazíš na nějakou nestvůru, zabiješ ji. Za to bereš peníze. Souhlasí?"
"Víceméně."
"Stává se ti, že si tě někam přímo pozvou? Že na tom mají, řekněme, zvláštní zájem? Ty pak přijedeš a vykonáš svou práci, že ano?"
"Záleží kdo mě pozve a z jakého důvodu."
" ..a za kolik?"
"To taky," pokrčil rameny zaklínač. "I když je živobytí čím dál dražší, přece se kvůli tomu nepůjdu oběsit, jak říkávala jedna moje známá čarodějnice."
"To je svérázný přístup. A hlavně praktický, řekl bych. Nicméně na počátku je přece jen nějaká idea, Geralte. Odvěká válka sil Pořádku se silami Chaosu, jak říkával jeden můj známý čaroděj. Představuji si tě v roli vykonavatele oné myšlenky bránícího lidi před Zlem - vždy a všude, bez výjimky. Stojíš na přesně vymezené straně palisády."
"Síly Pořádku. Síly Chaosu. Nabubřelá slova, Borchu. Za každou cenu mě chceš postavit na jednu stranu v boji, který začal dávno před naším narozením a bude pokračovat, až už tu dávno nebudeme. Na které straně stojí kovář, který ková koně? A nás hostinský, který sem právě nese pěkný kus skopového? Kde, podle tebe, leží hranice mezi Pořádkem a Chaosem?"
"To je přece jasné," podíval se mu Tři Kavky zpříma do očí. "Všechno, co ztělesňuje Chaos, je útočící stranou, ohrožením. Pořádek je ohrožen a musí být chráněn. Potřebuje obránce. Á, napijme se a pusťme se do pečínky."
"Správně."
Děvčata vynechala jeden chod; hlídala si přece postavy, avšak přestávku v jídle vyplnila rychlým pitím. Vea se naklonila ke své přítelkyni a něco jí šeptala, konec jejího copu sklouzl po stolní desce. Tea, mhouříc potetovaná víčka, se nahlas rozesmála.
"Nuže," řekl Borch, ohryzávaje kost. "Jestli nemáš nic proti tomu, můžeme pokračovat v naší diskusi. Pokud jsem ti dobře rozuměl, nemáš zájem být zařazen k žádné ze zmíněných bojujících stran. Děláš jen svou práci."
"Tak jest."
"Nicméně před konfliktem Řádu a Chaosu neunikneš ani ty. Přestože jsi použil takové přirovnání, tebe nelze srovnávat s žádným kovářem. Sledovali jsme tvou práci. Zalezeš do sklepení ve zbořeništi a vytáhneš odtamtud zapíchnutého baziliška. Je jistý rozdíl, milý příteli, mezi přibíjením podkov a zabíjením bazilišků. Takže, jestli odměna bude stát za to, požene se třeba na kraj světa rozsekat netvora, kterého ti ukážou. Dejme tomu, ohavný drak bude pustošit..."
"Špatný příklad," skočil mu do řeči Geralt. "Právě tady stojím mimo ten tvůj konflikt. Protože draky, které bezpochyby zařadíš mezi tvoření Chaosu, já nezabíjím."
"Jakpak to?" Tři Kavky si pečlivě olizoval mastné prsty. "To je ale překvapení. Vždyť právě drak je ze všech potvor nejodpornější, nejukrutnější a nejnebezpečnější. Ohavný plaz. Útočí na lidi, chrlí oheň a požírá ty... no, nevinné panny, že ano. Co já už o dracích slyšel hrůzostrašných historií. To přece není možné, abys ty, zkušený zaklínač, neměl na svém kontě alespoň několik takových bestií."
"Nelovím draky," řekl Geralt suše. "Vidlohony ano. Klouzáky. Taky létavce. Ale pravé draky nikdy - zelené, červené ani černé. Vezmi to laskavě na vědomí."
"Překvapils mě," podivil se Tři Kavky. "Dobrá, beru to na vědomí. Necháme toho, vidím něco červeného. To, co se k nám blíží, nejsou draci, nýbrž raci. Honem se ještě napijme!"
Drtili zuby červené skořápky a polykali bílé maso. Slaná voda jim stékala po rukou a nepříjemně štípala. Borch naléval pivo, dokud ze soudku nezmizela poslední kapka. Zerrikánky byly zřejmě ve výborné náladě, se zlověstnými úsměvy se rozhlížely po krčmě - zaklínač si byl jist, že hledají záminku k nějaké výtržnosti. Nepřehlédl to ani Borch, poněvadž jim žertem pohrozil za ocas drženým rakem. Dívky se rozchichotaly; Tea našpulila rty jako při polibku a mrkla očkem - při její potetované tváři to působilo vskutku příšerně.
"Jsou jako divoké kočky," obrátil se Tři Kavky na Geralta. "Abych byl kvůli nim neustále na pozoru. Ani se nenaděješ a ric pic - na zemi jsou něčí střeva. Ale stojí za všechny peníze. Kdybys věděl, co všechno dokážou."
"Vím," přikývl Geralt. "Sotva bys získal nějakou lepší eskortu. Zerrikánky jsou amazonky, od dětství cvičené k boj
"Na to jsem teď nemyslel." Borch vyplivl na stůl klepítko. "Chtěl jsem říct, co dovedou v posteli."
Geralt nenápadně zašilhal po dívkách. Smály se. Vea bleskovým, nepředvídatelným pohybem sáhla do mísy. Upírajíc na zaklínače přimhouřené oči, s praskotem rozkousla skořápku. Na rtech se jí leskla slaná voda.
Tři Kavky se hlasitě zasmál.
"Nuže, Geralte," řekl, "draky tedy nelovíš. Vzal jsem to na vědomí. Ale, smím se zeptat, proč jsi vzpomněl jenom tři barevně odlišné odrůdy draků?"
"No, případně čtyři."
"Mluvil jsi o třech."
"Ti draci tě nějak zajímají, Borchu. Z nějakého zvláštního důvodu?"
"Ne, jen ze zvědavosti."
"Aha. Tak pokud se týká těch barev, vžilo se takové dělení pravých draků - třebaže není moc přesné. Zelení draci, ti nejběžnější,jsou spíše šediví jako obyčejní klouzáci. Červení mají ve skutečnosti barvu rezavou anebo cihlovou. Velcí tmavohnědí draci bývají označováni jako černí. Nejvzácnější budou patrně bílí, já sám jsem takového v životě neviděl. Měli by se vyskytovat na dalekém severu - prý.
"Pozoruhodné. Ale víš, o jakých dracích jsem ještě slýchal?"
"Vím." Geralt se napil piva. "O těch, co každý - o zlatých. Tak ti neexistují."
"Co tě vede k takovému nezvratnému tvrzeni? Nikdy jsi je neviděl? Bílé přece taky ne."
"To je něco jiného. V zámoří, v Ofiru a Zangwebaru, žijí koně s černými a bílými pruhy. Ani ty jsem nikdy neviděl, ale vím, že existovat mohou. Avšak zlatý drak je legendární stvoření. Mýtické. Stejně jako - dejme tomu fénix. Na fénixy a zlaté draky nevěř."
Vea se lokty opírala o stůl a se zaujetím naslouchala. "Jistě musíš vědět, co říkáš. Jsi přece zaklínač." Borch zvedl korbel. "Přesto jsem přesvědčen, že každá legenda a každý mýtus mají své kořeny. A ty odněkud vyrůstají."
"Vyrůstají," přisvědčil Geralt. "Nejčastěji ze snů, tužeb a fantazie. Z víry, že neexistuje hranice možností. Anebo náhody"
"Právě! Náhoda! Kdysi dávno se snad někde vyskytl zlatý drak - ojedinělá, nikdy nezopakovaná mutace."
"Pokud se něco podobného opravdu stalo, potkal jej osud všech podobných mutantů." Geralt sklonil hlavu. "Příliš se lišil, než aby přežil."
"Ha!" zvolal Tři Kavky. "Teď popíráš přírodní zákony, Geralte. Můj známý čaroděj hlásal, že v přírodě má každý tvor své pokračování a takovým či onakým způsobem přetrvá. Konec jednoho značí počátek druhého a není žádné hranice možností, přinejmenším příroda ji nezná."
"Ten tvůj známý musel být veliký optimista. S jednou věcí ovšem nepočítal - s omylem přírody. Nebo těch, kteří si lehkomyslně pohrávali s jejími zákony. Zlatý drak a jemu podobní mutanti, pokud by se někdy vyskytli, neměli šanci přetrvat. Stála jim v cestě jedna krutá, neúprosná hranice možností."
"Co je to za hranici?"
"Mutanti." Svaly na Geraltových čelistích se napjaly. "Mutanti jsou sterilní, Borchu. Jenom v legendách může přetrvat to, co v přírodě přežít nikdy nemůže. Pouze pověsti a báje neznají hranici možností."
Tři Kavky mlčel. Geralt se podíval na dívky, na jejich náhle vážné tváře. Vea se k němu nečekaně naklonila a objala ho kolem krku pevnou, svalnatou paží. Na líci ucítil její ústa - mokrá od piva.
"Mají tě rády," řekl udiveně Tři Kavky. "Ať do mě na místě hrom bací, mají tě rády."
"Co je na tom tak mimořádného?" usmál se smutně zaklínač.
"Nic, ale rozhodně to musíme zapít. Hospodský! Ještě soudek!"
"Neblázni, leda tak džbánek."
"Dva... Dva džbány!" zahulákal Tři Kavky. "Teo, musím na chvilku ven."
Zerrikánka vstala, vzala s lavice šavli a přejela výčep vyzývavým pohledem. Ačkoliv se zde našlo přinejmenším několik párů očí, v nichž, jak si zaklínač všiml, chtivě zablýsklo při pohledu na Borchův napěchovaný měšec, nenašel se nikdo, kdo by se odvážil vydat za jeho majitelem, drobet se potácejícím cestou na dvůr. Tea pokrčila rameny a vyšla za svým zaměstnavatelem.
"Jak se vlastně opravdu jmenuješ?" otázal se Geralt té, která zůstala u stolu. Vea blýskla bílými zuby. Košili měla hluboko rozepnutou - k hranici možností. Zaklínač nepochyboval, že i tohle je výzva vůči okolí."
"Alveaenerle."
"Hezké jméno." Geralt čekal, že Zerrikánka našpulí rty a mrkne na něho. Nezmýlil se.
"Veo?"
"Hm?"
"Proč cestujete s Borchem? Vy, svobodné válečnice? Můžeš mi to vysvětlit?"
"Hm."
"Hm, co?"
"On je..." Zerrikánka, mračíc čelo, pracně hledala slova. "On je... nej... hezčí."
Zaklínač zavrtěl hlavou. Nebylo to poprvé, kdy pro něj měřítka, podle kterých ženy posuzovaly mužskou přitažlivost, zůstávala záhadou.
Tři Kavky vpadl do výčepu. Ještě si dopínaje kalhoty, šel dát krčmáři další příkazy. Dva kroky za ním šla Tea, znuděným pohledem obhlížející místnost. Oči plavců a kupců se pečlivě vyhýbaly jejímu zraku. Vea jedla dalšího raka, vrhajíc přitom na Geralta výmluvné pohledy.
"Objednal jsem nám ještě po úhoři, tentokrát pečeném," oznámil Tři Kavky a těžce sedaje, břinkl do lavice sponou rozepnutého opasku. "Při louskání těch raků jsem se unavil a docela mi vyhládlo. A zamluvil jsem nocleh, Geralte. Kam by ses teď na noc vláčel? Pobavíme se. Na zdraví, děvčata!"
"Vesskheal," odpověděla Vea, zvedajíc korbel. Tea jen zamžourala a protáhla se jako kočka. Geralta docela udivilo, že se jejímu poprsí nepodařilo protrhnout košili.
"Pobavíme se," zvolal Tři Kavky, natáhl se přes stůl a pleskl Veu po stehně. "Pobavíme, zaklínači. Hej, hospodský! Poběž sem!"
Krčmář, utíraje si ruce do zástěry, přiběhl ke stolu.
"Najde se u tebe káď? Nějaká veliká a jaksepatří důkladná?"
"Jak veliká, pane?"
"Aby se do ní vešli čtyři lidi."
"Čtyři...?" Krčmář zůstal s otevřenými ústy."
"Čtyři," potvrdil Tři Kavky, okázale potěžkávaje plný měšec.
"Samozřejmě..., že se najde," olízl se krčmář.
"Skvěle," zasmál se Borch. "Nech ji zanést do mého pokoje a naplnit horkou vodou. Do práce, brachu. Jo, dej tam taky přinést pivo, tři džbány."
Zerrikánky se rozesmály a mrkly tentokrát obě zároveň. "Kterou si vybereš?" zeptal se Tři Kavky. "No? Geralte?"
Geralt se rozpačitě poškrábal.
"Vím, že je to těžké," řekl Tři Kavky s pochopením. "Sám se někdy nedokážu rozhodnout. Dobrá, rozmyslíš si to při koupeli. Hola, děvčata, jdeme nahoru!"

III.
Na mostě byla závora. Cestu křížila dlouhá, silná kláda, položená na důkladných, dřevěných kozách. Před ní i za ní stáli halberdýři v pobíjených, kožených krznech a kroužkových kápích. Nad jejich hlavami ochable povlávala purpurová korouhev se znakem stříbrného gryfa.
"Co má tohle znamenat?" podivil se Tři Kavky, když přijeli blíže. "Přejezd je zakázán?"
"Glejt máte?" chtěl vědět nejbližší halberdýr. Ani přitom nevytáhl z úst větvičku, kterou kdovíproč žvýkal - z hladu či z nudy.
"Jaký glejt? Copak je mor? Nebo válka? Na čí rozkaz tady blokujete zemskou stezku?"
"Na rozkaz krále Nedamíra, pána Caingornu." Strážný přehodil okousaný klacek z jednoho koutku úst do druhého a ukázal na praporec. "Bez glejtu se do hor jet nedá."
"Nějaká pitomost," usoudil Geralt otráveně. "Tohle přece není území Caingornu, nýbrž holopolská država. A Holopole, nikoli Caingorn, vybírá mýto na mostech přes Braa. Co s tím má společného Nedamír?"
"Na to se mě neptejte." Zbrojnoš vyplivl větvičku na zem. "To není moje věc, mám jenom prohlížet glejty. Jestli vás to zajímá, optejte se našeho desátníka."
"A kdepak ho najdeme?"
"Támhle, za tou boudou, vyhřívá se na sluníčku," odvětil strážný. Na Geralta se ani nepodíval, bezostyšně očumoval odhalená stehna Zerrikánek.
Za domkem mýtného seděl na kládě zbrojnoš a násadou halberdy čmáral do písku figuru nahé ženy - spíše jen torzo, ovšem ve velmi osobitém pojetí. Vedle něho, lehce brnkaje na struny loutny, zpola seděl, zpola ležel štíhlý chlapec. Do očí měl posunut podivuhodný klobouček švestkové barvy, ozdobený stříbrnou přezkou a dlouhým, nervózně se chvějícím volavčím pérem.
Geralt poznal tu výstřední pokrývku hlavy, proslulou od Buiny po Jarugu, známou na dvorech a hradech, v hostincích, krčmách i putykách. V těch obzvlášť.
"Marigolde!"
"Geralt zaklínač!" Zpod klobouku vykoukly veselé modré oči. "To je překvapení; ty tady? Nemáš náhodou glejt?"
"Co máte všichni s tím glejtem?" Zaklínač seskočil ze sedla. "Co se to tady děje, Marigolde? Chtěli jsme se dostat na druhý břeh Braa, já a tento rytíř Borch Tři Kavky se svým doprovodem. Ale nejde to, jak se zdá."
"Nejde," potvrdil Marigold. Vstal, smekl klobouk a s okázalou dvorností se poklonil Zerrikánkám. "Dokonce ani mne nechtějí pustit. Mne, Marigolda, nejslavnějšího minstrela a poetu v okruhu tisíce mil nepropustí tuhleten desátník, ač sám je též umělecky založen, jak se můžete přesvědčit."
"Nikoho bez glejtu," zahučel rozmrzele zbrojnoš a dloubnutím dřevcem do písku završil své "umělecké" dílo konečným detailem.
"Inu, co naplat," řekl zaklínač. "Pojedeme po levém břehu. Cesta do Hengforsu se nám sice protáhne, ale co nám zbývá?"
"Do Hengforsu?" podivil se básník. "Copak ty, Geralte, nejedeš k Nedamírovi? Na draka?"
"Na jakého draka?"
"Nevíte? Opravdu nevíte? To vám panstvo musím o všem vyrozprávět. Stejně musím čekat, zdali tudy náhodou nepojede někdo s glejtem. Někdo, kdo mne zná a dovolí, abych se k němu přidal. Posaďte se."
"Okamžik," zadržel jej Tři Kavky. "Slunce má, pravda, ještě daleko k vrcholu své dráhy, ale já už mám žízeň jako trám. Nebudeme tady mlít suchou hubou. Teo, Veo, vraťte se do městečka a kupte soudek."
"Ty se mně líbíš, pane..."
"Borch, zvaný Tři Kavky."
"Já se jmenuji Marigold a někdy mě zvou Nedostižný. Především některé dívky..."
"Vyprávěj, Marigolde," přerušil jeho samochválu netrpělivý zaklínač. "Nemáme čas trčet tady do večera."
Pěvec sevřel prsty šíji loutny a uhodil do strun. "Jak si přejete. Řečí vázanou či prostou?"
"Obyčejnou."
"No prosím," souhlasil Marigold, ale nástroj neodložil. "Slyšte tedy, vzácní pánové, co se týden tomu přihodilo opodál svobodného města, Holopole zvaného. Onoho dne, za bledého úsvitu, sotva probouzející se slunce ponejprv políbilo závoje mlhy visící nad lukami..."
"Mělo to být prosté vyprávění," připomněl mu Geralt.
"Copak není? No dobrá, rozumím. Stručně a bez metafor: na pastviny u Holopole přiletěl drak."
"Hmm," zapochyboval zaklínač. "Tomu se mi nechce moc věřit; nikdo v širokém okolí už celá léta draka nezahlédl. Nebyl to náhodou obyčejný klouzák? Občas se vyskytne klouzák tak velký jako...
"No dovol, zaklínači, vím co říkám. Viděl jsem ho. Náhodou jsem byl právě v Holopoli na jarmarku a všechno jsem viděl na vlastní oči. Už mám i baladu složenou, ale vy jste nechtěli..."
"Mluv k věci. Byl velký?"
"Asi tak tři koňské délky. V kohoutku sice nebyl vyšší než kůň, leč podstatně mohutnějšího trupu. Šedý jako prach."
"Tedy zelený."
"Mhm. Přiletěl nikým nečekán, padl rovnou na stádo ovcí, zahnal pastýře, pobil tucet zvířat, čtyři z nich hned sežral a zase odletěl."
"Odletěl..." zakroutil hlavou Geralt. "To je všechno?" "Ne. Příštího rána se objevil zase, tentokrát blíže města. Přihnal se k houfu ženských, co praly prádlo na břehu Braa. Člověče, ty pelášily! V životě jsem se tak nenasmál. Drak dvakrát zakroužil nad Holopolem a odletěl na pastviny, kde se znovu pustil do ovcí. Teprve teď nastala mela, poněvadž předtím pastýřům nikdo neuvěřil. Purkmistr svolal městskou domobranu a cechy, jenže než se dali měštanostové dohromady, chopil se toho plebs a problém vyřešil."
"Jak?"
"Zajímavým lidovým způsobem. Jistý obuvnický misir, jménem Kozojed, přišel na to, jak plaza obelstít. Vykuchal ovci a důkladně ji naládoval kýchavicí, rulíkem, kozím pyskem, sírou a ševcovskou smůlou. Pro jistotu tam místní ranhojič nalil jestě dva žejdlíky svého lektvaru na vředy a kaplan ze svatyně Crewe nad tou zdechlinou zahuhňal nějaká zaříkání. Potom tuhletu ovečku podepřenou klackem postavili doprostřed stáda. Popravdě jsme vůbec nevěřili, že se ta saň nechá nalákat na takové smradlavé lejno, ale jak se říká, skutečnost předčila naše očekávání. Netvor pohrdl živými, bečícími ovcemi a zhltnul návnadu i s tím klackem."
"Co se dělo potom? Povídej, Marigolde!"
"Copak dělám něco jiného? Přece povídám. Poslyšte, jak to bylo dál. Netrvalo to ani takovou chvíli, co by stačila přičinlivému chlapíkovi k rozvázání ženské šněrovačky, a drak začal ryčet a vypouštět dým zepředu i zezadu. Metal kozelce, pokoušel se vzlétnout a potom úplně ochabl a znehybněl. Dvojice dobrovolníků se vydala ověřit, zda otrávená bestie ještě dýchá. Byli to obecní hrobník a obecní blázen, zplozený pomatenou dcerou dřevorubce a četou námezdních pikenýrů, kteří táhli přes Holopole během povstání vévody Močihracha."
"Ty ale umíš lhát, Marigolde."
"Já nelžu, pouze dodávám příběhu barvitosti, a to je rozdíl."
"Ne moc velký. Škoda času, vyprávěj."
"Inu, jak jsem říkal - statečný hrobník a chrabrý idiot vyrazili coby průzkumníci. Holopolští jim potom postavili pomníček - je malý, leč oko potěší."
"Aha," poznamenal Borch. "To znamená, že drak zůstal naživu."
"Jasně," odpověděl radostně Marigold. "Byl živý, ale tak zesláblý, že nesežral ani hrobníka ani blbečka, jenom olízal krev. A pak, k obecnému zklamání, netvor odletěl. Vznesl se, pravda, s nemalou námahou, každých pár set kroků se zaduněním spadl, ale opět vzlétl. Chvílemi šel i po zemi, zadní nohy přitom vlekl za sebou. Někteří odvážlivci se pustili za ním, ale jen na dohled. Víte, co zjistili?"
"Řekni, Marigolde."
"Saň se dostala do úžlabin Poštolčích hor, někam k pramenům Braa a skryla se v tamějších jeskyních."
"Teď už je to jasné," řekl Geralt. "Drak v těch jeskyních přebýval možná po celá staletí, pohroužený v letargii. Slyšel jsem o podobných případech. A někde tam musí být taky jeho poklad. Teď je už jasné, proč se hlídají mosty. Něčí ruka chce poklad shrábnout. A ta roka patří Nedamírovi z Caingornu."
"Přesně," potvrdil trubadúr. "Právě z toho důvodu to v celém Holopoli vře, tamní obyvatelé jsou samozřejmě přesvědčeni, že drak i se svým bohatstvím náleží jim. Jenže na Nedamíra si netroufají. Je to sice úplný mlíčňák, ještě se ani nezačal holit, ale všem už stačil dokázat, že mu není radno vstoupit do cesty. A vzhledem k tomu, jak málo ztrácel času, mu na tom drakovi musí zatraceně záležet."
"Chtěl jsi říci - na pokladu."
"Právě, že více na drakovi než na pokladu. Abyste rozuměli: Nedamír si brousí zuby na sousední knížectví Malleore. Tam po náhlém a nevyjasněném úmrtí panovníka zůstala jeho jediná dcera a dědička-princezna ve věku, dalo by se říci, ložnicovém. Malleorští velmoži však hledí na Nedamíra a jiné nápadníky s pramalou přízní, neboť je jim jasné, že nový vládce jim přitáhne udidlo jinak než usmrkaná princeznička. Vyhrabali odněkud staré, zaprášené proroctví, v němž se praví, že princezninu ruku a vladařskou mitru dostane ten, kdo přemůže draka. Poněvadž se tady, široko daleko, žádný drak neukázal už celé věky, domnívali se, že budou mít pokoj. Nedamír by se té hloupé báchorce pochopitelně vysmál, ovládl by Malleore zbrojnou silou a hotovo, ale když se rozletěla zpráva o holopolském draku, okamžitě mu došlo, jak porazit malleorskou šlechtu její vlastní zbraní. Vstoupil by do země s dračí hlavou, lid by jej uvítal jako panovníka vyvoleného bohy a panstvo by nesmělo ani pípnout. Není tedy divu, že se za drakem žene jak hladový pes. Zvláště za takovým, který se sotva drží na nohou. Je to pro něj úsměv štěstěny, jistá výhra."
"A konkurentům uzavřel cesty."
"Ano, a Holopolanům. Zároveň rozeslal jízdní posly s výzvami těm, kteří by šli plaza zabít. To víte, že se král nepohrne osobně s mečem v ruce do temné jeskyně. Bez váhání si najal nejproslulejší drakobijce. Většinu z nich asi znáš, Geralte."
"Snad. Kdo přijel?"
"Za prvé Eyck z Denesle."
"Aby to..." hvízdl potichu Geralt. "Zbožný a ctnostný Eyck, rytíř bez bázně a hany, ve vlastní osobě."
"Znáš ho, Geralte?" otázal se Borch. "Je to skutečně takový pobíječ draků?"
"Nejen draků. Eyck si ví rady s kdejakým netvorem. Lovil dokonce mantikory a gryfy. A pár draků už za sebou taky má. Je dobrý. Ale kazí mi živnost, lotr, nebere peníze. Kdo další, Marigolde?"
"Sekáči z Crinfridu."
"Hrome, to je tedy po ještěrovi. I kdyby se nakrásně uzdravil. Tenhle trojlístek, to je sehraná parta. Nebojují moc čistě. ale zato účinně. Vybili všechny klouzáky a vidlohony v Redanii, a navrch ještě tři draky červené a jednoho černého - to už je co říct. To jsou všichni?"
"Ne. Ještě šest trpaslíků pod vedením Yarpena Zigrina."
"Toho neznám."
"Ale o draku Ocwistovi z Křišťálové hory jsi určitě slyšel."
"Slyšel. A viděl jsem pár kamenů z jeho pokladu. Safíry nevídané barvy a diamanty velké jako třešně."
"Tedy abys věděl: právě Yarpen Zigrin a jeho trpaslíci dostali starého Ocwista. Byla o tom dokonce složena balada, ale za nic nestojí, protože není ode mne. Jestli jsi ji neslyšel, o nic nepřišels."
"Ještě někdo?"
"Ne, pokud nepočítám tebe. Říkals, že jsi o drakovi nevěděl, a možná to byla pravda, kdoví. Ale teď už víš. A co?"
"A nic. Drak mě nezajímá."
"Ha! To je chytré, Geralte. Koneckonců když nemáš ten zatracený glejt."
"Opakuji, že mě ten drak nezajímá. Ale co ty, Marigolde? Co táhne tebe tím směrem?"
Trubadúr pokrčil rameny.
"Naskytne-li se taková událost, nesmím si ji nechat ujít. O boji s drakem se bude dlouho vyprávět. Jistě, mohl bych složit baladu dle vyprávění jiných, ale jak teprve bude znít, až bude zpívána svědkem, který viděl vše na vlastní oči."
"Boj s drakem?" zasmál se Tři Kavky. "Není to něco jako porážka dobytka? Poslouchám a nevycházím z údivu. Proslavení válečníci sedlají koně a horempádem se sem ženou, jen aby dorazili polomrtvou saň, zákeřně otrávenou nějakým chámem. Je to k smíchu - a k zblití."
"Mýlíš se," poznamenal Geralt. "Pokud ten drak nezahynul na místě, jeho organismus už působení jedu pravděpodobně překonal a tak bude opět při síle. Zřejmě to pro něj ale nebude mít valný význam. Crinfridští Sekáči ho tak či tak dostanou, ovšem bez boje, to si můžeš být jist, se to neobejde."
"Tedy sázíš na Sekáče, Geralte."
"Jednoznačně."
"Jenomže," ozval se náhle dosud mlčící zbrojnoš-umělec, "takový dračisko je nadpřirozený stvoření a těžko si s ním poradí někdo, kdo nezná silný kouzla. Jestli se mu někdo dostane na kůži, bude to nejsprš ta čarodějka, co tudy včera přejela."
"Kdo?" naklonil hlavu Geralt.
"Čarodějka," opakoval strážný. "Přece povídám..."
"Řekla ti jméno?"
"Jo, ale zapomněl jsem je. Glejt měla. Byla mladá, hezká - svým způsobem, ale ty oči... Znáte to, páni, že jo? Mráz vám běží po hřbetě, jak se na vás taková podívá."
"Víš o ní něco, Marigolde? Kdo to mohl být?"
"Nee," zašklebil se básník. "Mladá, hezká, uhrančivé oči - to je mi popis. Takové jsou všechny. Žádná čarodějka, kterou jsem poznal, a bylo jich dost, nevypadala na víc než pětadvacet, třicet; přitom některé, jak jsem slýchal, pamatují časy, když bory šuměly, tam, kde dneska stojí Novigrad. Konečně, nač by jim byly elixíry z mandragory. I do očí si je kapou, aby se jim svítily. Inu, ženské."
"Nebyla zrzavá?" zajímal se zaklínač.
"Kdepak," odpověděl desátník. "Černovlasá."
"A kůň? Ryzák s bílou hvězdou na čele?"
"Ne. Černý jako jeho paní. Řeknu vám, páni, že toho draka dostane ona. Drak, málo naplat, to je práce pro čaroděje. Lidská síla proti němu nic nezmůže."
"To jsem zvědav, co by ti na to řekl švec Kozojed," zasmál se Marigold. "Kdyby sehnal něco silnějšího než rulík a blín, sušila by se teď dračí kůže na holopolských hradbách, měl bych baladu hotovou a nemusel se tady potit na slunci."
"Pročpak ses nepřipojil k Nedamírovi?" zeptal se Geralt, pohlížeje úkosem na básníka. "Byl jsi přece v Holopoli, když odjížděl. Nemá snad král v lásce umělce? Co se ti přihodilo, že se tady potíš, místo abys deklamoval u královského třmene?"
"Přihodila se jistá mladá vdova," vysvětlil rozmrzele Marigold. "Aby to šlak trefil, zdržel jsem se u ženské a příštího dne už byl Nedamír se svým doprovodem za řekou. Vzali sebou dokonce i toho Kozojeda a zvědy z holopolské domobrany - jenom na mne jaksi zapomněli. Vysvětluji to tadyhle desátníkovi, ale on pořád svoje..."
"Má glejt, pouštím," zavolal velitel halberdýrů, právě močící na stěnu domku mýtného. "Nemá glejt, nepustím. To je rozkaz..."
"Hle," přerušil jej Tři Kavky. "Děvčata se vracejí s pivem."
"A ne samy," dodal Marigold vstávaje. "Pohleďte na toho koně. Ten sám vypadá jako drak."
Od březového lesíka se cvalem blížily Zerrikánky a mezi nimi jezdec na mohutném, bojovém, neklidném hřebci. Geralt rovněž vstal.
Cizinec měl na sobě fialový, sametový kabátec, krumplovaný stříbrem a sobolinou lemovaný, krátký plást. Vzpřímen v sedle, pyšně na ně shlížel. Geralt znal podobné pohledy. Neměl je v oblibě.
"Zdravím vás, pánové. Jsem Dorregaray," představil se jezdec, když pomalu a s vážností sestoupil z koně. "Mistr Dorregaray, černokněžník."
"Mistr Geralt. Zaklínač."
"Mistr Marigold. Poeta."
"Borch, zvaný Tři Kavky. S mými děvčaty, právě nám otevírají soudek, ses už patrně seznámil."
"Ano, samozřejmě," odtušil čaroděj bez úsměvu. "Pozdravili jsme se se sličnými zerrikánskými bojovnicemi."
"Tak na zdraví."
Marigold rozdal kožené pohárky, jež donesla Vea.
"Napij se s námi, pane čaroději. Pane Borchu, nabídneme i desátníkovi?"
"Ovšem. Pojď k nám, vojáku."
"Předpokládám," ozval se čaroděj, když upil malý, od měřený doušek, "že před tuto závoru vás přivedl stejný cíl jako mne, pánové."
"Pokud máš na mysli draka, pane Dorregarayi," řekl Marigold, "nemýlíš se. Chci být při tom a pak složit baladu. Žel zde tento desátník, jak vidno, člověk neústupný, nechce mne pustit. Žádá glejt."
"Prosím za prominutí." Halberdýr dopil svoje pivo a mlasknul. "Mám přísně zakázáno pouštět bez glejtu. Ručím za to hrdlem. Prý celé Holopole se už na vozech vypravilo do hor za drakem. Mám příkaz..."
"Ten tvůj příkaz, vojáku," zamračil se Dorregaray, "se týká obtížné chamradi: děvek co šíří neřest a ohavnou nemoc, zlodějů, lumpů a chátry. Ale určitě ne mne."
"Nikdo bez glejtu!" naježil se zbrojnoš. "Přísahám..."
"Nepřísahej," skočil mu do řeči Tři Kavky. "Radši se ještě napij. Teo, nalij tomu udatnému vojákovi. A posaďme se, pánové. Pít spěšně a ve stoje není hodno šlechty."
Usedli na klády okolo soudku. Desátník, čerstvě pasovaný na šlechtice, se samou pýchou celý rozzářil.
"Pij, statečný setníku," ponoukal jej Tři Kavky.
"Nejsem setník, desátník jsem," zazářil halberdýr ještě více.
"Ale budeš setník, o tom není pochyb," vycenil Borch zuby. "Na parádu hlavu nenosíš, nebude to dlouho trvat a budeš povýšen."
Dorregaray odmítl další pivo a obrátil se na Geralta.
"V městečku je ještě rozruch okolo baziliška, pane zaklínači, a ty ses už, jak vidím, pustil za drakem," řekl potichu. "Uvažuji, zda to děláš pro peníze nebo jestli vraždíš tvory ohrožené vyhynutím jen ze zábavy?"
"Zajímavé úvahy," odtušil Geralt. "Zvláště u někoho, kdo se horempádem žene, aby se zúčastnil ubití draka. Dračí zuby jsou přece tak ceněné při výrobě čarodějných lektvarů a elixírů. Je pravda, pane čaroději, že vyražené ještě žijícímu drakovi jsou nejúčinnější?"
"Jsi si jist, že tam jedu proto?"
"Jsem. Ale někdo tě už předběhl, Dorregarayi. Nějaká konkurentka z tvého cechu. A s glejtem, který nemáš. Černovláska, pokud tě to zajímá."
"Na vraníku?"
"Prý."
"Yennefer," řekl zachmuřeně Dorregaray.
Nikdo nepostřehl, jak sebou zaklínač trhl. Nastalé ticho přerušilo škytnutí budoucího setníka:
"Nikoho... Bez glejtu..."
"Stačí dvě stě lintarů?" Geralt vytáhl z kapsy váček od tlustého rychtáře.
"Geralte," usmál se záhadně Tři Kavky. "Tedy přece..."
"Omlouvám se, Borchu. Je mi líto, ale nepojedu s vámi Hengforsu. Snad jindy. Snad se ještě setkáme."
"Nic mě netáhne do Hengforsu," řekl pomalu Tři Kavky. "Nic a nic."
"Schovej ty peníze, pane," řekl přísně setník-čekatel To by bylo podplácení úřední osoby. Ani za tři sta nepustím."
"A za pět set?" Borch vytáhl svůj měšec. "Schovej svoje peníze, Geralte, já zaplatím. Začalo mě to bavit. Pět set, vojáku. Sto od kusu, když počítám svoje děvčata jako jeden pěkný kousek. Co?"
"Ojej, jejej," zabědoval budoucí setník, sotva ukryl Bor chův měšec pod krzno. "Co povím králi?"
"Povíš mu," řekl Dorregaray, povstal a vytáhl zpod opasku zdobenou hůlku ze slonové kosti, "že ses vyděsil, když jsi viděl..."
"Co, pane?"
Čaroděj mávl hůlkou a vykřikl zaklínadlo. Borovice na břehu vybuchla ohněm, v jediném okamžiku ji celou, od ze mě po vrcholek, zachvátily šlehající plameny.
"Na koně!" Marigold vyskočil a hodil si loutnu na záda. "Na koně, pánové! A dámy!"
"Pryč s tou závorou!" zahulákal na strážné desátník, mající dobrou šanci stát se setníkem.
Na mostě, za závorou, přitáhla Vea uzdu. Kůň zatančil, zabubnoval kopyty na trámech. Dívka pohodila copy a pronikavě vykřikla.
"Správně, Veo!" zvolal Tři Kavky. "Kupředu, pánové! Pojedeme po zerrikánsku - s rachotem a svištěním větru!"

IV.
"No vida," řekl nejstarší ze Sekáčů, Boholt, mohutný a silný jako kmen starého dubu. "Nedamír vás nevyhnal sviňským krokem, i když jsem si byl docela jistý, že to udělá. Inu, nevyzpytatelné jsou pro nás, chudou čeleď, královské záměry. Zveme vás k ohni, místa je tu dost. Mezi námi, zaklínači, o čem sis s králem povídal?"
"O ničem," odpověděl Geralt a pohodlně se opřel o sedlo, přinesené k hřejícímu ohni. "Kvůli nám se ani neobtěžoval ven ze stanu. Poslal jenom svého poskoka, jak se to jen..."
"Gyllenstiern," napověděl Yarpen Zigrin, rozložitý trpaslík s dlouhým plnovousem, který právě z lesa přivalil do ohniště ohromný, vyvrácený pařez. "Nafučený puchýř. Sviňa vyžraná. Když jsme přišli, tóž přilezl, frňák ohrnoval, tfuj tfuj, pamatujte, skřeti, povídá, kdo je tu pohlavár, co rozkazy dává, tady Nedamír král porúčá a jeho slovo je zákon atakdále. A já stojím a poslůchám a tak mně v palici vrtá, že povím svojim ogarom, ať s ním růvnú o zem a ochčijú mu plášť. Ale nechal jsem teho, zasej by chýr šel, a že gnómi sú akorát na bijatiku a že ag... agresivní, a že raubíři a vůbec že s nima nejni možná... doprdele, jak sa to... koloxistence. A potom by zasej byl někde pogrom, v nějakém městě. Tož sem poslúchal a výtržnosti netropil, jen hlavú kýval."
"Zdá se, že pan Gyllenstiern nezná nic jiného," řekl Geralt, "protože i nám řekl totéž. A taky nám nezbylo, než přikyvovat."
"A já bych řekl," ozval se druhý ze Sekáčů, rozkládaje si houni na lože z větví, "že to je zle, že vás Nedomír nevyhnal. Už tak jdou na toho draka mraky lidu. Celá smečka. To už nejni žádná výprava, ale bordel na kolečkách. Nerad se biju v tlačenici."
"Nech toho, Mordochu," řekl Boholt. "Když jde více lidí pospolu, cestuje se líp. Copak jsi málo na draky chodil? Pokaždé se seběhne síla lidu jako na jarmark. Hotové procesí. Ale když ještěr vyleze z díry, kdo zůstane v poli, he? My, nikdo jiný."
Boholt se na chvíli odmlčel, jen co si důkladně přihnul z velikého, proutím opleteného demižónu, hlasitě se vysmrkal, odkašlal si a pokračoval:
"Naše zkušenosti nás ale poučily, že kolikrát až po drakově smrti začne pořádná řežba a pouštění žilou a hlavy padají jak hrušky. Teprve až se dělí poklad, jdou si lovci jaksepatří po kejháku. Co, Geralte? Mám pravdu? Mluvím k tobě, zaklínači."
"Znám takové případy," potvrdil zaklínač stručně.
"Tedy znáš? Určitě akorát z doslechu, poněvadž co jsem živ se mě nedoneslo, že by nějaký zaklínač šel na draka. O to divnější je, že ses objevil zrovna tady."
"No jo," řekl Kennet, zvaný Hrombidlo, nejmladší ze Sekáčů. "Je to divný. A my bysme..."
"Sklapni, Bidlo, teď mluvím já," zarazil ho Boholt. "A nebudu mluvit dlouho. Zaklínač už beztak ví, o co mi jde. Znám ho a on zná mě, do teďka jsme si nelezli do cesty a doufám, že to tak zůstane. Abyste totiž, hoši, věděli, kdybych já například chtěl zaklínači kazit kšefty, peníze mu před nosem vyfouknout, na fleku by mě šlehnul tou svojí zaklínačskou břitvou a byl by v právu. Mám pravdu?"
Nikdo mu nepřisvědčil ani neodporoval. A Boholtovi očividně pramálo záleželo na jednom či druhém.
"Inu," pokračoval, "jak jsem říkal, v partě se jde líp. A zaklínač se nám může hodit. Okolí je divoké a pusté, ani se nenaděješ a vyskočí na tebe nějaká zmora anebo bzďocha anebo striga a můžou být potíže. Jestli ale bude Geralt poblíž, potíže odstraní, poněvadž je to jeho řemeslo. A drak není jeho řemeslo. Mám pravdu?"
Opět to nikdo nepotvrdil ani nepopřel.
"Pan Tři Kavky," navázal Boholt, podávaje demižón trpaslíkovi, " přišel s Geraltem a to je dostatečná záruka. Kdo vám tedy překáží, Mordochu, Hrombidlo? Snad ne Marigold?"
"Marigold sa dycky přisere, kde sa cosi zajímavého chystá a všeci vijú, že nepomáhá ani nepřekážá a že na cestě sa šušmat nebude. Něco jako lopušina na psom ocasi. Co, ogaři?" prohlásil Yarpen Zigrin a podal demižón minstrelovi.
Ogaři - zarostlí, hranatí trpaslíci se rozchechtali, až se jim vousiska ježila. Marigold si posunul svůj klobouček do týla a přihnul si z demižónu.
"Ooooch, mor!" zasípal, lapaje po dechu. "Spálí mi to hlasivky. Z čeho to pálíte, ze škorpiónů?"
Hrombidlo básníkovi nádobu vzal a řekl:
"Víš, co se mně nelíbí, Geralte? Žes přivedl toho čarodějníka. Na moje gusto je tady těch mágů moc."
"Baže," vpadl mu do řeči trpaslík. "Dobře to Hrombidlo praví. Teho Dorregaja nám bylo třeba tajak prasaťu sedla. Máme tu už dost dlúho svoju ježibabu, ctihodnú Yennefer, fujtajxl."
"Ááno," přisvědčil Boholt, škrábaje se na býčí šíji, z níž si právě odepjal kožený nákrčník, naježený železnými hřeby. "Čarodějů je tu opravdu moc, vážení. O dva víc, než by bylo třeba. A jak se na našeho Nedamíra přilepili. Jenom se podívejte, my tady u ohně pod širým nebem a oni v teple, v královském stanu, kujou pikle, práskané lišky. Nedamír, vědma, čaroděj i Gyllenstiern. A Yennefer je z nich nejhorší. Mám vám říct, co na nás chystají? Jak nás ojebat, co jiného?"
"A žerou si zvěřinu," přisadil si naštvaně Hrombidlo. "Co jsme měli na večeři my, ha? Sviště. A co je to svišť? Krysa, obyčejná krysa. Žrali jsme krysu."
"To nic," zahučel Mordoch. "Brzo okoštujem dračí ohon. Takovej dračí ohon na rožni, mňam."
"Yennefer," pokračoval Boholt, "je záludná, vzteklá a hubatá ženská. Kam se hrabe na tvoje děvčata, pane Borchu. Ta jsou tichá a milá, jen se podívejte - sedí támhle u koní, brousí šavle; když jsem šel okolo, prohodil jsem s nimi pár slov, zašpásoval a ony se usmály, zoubky zablýskaly. To je příjemná společnost, ne jako ta Yennefer, ta jenom pletichaří a pletichaří. Proto povídám, dávejme si majzla, jinak bude hovno po naší úmluvě."
"Jaká je to úmluva, Boholte?"
"Řekneme to Geraltovi, Yarpene?"
"Coby né," řekl trpaslík.
"Došla kořalka," oznámil Hrombidlo, obraceje demižón dnem vzhůru.
"Tak dones ještě, jsi nejmladší. Tu úmluvu, Geralte, jsme uzavřeli my tady, jelikož nejsme žádní námezdní žoldáci ani poddaní pacholci, a za pár zlaťáků hozených pod nohy se na draka nikým nenecháme hnát. Je to tak, že my si s drakem poradíme bez Nedamíra, ale Nedamír bez nás ne. Z toho je jasné, kdo je tu nejdůležitější a komu přináleží největší podíl. Ale rozhodli jsme čestně - ti, kteří draka v rovném boji složí, berou polovinu jeho pokladu. Nedamír, s ohledem na svůj původ a titul, dostane tak jako tak čtvrtinu. A ostatní, jestli budou ku pomoci, rozdělí si poslední čtvrtinu stejným dílem. Co si o tom myslíš?"
"A co si o tom myslí Nedamír?"
"Neřekl ano ani ne. Ale ať se raději moc nenaparuje, smrkáč; sám proti drakovi nepůjde, to dá rozum, takže se bez odborníků neobejde. No, a odborníci jsme tady akorát my, Sekáči a Yarpen se svými chlapy. To my se setkáme s drakem na délku meče. Zbývajícím, kteří pomohou, třebas by to byli i čarodějníci, připadne jejich čtvrtina pokladu."
"Vyjma čarodějů počítáte ještě koho mezi ty zbývající?" zajímal se Marigold.
"Najisto né šumařů a básničkářů," zachechtal se Yarpen Zigrin. "Počítáme takých, co sa oháňajú sekyrú, a né lútňú."
"Aha," vmísil se do hovoru Tři Kavky, který jakoby se až dosud nezajímal o nic jiného, než o hvězdnou oblohu. "A čímpakže se bude ohánět švec Kozojed a ta jeho pakáž?"
Yarpen Zigrin plivl do ohniště a zamumlal něco v trpasličím jazyce.
"Lidé z holopolské domobrany znají tyhle posrané hory a uplatní se jako průvodci," řekl tiše Boholt, "bude tedy spravedlivé, když i oni dostanou svůj podíl. S ševcem však, to je trochu jiná záležitost. Víte, nic dobrého by z toho nevzešlo, kdyby luza došla k přesvědčení, že když se v okolí vyskytne drak, namísto povolat odborníky, stačí bestii předhodit jed a dál se válet s děvkama na slámě. Kdyby se něco takového rozmohlo, brzy by nám nezbylo, než chodit o žebrotě."
"Baže," přitakal Yarpen. "Proto povdám, teho prtáka mosí enem tak náhodú cosi škaredého potkat. Ale kalupem, než sa, mrcha, nakonec eště dostane do nějakej legendy."
"Musí potkat a potká," řekl Mordoch přesvědčeně. "Nechte to na mně."
"A Marigold," pokračoval rozčilený trpaslík, "mu ve svojej baladě dá tak na prdel, až z něho bude mět každý leda srandu. Že by měl hanbu a ostudu na věky věkův."
"Na jednoho jste nemysleli," připomněl Geralt. "Zrovna na toho, který vám může celou tu úmluvu zmařit. Je to Eyck z Denesle. Mluvili jste s ním?"
"O čem?" zavrčel Boholt, uchopil klacek a upravil planoucí polena v ohništi. "S Eyckem se nedohodneš, Geralte. Jemu na tom nezáleží."
"Viděli jsme ho, když jsme přijížděli k vašemu ležení," řekl Tři Kavky. "Klečel v plné zbroji na kamení a civěl do nebe."
"To on tak dělá furt," vysvětloval Hrombidlo. ,;Modlí se nebo med... medituje. Říká, že to musí, poněvadž má přikázání od bohů, aby lidi od zlýho ochraňoval."
"U nás, v Crinfridu," poznamenal Boholt, "držíme takové, jako je on, v kleci nebo na řetězu. Když se jim dá kus uhlu, kreslí po stěnách nevídané věci. Ale nechte už těch drbů. musíme probrat naše záležitosti."
Do kruhu světla neslyšně vstoupila nevysoká, vlněným pláštěm ovinutá mladá žena s černými vlasy pod zlatou síťkou.
"Co to tu tak smrdí?" divil se Yarpen Zigrin, předstíraje, že si příchozí nevšiml. "Nejni to síra?"
"Kdepák." Boholt hledící někam stranou ostentativně začenichal. "To je pižmo anebo nějaká jiná voňavka."
"Neé! To je přeca..." vydechl s předstíraným údivem trpaslík. "Ach! To je samotná milostpaní Yennefer! Vítáme ta, vítáme!"
Čarodějka zvolna přejela lesknoucíma se očima všechny přítomné. Její pohled se na okamžik, zastavil, když se dotkl zaklínače. Geralt se sotva znatelně pousmál.
"Dovolíte, abych si přisedla?"
"Tobě je dovoleno vše, vznesená paní," řekl Boholt a s hraným dojetím vzlykl. "Posaď se tady, na pokrývku. Zvedni prdel, Kennete, a nabídni velectěné čarodějce svoji deku."
"Zaslechla jsem, pánové, že probíráte obchodní záležitosti." Yennefer usedla, natahujíc před sebe štíhlé nohy v černých kamaších. "Beze mne?"
"Neopovážili bysme sa," vysvětloval Yarpen Zigrin, "obtěžovat takovů důležitů perzónu."
"Ty, Yarpene Zigrine," obrátila se Yennefer na trpaslíka a přimhouřila oči, "radši nic neříkej. Od prvního dne se chováš, jako bych pro tebe byla vzduch. Teď ti radím, pokračuj tak nadále - pokud ti to nevadí... Protože mně to nevadilo ani v nejmenším. Právě naopak."
"Jak si můžeš cosi takového myslet, milostpaní," vycenil Yarpen v úsměvu křivá zubiska. "Ať mňa blechy zežerú, esli pro mňa nejsi víc než zduch. Poněváč zduch někdy zkazím, pravda, a to bysem si k tobě nikdá nedovolil - v žádném případě."
Vousatí "ogaři" se burácivě rozchechtali, avšak zmlkli okamžitě, když spatřili modravý přísvit okolo těla podrážděné čarodějky.
"Ještě slovo, trpaslíku," řekla Yennefer hlasem, jako když řinčí ocel, "a jenom ten zkažený vzduch tu po tobě zůstane - a černý škvarek na trávě."
"Popravdě řečeno," odkašlal si Boholt do ticha, jaké nastalo po těch slovech, "radši mlč, Zigrine. Poslechneme si, co nám chce říct paní Yennefer. Zřejmě se jí dotklo, že se o obchodních záležitostech bavíme bez ní. Tak mám dojem, že má pro nás nějaký návrh. Proč ne? Pokud nám nebude navrhovat, že ona sama svými kouzly draka zabije."
"A co?" Yennefer zvedla hlavu. "Myslíš si, Boholte z Crinfridu, že to není možné?"
"Možná to možné je. Jenže pro nás nevýhodné, poněvadž by sis dozajista dělala nárok aspoň na půl dračího pokladu."
"Přinejmenším," přisvědčila chladně čarodějka.
"Takže sama vidíš, že to pro nás není žádná nabídka. My jsme, paní, chudobní bojovníci. Když nám kořist před nosem ufrnkne, míváme hlad. Zůstaneme jenom o šťovíku a lebedě..."
"Sem tam sa akorát svišť přitrefí," připojil se Yarpen Zigrin plačtivě.
"...pramenitou vodou to zapíjíme." Boholt si důkladně přihnul z nového demižónu a lehce se otřepal. "Pro nás, paní Yennefer, není jiného východiska. Bud kořist, anebo zmrznout v zimě někde za bukem. A hospody dnes něco stojí."
"A pivo," dodal Modroch.
"A holky povětrné," zasnil se Hrombidlo.
"Proto," uzavřel Boholt a zahleděl se do nebe, "sami bez pomoci tvé a tvojí magie, draka zabijeme."
"Jsi o tom přesvědčen? Nezapomeň, že je jistá hranice možností, Boholte."
"Možná je, nikdy jsem na ni nenarazil. Ne, paní. Opakuji, zabijeme draka sami, bez čarování."
"Zvlášť," ozval se Yarpen Zigrin, "že čáry majů najisto též svoju hranicu možností, ale tu, na rozdíl od tej naší, neznáme."
"Přišels na tohle sám," zeptala se Yennefer podezřívavě, "nebo ti to někdo napověděl? Není to náhodou přítomností zaklínače v téhle vaší vybrané společnosti, že jste získali takové sebevědomí?"
"Ne," odvětil Boholt a podíval se na Geralta, který, natažen se sedlem pod hlavou na přikrývce, působil dojmem, jako by podřimoval. "Zaklínač s tím nemá pranic společného. Dobře mě poslouchej, Yennefer: učinili jsme králi nabídku, ale on se neobtěžoval s odpovědí. Jsme trpěliví, počkáme do rána. Jestli na naše podmínky přistoupí, půjdeme s ním dál. Jestli ne, vracíme se."
"My taky," zavrčel trpaslík.
"Buď anebo, žádné handrkování," pokračoval Boholt. "Můžeš to vyřídit Nedamírovi. Koneckonců je to nabídka výhodná i pro tebe, Yennefer, i pro Dorregaraye, pokud se spolu dohodnete. Mrtvý drak nám není k ničemu, bereme jenom ohon. Ze zbytku si můžete vzít, co bude libo: mozek, zuby - všechno, co potřebujete k čarování."
"Baže," zachechtal se Yarpen Zigrin. "Zdechlina ostane čarodějníkom, nikdo jim ju nevezme - ledaže jiní supi mrchožrúti."
Yennefer vstala a hodila si plášť přes ramena.
"Nedamír nebude čekat do rána," řekla ostře. "Předem souhlasí s vašimi podmínkami. A to, abyste věděli, navzdory mým a Dorregarayovým radám."
"Nedamír," pravil uvážlivě Boholt, "projevil značnou moudrost, jež udivuje u tak mladého vladaře. Protože podle mě, paní Yennefer, o státnické moudrosti svědčí kromě jiného rovněž schopnost neposlouchat hloupé nebo falešné rady."
Yarpen Zigrin vyprskl do vousů.
"Začnete jinak zpívat, až na vás drak zítra udeří, díry do vás nadělá a hnáty zpřeráží." Čarodějka opřela ruce v bok. "Boty mi budete lízat a škemrat o pomoc. Jako obvykle. Znám vás, příliš dobře vás znám. Až zle je mi z toho, jak dobře znám takové, jako jste vy." Otočila se a odešla do tmy beze slova rozloučení.
"Pamatuju, za starých časů," řekl Yarpen Zigrin, "že čarodějníci sedávali ve svojich věžích, čítali učené knížky a míchali magické lekvary. Nemotali se bojovníkom pod nohama a nestrkali frňnáky do jejich věcí. A najisto žádný z nich nekrútil zadkem chlapom před očima."
"Tenhle zadek, abych pravdu řekl, zase za tolik nestál," poznamenal při ladění své loutny Marigold. "Co ty na to, Geralte? Geralte?! Hej, kam se poděl zaklínač?"
"Co je nám po tom," pokrčil rameny Boholt a přiložil do ohně. "Odešel. Třeba si musel jít ulevit. Jeho věc." "Jasně," přisvědčil minstrel a hrábl prsty do strun. "Mám zazpívat?"
"Zazpívej, šumařu," pobídl ho Yarpen Zigrin a plivl do ohně. "Ale nemysli si, že ti za to tvoje brnkání dám bárs enem děravý mědák. Tady, šohaju, nejni královský dvůr."
"To jsem si všiml," kývl hlavou trubadúr.

V.
"Yennefer."
Otočila se jakoby zaskočena, přestože zaklínač nepochyboval o tom, že už zdaleka slyšela jeho kroky. Položila na zem dřevěné vědro, vzpřímila se a odhrnula z čela černé vlasy; vysvobozené zpod zlaté síťky, padaly nyní v hustých pramenech na její ramena.
"Geralte?"
Jako vždy nosila pouze dvě barvy. Své barvy - černou a bílou. Černé vlasy a dlouhé černé řasy, nutící hádat barvu očí, jenž skrývaly. Černá sukně, krátký černý kabátek s bílým kožešinovým límcem. Bílá blůzka z nejtenčího lněného plátna. Na bílé šíji černá sametka, ozdobená obsidiánovou hvězdou s drobnými démanty.
"Nezměnila ses." .
"Ty taky ne," zkřivila rty. "A v obou případech je to přirozené. Anebo stejně nepřirozené. A třebaže za jiných okolností by to nemusela být špatná záminka k navázání rozhovoru, připomínat to nyní je zbytečné. Je to tak?"
"Je to tak," souhlasil, dívaje se stranou. Jeho pohled zabloudil k Nedamírovu stanu, k ohňům královských lučištníků, zářícím za černými siluetami vozů. Až sem doléhal zvučný Marigoldův hlas. Minstrel zpíval "Hvězdy nad stezkou" - jednu ze svých nejzdařilejších milostných balad.
"Nuže, úvod máme za sebou," konstatovala čarodějka. "Poslouchám, co dál."
"Podívej, Yennefer..."
"Dívám se!" přerušila ho ostře. "Ale nerozumím. Proč jsi sem přijel, Geralte? Přece ne kvůli drakovi? Ani v tomhle ohledu se snad nic nezměnilo."
"Ne, nezměnilo."
"Ptám se, proč ses tedy připojil k této výpravě?"
"Jestli ti odpovídm, že kvůli tobě, uvěříš?"
Mlčky se na něho dívala a v jejích lesklých očích bylo něco, co se mu vůbec nelíbilo.
"Uvěřím, proč ne," řekla konečně. "Muže prý těší setkání s jejich bývalými milenkami, rádi si oživí vzpomínky. Namlouvají si, že někdejší milostná pletka jim dává na ženy nějaká vlastnická práva. To prý příznivě působí na jejich sebevědomí. Ani ty nejsi výjimkou. Přese všechno."
"Přese všechno," usmál se, "máš pravdu, Yennefer. Pohled na tebe působí příznivě na moje sebevědomí. Jinými slovy, mám radost, že tě vidím."
"To je všechno? Řekněme tedy, že i já mám radost. Tak a dost bylo radosti, přeji dobrou noc. Jak vidíš, chystám se k spánku. Chtěla bych se umýt a mám ve zvyku se před tím svléknout. Tak se laskavě vzdal a poskytni mi alespoň tu malou míru soukromí."
"Yen..." vztáhl k ní ruce.
"Neříkej mi tak!" zasyčela vztekle. Uskočila a napřáhla proti němu prsty, z nichž se červeně a modře zajiskřilo. "Jestli se mne jen dotkneš, lumpe, vypálím ti oči."
Zaklínač couvl. Poněkud uklidněná čarodějka si znovu odhrnula vlasy z čela a s pěstmi opřenými v bok se postavila, proti němu.
"Cos čekal, Geralte? Že spolu zvesela poklábosíme a zavzpomínáme na společné zážitky? Že na závěr našeho shledání zalezeme do vozu a tak říkajíc pro oživení vzpomínek se spolu vyspíme? Co?"
Geralt, nejistý, zda čarodějnice čte jeho myšlenky anebo je tak přesně uhodla, s křivým úsměvem mlčel.
"Jsou to čtyři roky, Geralte. Už mne to přešlo a jenom proto jsem ti neplivla do očí, když jsem tě dnes uviděla. Ale nenech se oklamat mou dobrou vůlí."
"Yennefer..."
"Mlč! Dala jsem ti víc, než kterémukoli jinému muži, lotře. Sama nevím, proč právě tobě. A ty... Jenže já nejsem žádná lehká holka ani z lesa přivedená elfka, kterým se můžeš ztratit - ráno, když ještě spí. Které můžeš pokořit a zanechat na posměch. Dej si pozor! Jestli teď řekneš jen slovo, budeš litovat!"
Geralt neřekl ani slovo, neomylně cítil čarodějčin vztek. Žena si opět odhrnula neposlušné vlasy z čela a zblízka mu upřela pohled do očí.
"Setkali jsme se, budiž," řekla tise. "Nebudeme hrát lidem divadlo, zachováme dekorum. Navenek budeme dobrými známými. Ale pozor, ať neuděláš chybu, Geralte! Mezi tebou a mnou nezůstalo už nic. Nic, rozumíš? A buď rád, protože to znamená, že jsem už upustila od jistých plánů, které jsem ještě donedávna měla pro případ našeho setkání připravené. To vsak rozhodně neznamená, že bych ti odpustila. Já ti nikdy neodpustím, zaklínači. Tobě nikdy."
Prudce se otočila, popadla vědro až voda vyšplíchla a odešla za nejbližší vůz. Geralt se ohnal po komárovi, který mu bzučel kolem ucha a vykročil k ohni, kde zrovna Marigoldova píseň sklízela chabý potlesk. Podíval se na tmavomodré nebe nad černou, zubatou pilou horských štítů. Měl chuť se rozesmát. Ani nevěděl proč.

VI.
"Opatrně! Dávejte tam pozor!" zvolal Boholt. Otočil se na kozlíku a přehlédl za ním jedoucí kolonu. "Blíž ke skále! Pozor!"
Vozy se pomalu sunuly vpřed, nadskakovaly na kamenech. Vozkové kleli, švihali koně opratěmi, vykláněli se z vozů a nervózně sledovali, zda jsou kola v bezpečné vzdálenosti od okraje srázu. Klikatá, úzká cesta se vinula nad propastí, hluboko dole se na balvanech tříštily vody Braa do bílé pěny.
Geralt zadržel klisnu a ustoupil s ní těsně ke skalní stěně, porostlé řídkým rezavým mechem a bělavým lišejníkem. Pustil před sebe vůz Sekáčů. Z čela kolony přicválal Hrombidlo, dosud jedoucí vepředu s holopolskými průvodci.
"Dobrý!" zahulákal. "Hněte sebou! Dál bude víc místa!" Král Nedomír a Gyllenstiern, oba koňmo, doprovázení několika lučištníky, dostihli Geralta. Za nimi rachotily vozy královského průvodu. Ještě dál se valil těžký vůz trpaslíků s neustále povykujícím Yarpenem Zigrinem na místě vozky.
Nedamír, hubený a pihovatý výrostek v bílém kožíšku, si zaklínače změřil znuděným, přezíravým pohledem. Gyllenstiern se narovnal a zastavil svého koně.
"Hej,ty! Zaklínači!" křikl pánovitě.
"Slyším." Geralt pobídl kobylku patami a pomalu pokračoval v cestě po kancléřově boku. Udivilo ho, že majitel tak impozantního břicha dává přednost sedlu před pohodlnou jízdou na voze. Gyllenstiern lehce přitáhl uzdu, posázenou zlatými cvočky a odhodil s ramen tyrkysový plášť.
"Včera," začal, "včera jsi prohlásil, že tě drak nezajímá. Co tě tedy zajímá, zaklínači? Proč s námi jedeš?" "Tohle je svobodná země, pane kancléři."
"Zatím. Avšak na této výpravě musí každý znát svoje místo. A úkol, který musí splnit, bude-li to vůle krále Nedomíra. Chápeš?"
"O co ti jde, pane Gyllenstierne?"
"Vysvětlím ti to. Doneslo se mi, že poslední dobou je stále těžší, domluvit se s vámi, se zaklínači. Potíž je v tom, že když se některému zaklínači ukáže potvora, kterou je třeba zabít, zaklínač místo aby popadl meč a sekal, začíná meditovat, jestli je to nezbytné, jestli to nepřekračuje hranice možností, jestli se to nepříčí jakémusi vašemu kodexu a jestli je dotyčná potvora doopravdy taková, jakoby to nebylo jasné na první pohled. Zdá se mi, že se vám prostě začalo dobře dařit. Dnes už zaklínači nesmrdí grošem, leda špinavými onucemi. Kdysi nediskutovali, ale sekali do všeho, na co sis je najal. Bylo jim jedno,jestli to byl vlkodlak, drak nebo výběrčí daní. Platila se dobrá rána. Co, Geralte?"
"Chceš si mne najmout, Gyllenstierne?" zeptal se suše Geralt. "Tedy pověz, o co ti jde. Já to uvážím. Jestli nechceš, nač ty řeči?"
"Najmout?" frkl kancléř. "Ne, nemám zájem. Tady se jedná o draka, a to, zdá se, nebetyčně přesahuje tvoje hranice možností, zaklínači. Já sázím na Sekáče. Tebe jsem chtěl jen upozornit. Varovat. Zaklínačské blouznění, dělení netvorů na dobré a zlé, můžeme já a král Nedomír tolerovat, avšak nepřejeme si o tom cokoliv slyšet a tím méně být svědky toho, jak je chce kdokoliv uskutečňovat. Takže se nemíchej do královských zájmů. A neintrikuj s Dorregarayem."
"Nemám ve zvyku intrikovat - a už vůbec ne s čaroději. Jak tě to napadlo?"
"Dorregaray," vysvětlil Gyllenstiern, "je pomatenec, jenž svými bláboly překoná i zaklínače. Nestačí mu dělení netvorů na dobré a zlé. Podle něj jsou všichni dobří."
"Trochu to přehání."
"Bezesporu. Nicméně brání svoje názory se zarážející tvrdohlavostí. Vůbec bych se nedivil, kdyby se mu něco stalo. A protože se k nám připojil s podivnými přáteli..."
"Nejsem Dorregarayův přítel. Ani on můj..."
"Nepřerušuj mě! Jste náramně podivná společnost. Zaklínač plný skrupulí, jako liščí kožich blech. Čarodějník omílající druidské žvásty o rovnováze v přírodě. Pochybný rytíř Tři Kavky a jeho osobní stráž ze Zerrikánek, kde se, jak známo, skládají oběti před sochou draka. Tihle všichni se znenadání připojí k výpravě. Není to podezřelé?"
"Když myslíš."
"Tak abys věděl," řekl kancléř, "ty nejzamotanější problémy vyžadují, jak nám doporučuje zkušenost, zcela jednoduchá, ale účinná řešení. Nenuť mne, zaklínači, abych je použil."
"Nerozumím."
"Rozumíš, rozumíš. Děkuji za pozornost."
Geralt se zastavil. Gyllenstiern popohnal koně, dohonil krále a pokračoval dál vedle něj.
Okolo projel Eyck z Denesle v kazajce ze světlé kůže, odřené od pancíře. Vedl nákladního soumara obtíženého zbrojí, jednolitě stříbrným štítem a těžkým kopím. Geralt jej pozdravil zvednutou dlaní, leč bludný rytíř stiskl úzké rty, odvrátil hlavu a bodl koně ostruhami.
"Nemá tě v oblibě," poznamenal přijíždějící Dorregaray.
"Zdá se."
"Konkurence, že? Podobný obor. Pouze Eyck je idealista, kdežto pro tebe je to povolání. Malý rozdíl, zvlášť pro ty, které vraždíte."
"Nesrovnávej mne s Eyckem, Dorragarayi. Ďas ví, koho urážíš tímhle srovnáváním, jeho či mne, ale nesrovnávej nás!"
"Jak chceš. Upřímně řečeno, jste mi oba stejně odporní."
"Děkuji."
"Není zač." Čaroděj popleskal po šíji svého koně, poplašeného halekáním Zigrina a jeho trpaslíků. "Podle mne, zaklínači, učiní-li někdo vraždu svým povoláním, je odporný, nízký a tupý. Náš svět je v rovnováze. Ničení, zabíjení jakýchkoliv tvorů, jež tento svět obývají, rovnováhu narušuje. Přibližuje se tím konec - zničení a konec světa v podobě, v jaké jej známe."
"Druidské učení," poznamenal Geralt. "Znám je. Vyložil mi je kdysi jeden starý mystik, ještě v Rivii. Dva dny po našem rozhovoru jej rozsápali krysodlaci. Narušení rovnováhy jsem nezaznamenal."
"Opakuji ti," podíval se na něho Dorregaray, "že svět je vyvážen. Je to přirozená rovnováha: každý druh má své přirozené nepřátele, každý je přirozeným nepřítelem jiných druhů. To se týká i lidí. Vyhlazování přirozených nepřátel člověka, ke kterému přispíváš a jehož výsledky jsou již sdostatek zřetelné, hrozí degenerací rovněž naší rase."
"Víš co, čaroději?!" rozhněval se Geralt. "Zajdi někdy za maltou, jejíž dítě roztrhal bazilišek, a vysvětli jí, že má být ráda, neboť díky tomu se lidské plemeno vyhne degeneraci. Uvidíš, co se bude dít."
"Dobrá námitka, zaklínači," ozvala se Yennefer, která je během jejich rozhovoru dohonila. "Dorregarayi, dávej si pozor, co říkáš."
"Nemám ve zvyku skrývat své přesvědčení."
Čarodějčin vraník vjel mezi jejich koně. Geralt si všiml, že na cestu nahradila Yennefer zlatou síťku na vlasy čelenkou z bílého šátku.
"Ve vlastním zájmu tenhle zvyk rychle změň," poradila černokněžníkovi. "Nedamír a Sekáči tě už podezírají, že se jim chystáš překazit lov na draka. Dokud jen mluvíš, považují tě za neškodného blázna. Jestli se však o něco podobného pokusíš, zakroutí ti krkem, že ani nestačíš pípnout."
Čaroděj se pohrdavě a přezíravě usmál.
"Kromě toho," pokračovala Yennefer, "škodíš svými názory vážnosti našeho povolání."
"Co neříkáš?"
"Tvoje teorie se může týkat veškerého tvorstva a havěti, Dorregarayi. Jenom ne draků. Draci jsou odvěkými, nejnebezpečnějšími nepřáteli člověka. Zde nejde o nějakou degeneraci lidského plemene, nýbrž o jeho zachování. Z toho důvodu je nezbytné zničit všechny nepřátele, dostatečně silné. aby mohli lidstvo ohrozit."
"Draci nejsou vrozenými nepřáteli lidí," namítl Geralt. Čarodějka po něm šlehla očima a krutě se zasmála.
"V této otázce," řekla mrazivě, "přenech rozhodnutí nám, lidem. Zaklínač má zabíjet, ne se rozmýšlet."
"Jako poslušný golem bez vlastní vůle."
"To přirovnání jsi použil ty, ne já," opáčila. "Nicméně musím uznat, že je celkem výstižné."
"Yennefer," řekl Dorregaray káravě. "Na ženu tvého věku a vzdělání žvaníš nehorázné nesmysly. Pověz mi, proč právě draky považuješ za nejúhlavnější nepřátele člověka? Proč ne jiná, stonásobně nebezpečnější stvoření, která mají na svědomí stokrát více lidských životů? Proč ne třebas hirriky, vidlohony, mantikory, amfisbény nebo gryfy? Nebo vlky... proč ne vlky?"
"Vysvětlím ti to. Boj člověka o životní prostor a místo, jež mu v přírodě náleží, může být vyhrán a převaha člověka nad ostatními druhy a rasami zajištěna pouze tehdy, přestane-li kočovat, vláčet se za živobytím z místa na místo, poháněn ročními obdobími a přírodními zákonitostmi. Jinak lidská populace nikdy nedosáhne patřičného rozvoje, neboť vývoj lidského jedince je příliš dlouhý - dítě je příliš dlouho bezmocné. Jedině v bezpečí, za hradbami města nebo tvrze bude žena schopna rodit rok co rok, přivést na svět dostatečné množství dětí a postarat se o ně, dokud se neosamostatní. Plodnost, Dorregarayi, to je rozvoj, to je podmínka přetrvání a nadvlády. A zde se střetáváme s draky. Pouze drak, žádný jiný netvor, je schopen ohrozit opevněné město nebo hrad. Kdybychom nehubili draky, lidé by se neshromažďovali, nýbrž by kvůli bezpečí žili odděleně. V hustě zastavěném lidském sídlišti je dračí oheň strašlivá pohroma, pohltí stovky obětí, hubí a ničí. Proto musí být draci vyhlazeni do posledního, Doregarrayi."
Černokněžník si ji změřil s posměškem na rtech.
"Víš, Yennefer, nechtěl bych se dožít doby, kdy se uskuteční tvoje myšlenky o panování člověka nad světy a kdy ty a tobě podobní zaujmete v přírodě místo, jež vám, jak se domníváš, náleží. Naštěstí k tomu nikdy nedojde. Dříve se vyzabíjíte navzájem, potrávíte se a pochcípáte na mor a tyfus, protože nikoliv draci, ale špína a vši ohrožují ta vaše skvělá města, v nichž sice ženy rodí každý rok, leč sotva jeden novorozenec z desíti přežívá prvních deset dní. Ovšem, Yennefer, plodnost a zase plodnost. Pusť se, má milá, radši taky do rození dětí. To je přece přirozené poslání ženy, ne? Alespoň nebudeš mít čas na vymýšlení takových hloupostí. Buďte zdrávi."
Dorregaray pobídl koně, předhonil je a zařadil se někam do středu kolony. Když Geralt pohlédl na bílou, vzteky zrůzněnou tvář ženy po svém boku, málem by čaroděje politoval. Velmi dobře věděl, o co tu šlo. Jako většina čarodějek ani Yennefer nemohla mít děti. Jenže jen málokterá z nich se s tím někdy smířila a jakákoliv narážka, týkající se její neplodnosti, ji doháněla k zuřivosti. Dorregaray o tom bezpochyby věděl. Pravděpodobně však nevěděl, jak dokáže být Yennefer mstivá.
"Čekají ho nepříjemnosti," zasyčela, "na to může vzít jed. Ty si taky dávej pozor. Nic si nenamlouvej. Jestliže se něco semele a ty se nebudeš chovat rozumně, nebudu brát ohled ani na tebe."
"Bez obav," usmál se. "Nám, to značí zaklínačům a golemům bez vlastní vůle, ani nezbývá nic jiného než se chovat rozumně. Jsou zde přece jednoznačně a pevně vymezené hranice možností, které nesmíme překročit."
"Vida, vida," ušklíbla se stále ještě bledá Yennefer. "Zaklínač se nám urazil jako panenka, které je vytýkán nedostatek ctnosti. Jednou jsi ale zaklínač a nic na tom nezměníš. Tvoje povolání..."
"Přestaň už o tom zaklínačském povolání, Yen, začíná mi to lézt krkem."
"Tak na mě nemluv, radím ti! Kam ti co leze mě ani za mák nezajímá. Ani to, ani žádné jiné omezené zaklínačské reflexy."
"Abys některé z těch reflexů nepoznala na vlastní kůži, jestli mě nepřestaneš krmit svými pohádkami o vznešeném poslání a boji o dobro lidstva. A o dracích coby úhlavních nepřátelích lidského rodu. Vím o tom dost."
"Ano?" přimhouřila oči čarodějka. "O čempak víš, zaklínači?"
"Například o tom," řekl Geralt, nedbaje na silné, varovné chvění medailonu na své šíji, "že kdyby draci neměli své poklady, ani prašivý pes by po nich neštěkl, a už vůbec ne čarodějové. Zvláštní, při každém lovu na draka se někde poblíž motá nějaký čaroděj, vesměs s velice úzkými vztahy s klenotnickou Gildou. Například ty. A přestože by měl být trh zanedlouho potom úplně zavalen drahokamy, celkem se jich moc neobjeví - to znamená, že ani jejich cena neklesne. Proto mě laskavě neunavuj řečmi o poslání a zápase o přežití lidské rasy. Znám tě příliš dobře a příliš dlouho."
"Příliš dlouho," opakovala zlověstně sevřenými rty. "Skutečně. Ale nemysli si, že dobře, ty pse. Jaká já jsem byla pitomá husa... Ach, aby tě lepra sežrala! Nechci tě mít na očích!"
Jezdkyně vykřikla, vraník se vzepjal a odcválal dopředu. Zaklínač zadržel svoji klisnu a čekal, až ho mine další vůz. Na něm jedoucí trpaslíci hučeli, nadávali a pískali na kostěné flétny. Mezi nimi, rozvalený na pytlech s ovsem, ležel Marigold a brnkal na loutnu.
"He!" ukázal Yarpen Zigrin z kozlíku na odjíždějící Yennefer. "Co je to hen za čertisko na tej cestě? Vypadá to na černů kobylu. Ba jo, je to kobyla."
"To se ví," připojil se minstrel. Posunul si svůj klobouk do týla a zasmál se. "Kobyla! A na koni, namísto aby byla pod ním. Viděl to už někdo?"
Yarpenovým "ogarům" se smíchy natřásaly dlouhé brady. Yennefer předstírala, že nic neslyší.
Geralt zastavil a nechal projet hlídku Nedamírových jízdních lučištníků. Kousek za nimi jel Borch, následován oběma Zerrikánkami, tvoříce tak zadní voj průvodu. Geralt na ně počkal a pokračoval v cestě s nimi. Jeli mlčky.
"Zaklínači," obrátil se na něj po chvíli Tři Kavky. "Chci ti položit jednu otázku."
"Ptej se."
"Proč se nevrátíš?"
Zaklínač váhal s odpovědí.
"Opravdu to chceš vědět?"
"Chci," potvrdil Tři Kavky.
"Jedu s nimi, poněvadž jsem golem bez vlastní vůle. Jsem věchet slámy hnaný větrem po cestě. Poraď mi, kam bych měl jet. A proč? Zde se alespoň sešli takoví, se kterými se mohu bavit. Takoví, kteří hned neukončí hovor, jen co se přiblížím. Takoví, kteří mi řeknou do očí, co si o mě myslí, místo aby po mně odněkud zpoza plotu házeli kamením. Jedu s nimi ze stejného důvodu, jako s tebou do té plavecké hospody. Neznám místo, kam bych měl jet, neznám cíl, který se nalézá na konci mé cesty."
Tří Kavky si odkašlal.
"Ten cíl je stejný na konci všech cest. Každý k němu nakonec dospěje. Dokonce i ty, třebaže se domníváš, jak se lišíš od ostatních."
"Teď ti položím otázku já."
"Ptej se."
"Ty znáš cíl na konci své cesty?"
"Znám."
"Jsi šťastný člověk."
"To není záležitost štěstí, Geralte. Záleží na tom, čemu věříš a co pokládáš za své poslání. Kdo by to měl vědět líp než... než zaklínač."
"O tom dneska poslouchám celý den. Stále nějaká poslání," vzdychl Geralt. "Nedamírovým posláním je ovládnout Malleore. Posláním Eycka z Denesle je bránit lidi před draky. Dorregarayovi se dostalo poslání přesně opačného. Yennefer, důsledkem jistých změn, k nimž došlo v jejím těle, nemůže plnit svoje poslání, a proto je jak posedlá zlým duchem. U ďasa, jenom ti Sekáči a trpaslíci nepociťují žádné poslání, chtějí prostě jen urvat, co se dá. Možná proto mě to k nim táhne."
"Ne, k nim tě to táhne, Geralte z Rivie. Nejsem hluchý ani slepý. Nebyla to jejich jména, jež tě tam na mostě přiměla vytáhnout měšec. Ale zdá se mi..."
"Zbytečně se ti zdá," řek zaklínač bez hněvu.
"Omlouvám se."
"Zbytečně se omlouváš."
Zadrželi koně, aby nenarazili na caingorské lučištníky. Kolona se nečekaně zastavila.
"Co se stalo?" Geralt se postavil ve třmenech. "Proč stojíme?"
"Nevím," otočil se Borch. Vea s nezvykle napjatou tváří řekla rychle pár nesrozumitelných slov.
"Zajedu dopředu," navrhl zaklínač. "Zjistím, co se děje."
"Zůstaň."
"Proč?"
Tři Kavky mlčky hleděl do země.
"Proč?" opakoval Geralt.
"Jeď," řekl Borch. "Snad to tak bude lepší."
"Co má být lepši "
"Jeď!"
Most nad propastí vypadal spolehlivě. Byl zbudován ze silných borových klád a uprostřed podepřen čtverhranným pilířem, o jehož patu se s hukotem tříštil proud řeky.
"Hola, Bidlo!" houkl Bohold, popojížděje k mostu. "Na co čekáš?"
"Copak já vím, co ten most udrží?"
"Musíme jet tudy?" tázal se Gyllenstiem. "Není nebezpečné jet s vozy přes takový most? Hej, ševče! Proč nás vlečeš tudy? Obchodní stezka přece vede dále na západ."
Chrabrý holopolský travič přistoupil blíž a smekl čapku. Jeho vzhled vzbuzoval veselí: aby si dodal bojovného vzezření, přivázal si povříslem na halenu starobylý kyrys, snad ještě z dob krále Klacka.
"Tohle je kratší cesta, milostivý pane," odpověděl ne kancléři, leč rovnou králi, v jehož obličeji se nepřetržitě zračila vskutku smrtelná nuda.
"Jakže?" zajímal se ustaraně Gyllenstiern. Nedamír ševce nepoctil ani pohledem.
"Támhle ty hory," ukázal Kozojed na tři rozeklané štíty, tyčící se nad okolními vrchy, "to jsou Chiava a Poštolka a Svištový zub. Stezka vede ke zřícenině starý tvrze, a pak po severní straně Chiavy až k pramenům řeky. Když přejdeme most, zkrátíme si cestu a na planinu mezi horama se dostanem průsmykem. Jestli tam nenajdem žádný stopy po drakovi, mohli bysme jít východním směrem a prozkoumat horský rokliny. Ještě dál na východ začínají poloniny a odtamtud je už přímá cesta do Caingornu, na tvoje državy, milostivý pane."
"Kde ses, Kozojede, naučil tak znát hory?" zeptal se Boholt. "U kopyta?"
"Ne, pane. zamlada jsem ovce pásal."
"A ten most vydrží?" Boholt se zvedl na kozlíku a podíval se dolů na zpěněnou řeku. "Ten sráz má dobře čtyřicet sáhů."
"Vydrží pane."
"Odkud se vůbec vzal most v takové divočině?"
"Ten most," vysvětloval Kozojed, "před mnoha lety postavili trollové. Kdo tudy jel, musel jim mastně zaplatit. Lidi přestali jezdit a trollové přišli na hunt. Ale most zůstal."
"Máme naložené vozy," řekl s nedůvěrou kancléř. "Vezeme výzbroj a zásoby. Můžeme někde v horách uváznout. Nebude přece jen lepší jet kupeckou stezkou?"
"Je to ale delší cesta," pokrčil rameny švec. "A král pravil, že na toho draka spěchá. A přes most to k němu bude mít blíž."
"No tak jedem, Kozojede," rozhodl Boholt. "Pochoduj napřed, ty a tvoje vojsko. U nás je obyčej, že v čele jdou nejstatečnější."
"Ne víc, než po jednom voze," upozorňoval kancléř.
"Dobrá," Boholt práskl do koní, vůz zaduněl na mostních trámech. "Za námi, Bidlo! Dávej pozor, ať jdou kola rovně!"
Geralt zadržel koně. Před ním se tísnili Nedamírovi lučištníci v purpurově zlatých kazajkách. Klisna odfrkla. Země se zachvěla. Hory se zatřásly. Zubatý okraj skalní stěny, rýsující se proti obloze, se náhle zhroutil a stěna sama jakoby promluvila hluchým duněním.
"Pozor!" křičel na ně Boholt už z druhé strany mostu. "Pozor!"
První kameny, zatím nevelké, zarachotily na povrchu cesty. Před Geraltovýma očima se začala hrozivou rychlostí šířit puklina ve skále. Vzápětí se urval kus skalní římsy a s ohlušujícím rachotem se zřítil do propasti.
"Koně!!!" zaječel Gyllenstiern. "Na druhou stranu, pane!" Nedamír s obličejem vtisklým do koňské hřívy se hnal přes most, jemu v patách kancléř a několik Iučištníků. Za nimi se řítil po praskajících trámech královský vůz s gryfem na vlající korouhvi.
"Lavina! Z cesty!" zařval zezadu Yarpen Zigrin. Jeho spřežení, šleháno opratěmi, si bezohledně prorazilo cestu mezi lučištníky a předhonilo druhý Nedamírův vůz.
"Z cesty, zaklínači! Uhni!"
Kolem vozu trpaslíků projel tryskem Eyck z Denesle, v sedle vzpřímený a pevný. Nebýt smrtelně sinalé tváře a rtů stisknutých v křečovité grimase, zdálo by se, že bludný rytíř si na cestu padajícího kamení nevšímá. Vzadu mezi lučištníky někdo hlasitě sténal, ržáli splašení koně.
Zaklínač trhl uzdou, jeho kůň se vzepjal, těsně před ním se roztříštil padající balvan. Vůz trpaslíků přehrčel přes kamení, avšak před mostem najel na větší úlomek, nadskočil a se zapraštěním se převrátil na bok, na zlomenou osu. Upadlé kolo se odrazilo od zábradlí a spadlo dolů, do peřejí. Ostrými úlomky skály poraněná kobyla se splašila. Geralt chtěl seskočit, ale zachytil přezkou boty o třmen a spadl na zem, Klisna zařehtala a rozběhla se vpřed, rovnou na praskající most. Za ní utíkali s řevem a kletbami trpaslíci.
"Rychleji, Geralte!" zavolal s nimi prchající Marigold, ohlížeje se dozadu.
"Naskoč, zaklínači!" vyzval ho Dorregaray, přestože jen s námahou ovládal vzpouzejícího se koně.
Vzadu za nimi zahalilo cestu mračno prachu. Řítící se balvany tam rozbíjely caingorské povozy. Geralt se zachytil třmene čarodějovy sedlové brašny. Uslyšel výkřik.
Yennefer spadla zároveň s koněm, odkutálela se stranou od zběsile bijících kopyt a zůstala ležet, chráníc si hlavu sepjatýma rukama. Zaklínač se pustil a uhýbaje letícímu kamení a přeskakuje otevírající se pukliny, rozběhl se k ní. Uchopil ji za rameno a zacloumal s ní. Yennefer se zvedla na kolena. Oči měla široce otevřené, k uchu jí stékala stružka krve z rozbitého obočí.
"Vstávej, Yen!"
"Geralte! Pozor!"
Ohromný, plochý skalní blok se s hřmotem a skřípotem sesouval po srázu. Řítil se přímo na ně. Geralt padl a kryl tělem čarodějku. V té chvíli blok vybuchl, roztříštil se na milióny úlomků, jež na ně spadly, bodajíce jako hejno vos.
"Honem!" křičel Dorregaray na vzpínajícím se hřebci. Mával kouzelnou hůlkou kolem sebe, rozbíjeje na prach další padající balvany. "Na druhou stranu, zaklínači!"
Yennefer zvedla ruce s ohnutými prsty a nesrozumitelně vykřikla. Kameny, které se dotkly průzračné modré kopule, která se znenadání objevila nad jejich hlavami, zmizely jako kapky vody dopadající na rozpálenou plotnu.
"Na most, Geralte!" vykřikla čarodějka. "Drž se mě!" Rozběhli se za Dorregarayem a ještě několika lučištníky. Most se houpal a praštěl, pohazujíce jimi od jednoho zábradlí ke druhému.
"Rychleji!!!"
Most se náhle s pronikavým třeskem zhroutil; půlka, kterou už přeběhli, se i s poškozeným vozem utrhla, spadla dolů a za hlučného praskotu a šíleného řičení koní se roztříštila o skalní útesy. Polovina, na níž se nacházeli, vydržela, ale Geralt si uvědomil, že najednou běží nahoru, do stále prudšího stoupání. Yennefer těžce dýchala.
"Lehni, Yen! Drž se!"
Zbytek mostu zavrzal a klesl jako propadlo. Vrhli se na zem, zatínajíce prsty do štěrbin mezi trámy. Yennefer se nemohla udržet. Pištíc jako malá holka, sjížděla dolů. Geralt se chytil jednou rukou, vytáhl dýku a vrazil čepel do skuliny mezi břevny. Oběma rukama sevřel rukojeť. Padající Yennefer se chytila řemene pochvy na jeho zádech a trhla jím, až mu zapraštělo v kloubech. Most opět zaskřípal a sklonil se ještě více, téměř svisle.
"Yen..." zasípal zaklínač. "Udělej něco... Nějaké kouzlo, hrome!"
"Jak?" slyšel její zoufalý i vzteklý šepot. "Já přece visím!"
"Pusť se jednou rukou!"
"Nemůžu..."
"Hej!" volal shora Marigold. "Držíte se? Haló!"
Geralt se s odpovědí neunavoval.
"Podejte sem lano!" rozčiloval se někde nad nimi minstrel. "Hněte sebou, do prdele!"
Vedle Marigolda se objevili Sekáči, trpaslíci a Gyllenstiern. Geralt zaslechl Boholtova tichá slova:
"Počkej, zpěváku. Ona co nevidět spadne. Potom zaklínače vytáhneme."
Yennefer, svíjející se na Geraltových zádech, zasyčela jako zmije. Pás, na němž visela, se mu bolestivě zařízl do prsou.
"Yenn, můžeš najít oporu? Nohama? Můžeš něco udělat nohama?"
"Jo," vzlykla. "Kopat."
Geralt mrkl dolů na řeku. Zahlédl pár klád, které ještě voda ženoucí se mezi skalisky neodnesla, mršinu koně a mrtvolu muže v barvách Caingornu. Pod skalami, v průzračné smaragdové tůni uviděl vřetenovitá těla velkých pstruhů, lenivě se pohybujících proti proudu.
"Držíš se, Yen?"
"Zatím... Ano..."
"Vytáhni se. Musíš najít oporu...
"Ne... nemůžu..."
"Dejte mi lano!" křičel Marigold. "Copak vám všem přeskočilo? Spadnou oba."
"Možná, že to bude lepší," soudil neviditelný Gyllenstiern.
Most zaskřípal a zvolna začal klouzat dolů. Geralt necítil prsty, zaťaté na jílci dýky.
"Yen..."
"Buď zticha... A nevrť se..."
"Yen?"
"Neříkej mi tak..."
"Vydržíš?"
"Ne," řekla odevzdaně. Už nebojovala, jen mu visela na zádech mrtvou, bezvládnou tíží.
"Yen?"
"Drž hubu!"
"Yen, odpusť mi."
"Ne. Nikdy!"
Něco klouzalo dolů. Rychle. Jako dlouhý, tenký had. Bílým přísvitem svítící lano, plazící se a svíjející jako živé, nahmatalo pohyblivým koncem Geraltův krk, sklouzlo mu pod paže a uvázalo se do volné smyčky. Čarodějka se nahlas nadechla. Čekal, že vzlykne. Mýlil se.
"Pozor!" varoval je shora Marigold. "Vytáhneme vás! Mordochu! Kennete! Zaberte! Nahoru!"
Škubnutí, bolestný, dusivý stisk napínajícího se lana. Yennefer zhluboka vydechla. Jeli nahoru. Rychle, drhnouce těly o drsné dřevo.
Nahoře Yennefer vstala první.

VII.
"Z celé kolony," hlásil Gyllenstiern, "jsme zachránili jedno spřežení, králi, nepočítaje povoz Sekáčů. Z oddílu přežilo sedm mužů. Na druhé straně propasti už není žádná cesta, jen příkrá stěna a sráz, kam až skalní hrana dovolí dohlédnout. Kdoví, jestli se zachránil někdo z těch, jenž byli vzadu, když spadla lavina."
Nedamír neodpověděl. Eyck z Denesle stanul zpříma před králem, upíraje na něj horečnatě se lesknoucí oči.
"Pronásleduje nás hněv bohů," zvolal a vztáhl ruce k nebi. "Zhřešili jsme, králi Nedamíre. Měla to být svatá výprava - výprava proti zlu. Ano, každý drak jest vtěleným zlem. Já, setkám-li se se zlem, lhostejně je nemíjím - já je rozdrtím patou... Zničím. Tak kážou bohové a Svatá Kniha."
"Co to blábolí?" svraštil čelo Boholt.
"Nevím," odvětil Geralt, dávaje do pořádku ohlávku své kobylky. "Nerozuměl jsem ani slovu."
"Tiše," napomenul je Marigold. "Snažím se zapamatovat, co se dá. Můžu to využít, když to převedu do rýmů."
"Svatá Kniha nám zvěstuje," rozkřičel se zaníceně Eyck, "že z hlubiny vystoupí drak, ohavný plaz mající sedm hlav a deset rohů! A na jeho hřbetě pak pojede žena v purpuru a šarlatu, a zlatý pohár bude třímat v dlani, a na čele jejím skvět se bude nesmazatelné znamení všelikého a veškerého smilstva!"
"Tu znám!" zaradoval se Marigold. "To nemůže být žádná jiná než Cilie, žena radního Sommerhaldera."
"Utiš se, básníku," napomenul jej Gyllenstiern. "A ty, rytíři z Denesle, buď té lásky a mluv srozumitelněji."
"Proti zlu, králi," pokračoval Eyck, "je nutno vytáhnout s čistým srdcem a svědomím, s hlavou vztyčenou! A koho zde vidíme? Skřety-pohany zrozené v temnotách a temným mocnostem se klanějící! Čarodějníky - rouhače, osobující si božská práva a privileje! Zaklínače - proměněnce, prašivého a nepřirozeného vyvrhele. Divíš se, že nás postihl trest? Králi Nedamíre, dosáhli jsme hranice možností! Nezkoušejme, kam až sahá shovívavost bohů. Zapřísahám tě, králi, očisti naše řady od špíny a kalu."
"Ani slovo o mně," postěžoval si Marigold. "Básníky nepočítá. A to jsem se tak snažil."
Geralt se usmál na Yarpena Zigrina. Trpaslík sice bezděčně hladil sekeru, zasunutou za opaskem, avšak cenil zuby a očividně se náramně bavil. Yennefer se k nim obrátila zády, dávajíc okatě najevo, že až k pasu roztržená sukně ji zajímá víc než Eyckovo kázání.
Poněkud jsi to přehnal, rytíři," ozval se ostře Dorregaray. "Byť nepochybně ze šlechetných pohnutek. Seznamovat nás s tím, co si myslíš o čarodějích, trpaslících či zaklínačích považuji za zhola nepotřebné. Všichni jsme si na podobné názory samozřejmě už zvykli, nicméně to z tvé strany není ani slušné ani rytířské, pane Eycku. A pro mne navíc i nepochopitelné, když právě ty, a nikdo jiný, použiješ zakletou elfí šňůru, abys zachránil životy zaklínače a čarodějky. Z tvých slov by člověk málem usuzoval, že se radši budeš modlit, aby spadli."
"Aby ho mor..." zašeptal Geralt Marigoldovi. "To on nám hodil lano? Eyck? Ne Dorregaray?"
"Čaroděj ne," odvětil minstrel. "Skutečně Eyck."
Geralt nedůvěřivě zakroutil hlavou. Yennefer tiše zaklela a otočila se.
"Rytíři Eycku," oslovila svého zachránce s úsměvem, který mohl kdokoliv, ovšem s výjimkou Geralta, považovat za milý a přívětivý. "Jak je to možné? Jsem přece špína a ty zrovna mne zachraňuješ před jistou smrtí."
"Jsi především dáma, paní Yennefer," uklonil se upjatě rytíř. "A tvá sličná a čistá líc mi dovoluje věřit, že se jednoho dne zřekneš prokletého bludu čarodějnictví."
Boholt. vyprskl.
"Děkuji ti, rytíři," řekla chladně Yennefer. "Rovněž zde zaklínač Geralt ti děkuje. Poděkuj, Geralte."
"To mě dřív trefí šlak," zahučel zaklínač s odzbrojující upřímností. "Za co? Jsem přece prašivý vyvrhel a moje hrubě nesličná líc nedává nijakou naději na případnou nápravu. Šlechetný rytíř Eyck mě z propasti vytáhl nechtě, vlastně jen proto, že jsem se držel půvabné dámy jako klíště. Kdybych tam visel sám, ani prstem by nehnul. Nemýlím se, rytíři?"
"Mýlíš se, pane Geralte," pravil bludný rytíř trpělivě. "Nikomu, kdo jest v potřebě, neodepřu pomoc. Dokonce ani někomu takovému, jako je zaklínač."
"Tak vidíš. Poděkuj," opakovala přísně čarodějka. "A omluv se. Jinak dokážeš, že přinejmenším v tvém případě měl pan Eyck naprostou pravdu. Nedokážeš žít s lidmi. Jsi jiný. Tvoje účast na této výpravě je veliký omyl. Její důvod postrádá smysl. Rozumnější bude odejít. Copak jsi to ještě nepoznal? Pochop to už konečně!"
"O jakém důvodu ses to zmínila?" zajímal se Gyllenstiern.
Čarodějka na něj pohlédla, leč neodpověděla. Marigold s Yarpenem Zigrinem se na sebe významně usmáli - tak, aby si toho čarodějka všimla.
Zaklínač pohlédl Yennefer do očí. Byly studené jako led. "Omlouvám se a děkuji, rytíři z Denesle," sklonil hlavu. "Děkuji všem zde přítomným. Děkuji vám za ochotu, za brzkou záchranu. Slyšel jsem zezdola, jak jste se jeden přes druhého hrnuli na pomoc. Všechny vás prosím o odpuštění. Ovšem s výjimkou paní Yennefer, které děkuji, aniž bych ji o cokoli prosil. Vyvrhel dobrovolně opouští společnost, vyvrhel vás už má totiž dost. Sbohem. Buď zdráv, Marigolde."
"No tak, Geralte," zahlaholil Boholt. "Co ti to přeletělo přes nos. Nedělej z komára velblouda. Vykašli se..." "Lidiii!!!"
Od východu z údolí pádil Kozojed a několik Holopolanů, s nimiž byl na zvědách.
"Co je? Co tak ječí?" zvedl hlavu Modroch. "Lidi... Milostivý pane..." lapal po dechu švec.
"Vymáčkni se, člověče," ponoukl ho Gyllenstiern s palci zaklesnutými za zlatý pás.
"Drak! Tam! Drak!"
"Kde?"
"Za průsmykem... V dolině... Pane, on je..."
"Na koně!" zavelel Gyllenstiern, nenechávaje ho dokončit.
"Mordochu, na vůz!" zahřměl Boholt. "Bidlo, koně!"
"Ideme, ogaři!" zahulákal Yarpen Zigrin. "Hrr na tu potvoro, fenapes!"
"Hej, počkejte!" Marigold si hodil loutnu přes rameno. "Geralte, svez mě."
"Naskoč si."
Průsmyk ústil do suťoviska, směrem dolů balvanů ubývalo a svah klesal do travnatého kotle, obklopeného vápencovými stěnami, v nichž se černaly otvory četných jeskyní. Tři úzké soutěsky, koryta dávno vyschlých bystřin, tvořily kromě průsmyku, z něhož přišli, jediné cesty do kotliny a ven.
Boholt, který jako první projel suťoviskem, zadržel koně a stanul v třmenech, aby viděl přes skalní bariéru, navršenou před vstupem do kotle.
"Och, mor..." vydechl. "To není možné."
"Co je? Co se děje?" volal přijíždějící Dorregaray. Yennefer seskočila z vozu Sekáčů, opřela se o skalní blok, vyhlédla přes něj, couvla a protřela si oči.
"Co se děje, Boholte?" křičel Marigold, vyhlížející přes Geraltovo rameno. "Co tam vidíš?"
"Ten drak... je zlatý."
Ne dále než sto kroků od průsmyku, odkud sestoupili, ve směru k severní úžlabině, na mírném svahu seděl ON. Dlouhou, štíhlou šíji ohnutou do oblouku, hlavu skloněnou na klenutý hrudník, napjaté přední nohy ovinuté stočeným ohonem. Byla v něm, v jeho pozici a způsobu jakým seděl, určitá překvapivá elegance. Něco téměř kočičího, co jakoby chtělo popřít jeho očividně plazí původ. Nepopiratelně plazí, neboť byl pokryt šupinami - zřetelně se rýsujícími, bijícími do očí jasným leskem ryzího zlata.
Protože drak byl zlatý - zlatý od drápů, zarytých do země, až po konec dlouhého ocasu, sotva znatelně se pohybujícího v trávě porůstající návrší. Upřel na ně velké, zlaté oči, rozepjal široká, blanitá a zlatá křídla a znehybněl.
"Zlatý drak," zašeptal Dorregaray. "Nemožné... Živoucí legenda."
"Nejsou, mrcha, žádní zlatí draci," odplivl si Mordoch. "Vím to natuty."
"Tak co to šedí tamhle v dolině?" zeptal se věcně Marigold.
"To je nějaký švindl."
"Přelud."
"To není přelud," ozvala se Yennefer.
"To je zlatý drak," řekl Gyllenstiern. "Opravdový, živý, zlatý drak."
"Zlatí draci jsou jen v pohádkách."
"Přestaňte," okřikl je Boholt. "K čemu ty řeči. Každý hlupák vidí, že ten drak je zlatý. To je cirátů - zlatý, modrý, kropenatý nebo károvaný. Není moc velký, budeme s ním hotovi raz dva. Bidlo, Mordochu, vyložit vůz, přichystat nářadí. Jaký je v tom rozdíl, zlatý - nezlatý."
"Rozdíl to je, Boholte," namítl Hrombidlo. "A pořádnej. To nejni ten drak, co ho hledáme. Ten přiotrávenej u Holopole sedí ve svý díře na klenotech. Tenhle tady sedí akorát na prdeli. Na kýho šlaka je nám třeba?"
"Je zlatý, Kennete," zavrčel Yarpen Zigrin. "Viděls už něco takového? Co máš v tej lebeni; nedošlo ti, že jeho koža má věčí cenu než lecjaký poklad."
"A to bez poklesu cen na trhu s drahokamy," dodala Yennefer se zlomyslným úsměškem, určeným zaklínači. "Zigrin má pravdu. Úmluva platí. Je co dělit."
"Hej, Boholte!" houkl Mordoch z vozu, kde s lomozem přehrabával výzbroj. "Co si berem na sebe? A co na koně? Čím nás ta zlatá potvora počastuje, ha? Ohněm? Párou? Kyselinou?"
"U dasa, to ví leda ona," znejistěl Boholt. "Hola, čarodějové! Říkají legendy něco o tom, jak se dá takový zlatý drak zabít?"
"Jak ho zabít? Jednoduše!" zavřískl náhle Kozojed. "Jaký s tím štráchy, potřebujeme akorát nějaké zabité zvíře. Nacpem ho jedem a hodíme bestii. Ať zdechne."
Dorregaray na ševce úkosem pohlédl. Boholt si odplivl. Marigold se znechuceným výrazem odvrátil obličej. Zato Yarpen Zigrin si zapřel ruce v bok a roztomile se usmál.
"Co tak civíte?" divil se Kozojed. "Do díla. Poraďme se, co do tý mršiny dáme. Ať jsme s obludou fofrem hotovi. Musí to ale bejt něco hrozně jedovatýho, odpornýho nebo shnilýho."
"Ahá," přisvědčil chápavě trpaslík, stále ještě s úsměvem. "Něco ukrutánsky jedovatého, hnusného aj smradlavého. Víš co, prtáku, mně se zdá, že bys to mohl být ty."
"Cóóó?"
"Hovno! Táhni, hadrlumpe, ať už ta moje oči nevidí!"
"Pane Dorregarayi," přistoupil Boholt k čaroději. "Poraď nám. Znáš zkazky a pověsti. Co v nich stojí o zlatých dracích?"
Černokněžník se usmál a zvedl hlavu.
"O zlatých dracích? Není toho moc, ale stačí."
"Posloucháme."
"Poslouchejte tedy pozorně. Před námi sedí zlatý drak. Živá legenda. Asi jediný tvor svého druhu - poslední, který přežil vaše vražedné šílenství. Legendy se nesmějí zabíjet. Já, Dorregaray, vám nedovolím dotknout se toho draka. Rozumíte? Schovejte zbraně, sbalte si svoje saky paky a marš odsud!"
Geralt byl přesvědčen, že vypukne vřava. Mýlil se.
"Vážený mágu," přerušil ticho jako první Gyllenstiern. "Dej si pozor, ke komu hovoříš. Král Nedamír ti může poručit, ať si sbalíš svoje krámy a táhneš k ďasu. Ale ne obráceně! Jasné?"
"Ne!" odpověděl zpupně Dorregaray. "To mi jasné není! Já jsem černokněžský mistr a nenechám si rozkazovat od někoho, jehož moc sahá sotva tak daleko, kam může dohlédnout z věže svého ubohého, špinavého hrádku. Jestli teď, Gyllenstieme, vyslovím zaklínadlo a pohnu rukou, můžu tě proměnit ve smrdutý kravinec a tvého usmrkaného krále ještě v něco mnohem ohavnějšího. Je ti to jasné!"
Gyllenstiern nestačil odpovědět, protože Boholt přistoupil k čaroději, chytil ho za rameno a trhnutím obrátil proti sobě. Mordoch a Hrombidlo, mlčící a zamračení, se postavili vedle svého druha.
"Teď mě dobře poslouchej, mágu," řekl potichu obrovský Sekáč. "Ve vlastním zájmu, ještě než zkusíš čarovat a jenom pohnout rukou. Mohl bych ti dlouho vysvětlovat, kam mě můžeš vlézt se svými zákazy a legendami a pitomými žvásty. Ale nemám náladu. Tohle musí stačit jako odpověď."
Bohold zachrchlal, přiložil si palec k nosu a vysmrkal se čaroději na boty.
Dorregaray zbledl jako křída, ale ani se nepohnul. Viděl - stejně jako všichni - řetězový řemdih na loket dlouhé násadě, třímané Mordochem ve spuštěné paži. Věděl - stejně jako všichni - že čas, potřebný k zaklení, by byl nesrovnatelně delší než ten, jež by stačil Sekáčovi, aby mu rozrazil lebku na krvavou kaši.
"Tak," dokončil spokojeně Boholt. "Teď nám pěkně poslušně půjdeš z cesty. A kdyby na tebe ještě přišlo nutkání otevřít hubu, radši si do ní rychle nacpi hrst trávy. Poněvadž jestli ještě jednou uslyším tvoje mečení, do smrti na mne nezapomeneš."
Boholt se obrátil a zamnul si ruce.
"No, Mordochu, Bidlo, do práce, ať nám plaz nakonec ještě neufrnkne."
"Nezdá se, že by chtěl frnknout," poznamenal Marigold sledující předpolí. "Jen se na něho podívejte."
Sedící zlatý drak zvedl hlavu na hadí šíji, mávl křídly a udeřil ohonem o zem.
"Králi Nedamíre a vy, rytíři!" zaryčel jeho hlas jako mosazná trubka. "Jsem drak Villentretenmerth. Jak vidím, ne všechny vás zadržela lavina, kterou jsem - ne, že bych se chvástal - shodil na vaše hlavy. Dorazili jste až sem. Jak se můžete přesvědčit, vedou z této doliny pouze tři cesty. Východní k Holopoli a západní do Caingornu - těmi smíte odejít. Však směrem severním nepůjdete, pánové, protože já, Villentretenmerth, vám to nedovolím. Je-li mezi vámi takový, kdož se mému příkazu podrobit nehodlá, vyzývám jej tímto do pole, na čestný rytířský souboj. Konfesní zbraní a vlastní silou, bez čarování, bez chrlení ohně. Boj bude veden až do úplného poddání se jedné ze stran, neb její neschopností vést jej dále. Čekám na odpověď, vyšlete herolda, jak káže mrav!"
Zůstali stát s otevřenými ústy.
"On mluví," vydechl Boholt. "To jsem nezažil."
"A eště jak múdro," podivil se Yarpen Zigrin. "Máte kdo šajn, co je to zač, ta konfesní zbraň?"
"Dohodnutá zbraň. Běžná, nezačarovaná," vysvětlila Yennefer. "Zvláštní je něco jiného: s rozeklaným jazykem nemůže žádný plaz srozumitelně hovořit. Ten prevít ovládá telepatii. Dejte si pozor, mohl by číst i vaše myšlenky."
"Nikdo ze mě nebude dělat šaška!" rozčílil se Kennet - Bidlo. Čestnej souboj? S tupým ještěrem? Hovno! Jdem na něho všichni naráz."
"Ne!" Ohlédli se.
Eyck z Denesle, na koni a v plné zbroji, s kopím opřeným ve třmeni, vyhlížel mnohem okázaleji, než jen ve svém obnošeném kabátci. Pod zvednutým hledím helmice plály v bledém obličeji horečnaté oči.
"Ne, pane Kennete," pravil rytíř. "Jen přes mou mrtvolu.
Nepřipustím, aby v mé přítomnosti doznala újmy rytířská čest. Kdo se pokusí porušit pravidla rytířského souboje..." Eyck hovořil stále hlasitěji, vzrušený hlas se mu chvěl a lámal. "...kdo pohaní rytířskou čest, pohaní mne a vina může být smyta pouze krví. Bestie si žádá souboj? Dobře tedy. Nechť rozhodne soud bohů! Nechť herold ohlásí mé jméno! S drakem je síla tesáků a spárů, krvelačnost a nenávist, se mnou pak..."
"To je přeca vůl," vzdychl si Yarpen Zigrin.
"...se mnou je pravda a víra, se mnou jsou slzy panen, které ten krutý netvor..."
"Konči, Eycku, nebo se mi udělá zle!" okřikl jej Boholt. "Do pole! Pust se do draka - namísto toho žvanění!"
"Hej, Boholte, počkaj," zarazil ho trpaslík, škubaje se vzrušením za vousy. "Co naše úmluva? Esli Eyck ještěra složí, sebere polovicu..."
"Eyck nic nesebere," vycenil zuby Sekáč. "Znám ho. Bude mu stačit, když Marigold složí baladu o jeho hrdinství."
"Klid!" ozval se Gyllenstiem. "Je rozhodnuto. Proti drakovi stane pravý rytíř, pan Eyck z Denesle. Bude se bít v barvách Caingornu, jako meč a kopí krále Nedamíra. Taková jest královská vůle!"
"Tož tu to máš," zaskřípal zuby Yarpen Zigrin. "Nedamírův meč a kopí. Ten caingorský usoplenec nás oškube jak slépky. Co včíl?"
"Nic," zamručel Boholt. "Nechceš si to, doufám, rozdat s Eyckem, Yarpene? Žvaní sice nesmysly, ale když vyleze na koně a chystá se bít, je lepší uhnout mu z cesty, aby ho šlak trefil. Ať jde a zapíchne toho ještěra, a potom se uvidí."
"Drak chtěl herolda," připomněl Marigold. "Kdo jím bude? Můžu já?"
"Ne, ne, to nebude žádné zpívání, Marigolde," zavrtěl hlavou Boholt. "Ať je Yarpen heroldem, má hlas jako pastýřova trouba."
"Coby né," souhlasil Yarpen Zigrin. "Ale dajte mně nějakého zbrojnoša, co bude držet tu Nedamírovu fángli, ať je šecko jaksepatří."
"Hlavně musíš mluvit zdvořile, pane trpaslíku, a dvorně," napomínal novopečeného herolda Gyllenstiern. "Neučte mňa, jak mám mluvit," vypjal trpaslík hrdě břicho. "Já sem chodíval s poselstvama, tos eště robil na svoju mamu búúú, chytrolíne."
Drak seděl klidně dál a švihal ohonem, zdálo se, že vesele. Trpaslík popošel blíž, vydrápal se na největší balvan, zachrchlal a odplivl si.
"Herež, ty tam!" zařval jak na lesy. "Mrcho, draku! Slyš a ušiska našpicuj, co ti včíl praví herold! To jako já. Jako nejprvnější sa s tebú chytne čestně obludný rytíř z Denesle, Eyck! A zarazí ti píku do břucha, podle nakázání bohů, pravil, aby ťa zamordoval pro radost ubohým pannám a tuhle Nedamírovi, královi! Fechtuňg mosí byt čestný a podla regulí, né abys plul oheň, poněváč sa énem konfesně mosíte bit, dokaváď jeden z vás ducha nevypustí anebo nechcípne! To ti přejeme ze srdca aj z duše! Rozuměls, hade?!"
Drak zívl, zamával křídly a pak rychle sklouzl se svahu na rovný terén.
"Rozuměl, vážený herolde!" zaryčel v odpověď. "Nechť vstoupí v pole šlechetný Eyck z Denesle. Jsem připraven!"
"Roztomilé, hotová idylka," zahuhlal Boholt, podmračeně sledující Eycka, který zvolna vyjel zpoza skalní bariéry. "K posrání..."
"Drž klapačku," přerušil ho Marigold. "Hleď, Eyck se chystá k útoku. Hrome, to bude balada." Minstrel si spokojeně mnul ruce.
"A já," ozval se nespokojeně Kozojed, "bych ho pro jistotu nacpal sírou a nehašeným vápnem."
V poli Eyck pozdravil soupeře zvednutým kopím, sklopil hledí a bodl hřebce ostruhami.
"Hm, hm," pokýval hlavou trpaslík. "Hlúpý možná je, ale v útočení na kopí sa vyzná, to sa mosí nechať. Enem sa dívajte."
Eyck, přihrben, pevně zapřen ve vysokém sedle, v plném cvalu sklonil kopí. Drak, navzdory předpokladům, neskočil obloukem, nýbrž přitisknut k zemi, vrhl se naproti útočícímu rytíři.
"Bij ho, Eycku!" zakřičel někdo.
Ačkoli Eyck útočil v prudkém cvalu, neriskoval bezhlavý čelní útok. V posledním okamžiku změnil plynule směr a přehodil kopí nad koňskou hlavou. Míjeje draka, vztyčil se v třmenech a vší silou bodl. Diváci jednohlasně vykřikli. Geralt mlčel.
Drak lehkým, pružným, elegantním obratem uhnul bodnutí, svinul se jako živá, zlatá stuha, bleskurychle se otočil a měkce, takřka jako kočka, sekl tlapou pod koňské břicho. Hřebec zařičel a vyhodil zadkem, jezdec zakolísal v sedle, leč kopí nepustil. V okamžiku, kdy se kůň zaryl nozdrami do země, drak úderem tlapy Eycka doslova smetl ze sedla. Všichni viděli odlétající, utržené plechy brnění; všichni slyšeli zařinčení a zadunění, když rytíř dopadl.
Drak se posadil a přitlačil koně drápatou tlapou k zemi. Sklonil k němu zubatou tlamu. Kůň dušeně zaržál, zazmítal se a ztichl.
Do nastalého ticha zaduněl hluboký hlas draka Villentretenmertha:
"Odneste statečného Eycka z Denesle z pole. Není schopen pokračovat v boji. Další, prosím."
"Kurva," řekl Yarpen Zigrin.

VIII.
"Obě nohy," konstatovala Yennefer, vstala a utřela si dlaně do bílého šátku. "A pochroumaná páteř, jak se zdá. Pancíř na zádech měl prohnutý jako po ráně kladivem. Nohy mu zřejmě přerazil dřevec vlastního kopí. Bude to trvat, než se opět posadí na koně. Pokud se ještě vůbec někdy posadí."
"Riziko jeho řemesla," poznamenal Geralt. Čarodějka se zamračila.
"To je vše, co k tomu můžeš říct?"
"Co bys chtěla ještě slyšet, Yennefer?"
"Ten drak je neuvěřitelně rychlý, Geralte. Příliš rychlý, než aby s ním mohl bojovat kterýkoli člověk."
"Rozumím. Ne, Yen. Já ne!"
"Zásady," ušklíbla se opovržlivě čarodějka. "Nebo jen obyčejný, prachobyčejný strach? Jediný lidský pocit, který ti zůstal?"
"Obojí," potvrdil nevzrušeně Geralt. "Jaký je v tom rozdíl?"
"Právě." Yennefer přistoupila těsně k němu. "Žádný. Zásady je možno porušit, strach Ize překonat. Zabij to zvíře, Geralte. Pro mne."
"Pro tebe?"
"Pro mne. Chci ho mít, Geralte. Jen já. Chci ho mít jen pro sebe."
"Užij svoje kouzla a zabij ho."
"Ne, ty ho zabij. Já kouzly zadržím Sekáče a ostatní, aby ti nepřekáželi."
"Budou při tom mrtví, Yennefer."
"Od kdy ti to vadí? Ty se postarej o draka, já o lidi!"
"Yennefer," promluvil zaklínač chladně. "Nerozumím. Nač potřebuješ toho draka? Tolik tě oslepuje zlatý lesk jeho šupin? Netrpíš přece nouzí, jsi bohatá, slavná. Oč ti tedy jde? Jenom mi neříkej nic o nějakém poslání, prosím tě."
Yennefer mlčela. Kopla do kamene pod nohama.
"Je někdo, kdo mi dokáže pomoci, Geralte. Prý to... Víš přece, co mám na mysli. Prý to není nevyléčitelné. Mám šanci, ještě mohu mít... Chápeš?"
"Chápu."
"Je to složité, náročné, drahé. Ale za zlatého draka... Geralte?"
Zaklínač nepromluvil.
"Když jsme viseli na mostě," pokračovala čarodějka, "o něco jsi mne prosil. Splním tvoji prosbu. Navzdory tomu, co bylo."
Zaklínač se smutně usmál a dotkl se prsty obsidiánové hvězdy na jejím hrdle.
"Příliš pozdě, Yen. Už nevisíme nad propastí. Už mi na tom přestalo záležet. Navzdory tomu, co bylo."
Čekal to nejhorší: oheň, blesky, ránu do tváře, urážky, prokletí. Udivil jej pouhý záchvěv jejích rtů, jediná reakce. Yennefer se pomalu odvrátila. Geralt zalitoval svých slov. Zalitoval pocitu, který ho přinutil vyslovit jé. Překročená hranice možností praskla jako struna loutny. Zvedl zrak. Zahlédl, jak Marigold rychle uhnul očima.
"Vida, věc rytířské cti je už vyřízena, panstvo," oznámil Boholt. Postavil se v plné zbroji před Nedamíra, stále se znuděným. výrazem sedícího na kameni. "Rytířská čest leží tamhle a jenom tiše kňučí. Poslat Eycka jako vašeho rytiře a vazala byla s odpuštěním hloupá myšlenka. Nemusím ani ukazovat prstem, komu Eyck vděčí za polámané hnáty, že? Tak, máme to s krku, dvě mouchy jednou ranou. Jednoho blázna, který chtěl oživit bláznivé legendy o tom, kterak udatný rytíř sám přemůže draka. A jednoho darebáka, který chtěl na tom šílenství vydělat: Víš, o kom je řeč, Gyllenstierne? Výborně, teď jsme na tahu my. Drak je náš. Ale Sekáči ho uloví pro sebe."
"A úmluva, Boholte?" namítl kancléř. "Co s naší úmluvou?"
"Na tu seru!"
"To je nestydatost, urážka majestátu!" vykřikl pohoršeně kancléř. "Král Nedamír..."
"Co, král Nedamír?" zahřměl Boholt, opíraje se o široký, obouruční meč. "Přeje si král jít na draka osobně? Anebo chce jeho věrný kancléř nacpat pupek do brnění a postavit se do pole? Proč ne, my rádi počkáme. Měl jsi šanci, Gyllenstierne, kdyby draka dostal Eyck, mohli byste si ho vzít sakumprásk celého a nedat nám ani zlatou šupinku z jeho hřbetu. Ale teď je pozdě. Podívej se kolem. Kdo se bude bít v barvách Caingornu? Druhého takového pitomce jako byl Eyck už nenajdeš."
"To není pravda," vrhl se švec Kozojed ke králi, stále nezúčastněně sledujícímu cosi na obzoru. "Pane králi! Počkej chvilku, než dojdou naši z Holopole, a všichni uviděj. Neposlouchej pyšnou šlechtu, vyžeň nafoukance! Uvidíš, kdo je doopravdy odvážnej, a ne akorát na hubě."
"Zavři držku," poradil mu Boholt, nevzrušeně seškrabující rezavou skrvnku z pancíře. "Zavři držku, šmejde, jinak ti ji zavřu já, až ti zuby vletí do chřtánu."
Kozojed, vidící Mordocha a Hrombidlo v nebezpečné blízkosti, chvatně couval skrýt se mezi holopolské zvědy.
"Králi!" zvolal Gyllenstiern. "Co rozkážeš, králi?"
Znuděný výraz náhle zmizel s Nedamírova obličeje. Mladistvý vladař ohrnul pihovatý nos a vstal.
"Co rozkážu?" zeptal se vysokým hlasem. "Těší mne, že ses na to konečně zeptal, místo abys dál rozhodoval za mne a promlouval mým jménem. A tak už to zůstane! Od této chvíle budeš jen odpovídat na otázky a plnit rozkazy. Toto je první: svolej naše lidi a dej uložit na vůz raněného rytíře z Denesle. Vracíme se do Caingornu."
"Pane..."
"Ani slovo, Gyllenstierne! Paní Yennefer, vzácní pánové, loučím se s vámi. Na této výpravě jsem ztratil něco času, avšak mnohem víc jsem získal. Hodné jsem se naučil. Díky vám za vaše slova, paní Yennefer, pane Dorregarayi, pane Boholte. A díky za tvé mlčení, pane Geralte."
"Králi," namítl Gyllenstiern. "Proč? Drak je tady, jen rukou sáhnout. Pane, tvůj velký sen..."
"Můj sen," opakoval zamysleně Nedamír. "Zatím ještě nemám velký sen. A jestli tady zůstanu... Kdoví, možná jej už nikdy ani mít nebudu."
"A Malleore? A princeznina ruka?" nevzdával se kancléř, mávaje vzrušeně rukama. "A trůn? Králi, tamní lid tě uzná jen..."
"Seru na tamní lid, jak by řekl pan Boholt," zasmál se Nedamír. "Trůn Malleore bude můj, protože mám v Caingornu tři sta železných jezdců a půldruhého tisíce pěších, proti jejich tisícovce všivých štítovníků. Takže nic jiného, než mne uznat, jim stejně nezbude. A jejich princezna, ta tlustá nána... Nepotřebuji její ruku, ale něco úplně jiného, musí mi porodit dědice. Potom ji můžu klidně nechat otrávit, metoda mistra Kozojeda. Nyní splň rozkaz, Gyllenstierne! A bez řečí!"
"Opravdu," zašeptal Marigold Geraltovi. "Hodně se naučil."
"Hodně," přisvědčil Geralt, nespouštěje z očí svah, na který se vrátil vítěz souboje. Zlatý drak sklonil klínovitou hlavu a rozeklaným, šarlatovým jazykem lízal něco v trávě. "Ale nechtěl bych být jeho poddaným."
"Co se bude dít teď? Co myslíš?" "
Zaklínač si pozorně prohlížel malé, šedozelené stvoření, třepetající netopýřími křidélky mezi zlatýma nohama skloněného draka.
"A ty, Marigolde? Co na to všechno říkáš ty?"
"Jaký to má význam? Jsem jenom básník, Geralte. Můj názor nemá žádnou cenu."
"Pro mne má."
"Tak ti to povím. Abys věděl, Geralte, had, dejme tomu zmije, anebo ještěrka, mlok, se mi hnusí. Štítím se té havěti a bojím. Ale ten drak..."
"No?" On... On je krásný, Geralte."
"Díky, Marigolde."
"Za co?"
Geralt nacvičeným pohybem sáhl, na přezku pásu na prsou a přitáhl ho o dvě dírky. Zvedl pravou ruku, ověřil si, zda je jílec meče ve správné poloze. Marigold jej sledoval vykulenýma očima.
"Geralte! Ty chces..."
"Ano," řekl klidně zaklínač. "Je opravdu hranice možností. Mám už toho dost. Odjiždíš s Nedamírem, Marigolde, nebo zůstaneš?"
Minstrel se sklonil, opatrně a pečlivě uložil loutnu mezi kamení a vzpřímil se:
"Zůstanu. Říkals hranice možností? To bude pěkný název pro mou baladu."
"Může se stát, že už žádnou baladu nesložíš, Marigolde."
"Geralte?"
"Hm?"
"Nezabíjej. Můžeš?"
"Meč je meč, Marigolde. Když se už jednou vytasí..."
"Aspoň se pokus."
"Pokusím."
Dorregaray se zasmál, otočil se k Yennefer a Sekáčům, a ukázal na vzdalující se caingornské.
"Tam odchází Nedamír," řekl. "Nevydává již žádné rozkazy, ústy Gyllenstiernovými ani svými. Dostal rozum, odchází. Dobře, že jsi zůstal, Marigolde. Můžeš začít skládat tu svou baladu."
"O čem?"
"O tom," vytáhl čaroděj z podpaží hůlku, "kterak černokněžník, mistr Dorregaray, rozehnal chamraď, která chtěla zločinně ubít posledního zlatého draka, který zůstal na světě. Stůj, Boholte, ruce pryč od sekery! Ani se nehni, Yennefer! Marš, bando, za Nedamírem! Táhněte odtud! Ke koním, na vůz. Varuji vás, kdo udělá jen jeden neopatrný pohyb, po tom zbude jenom dým a trocha popela. Já nežertuji!"
"Dorregarayi," zasyčela Yennefer.
"Mistře čaroději," začal smířlivě Boholt. "Nemůžeš..."
"Mlč, Boholte! Řekl jsem, že toho draka necháte na pokoji. Legendy se nesmí zabíjet. Čelem vzad a odchod!"
Yennefer využila chvilkové Dorregarayovy nepozornosti, její ruka vystřelila dopředu - a země okolo čaroděje vzplála modrým ohněm. Zvedl se vír štěrku a vyrvaných drnů. Plameny obklíčený čaroděj zakolísal. Přiskočil k němu Mordoch a udeřil ho pěstí do obličeje. Dorregaray upadl, z jeho hůlky vyšlehl rudý blesk, leč neškodně uhasl mezi balvany. Hrombidlo přiskočil z druhé strany, nakopl ležícího čaroděje, ustoupil o krok, aby ho kopl ještě jednou. Geralt skočil mezi ně, odrazil Hrombidla, tasil meč a vodorovně sekl. Mířil mezi nárameník a přední plech, avšak odrazil jej Boholt širokou čepelí svého obouručáku. Marigold nastavil nohu Mordochovi, ale nadarmo - padající Sekáč se chytil básníkovy vesty na prsou a praštil ho mezi oči. Yarpen Zigrin přiskočil zezadu a úderem toporem sekery do ohbí kolen podrazil minstrelovi nohy.
Geralt se piruetou vyhnul Boholtovu meči a lehce sekl útočícího Hrombidla. Strhl mu jen ocelovou náloketnici. Bidlo odskočil, klopýtl a upadl. Boholt hekl a rozehnal se mečem jako kosou. Geralt přeskočil nízko svištící ostří, jílcem meče uhodil Boholta doprostřed prsního plátu, odrazil ho a sekl. Mířil do obličeje. Když Boholt viděl, že nestihne ránu svou těžkou zbraní odrazit, vrhl se dozadu, padaje naznak. Zaklínač k němu přiskočil a...
V tom okamžiku ucítil, jak ztrácí zemi pod ochromenýma nohama. Překvapeně sledoval, jak se obzor staví do svislé polohy. Ještě se zbytečně snažil zkřížit prsty do ochranného Znamení, když těžce dopadl bokem na zem. Meč mu vypadl z ochrnuté ruky. V uších mu hučelo a šumělo.
"Svažte je, dokud účinkuje zakletí," ozvala se Yennefer, někde shora a z velmi, velmi daleka. "Všechny tři."
Dorregaray a Geralt, ohlušení a bezvládní, se dali připoutat k vozu bez odporu. Marigold se bránil a vzpouzel. tak dostal ještě před svázáním do zubů.
"Na co je vázat, zrádce, psí syny?" vřeštěl okolo poskakující Kozojed. "Rovnou je utlouct a basta."
"Ty sám jsi syn, a kdyby enem psí," houkl na něho Yarpen Zigrin. "To bysem urážel všeckých psů. Zmizni!"
"Ale hrdina," skuhral Kozojed. "Uvidíme, jestli bude stejnej hrdinam, až přitáhnou naši z Holopole, a že jich bude. Potom se uká..."
Yarpen, při jeho postavě neuvěřitelnou rychlostí, přiskočil k ševci a vzal ho toporem přes hlavu. Vedle stojící Mordoch přidal důkladný kopanec. Kozojed proletěl několik sáhů vzduchem a zaryl se papulou do štěrku.
"To vás přijde draho!" zavřeštěl ze země. "Všechny vás..."
"Ogaři!" zařval trpaslík. "Skopajte mu řiť! Mordochu, lapni ho, dratvysyna!"
Kozojed na víc nečekal, vyskočil a metelil si to směrem k východní soutěsce. Za ním prchali holopolští zvědové. Řehtající se trpaslíci za nimi házeli kamením.
"Hnedka se tu lepší dýchá," pochvaloval si Yarpen Zigrin. "Tož, Boholte, dáme sa do teho draka."
"Pomalu," řekla varovně Yennefer a vztáhla ruku. "Dát můžete leda nohy na ramena. Všichni, jak tady stojíte."
"Cože?" Boholt se přihrbil a v očích mu nebezpečně zablýsklo. "Co to blábolu, zatracená čarodějnice?"
"Padejte za ševcem a jeho bandou!" poručila Yennefer. "Všichni! S drakem si poradím sama. Nekonfesní zbraní. A to mi ještě před odchodem můžete poděkovat. Nebýt mých kouzel, ochutnali byste zaklínačského meče. Pohni sebou, Boholte, než se rozzlobím. Varuji vás, znám zakletí, kterým z vás všech udělám v mžiku oka eunuchy. Stačí, abych jen mávla rukou."
"No ne," zavrčel Boholt. "Moje trpělivost dosáhla hranice možností. Nenechám ze sebe dělat vola. Bidlo, podej mi klanici z vozu. Mám dojem, že i já budu potřebovat nějakou nekonfesní zbraň. A pak taky někomu zmaluju prdel. Nechci ukazovat prstem, ale asi jisté mizerné čarodějnici."
"Jen to zkus, halamo. Postaráš se mi o zábavu."
"Yennefer," pronesl vůdce trpaslíků vyčítavě. "Proč?"
"Možná se prostě nechci dělit, Yarpene."
"Ba, to je lidský obyčej," pousmál se Yarpen Zigrin. "Tak lidský, že skorem až gnómský. Svoju náturu nakonec najdem aj u vědmy. Poněváč ani já sa nechcu dělit, Yennefer."
Bleskově švihl rukou. Železná kulička, která se neznámo kdy a jak dostala do jeho dlaně, zasvištěla vzduchem a zasáhla Yennefer doprostřed čela. Než se omráčená čarodějka stačila vzpamatovat, visela již za ruce nad zemí, držená Mordochem a Bidlem, a jeden z trpaslíků jí provazem svazoval nohy. Yennefer vztekle zaječela, avšak další z Yarpenových "ogarů", stojící za ní, jí přehodil přes hlavu uzdu a pevně utáhl. Kožený řemen se jí zařízl do otevřených úst a zdusil její křik.
"Tak co, Yennefer," přistoupil k ní Boholt. "Rukou už nemávneš. Jakpak ze mě teď uděláš toho eunucha, co?" Uškubnul jí límec kabátku, roztrhl blůzku pod ním. Yennefer, dušená uzdou, jen zasípala.
"Ted nemám čas," pokračoval Boholt, nestydatě ohmatávaje polonahou čarodějku. "Musíš chvíli počkat. Jen co vyřídíme draka, pobavíme se spolu. Přivažte ji pevně ke kolu, hoši. Obě ručičky k loukotím, aby ani prstem nepohla. Tak. A zatím si nechejte zajít chutě, o pořadí rozhodne to, jak se kdo vyznamená proti drakovi."
"Boholte," ozval se spoutaný Geralt tiše, klidně, zlověstně. "Dej si pozor. Najdu si tě třeba na konci světa."
"Divím se ti," odvětil stejně klidné sekáč. "Na tvém místě bych o něčem takovém ani nepípl. Znám tě, proto musím tvoji hrozbu brát smrtelně vážně. Asi tě budu muset odstranit, zaklínači, nemám jiné východisko. Takže se k tobě brzy vrátím. Mordochu, Hrombidlo, na koně!"
"Zábava skončila," řekl Marigold. "K šlaku, proč jsem se do toho jenom zamíchal?"
Dorregaray se svěšenou hlavou pozoroval husté kapky krve, pomalu mu odkapávající z nosu na břicho.
Přestaň na mě tak nestydatě čumět!" křikla na Geralta čarodějka, svíjející se v poutech v marné snaze nějak zakrýt odhalená ňadra. Zaklínač poslušně odvrátil hlavu, Marigold ne.
"Na to, co vidím," usmál se trubadúr, "jsi užila dozajista plnou bečku mandragorového elixíru, Yennefer. Máš pleť jako šestnáctka."
,Drž hubu, sviňáku!" zaječela čarodějka.
"Kolik ti je vlastně let, Yennefer?" nenechal se odbýt Marigold. "Dvě stě? No, řekněme sto padesát. Ale jsi zachovalá, to musím..."
Yennefer natáhla krk a plivla po něm, ale netrefila.
"Yen," řekl vyčítavě zaklínač, otíraje slinu z ucha o rameno.
"Ať nečumí!"
"Ani mě nenapadne," odsekl Marigold, nespouštěje oči s obnažené čarodějky. "Kvůli ní jsme v téhle bryndě. Můžou nás podřezat jako ovce. Ji akorát znásilní, a to v jejím věku..."
"Mlč už, Marigolde," řekl zaklínač.
"Kdepak. Právě jsem se rozhodl složit baladu o dvou kozách. Prosím, nerušte mne."
"Marigolde," popotáhl Dorregaray krvácejícím nosem. Mohl bys to brát vážně."
"Beru to vážně, do prdele!"
Železnými a koženými součástmi zbroje obtěžkaný Boholt se za pomoci trpaslíků vydrápal na koňský hřbet. Mordoch s Hrombidlem již seděli na svých valaších. Křížem přes sedla položené olbřímí, dvouruční šaršouny.
"Dobrá," zachrčel Boholt. "Jdem na něj."
"Není třeba!" zahřmel dračí hlas. "Já jsem přišel za vámi!" O kamenný val se opřely drápaté tlapy a nad ním se na dlouhé šíji vztyčila zlatá hlava. V otevřené tlamě se leskly dvě řady trojhranných zubů, pod zrohovatělými víčky sveřepé hadí oči se svislou zřítelnicí.
"Nemohl jsem se vás dočkat," oznámil drak Villentretenmerth, prohlížeje si je. "Přišel jsem tedy sám. Jak vidím, do boje se moc nehrnete."
Boholt vzal uzdu do zubů a oběma rukama sevřel meč. "Mof fe netěf," zahuhňal s řemenem v ústech. "Jfme pfipfaveni."
"Já rovněž," řekl drak, prohnul hřbet a zvedl ohon. Boholt se rozhlédl. Mordoch a Hrombidlo zvolna, s okázalým klidem obklíčili draka ze dvou stran. Vzadu čekali s připravenými sekerami Zigrinovi trpaslíci.
"Aaargh!" zaryčel Boholt, kopl patami boky svého koně a zvedl meč. Drak se nahrbil, přitiskl hrud k zemi a shora, přes hřbet jako štír šlehl ocasem. Nemířil však na Boholta, nýbrž na Mordocha, útočícího z boku. Zasažený sekáč se za rachotu a řinčení svalil i s koněm. Cvalem se ženoucí Boholt ťal širokým obloukem, leč drak těžkému meči lehce uhnul. Boholt div nevypadl ze sedla. Drak se otočil, zvedl se na zadní a sekl drápy po Hrombidlovi. Jediným švihnutím rozerval koňský bok i stehno jezdce. Boholt v sedle mocně zakolísal, nicméně se mu podařilo znovu nabýt rovnováhu a obrátit koně. Zahryzl se do uzdy a opět zaútočil.
Drak smetl úderem ocasu dotírající trpaslíky a vrhl se vstříc jezdci. Přitom jakoby mimochodem důrazně přišlápl Hrombidla, který se snažil vstát. Boholt, škubaje hlavou, pokoušel se řídit cválajícího koně, jenže drak byl nepoměrně rychlejší a obratnější. Chytře obešel svého protivníka zleva, aby mu ztížil seknutí a tlapou jej srazil s koně. Padající jezdec ztratil ještě v letu meč a přilbu, padl naznak na zem a uhodil hlavou o kámen.
"Ústup, ogaři! Do skal!" překřičel Yarpen Zigrin skučení Mordocha, přivaleného padlým koněm. Trpaslíci utíkali na svých krátkých nohách, až jim vousy vlály. Drak je nepronásledoval. Spokojeně se posadil a rozhlédl se okolo.
Mordoch se svíjel a řval pod koněm, Boholt ležel bez hnutí a Bidlo lezl z pole jako obří, železný krab. "Neuvěřitelné," zašeptal Dorregaray. "Neuvěřitelné..."
"Hele!" křikl Marigold, cloumaje pouty až se celý vůz zachvěl.
"Co je to? Tamhle! Podívejte se!"
Od východní úžlabiny se blížil oblak prachu a už bylo slyšet i dusot kopyt, rachtot vozů a křik. Drak tím směrem otočil hlavu.
Na rovinu se vyřítily tři velké povozy, plné zbrojného lidu. Rozdělily se a začaly obkličovat sedícího draka.
"To je holopolská domobrana, pakáž mizerná!" zvolal Marigold. "Obešli prameny Braa. Podívejte, na prvním voze jede Kozojed."
Drak se sklonil a postrčil směrem k vozu drobného, šedozeleného tvorečka. Pak uhodil ocasem o zem, mocně zařval a vrhl se Holopolanům v ústrety.
"Co je to?" zeptala se překvapeně Yennefer. "Vidíš, co to k nám běží, Geralte?"
"To, co před námi drak bránil," odvětil zaklínač. "To, co se nedávno vylíhlo v některé jeskyni, zřejmě v severní soutěsce. Z vejce saně, kterou Kozojed otrávil."
Dráček přiklopýtal na nejistých nožkách k vozu, zapištěl, zapanáčkoval a bez váhání se přitiskl k čarodějčině boku. Yennefer s rozpačitým výrazem nahlas vydechla.
"Líbíš se mu," usoudil Geralt.
"Je malý, ale už není hloupý," vyprskl Marigold a zavrtěl se v poutech. "Koukejte, kam strká hlavičku, šikula, teď bych chtěl být na jeho místě. Hej, mrně, utíkej! To je Yennefer postrach draků. A zaklínačů. Tedy hlavně jednoho zaklínače."
"Ticho, Marigolde!" okřikl ho Dorregaray. "Podívejte se tam! Už ho mají, aby je lepra sežrala!"
Těžké vozy se s rachotem řítily na útočícího draka.
"Bijte ho!" ječel Kozojed, držící se vozkových ramen. "Bijte ho, sousedi, co se do něj vejde! Nešetřete potvoru!"
Drak obratně uskočil před prvním spřežením, ježícím se vidlemi, kosami a sudlicemi, ale dostal se mezi další dva, z nichž na něj hodili velkou, dvojitou rybářskou síť. Upadl převalil se, svinul dlouhé tělo a trhl tlapami. Oka sítě s praskotem povolila. Mezitím ho však už omotaly další sítě, vržené z prvního vozu, který se již stačil vrátit. Oba další vozy. se rovněž obrátily a blížily k uvězněnému drakovi.
"Máme štiku v síti!" řehtal se Kozojed. "Teďko ji oškrábem šupiny!"
Drák zařval a vydechl oblak páry. Holopolští seskakovali z vozů a hrnuli se na něj. Drak zařval ještě jednou. zoufalým, chvějícím se hlasem.
Ze severní úžlabiny přišla odpověď - vysoký, bojový pokřik. S rozevlátými copy, za pronikavého hvizdu a blýskání šavlí, se ze soutěsky divokým tryskem vyřítily...
"Zerrikánky!" vykřikl zaklínač, bezmocně cloumaje pouty.
"U ďasa!" přidal se Marigold. "Vidíš to, Geralte?"
Zerrikánky, značíce svou cestu porubanými mrtvolami, projely útočníky jako horký nůž máslem a zastavily se až u draka, zmítajícího se v síti. První z přibíhajících mužů přišel okamžitě o hlavu. Druhý se na Veu rozpřáhl vidlemi, avšak Zerrikánka, třímajíc šavli v obou rukou, leč hrotem k zemi, sekla vzhůru a rozťala ho od rozkroku až po hrudní kost. Ostatní spěšně ustoupili.
"Na vozy!" hulákal Kozojed. "Na vozy, sousedi! Rozšmelcujeme je koly!"
"Geralte!" vykřikla Yennefer, skrčila nohy a natáhla je stranou pod vůz, ke spoutaným, dozadu zkrouceným zaklínačovým dlaním. "Znamení Ingy! Přepal pouta! Cítíš provaz? Přepal ho, hrome!"
"Naslepo?" namítl Geralt. "Popálím tě, Yen."
"Dělej! Vydržím!"
Poslechl; v prstech složených na čarodějčiných kotnících do magického Znamení, ucítil mravenčení. Yennefer odvrátila obličej a zakousla se do límce, aby nevykřikla bolestí. Dráček se k ní tiskl, pištěl a poděšeně tloukl křidélky.
"Yen?"
"Přepaluj!" zasténala.
Pouta povolila právě ve chvíli, když ohavný zápach pálící se kůže začínal být téměř nesnesitelný. Dorregaray ze sebe vyrazil podivný zvuk a omdlel. Jeho bezvládné tělo zůstalo viset v poutech.
Čarodějka se s tváří znetvořenou bolestí narovnala a zvedla uvolněnou nohu. Vykřikla strašlivým hlasem, plným bolesti a vzteku. Geraltův zaklínačský medailon sebou trhal jako živý. Yennefer mávla nohou proti útočícím holopolským spřežením a vykřikla zaklínadlo. Ve vzduchu to zasvištělo a zavonělo ozónem.
"Bohové," vyjekl ohromený Marigold. "To bude balada, jakou svět neslyšel, Yennefer."
Zakletí vržené nohou se čarodějnici nevydařilo přesně podle jejích představ. První povoz se vším, co se na něm nacházelo, prostě jen změnil barvu na pampeliškově žlutou, aniž by si toho osazenstvo v bojovém zápalu vůbec všimlo. Zneškodnit následující se jí podařilo lépe - všichni, kdo na něm jeli, se proměnili v obrovské, nohaté žáby, které s ohlušujícím kvákáním odskákaly na všechny strany. Nikým neřízený vůz se převrátil a roztříštil na kusy. Splašení koně se hnali pryč, vlekouce za sebou ulomenou oj.
Yennefer se kousla do rtu a ještě jednou zamávala nohou ve vzduchu. Pampeliškový vůz se rázem ztratil v pampeliškovém dýmu a zpitomělí Holopolané se svalili na jednu hromadu. Kola posledního, třetího vozu se znenadání změnila z kulatých na hranaté. Účinek byl okamžitý: koně se utrhli, vůz převrhl a holopolští ozbrojenci letěli na zem. Yenefer, už jen z čiré pomstychtivosti, dál mávala nohou a křičela nová a nová zaklínadla, jimiž měnila Holopolany na želvy, husy, plameňáky a pruhovaná prasata. Zerrikánky zkušeně a metodicky pobíjely ostatní.
Drak konečně rozerval sítě na cáry, zamával uvolněnými křídly, vznesl se a se řevem se vrhl na Kozojeda, kterému se podařilo vyváznout a nyní zbaběle prchal z místa ostudné porážky svých rodáků. Běžel jako zajíc, jenže drak byl rychlejší. Geralt, vidící otevírající se tlamu s tesáky ostrými jako dýky, sklopil zrak. Marigold přidušeně vykřikl. Yennefer se s tváří bílou jako plátno zhroutila stranou a zvracela pod vůz. V dolině bylo slyšet jen kuňkání, kejhání a kvičení proměněných Holopolanů.
Vea se postavila před Yennefer. Ohavně se ušklíbla, rozkročila se a rozmáchla se šavlí. Bledá čarodějka zvedla nohu.
"Ne," řekl Borch, řečený Tři Kavky. Seděl na kameni, na kolenou choval uklidněného a očividně spokojeného dráčka. "Nezabijeme paní Yennefer," pokračoval Villentretenmerth. "Už to není třeba. Co víc, nyní jsme paní Yennefer zavázáni za neocenitelnou pomoc. Odvaž je, Veo."
"Rozumíš tomu, Geralte?" zašeptal Marigold, mnoucí si ochromená zápěstí. "Víš, co se praví v té staré pověsti o zlatém draku? Zlatý drak může..."
"...na sebe vzít jakoukoli podobu. Včetně lidské. Také jsem o tom slyšel. Ale nevěřil jsem."
"Pane Yarpene Zigrine!" zavolal Villentretenmerth na trpaslíka, křečovitě se držícího na skalní stěně dobrých dvacet loktů nad zemí. "Co tam hledáš? Sviště? Pokud si dobře vzpomínám, není to tvoje oblíbená pochoutka. Slez se svými ogary dolů a postarej se o sekáče. Potřebují pomoc. Nebude už žádné zabíjení."
Marigold křísil Dorregaraye, který se stále neprobral z mdlob, a po očku, nedůvěřivě sledoval zerrikánské bojovnice, obezřetně obcházející bojiště. Geralt mazal hojivou mastí čarodějčiny popálené kotníky. Yennefer skřípala zuby a mumlala pomocná zaříkávadla. Zaklínač ji ošetřil a vstal.
"Zůstaňte tady," řekl. "Musím s ním mluvit "
Yennefer, syčíc bolestí, se rovněž postavila.
"Půjdu s tebou," prohlásila a chytila ho pod paží. "Můžu, Geralté? Prosím."
"Se mnou, Yen? Myslel jsem..."
"Nemysli," přitiskla se k jeho boku.
"Yen."
"Už je to v pořádku, Geralte."
Pohlédl jí do očí. Byly teplé. Jako dřív. Sklonil hlavu a políbil ji. Její ústa byla měkká, horká a dychtivá. Jako dřív.
"Tři Kav... Villentretenmer­the..." řekl zaklínač. Yennefer vzala látku sukně do prstů a uklonila se jako před králem.
"Moje jméno by se dalo do vaší řeči volně přeložit jako "Tři černí ptáci," vysvětlil s úsměvem Villentretenmerth. Pohladil hlavičku mláděte, držícího se drápky jeho předloktí a pokračoval: "Chaos a Řád, pamatuješ, Geralte? Chaos je násilí - řád je obrana před ním. Stojí za to, jít až na kraj světa, postavit se násilí a zlu, nemám pravdu, zaklínači? Zvláště, stojí-li odměna za to, vzpomínáš? Tentokrát stála. Toto je skutečný poklad saně Myrgtabrakke, té otrávené u Holopole. To ona mne zavolala, abych zastavil zlo, jež ji ohrožovalo. Myrgtabrakke už odletěla, brzy po tom, kdy odnesli z pole Eycka z Denesle. Měla dost času, zatímco se její nepřátelé hádali a rvali. Ale nechala zde svůj poklad, mou odměnu."
Dráček vesele zamával křídly.
"Takže ty jsi vlastně..."
"Ano," přisvědčil Villentretenmerth. "Takové jsou už časy. Bytosti, které jste si zvykli označovat za netvory, se již dost dlouho cítí být stále více ohroženy vámi - lidmi. Samy, jednotlivě si již nedokážou pomoci. I moje plemeno potřebuje Ochránce. Takového svého... zaklínače."
"A cíl? Ten, který se nachází na konci cesty?"
"Tady je," zvedl tázaný předloktí. Dráček poplašeně vypískl. "Právě jsem jej dosáhl. Díky němu přetrvám, Geralte z Rivie, a dokážu, že není žádné hranice možností. I ty jednou nalezneš svůj cíl, zaklínači. Přetrvat mohou všichni. I ti, kteří se liší. Bud zdráv, Geralte. Bud zdráva, Yennefer."
Čarodějka silně stiskla zaklínačovu paži a zachvěla se. Villentretenmerth vstal a pohlédl jí zpříma do očí. Tvářil se nezvykle vážně.
"Promiň mi mou upřímnost a přímočarost, Yennefer. Máte to napsáno ve tvářích, nemusím ani číst ve vašich myslích. Jste si navzájem souzeni - ty a zaklínač. Ale nic z toho nebude. Vůbec nic. Lituji."
"Vím," šeptla pobledlá Yennefer. "Já vím, Villentretenmerthe. Ale já chci také doufat a věřit, že ani pro mne není hranice možností. Nebo přinejmenším v to, že je ještě velmi, velmi daleko."
Ke Geraltovi přiběhla Vea, dotkla se jeho ramene a vyhrkla rychle pár slov. Její pán se zasmál:
"Geralte, Vea říká, že bude dlouho vzpomínat na noc "U zadumaného draka". Bude se těšit, že se ještě někdy setkáme."
"Cože?" zajímala se Yennefer, mhouříc podezřívavě oči.
"Ale nic," odbyl ji zaklínač. "Villentreten­merthe..."
"Poslouchám, Geralte z Rivie."
"Můžeš přijmout každou podobu. Jakoukoliv chceš?"
"Ovšem."
"Proč člověk? Proč Borch s třemi černými ptáky v erbu?"
Villenfretenmerth se mírně usmál.
"Nemám zdání, Geralte, za jakých okolností se před dávnými věky setkali vzdálení předkové našich ras. Nicméně je skutečností, že drakům není snad žádný tvor odpornější než člověk. Člověk vzbuzuje v dracích nevysvětlitelný, instinktivní odpor. Já se lisím. Já vás... mám rád. Buďte zdrávi."
To nebyla stupňovitá, rozmazaná proměna, ani mlhavé chvění doprovázející přeludy. Bylo to bleskové - rychlejší než mrknutí oka. Na místě, kde ještě před okamžikem stál kučeravý rytíř v tunice s třemi černými ptáky, seděl mohutný, zlatý drak. Sklonil před nimi hlavu na dlouhé šíji a rozepjal zlatá křídla, oslnivě se třpytící v paprscích slunce. Yennefer hlasitě vydechla.
Jedna z dívek, sedících v sedlech, zamávala rukou.
"Veo," oslovil ji zaklínač. "Mělas pravdu."
"Hm?"
"On je opravdu nejkrásnější."


(Karma: 355)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zrnko pravdy
15.07.19 11:38:05 | #263

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/…0/Bruxa2.jpg

I.

Černé body pohybující se na jasné obloze upoutaly zaklínačovu pozornost. Bylo jich mnoho. Ptáci kroužili v širokých kruzích, znenadání prudce klesali a hned zase nabírali výšku. Zaklínač je dost dlouho pozoroval, odhadoval vzdálenost a čas, potřebný k jejímu překonání - přihlédneme-li k hornatosti terénu, hustotě lesa i průběhu a hloubce rokliny, kterou tušil právě tím směrem. Nakonec shodil s ramen plášť a o dvě dírky přitáhl řemen vedoucí křížem přes prsa. Rukojeť meče, visícího mu na zádech, nyní vyčnívala nad pravým ramenem.
"Uděláme si malou zajížďku, Klepno," řekl. "Odbočíme z cesty. Ti mrchožrouti, jak se zdá, tam nekrouží jen tak pro nic za nic."
Klisna, toť se ví, neřekla nic, avšak poslušna známého hlasu vykročila.
"Třeba je to jen padlý los," uvažoval Geralt nahlas.
"Možná ale něco úplně jiného, kdo ví?"
Na rokli narazil přibližně v místech, kde ji čekal - shora uviděl koruny stromů, hustě rostoucích na dně. Úbočí rokle však nebylo nijak strmé a dole v úžlabině bylo sucho, nemusel jet ani houštím, ani přes ztrouchnivělé padlé stromy. Nebyla to těžká překážka. Na druhé straně pak projel březovým hájem, rozlehlou mýtinou a vřesovištěm k větrolamu. Stromy zvedaly k nebi spleť pokroucených haluzí.
Vrány, vyplašené objevivším se jezdcem, se s podrážděným, ostrým, chraplavým krákáním vznesly do výše.
První mrtvolu spatřil Geralt okamžitě - běl beránčího kožíšku a sytá modř suknice - výrazné barvy na pozadí zažloutlých drnů ostřice.
Druhou mrtvolu dosud neviděl, avšak poznal, kde leží: to místo prozrazovala pozice tří vlků, klidně sedících a beze strachu sledujících vetřelce. Zaklínačova klisna zafrkala. Jako na rozkaz se vlci zvedli a neslyšně, beze spěchu zamířili k lesu. Jen jedinkrát obrátili k muži úzké trojúhelníkovité hlavy. Geralt seskočil s koně.
Žena v kožíšku a modré sukni neměla obličej, hrdlo a levé stehno. Zaklínač jí obešel, aniž by se k ní sklonil.
Muž ležel tváří k zemi. Geralt tělo neobracel, i tak viděl, že ani zde dravci nezaháleli. Důkladné prohlídky mrtvého nebylo zapotřebí: jeho vlněný kabátec byl na ramenou a zádech pokryt zčernalou krustou zaschlé krve. Nebylo pochyb, že příčinou mužovy smrti byla rána na šíji, vlci zmasakrovali tělo až potom.
Na širokém opasku, vedle krátkého mečíku v dřevěné pochvě, nosil muž koženou brašnu. Zaklínač ji odepnul a vysypal z ní do trávy křesadlo, úlomek křídy, pečetní vosk, několik stříbrných mincí, zavírací nožík na holení v kostěné krabičce, králičí ucho, kroužek se třemi klíči, amulet s falickým symbolem. Dva na plátně psané dopisy zvlhly deštěm a rosou, runy se rozpily, rozmazaly. Třetí dopis, na pergamenu, byl rovněž poničen vlhkem, avšak čitelný. Nebyl to vlastně dopis, nýbrž úvěr, vystavený gnómskou bankou v Murivel kupci jménem Rulle Asper či Aspen. Uvedená suma nebyla příliš vysoká.
Geralt se sehnul azvedl pravou ruku mrtvého. Měděný prsten, zařezávající se do opuchlého prstu, nesl znak cechu platnéřů - stylizovanou přilbici s hledím, dva zkřížené meče a pod nimi vyrytou runu "A".
Zaklínač se vrátil k zavražděné ženě. Když obracel její tělo, něco ho píchlo do prstu. Byla to k pasu připnutá růže. Květina zvadla, leč neztratila svoji neobvyklou barvu, její plátky zůstaly utramarínově modré. Geralt viděl takovou růži poprvé v životě.
Otočil tělo na záda a strnul. Na odhaleném, zdeformovaném hrdle byly zřetelné stopy tesáků - ale ne vlčích.
Zaklínač couvl zpět ke svému koni. Nespouštěje pohled z okraje lesa, vyšvihl se do sedla. Objel dvakrát mýtinu a hluboko předkloněn, pozorně pátral na zemi.
"Mhm, Klepno," promluvil tiše a zastavil koně. "Je to jasné, i když ne úplně. Přijeli koňmo odtamtud z lesa. Bezpochyby byli na cestě z Murivel domů, nikdo přece s sebou dlouho nenosí nevybrané kredity. Jenom nechápu, z jakého důvodu jeli tudy a ne cestou. Ještě přes vřesoviště jeli vedle sebe. Potom z nějakého důvodu sesedli nebo spadli z koní. Platnéř zahynul okamžitě, žena utíkala, pak upadla a už nestačila vstát. To cosi, co nezanechává stopy, jí zuby svíralo hrdlo a vleklo ji po zemi. Stalo se to přede dvěma, třemi dny. Koně utekli, hledat je by bylo zbytečné."
Kobylka, toť se ví, neodpověděla, jenom nespokojeně zařehtala.
"To cosi, které je oba zabilo," pokračoval Geralt s pohledem upřeným na okraj lesa, "nebyl vlkodlak ani goblin. Ani jeden by toho mrchožroutům tolik nenechal. Kdyby byly v okolí bažiny, hádal bych, že to udělala kikimora nebo wiper, ale tady je sucho."
Zaklínač se nahrbil v sedle a zvedl čabraku, kryjící koňský bok. Pod ní se objevil dlouhý meč s lesklou, cizelovanou hlavicí a rýhovaným, černým jílcem, připevněný k sedlovým brašnám.
"Cestování se nám trochu protáhne, Klepno. Podíváme se, proč ti dva jeli lesem a ne cestou. Kdybychom se o takovéhle záležitosti přestali starat, brzy bychom si nevydělali ani na trochu ovsa pro tebe, co ty na to Klepno?"
Kobylka, toť se ví ani teď neměla připomínek, poslušně však vykročila mezi staré stromy větrolamu, opatrně překračujíc vývraty.
"Vlkodlak to sice nebyl, ale nebudeme nic riskovat," poznamenal zaklínač. Z jedné sedlové brašny vytáhl svazeček oměje a pověsil jej k sedlu. Klisna zafrkala. Geralt si povolil šněrovadlo pod krkem a zpod blůzy vytáhl medailon s vyceněnou vlčí tlamou. Na stříbrném řetízku visící amulet se pohupoval v rytmu koňských kroků a blýskal se jako rtuť.

II.

Červené tašky na střeše věže uviděl poprvé z návrší, na něž ho přivedl zákrut málo výrazné stezky. Lískovým křovím zarostlá stráň, plná uschlých větví a vystlaná tlustou vrstvou žlutého listí, nezaručovala bezpečný sjezd. Zaklínač se vrátil na stezku. Jel zvolna, chvílemi zastavoval svého koně a zavěšen ve třmeni se snažil nalézt stopy. Klisna náhle pohodila hlavou, hlasitě zaržála, zadupala a zatančila na stezce, rozhazujíc kopyty suché listí. Jezdec objal levou paží její šíji a dlaní pravice, jejíž prsty složil do Znamení Axie, přejížděl nad koňskou hlavou, mumlaje uklidňující zaříkání.
"To je to tak špatné?" zašeptal. Nerušil Znamení a ostražitě se rozhlížel. "Tak moc? Tiše, Klepno, tiše."
Kouzlo zapůsobilo rychle, avšak patou popohnaná kobylka šla dál pomalu a nejistě, jakoby ztratila přirozený rytmus chůze. Zaklínač raději seskočil na zem, vzal ji za uzdu a pokračoval dál pěšky. V cestě mu stála zeď.
Mezi zdí a lesem nebyl odstup, žádná znatelná mezera. Mladé stromky a jalovcové keře se větvemi dotýkali břečťanu a psího vína, obrůstajícího kamennou stěnu. Geralt zaklonil hlavu. V tom okamžiku ucítil, jakoby mu vzadu na krku nadzvedávalo vlasy, plížilo se k zátylku a tam se přisálo neviditelné měkké stvoření. Věděl, co to znamená. Něčí pohled.
Otočil se. Zvolna, plynule. Klisna opět frkla, svaly na její šíji se zachvěly, pohnuly se pod kůží.
Na svahu návrší, z něhož právě sestoupil, nehybně stála dívka. Její bílý, splývavý šat ostře kontrastoval s lesklou černí rozpuštěných, dlouhých vlasů. Geraltovi připadalo, že se dívka usmívá, nebyl si však jist - stála dosti daleko.
"Vítej," zavolal a zvedl dlaň k pozdravu. Udělal krok jejím směrem. Lehce pohnula hlavou, sledujíc jeho pohyb. Obličej měla bledý, oči černé, obrovské. Úsměv - pokud to byl úsměv - zmizel z její tváře jako odvanut větrem. Muž udělal ještě jeden krok. Zašustilo křoví. Dívka seběhla se stráně jako srna, proklouzla lískovým křovím a když mizela v lese, byla už jen bílou šmouhou. Dlouhé šaty, zdálo se, nedokázaly nijak omezit volnost jejích pohybů.
Klisna ržála a pohazovala hlavou. Geralt jí podvědomě utišil Znamením a dál zůstal zahleděn k lesu. Po chvíli vykročil dále, po pás v listech lopuchů vedl neklidného koně podél stěny.
Solidní, železem okovaná brána visela na rezavých pantech. Po chvilce váhání zvedl Geralt ruku a dotkl se velikého, mosazného kruhu. Rychle uskočil, poněvadž brána, odhrnujíc stranou stébla trávy, větvičky a kamínky, se se skřípěním otevřela. Nikdo za ní nestál - muž spatřil pouze zanedbaný, kopřivami zarostlý
prázdný dvůr.
Vešel, koně táhl na uzdě za sebou. Znamením omámené zvíře se již nevzpouzelo, jen nohy stavělo ztuha a nejistě. Dvůr obklopovala ze tří stran zeď se zbytky dřevěných ochozů, čtvrtou stranu tvořilo průčelí budovy. Její fasádu poznačily velké plochy opadané omítky, mapy vlhkých skvrn a porost lišejníku. Oprýskané okenice byly zavřené, dveře rovněž.
Geralt uvázal Klepnu ke sloupku u brány a pomalu šel k budově. Štěrková cesta vedla kolem okraje nevelké kašny plné listí a různého smetí. V jejím středu se zvedal do výšky otlučený ocas delfína vytesaného z bílého kamene. Vedle kašny, na něčem, co kdysi bývalo květinovým záhonem, rostl růžový keř. Ničím se nelišil od jiných keřů růží, které kdy Geralt viděl. Ničím - kromě barvy květů. Barvy indiga s purpurovým odstínem na okrajích některých plátků. Zaklínač se jedné růže dotkl, sklonil obličej, přičichl. Květy měly typickou vůni růží, jen intenzivnější.
Dveře domu - a současně i všechny okenice - se s třeskem rozletěly. Geralt zvedl hlavu. Přímo na něho se hnal netvor.
Zaklínačova ruka bleskově hmátla nad pravé rameno, ve stejném okamžiku levačka silně trhla řemenem na prsou. Jílec meče mu sám skočil do dlaně. Čepel se zasyčením opustila pochvu, opsala krátký, jiskřivý půlkruh a zůstala stát, namířena proti útočící bestii.. Obluda uviděla meč a zastavila se. Štěrk se rozlétl na všechny strany. Zaklínač se ani nepohnul.
Netvor měl lidskou postavu, oblečenou do oděvu sice potrhaného, ale napohled z dobré látky, dokonce s elegantními a samozřejmě naprosto nefunkčními ozdobami. Lidská podoby však nesahala výše, než po špinavý límec kabátce. Z něho čněla ohromná hlava, chlupatá jako medvědí, s velikýma ušima, dvojicí sveřepých očí a strašlivou tlamou se zahnutými kly, z níž jako plamen kmital dlouhý rudý jazyk.
"Zmiz smrtelníku!" zaryčelo to stvoření a zahrozilo tlapami, blíže se však neodvážilo. "Jinak tě rozsápu! Roztrhám tě na cucky!"
Zaklínač se nepohnul, nesklonil zbraň.
"Jsi hluchý!? Táhni pryč!" zařval netvor a vydal zvuk, který zněl jako něco mezi kvičením vepře a troubením jelena v říji. Okenice na domě hlasitě práskly, sříms spadlo smetí a opadaná omítka. Zaklínač zůstal stát.
"Uteč, dokud jsi celý!" houkla obluda, ale jakoby už méně sebevědomě. "Jestli ne, tak..."
"Tak?" přerušil ji Geralt.
Netvor rozzlobeně zafuněl azakroutil ohavnou hlavou.
"Našel se hrdina," řekl už klidněji. Cenil tesáky a měřil si muže krví podlitýma očima. "Schovej laskavě to železo. Myslím, že ti uniklo, že stojíš na mém dvoře. Copak tam, odkud jsi přišel bývá zvykem hrozit hospodáři mečem před jeho vlastním prahem?"
"Hospodáři, který hosta vítá buvolím ryčením a vyhrožuje, že ho roztrhá na cucky?"
"Aby ho mor..." zavrčel netvor. "Ještě mě bude urážet, přivandrovalec. Pěkný host: vleze na dvůr, ničí cizí kytky, velkopansky se tam roztahuje a ještě si myslí, že ho uvítají chlebem a solí. Tfuj!" Netvor si odplivl, zafuněl a zavřel tlamu. Vyčnívaly mu z ní dolní tesáky, takže poněkud připomínal divočáka.
"Tak co!" zeptal se zaklínač a sklonil meč. "Budeme tu jen tak stát?"
"A co bys chtěl? Jít si lehnout?" odsekl netvor. "Povídám schovej konečně to železo."
Zaklínač nacvičeným pohybem zasunul meč do pochvy, ale ruku dolů nespustil. Pohladil hlavici zbraně, trčící nad ramenem.
"Byl bych rád, kdyby ses vyvaroval prudkých pohybů. Ten meč může kdykoliv ven, a to rychleji než si možná myslíš."
"Viděl jsem," přisvědčil netvor. "Jinak bys už byl dávno za branou s otiskem mojí boty na zadku. Co chceš? Odkud ses tady vzal?"
"Zabloudil jsem," zalhal zaklínač.
"Zabloudils" zopakovala obluda a zkřivila tlamu do odpudivé grimasy. "Snadná pomoc. Vrať se za bránu, otoč se levým uchem ke slunci a jeď rovnou za nosem dokud nenarazíš na zemskou stezku. No, na co čekáš?"
"Je tu voda?" otázal se Geralt. "Můj kůň má žízeň. I já bych se rád napil, pokud nemáš nic proti tomu."
Netvor rozpačitě přešlapoval a drbal se za uchem.
"Poslyš, ty," řekl. "Vážně se mě nebojíš?"
"A měl bych?"
Netvor zabručel a popotáhl si široké kalhoty.
"Mor aby to ... Host do domu... Takový, co při pohledu na mne neutíká ani neomdlívá se tu neobjevuje moc často. Nuže dobrá. Jestli jsi unavený, ale slušný pocestný, jsi vítán. Ale jestli jsi zloděj a darebák, varuji tě - ten dům plní moje rozkazy. V těch zdech poroučím já."
Zvedl chlupatou tlapu. Všechny okenice zaklepaly o stěnu a z chrliče kameného delfína se ozvalo tlumené zabublání.
"Zvu tě," dokončil svou řeč.
Geralt zůstal stát na místě a pozorně si ho prohlížel.
"Bydlíš sám?"
"Co je ti po tom, s kým bydlím," zaškaredil se netvor. Pak se ale hromově zachechtal. "Chá, rozumím! Jde ti o to, jestli náhodou nemám čtyřicet pacholků, stejných krasavců jako jsem já, že jo? Nemám. Přijímáš tedy srdečné pozvání? Když ne, bránu máš támhle, rovnou za zadkem."
Geralt se odměřeně uklonil.
"Pozvání přijímám," řekl formálně. "Zákon pohostinství ctím."
"Můj dům je i tvým domem," řekl netvor stejně formálně, jen nedbaleji. "Tudy, hoste. Koně zaveď tamhle ke studni."
Rovněž zevnitř by dům potřeboval důkladnou opravu, ale bylo v něm překvapivě čisto. Nábytek a vybavení bezesporu vyrobili výborní řemeslníci, i když to blyo už dávno. Jenom ve vzduchu byl cítit prach a byla zde tma.
"Světlo!" poručil netvor a louč v železném držadle se vzápětí zažehla.
"Dobré," pochválil zaklínač. Netvor se zasmál.
"Jenom? Vidím, že není jednoduché něčím tě udivit. Jak jsem řekl, tento dům poslouchá moje rozkazy. Tudy. Dávej pozor, schody jsou strmé. Světlo!"
Uprostřed schodiště se obluda otočila.
"Co se ti to houpá na krku, hoste? Copak to je?"
"Podívej se sám."
Netvor natáhl tlapu. Když zvedl medailón k očím, mírně napnul řetízek na Geraltově šíji.
"To zvíře se netváří moc přívětivě. Co je to?"
"Cechovní erb."
"Aha, to jsi určitě výrobce náhubků, ne? Tudy. Světlo!"
Ve středu prostorné komnaty bez oken stál masivní dubový stůl - prázdný, až na veliký svícen, zelený měděnkou a olepený škraloupem ztuhlého vosku. Na netvorův rozkaz se svíce rozžaly. Nejprve jen zablikaly a poté alespoň trochu osvětlily vnitřek sálu. Na jedné z jeho stěn visely zbraně - kompozice z okrouhlých štítů, zkřížených oštěpů, sudlic a partyzán, těžkých mečů i bojových seker. Polovinu další stěny zabíral ohromný krb, nad nímž visela řada oprýskaných obrazů. Stěna naproti vchodu byla pokryta loveckými trofejemi - ve stínu rozsochatých paroží jelenů alopat losů cenily tesáky lebky divokých kanců, hlavy medvědů a rysů, vypelichaná křídla zde rozpínali vycpaní orli ajestřábi. Na čestném místě uprostřed visela zčernalá, potrhaná hlava skalního draka, ze které lezla koudel. Geralt přistoupil blíž.
"Toho složil můj dědek," pochlubil se netvor a přiložil do krbu silné poleno. "Byl to poslední ulovený drak v tomhle kraji. Posaď se, hoste. Řekl bych, že máš už pořádný hlad."
"To nezapírám, hospodáři."
Netvor se posadil za stůl, sklonil hlavu, tlapy složil na břiše, chvíli cosi mručel a tlustými palci přitom točil mlýnek. Pak vykřikl a uhodil pěstí do stolu. Misky a talíře zazvonily cínově a stříbrně, poháry skleněně. Zvoněla pečeně, česnek, majoránka a muškát. Geralt neprojevil žádný mimořádný údiv.
"Tak," zamnul si netvor tlapy. "Tohle je lepší než služebnictvo, co? Posluž si. Tady je kapoun, tuhle šunka z divočáka a paštika z... Ani nevím z čeho. A jeřábci... Ne, hrome, to jsou koroptve. Spletl jsem zaklínadlo. Ale jez, jez. Tohle je pořádné, opravdové jídlo, nic se neboj."
"Nebojím se." Geralt roztrhl kapouna vejpůl.
"Zapomněl jsem," zasmál se netvor, " že nepatříš mezi bojácné. Aha, mohl bych znát tvoje jméno?"
"Jmenuji se Geralt. A ty, hospodáři?"
"Nivellen. Ale tady v okolí mi říkají Zrůda nebo Klekták. A straší mnou děcka." Netvor si nalil do chřtánu celý obsah korbele a pak zabořil drápy do paštiky. Vyrval ji z pekáče naráz dobrou polovinu.
"Straší s tebou děcka," zopakoval Geralt s plnými ústy. "Jistě bezdůvodně."
"To víš. Na zdraví, Geralte."
"Na tvoje Nivellene."
"Co říkáš na to víno? Všiml sis, že je z pravé révy, žádný jablečňák. Ale jestli není podle tvého gusta, vyčaruji jiné."
"Děkuji, tohle je výborné. Tyhle magické schopnosti máš vrozené?"
"Kdepak. Mám je od té doby, co mi narostlo tohle - tahleta morda. Sám nevím, jak se to děje, ale dům plní všechna moje přání. Nic moc velkého, vyčaruji si žvanec, pití, oblečení, čistou postel, horkou vodu mýdlo. To přece umí každá bába i bez kouzel. Jo, otevírám a zavírám okna a dveře. Zapaluji oheň. Nic velkého."
"Aspoň něco. Tu... jak říkáš - mordu - máš dlouho?"
"Dvanáct roků."
"Jak se ti to stalo?"
"Co je ti po tom! Radši si ještě nalej."
"Milerád. Vážně mi po tom nic není, ptám se jen ze zvědavosti."
"To je přijatelný důvod," zasmál se netvor burácivě, "ale ne pro mne. Není to tvoje věc. Ale abych aspoň trochu tu tvoji zvědavost uspokojil, ukážu ti, jak jsem vypadal předtím. Podívej se na ty obrazy. Na tom prvním vedle krbu je podobizna mého otce. Na tom druhém... Hrom ví, kdo z naší rodiny to vlastně je. Ale ten třetí, to jsem já. Vidíš"
Zpod prachu a pavučin shlížel s obrazu vodnatýma očima chlápek s odulou, trudovitou, melancholickou tváří. Geralt, který věděl, že se portrétisté většinou ještě snaží svým modelům a klientům zalichotit, jen pokýval hlavou.
"Tedy vidíš?" zopakoval Nivellen otázku a vycenil zuby.
"Vidím."
"Kdo jsi?!"
"Nerozumím."
"Ty nerozumíš?" zvedla obluda hlavu a oči jí zasvítily jako kočce. "Světlo svíček, milý hoste, nedosáhne až k mému portrétu. Já ho v té tmě vidím, ale já nejsem člověk. V této chvíli jistě ne. Normální člověk, který by si chtěl ten obraz prohlédnout, by vstal a šel k němu - a určitě by si vzal i svícen. Tys to neudělal. A já se tě ptám rovnou: jsi člověk?"
Geralt nesklopil zrak.
"Když to bereš takhle," odvětil po chvilce mlčení, "tedy ne tak docela."
"Ach tak, doufám, že nebudu moc netaktní, když budu chtít vědět, co jsi zač?"
"Zaklínač."
"Hmm," zareagoval Nivellen po chvíli. "Pokud se dobře pamatuji, zaklínači se živí dosti svérázným způsobem: zabíjejí, pochopitelně za odměnu, nejrůznější příšery."
"Máš dobrou paměť."
Nastalo ticho. Svíce sytily chvějící se plamínky ohně, světlo zářilo v křišťálu číší, lesklo se na kaskádách vosku tuhnoucích na svícnu. Nivellen seděl bez hnutí, jen špičaté slechy se mu sotva znatelně chvěly.
"Řekněme," ozval se konečně, "že stihneš vytáhnout meč, než na tebe skočím. Řekněme, že mě stačíš i seknout. Při mojí váze mě to určitě nezastaví - srazím tě samotnou setrvačností. A na zemi rozhodnou zuby. Kdo z nás, zaklínači, má větší šanci, jestliže bude muset prokousnout soupeři hrdlo, co?"
Geralt nadzvedl palcem cínovou pokličku karafy, nalil si vína, upil a pohodlně se opřel v křesle. S úsměvem si měřil netvora - a byl to úsměv obzvláště nepříjemný.
"Taaak," protáhl Nivellen dloubaje se pazourem v zubaté tlamě. "Musím uznat, že umíš odpovědět výstižně a neplýtvat při tom slovy. Uvidíme, jak si poradíš s následující otázkou : Kdo ti za mne zaplatil?"
"Nikdo. Jsem tady náhodou."
"A nelžeš trochu - náhodou?"
"Nemám ve zvyku lhát."
"A co máš tedy ve zvyku? Slyšel jsem toho o zaklínačích dost. Unášejí malé děti a potom je krmí čarodějnými bylinami. Ty, které to přežijí, se samy stávají zaklínači - mágy s nelidskými schopnostmi. Cvičí se v zabíjení, ztrácejí všechny lidské city a zvyky. Stávají se monstry zabíjejícími jiná monstra. Někteří se domnívají, že je nejvyšší čas, aby někdo začal lovit zaklínače, poněvadž netvorů je stále míň a zaklínačů víc. Sněz tu koroptev, než úplně vystydne."
Nivellen sebral z mísy pečenou koroptev, celou ji strčil do tlamy a rozkousal jako suchar. Praštěly kůstky drcené silnými zuby.
"Proč nic neříkáš?" zeptal se, když polkl. "Co z toho, co se o vás vypráví, je pravda?"
"Skoro nic."
"A lež?"
"To, že netvorů je stále méně."
"Vážně je jich dost," zazubil se Nivellen. "Jeden sedí zrovna před tebou a uvažuje, jestli udělal dobře, když tě pozval. Ten tvůj cechovní erb se mi hnedka nelíbil, hoste."
"Ty nejsi netvor, Nivellene," řekl suše zaklínač.
"Ale mor... To je mi novina! A co tedy podle tebe jsem, ha? Vypadám jako hejno divokých husí, které smutného listopadového rána odlétá na jih nebo snad jako věneček, o který přišla u studánky mlynářovic kozatá dcera? Pověz mi, Geralte, co jsem. Vidíš, že se neudržím zvědavostí."
"Rozhodně nejsi žádný netvor. Jinak by ses nikdy nemohl dotknout toho stříbrného podnosu. A v žádném případě bys nemohl vzít do ruky můj amulet."
"Hahá!" zařval Nivellen až se plamínky svící na okamžik sklonily do horizontální polohy. "Dneska je, jak se zdá, den odhalování hlubokých a strašlivých tajemství! Teď se dovím, že mi ty ušiska narostly proto, že jsem jako malý usmrkanec nechtěl jíst ovesnou kaši!"
"Ne Nivellene," řekl Geralt klidně. "Je to důsledek uhranutí. A jsem si jist, že dobře víš, kdo tě uhranul."
"A když ano?"
"Uhranutí lze zažehnat. V mnoha případech."
"A ty, zaklínači, umíš uhranutí zažehnávat? V mnoha případech?"
"Umím. Chceš, abych to zkusil?"
"Ne, nechci!"
Netvor otevřel papulu a vyplázl jazyk - byl dlouhý na dvě pídě.
"Vyrazil jsem ti dech, co?"
"To teda vyrazil," přiznal Geralt.
Netvor se zařehtal a rozvalil se v křesle.
"Věděl jsem to," řekl spokojeně. "Nalej si ještě a udělej si pohodlí. Řeknu ti celou historii. Zaklínač, nezaklínač, máš dobré oči a já mám chuť vyprávět. Pij."
"Už není co."
"Mor aby to!" Netvor zachrčel a třískl tlapou do stolu. Mezi prázdnými poháry se objevil hliněný demižón, opletený vrbovým proutím. Nivellen strhl zuby ze zátky voskovou pečeť.
"Jak sis bezpochyby všiml," začal nalévaje víno, "zdejší kraj je osídlen velice řídce. Do nejbližšího města je to pořádný kus cesty. A tak si tu můj tatík a před ním i můj dědek hospodařili po svém. Kupec nebo i obyčejný pocestný, pokud ho tatík zmerčil z věže jet okolo, přišel v nejlepším případě jenom o majetek. A několik osad poblíž shořelo, poněvadž došel k názoru, že se jim nějak nechce platit daně. Málokdo měl důvod mít mého otce rád. Kromě mne, pochopitelně. Co jsem se nabrečel,když na žebřiňáku přivezli to, co z něho zbylo po ráně obouručákem. Dědek už byl v té době na odpočinku - totiž od toho dne, kdy dostal přes palici železným řemdihem, jen blekotal, slintal a málokdy stihl dojít včas na dvorek, když to na něj přišlo. Takže jako dědic jsem měl povinnost vést naši rotu."
"Byl jsem ještě kluk," pokračoval Nivellen, když se napil. "Úplný mlíčňák. Brzy si mě chlapi z tlupy omotali kolem prstu. Velel jsem jim, abys rozuměl, asi jako krmný pašík vlcí smečce. A tak jsme časem začali provádět věci, které by otec, kdyby zůstal naživu, nikdy nepřipustil - ušetřím tě podrobností. Jednoho dne jsem udělali výpad až do Gelibolu, pod Mirt - tam jsem vydrancovali kapli. Ke vší smůle v ní byla mladá kněžka."
"Čí to byla kaple, Nivellene?"
"Mor ví, Geralte. Ale nebyla to svatyně ničeho dobrého. Pamatuji si, že se na oltáři válely lidské lebky a hnáty. Hořel tam takový zelený oheň, co smrděl jako všechna neštěstí. Ale k věci. Chlapi chytili tu kněžku, strhali z ní šaty a oznámili mi, že se musím stát mužem. Bodejť bych nechtěl, pitomý sráč. A při tom mužnění mně ta ženská naplila do ksichtu a cosi ječela."
"Co to bylo?"
"Že jsem netvor v lidské podobě, ať jsem v nelidské, něco o lásce a krvi, už si nevzpomínám. Měla nůž, takový malý, ukrytý ve vlasech. Sama se zabila a potom... Hnali jsme se z toho místa, řeknu ti, Geralte, div jsme koně neuštvali. Nebyla to dobrá svatyně."
"Pokračuj."
"Stalo se to, co křičela ta kněžka. Za pár dní ráno, vzbudím se, služebnictvo ječí a utíká. Kouknu se do zrcadla... Víš, Geralte, zpanikařil jsem, chytilo mě nějaké šílenství či co, pamatuji si to jako v mlze. Zkrátka, byli i mrtví. Několik. Bil jsem vším, co se mi dostalo do rukou, dostal jsem strašnou sílu. A dům, představ si, mi pomáhal - dveře práskaly, nábytek létal vzduchem, šlehaly plameny. Kdo to stihl, utekl: teta, sestřenice, zbytek chlapů z tlupy a dokonce i psi - s vytím a staženými ocasy. Taky moje kočka. A tetčina papouška z toho trefil šlak. Nakonec jsem tady zůstal sám - řvoucí, vyjící a rozbíjející všechno okolo, hlavně zrcadla."
Nivellen zmlkl, vzdychl a popotáhl nosem.
"Když záchvat pominul," navázal po chvíli, "bylo už pozdě něco napravovat. Byl jsem sám. Nikomu jsem nemohl vysvětlit, že se změnila pouze a výhradně moje podoba, a že ta příšera je jenom hloupý výrostek, naříkající v pustém domě nad mrtvými těly sloužících. Pak jsem dostal děsný strach. Vrátí se a ubijí mne, nenechají si nic vysvětlit. Ale nikdo se už nevrátil."
Netvor si utřel čenich do rukávu.
"O těch prvních měsících ti ani nebudu vyprávět, Geralte, ještě dnes se celý roztřesu, když si na ně vzpomenu. Prostě jsem tu dlouho, nekonečně dlouho seděl tiše jako myška a bál se vystrčit nos za dveře. Když se někdo objevil - stávalo se to zřídka - ani jsem se neukázal, jen jsem poručil domu prásknout párkrát okenicemi nebo jsem zařval do okapového chrliče - to úplně stačilo, aby odsud takový odvážlivec utíkal, až se za ním prášilo. To trvalo až do dne, kdy se za svítání mrknu z okna a co nevidím? Nějaký tlusťoch trhá růže z tetinčina keře. Abys věděl, to nejsou obyčejné kytky, ale modré růže z Nazairu, sazenice si dal přivézt ještě děda. Popadl mě vztek a vyletěl jsem na dvůr. Tlusťoch, sotva se mu vrátil leknutím ztracený hlas, začal kvičet, že chtěl jenom pár květin pro dcerušku, abych prý ho ušetřil, živého a zdravého propustil atakdále. Už jsem se ho chystal vykopnout za vrata, když tu mne něco osvítilo: vzpomněl jsem si na pohádky, které mně kdysi vyprávěla moje chůva Lenka, ta stará ježibaba. Aby to mor, napadlo mě, krásné panny mohou změnit polibkem žábu v prince - nebo snad naopak. A co kdyby... Možná je v těch povídačkách zrnko pravdy, nějaká šance. Vyskočil jsem dva sáhy vysoko a zařval, až se psí víno utrhlo ze zdi: - Dceru nebo život! -, nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Kupec - říkal jsem, že to byl kupec? - se rozbrečel, že prý dcerunce je osm roků. Je ti to k smíchu, co?"
"Ani ne."
"Já jsem, člověče, nevěděl, jestli se mám smát nebo plakat nad tím svým posraným osudem. Slitoval jsem se nad kupčíkem, nemohl jsem se dívat, jak se tetelí strachy, pozval jsem ho dovnitř, pohostil a na rozloučenou ještě do váčku zlata nasypal. Víš, ve sklepě zůstal slušný poklad, táta toho dost nahospodařil, a já nevěděl, co s tím, a tak jsem si mohl dovolit být štědrý. Tos měl vidět, jak se kupec hnedka vzpamatoval, děkoval, až mě celého poprskal. A se svým dobrodružstvím se později neopomněl někde pochlubit, jelikož neuběhly ani dva měsíce a objevil se další kupec. Přivezl si pěkný pytel. A dceru. Taky pěknou."
Nivellen narovnal nohy pod stolem a protáhl se, až křeslo zapraštělo.
"Plácli jsme si okamžitě," pokračoval. "Domluvili jsme se, že mi ji tu rok nechá. Ten pytel jsem mu nakonec ještě musel pomoci naložit na mezka, sám by s ním ani nehnul."
"A to děvče?"
"Nějakou dobu dostávala hysterické záchvaty, sotva se na mne podívala. Byla přesvědčena, že ji sežeru. Ale už za měsíc jsme jídávali u jednoho stolu, klábosili a chodívali společně na procházky. Ale i když byla velice milá a přívětivá, začal jsem koktat, kdykoliv jsem na ni promluvil. Víš, Geralte, byl jsem odjakživa nesmělý, holky se mi posmívaly, i ty děvečky z čeledníku s hnojem na lýtkách, ty, co je chlapi z roty pokládali naznak, jak jen na to dostali chuť.
Všechny si ze mne tropily šašky. A co teprve s takovou mordou, myslel jsem si. Prostě jsem si ani netroufl prozradit jí důvod, proč jsem tak draze zaplatil za rok jejího života. A ten rok se táhl jako smrad za selským potahem. Konečně se tatíček vrátil a odvezl si ji. Já jsem rezignoval, zamknul jsem dům a dobrých pár měsíců jsem si nevšímal žádných příchozích ani jejich dcer. Jenomže po roce stráveném v něčí společnosti jsem si teprve uvědomil, jak je mně těžko, když nemám ani na koho hubu otevřít."
Obluda vyloudila zvuk, jež měl být pravděpodobně vzdechem, i když to připomnělo spíš opilé škytnutí.
"Další," navázal po chvíli, "se jmenovala Fenne. Drobná, bystrá, upovídaná - malá veverka. Vůbec se mě nebála. A jednoho večera - bylo to akorát výročí mých postřižin -jsme se opili medovinou, že... Haha. Hned potom jsem vyskočil z postele a vytáhl zrcadlo. Přiznám se ti: byl jsem zklamaný a úplně zničený. Držka zůstala na chlup stejná, jen ještě s hloupějším výrazem. A to se povídá, že v pohádkách nalezneš všechnu lidovou moudrost. Hovno! Ale zato Fenne se rychle postarala, abych zapomněl na svoje zklamání. Byla to náramně rozverná holka, co ti mám povídat. Víš, co vymyslela? Strašili jsme spolu nevítané návštěvníky. Představ si - vcházíš na dvůr, rozhlížíš se a zčistajasna se k tobě s vytím ženu po čtyřech já, a Fenne, úplně nahatá, mi sedí na hřbetě a troubí na dědkův lovecký roh."
Nivellen se smál, až se mu ostré špičáky blýskaly.
"Fenne," pokračoval, "u mne byla taky rok, pak se vrátila k rodině. S bohatým věnem. Prý si vzala nějakého šenkýře, vdovce."
"Vyprávěj dál, Nivellene. Je to ohromně zajímavé."
"Vážně?" zeptal se netvor a hlasitě se škrábal za ušima. "No dobrá, ta další, Primula, byla dcerkou zchudlého rytíře. Ten když sem přijel, měl akorát vyzáblou herku, rezavý kyrys a neuvěřitelné dluhy. Šeredný ti byl, Geralte, jako hromada hnoje a nesla se od něho taky podobná vůně. Primula, na to bych dal ruku do ohně, musela být počata, když on byl někde ve válce, protože byla skutečně krásná. Neměla ze mne žádný strach, nebylo divu, vedle jejího rodiče jsem zase tak hrozně nevypadal. Jak se ukázalo, ani temperament jí nechběl, a i já jsem už nabyl sebedůvěry a neztrácel jsem čas. Zkrátka a dobře, uplynuly sotva dva týdny a už jsme se s Primulou velice sblížili. Vzrušovalo ji, když mne při tom tahala za uši a vykřikovala: - Kousej mě, zvíře! - Roztrhej mě, bestie! - a podobné pitomosti. O přestávkách jsem sice ještě běhal k zrcadlu, ale to bys nevěřil, Geralte, díval jsem se do něj s čím dál větším neklidem. Já jsem si totiž začal přát, aby se mi ta moje bývalá, mnohem míň zdatná tělesná schránka vůbec nevrátila. Totiž, předtím jsem byl změkčilý tlouštík, teď se ze mne stal chlapák jaksepatří; předtím jsem v jednom kuse marodil, kašlal jsem, teklo mi z nosu a teď se mne nijaká nemoc nechytala. A zuby? Nevěřil bys, jaké jsem měl zkažené zuby. A teď? Překousnu nohu od židle jako nic. Chceš, abych překousl nohu od židle?"
"Ne, radši ne."
"To je dobře," otevřel netvor tlamu. "Děvčatům se líbilo, když jsem se před nimi předváděl, takže v domě nezůstalo moc použitelných židlí."
Nivellen zívnul, až se mu dlouhý jazyk sroloval.
"Unavilo mě to vyprávění, Geralte. Prostě, byly ještě dvě další - Ilka a Venimíra. Všechno se odehrávalo až k unudění stejně: nejdřív směsice strachu a odstupu, a časem se objevila jiskřička sympatie, podporovaná drobnými, leč nákladnými dárečky, potom -Zakousni mě, Rozsápej mě celou - a nakonec oteckův návrat, tklivé rozloučení a stále více znatelný úbytek z pokladnice. Rozhodl jsem se trávit další období bez dámské společnosti. Pochopitelně jsem už dávno přestal věřit, že dívčí políbení změní moji podobu. Smířil jsem se s tím. A co víc, došel jsem k názoru, že tahle situace je docela v pořádku a nemám celkem zapotřebí žádné změny."
"Žádné, Nivellene?"
"Ne, abys věděl. Jak jsem řekl, koňské zdraví tohohle těla - to je za prvé. Za druhé - moje, abych tak řekl, odlišnost působí na ženy jako afrodisiakum. Nesměj se. Jsem přesvědčen, že jako člověk bych se musel pořádně snažit, abych získal přízeň například takové Venimíry, která, abys věděl, byla mimořádně půvabná žena. Na takového, jaký je na tom portrétu, by se nejspíš ani nepodívala. A za třetí - bezpečnost. Tatík měl dost nepřátel - a pár jich ještě žije. Taky ti, které poslala do hrobu cháska pod mým pochybným velením, měli příbuzenstvo. Ve sklepení je zlato. Nebýt strachu, který vzbuzuji, dozajista by někdo přišel. Třebas i vesničani s vidlemi."
"Zdá se, že si jsi naprosto jist." poznamenal Geralt, pohrávaje si s prázdným pohárem, "žes v tomhle vtělení nikomu neublížil. Žádnému otci, žádné dceři, žádnému příbuznému či snoubenci některé z těch dívek. Co ty na to, Nivellene?"
"Ale dej pokoj," nahněval se netvor. "O čem to mluvíš?? Otcové skákali samou radostí, vždyť jsem byl tak štědrý, jak se žádnému z nich ani ve snu nezdálo. A dcerušky? Měls je vidět, jak sem přicházely; v obnošených šatech, s tlapkami vylouhovanými praním prádla, shrbené od nošení věder s vodou. Primula ještě po čtrnácti dnech strávených u mne, když jsem ji uviděl bez šatů, měla na zádech a na stehnech stopy po řemeni, kterým ji častoval její rytířský tatíček. A tady u mě žily všechny jako princezny, do rukou braly leda tak vějíř a nevěděly ani, kde je tu kuchyně. Nastrojil jsem je a ozdobil kdejakou blýskavou cetkou z dědictví po tatínkovi, na přání jsem vyčaroval horkou vodu do vany. Představ si, mám plechovou vanu, tatík ji kdysi uloupil v Assengerdu, ještě pro maminku. Málokterý baron - co říkám, málokterý hrabě má plechovou vanu. Tohleto, to byl pro ně zámek z pohádky, Geralte. A co se týká postele... Pah, ctnost je v nynějších časech vzácnější než skalní drak. Nenutil jsem ani jednu."
"Měl jsi však podezření, že si mne na tebe někdo najal. Koho jsi měl na mysli?"
"Nějakého lumpa, který si může brousit zuby na to, co ještě zůstalo v pokladnici, ale nemá žádnou dceru," řekl přesvědčeně Nivellen. "Lidská chamtivost nezná mezí."
"Nikoho jiného?"
"Nikoho jiného!"
Oba nyní mlčeli, zahleděni do nervózně se chvějících plamínků svící.
"Nivellene," přerušil ticho Geralt. "Teď žiješ sám?"
"Zaklínači," opáčil netvor po krátkém zaváhání. "Mám takový dojem, že bych ti měl říct několik velice neslušných výrazů, potom tě chytit za límec a shodit ze schodů. Víš za co? Považuješ mě za úplného tupce. Vidím přece od začátku, jak špicuješ uši, jak šilháš směrem ke dveřím. Moc dobře víš, že nebydlím sám. Mám pravdu?"
"Máš. Omlouvám se."
"Mor na tvoje omluvy! Viděls ji?"
"Ano. V lese před branou. To je ten důvod, kvůli kterému už nějaký čas odsud kupci a jejich dcery odjíždějí s nepořízenou?"
"Tedy i o tom víš. Ano, ona je ten důvod."
"Dovol, abych zeptal..."
"Ne! Nedovolím!"
Znovu zmlkli.
"Nu, máš na to právo," ozval se konečně Geralt a vstal.. "Díky za tvé pohostinství, hospodáři. Je čas jít."
"Správně," Nivellen se také postavil. "Z jistých důvodů ti nemohu nabídnout nocleh a přespávat ve zdejších lesích ti rozhodně nedoporučuji. Od té doby, co se okolí vylidnilo, ději se v nich po nocích nedobré věci. Snaž se dostat na silnici před setměním."
"Budu si to pamatovat, Nivellene. Jsi přesvědčen, že nepotřebuješ mou pomoc?"
Netvor se na něho křivě podíval.
"A ty jsi přesvědčen, že bys mi uměl pomoci? Dokázal bys to ze mě sejmout?"
"Nejenom takovou pomoc jsem měl na mysli."
"Neodpověděl jsi mi. Ačkoliv... Byla to odpověď. Nedokázal bys to."
Geralt se mu podíval zpříma do očí.
"Měli jste tenkrát vážně zatracenou smůlu," řekl. "Ze všech chrámů a svatyň, které v Gellibolu a v Dolině Nimnar stojí, jste si vybrali zrovna chrám Coram Agh Tera - Pavouka Se Lví Hlavou. K sejmutí prokletí kněžky Coram Agh Tera je zapotřebí vědění a schopností, kterých se mi nedostává."
"A komu se jich dostává?"
"Přece jen tě to zajímá? Říkal jsi, že je to v pořádku - tenhle stav věcí."
"Je - tenhle stav je. Ale ne takový, jaký by teprve mohl být. Bojím se..."
"Ty se bojíš?"
Netvor se zarazil ve dveřích do komnaty a otočil se.
"Už mám dost otázek, které stále kladeš, místo abys odpovídal na moje, zaklínači. Asi bude nutné, zeptat se tě rovnou. Poslouchej - od jisté doby mám ošklivé sny. Možná by bylo na místě slovo - příšerné. Myslíš, že jsou moje obavy opodstatněné? Krátce, prosím."
"Po takovém snu, po probuzení, neměls nikdy zablácené nohy? Jehličí v lůžku?"
"Ne."
"A neměls..."
"Ne! Krátce prosím!"
"Asi se obáváš právem."
"Je možno tomu zabránit? Krátce, prosím."
"Ne."
"Tak je to tedy. Pojď, doprovodím tě."
Na dvoře, zatímco Geralt upravoval sedlové brašny, Nivellen hladil klisnu po nozdrách, poplácával po šíji. Klepna, potěšena laskáním, sklonila hlavu.
"Zvířata mě mají ráda," pochválil se netvor. "A já je taky. Vždyť i moje kočka, ta co na počátku utekla z domu, se ke mně později vrátila. Dlouhou dobu to bylo jediné živé stvoření, které se mnou sdílelo můj osud. Vereena taky..."
Zarazil se a zkřivil tlamu. Geralt se usmál.
"Taky má ráda kočky?"
"Ptáky," vycenil zuby Nivellen. "Prozradil jsem se, mor aby tě... No a co. To není další kupecká dcerka, Geralte, ani další pokus o hledání zrnka pravdy ve starých báchorkách. Je to něco vážnějšího. Milujeme se. Jestli se teď zasměješ, tak ti jednu vrazím!"
Geralt se nezasmál.
"Ta tvoje Vereena," řekl, "je pravděpodobně rusalka. Víš o tom?"
"Tušil jsem to. Štíhlá. Černovlasá. Mluví málo, jazykem, jaký jsem nikdy neslyšel. Nejí lidské jídlo. Na celé dny mizí v lesích, potom se vrací. Je to obvyklé?"
"Víceméně." Geralt utáhl podpěnku. "A ty si myslíš, že by se k tobě už nevrátila, kdyby ses stal člověkem."
"Jsem si tím jist. Víš, jak se rusalky bojí lidí. Málokdo viděl rusalku zblízka. A já a Vereena... Ach, mor! Buď zdráv, Geralte."
"I ty, Nivellene."
Zaklínač popohnal kobylku patou směrem k bráně. Netvor jim kráčel po boku.
"Geralte?"
"Poslouchám."
"Nejsem tak hloupý, jak si možná myslíš. Přijel si po stopě některého z kupců, kteří tu v poslední době byli. Někomu z nich se něco stalo?"
"Ano."
"Poslední tu byl před třemi dny. S dcerou, ani ne moc hezkou. Poručil jsem domu zavřít všechny okenice a dveře, jako bych tady vůbec nebyl. Chvíli se zdrželi na dvoře a pak odjeli. Ta holka si ještě utrhla růži, tam u toho záhonu, a připnula si ji na šaty. Hledej je jinde. Ale dej pozor, tohle je špatný kraj. Varoval jsem tě, že je v noci v lese nebezpečno. Často slyším a vidím nepěkné věci."
"Díky Nivellene. Budu na tebe pamatovat. Kdo ví, možná časem potkám někoho, kdo..."
"Možná. A možná ne. Je to můj úděl, Geralte, můj život a můj trest. Naučil jsem se jej nést, zvykl jsem si. Když se to zhorší, zase si zvyknu. A jestli se to zhorší příliš, nehledej už nikoho, přijeď sám a skoncuj to. Tak, jak to dělají zaklínači. Šťastnou cestu, Geralte."
Nivellen se obrátil a kvapně odcházel do domu. Ani jedenkrát se neohlédl.

III.

Kraj byl liduprázdný, divoký, zlověstně nepřátelský. Geralt, který si chtěl zkrátit cestu a zkusil jet rovnou přes bor, se nakonec nestihl vrátit na zemskou stezku před západem slunce. Noc strávil na holém temeni pahorku s obnaženým mečem na kolenou, při malém ohýnku, do něhož pravidelně házel svazečky suchého oměje. Uprostřed noci uviděl v dolině záři ohně, zdálky zaslechl pomatené zpěvy a vytí - a mezi tím něco, co mohlo být pouze křikem mučené ženy. Vyrazil k tomu místu sotva se rozednilo, leč nalezl jen opuštěnou mýtinu s ušlapanou trávou a v ještě teplém popelu zuhelnatělé kosti. Cosi sedělo v koruně rozložitého dubu - vřískalo to a syčelo. Mohl to být goblin, ale stejně tak to mohla být obyčejná divoká kočka. Zaklínač se nezdržoval, aby se o tom přesvědčil.

IV.

Okolo poledne, když napájel Klepnu z lesní studánky, kobylka znenadání pronikavě zaržála, ucouvla a hryzajíc udidlo, vycenila žluté zuby. Geralt ji okamžitě upokojil Znamením a potom si všiml pravidelného kruhu, ohraničeného z mechu vyrůstajícími červenými klobouky muchomůrek.
"Začínáš se nějak plašit, Klepno," oslovil klisnu. "Tohle je přece prachobyčejné raraší kolo. K čemu ty scény?"
Klisna zařehtala a otočila k němu hlavu. Zaklínač svraštil čelo, potřel si je dlaní a zamyslel se. Náhle se jedním skokem ocitl v sedle, obrátil koně a hnal jej tryskem zpět po vlastních stopách.
"Zvířata ho mají ráda," pravil polohlasně. "Promiň, koníku. Zdá se, že máš víc rozumu než já."

V.

Klisna stříhala ušima, řehtala a dusala podkovami zemi - odmítala jít dál. Geralt ji už ani neuklidňoval Znamením, seskočil ze sedla a otěže přehodil koni přes hlavu. Na zádech už neměl svůj starý meč v pochvě z ještěří kůže - nahradila jej skvělá zbraň - dokonale vyvážená čepel s křížovým jílcem zakončeným kulatou hlavicí z bílého kovu.
Tentokrát se před ním brána neotevřela: už byla dokořán, přesně tak, jak ji nechal při odjezdu.
Uslyšel zpěv. Slovům nerozuměl, nedokázal ani rozpoznat, z jakého jazyka pocházejí. Nebylo to zapotřebí - zaklínač znal, cítil a chápal samu podstatu, základ toho zpěvu - tichého i pronikavého, vzdouvajícího v žilách vlnu mdlobné, ochromující hrůzy.
Píseň náhle utichla a v té chvíli ji spatřil.
Přilnula ke hřbetu delfína ve vyschlé kašně, objímajíc omšelý kámen malýma rukama, tak bílýma, že se zdály průsvitné. Pod hřívou rozcuchaných černých vlasů blýskaly na něho upřené, ohromné, široce otevřené oči barvy antracitu.
Geralt se blížil zvolna, měkkým pružným krokem. Šel obloukem ode zdi okolo keře modrých růží. Stvoření na hřbetě delfína za ním obracelo drobnou tvářičku s výrazem nepopsatelného stesku, plnou kouzla, jenž způsobilo, že stále ještě slyšel píseň, přestože malé, bledé rty teď byly stisknuty a nemohl přes ně uniknout jediný, ani ten nejslabší zvuk.
Zaklínač se zastavil přibližně ve vzdálenosti deseti kroků. Meč, pomalu vytahovaný z černé emailované pochvy, odrazil světlo a zablýskl se nad jeho hlavou.
"To je stříbro," řekl. "Ta čepel je stříbrná."
Bledý obličejík se nezachvěl, výraz antracitových očí se nezměnil.
"Jsi tolik podobný rusalce," pokračoval zaklínač, "že jsi mohla oklamat kohokoliv. Tím spíš, že jsi moc vzácný ptáček, černovlásko. Jenže koně se nemýlí: takové, jako jsi ty, rozeznají instinktivně, ale neklamně. Co jsi zač? Řekl bych, že mola nebo alp. Obyčejný upír by nevyšel na slunce."
Koutky bledých úst sebou škubly a lehounce se zvedly.
"Přilákal tě Nivellen ve své podobě, co? Sny, o nichž hovořil, jsi vyvolávala ty. Dokážu si představit, co to bylo za sny, a je mi ho líto."
Bytost neučinila žádný pohyb.
"Máš ráda ptáky," hovořil zaklínač dále, "ale to ti nijak nebrání prokusovat hrdla lidí jakéhokoli pohlaví, že? Jistě - ty a Nivellen. To by byl skvělý pár: monstrum a upírka - vládci lesního hradu. Zanedlouho byste opanovali celé okolí. Ty, věčně lačná čerstvé krve, a on, tvůj obránce, zabiják na zavolání, slepě poslušný nástroj. Avšak prvně se musel stát skutečným netvorem, ne pouze člověkem pod nestvůrnou maskou."
Velké černé oči se zúžily.
"Co se s ním stalo, černovlásko? Zpívalas, tedy jsi pila krev. Použila jsi poslední prostředek, to znamená, že se ti nepodařilo ovládnout jeho mysl. Nemýlím se?"
Hlavička lehounce kývla, sotva postřehnutelně, a koutky úst se zvedly trochu výše. Půvabné rysy se zkřivily do odpudivé grimasy.
"Teď se určitě považuješ za paní tohoto domu?"
Přitakání, tentokrát znatelnější.
"Jsi mola?"
Pomalý, zamítavý pohyb hlavy. Sykot, který se vzápětí ozval, mohl vycházet pouze z těch sinalých, děsivě se usmívajících úst, jakkoli zaklínač nepostřehl, že by se sebeméně otevřela.
"Alp?"
Nesouhlas.
Zaklínač ucouvl a křečovitě stiskl rukojeť meče.
"To znamená, že jsi..."
Koutky úst se začaly zvedat ještě výše, stále výše, rty se rozchlípily...
"Bruxa!" zvolal muž a vrhl se ke kašně.
Za bezkrevnými rty zasvítily bělostné, špičaté tesáky. Upírka se vztyčila, prohnula hřbet jako panter a zakřičela.
Zvuková vlna zasáhla zaklínače jako taran - vzala mu dech, drtila hrudník, trhala uši a mozek trny bolesti. Letěl dozadu, sotva ještě stačil zkřížit zápěstí obou rukou do Znamení Heliotropu. Kouzlo do značné míry oslabilo náraz, když udeřil zády do zdi, nicméně se mu však zatmělo před očima a zbytek vzduchu mu byl vyražen z plic zároveň se zasténáním.
Na soše delfína, uprostřed kamenného kruhu vyschlé nádrže, na místě, kde ještě před okamžikem seděla filigránská dívka v bílých šatech, protahoval svoje lesknoucí se tělo obrovský černý netopýr. Dlouhá, úzká tlama plná bílých jehlovitých zubů se otevřela, rozepjala se blanitá křídla a bestie letěla na muže jako střela z kuše. Geralt ucítil v ústech železitou pachuť krve, vyslovil magickou formuli a současně před sebe natáhl ruku s prsty složenými do Znamení Quenu. Vampýr zasyčel, bleskově změnil směr, se zachechtáním vzlétl nahoru a okamžitě se zas vrhl střemhlav dolů - zaklínači za krk. Geralt uskočil a sekl. Minul. Vampýr pokrčil jedno křídlo, rychle, plynule a graciézně se obloukem vrátil. Obletěl jej a s otevřenou, zubatou tlamou znovu zaútočil. Geralt čekal s napřaženým, obouruč třímaným mečem. V poslední chvíli skočil - ne však stranou, nýbrž dopředu - a ťal, až čepel zasvištěla vzduchem. Minul!. Bylo to pro něj tak nečekané, že vypadl z rytmu; o zlomek vteřiny se zpozdil s únikem. Ucítil, jak mu spáry bestie drásají tvář, po šíji ho pohladilo vlhké aksamitové křídlo. Bleskovým obratem se otočil na místě, přenesl váhu těla na pravou nohu, sekl ostrým švihem dozadu - a opět chybil neuvěřitelně hbité monstrum.
Netopýr zamával křídly, nabral výšku a přeletěl na kašnu. Ve chvíli, kdy zakřivené drápy zaskřípaly na kamenném roubení, ztrácela již odporná, zpěněná morda svůj tvar, metamorfovala a mizela, nicméně bledá ústa, jež se objevila a jejím místě, nadále cenila vražedné tesáky.
Bruxa pronikavě zavyla, modulujíc při tom hlas do makabrózního popěvku, vytřeštila na zaklínače nenávistné oči a zakřičela.
Úder zvuku byl tentokrát tak mocný, že prolomil Znamení. Geraltovi se před očima roztočila rudá a černá kola, drtivý tlak stiskl jeho spánky a temeno. Přes bolest, trhající ušní bubínky, zaslechl hlasy, volání i sténání, zvuky flétny a hoboje, burácení vichru. Pokožka na obličeji mu zmrtvěla a zchladla. Padl na jedno koleno a třásl hlavou.
Černý vampýr se na něj tiše snášel, už v letu rozevíral zubaté čelisti. Geralt, ač ochromen zvukovou vlnou, instinktivně zareagoval. Vymrštil se ze země a obratně zkoordinoval rychlost svých pohybů s rychlostí letu monstra. Tři kroky vpřed, únik; půlobrat, a jako myšlenka rychlé švihnutí obouruč. Ostří meče nenarazilo na žádný odpor. Téměř nenarazilo. Uslyšel zavytí, leč tentokrát to bylo vytí bolesti, vyvolané dotykem stříbra.
Ječící Bruxa metamorfovala na hřbetě delfína. Na bílých šatech, kousek nad levým prsem se objevila rudá skvrna okolo ranky ne delší než malíček. Zaklínač zatnul zuby - sek, jenž měl rozetnout bestii vejpůl, se ukázal být pouhým škrábnutím.
"Křič, upírko," zasípal, stíraje si krev z líce. "Vykřič se. Ztrať sílu. A potom ti useknu tu tvoji hezkou hlavičku!"
"Ty. Dřív. Slabý. Čaroděj. Zabiju."
Bruxina ústa se nepohnula, nicméně zaklínač slyšel zřetelně slova: zvučela v jeho mozku, duněla a hluše zvonila zvukem, jakoby z vodní hloubi.
"Uvidíme," ucedil a nahrben vykročil ke kašně.
"Zabiju! Zabiju! ZABIJU!"
"Uvidíme."
"Vereeno!"
Nivellen se svěšenou hlavou, oběma rukama tápaje po zárubních, vyvrávoral ze dveří domu. Nejistě mávaje tlapami, zamířil vratkým krokem ke kašně. Jeho kabátec byl na hrudi prosáknut krví.
"Vereeno!" zařval znovu.
Bruxa škubnutím obrátila hlavu jeho směrem. Geralt k ní skočil s mečem napřaženým k ráně, avšak reakce upírky byly přece jen rychlejší. Ostrý výkřik a další vlna srazila zaklínače na zem. Padl naznak a drhnul zády po štěrku na chodníku. Bruxa se prohnula, vypjala se ke skoku, zuby v jejích ústech se zaleskly jako pirátské dýky. Nivellen, s tlapami rozpřaženými jako medvěd, se ji pokoušel chytit, zakřičela mu však z bezprostřední blízkosti rovnou do tlamy, až jej odhodila několik sáhů zpátky na dřevěné lešení u zdi. Pod jeho vahou se konstrukce s praskotem zhroutila a pohřbila jej pod hromadou dřeva.
Geralt už zase stál na nohou, běžel půlkruhem okolo dvora a snažil se odvést Bruxinu pozornost od nebohého Nivellena. Bílé šaty zavlály, upírka se hnala na něj - lehce jako motýl, sotva se nohama dotýkajíc země. Už nekřičela, nevysilovala se proměnou. Zaklínač věděl, že je unavená. Než, věděl i to, že jakkoliv unavená, nepřestala být nadále smrtelně nebezpečná. Za jeho zády se pod deskami a trámy zmítal Nivellen a řval.
Geralt odskočil doleva a kryl se krátkým, dezorientujícím zavířením meče. Bruxa se blížila - bílá a černá, rozevlátá, strašná. Podcenil ji: vykřikla v běhu. Nestačil vznést Znamení, odletěl dozadu, narazil zády do zdi a bolest z kříže pronikla až do konečků prstů, ochromila paže, podlomila nohy. Klesl na kolena. Bruxa křičící svou píseň se vrhla k němu.
"Vereeno!!!" zaburácel Nivellen.
Otočila se a ... V té chvíli jí Nivellen vrazil mezi prsy ulomený, ostrý konec asi třísáhové žerdi. Nevykřikla. Jen vzdychla. Zaklínač zaslechl ten vzdech a zachvěl se..
Stáli - Nivellen široce rozkročen třímal žerď oběma rukama, její konec zaklesnutý v podpaždí; Bruxa, přišpendlený bílý motýl, visela na opačném konci improvizovaného dřevce, rovněž je svírajíc oběma dlaněmi.
Upírka trhaně vydechla a náhle vší silou nalehla na žerď. Geralt sledoval, jak na jejích zádech, rozkvétá na bílé látce rudý květ, a z něho v gejzíru krve vychází - ošklivě a vulgárně - ulomený hrot. Nivellen zaječel, udělal krok zpět, potom druhý a začal zmateně ustupovat. Nedokázal ale pustit kůl, takže naskrz probodnutou Bruxu vlekl za sebou. Ještě jeden krok a dotkl se zády stěny domu. Konec kůlu, který tiskl pod paží, zaskřípal o zdivo.
Bruxa zvolna, jakoby ji hladila, posunula drobné dlaně po žerdi, zachytila se na celou délku paží a opět se napřela. Již více než sáh zkrvaveného dřeva jí trčel ze zad. Oči měla široce otevřené, hlavu zakloněnou. Její vzdechy se staly rychlejšími, rytmickými, přecházející v sípání.
Geralt se postavil, avšak ohromen tou scénou, nedokázal udělat nic víc. Uslyšel slova, jež se uvnitř lebky rozléhala hluše jako pod klenbou studené a vlhké kobky.
"Můj. Anebo ničí. Miluji. MILUJI!"
Další strašlivý, trhaný, krví se zalykající vzdech. Bruxa sebou trhla, posunula se ještě dále na kůlu, vztáhla paže. Nivellen zoufale vykřikl, snažil se upírku odstrčit co nejdál od sebe - ale kůl z rukou nepustil. Zbytečně. Posunula se ještě více dopředu a uchopila ho za hlavu. Pronikavě se rozječel a škubal střapatou lebkou. Bruxa se přitáhla ještě blíž a sklonila tvář k jeho hrdlu. Bělostné tesáky se oslnivě zablýskly.
Geralt skočil. Vymrštil se bezmyšlenkovitě jako uvolněná pružina. Každý krok, každý pohyb, jež bylo nyní nutno vykonat, byl jeho přirozeností, byl nacvičený, nevyhnutelný, automatický a smrtelně jistý. Tři rychlé kroky. Třetí, jako stovky stejných kroků před ním, skončil na levém chodidle, pevným, rozhodným došlápnutím. Obrat trupu, prudký, rozmáchlý nápřah. Uviděl její oči. Nic se už nedalo změnit. Uslyšel hlas. Nic. Vykřikl, aby přehlušil slovo, jež opakovala. Nic už nepomohlo... Ťal.
Udeřil neomylně, stejně jako tolikrát předtím, středem délky ostří, a okamžitě, nevypadávaje z rytmu svých pohybů, udělal čtvrtý krok a následný půlobrat. Čepel, při dokončení obrátky již volná, jej následovala, strhávajíc za sebou spršku červených krůpějí. Havraní vlasy se vzduly, rozletěly a zavlály v povětří - vlály, vlály, vlály...
Hlava padla do štěrku.
Je netvorů stále méně?
A já? Co jsem já?
Kdo to tak křičí?
Ptáci?
Žena v kožíšku a modré sukni?
Růže z Nazairu?
Jaké ticho!
Jak pusto. Jaká prázdnota ...
...ve mně.
Nivellen, zachvácený třesavkou a křečemi, válel se v kopřivách při domovní zdi a pažemi si chránil hlavu.
"Vstaň," řekl zaklínač.
Mladý, urostlý a pohledný muž s bledou pletí, ležící pod stěnou, zvedl hlavu a rozhlédl se. Měl nepřítomný pohled. Protřel si oči klouby prstů. Prohlédl si svoje dlaně. Ohmatal si tvář. Tiše zakvílel, strčil si prst do úst a dlouho jím jezdil po dásních. Znovu se dotkl svého obličeje a znovu zasténal, když jeho prsty našly na líci čtyři naběhlé, krvavé šrámy. Vzlykl, a potom se rozesmál.
"Geralte! Jak to? Jak se to... Geralte!"
Zaklínač mu pomohl vstát. Snažil se při tom vyhnout pohledu na malé, tak bílé, až průsvitné ruce s prsty zaťatými na kůlu, vraženém mezi drobnými ňadry, na něž přilnula mokrá, červená tkanina. Nivellen opět zasténal.
"Vereeno..."
"Nedívej se. Pojďme."
Přešli přes dvůr, kolem keře modrých růží, podpírajíce jeden druhého. Nivellen si volnou rukou neustále ohmatával obličej.
"Nemůžu tomu uvěřit, Geralte. Po tolika letech. Jak je to možné?"
"V každé pohádce se skrývá zrno pravdy," řekl tiše zaklínač. "Láska a krev - obě mají velikou moc. Mágové i učenci si nad ní lámou hlavy dlouhá léta, ale neobjevili zhola nic, kromě toho, že..."
"Kromě čeho, Geralte?"
"Ta láska musí být opravdová."


(Karma: 355)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 11:44:09 | #255
(Karma: 355)
| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 12:55:10 | #257
(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 14:03:51 | #259
(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: RE: Páteční bonus Š+G č.4 video
12.07.19 15:40:44 | #260
(Karma: 355)
| Předmět: Páteční bonus Š+G č.4
12.07.19 08:43:03 | #252

Bratrova svatba
Je to už na světě tak zařízeno, že muži krásného zevnějšku mají stoprocentní úspěch u žen. Krasavcům ženy nadbíhají, dávají jim peníze, dary duše i těla. Také můj bratr patřil odmalička k pohlednější sortě mužů. Na kterou pohlédl, tu měl. Už kojná mu dávala mnohem více mléka než mně. Později pak na pískovišti byl neustále obklopen holčičkami, které mu nabízely kyblíček, prozrazovaly mu, kde je nejčistší písek a v kterém kině promítají nové kreslené filmy. Tak bratr rostl, hýčkán ženami. Ani v tramvajích‘ kde vykonávala službu dáma, nemusel vytahovat drobné. Naopak mu průvodčí uvolnila nejlepší místo a invalida dopadl tvrdě na dlažbu mezi kolejemi. Feminizace školství zajistila pak bratrovi vyznamenání. Učitelky mu odpouštěly úkoly a při zkoušení bratr kladl otázky a ony odpovídaly. Pamatuji se, že ruštinářka mu dala jedničku i za takovou odpověď, že Puškin byl carský výrobce zbraní a dobře mu tak, že ho Trockij dal popravit.

A tak bratr dospěl. Byl to ženich k pohledání. Vždy pečlivě navoněn, knírek uhlazen voskem, pumpky spuštěny svádivě ke kotníkům, rádiovku stočenou koketně nad uší a bosé nohy, pravidelně pleskající o asfalt. Matky vystrkovaly dcery z oken a snažily se upoutat pozornost ke svým příbytkům. "To by byla partie," vzdychaly, "představte si ho v botách." Skutečně, takové úspěchy u žen neměl snad ani Casanova. A což teprve na plovárně, když bratr svlékl módní hubertus a obnažil tělo místy vytrénované sportem. Na slunci se teprve zablesklo v plné kráse jeho tetování, malebně rozprostřené po celé horní polovině těla. A věru měl se čím chlubit. Na levé paži chystal se k výpadu Spartakus, na hrudi pak manifestovali dělníci z Kolben-Daněk v počtu šedesáti šesti figur. Záda obsadili družstevníci z Javorné, jásající nad novým kombajnem.

"Tak kdy už do toho konečně praštíš?" otázal se jednou nevrle otec, když vyhodil ten den již šestatřicátou žadatelku o bratrovu fotografii. "Já už tě odmítám živit." "Stačí říct," pravil bratr, "stejně už bych si přál mít děti, abych si měl s kým hrát." Pak vyšel do večerní ulice a za tři týdny byla svatba. Celá rodina se radovala, jenom já jsem bratrovi záviděl. Nevěsta byla jak se patří, vše na svém místě, nic nechybělo. I věno měla. A já, přestože jsem byl starší a solidní, pílí se dopracoval hodnosti strážmistra a slušivá uniforma zdobila moji postavu, nemohl jsem najít nevěsty, přestože všechny denní listy otiskovaly pětkrát v týdnu můj inzerát: "Reprezentativní elegán v uniformě z jemné příze, s pistolí, hledá ženu podobné povahy. Zn. K vidění denně na křižovatce U Anděla."

Tu otec přilil olej do ohně: "A co ty, Sašo, nebudou dvě svatby naráz?" Vstal jsem, nasadil čepici se štítkem a zvolal: "Budou, ale až já budu chtít. Však já vám ty radovánky překazím."

A pak přišel svatební den. Hvízdaje si pochod Hradní stráže, oblékl jsem si slavnostní uniformu a vyšel na svou křižovatku. A čekal jsem jako pytlák na vysokou. Má chvíle přišla. Kolem deváté se objevily před křižovatkou svatební taxíky. "Á bratr," řekl jsem si, "hodně štěstí!" Hodil jsem tam červenou a odešel na svačinku. Jedním okem jsem pozoroval, neporuší-li někdo barvy. Jeden taxikář se o to pokusil. Stálo ho to dvacet korun a dál nejel. Tchyně šla pěšky. Za ní běžel tchán. Zaplatil 50 Kčs za urážku úřední osoby. Ostatní během půlhodiny vycouvali, ale to už mi nevadilo. Zadaná půlhodinka na Staro městské radnici uplynula. Svatebčané stáli sklesle pod orlojem. To už jsem šel jakoby nic zase kolem. "Kontrola občanek," zvolal jsem důrazně. Občanky byly bohužel v pořádku. Šel jsem na to tedy z jiného konce. "Rozejděte se, netvořte mi tady hloučky!" Rodiny začaly mručet. "Dost šuškandy," rozkázal jsem a vytáhl pistoli. Bratr po mně skočil. Na to jsem ovšem čekal. Cvakl zámek a brácha byl zatčen. Půl roku si posedí v chládku. Napadl spravedlnost. A já mám dost času, abych se mezitím pořádně koukl po holkách. Jak jsem řekl, svatba bude v jeden den!


(Karma: 355)
| Předmět: Podstata bytí
11.07.19 11:07:47 | #250

PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
POŘÁD VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
JEŠTĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
MOHU VĚŘIT, ŽE NEBUDEM STEJNÍ JAKO ONI?

CHLADNÍ A JEŠITNÍ, LHOSTEJNÍ A PŘEZÍRAVÍ,
LEHKÁ BUDIŽ ZEM!
KRUTÍ A NECITLIVÍ, HRABAVÍ A NABUBŘELÍ,
TAKOVÍ NEBUDEM!

PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
POŘÁD VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
JEŠTĚ VĚŘÍM, ŽE NEJSME STEJNÍ JAKO ONI.
MOHU VĚŘIT, ŽE NEBUDEM STEJNÍ JAKO ONI?

MILOSRDNÝ, SHOVÍVAVÝ, UCTIVÝ, TAK DOKONALÝ,
TAKOVÝ JÁ JSEM?
VŽDYCKY PŘESNĚ VÍM CO A JAK KDY UDĚLAT,
JEN SE STAČÍ NĚŽNĚ PORVAT S OSUDEM.

SKROMNOSTI SLUŠIVÁ,
VŠEM LIDEM JE UMŘÍTI,
VŠEM ŽIVÝM DÝCHATI,
NE VŠEM VŠAK MLUVITI!

UMŘÍTI, DÝCHATI, SLYŠETI, BÝTI, ČÍSTI,
MLUVITI, POZNATI, VIDĚTI, JÍTI, JÍSTI,
CÍTITI, STRÁDATI, TRUCHLITI, DLÍTI, PÍTI,
MYSLETI, NECHATI, VĚDĚTI… ZKRÁTKA ŽÍTI!

LEHKÁ BUDIŽ ZEM!


(Karma: 355)
| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 10:08:44 | #249

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/…3_00_367.png

I.

Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
"Přejete si?"
"Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
"Hledám nocleh."
"Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu."
"Radši bych zůstal tady."
"Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.

II.

A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
"Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město."
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád?
"Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. "Slyšíš, křiváku?"
"Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
"Nejprv si dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nadechl a začal zvracet.
Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý.
V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala hrdla jako studené bláto.
Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou vytáhl z holínky dýku.
"Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s námi!"
Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze strany.
"Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří.
"Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám."
"Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč, nebo ti rozseknu kebuli!"
Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce rozvřískala.
"Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu."
"Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů, zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů.

III.

Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se. Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým o samotě. Rak se ale rozhodl.
"Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli můžeš."
Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť.
"Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku? Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv."
Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže.
"Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu je napsáno pravda?"
"Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění! Jasné?"
Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal:
"Zaklínačské znamení máš?"
Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky.
"Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat."
"Říkají mi Geralt."
"Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie."
"Z Rivie."
"No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není jako nasekat pár lotrům."
"Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna činí tři tisíce orenů."
"Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal."
"Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul, ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce."
"Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít pivo?"
"Jistě."
Velerad zatleskal.
"Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno."
Pivo bylo studené a pěnilo.
"Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice. "Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky, všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš. Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je po vašich službách taková poptávka."
"To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu. "Znáte podrobnosti?"
Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše.
"Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z hodnověrných pramenů."
"O to mi právě jde."
"Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce, starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka - udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on, vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu...
Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo, jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No, a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej, začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit ji do sarkofágu v palácovém podzemí."
"Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě měli pozvat někoho z Vědoucích."
"Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně leží. A co z něj po nocích vylézá. Tedy, nezačalo to vylézat hned, to zas ne. Po pohřbu byl sedm let klid. Až tu, jedné noci, zrovna byl úplněk, se v paláci ozval křik a začaly zmatky. Co ti budu vykládat, sám o tom něco víš, vyhlášku jsi četl. Nemluvně v rakvi vyrostlo - a ne zrovna málo - zuby mu narostly jak se patří. Jedním slovem striga. Škoda, že jsi neviděl mrtvolu. Tak jako já. Určitě by ses Wyzimě zdaleka vyhnul."
Geralt mlčel.
"Tehdy," pokračoval Velerad, "jak už jsem říkal, k nám Foltest povolal celou hromadu čarodějů. Překřikovali se, moc nechybělo a pobili by se těmi svými holemi, které nosí nejspíš aby jimi odháněli psy, když je na ně někdo poštve. A podle mě je na ně poštvávají správně. Odpusť, Geralte, máš-li na čaroděje jiný názor, při tvém povolání je to pravděpodobné, ale pro mě to jsou darmožrouti a hlupáci. Vám, zaklínačům, lidi věří víc. Jste přinejmenším, jak to říct, konkrétnější?"
Geralt se usmál, ale neřekl ani slovo.
"No, přejděme k věci." Místodržící nahlédl do džbánku a dolil pivo sobě i Rivovi. "Rady některých těch čarodějů zase až tak hloupé nebyly. Jeden navrhoval strigu spálit i se sarkofágem a palácem, jiný zase radil useknout jí hlavu prknem, ostatní navrhovali vrážet do různých částí jejího těla dřevěné kolíky, samozřejmě ve dne, kdy ta čertice spala v truhle znavená nočními radovánkami. Jenže se, bohužel, našel jeden cvok se špičatou čepicí na plešaté kebuli, hrbatý poustevník, který si usmyslel, že to jsou čáry a že se to dá odčarovat, takže ze strigy bude zase Foltestova dceruška, krásná jako obrázek. Jenom se k kryptě musí prosedět celá noc a bude po kraválu. A pak - představ si, Geralte, toho pitomce - odešel na noc do krypty. Není těžké uhádnout, že toho z něj moc nezbylo, neuspíš jen čepice a hůl. Jenže Foltest se toho nápadu chytil jako klíště. Zakázal všechny pokusy o její zabití a ze všech koutů země stáhl všelijaké šarlatány, aby strigu přečarovali zpátky na princeznu. To ti byla ale banda! Jakési pokřivené ženštiny, všelijací kulhavci, špinaví a zavšivení, brachu, až to jednomu přišlo líto. No a hrrr do čarování, hlavně ovšem u misky a džbánku. Jistě, některé z nich Foltest nebo rada rychle odhalili, pár jich nechali dokonce pověsit na hradbách. Jenže jen málo, počertech málo. Já bych je pověsil všechny. To, že ta striga každou chvilku někoho zakousla a těch podvodníků si ani nevšimla, snad ani říkat nemusím. Ani to, že Foltest tam už nebydlel. Vůbec nikdo tam nebydlel." Velerad se odmlčel, potřeboval se napít. Zaklínač mlčel.
"A tak už to, Geralte, pokračuje šest let, protože se to narodilo před nějakými čtrnácti lety. Měli jsme v té době jiné starosti, porvali jsem se totiž s Vizimirem z Novigradu a to z dobrých a pochopitelných důvodů, šlo nám o přesunutí hraničních kamenů a ne o nějaké dcerky či veselky. Abych to doplnil, Foltest už začíná mluvit o svatbě a prohlíží si nabídky z okolních dvorů; dřív je házel do záchoda. Občas má ale záchvaty té své mánie a posílá jezdce hledat nové čaroděje. Jo, i odměnu slíbil, celé tři tisíce, takže se seběhlo pár pitomců, potulných rytířů a dokonce i jeden pasáček, známý to kretén, budiž mu země lehká. A striga se má dobře. Akorát občas někoho zakousne. Na to se dá zvyknout. A z těch hrdinů, co se ji pokoušejí odčarovat, je aspoň ten užitek, že se ta bestie nažere na místě a neleze z paláce ven. A Foltest má nový, docela hezký zámek."
"Za šest roků," zvedl Geralt hlavu, "za šest roků to nedokázal nikdo vyřešit?"
"Nedokázal." Velerad si zaklínače změřil pronikavým pohledem. "Ono s tím nejspíš nic dělat ani nejde, musíme se s tím smířit. Mluvím o Foltestovi, našem nejmilostivějším a milovaném vládci, který na rozcestích ještě pořád vyvěšuje ty vyhlášky. Jenže v poslední době je těch dobrovolníků nějak míň. Abych řekl pravdu, nedávno tu jeden byl, jenže ty tři tisíce chtěl předem a tak jsme jej strčili do pytle a hodili do jezera."
"Podvodníci se najdou vždycky."
"To máš pravdu. A není jich málo," přitakal místodržící, nespouštěje ze zaklínače oči. "A proto, půjdeš-li do paláce, nechtěj zlato předem. Půjdeš-li tam vůbec."
"Půjdu."
"Jak chceš, je to tvoje věc. Pamatuj ale na mou radu. Jo, když už jsme u odměny, v poslední době se začalo mluvit i o její druhé části - už jsem to říkal. Princeznu za ženu. Nevím, kdo na to přišel, jestli ale ta striga vypadá tak, jak se říká, je to moc smutný vtip. Přesto ale se našlo dost hlupáků, kteří se hnali do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Šance dostat se do královské rodiny. Konkrétně dva ševcovští tovaryši. Proč jsou, Geralte, ševci tak pitomí?"
"Co já vím? A zaklínači to, pane místodržící, zkoušeli také?"
"Jistě. Pár jich tam bylo. Jenže vždy, když slyšeli, že je strigu nutno odčarovat a ne zabít, pokrčili rameny a odjeli. Tím také, Geralte, v mých očích velice stoupli. No, ale pak přijel jeden, mladší než ty, na jméno si už nevzpomenu, jestli je vůbec řekl. Ten se o to pokusil."
"No a?"
"Jeho střeva zubatá princezna roztahala pěkně daleko. Na půl dostřelu z luku."
Geralt přikývl.
"Víc jich nebylo?"
"Přišel ještě jeden."
Velerad se na okamžik odmlčel, zaklínač jej ale nepoháněl.
"Jo," řekl místodržící, "našel se ještě jeden. Zpočátku, když mu Foltest pohrozil šibenicí, jestli tu strigu zabije nebo zmrzačí, se jenom rozesmál a začal balit. No ale pak..."
Velerad opět ztišil hlas, až skoro šeptal a nakláněl se přes stůl.
"Pak to tedy vzal. Víš, Geralte, tady, ve Wyzimě, najdeš pár rozumných lidí, některé z nich i ve vysokém postavení, jimž se to všechno už pěkně zhnusilo. Říká se, že ti lidé zaklínače potichoučku přesvědčili, aby se vykašlal na okolky a kouzla a strigu prostě zlikvidoval. Králi aby pak řekl, že došlo k pracovnímu úrazu. Král se rozzlobí, to je jisté, ale všechno skončí tím, že mu z odměny nevyplatí ani oren. Ten fikaný zaklínač na to ale, že zadarmo si na strigy můžeme chodit sami. No, co se dalo dělat, složili jsme se, posmlouvali. Jenže z toho nakonec nic nebylo."
Geralt zvedl obočí.
"Jak říkám - nic," řekl Velerad. "Zaklínač tam nechtěl jít hned první noc. Potuloval se, čmuchal, ohlížel situaci. Až nakonec, alespoň se to říká, uviděl strigu, a to určitě v akci, protože ta bestie z krypty neleze jen proto, aby si protáhla nohy. Viděl ji a okamžitě zmizel. Neřekl ani sbohem."
Geralt zkřivil rty v jakési napodobenině úsměvu.
"Rozumní lidé," promluvil, "ty peníze ještě určitě mají, že? Zaklínači neberou předem."
"Samozřejmě," odpověděl Velerad. "Mají je."
"A nemluví se náhodou, kolik toho je?"
Velerad vycenil zuby.
"Někdo říká - osm set."
Geralt zakroutil hlavou.
"Další pak," zabručel místodržící, "vykládají o tisíci."
"To není tak moc, zvláště když jsi uvědomíme, že lidé často přehánějí. Konec konců, král dává tři tisíce."
"A nezapomeň na snoubenku navrch," vysmíval se mu Velerad. "O čem tu vlastně mluvíme? Stejně je jasné, že ty tři tisíce nedostaneš."
"Proč ne?"
Velerad udeřil pěstí do stolu.
"Geralte, nenič mou představu o zaklínačích! Už se to vleče víc než šest let! Striga rok co rok pozabíjí půl sta lidí, teď tedy míň, protože se každý od zámku drží v uctivé vzdálenosti. Kdepak, brachu, já na kouzla věřím, viděl jsem toho dost a taky věřím - do jisté míry, samozřejmě, - ve schopnosti mágů a zaklínačů. Ale to odčarování je pitomost, vymyšlená hrbatým a usopleným dědkem, zblblým z poustevnického žrádla, pitomost, které kromě Foltesta nevěří vůbec nikdo. Kdepak, Geralte. Adda porodila strigu, protože se vyspala s vlastním bratrem - taková je pravda a nic s tím neuděláš. Striga, jako všechny strigy, žere lidi a je třeba ji zabít - prostě a jednoduše. Poslyš, před dvěma lety se vesničani z nějaké zapadlé díry u Mahakamu, jímž požíral ovce drak, dali dohromady, draka umlátili klanicemi a ani nepovažovali za nutné nějak zvlášť se tím chlubit. A my tady, ve Wyzimě, čekáme na zázrak, za každého úplňku zamykáme dveře nebo ke kůlu před zámkem přivazujeme zločince v naději, že se ta potvora nažere a vrátí zpátky do rakve."
"To není nejhorší řešení," usmál se zaklínač. "Zločinnost klesla?"
"Ani trochu."
"Do zámku - toho nového - se jde kudy?"
"Zavedu tě tam sám. Co bude s tím návrhem rozumných lidí?"
"Proč spěcháš, místodržící?" řekl Geralt. "Při práci se může klidně stát nějaké neštěstí, ať už chtít budu nebo ne. A pak, ti rozumní lidé by se měli zamyslet nad tím, jak mě ochrání před královým hněvem a nachystat těch patnáct set orenů, o nichž se mluví."
"Říká se tisíc."
"Kdepak, pane Velerade," prohlásil zaklínač neústupně. "Ten, komu dávali tisíc, utekl, sotva strigu zahlédl. Dokonce ani nesmlouval. To znamená, že riziko stojí za víc než tisícovku. Jestli nestojí za víc než patnáct set, to se teprve uvidí. Já se ale, samozřejmě, rozloučím."
Velerad se poškrábal na hlavě.
"Geralte? Dvanáct set?"
"Ne, pane místodržící. Není to lehká práce. Král nabízí tři tisícovky a musím vám říct, že odčarování je někdy snazší než zabití. Nakonec, kdyby to bylo tak prosté, už by ji někdo z mých předchůdců zabil. Nebo si myslíte, že se dali zakousnout jen ze strachu před králem?"
"Dobře, dobře, brachu," přikývl Velerad smutně. "Tak platí. Před králem ale o nějakém neštěstí při práci ani nešpitni. Radím ti dobře."

IV.

Foltest byl štíhlý, měl hezkou (až moc hezkou) tvář. Podle zaklínačova odhadu mu nebylo ještě ani čtyřicet. Seděl na židli vyřezané z černého dřeva, nohy natažené ke krbu, u něhož se vyhřívali dva psi. Vedle, na truhlici, seděl starší, urostlý muž s plnovousem. Za králem stá další, bohatě oděný, s hrdým výrazem ve tváři. Velmož.
"Zaklínač z Rivska," pronesl král po chvíli mlčení, nastalém po Veleradově představování.
"Ano, pane," uklonil se Geralt.
"Z čeho ti tak zešedivěla hlava? Z kouzel? Vidím, že ještě nejsi tak starý. Dobře, dobře, nemusíš nic říkat. Byl to jen žert. Zkušenosti, doufám, jistě nějaké máš?"
"Jistě, pane."
"Rád bych o nich věděl něco bližšího."
Geralt se uklonil ještě hlouběji.
"Jistě je vám známo, pane, že náš zákon zakazuje mluvit o naší práci."
"To je výhodný zákon, pane zaklínači, velice výhodný. Ale jen tak, bez podrobností, měls už co dělat s lesními muži?"
"Měl."
"S upíry? S těmi hroznějšími?"
"Také."
Foltest se zarazil.
"A se strigami?"
Geralt zvedl hlavu a pohlédl králi přímo do očí.
"Ano!"
Foltest odvrátil zrak.
"Velerade!"
"Ano, milosti."
"Seznámils jej s podrobnostmi?"
"Ano, milosti. Tvrdí, že princeznu lze odčarovat."
"To vím už dávno. Jenže jak, vážený zaklínači? Ach ano, zapomněl jsem, zákon. Dobře, ještě maličkost. Zaklínačů jsem tu už pár měl. Řekls mu to, Velerade? Dobře. A tak vím, že raději zabíjíte, než snímáte zakletí. S tím ale vůbec nepočítej. Spadne-li mé dcerce z hlavy jen vlásek, položíš svou na špalek. To je všechno. Ostrite, i vy, pane Segeline, zůstaňte tu a dejte mu všechny informace, jaké jen bude chtít. Ti zaklínači mají vždycky moc otázek. Nakrmte jej a ubytujte na zámku. Ať se netoulá po hospodách."
Král se zvedl, hvízdl na psy a vykročil ke dveřím, rozhazuje slámu, pokrývající podlahu u komnatě. U dveří se ještě otočil.
"Když uspěješ, je odměna tvá. A když se osvědčíš, třeba ještě něco přidám. Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou není, samozřejmě, ani zrnko pravdy. Doufám, že tě ani nenapadlo, že bych svou dceru provdal za nějakého přivandrovalce."
"Ne, pane, to si nemyslím."
"Dobře, to mi dokazuje, že to máš v hlavě v pořádku."
Foltest odešel a zavřel za sebou. Velerad i oba velmoži se okamžitě posadili ke stolu. Místodržící dopil králův z poloviny plný pohár, nahlédl do džbánku a zaklel. Ostrit, sedící na Foltestově místě, hladil dlaní vyřezávaný lenoch židle a zaklínače si úkosem prohlížel. Vousáč Segelin na Geralta kývl.
"Posaďte se, vážený zaklínači, posaďte se. Večeře tu bude co nevidět. Co byste chtěl vědět? Místodržící Velerad vám už určitě všechno řekl. Znám ho. Určitě toho napovídal spíš víc než míň."
"Jen pár otázek."
"Prosím."
"Místodržící mluvil o tom, že král ihned po tom, co se striga narodila, povolal mnoho Vědoucích."
"To je pravda. Jen neříkejte striga, ale princezna. Spíš se tak vyhnete přeřeknutí před králem - a s tím souvisejících nepříjemností."
"Byl mezi Vědoucími někdo známý? Slavný?"
"Byli tu takoví, tehdy i později. Na jména si vzpomenout nedokážu. A vy, pane Ostrite?"
"Nevzpomínám si," odvětil velmož. "Vím ale, že mnozí z nich se těšili slávě a uznání. Moc se o tom mluvilo."
"V tom, že zakletí je možno sejmout, byli zajedno?"
"To zdaleka ne," usmál se Segelin. "V žádném případě. Ale takové tvrzení padlo také. Mělo to být jednoduché, protože, vzpomínám-li si dobře, stačilo strávit noc od západu do kuropění v podzemí, u sarkofágu."
"Opravdu, jak prosté!" vyprskl Velerad.
"Zajímalo by mě, jak... princezna vypadá."
Velerad se zvedl ze židle.
"Princezna vypadá jako striga!" vykřikl. "Jako ta nejstrigovatější striga, o jaké jsem kdy slyšel. Její jasnost, královská dcerka, superparchant, je čtyři lokty vysoká, vypadá jako pivní soudek, tlamu má od ucha k uchu, plnou zubů jako dýky, rudé oči a zrzavou palici. Pazoury a drápy jako divoká kočka a visí jí až k zemi. Jen se divím, že jsme ještě nezačali po spřátelených dvorech rozesílat její podobizny. Princezna - ať ji mor schvátí - má už čtrnáct let, je tedy na čase uvažovat o vdavkách s nějakým princem."
"Zadrž, místodržící," zamračil se Ostrit, pokukuje po dveřích. Segelin se pousmál.
"Popis, ač tak obrazný, byl poměrně přesný a o to panu zaklínači přece šlo, že? Velerad ještě zapomněl na to, že se princezna pohybuje neuvěřitelně rychle a že má mnohem větší sílu, než by se bylo možno domýšlet z její výšky a stavby těla. A že má čtrnáct let, je pravda. Je-li to důležité."
"Je to důležité," potvrdil zaklínač. "K útokům na lidi dochází výhradně jen za úplňku?"
"Ano," odvětil Segelin, "pokud vychází ze Starého zámku. V zámku lidé hynuli nezávisle na měsíční fázi. Venku ale útočí pouze za úplňku. A to ještě ne vždy."
"Došlo k útoku někdy i ve dne?"
"Ne, ve dne nikdy."
"Oběti požírá vždy?"
Velerad si šťavnatě odplivnul do slámy.
"Aby tě... Geralte, co nevidět tu bude večeře. Fuj! Požírá, nakusuje, nechává, různě - nejspíš podle nálady. Jednomu ukousla jen hlavu, pár jich vykuchala, několik zase obrala na kost, dalo by se říct. Aby ďas spral její matku!"
"Dej si pozor, Velerade!" sykl Ostrit. "O strize si mluv, co chceš, ale Addu přede mnou neurážej. Před králem tu odvahu nemáš."
"Existuje někdo, na koho zaútočila a on to přežil?" otázal se zaklínač, na oko si nevšímaje velmožova výbuchu.
Segelin a Ostrit se po sobě podívali.
"Ano," odpověděl vousáč. "Hned zpočátku, před šesti lety, se vrhla na dva vojáky, stojící u krypty na stráži. Jednomu se podařilo uniknout."
"A pak," vmísil se do řeči Velerad, "mlynář. Napadla ho u města, vzpomínáš si?"

V.

Druhého dne večer mlynáře přivedli do místnosti nad strážnicí, v níž byl zaklínač ubytován. Přivedl jej voják v plášti s kapucí.
Rozhovor nepřinesl dohromady nic podstatného. Mlynář byl vylekaný, blekotal a zakoktával se. Víc zaklínači řekly jeho jizvy - striga měla impozantní rozevření čelistí a ostré zuby, zvláště pak dlouhé horní řezáky - byly čtyři, dva z každé strany. Drápy určitě ostřejší než divoká kočka, ale na tak zakřivené. Jen díky tomu se mlynáři podařilo uniknout.
Geralt dokončil prohlídku a pohybem ruky se rozloučil s mlynářem i vojákem. Voják vesničana vystrčil za dveře a sňal kapuci. Byl to sám Foltest.
"Jen seď, nevstávej," řekl král. "Není to oficiální návštěva. Dal ti ten rozhovor něco? Slyšel jsem, žes byl dopoledne v zámku?"
"Ano, pane."
"Kdy se dáš do práce?"
"Do úplňku scházejí čtyři dny. Po úplňku."
"Chceš si ji předtím prohlédnout?"
"To není nutné. Ale najezená... princezna... nebude tak pohyblivá."
"Striga, mistře, striga. Nehrajme si na diplomaty. Princezna z ní teprve bude. Konečně, právě o tom jsem si s tebou přišel promluvit. Odpovídej přímo, krátce a jasně - bude nebo nebude? Jen se neschovávej za nějaký zákon."
Geralt si otřel čelo.
"Králi, prohlašuji, že kletbu je možno zrušit. A nemýlím-li se, tak opravdu strávením noci v zámku. Zastihne-li strigu třetí kuropění mimo sarkofág, kletba se zlomí. Tak se se strigami obvykle jedná."
"To je to tak prosté?"
"Nic jednoduchého to není. Za prvé se ta noc musí přežít. Také může dojít k odchylkám, mohou to být třeba tři noci a ne jedna. A jsou také případy... no... beznadějné."
"Ano," povzdechl si Foltest. "Pořád mi něco říká. Zabít tu bestii, protože je nevyléčitelná. Jsem si, mistře, jist, že s tebou už také mluvili. Že ano? Lidožroutku zabít bez okolků hled zpočátku a králi pak nakukat, že to jinak nešlo. Král nezaplatí, zaplatíme my. Velice chytré, protože král nechá zaklínače stít nebo pověsit a zlato zůstane v kapse."
"Král zaklínače nechá opravdu stít bezpodmínečně?" zarazil se Geralt.
Foltest se na dlouho zadíval do Rivových očí.
"Král neví," řekl pak. "Ale zaklínač by s tím měl raději počítat."
Teď se zase odmlčel Geralt.
"Udělám, co budu moci," řekl pak. "Ale kdyby se to vyvíjelo špatně, budu se bránit. Vy, pane, musíte s touto eventualitou počítat také."
Foltest vstal.
"Nechápeš mě. Je mi jasné, že jí zabiješ, kdyby začalo být horko - ať už se mi to líbí nebo ne. Jinak zabije ona tebe. Jistě a neodvolatelně. Neroztrubuju to, ale nikoho, kdo by ji zabil v sebeobraně, bych nepotrestal. Nedopustím ale, aby byla zabita bez pokusu o záchranu. Už tu byly tři pokusy o zapálení Starého zámku, stříleli po ní z luků, kopali jámy, líčili pasti a osidla - dokud jsem jich pár nepověsil. Ale tady jde o něco jiného. Poslyš mistře!"
"Prosím."
"Po třetím kuropění, chápu-li tě správně, už tu nebude striga. CO ale bude?"
"Půjde-li všechno dobře, pak čtrnáctiletá dívka."
"Rudooká? S krokodýlími zuby?"
"Normální dívka. Jen..."
"No?"
"Fyzicky."
"A bác ho. A psychicky? Každý den k snídani vědro krve? Dívčí stehýnko?"
"Ne. Psychicky... to se nedá jen tak říct. Myslím, že na úrovni, co já vím, tak tří, čtyřletého dítěte. Delší dobu bude vyžadovat zvláštní péči."
"To je samozřejmé. Mistře?"
"A může se to vrátit? Někdy později?"
Zaklínač mlčel.
"Aha," dovtípil se král. "Může. A co pak?"
"Kdyby po dlouhých, několikadenních mdlobách zemřela, musíte její tělo spálit. A to co nejrychleji."
Foltest se zasmušil.
"Já si ale nemyslím," dodal Geralt, "že k tomu musí dojít. Pro jistotu vám, pane, dám několik rad, jak nebezpečí zmenšit."
"Už teď? Není to brzo, mistře? Co když..."
"Už teď," přerušil jej Riv. "Může se stát cokoli, králi. Může se stát, že ráno v kryptě najdete odčarovanou princeznu a mou mrtvolu."
"To snad ne. I přes mé svolení k sebeobraně? A to ti na něm, jak se zdá, ani moc nezáleželo."
"Je to vážná věc, králi. Riziko je veliké. Proto poslyšte - princezna musí mít na krku neustále safír, nejlépe inkludovaný, a to na stříbrném řetízku. Ve dne v noci."
"Co je to inkludovaný?"
"Se vzduchovou bublinou uvnitř. Kromě toho v její ložnici občas palte jalovcové, jeřabinové a lískové větvičky."
Foltest se zamyslel.
"Děkuji ti za rady, mistře. Uposlechnu tě, pokud... A teď zase pro změnu poslouchej ty. Zjistíš-li, že je to beznadějné, zabij ji. Odčaruješ-li ji a děvče nebude... normální... budeš-li mít jen stín pochybností, že se to podařilo, zabij ji také. Neboj se, neublížím ti. Před lidmi po tobě budu řvát, vyženu tě z paláce i z města. Nic víc. Odměnu ti, samozřejmě, nevyplatím. Snad něco usmlouváš - však víš od koho."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Geralte," Foltest zaklínače poprvé oslovil jménem.
"Prosím?"
"Co je pravdy na těch řečech, že to dítě je takové, protože Adda byla mou sestrou?"
"Jen málo. Žádná kletba nepůsobí sama od sebe, někdo ji musí vyslovit. Jsem ale toho názoru, že váš svazek se sestrou je prvotní příčinou té kletby a tedy i onoho následku."
"To jsem si myslel. Někteří z Vědoucích, i když ne všichni, to říkali také. Geralte, kde se to všechno, ty čáry a kouzla, vzaly?"
"To nevím, pane. Zkoumáním těchto jevů se zabývají Vědoucí. Nám, zaklínačům, stačí vědět, že tyto jevy vyvolává soustředěná vůle. A také vědět, jak s tím bojovat."
"Zabíjet?"
"Nejčastěji. Za to nám, konečně, také většinou platí. Málokdo chce zakletí zrušit, králi. Lidé se obvykle chtějí chránit před nebezpečím. A má-li nestvůra na svědomí nějaké lidské životy, musíte ještě počítat se mstou."
Král vstal, udělal pár kroků komnatou a zastavil se před zaklínačovým mečem, visícím na zdi.
"Tím?" otázal se, ale na Geralta ani nepohlédl.
"Ne, ten je na lidi."
"Slyšel jsem. Víš co, Geralte? Půjdu do krypty s tebou."
"To je vyloučeno."
Foltest se otočil. Oči se mu leskly.
"Víš ty, čaroději, že jsem ji nikdy ani nezahlédl? Ani po narození, ani potom. Měl jsem strach. A už ji ani nikdy spatřit nemusím, že? Snad mám aspoň právo vidět, jak ji budeš vraždit."
"Opakuji, že je to vyloučeno. Byla by to jistá smrt. I pro mne. Povolím pozornost, vůli... Ne, králi."
Foltest se otočil a přistoupil ke dveřím. Geraltovi se na okamžik zazdálo, že odejde beze slova, bez rozloučení, ale král se zastavil a pohlédl na něj."
"Docela ti věřím," pravil. "I když je jasné, jaké jsi kvítko. Slyšel jsem, co se stalo v hospodě. Jsem si jistý, že jsi ty chlapy pozabíjel jen proto, abys otřásl lidmi i mnou. Je mi jasné, že jsi je mohl porazit i bez zabíjení. Mám strach, že se nikdy nedovím, zda jsi mou dceru šel zachránit nebo zabít. Já s tím ale souhlasím. Musím s tím souhlasit. A víš proč?"
Geralt neodpověděl.
"Protože si myslím," řekl král, "že to děvče trpí. Nemám pravdu?"
Zaklínač do krále zabodl své oči. Nepřitakal, nepřikývl, neučinil ani nejmenší gesto, ale Foltest věděl, znal odpověď.

VI.

Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval. Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla. Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí, skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů. Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný, najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt, zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě. A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu. Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne, nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy! Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku, opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky. Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená, jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do manžety, do spánku.

VII.

Ostrit se rychle vzpamatoval a bloudil očima v naprosté tmě. Zjistil, že je svázaný. Geralta, stojícího vedle sebe, neviděl. Zorientoval se ale, kde je a hrozně zavyl.
"Mlč," upozornil jej zaklínač, "ať ji nepřivoláš předčasně."
"Ty prokletý vrahu! Kde jsi? Okamžitě mě rozvaž, lumpe! Za tohle budeš, ty zkurvysyne, viset!"
!Mlč!"
Ostrit se s námahou nadechl.
"Chceš mě tu nechat, aby mě sežrala! Svázaného?" otázal se, teď už ale mnohem tišeji. Nadávku přidal skoro šeptem.
"Ne," odpověděl zaklínač. "Pustím tě. Ale ne hned."
"Ty lotře!" zasyčel Ostrit. "Abych strigu odlákal, co?"
"Přesně tak."
Ostrit ztichl, přestal sebou házet a zůstal klidně ležet.
"Zaklínači?"
"Copak?"
"To, že jsem chtěl svrhnout Foltesta, je čistá pravda. Nejsem sám. Ale jen já toužil po jeho smrti, chtěl jsem, aby zemřel v mukách, aby zešílel, aby zaživa shnil. A víš proč?"
Geralt mlčel.
"Miloval jsem Addu. Královu sestru. Královu milenku. Královu děvku. Miloval jsem ji... Zaklínači, jsi tady?"
"Jsem."
"Vím, co si myslíš. Jenže to není pravda. Věř mi, nepoužil jsem žádné čáry. Ani žádná kouzla neznám. Jen jednou jsem ve vzteku řekl... Jen jednou. Zaklínači, slyšíš?"
"Slyším."
"Byla to jeho matka, stará královna. Určitě to byla ona. Nemohla se dívat na to, jak on a Adda... Já ne. Víš jen jednou jsem se pokusil přemluvit ji a Adda... Zaklínači? Neovládl jsem se a řekl... Zaklínači? Byl jsem to já? Já?"
"Teď už je to jedno."
"Zaklínači, už se blíží půlnoc?"
"Blíží."
"Pusť mě dřív. Dopřej mi víc času."
"Ne."
Ostrit skřípění odsouvané náhrobní desky neslyšel, ale zaklínač ano. Sklonil se a dýkou rozsekl velmožova pouta. Ostrit na nic nečekal, zvedl se a neohrabaně pokulhávaje se celý ztuhlý rozběhl. Jeho oči se tmě už dokázaly přizpůsobit, takže cestu z hlavního sálu k východu rozeznával dobře.
Z podlahy s rachotem vyrazila deska, uzavírající vstup do krypty. Geralt, předvídavě ukrytý za schodiště, zahlédl strižinu obludnou postavu, hbitě a rychle uhánějící za vzdalujícím se klapotem Ostritových bot. Nevydala ani nejslabší zvuk.
Noc rozčísl hrůzný, rozechvělý a šílený výkřik, otřásl starými zdmi, chvějivě se nesa do výšky. Zaklínač nedokázal vzdálenost odhadnout přesně - jeho zostřený sluch jej pletl - věděl ale, že striga Ostrita dopadla velice rychle. Příliš rychle.
Vyšel doprostřed sálu, postavil se u vchodu do krypty a odhodil plášť. Pohnul rameny, to aby si upravil meč, a natáhl si rukavice. Měl ještě chvilku čas. Věděl, že i když se za posledního úplňku striga dobře nažrala, Ostritovu mrtvolu hned tak neopustí. Srdce a játra pro ni byla příliš cenná, látky v nich obsažené jí umožňovaly dlouhý pobyt v letargii.
Zaklínač čekal. K východu jitřenky, jak počítal, zbývaly ještě tři hodiny. Kohoutí zakokrhání by jej mohlo splést. V okolí ale žádní kohouti ani nebyli.
Pak ji uslyšel. Šla pomalu, nohama šoupajíc po podlaze. A pak ji i uviděl.
Popis byl přesný. Nesouměrně velká hlava, sedící na krátkém krku, byla zahalená rozcuchanou svatozáří rusých vlasů. Oči svítily ve tmě jako dva karbunkly. Striga se zastavila a upřela zrak na Geralta. Pak otevřela tlamu, jako kdyby se chtěla pochlubit řadami bílých a špičatých zubů, načež čelisti zaklapla se zvukem, připomínajícím zavření železné bedny. A pak najednou bez rozběhu skočila a začala se na zaklínače sápat zkrvavenými drápy.
Geralt uskočil, zavířil v rychlé piruetě, striga se o něj otřela, také se roztočila, ale její drápy rozčísly jen vzduch. Nezapotácela se, ale opět zaútočila - okamžitě, z otáčky, zuby klaply těsně u Geraltovy hrudi. Riv odskočil na druhou stranu, třikrát změnil směr otáčení ve vířivé piruetě, čímž strigu zmátl. Při odskoku ji silně, i když bez rozmachu, udeřil stříbrnými trny, vsazenými do svrchní strany rukavice, do spánku.
Striga hrůzně zakřičela, její řev naplnil dvorec dunivou ozvěnou, pak upadla, ztuhla a začala výt - hluše, zlověstně, zuřivě.
Zaklínač se zlostně usmál. První pokud - s tím ostatně také počítal - dopadl skvěle. Stříbro bylo pro strigy, jako ostatně pro všechny nestvůry, přivolané k životu kouzly, vražedné. Byla zde tady šance, že tahle bestie je stejná jako ostatní, což by mu mohlo dopomoci k úspěchu. Stříbrný meč mu pak - v nejhorším případě - mohl zaručit život.
Striga s dalším útokem příliš nepospíchala. Teď se blížila pomalu, cenila zuby, odporně přitom slintajíc. Geralt ustoupil obloukem, opatrně našlapoval, zpomalováním a zrychlováním pohybu strigu mátl, neumožňoval jí skočit. Přitom rozvíjel dlouhý, tenký a pevný řetěz se závažím na konci. Řetěz byl také stříbrný.
V okamžiku, kdy se striga odrazila a skočila, zasvištěl řetěz vzduchem a jako had bleskově omotal paže, krk i hlavu nestvůry. Striga se svalila s pronikavým pískáním. Válela se po podlaze, hrozně přitom řvala - nebylo poznat, zda vztekem či ze žhavé bolesti, již ji spaloval nenáviděný kov. Geralt byl spokojen - kdyby chtěl strigu zabít, měl teď tu nejlepší příležitost. Nic v dosavadním chování strigy ale nenasvědčovalo tomu, že by to měl být nevyléčitelný případ. Stáhl se do bezpečné vzdálenosti a nespouštěje oči z balíku svíjejícího se na podlaze, zhluboka dýchal a soustředil se.
Řetěz praskl, stříbrné články se zvonivě rozsypaly na všechny strany. Vztekem zaslepená striga se s vytím vrhla do útoku. Geralt klidně čekal, jen zvednutou pravou rukou před sebou ve vzduchu kreslil Znamení Aard.
Striga odletěla několik kroků zpět, jako po ráně kladivem, udržela se ale na nohou. Ukázala drápy a odhalila tesáky. Vlasy se jí zvedly a rozevlály, jako kdyby stála v prudkém větru. S námahou, chroptíc, krok za krokem šla dál. Přese vše šla.
Geralt zneklidněl. Nečekal sice, že by tak prosté Znamení dokázalo strigu úplně znehybnět, jenže také nečekal, že bestie odpor překoná tak snadno. Nedokázal Znamení držet příliš dlouho, bylo to příliš vyčerpávající a striga před sebou měla ne více než deset kroků. Prudce Znamení sejmul a uskočil. Přesně jak čekal, přeběhla zaskočená striga dopředu, ztratila rovnováhu, upadla, sklouzla po podlaze a spadla po schodišti do zejícího otvoru krypty. Zezdola se ozvalo její zuřivé zavytí.
Aby získal čas, skočil Geralt na ochoz schodiště. Neurazil ještě ani polovinu dráhy, když striga vyrazila z krypty, uhánějíc jako velký černý pavouk. Zaklínač počkal, až za ním vyběhne na schody, vyšvihl se na zábradlí a skočil dolů. Striga na schodišti se otočila, odrazila se a rozletěla se za ním neuvěřitelným, více než desetimetrovým skokem. Teď už se jeho piruetami nedala tak snadno oklamat - dvakrát svými drápy poznamenala Rivovu kazajku. Odmrštil ji ale novým, silným úderem stříbrnými trny. Striga zaváhala. Víc a víc rozzuřený Geralt se zapotácel a mohutným kopancem do boku srazil bestii k zemi.
Zařvala silněji než kdy předtím. Až ze stropu začala padat omítka.
Potom se zvedla. Třásla se v neovladatelném vzteku a touze po krvi. Geralt čekal. Tasil meč, opisoval jím ve vzduchu kruhy, postupoval, kroužil kolem ní, jen dával pozor, aby mečem nehýbal v rytmu a tempu svých kroků. Neskočila. Přibližovala se pomalu a pozorně sledovala zářivý stín čepele. Geralt se najedno zastavil a ztuhl. Znejistělá striga se zastavila také. Zaklínač ostřím opsal půlkruh a udělal krok směrem k ní. Pak další. A pak, s roztočeným mečen nad hlavou, skočil.
Striga se schoulená snažila dostat z jeho dosahu. Ale Geralt byl blízko a v ruce se mu leskla zbraň. Oči mu zlověstně plály, ze semknutých rtů vyrazil chraptivý výkřik. Striga musela opět ustoupit, tlačena silou soustředěné nenávisti, zuřivosti a násilí vyzařující z útočícího člověka. Tlak na ni dorážel ve vlnách, vnikal jí do mozku a vnitřností. Až k bolesti zasažena dosud neznámým pocitem roztřeseně a tence vyjekla, otočila se na místě a dala se na bláznivý útěk do temného bludiště zámeckých chodeb.
Roztřesený Geralt zůstal stát uprostřed sálu. Byl sám. Trvalo to dlouho, říkal si, než ten tanec na okraji propasti, ten bláznivý, příšerný válečný tanec přinesl očekávaný výsledek, než dosáhl psychické jednoty s nepřítele a dostal se k základům soustředěné vůle, přeplňující nitro strigy. Zlé, chorobné vůle, z jejíž pomocí se striga zrodila. Zachvěl se, když si připomněl okamžik, v němž zachytil náboj zla, aby jej pak jako zrcadlo odrazil na nestvůru. Ještě nikdy se nesetkal s takovou koncentrací nenávisti a vražedné zuřivosti - ani u bazilišků, kteří se v tomto ohledu těšili té nejhorší pověsti.
Tím líp, napadlo jej, když šel ke vchodu do krypty, černajícímu se v podlaze jako obrovská kaluž. Tím líp, tím silnější ránu striga dostala. Bude mít víc času na další věci. Než se striga otřese z šoku. Zaklínač pochyboval, že by něco takového dokázal znovu. Účinek elixírů slábl a úsvit byl ještě daleko. Striga se do krypty nesmí dostat před jitřenkou, jinak by celá jeho dosavadní námaha byla zbytečná.
Sestoupil dolů. Krypta nebyla velká, byly v ní jen tři mohutné sarkofágy. Hned první u vchodu měl odsunuté víko. Geralt vytáhl třetí flákónek, rychle jej vypil a ponořil se do rakve, která byla, jak ostatně čekal, dvojitá - pro matku a dceru.
Víko zasunul teprve tehdy, když seshora zaslechl řev. Lehl si naznak vedle mumifikovaných ostatků Addy, na desku zevnitř nakreslil znamení Yrden. Na prsa si položil meč a malé přesýpací hodiny, naplněné fosforeskujícím pískem. Pak zkřížil ruce. Teď už výkřiky strigy neslyšel. Přestal slyšet cokoli, protože vraní oko a vlaštovičník začaly účinkovat.

IX.

Když otevřel oči, byl písek v hodinách už úplně přesypaný, což znamenalo, že letargie byla delší než bylo třeba. Nastražil uši - neslyšel nic. Jeho smysly už pracovaly normálně. Uchopil meč do ruky, dlaní přejel po víku sarkofágu, zabručel zaříkadlo a pak desku lehce odsunul na několik palců. Ticho.
Odsunul víko ještě víc, posadil se - zbraň držel pohotově - a vystrčil ven hlavu. V kryptě byla tma, ale zaklínač věděl, že venku už svítá. Vykřesal oheň, zapálil malou lampičku a zvedl ji. Na zdech se objevily podivné stíny. Nikde nic.
Vyhrabal se ze sarkofágu. Byl celý obolavělý, ztuhlý a prochladlý. Pak ji spatřil. Ležela naznak u sarkofágu, nahá a v bezvědomí.
Byla spíš škaredá. Štíhlounká, s malými hrotitými prsy, špinavá. Světlé rusé vlasy měla skoro až do pasu. Postavil lampičku na desku, přilehl k ní a sklonil se. Ústa měla bledá, na lícní kosti velikou modřinu, památku na jeho úder. Svlékl si rukavice, odložil meč a bez okolků jí zvedl ret. Zuby měla normální. Sáhl po její ruce, zakryté rozcuchanými vlasy. Než nahmatal dlaň, spatřil otevřené oči. Pozdě.
Sekla jej drápy do krku. Zaťala hluboko, jeho krev jí zbrotila tvář. Zavyla a druhou rukou mu sekla po očích. Svalil se na ni, chytil ji za obě zápěstí a přitiskl dívku k podlaze. Cvakla, teď už krátkými zuby, před jeho tváří. Udeřil ji čelem do obličeje a stiskl co nejvíc mohl. Neměla už dřívější sílu, jen se pod ním svíjela, vyla a vyplivovala krev - jeho krev - která jí zalévala tvář. Silně krvácel. Neměl čas. Zaklel a citelně ji kousl do krku pod uchem, zakousl se a držel tak dlouho, dokud se nelidské vytí nezměnilo v tichý nemohoucí křik a pak v přidušené vzlykání - pláč čtrnáctileté dívenky, jíž někdo ubližuje.
Když se přestala hýbat, pustil ji, zvedl se na kolena, vytrhl z kapsy na rukávu kus látky a přiložil ji ke krku. Nahmatal meč, přiložil jej omdlelé dívce na hrdlo a sklonil se nad její dlaní. Nehty měla špinavé, polámané, zkrvavené, ale... normální. Naprosto normální.
Těžce se zvedl. Vchodem do krypty se vlévalo lepkavě mokré šero úsvitu. Vykročil ke schodům, ale zachvěl se a těžce usedl na podlahu. Krev prosakující zkrvaveným plátnem mu po ruce stékala do rukávu. Rozepnul kazajku, roztrhl košili, páral a trhal cáry a vázal si je kolem krku. Bylo mu jasné, že nemá moc času, že co nevidět omdlí...
Stihl to. A omdlel.
Ve Wyzimě, za jezerem, potřetí zakokrhal kohout s načepýřeným peřím.

X.

Uviděl bílé zdi a hrázděný strop komnaty nad strážnicí. Pohnul hlavou, ale bolestí se stáhl a zasténal. Krk měl silně, dobře a odborně ovázaný.
"Lež, čaroději," řekl Velerad. "Lež a nehýbej se."
"Můj... meč..."
Velerad zakroutil hlavou.
"No jo, no jo. Ten tvůj stříbrný zaklínačský meč je samozřejmě to nejdůležitější. Je tady, neboj. Meč i kufřík. A tři tisíce orenů. Jo, jo. Nic nemluv. To já jsem starý hlupák a ty moudrý zaklínač. Foltest to opakuje celé dva dny."
"Dva..."
"Jasně. Dva dny. Pěkně ti ten krk zřídila. Bylo vidět všechno, co tam uvnitř máš. Ztratil jsi moc krve. Ještě štěstí, že jsme do krypty běželi hned po třetím zakokrhání. Ve Wyzimě tu noc stejně nikdo nespal. Nešlo to. Dělali jste tam strašný kravál. Neunavuju tě?"
"Prin... cezna?"
"Princezna, co, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí. A čůrá do postele. Ale Foltest říká, že se to spraví. Doufám, že ne k horšímu, co, Geralte?"
Zaklínač zavřel oči.
"No dobře, vždyť já už jdu." Velerad vstal. "Jen odpočívej. Geralte? Než půjdu, řekni mi - proč jsi ji chtěl zakousnout? He - Geralte?"
Zaklínač spal.


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 11:41:56 | #251

Proti zaklinacovi nic nemam, ty pribehy uplne neznam, ale prisel jsem s tim do styku, protoze jsem hral zaklinace 3 divoky hon jen tak mimochodem docela dobra hra, to jsem trochu pochopil o co se jedna, ackoliv to neni stejny jako cely ten pribeh ve forme knizni podoby, tak jako zabava se to osvedcilo.


(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 10:33:04 | #253

Já hrál jedničku a dvojku, jedničku jsem dohrál, ta byla perfektně namluvená i českým dabingem, dvojka je rozsáhlá a do trojky se právě nechci pouštět, abych si nezmrvil děj. Povídky jsou nejlepší, alespoň podle mne ty nejstarší, neb jsou na motivy původních pohádek...jen s drastičtějším koncem resp. realističtějším *809* Například povídka Menší zlo, je podle původní pohádky o sněhurce a sedmi trpaslících atd. Od té doby, co je tam moc Yeneffer, kterou nesnáším, tak je to takový moc zaláskovaný a to už není ono *34678*


(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 11:21:53 | #254

Ja tu trojku divoky hon hral na konzoli a tam dabing v cestine neni, ale jsou tam ceske titulky a cesky menu, dabing se muze nastavit na polstinu, to je pribuzny jazyk a da se tomu docela rozumet. Ten jejich romanek nebo laska mi nevadi, protoze je to neco jineho trochu a ozivuje to ten dej i kdyz to neni uplne nejak zazivne, protoze je to vetsinou o tech bojich a o tom putovani v te hre. Jsou dobry ty datadisky k ty trojce, ty jsem si zahral taky, srdce z kamene a o vine a krvi. Jenom je blby, ze jak se vsechno dohraje, tak uz tam neni co delat v te hre, protoze pak uz se nespawnujou ani nejaky nepratele, ktery by se dalo rezat jako je to ve Skyrimu treba. :D Nejvic zajimava postava je ten zrcadelnik, ktery je v podstate skryty demon.


(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 12:12:28 | #256
trojka a dvojka mají podobný bojový už schopný systém, to byla jediná velká slabina jedničky, právě ten systém bojů, rovněž se mi líbily vymakaná Intra u celé této trilogie...jedna za všechny

(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 13:26:49 | #258
ještě z jedničky
&t=3s v češtině

(Karma: n/a)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 16:54:11 | #261

Chapu a pekny trailery. Co na me zapusobilo ve trojce jsou taky ty odporne zakerne carodejnice a jejich krvavy nechutarny. :D Trailer sem ale asi radsi davat nebudu, protoze se to uplne nehodi. :D Ale dam sem jiny trailer se zrcadelnikem. Muze mit dva ruzne konce v zavislosti na rozhodnuti, ja ho treba zahranil. :D


(Karma: 355)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
15.07.19 10:17:27 | #262

to je právě také to, co se mi líbilo...různé řešení a různé podle toho konce, tak to funguje už i od jedničky, proto, když to člověk hraje třeba podruhé, nemusí to být totéž
*34678*