Rozcestník >> Kultura a umění >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 8336x
Příspěvků:
164

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Evangelium
05.08.19 15:35:22 | #283

Ve světle pochodní, průvody jdou a v blátě života, všichni ti lžou,
tahle noc končí a přichází den, už padají hvězdy a tak si něco přej.
Tak jako měsíc oheň a kříž, astrální cestovatel prolomil svou mříž,
zeptej se bohů, kde je cesta ven. My žehnali noci a prokleli den.
Znám tvé slzy, zklamání a bol, na zdraví ďáblovi sklenky pak zvou,
láska je slepá a vášeň je pryč, upírské verše a co bys chtěla víc,
dokaž mi lásku, dej mi svou oběť, na trůně bolesti budeš se hřát,
na těle ucítíš krvavý dotek a Nosferatu pozvedne svou tvář.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
Astrální dvojník vrací se zpět, z dalekých výprav a tajemných cest,
on viděl peklo, budoucnost a ráj, novodobý čaroděj, Nostradamus sám.
Jsem anděl temnot a noc to je můj ráj, slyším tou bolest, tu přijmu jako dar,
upírské verše a co bys chtěla víc, vždyť vlci moje jméno vijou na měsíc.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.
A uvnitř duše pláčeš tak sama, nevidíš důvod na co čekat dál,
v hluboké noci jsi jitřenka nová a Nosferatu vyslyšel tvůj pláč.
Odlož svůj nářek a přijmi temnot dar, ... se život rodí dál,
vůně je mocná a z ní upleť silný bič, chtěj ať vlci tvoje jméno vijou na měsíc.
To je ta víra vláda a moc, znamení černá temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um, Nosferatu přináší své evangelium.
To je ta víra vláda a moc, magie černá temná jak noc,
kde je tvá síla, v srdci se směj a pentagram vlkodlaka na kůži si dej.

To je ta víra vláda a moc, evangelium, evangelium, evangelium, ...


376
n/a

| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v…
05.08.19 14:33:07 | #282

376
n/a

| Předmět: Zahrada - H.P.Lovecraft
05.08.19 09:42:50 | #281

Tu starou, starou zahradu tak často vidím v snách,

v ní jarní slunce tancuje si ve světelných hrách.

Však přesto krásné květiny svou barvu mění v šeď

a jako dávné vzpomínky se rozpadá tu zeď.

Zde břečťan všechno ovíjí a všude vlhký mech,

a zpustlý altán nabízí jen temný chlad v svých zdech.

Kol cestiček pár keříků sic hledá čerstvý vzduch,

však kolkolem se prostírá jen mrtvých věcí puch.

Tu v absolutním tichu plyne osaměle čas,

zde echo nikdy nenavrátí z dáli něčí hlas.

Když procházím se tiše tady, marně vzpomínám,

jak dlouho tuto zahradu tak důvěrně už znám.

Vím jenom, že šlo o dobu, co dávno ji vzal ďas,

však temná šeď té zahrady mi navrací ten čas.

Tu žal mne ihned přepadne a začínám se chvět:

ta zahrada je srdce mé, můj život mrtvý květ.


376
n/a

| Předmět: Páteční Š+G č.7
02.08.19 09:49:47 | #280

Dožínky v naší obci
Naše obec, malebně rozprostřená v úrodném Polabí, honosí se slávou tradičních dožínek již od dob Marie Terezie. Leč poslední dobou výnos z hektaru začal povážlivě klesat a sklizeň zrna kolísala. Agronom to sváděl na podzemní jaderné výbuch v Nevadě a při schůzích dával kolovat protestní petici s textem: Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě výnos vázne. Staří sedláci však opovážlivě tvrdili, že nedostatek hnojiva působí na naši úrodu mnohem hůře než Amerikánovy výstřelky, a dokonce agronoma obvinili, že jeho nápad pobít dobytek, aby se ušetřila píce, byla neuváženost. "Máme přeci ještě jednu krávu," bránil se agronom. "Ano," pravili staříci, "ta ovšem nestačí pohnojit 54 hektarů a ještě denně nadojit 100 litrů, aby splnila náš čestný závazek." Tyto okolnosti i to, že sklizeň obilnin se poslední léta podobala spíše houbaření a od klasu ke klasu jsi v mlze netrefil, nás vedly k tomu, abychom netrvali tvrdohlavě na tradicích buržoazního zemědělství a slavili dožínky jednou za pět let, až nastřádáme úrodu.

Letos tedy nastal kýžený pátý rok. Již přípravy naznačily, že letošní oslavy budou mohutnější než kdy jindy a co do velkoleposti nezůstanou za manifestacemi Rudých gard v Pekingu. Již v lednu začali důchodci–brigádníci poponášet hnůj blíže ke studni, aby uvolnili náves a zpřístupnili tak vchod do radnice, kde byla otevřena putovní výstava Kulak–žrout. Z věže kostela sundal pokrokově smýšlející farář kříž a nahradil ho bohatým snopem pšenky, abychom měli stále na očích výsledky své pětileté práce. V každé chalupě se peklo, smažilo, prkenné podlahy se smály bělobou a čerstvé vápno usadilo se na zdech. V předvečer slavnosti, přesně v 19.00, zapnul předseda místní rozhlas a posluha Jóna se tudíž rozběhl od chalupy k chalupě a trychtýřem všude oznamoval, že u příležitosti dožínek přijede divadlo z města a na návsi bude sehráno fotbalové utkání mužstva vesnice se silným oddílem žáků TJ Tuchoměřice. Slavnost pak bude zakončena nevídaným cvičením požárního sboru, při kterém bude poprvé v dějinách obce použito místo kbelíků ruční stříkačky s překvapujícím účinkem. Pak šla v rozhlase až do 10 hodin hudba. A tak se pomocí techniky dověděla o průběhu dožínek celá obec až na chalupy na Hadím vrchu, kde rozhlas ještě nebyl zaveden, protože dýchavičný Jóna nevyběhl kopec.

Druhého dne ráno se vesnice probudila do zářivého dne. Pionýři stáli čestnou stráž u drahého kombajnu, který byl stále jako nový , protože se ho na našich polích nedalo užít. V domově důchodců se na společné besedě od 5.00 ráno vzpomínalo s hněvem, jak v roce 1906 zlý statkář Brůna přerazil bič o svého čeledína. Pak se důchodci seřadili do průvodu - a obešli zahradu bývalého zámku, aby se na vlastní oči přesvědčili, že zemědělská šlechta je už dávno pryč. I na jiných místech vesnice se rozběhly besedy se zasloužilými bojovníky za svobodné zrno. Na schůzi v hospodě U Kotoučů vzpomněli obyvatelé na seržanta Trofima, který ve čtyřicátém pátém roce přenesl svůj tank přes pole na ramenou, aby neponičil úrodu. Také jsme se slzou v oku vzpomenuli památky prvního předsedy družstva Aloise Kouly, který již na první pokus zázračně rozeznal pšenici od jetele. Při besedách se nezapomnělo ani na legendárního pasáka ovcí Jana Patejdla, který zachránil svěřené stádo před vlky tím, že se sám nechal smečkou sežrat, za což mu pak byla udělena peněžitá odměna ve výši 40,- korun.

Ale i současnost obce skrývala své talenty, a tak dožínkové dopoledne se stalo přehlídkou družstevního umění. Traktorista Ciprian předvedl jízdu na šesti strojích současně, přičemž na jednom jel a ostatní ovládal vůlí. Zootechnik Bouberle pak zarecitoval vlastní báseň o poli tohoto znění:

Ondy jsem se o holi
belhal po našem poli,
napadla mě myšlenka,
zdali ví má panenka,
že je to jiné dnes,
když tu není kulak pes.
A zase jsem se o holi
odbelhal do stodoly.

Báseň měla velký úspěch, a proto Bouberle přidal ještě jednu, o lásce dojičky a námořníka, kterého bouře zahnala na vesnický rybník. K polednímu přijelo ohlášené divadlo z města. Profesionální soubor, který se skládal ze dvou žen a jednoho muže, pro nás připravil historickou hru Bitva u Lipan aneb 6000 mrtvých. Byla to velkolepá podívaná na fantastické výkony herců, z nichž každý hrál nejméně deset postav. Zvláště muž, který hrál polní vojsko i panskou jednotu, nepolevil celé tři hodiny v tempu. Chvíli útočil, chvíli bránil, chvíli chroptěl, chvíli jásal a nakonec se udeřil o vůz a padl. Všichni jsme plakali, ale on se jako zázrakem zvedl a řekl: "Neplačte, hloupí, to byla jenom hra," a bylo zase veselo.
Dožínkový společný oběd na náměstí byl také důstojný tohoto svátku. Družstevní hejno tří slepic bylo celé vybito a snědeno i s peřím.

Odpolední fotbalové utkání jsme vyhráli po nerozhodném výsledku 13:13 losem. Spokojeni radostným průběhem dne, těšili jsme se na zlatý hřeb dožínek – cvičení spojených požárních sborů, největší od první světové války. Přesně v 16.00 hodin polil velitel cvičení Jan Voda za napjatého ticha radnici petrolejem a vyzval rodiče, aby dnes klidně půjčili dětem sirky na hraní. Stalo se tak. Příští hodinu diváci oceňovali potleskem, jak si děti hrají. V 18.30 vypadla konečně pětiletému Jiřímu Pantůčkovi sirčička z rukou a radnice vesele chytla. "Hoří, výborně," zvolal velitel. "Hoří!" a hvízdl na prsty. Z blízkých i vzdálených úkrytů se vyřítili hasiči, obklíčili neprodyšně radnici a zanotovali píseň Červená se line záře. Při šesté sloce předseda znervózněl: "Snad byste mohli začít hasit," chvěl se mu hlas. "Tenhle plamínek," zasmál se velitel, "uhasím slinou." Zase se čekalo. Plameny zachvátily druhé patro. "Haste!" ozývaly se výkřiky, když oheň začal přeskakovat na okolní chalupy. "Zbabělci," ušklíbl se náčelník, "nevěří svým hochům," a zatroubil poplach. Požárníci rozvinuli hadice a stiskli několik knoflíků. Mohutné proudy tekutiny začaly svůj zápas s ohněm. Vesnice propukla v jásot. "Ať žije náš požární sbor." Plamen radnice se však nezmenšil, naopak se spíše podobal výbuchu sopky. Nejenže okolní chalupy vzplanuly jako svíce, ale i kulturní dům za vsí se začal podobat pochodni. Velitel znervózněl a oznámil předsedovi, že končí cvičení, neboť s tímhle nechce nic mít. Požárníci odjeli směrem k městu. Vesničané se chopili tradičních kbelíků a dlouho do noci se potýkali s živlem. A tak při dožínkách přišla naše vesnice o všechno. Zemědělci rokovali na ohořelých trámech, zámožnější měli stany, o neúspěchu hasičského cvičení. Teprve po týdnu jsme se dověděli zajímavost. Jeden z hasičů zapojil čerpadlo hasicího zařízení na cisternu s benzinem, neboť chtěl, jak sám řekl na besedě s postiženými, ušetřit vodu, věren zásadě: Ani litr vody nazmar.

I když to, že vesnice lehla popelem, by se někomu mohlo zdát tragédií, bylo by nesprávné nevidět, že požár vrátil půdě plodnost. Popel důkladně pohnojil družstevní lány, takže už máme dožínky každý rok. Ať žije náš požární sbor!!!


376
n/a

| Předmět: ČERNÝ KOČÁR aneb: děs a smrt jdou ruku…
01.08.19 10:32:25 | #279

Klikatá je naše cesta,
průsmyky se proplétá.
Odjíždíme do hor z města,
kočár s námi drkotá.

Zdraví se mi kvapem hroutí,
na tuberu umírám.
To jest důvod k této pouti.
Horský vzduch prý postrádám.

Při každém mém zakašlání
žena má se křižuje.
K pánu Bohu bez ustání
modlí se a běduje.

Kéž by byl už všemu konec.
Ta ženská mne ničí jen.
Víc než ňáký Svatý Otec
ďábel mi je nakloněn.

Dávno bláto z ulic pražských
opadalo z loukotí.
Na úzkých cestách krkonošských
zříme temná zákoutí.

Myslím na svůj šílený sen,
co zdává se mi po nocích.
Noční můrou bývám zoužen,
provázen svou nemocí.

Vždy slýchám ve tmě zařehtání
i klapot podkov znatelný
a pak náhle z nenadání
zřím ten přízrak pekelný.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem.
Od kopyt jim šlehaj ohně.
Vše se pálí tím žárem.

Bez posádky, bez kočího
mlhou dlažbu halící
až do jasu měsíčního
jedou temnou ulicí... .

Pak se v hrůze budím do tmy
a má mysl zmámená
luští, co chtěj říct mi ty sny,
dumá, co to znamená.

Přijíždíme do vesnice.
Potemnělých domů pár
vítá nás a u hostince
zastavil se náš kočár.

U výčepu stojíc vítá
nás pán smrti podobný.
Vyzáblá tvář jeho skýtá
úsměv - spíš škleb chorobný.

Krčmář nás zve do pokoje,
kam vedou schody točené.
Duch ve stěnách opakuje
naše kroky znavené.

Komnata jest přepych samý,
v ní nábytek zdobený.
Rudý závěs sametový
na okně je zvlněný.

A první noc blíží se již.
Maruš se chystá k modlení,
bere velký dřevěný kříž.
Svíce září vedle ní.

Soumrak roztáh´ svůj plášť černý
nad divokou krajinou.
V temný pokoj děs příšerný
přišel noční pustinou.

Na zdech hrůzné stíny tančí
v rytmu svící plamenů.
Modlitbu má žena končí,
náhle stal se div všech dnů.

Než má paní řekla ámen,
tma spolkla vzduch světnice.
Těžko by dul ze zdi kámen,
aby sfoukl ty svíce.

V náhlé tmě rukama tápu.
Maruš křičí zděšením.
Zápalek se chvatně chápu
a tmu v světlo proměním.

Znovu se má žena modlí,
odříkává ´Otče náš´.
Znovu květy svící zvadly.
Že by přišel satanáš?

To je průvan jen a nic víc.
Říkám: "Drahá, pojď už spát!"
Ona zuby drkotajíc
příšerně se začla bát.

Napůl v mdlobách do třetice
spustila své modlení.
V tom od dveří do světnice
zahřmí mocné bušení.

Krev mi rázem ztuhla v žilách,
mráz se do zad zavrtal.
V pochybách o temných silách
řekl jsem jen: "Pojďte dál!"

Rozlétly se dvéře a v nich
démon, přízrak, či ďas stál.
"Přejete si v časech ranních
snídat zde?", ten tvor se ptal.

Ohromen jsouc z toho všeho
ne a ne se hned probrat.
Na otázku hostinského
odpovídám: "Byl bych rád."

Ulehli jsme do postele.
Maruš děsem soužená
stále k sobě něco mele.
Je téměř jak šílená.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem.
Od kopyt jim šlehaj ohně.
Vše se pálí tím žárem.

Bez posádky, bez kočího
jedou temnou ulicí.
Toho času půlnočního
je město prázdné a spící.

Mlha halící dláždění
rozvířena povozem
v tanec duchů se promění.
Rozduní se klidná zem.

Spoután řetězy beznaděje
jsem zajatcem té noci.
Kočár u mne již zastavuje.
Stojím tam bez pomoci.

Bez pomoci lidské ruky
dvéře vozu již se otvírají.
Nesouc s sebou hruzné zvuky
dech smrti a chlad mne ovívají.

Snad je tohle divý zlý sen,
obraz mojí posedlosti.
Hruzná noční můra toť jen,
však podobná skutečnosti.

Objednal jsem si už drožku
na cestu bez návratu.
Již nemám strach ani trošku.
Chci už sbohem dát světu.

Tam, kde žijí mrtvých duše,
poveze mne temnotou
chladivou jak moje kůže,
neprůzračnou slepotou.

Zas se v hrůze budím do tmy
a má mysl zmámená
luští, co chtěj říct mi ty sny,
dumá, co to znamená.

Noc se trhá, venku svítá.
Slunce v mlžné zástěře
v další jitro již mne vítá.
Kdosi buší na dvéře.

Již tak časně? - podivím se.
"Vstupte!", volám z postele.
Snídani nám krčmář nese.
Div, že čile a bděle.

Marie spí tvrdým spánkem.
Asi v noci nespala,
a tak s přišlým novým rankem
dohání, co zmeškala.

Po snídani pospíchám ven,
než se Maruš probudí.
Bez ní začal nádherný den,
duše má si lebedí.

Aspoň chvíli neuslyším
pánbíčkářské bláboly,
s nimiž Maruš moje uši
týrá tak, že rozbolí.

Vykračuji lesní cestou,
kam vede se nestarám.
Možná již mám svou smrt jistou,
zatím ještě nechátrám.

Za zatáčkou z hlubin lesních
náhle ke mne doléhá
hlomoz kol a kopyt koňských.
V tom zřím to, co rozlévá.

Pocit hrůzy po mém těle,
to, co my sny skýtají.
Čtyři černí koně směle
s černým vozem cválají.

Že by můj čas nadešel již?
Je to posel Satana?
Drožka smrti je blíž a blíž.
Dnes však není vítána.

Kéž by ještě chvíli počkal.
Dneska je tak krásný den.
Proč zrovna teď jsem ho potkal?
Proč nečeká na můj sen?

Kočí na kost vychrtlý je.
Jako Charon vypadá.
Nevnímá, nezastavuje,
míjí mne a jede dál.

Zírám, jak se kočár ztrácí
v dáli, v lesních hlubinách.
Teplo do žil se mi vrací.
Vím - to není vidina.

Do vesnice zpátky mířím
nemajíce tušení,
co tam před hostincem spatřím.
Tam jen div a zděšení.

To, co jsem dnes v lese potkal,
to, co vídám ve svých snech,
pohřební vůz tady čekal.
Ještě žiji! Proč ten spěch?

Do krčmy jsem vešel a tam
sedí kočí tajemný
se svou sklenkou docela sám.
Jeho zjev jest mrtvolný.

Potom zvím od hostinského
zříce jeho temný zrak,
že ten člověk je prý jeho
starší bratr - funebrák.

Zbytek dne zažívám muka.
Starostlivá Marie
s péčí jak o malého kluka
stále se ptá, jak mi je.

Při každém mém zakašlání
jak divá se křižuje.
K pánu Bohu bez ustání
modlí se a běduje.

A další noc blíží se již.
Maruš se chystá k modlení,
bere velký dřevěný kříž.
Svíce září vedle ní.

Opět tu je jako včera
Satanovo znamení.
Svíce zhasly, tma je z šera.
S Maruš cloumá zděšení.

Náhoda to těžko bude,
to ďas se tu schovává,
bývá se mnou vždy a všude,
na svůj čas dál vyčkává.

Konec můj se tedy blíží,
však se smrti nebojím.
Maruš se jen líbá s kříži.
O život s ní nestojím.

Maruš volá všechny svaté,
já si jí však nevšímám.
Ač je teprv po deváté,
v lóže lehám, usínám.

Les se brodí v mlze mléčné
nočním tichem obehnán,
šacen ve tmě nekonečné.
V jeho útroby jsem zván.

A zas zřím ten známý přízrak,
jenž mne málem omráčil,
náhlým zjevem zděsil můj zrak
a mlžný opar roztančil.

Čtyři zdatní černí koně
cválaj s černým kočárem,
od kopyt jim šlehaj ohně.
Zem se pálí tím žárem.

Bez kočího cestou temnou
mezi smrky blíží se.
Zastavují tu najednou
u mne v záři měsíce.

Dvéře vozu zcela sami
otvíraj se pomalu.
Van páchnoucí mrtvolami
ze vnitř dých´ mi pod šálu.

Vida náhle obraz hrůzný
vykřikl jsem úlekem.
Hostinského bratr lůzný
zírá na mne s úšklebkem.

Ještě bledší vyzáblejší
než-li bývá obvykle.
Jeho oči nejtemnější
propadlé jsou nezvykle.

Pominulo překvapení,
jímž mé tělo strnulo.
Toť již poslední znamení,
že mé žití skončilo?

Třeba si jen fantazie
s mojí myslí pohrává.
Spíš však věčná letargie
ruku svou mi podává.

Povídám mu: "Smrti Pane,
životem jsem unaven,
jedeš-li už dneska pro mne,
na cestu jsem připraven."

Jako hejno smrtihlavů
moje slova letí tmou,
v nekonečnu v černém hávu
mizí dlouhou ozvěnou.

Sotva v dáli dozněl můj hlas,
noční ticho prořízl
Marunin křik, jenž mi jak mráz
záda chladně olízl.

Otáčím se za tím hlasem.
Bílé cosi z temnoty
se stény se řítí až sem

  • letí z černé prázdnoty.

V útrobách kočáru mizí
mlžný závoj, letící,
uvnitř změněn ve triumf vizí
vrhá hrůzu smrtící.

Uvnitř vozu sedí, křičí
Maruš bílá jako sníh.
Prázdný divý zrak umrlčí
rozhořel se jako líh.

I zavřely se dvéře vozu,
napnuly se opratě.
Nad kým smrťák zvedl kosu,
když se pohly loukotě?

Než se kočár v dáli ztratil,
jak louč smolná vzplál naráz.
Ve svět bdění jsem se vrátil,
v posteli jsem ležel zas.

Čísi ruce křečovitě
tahají mne za klopu.
Zapaluji okamžitě
svící pár knot po knotu.

Mihotavé světlo skýtá
obraz smrtí přivolán.
Maruš ztuhlá neprocitá,
klečí s ústy dokořán.

Chvatný dupot. Schody duní.
Za dveřmi hlas hrobový.
Zas tu temné síly trůní,
hřmí od dveří dubových.

Do komnaty krčmář vpadl.
Stál tu náhle v okamžik.
Ptal se, když sám děsem vadl:
"Co se děje, že ten křik?"

Do jitra byl v domě rozruch.
Pro doktora poslali.
Jaký Maruš soužil neduh,
že ji mrtvou shledali?

Zemřela tak z čista-jasna.
Pohřebák už přispěchal
za svítání časně z rána,
svůj kšeft čekat nenechal.

Jak kdyby přišel ze snu mého.
Jak strašlivý smrtonoš.
Na smrtelnickou duši jeho
nevsadil bych ani groš.

Kdo jí život vysál z těla?
Byl to on, či hrůz paní,
jenž ji duši prostoupila,
když jsem mluvil ze spaní?

...Čtyři černí koně jedou
s černým vozem vesnicí,
vezou rakev s mojí ženou...
... a dul vítr skučící... .

*34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *503* 909 33809


376
n/a

| Předmět: Strach - LichKingAnathema
31.07.19 12:52:57 | #278

Bojíš se každého stínu, bojíš se tmy.
Věčně máš pocit, že sečteny jsou tvé dny.
Za sebou pořád slyšíš zvuk něčích kroků.
Stále máš pocit, že ti někdo jde po krku.

Jen sada náhod ti zatemnila mysl,
ve jménu strachu ztrácíš života smysl.
Astrální síly maj vliv na tvé pocity,
strach ze smrti tě ovládá a má tě v síti.

Že smrtka kosu zvedá, to si jen namlouváš.
Přesto tě strach zabije, marně se schováváš.
Tvá fantazie z hlubin temnot přivolá
mocného pána smrti, jemuž těžko odoláš.

Ten nekonečný strach k šílenství tě dohání,
má vliv na tvé činy, zvon smrti vyzvání.
Před falešnou smrti tváří stále utíkáš.
Nevíš, že do útrob pravé smrti pospícháš


376
n/a

| Předmět: Z hrobu povstane mstitel
30.07.19 12:24:51 | #277

Ó, svatý otče, jenž jsi na nebesích a údajně se na nás díváš shora,
Já byl tvou poslušnou ovečkou a respektoval tvé hloupé zákony dobra.
Ó, nebeský pastýři, má duše hlas tvé flétny slepě poslouchala.
Já se vždy omezoval, abych měl to, co držka kněze slibovala.
Za mou poslušnost a dobrotu dostalo se mi jen zhouby a ponížení.
Již nikdy nenastavím druhou tvář. Jen pomsta smrtí mi dá uspokojení.
Ó, ty pane hlupáků a omezenců, nikdy´s mé prosby nevyslyšel.
Nedal´s mi nic, kromě zoufalé a tlející duše – jen ty víš, kde´s ji našel.
Zdraví jsi mi hodil, jak červavou mršinu hladovým supům, když jsi ho rozdával.
Teď, když umírám, zříkám se tě. Chci žít! Seru na tvůj ráj, jenž jsi mi sliboval.

Ó, temné síly, moci pekel, žádám vás o věčné bytí na hmotné zemi.
A ať každá rána na mém těle v mžiku zmizí a ranní toho na nebi.
Za to vám budu věrně sloužit smrtí a zlem a pro vás zkázu rozsévat.
Těším se, až má krutá pomsta stihne všechny mé soky – chci krev prolévat!
Ó, síly zla! Dejte mi meč kovaný z hněvu v zuřivém ohni pekelném!
Již teď mi místo krve proudí v žilách nenávist při mém vzteku šíleném.
Ó, mocná Sekhmet, nyní při mně stůj, ať je má pomsta zcela dokonána!
Jsi tak přísně spravedlivá. Tak ovládni mou duši! Již je připravena!!
Ó, tajemný vládče pekel, neomezený pane ohně, mocný Satane!
Povolej Abaddona do vlády těla mého, až z hrobu povstane!!!


376
n/a

| Předmět: Hněv - LichKingAanathema
29.07.19 11:04:13 | #276

Vzbuď se ty pozemský červe,
otevři oči dokořán
a rozhlédni se kolem sebe,
rozhlédni se do všech stran.

Všude, kam se podíváš,
je jen špína a hniloba.
Pudem vzteku podléháš.
K ničemu je ti modlitba.

Pomoci se nedovoláš.
Za spravedlnost bojuj sám.
Radost ze svého bytí nemáš
vírou v Boha svazován.

Bůh na tebe totiž sere,
ani svět nebude jiný.
Nyní ti tvůj mozek žere
hejno larev zla z té špíny.

Nevěř klamům, nevěř lžím,
otevři bránu pekelnou.
Rozdrť boží diktaturu.
Poznej cestu smyslnou.

Proraž hlínu nad sebou
nad tvým duševním hrobem,
ukaž svoji sílu pravdy,
rozpoutej válku s nebem!

Dokaž, že zlo vládne světu,
rozbij boží zákon dobra.
Staň se dravcem, buď jak šakal
neohrožený jak kobra!

Již dlouho jsi snášel tohle zlo,
teď nadešel čas odplaty.
Tvé diktátorské Nadjá šlo
ke dnu a ovládaj tě pudy.

Tvoje smrtící nenávist
procitá jak spící sopka.
V ohni hněvu jak z bible list
shoří tvé pokory troska.

Tvé ego a nedůvěra
to bude tvůj pevný štít.
Chtíč, pomsta a nenávist
toť tvůj meč, s nímž chceš soka tít.


376
n/a

| Předmět: Páteční Š+G č.6
26.07.19 10:22:58 | #275

Čistá láska vítězí
Je to zajímavé, jak v přírodě k sobě vždy tíhnou dvojice různého pohlaví. Šneci, ještěrky, blechy, koroptve, jezevci, sloni, hranostajové, polární lišky, sovy, tchoři, veverky, kapři a lidé. Všude je tatínek a maminka, všude jsou námluvy, ostych a dobývání. Ba věru krásně tento úhlavní pud všeho tvorstva popsal Alois Jirásek v básni Ze života hmyzu. I jiní spisovatelé neuzavírají se nutkání onomu a popisující jej tak dovedně, že mráz čtenáři po zádech divně přebíhá a luzné představy honí se maně hlavou. Kupříkladu rozněcují představy tito spisovatelé: Šrámek Fráňa - Léto (str. 24-25, 121-133), Zola Emil - Nana (str.1-330), ten sprosťák, co napsal Dekameron (celá kniha), Hrabal Bohumil (velmi nemravný, na každé stánce se to dělá dvakrát), Klička Benjamín - Divočka Jaja (kap. 7, str. 124-126).

V patnácti letech jsem měl tyto knihy přečteny až třikrát. Teoreticky jsem byl tedy vzdělán v oněch choulostivých věcech důkladně a zbývalo jen nabýt náležité praxe. Nechtěl jsem ji však získat za mrzký peníz v domech, které se nazývají veřejnými a jimž noha slušného jinocha zdaleka se vyhne. Včas mě varoval otec před těmito úkryty neřesti, které sídlo své mají převážně v suterenních prostorách na předměstí, v brlozích, kde čpí pivo a líčidla ohmataných krásek a šváb trvale usadil se, aby svou přítomností dokreslil ubohost předměstí. Také jsem nechtěl kouzlo poznání promrhat v rychlosti v chladných nocích na Petříně, kde, jak jsem slyšel, chlípní důchodci triedrem do křovíček nakukují a zneužívají tak citů nás mladých ke svému povyražení. Na taneční zábavě se mi také dívku shánět nechtělo. V potu rozdychtěných těl a hlučné tančírny nacházel jsem erotiku příliž hrubou. Toužil jsem neustále po lásce čisté jako horský potůček z jara, kdy jeden druhému se odevzdá bez postranních úmyslů a po poznání chlapec i dívka odejdou radostněji pracovat do továren a polí, aby se zítra navečer znovu sešli v seníku, o píd blíže společnému štěstí. Tak jsem si představoval svou lásku. Ne v mansardě bez příslušenství, kde děvčata, nepodchycená ve Svazu mládeže, povalují se chatrně oblečena rozkošnicky na polštářích a divanech a levným alkoholem lákají chlapce do svých náručí, aby pak k ránu hodila do prasátka další minci. Kde však najít ženu čistou, nezkaženou, vzdělanou, pracovitou a půvabnou jako květ blatouchu v ranní mlze? Mé spolužačky nepřicházejí v úvahu. Jsou již všechny zadány starším pánům, kteří jim dárky a voňavky po školníkovi posílají a večer pak za město v autech je vyvážejí do míst, kam matčino oko nedohlédne a cizí bankovka s diskrétním šelestem za punčošku se vsune. Ó, jak jsou vypočítavé ty naše žákyně! I při písemkách, když nepřipraveny po prohýřené noci loudí o radu, nechávají jakoby náhodou nahlédnout v místa, kde se jejich těla liší od našich chlapeckých, rovných.

U nás v tělovýchovné jednotě už je to lepší. Ženy dnes vůbec tělocvičení opomíjejí. Ve vzpěračském oddíle, kam jsem se při cestě za láskou přihlásil, věřte nebo nevěřte, nenašel jsem jedinou cvičenku a to nehovořím o rugbistech, boxu a zápase řeckořímském, kde člověk ženu také nenajde, protože jsou to sporty cudné, až puritánské, kde výstřihem omámit člověka nelze. Zato však v plavání, tam je ženami přecpáno, že mnohdy dna bazénu nevidíš. Tam nymfy rozprostřely své sítě a více než na precizní tempa crawlu dbají na to, aby voda byla vždy průzračná a mužských diváků sdostatek. A atletika? Stejná neřest. Při skoku do výšky dívky všelicos ukazují a nazývají to horinem.

Jak jsem záviděl Romeovi Julii, Petrovi Lucii, Ruslanovi Ludmilu, Oldřichovi Boženu, jak jsem záviděl všem šťastným dvojicím! Ale čím více nad celým problémem přemýšlím, tím více seznávám, jak je u nás méně a méně Julií, Lucií, Ludmil, Božen a sousedek. Ondy jsem si myslel, že konečně tu pravou mám. Pilná byla, povoláním švadlena, s trochou fantazie i pohledná, čtení ani psaní jí nečinilo zvláštní obtíže, ale bohužel otec mi tuto známost rozmluvil. Rozdíl pěti generací se mu zdál trochu velký. Snažil jsem se otce přesvědčit, že večery s ní nebyly nikdy nudné, že leccos pamatuje. "A kdybys ji slyšel, otče," horlil jsem, "vyprávět, jak potkala Švéda na Karlově mostě za třicetileté války, sám bys ke krbu přisedl a otázky z historie položil!" Tvrdý otec však přesto sňatek nepovolil.

Dál tedy hledám svůj ideál. A nepospíchám. Věřím, že svou Julii najdu. Dobrý kamarád je prozatím lepší než žena. Vždyť nevyvztekali se dosyta Tři mušketýři, Vinetou s Old Shatterhandem, Kolben s Daňkem a Chruščov s Bulganinem? Tak vidíte.

Do té doby, než najdu žínku sobě rovnou, vystačím si s Karlem.


376
n/a

| Předmět: O sobě (zamyšlení) - LichKingAnathema
24.07.19 12:29:45 | #273

Proč cítím se jak poslední,
jak přítěž jiným na krku,
jak ten co rodinu jednou rozdělí,
srdce jim usmrtím a ne roztepu.

Cítím se jak antikrist, temna pán,
ta chyba, co jen rodin pověst kalí,
čekají na Ježíše jemuž úkol dán,
být lepší syn, než ten starý.

Jak černá ovce rodiny,
úchylka, chyba přírody,
ten patřící do té spodiny,
není divu, že jsou tu neshody.

Když mě je potřeba dobro konám,
na úkor zdraví i svého bezpečí,
bude tu někdo až konečně skonám ?
Nebo bude jen prázdné se světem loučení ?

Podrží mě někdo za ruku,
když do propasti budu padat ?
Každý má svou bezpečí záruku,
klid budou mít, až díru mi budou hrabat.


376
n/a

| Předmět: RE: O sobě (zamyšlení) -…
24.07.19 12:45:03 | #274 (1)

...těžká rána... *30258* *242*


n/a
n/a
 #273