Rozcestník >> Kultura a umění >> Společný příběh

Informace

Název: Společný příběh
Kategorie: Kultura a umění
Založil: KarelKeslly
Správci: KarelKeslly
Založeno: 26.06.2020 14:20
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 134x
Příspěvků:
4

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Společný příběh - Čtete rádi, máte fantazii a chtěli byste příběh rozvíjet spolu s autorem, ale nevíte jak ho napsat? Není nic jednoduššího, zapojte se do společného příběhu... Dám na vás! Bavte se, komunikujte, oceňujte nejlepší nápady! Vytváření příběhu na pokračování dle reakcí čitatelů (něco, jako mé večerníčky, jen s tím rozdílem, že do toho budete moci mluvit - do děje). Příběh bude publikován vždy jednou týdně.
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

Zobrazení reakcí na příspěvek #3

Zobrazit vše


| Předmět: RE: Život v životě - Kapitola 1.
26.06.20 14:22:05 | #3
Reakce na příspěvek #2

zaujalo? tak nechte unést fantazií a načrtněte nějaké pokračování... je to na vás! p.s. už se těším *3397* *34069* *29188*


122
n/a
 #2 

| Předmět: RE: RE: Život v životě - Kapitola 1.
27.06.20 09:32:39 | #4 (1)

(Nástřel možného pokračování)

„Vítej zpět...“ a Esata pohladila mého ježka.
„Co se stalo, jak to, že jsem tu? Spím snad?“ najednou jsem si to uvědomil. Nic necítím, ani dotek, jak to?
„To ne, leda bys věčný spánek považoval za sen,“ a Rod se taky usmál.
„Jsem mrtev?“
„Pro svůj svět ano… alespoň prozatím.“
„Jak… kdy… proč??? Jak prozatím?!“
„Jak už jsi pochopil, tak tu zůstávají jen silní jedinci… A ty jsi silný dost, tedy v myšlení. Je vidět, že máš skutečně čisté myšlenky, jinak bys tu nebyl. Nevrátil se na své původní místo.“
„Na jaké původní místo?“
„Sem, tady, kde jsi byl předtím.“
„To jsem si jakože odskočil do světa živých a teď jsem ve světě mrtvých?“
„Zdá se, že už víš, no dobrá, nebudeme tě trápit,“ začala vysvětlovat Esata a dodala: „Jsi ve městě mrtvých, ale má to svá specifika, je to teď poněkud odlišné, než když jsi tu byl jako živý.“
„A jak???“ byl jsem netrpělivý na odpověď.
„Žij dokud můžeš... každá věc má význam a jsou tu jisté zákonitosti, ale na to časem dojdeš sám, že ne vše je zlato, co se třpytí,“ pronesl ke mně Rod.
„Jak mám žít, když jsem vlastně mrtev???“ odpovědi se mi už nedostalo. Padl jsem opět do mdlob.
Když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici na lůžku. Studilo to. Bylo tu šero díky zataženým roletám, ale cítil jsem jak slunce pálilo do oken. Protřel jsem si oči a pomalu se rozhlédl po místnosti. Nikde nikdo, tak jsem se pokusil posadit, na sobě jsem nic neměl, jen jakýsi bílý plášť.
„Vítej hochu, už jsme mysleli, že je po tobě a ty žiješ!“ ozvalo se od vchodu. Tam stál muž v bílém, o něco menší než já, ale o to víc měl kolem pasu. Hezký tlouštík, pomyslel jsem si.
„Co to?“ odpovědi jsem se nedočkal.
Muž nadzvedl sluchátko a otočený ke mně radostně povídá: „Hej doktore, máme tu z mrtvých vstaní.“
Ani ne za tři minuty tu byl doktor. Prohlédl si mě změřil pulz a tlak, zkontroloval zorničky, prohmatal mi tělo, načež se poškrábal na hlavě. „Vskutku, žije a zdá se, že mu nic není,“ říkal kolegovi, který mezitím dorazil.
Pak se obrátil na mě a povídá: „Zkuste se projít po této čáře… I stabilita dobrá… vidíte? No prostě zázrak. Po čtyřech dech...“
„Co? Já byl čtyři dny...“ nedořekl jsem.
„Ano, čtyři dny vám už nebilo srdce… už jste byl veden na seznamu zdejší pitevny. Zítra vás měli pitvat.“
„Cože???“
„Vůbec nechápu, jak jste se mohl probrat… Jak se cítíte?“
„Skvěle.“
„Dobrá, ale ještě si vás tu necháme na pozorování.“
„Mohu poprosit o vodu a něco k snědku, mám hlad jak vlk a taky mám jaksi sucho v puse.“
„Natočte mu sklenici… a vy mladíku mi povězte, co si pamatujete jako poslední. Jídlo až později.“
Ne, nesmím říct o městě tam ve druhém světě. Nějak se z toho musím vykroutit, že si nic nepamatuji... „Procházel jsem tunelem a pak už nic nevím.“
„Takovým tím, kde bylo hodně světla, že ano?!“
„Ano, tím.“
„Zajímavé.“
„Co myslíte kolego?“
„Co by, žije a to je hlavní, ostatní je vedlejší.“
„Máte asi pravdu, to bude jeho rodina překvapená...“
„Dáte jim vědět?“ myslel jsem na mámu, ta bude šťastná, že mě vidí… a taky že ano. Dojela hnedle a objímala mě a pusinkovala a nechtěla mě pustit, jako bych byl nějaký cenný poklad. Ano, život je skutečně pokladem, to bylo mé další zjištění na této dlouhé pouti.

(nemusí to tak být, je to na vás, co chcete, aby se stalo) *29188*


122
n/a
 #3