Buď doma, nos roušku #chranimtebe - https://chranimtebe.cz/ Když nemusíte, nechoďte ven, když musíte, vemte si roušku. Pokuď roušku nemáte, můžete si ji zkusit ušít - Návod ZDE nebo na výše uvedeném odkazu.
Pokud nemáte možnost si roušku ušít, můžete zkusit jeden z těchto návodů - Rouška z trička nebo Rouška z jednorázových ručníků
Buďme k sobě ohleduplní a nepodceňujme situaci, společně to zvládneme.

Rozcestník >> Kultura a umění >> Večerníčky

Informace

Název: Večerníčky
Kategorie: Kultura a umění
Založil: KarelKeslly
Správci: KarelKeslly
Založeno: 01.04.2020 20:49
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 528x
Příspěvků:
48

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Večerníčky - To co aktuálně píšu... je to první draft, tak chyby berte prosím s rezervou. Příspěvky budou publikovány pokud možno kolem 22-23hod. Ale když nebude múza tak prostě nebudou... :D hihihi. Samo sebou je tu prostor pro diskuzi i vaši vlastní tvorbu na pokračování :)
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 7. Není úniku
před 3 hodinami | #51

„Edgare, no tak, proberte se!“ slyšel jsem jakoby z dálky. Jen jsem rozmazaně viděl Thomase, jak se nademnou sklání. A z nenadání na mém obličeji přistála sprška vody. To mě probralo alespoň tak, že jsem mohl mluvit.
„Co, co, co se stalo?“ blekotal jsem.
„Asi ta whiska na vás byla dost silná,“ načež se Thomas uculil a poplácal mě po ramemi.
„Whiska? Jaká whiska?“ nechápal jsem.
„Ta co jsem vám nalil, ta dvacetiletá… už si vzpomínáte?“
„Vůbec nic si nepamatuji… mám v hlavě zmatek a bolí mě za týlem…“ vysoukal jsem ze sebe.
„No při tom pádu jste se pořádně praštil do hlavy. Asi máte otřes mozku. Zavolám doktora…“ a Thomas začal vyťukávat číslo.
„Jen to ne, žádní doktoři!“ najednou jsem se neuvěřitelně rychle probral. Doslova jako by do mě vjela elektřina a vyskočil jsem na nohy.
„No, dobrá, tak se hned neplašte, ale někdo by vás měl prohlédnout.“
„To počká. Řekněte mi něco, Thomasi, ale upřímně, žiju? Je tohle realita?“
„Vidím, že doktor bude třeba…“
„Ne, ne, víte, jak jsem omdlel, tak…“ a slova mi uvízla v hrdle. Co když je Thomas taky jedním z nich? Navíc androd… Co když… ani nedomyslet!
„Tak?“
„Ále nic,“ prohodil jsem ledabyle a snažil se rozhovor zahrát do autu. Moc se mi nevedlo a tak Thomas pojal podezření, že něco tajím. Ano, tajil jsem, tu druhou hrůzu. A tak jsem se rozpovídal o příběhu, kvůli kterému jsme se sešli, dál…

„Verusi, Ikaro, támhle je pevnina, po vaší levici… Tam je naše spása!“ křičel jsem na Veruse a jeho ženu.
Plavali jsme, co to šlo. Břeh byl vzdálen sotva sto metrů, ale mnohé spodní proud odnesl na širé moře. Kdo ví, třeba se zachránili a unikli tak strašlivé smrti, která měla ostatní potkat…

„O co přesně šlo?“ na Thomasovi bylo vidět, že je celý netrpělivý.
„Ta pevnina, kam jsme doplavali byl vlastně ostrov. Zprvu se zdálo, že nám přeje štěstí, ale při bližším ohledání jsme zjistili, že je lávového původu a taky že ano. Zanedlouho se z nedaleké hory začal valit, z postranního kráteru, proud žhavé husté lávy.“
„Panenko na nebi!“
„Ano, byli jsme v pekle a ihned to všem došlo. Láva se valila sice pomalu, ale nebylo úniku. Najednou se voda v moři začala vařit a my neměli jedinou možnost, jak se dostat pryč. Na nic nebyl čas. Teď šlo o to uniknout před tím nejhorším. Lidé se rozutekli do všech možných stran. Jen my čtyři jsme zatím pozorovali to dílo zkázy, které se k nám blížilo…“
„To mi chcete namluvit, že jste tam jen tak stáli?“ podivoval se Thomas.
„Ano i ne. Oba dva, já i Verus, jsme byli zkušení zálesáci. Ale tohle jsme ještě nezažili, kdo by taky ano. V první chvíli chtěla Ikara vyrazit také a dát se na útěk, ale Verus ji stačil chytit za ruku a už ji nepustil. To bylo prozatím její štěstí. V podstatě jen prodloužil o několik minut její život. Bylo to skoro zbytečné, ale to jsme nevěděli. Snažil jsem si vzpomenout, jak pevnina vypadala z dálky. Věděl jsem, že je tam jakási zátoka. Tak jsme se nakonec rozhodli, že se tam vypravíme. Protože tam bylo ono nebezpečí lávy nejmenší. Vědět, že se z nich nevrátí už nikdo, tak rovnou do té lávy skočím a nebudu se ohlížet na nic…“
„Nevrátí? Proč? Co se stalo?“ vyptával se Thomas.
„Dali jsme se do běhu. Bylo otázkou času, kdy nás láva dožene a tak se taky i stalo. Byli jsme jen asi dvacet metrů od zátoky, když jsme narazili na lávový proud. Ostatní už láva sežehla, slyšeli jsme jejich výkřiky, ale nedalo se nic dělat. A nás zbylé čekal podobný osud…“

„Verusi, tudy se jít nedá, jsme odříznuti. Za chvíli nás dožene hlavní proud!“ křičel jsem na Veruse, který se snažil přiblížit k proudu a rukou testoval, jak je ta láva moc horká, zda by se dala přeskočit.
„Tudy nemůžeme, je to moc horké… Co druhá strana?“

„Tam tudy to šlo?“ vyptával se Thomas.
„Ani jsem nestačil odpovědět, když se pod námi zatřásla zem a něco v ní zadunělo. Vypadalo to, že sopka každou chvíli musí bouchnout. To už by bylo po nás veta stoprocentně. Kdysi jsem se o sopky zajímal, protože se mi o nich neustále zdálo a tak jsem věděl, že by nás i pouhý popílek sežehl, ani bychom nemrkli. A když ne popílek tak následně žhavá tryskající láva… Nebyl čas uvažovat. Museli jsme z dosahu. A východiskem byla právě ta zátoka. Na druhé straně byla ztuhlá krusta z dříve protékající lávy. Zkusil jsem na ni opatrně šlápnout. Nic. Držela, ale bylo mi divně, protože jsem cítil, jak se pod ní cosi pohybuje…“
„Tekla pod ní láva, že ano?!“
„Přesně tak, ta krusta byla dost silná, aby se na našlápnutí nepropadla. Tak jsme to zkusili. Prvně já. Pomalými kroky jsem našlapoval až se dostal na pevnou zem. Po mě šla Helen. Těžko říct, co se vlastně stalo a proč. Sotva došlápla na pravou nohu, tak se krusta prolomila a ona se propadla přímo do toho pekla. Bože…“ sotva jsem to dopověděl, tak mi vytryskly slzy. Nebyl jsem dalších deset minut schopný slova. Thomas mi nalil vodu a pokoušel se mě uklidnit. Ruce i nohy se mi při tom pomyšlení na tu hrůzu znova začaly třást jako tehdy… Sotva mě Thomas uklidnil, tak jsem začal vzpomínat dál.
„To muselo být pro vás hrozné!“
„Ano, bylo… vykřikl jsem jen: Helén, né! - to bylo poslední, co asi slyšela. Pak si ji vzal spodní proud lávy. Verus to chtěl přeskočit, ale neuvědomil si, že když plnou vahou dopadne rovnýma nohama na tu lávovou krustu, tak se to s ním musí jisto jistě prolomit. A taky že ano. Ikara nebyla schopná slova, ani pohybu. Stála tam a v očích smrt, jak se na ni láva valila. Taky neunikla. Bylo mi vedro od lávy a tak jsem musel chtíc nechtíc ustoupit. Měl jsem sto chutí skočit za nimi, ale cosi mi říkalo, ať ještě chvíli počkám a rozhodnu se pak, jen co se uklidním. Uklidním... Dá se člověk vůbec v takovéto situaci uklidnit?“


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 6. Bez možnosti
26.05.20 21:19:42 | #49

Bez možnosti

Pomalu a dlouze jsem se napil podané whisky. Chvíli ji na oko znalecky převaloval v ústech a pak polkl…
„Fů, ta píše!“ a trochu jsem si odkašlal, ale ve skutečnosti mě bylo zle. Hlava se mi motala a moje myšlenky se rázem rozvířily.
„To víte, Edgare, slabá není,“ pravil Thomas. „Kupuji ji od jednoho známého.“
„Tak mu vy… řiď… te…“ a už jsem to nedopověděl. Upadl jsem do mdlob a zase se mi zdál sen, nebo to snad byla realita?

„Proboha, co jste mu to dali?“
„Adrenalin…“
„Vždyť zemře, už teď má tep dvěstepadesát za minutu, to jeho srdce nemůže vydržet!“
„Musíme to z něj dostat a když ne z něj, tak od někoho dalšího.“
„Zešílel jste?“
„Co je nám po něm. Stejně už má podepsaný rozsudek smrti.“
„Tohle nedovolím!“
„Vy jste tu malý pán,“ a odstrčil ho. „Jedeme dál!“ načež mu ochranka spoutala ruce a on mohl jen přihlížet této nechutné scéně.
„Tři sta… tři sta padesát… jsme na čtyřech stech miliampérech!“ odpovídal pomocník.
„Vy nejste lidi, vždyť se usmaží! Pusťte mě nebo…“ a vytrhl se ochráncům. Podařilo se mu jednoho rukama omráčit, ale druhý ho pendrekem trefil do břicha. Bolelo to hodně. Zapotácel se a zhroutil se k zemi.
„Odveďte pryč tu zdechlinu. Už ho tu nepotřebujeme,“ zavelel důstojník.
Byl bez šance. Původně u toho chtěl být, ale teď by nejraději nebyl. To nebyli lidi, to byly nestvůry. Vše už vnímal jen jako z dálky. Ale pak najednou zaslechl výkřik a světlo potemnělo. Už to má za sebou, pomyslel si.
Netrvalo to dlouho a přišel na řadu další… A on opět u toho asistoval. Nepamatoval si nic, ani co proběhlo před pár hodinami v této místnosti, ani jak se sem dostal. Jen tu teď stál a pozoroval měřák.
„Začneme na deseti, to ani nepozná… Vše zapojeno?“
„Ano, můžeme.“
„Dobře tak jedem!“ a začalo to nanovo…
Chvíli se nedělo nic, jen bylo slyšet bzučení agregátu, jak dodával proud.
„Zvyšte na dvacet…“
Prsty na rukou muže se začaly maličko chvět. Přidali dalších deset.
„Fíha, třicet! To je rekord. To ještě nikdo nepřežil. A teď opatrně…“ zavelel. Důstojník ho zpovzdálí pozoroval. Ani nevěděl, že opět bude svědkem něčeho neslýchaného.
„Doktore! Prsty!“ upozornil pomocník.
„Musíme mu do dlaní dát kus dřeva, jinak si je rozedře. Vypněte to!“
„Ne! Jeďte dál. Musíme to z něj dostat!“ zavelel důstojník a stiskl mu rameno tak, aby bylo poznat, že je to buď on nebo ten nebožák.
„Copak vám na něm nezáleží?“ obořil se na něj.
„Věděl, co bude. Viděl to už.“
„Jakže? Vy už jste to s někým zkoušeli?“
„Ano a vy jste byl u toho…“
„To není možné, tohle bych nedovolil!“
„Ale dovolil…“ a vytáhl paprskomet z pouzdra a dal mu jej k hlavě.
„Aha… už tomu rozumím… dobrá, ať je po vašem. Jedeme dál…“ nechtělo se mu, věděl, že tento člověk se asi před ničím nezastaví. Kam až zajde? A kam zajde on?
„… čtyřicet dva…“ hlásil pomocník.
„Nemáme čas! Zvyšte rovnou na padesát!“ opět se vložil důstojník.
„Jakže?! Vždyť ho zabijete!“
„Ale ne, on to vydrží…“
„Dobrá, ale píchněte mu sedativa, tohle bude hodně bolet…“ nemohl dělat nic, jen se starat, aby přežil. Co taky s pistolí u spánku?
„Vidíte, že to jde,“ a důstojník se zaculil.
„Zvíře!“
„Ale, no ták. Jste jím sám a ani o tom nevíte,“ a dal se do smíchu. Byl to takový ten vražedný popudlivý smích, spíš výsměch než-li smích.
Už mu to začínalo docházet. Museli mu vymazat mozek, ale jak teď z toho ven? Musí si teď dát velký pozor na to, jak bude mluvit. Snažil se přijít na to, jak to udělali, ale nepřišel na nic. Asi nějaký tajný projekt, jako tento. Čert, aby to. Do čeho ses to, Edgare, namočil?


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 5. Android
25.05.20 21:25:47 | #48

„Cesta byla pohodlná, až na pár vln, co se překotili přes člun, ale to nebylo nejhorší. Nejhorší byl onen cíl, kam jsme pluli, ale v tu dobu o tom nikdo z nás neměl ani tušení… Před cestou jsme se ještě najedli a hned tvrdě usnuli. Asi nám něco namíchali do jídla. Ale já ne. Mám alergie na sedativa a tak jsem vše vyzvracel, proto uspávací prostředek u mě působil jen krátce. Jinak všichni tvrdě spali. Probudil jsem se až, když jsme byli poblíž pevnině. Po očku jsem sledoval lodivoda, a jak se loď pere s vlnami…“ na chvíli jsem se odmlčel a počkal, až si Thomas vše zapíše.
„To jste nic neudělal?“
„Čekal jsem na příhodný okamžik, ale jak chcete někoho sejmout, když musíte hrát spícího? Až za pár hodin přišla moje chvíle, ale bylo už pozdě. Člun narazil na útes a všichni jsme najednou byli ve vodě. To probralo skoro všechny...“
„Takže ten uspávací prostředek nebyl tak silný, nebo ano?“
„Nejsem si jist, důležité bylo dostat se na břeh, který byl vzdálen asi sto metrů.“
„Takže jste doplavali na něj a co bylo dál?“ vyzvídal Thomas.
„No, doplavat na něj bylo celkem obtížné, už kvůli silnému spodnímu proudu, který některé odnesl na volné moře. Shodou okolností i našeho lodivoda...“
„Moment! Narazili jste do útesu, ale přesto jste museli doplavat sto metrů na břeh? Tomu nerozumím,“ přerušil mě Thomas.
„Víte, Thomasi, ten útes byla vlastně jen taková malá strmá skála, takže se na ni nedalo vystoupit… proto to plavání na ostrov.“
„Aha, už tomu rozumím, já se jen bál, Edgare, že se vám to popletlo.“
„Thomasi, na tu hrůzu nejde zapomenout...“
Vstal jsem ze židle a popošel jsem směrem k oknu a zadíval jsme se kamsi do dáli… k obzoru… ten pohled mi připomněl naše ztroskotání. Taky jsem se tenkrát tak díval k obzoru. Z ničeho nic mi zalesklo oko a slza mi stékla po tváři… Helen… už ji nikdy neuvidím…
„Dáme si pauzu, Edgare?“
„Vcelku ji uvítám, musím si to setřídit. A taky nabrat síly.“
„Dobře, skočím pro hamburgr a něco k tomu. Jistě vám už vyhládlo.“
„Jste laskav, Thomasi, ale mě stačí jen něco malého, mám žaludek jak na vodě.“

Jakmile Thomas odešel, tak jsem zapadl znova do křesla a usnu. Zdálo se mi o Helen…
„Miláčku,“ obrátila se na mě a já uviděl, jak se jí lesknou oči radostí. „Co si takhle vyjet za město na piknik? Víš, tam k tomu lesíku u rybníka, jak jsme byli před rokem…“
„Jo, to by šlo. Stejně nemám co na práci a taky budu rád, když z města vypadnu,“ prohodil jsem jen tak ledabyle, ale po očku sledoval, jak to vezme.
„Trápí tě snad něco?“
„Ále, moc práce, však to znáš. Máme v ústavu nového mladíka a tak ho zaučuji.“
„To nebude tak horké, uvidíš. Jistě se osvědčí,“ prohodila ke mě a pohladila mě po vousech.
„O to ani tak nejde, ale do všeho strká nos. Mám takový pocit, jako by tam byl nastrčený a má nás kontrolovat,“ načež jsem se podrbal na bradě a zamyslel se zrovna nad tím co jsem řekl. Teprve teď mi to došlo. No, jo. Je to fízl a chce někoho čapnout! Nejspíš mě!!! Ježkovy oči. A začal jsem v paměti pátrat, co jsem mu vlastně všechno ukázal a jak jsem mluvil. Kontrola sice byla na denním pořádku, ale tohle bylo jiné, ještě k nám nikoho nenasadili, jen jsme podávali podrobné výkazy své práce a vždy jednou za čas šli na kobereček k nadřízeným a na psychotesty. Stačila malá odchylka, nepatrné zaváhání, drobná nepozornost a po člověku se slehla zem. Takto sebrali mého dřívějšího kolegu, se kterým jsem pracoval na tom projektu od začátku. Prořekl se a už ho nikdy nikdo neviděl. A pak mi tam nasadili tady tohoto „nováčka“… Pěkný nováček… krysa to byla… Přistihl jsem se, že si to chladnokrevně uvědomuji…
„Tak buď opatrný, víš, že zprotivit se nadřízeným rovná se vyhazov a my teď musíme splácet byt. Nehledě na to, že už bych si přála, aby jsme dostali to povolení,“ a zasnila se, jaké to asi bude, až budou mít malé.
Viděl jsem, jak se blaženě usmívá a nechal ji při tom. Netřeba vířit vzduch. Měl jsem ji moc rád, ale věděl jsem, že dřív, jak za pět let povolení nedostanu a tak jsem ji neustále udržoval v naději, že už to konečně bude. „Neboj se Helen, jistě to bude brzy, věřím tomu. Zrovna včera jsme dokončili kus práce na tom projektu a tak si myslím, že z toho něco kápne.“
„Myslíš, že nám dají příslib?“ otázala s radostí na rtech, ale ač nechtěně, tak jsem ji hned zchladil.
„To sice ne, ale jistě dostanu přidáno a kdo ví, třeba teď konečně po letech postoupím do vyšší třídy a konečně dostanu tu zlatou frčku.“ Zlatá frčka - odznak ve tvaru globu s okem uprostřed, tak se říkalo odměně za dlouholeté zásluhy ve výzkumu. Byli jí oceňováni jen nejlepší z nejlepších a z toho pak následně plynuly i další výhody.
„Myslíš, že ti ji dají jen tak?“
„Něco mi říká, že ten člověk, co ho tam nasadili mě má prověřit, jak jsem loajální k technokratům,“ a hend se mi vybavilo, že se mi dlouze, ale opravdu dlouze díval do očí, když jsem mluvil… Bylo to až s podivem, vůbec nemrkal, jen se díval. Žeby robot? Android? Nesmysl. Ti přece ještě nebyli ani vynalezeni, jen se o nich psalo, jako o možném pomocníkovi pro člověka. Že by test? Že by ho přeci jen udělali a testovali na mně? Najednou mi hlavou vířilo plno otázek a dostával jsem čím dál větší strach… „Edgare!!! Edgare!!!“ slyšel jsem jakoby z povzdálí… a pak jsem se probudil…
Thomas si právě zapaloval cigaretu a na stole vboněl burger. Hezky dozlatova propečený se spoustou zeleniny.
„Vy jste si zdříml… že… zdálo se vám něco?“ otázal se Thomas vida moje svraštěné čelo.
„Ále, o domovině, o Helen… a o… no nechme to být. Musím to něčím zapít. Nemáte tu něco silnějšího?“
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, jen se mi zdálo o… no, nechci na to myslet.“
„Tak co? Whisky nebo rum?“
„Whisky, nejlépe dvacetiletou, pokud máte,“ hehe dvacetiletou… nepil jsem ani dvanáctiletou, vlastně jsem nepil vůbec. Měl jsem chuť se ožrat, zapomenout na ten hrozný sen. Ne, nebyl to sen, to se mi jen opakovalo, co jsem prožil. Přesně a do detailu. Sakryš. Android… A najednou jsem chytl podezdření. Není Thomas také android? Není to celé jen hra? Nespím ještě? Nedělají v ústavu se mnou nějaký pokus? Jako nechtěně jsem kopl do kovové nohy stolu a pocítil bolest na palci, až mi vyhrkla slza z oka a zaúpěl jsem. „Jauvajs, čert aby do toho!“
„Nervy?“
„Ano, Thomasi, občas se mi to stane. To víte, ta hrůza z toho… mám nervy na pochodu, no,“ snažil jsem se to zamluvit a přitom jsem ho začal bedlivě pozorovat. Je to android nebo není? A především, jsem vlastně vůbec vzhůru?!


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 4. Rovník
22.05.20 22:19:10 | #46

„Konečně na svobodě! Mám radost, že už jsme z té díry venku,“ pronesla Helen ke mně.
„Taky jsem rád, už jsem myslel, že to bude náš konec,“ odvětil jsem jí.
„Taky cítíte tu vůni svobody?“ natěšeně se na mě podíval Verus.
„Já ti nevím, ale už su rád, že v té kopce už nejsme,“ a ukázal jsem prstem doprostřed paluby, kde byl poklop od podpalubí.
„To já taky, zajímalo by mě, co bude dál,“ horlivě přemýšlel Verus.
„Co by, asi nás už nechají venku a jakmile budeme u pevniny, tak nás vysadí,“ snažil jsem se o dedukci.
„Co si tu vy dva povídáte?“ Otočili jsme se. Za námi stál kapitán.
„Kapitáne, došla nám voda, dáte nám?“ pokusil jsem se změnit řeč, ale vypadalo to, že kapitán předchozí rozhovor zaslechl, neřekl však k tomu nic.
„I coby ne, vody je dostatek,“ odvětil kapitán. „A pak, dneska večer bude na horní palubě hostina. Budeme míjet rovník, tak se to musí oslavit, jak je námořnickým zvykem.“
„To je paráda, po těch dnech strávených v podpalubí mi neskutečně vyhládlo,“ řekl Verus a přátelsky se na kapitána usmál.
„Můžete nám vrátit naše věci?“ Nesměle jsem se kapitána dotázal.
„Jak je libo, pojďte se mnou. Jsou uloženy tady, pod schodištěm, taková tajná komůrka.“ Zarachotil klíč a malá dvířka se otevřela. Vešli jsme. Byl zde cítit pach zatuchliny, ale to nám starosti nedělalo, vzali jsme si každý, co bylo jeho a kapitán zas dveře zavřel. Nicméně už je nezamykal, jen zaklapl kliku. Všiml jsem si, že tam v rohu na zemi byly smotaná dlouhá lana a cosi velkého plastového. Chvíli jsem nad tím dumal, ale pak jsem to přešel.

„Víte co to bylo?“
„Dnes už ano. Byl to onen nafukovací člun, na kterém nás pak vysadili.“
„Říkal jste, že jste slavili přejetí rovníku. To by znamenalo, že jste se museli dostat až do jižních krajů za tu dobu, co jste se plavili.“
„To je pravda, ale jak je to možné sám nevím. Možná, že byl silný vítr, či nás táhla silnější loď, kdo ví.“
„Další loď? To je nesmysl, to by bylo moc nápadné a pak jistě byste něco slyšeli, nějaký hluk od lodních motorů.“
„To je pravda. Slyšeli jsme jen vlny, nic víc, ale i přesto to s námi hodně kolíbalo, takže se domnívám, že jsme asi letěli po hladině jako šíp.“
„No, dejme tomu. Dnes už na to asi těžko přijdeme, a co tedy ta hostina?“
„Bylo asi půl osmé večer, když jsme přejížděli rovník...“

Kapitán by zrovna na horní palubě a v rukách držel sextant…
„Tak a je to tu. Právě jsem na rovníku!“
„Hurááá. Zaznělo z řad námořníků. Ti, co přejížděli rovník prvně byli hozeni, v tom, co měli na sobě, do vody. Ostatní hulákali s lahvemi kořalky a tančili. I my jsme hození do vody neušli.
„Ti povím Verusi, že se mi tu začíná líbit. Konečně nějaká zábava a jak se zdá, tak kapitán má vynikající náladu,“ a ukázal jsem k můstku, kde byl.
„To je fakt, taky přejetí rovníku zažívám prvně a musím konstatovat, že je to super, voda je hezky teplá, jak do ní praží slunce,“ a Verus ze sebe oklepal poslední zbytky vody.
„Tak dámy a pánové, jste zváni na hostinu. Pojďte sem nahoru ke stolu, už je vše nachystáno...“ zval kapitán.

„Nepřijde vám to divné, že vás zval na hostinu a pak vás chtěli všechny zabít?“ otázal se mě Thomas.
„Víte, je to námořnický zvyk a námořníci jsou hodně pověrčiví. Ostatně v tu dobu jsem měl myšlenky úplně jinde a pak moje žena Helen mi dodávala sil. Tedy ne, že by něco říkala, ale jen tím, že byla u mě. Její blízkost na mé nervy působila jako balzám, i když zprvu měla pochyby. Teď si tak říkám, že jsem se radši na tu loď už neměl vracet a raději plavat dál od ní, děj se co děj...“
„Hmm… to je vskutku zajímavé, že vás uhostili, ale asi to bude jak říkáte, dobrý zvyk.“
„Tak, tak… hodovalo se a pilo dlouho do noci. Ráno celá společnost vyspávala po pitce. Nebylo divu, každý z námořníků měl v sobě minimálně litr kořalky. I my měli popito a tak jsme se vzbudili až kolem poledne. To už byl kapitán na nohou a skláněl se na můstku nad mapou.“
„Jak to víte?“
„Ále, šel jsem kolem a tak mě napadlo podívat se, kam asi tak budeme dál plout. Kapitán byl nečekaně úslužný a pozval mě do kabiny. Ukázal mi trasu, kudy jsme jeli a kde je náš cíl. Jednalo se o středně velké souostroví uprostřed oceánu. Prý, že za tři týdny budeme u cíle, když nám bude vítr přát. A tím debata o další plavbě skončila.“
„Můžete mi to na mapě ukázat, když ji donesu?“
„Klidně, ale pochybuji, že to bude to, co mi kapitán ukazoval, protože jak jsem byl vyloven z vody, po té katastrofě, tak loď ve které jsem pak jel, jela odlišným směrem, ani ne za dva dny byla u pobřeží a dál plula podle něj, jako by se nic nedělo.“
„Třeba bylo nutné jet oklikou, aby vás nikdo neviděl.“
„To spíš, aby si nikdo onu obchodní loď nespojil s tou hrůzou, co následovala.“
„To je taky fakt, ale pojďme dál.“
Nalil jsem si další sklenici vody, usrkl, odkašlal si a pokračoval ve vyprávění svého příběhu.
„Když jsme minuli rovník, tak jsme pluli ještě asi týden. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jsme byli zajatci, nedej bože, že jsme měli zemřít. Kapitán i posádka se o nás pečlivě starali a my nabyli dojmu, že tato cesta je skutečně cestou do ráje.“
„To je opravdu zvláštní. Tolik péče a přitom tolik klamu,“ uvažoval nahlas Thomas.
„Pravda, když si to teď tak promítám zpětně, tak nás neskutečně dobře obalamutili. Jídla i pití bylo dostatek a i posádka se k nám chovala mile...“
„To by mě opravdu zajímalo, co za tím bylo… klidně vás mohli nechat chcípnout v podpalubí a nikdo by si toho nevšiml, proč to všechno kolem???“
„Nad tím mi taky zůstává rozum stát, ale přeci jen, když do oceánu hodíte jedno tělo, tak to se v něm ztratí, když stovku, tak už může některé tělo nalézt třebas pobřežní hlídka a pátralo by se, co se stalo...“ namítl jsem.
„Asi máte, Edgare, pravdu… lepší asi bylo těla uklidit jinak.“
„To uklizení mi na tom přijde právě nejhorší… radši zastřelit, než to všechno co následovalo. Rychlá smrt by byla vysvobozením, Thomasi.“
„Co se vlastně stalo, Edgare?“
„Bylo ráno, když nás kapitán probudil…“
„Tak vstávejte, tady přesedáte,“ zahlaholil na nás shora kapitán.
„Ikaro, tak už je to tu, pojedeme na břeh… Moc se těším!“ s nadšením v hlase pronesla Helen.
„I já jsem natěšená, su zvědavá na zdejší kulturu, však víš, historie, to je moje,“ odvětila Verusova žena.
„Verusi, co myslíš, jak daleko jsme od pevniny? Vůkol dokola nic nevidím,“ zauvažoval jsem.
„Nemůže to být daleko, podívej chystají nafukovací člun
s motorem.“

„To vám to nebylo divné, že nepřistáli v přístavu s celou lodí?“ dotazoval se Thomas.
„Bylo, nebylo… byli jsme rádi, že už budeme na pevnině a bylo nám jedno jak… Postupně jsme se do člunu všichni naskládali a kapitán nám popřál šťastnou cestu. Vědět, kam poplujeme, tak mu v tu ránu přinejmenším jednu praším.“ a zase jsem si vzpomněl svoji ženu.


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 3. Na lodi
19.05.20 22:21:46 | #45

Musel jsem se zklidnit, než jsem mohl pokračovat dál. Trvalo to pomalu půl hodiny, než jsem se jakž takž uklidnil. Thomas trpělivě čekal…
„Víte, byli jsme natěšení všichni a měli velikou naději, že se dostaneme z dosahu technokratů. Ještě aby ne. Žít tu bylo obtížné. Však jsem vám to už říkal.“
„To sice ano, ale jak se zdá, tak všichni neměli to štěstí uniknout, Edgare.“
„Radši, aby nás zavřeli do konce života do vě… ze… ní..., než-li to… to…“ a zase jsem pomyslel na tu hrůzu.
„Vyvázl jste živý a to je důležité. Svět se musí o tomto dozvědět!“
„Co je mi po světě, když má žena i ostatní už nejsou naživu...“
„Třeba to, aby další už stejnou chybu neudělali.“
„A jak to asi dostanete do mých dřívějších končin? Ha?“
„Má vláda to nenechá jen tak, uvidíte...“
„To bych opravdu rád viděl, ale je to jen vaše zbožné přání. Těžko se vám podaří zarazit tuto nestvůrnost, a i kdyby, zas byste proti sobě měli technokraty a ty se své vlády jen tak nevzdají.“
„Myslím, že nemáte tak úplně pravdu, ale nechme toho… Pojďme pokračovat v tom vašem příběhu. Jak jste se nalodili?“
„Nalodění proběhlo v noci ze čtvrtka na pátek. Prvně nás naložili do velké obchodní lodi do podpalubí. Bylo nás tam asi sto...“
„Říkal jste něco o člunu, ne o obchodní lodi...“
„To bylo až později. Zavřeli nás do místnosti bez oken. Jen co jsme se všichni nalodili, tak nad námi zavřeli poklop zarachotil klíč a my jsme byli zavřeni jako prasata, bez záchodu, bez vody, bez ničeho...“

„Edgare, mám strach!“ zaznělo mi neznatelně u ucha.
„Neboj se Helen,“ a při těch slovech jsem ji pevně stiskl za ruku. Opětovala můj stisk a přivinula se mi ke hrudi. Těžce dýchala, jelikož tu bylo málo vzduchu a pach z výkalů z rohu se linul celým podpalubím.
„Verusi, jak jste na tom, máte dost vody?“ drbl jsem do Veruse, co seděl vedle mě.
„Zatím ano, ale nevím, na jak dlouho nám vydrží. Také pijte po kapkách.“
„Pravda, budeme taky šetřit, kdo ví, kdy uvidíme zase někoho zvenčí.“

„Jak dlouho jste tam byli?“
„Odhaduji to tak na týden, dva, jelikož pár lidí to nevydrželo a zemřelo. Hlavně proto, že si nevzali s sebou jídlo a dostatek pití.“
„To jste se nepodělili?“
„I podělili, ale ti co měli slabé srdce a astma to vedro a pach výkalů umořil k smrti.“

„Tak, další je už po smrti. Haló my chceme ven!“ zahalekal z plných plic jeden na opačném konci podpalubí.“
Ticho a šplouchání vody mu bylo odpovědí. Nedovolal se nikoho.
„Všichni tu pochcípáme jako krysy.“
„Ale ne, jen měl slabé srdce…“ odvětil někdo.
„Prostě to nevydržel,“ odpověděl další.
„Bože, Edgare, my zde zemřeme...“ ozvalo se od Helen.
„Uklidni se miláčku, pokud by nás chtěli zabít, tak by to už udělali,“ snažil jsem se Helen uklidnit.

„Aha… a dál?“
„Co dál? Už tohle ve mně vzbudilo pocit, že jde o nějakou lumpárnu. Ve mně se už cosi klubalo, cosi, co předvídalo katastrofu… bože...“ a zase jsem si vzpomněl na ta hořící těla. Celý jsem se rozklepal, že jsem nemohl ani mluvit.
„To jste tam byli opravdu dlouho. Mohl byste mi, Edgare, povědět víc o plavbě?“
„Není co… Plavili jsme se potmě, nebylo vidět ani na ruce. Jen bylo slyšet šplouchání vody kolem trupu, jak si loď razila cestu vlnami. Čas se vlekl a já měl pocit, že se plavíme už několik měsíců.“
„Neměli jste snad hodinky?“
„Ne i ty nám sebrali, jako všechno ostatní, tedy kromě jídla a pití.“
„Jak jste tedy mohl odhadnout, že to byly dva týdny, co jste se plavili?“
„Dle vody, co jsme měli u sebe. Vždy jsme se „po ránu“ napili a pak celý den nic. To bylo jediné naše časové měřítko.“
„To jste se ale klidně mohli plavit déle a také i kratší dobu,“ oponoval Thomas.
„To je pravda. Ale být do dýl jak dva týdny, tak nám voda nevydrží.“
„Pojďme tedy dál. Kdy jste se dostali na palubu?“
„Bylo to jednoho slunného dne, uprostřed oceánu. Už jsme ani nedoufali, že se dostaneme ven, a že v té díře všichni pochcípáme, když tu nad námi zarachotil klíč a poklop se otevřel. Naše oči zvyklé na tmu se s nesnesitelnou palčivostí přivřeli a my hleděli vzhůru k poklopu jako k nějakému zázraku. Kapitán lodi nás vyzval, že můžeme vyjít na palubu, jelikož už tudy žádné lodě, ani pobřežní hlídky, nejezdí.“
„Byl to jistě skvělý pocit...“
„Jak se to vezme, někteří za tu dobu, co jsme byli zavření zaplatili životem, ale my zbylí jsme měli radost, že už je to nejhorší za námi. Jaký to však byl omyl...“
„Co se dělo dál?“
„Na palubě byl klid, plavčíci byli rozvěšení po ráhnoví a ostatní námořníci měli svoji práci. Nás několik přeživších si nikdo nevšímal. Jen nás kapitán upozornil, ať se nikde nepleteme. Byl to najednou nádherný pocit, cítit vítr ve vlasech, šumění vody...“
„Co se stalo se zemřelými?“
„Ty námořníci zabalili do prostěradel a hodili do moře… Žraloci se o ně jistě postarají - zavtipkoval kapitán. Ale mě do smíchu nebylo, stále jsem měl špatný pocit, ale má žena a její objetí vše odsunulo kamsi v dáli.“


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 2. Ztroskotání
18.05.20 22:33:13 | #44

„Povězte mi teď něco o Verusovi a jeho ženě,“ vyptával se Thomas.
„Verus byl statný mladík s prořízlou pusou, byl jako můj bratr. Znali jsme se hodně dlouho, už od základní školy a byli skoro stále v kontaktu až do toho osudného dne. Ikara byla malá plavovlasá žena, moc milá a věrná Verusovi. Byl to šťastný pár… Verus byl styčným důstojníkem policie a Ikara měla na starost vyučování na jedné z technokratických škol. Učila dějiny a latinu,“ vzpomínal jsem.
„Edgare, jak to viděli oni?“ zeptal se Thomas.
„Mohu říct jen pár slov, o tom, co jsem vytáhl od Veruse. On i jeho žena Ikara se pilně připravovali na útěk. Již měli sbaleno, jen vyrazit. Pečlivě ukryli svá skromná zavazadla do rohu ve skříni a čekali na den odjezdu…“
„To se nebáli?“ přerušil mě Thomas.
„Ano, i ne… tak jako my, ale znáte to… Ikara se bála, ale věřila Verusovi, že vše dobře dopadne a já jemu. To, že to bude pro ni poslední cesta v životě, neměla ani tušení. Co víc než poslední cesta, cesta do záhuby, krok sun krok ke smrti, plíživě, pomalu a lstivě. Ani Verus nemohl tušit, co se odehraje a že i on nepřežije tuto cestu. Oba byli příliš důvěřiví, ale znali riziko, že mohou padnout do spárů technokratů...“
„To by bylo nemilé. Jak to s nimi dopadlo?“
„Nemilé by bylo dobré, to by nebylo nejhorší… Smrt si pro ně měla přijít v jiném hábitu, daleko strašnější, než si dokázali vůbec představit… bože...“ najednou se mi to vybavilo před očima, jako bych tam zas byl. „Má Helen… bože… Helen… nééé!“ Slzy mi vytryskly z očí…
„Uklidněte se. Tu máte vodu, napijte se,“ snažil se mě udržet Thomas. Musel jsem v sobě sebrat veškerou sílu, abych mohl pokračovat.
„Vidím to teď tak, jako by se to odehrálo před chvílí… Loď se rozbila o útes a všichni se snažili doplavat na břeh. Nikdo neměl ani tušení, co se odehraje v dalších okamžicích.“
„To lodivod neviděl útes?“
„I viděl, bylo to záměrné, jak jsem se později dozvěděl. Shodou okolností utonul a já díky tomu, že jsem mu byl podobný, přežil. Vylovila mě loď schovaná za útesem.“
„Takže to bylo plánované...“ odhadoval Thomas.
„Ano, bylo. Takto to dělali s každou várkou utečenců.“
„To se jim muselo hezky prodražit...“
„Ani ne, ta kocábka ve které jsme se plavili za moc nestála, jen nafukovací člun s motorem.“
„Kolik jste zaplatili za tu cestu do ráje?“
„Stálo nás to celý majetek. Vlastně všechny kredity. Hned, jak nás kontaktoval průvodce, tak nám vysál z karty všechny kredity a sepsal s námi smlouvu o postoupení movitého majetku na společnost TRANS-TERA-KRAK. Tím byla transakce ukončena a hned nás naložili a odjeli s námi do přístavu.“
„To jste jim věřili?“ nevěřícně na mě hleděl Thomas.
„Co jsme mohli dělat, couvnout se už nedalo.“
„Dá se ta společnost nějak dohledat?“
„Jistě, je to jedna z vládních organizací, co jsem se dozvěděl. Ostatně ono TERA-KRAK je takovým odvozeným cílem destinace, kam všechny přepravovali.“
„Kam tedy?“
„Na ostrov… bože… proč mě to nenapadlo dřív...“ a rukama jsem si zakryl tvář, jelikož mě opět vytryskly slzy z očí.
„Na jaký ostrov?“
„V Oceánii, peklo pekla...“
„Jakže?“
„Prostě peklo... nic, co by chtěl kdokoli zažít...“ poslední slova zněla skoro neznatelně, jak jsem se zajíkal žalem.


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Kapitola 1. Zpráva
17.05.20 21:23:12 | #43

„Proč jsi tak smutný Edgare?“ optala se mě Helen. Moje žena byla starostlivá a stále se starala, abych nestrádal, ale dnes to bylo jiné.
„Víš proč, ne?“ odvětil jsem a upřel na ni dlouhý svíravý pohled.
„Netuším, povíš mi to?“
„Děti.“
„Nezačínej s tím zas, víš že to nemá smysl a zbytečně bychom se hádali.“
„Jak nemá smysl, jinde děti mít mohou, jen my tu ne, proč asi?!“
„Žiješ tu, tak se s tím srovnej a dost už, nechci už na toto téma nic slyšet!“ načež odběhla do kuchyně a z ní se zanedlouho ozval mírný pláč.
Zvedl jsem se z křesla v obýváku a šel za ní ji utěšit. Věděl jsem, že by je chtěla, ale nebyla tu žádná možnost, až na jednu… riskantní… útěk, ale to jsem teď nemohli.
„Víš Helenko, já chci, ale ta naše společnost...“
„Mlč, být co k čemu, tak už jsme dávno za velkou vodou,“ myslela tím na druhém kontinentě, kde je to možné. Tady, v našich končinách, pesticidy způsobovali mužskou neplodnost.
„Vždyť se snažím, abychom taky měli. V práci mi slíbili povýšení a tím pádem snad i možnost dítěte,“ snažil jsem se ji uchlácholit.
„Snad?“ vyjekla Helen nakvašeně. „To ti je to úplně jedno? Dupni si!“
„To právě že nejde. Pokud nedostanu příslib, tak s tím nic dělat nemůžu.“
„A jak se ten příslib získá, víš?“
„To víš taky, že ne jen tak…“ bylo to za zásluhy ve výzkumu a už mi taky bylo zle. Ne od žaludku, jako spíš z nervů.
„Jdu na pivo, chceš něco donést, když už půjdu ven?“
„Běž si kam chceš, když je ti naše manželství ukradené!“
„Heli...“ snažil jsem se ji obměkčit „vždyť víš, že tě mám moc rád…“
„To jo, ale chlapy asi víc!“ a bouchla s dveřmi od kuchyně. Bylo jasné, že dnes už s ní nic nebude a tak jsem sbalil kabát a vyrazil do města. Co taky, přemlouvat ženskou, která si cosi usmyslela nemá smysl. Však ono jí to přejde, říkal jsem si, ale opak byl pravdou.

Svět ve kterém jsem se narodil byl technokratický, nikde ani známka toho, že by lidé znali lásku, romantiku, či něco podobného. Tedy ne v této společnosti a ti co lásku znali, ji tajili.

„Hele Edgare,“ povídá mi Verus v klubu. „Víš, že kdesi na druhém konci země je to jinak?“
„Vážně a kde?“
„Kdesi v Oceánii,“ odpovídal již natěšený Verus. Pilně se totiž připravoval na únik z naší země kamsi do neznáma.
Já tehdy byl ještě mladý a má žena též a tak mě pojednou pojal nápad zkusit to taky…
„A víš, jak se tam dostat?“ optal jsem se ho.
„Ano, i ne. Mám známého a ten má zas kontakty dál. Prubnete to? Já a má žena jo,“ přesvědčoval mě Verus.
„Nevím, musím se poptat Helen.“
„Tak jednejte rychle za čtrnáct dní vyrážíme.“
„To je dost na rychlo...“
„Čím dřív, tím líp. Nehodlám tu trávit už ani minutu navíc.“
„Dobrá a co ještě potřebujeme vědět?“
„Nic si neberte, jen kredity, něco v čem pojedete a maximálně jedno příruční zavazadlo. Ale ne že o tom někomu řekneš mimo Helen!“
„Máš mé slovo, stačí?!“
„Stačí. Domluveno tedy. Za týden sem přijďte oba, jak jste se rozhodli.“
„Dohodnuto,“ podali jsme si ruce a já zamířil s touto zajímavou zprávou domů. Tam mě však čekalo rozčarování.

Doma na mě čekala policie a ptali se, kde jsem byl a s kým jsem mluvil. Popravdě jsem pověděl, že na pivu za chlapy podívat se na fotbal. Chtěli i jména, tak jsem jim je řek, ale nic o tom, co mi řekl Verus. Bylo to podivné. Helen na mě měla upřené oči, jako by čekala, že ještě něco přijde a že mám mlčet, ale chlapíci se bez dalšího vyptávání otočili na podpatku a vypadli ze dveří.

„To jsem ráda, že už jsou fuč,“ oddychla si Helen, jen co za nimi zamkla… Odvedla mě do obýváku a tam mi vše pověděla. Byli tu prý kvůli dítěti, že prý jsme loajální a tak prý tu je velká šance, že se nám poštěstí. Sama však připustila, že je to podivné. Zjevili se zanedlouho potom, co jsem odešel a posuňkem mi naznačila že je tu asi mikrofon. Ještě že tak. Už, už jsem se jí snažil říct tu novinu o útěku… A tak jsem si ji musel nechat na jindy.

Naši vrstevníci tvrdě bojovali proti vládě a díky tomu byli stíháni a vězněni… Technokraté se je snažili umlčet, avšak marně a tak hledali kde se dalo, po domácnostech, v práci, v klubech. Co chvíli bylo slyšet z amplionů na ulici, jak se mají lidé shromáždit a bedlivě naslouchat našim vůdcům a kdo neuposlechl, toho hned brali a dlouze jej vyslýchali, po jiných se země slehla…

Panoval strach a nejistota a to byla voda na mlýnské kolo vládnoucí třídy. Ta tu měla navrch. Bylo všeobecně známo, že lidé mohou mít jen jedno dítě a to v závislosti na tom, jak budou dobře hodnoceni. Případně si připlatit za jedno a to nehoráznou sumou. Děti se rodily ze zkumavky, jelikož ve světě vládla neplodnost – důsledek nadměrného použití nového pesticidu na hubení hmyzu. Avšak kdesi v dáli prý byla země, kde tohle nebyl problém a děti se tam rodily normálně. Vytoužené místo romantiků, kteří technokratickou vládu neuznávali.


88
n/a

| Předmět: Děti Krakatoy - Prolog
16.05.20 23:43:49 | #40

Seděl jsem v pološeru, jen lampa osvětlovala kus místnosti. Naproti mně seděl Thomas, zástupce deníku La Grada. Nevěřícně na mě hleděl, když jsem mu vyprávěl poutavý příběh, který jsem zažil.
„To je neuvěřitelné. To vše můžete dosvědčit?“
„Ano, mohu,“ přitakal jsem. A najednou mi bylo líto toho všeho, co jsem prožil. Ne snad proto, že bych nebyl rád, že jsem na živu, ale kvůli tomu utrpení druhých. Byl jsem jediný, kdo se zachránil z té, snad nejhorší, noční můry. Ano, tak jedině lze popsat poslední okamžiky lidí, kteří… ani nemyslet, jak hrůzné to bylo…


88
n/a

| Předmět: RE: Děti Krakatoy - Prolog
16.05.20 23:49:13 | #41 (1)

tohle bude jen taková "chuťovečka" na pár dní...


88
n/a
 #40 

| Předmět: RE: RE: Děti Krakatoy - Prolog
16.05.20 23:58:03 | #42 (2)

Prozatimní uvedení do děje (anotace)

Technokratická civilizace, muži jsou primárně neplodní, kvůli novému pescitidu a kdo chce dítě, musí si těžce zaplatit lék na dočasné zplodnění (jako se dnes draze platí za "dítě ze zkumavky"). Příběh bude pojednávat o katastrofě, která postihne několik lidí, kteří se nespokojili s tím žít v takovémto státě a hledají únik někam za oceán do příznivějších podmínek. A jak už to tak bývá, nebudou to mít vůbec jednoduché. Drama, kterým posléze projdou je poznamená do konce života... Vlastně jen jednoho z nich, ale to předbíhám.


88
n/a
 #41 

| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 35. Ivoš…
16.05.20 21:27:00 | #38

Celá průzkumná výprava se dala do hledání Jindřicha. Prvně letěli do míst, kde ho slyšeli naposledy.

„Led, samý led!“ suše konstatoval koordinátor.
„Tady ho takto nenajdeme. Bez signálu má me pramalou šanci,“ posmutněl fyzik.
„Ale musíme přece něco udělat?!“ vykřikla málem Saša.
„Hele Sašo, museli bychom pod led a hledat ho tam…“ chtěl pokračovat Tomáš, ale Saša ho přerušila.
„Tak vykopeme díru a pojedeme za ním na sondách!“ nenechala se Saša odbýt.
„Moc dobře víš, že je to bláznivé počínání. Jindřicha takto asi těžko najdeme, kór, když byl zavlečen někam dál a pak, ani sond nemáme dost. Musíme myslet na přežití,“ nenechal se vyvést z míry Tomáš.
„To je pravda, ostatně, nemyslím si, že by ho zabili. Doufejme, že tu našel nějakou podvodní jeskyni. Jistě se vše v dobré obrátí,“ uvažoval nahlas Zdeněk a tak trochu se snažil uklidnit Sašu, které rozčilením i smutkem tekly slzy po tváři.
„Přece ho tu nemůžete jen tak nechat?!“ zajíkala se Saša pod náporem slz.
„Je v božích rukou. Nám nezbývá nic jiného, než se postarat sami o sebe. Tady už nic nevymyslíme. Otáčím to!“ řekl koordinátor Tomáš a helioplán se pootočil kolem své osy a namířil si to zpět k raketě.
Saša nebyla schopna slova. Slzy jí kanuly po tváři, jako vločky, které se teď snášely z oblohy, dopadajíce na přední sklo helioplánu. Nutno dodat, že zpáteční cesta byla ve znamení smutku, hlavně pro Sašu.

„Tak co? Našli jste toho parchanta?“ zeptal se David.
„Ne…“ odpověděla se smutkem v očích Saša.
„No,co se dá dělat. Musíme se zabezpečit sami. Třeba se po čase objeví, kdo ví,“ dával Zdeněk naději Saše, ale sám též přestával doufat.
„To jim jen tak neprojde… kašlu na úmluvy… nandáme jim to!“ neudržel se Ivoš a kvapem vyletěl ze dveří směrem do navigační kabiny.
Nikdo v tu chvíli nečekal, co se stane, ani koordinátor…
Pojednou se raketa zatřásla a ozvala se ohlušující rána. To jak paprsek antihmoty prorazil led a zničil část podvodního města. Ivoš to namířil přímo do míst, kde viděli ona stavení v oceánu.
Všichni se ihned nahrnuli do řídící kabiny. Ivoš byl bledý, zuby zaťaté, žíly mu naběhly.
„Proboha, Ivoši, co tě to napadlo?!“ vykřikl koordinátor.
„Kašlu na to, speču je jak sardinky na oleji, chtěli válku, mají ji mít!“ a už nabíjel na další ránu.
Kybernetik s fyzikem i koordinátorem měli co dělat, aby ho do řídícího pultu odtrhli. Byla to prekérní situace. Teď byli doslova ve válce. Nešlo to vzít zpět. To se Tomášovi líbilo o to méně, když Jindřich je stále ještě někde tam… Ivoše spoutali a píchli mu sedativa, ale na to už bylo pozdě.
„Tak a je to v kélu, co teď?“ povzdychl si David.
„Co by, počkáme, ale tak jako tak musíme uvést do chodu ničitele. To je naše jediná podmořská zbraň,“ řekl Tomáš a podíval se na inženýra.
„Tobě se to řekne, ničitele jsem ještě ani neviděl. Je zaházený minimálně půl tunou šmelcu,“ a Petr se dost zachmuřil.
„Tak ho musíme co nejdřív odházet. Nějakou operativní zbraň přece musíme, kurva, mít!“ neudržel se David.
„Máme přece paprskomety,“ ozvala se Saša.
„Hrozně rád bych věděl, jak je použiješ pod vodou. Nejsou nato stavěné,“ vysvětloval Tomáš.
„A radiomety?“ optal se Zdeněk.
„Ano, můžeme jim dát obohacený roztok, ale jsou to jen kropící konve. Jejich dostřel je sotva kilometr a pak je to nebezpečná zbraň i pro střelce, nemá-li na sobě metrákový pancíř.“ A koordinátor se zachmuřil.
„Tak se mi zdá, že máme na palubě samé neužitečné věci. Jinými slovy nemáme žádnou zbraň mimo ničitele, který je teď zatím nepřístupný. Tak co tu tak stojíte?! Pojďte mi raději pomoct do strojovny!“ namíchl se inženýr.
„Klid Petře, ostatně, jak jste tam dole na tom? Kdy budeme moci vodu odčerpat?“ zeptal se koordinátor Tomáš inženýra.
„No, ještě to pár dní potrvá, ale počítám, že na konci týdne už se do toho budeme moci pustit. Především musí být v pořádku Ivoš, bez jeho biochemických znalostí se neobejdeme,“ suše konstatoval Petr.
„Dobrá, stejně teď nemáme nic jiného na práci a musíme čekat co se stane. Tak dem do strojovny, ať už je ta zkurvená práce za náma…“ a David si odplivl na znamení, že té diskuze má tak akorát po krk a už chce něco dělat.
„Počkej, ty tam teď nemůžeš,“ vložila se Saša. „Musíš si odpočinout, zapomněl jsi snad na střídání? Chceš mít nemoc z ozáření?!“
„No jo vlastně… Tak jdu do knihovny, třeba tam něco najdu, co by se byť jen trochu podobalo naší situaci. Na tom milionu disků, co máme v databance, se jistě něco najde.“
„Tak to pochybuji. Ale jak myslíš, alespoň se zabavíš na tu chvilku,“ a koordinátor poplácal Davida po rameni. Tím debata skončila a všichni se zase vrhli do práce.


88
n/a

| Předmět: RE: Urtigo - vodní svět - Kapitola 35.…
16.05.20 22:24:45 | #39 (1)

a tímto to asi na chvilku ukončím.. musím si to promyslet *34069*


88
n/a
 #38 

| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 34.…
15.05.20 21:34:16 | #37

Na palubě lodi to teď vypadalo nevalně…
„Ztratili jsme spojení Tome!“ vyjekla Saša a slzy jí vytryskly z očí.
„Co teď?“ a koordinátor se na chvíli zamyslel, ale neztratil hlavu. „Vyčkáme, co bude. Jistě se nám ozve.“
„Snad ho neodtáhli moc daleko. Má jen omezenou zásobu kyslíku. Co ho to jen napadlo, dát se takto všanc?! Hrom aby do něj!“ začal láteřit David.
„Musíme jim dát na srozuměnou, kdo je tu pánem! Vytáhneme…“ neudržel se Ivoš. To se projevila jeho horká krev.
„Ruplo ti v bedně? Víš, jak by po takovém útoku dopadl Jindřich?“ skočil mu do řeči David a oba se do sebe nevybíravě pustili.
„Tak už dost!“ ukončil hádku koordinátor. „Copak vás ani jednoho nenapadlo, že jsme v pěkné kaši? Nevíme zda se odtud vůbec dostaneme a teď jsme ještě ztratili Jindřicha. Válka je to poslední, co teď potřebujeme. Ano, máme Ničitele, ale to neznamená, že se necháme vtáhnout do bitvy, kterou bychom beztak nevyhráli. Nezapomeňte, že ony tu jsou doma. My jsme vetřelci, ať už se na to budeme dívat z jakéhokoli úhlu…“
„Ale…“ chtěl ještě Ivoš něco říct. Koordinátor ho však zarazil.
„Pravda, musíme myslet na to, jak dostat Jindřicha z područí ryb. Stejně nemáme moc na výběr,“ konstatoval suše Zdeněk, nejstarší člen výpravy a zkušený kosmonaut.
Saša byla celá zdrcená a nezmohla se na jediné slovo. Hlavou se jí honily myšlenky na Jindru, a co ho asi tak čeká. Jedna ošklivá scéna střídala druhou. Zlé myšlenky se jí nedařilo zaplašit a tak brečela a brečela, sotva dechu popadala.
„Uklidni se Sašo. Jindřicha všichni dobře známe, je to zkušený člověk, jistě si poradí a pak, kdo ví, proč ho táhli někam dál. Jistě by zbytečně neriskovali. Ostatně to, že nechtěli, aby jsme viděli vše, ještě nic neznamená. Třeba si s Jindrou chtějí promluvit osamotě,“ snažil se Sašu uchlácholit Zdeněk a současně dumal, co asi ty ryby vedlo právě k tomu útoku na sondu.
„To je zajímavá myšlenka, ale na to nemáme čas a Jindřich taky ne. Nezapomeň, že má jen omezenou zásobu kyslíku,“ vložil se do debaty Petr.
„To není jisté… Četl jsem pečlivě záznamy z Mageny II a tahle planeta je vlastně takový ementál. Co když je tu nějaká podvodní jeskyně s kyslíkem?“ pokračoval s uvažováním fyzik.
„S tím tvým CO KDYŽ si nevystačíme, musíme mít jistotu a bez kontaktu jsme v háji,“ nabroušeně vyjel David.
„Ať tak, či onak, jsme bez Jindry, takže se dle toho zařídíme. Jedna skupina bude pracovat na zprovoznění reaktoru a druhá, tu si vezmu na starost já, poletí s helioplánem do míst, kde se nám Jindřich ozval naposledy. Třeba se nám ho podaří najít,“ a Tom pohladil uslzenou Sašinu tvář, na znamení, že s ní soucítí. Doma měli zůstat inženýr, jež dohlížel na opravy ve strojovně, biochemik a kybernetik. Koordinátor s fyzikem a doktorkou měli letět helioplánem nad oceán, do míst, kde Jindřicha slyšeli naposledy. Koordinátor byl zkušený a tak nenápadně mrkl na fyzika. Ten pochopil. Bylo mu jasné, že je to marná práce, ale chtěli dát naději Saše. A jak se říká, naděje umírá poslední…


88
n/a