Taková úvaha, proč pořád miluju svého muže:
Jeho šedé vlasy. Nemá je úplné šedé, ale takové,,sůl a pepř,, a to, jak se usmívá očima.
Miluju, jak pořád hřeje. Takže když na něj položím svoje studené ruce nebo nohy, za chvilku je mám krásně teplé.
Líbí se mi, že když ho chci políbit, musím si stoupnout opravdu hodně na špičky, až skoro ztrácím balanc.
Taky že když on chce políbit mně, musí se ke mně sklonit.
Nekafrá mi do nákupů a proto nám nikdy , nedošly kuchyňské utěrky, toaletní papír, pasta na zuby, úklidové prostředky, chleba, nedošlo vlastně vůbec nic.
Jeho styl řízení auta, když sedím na sedadle spolujezdce. Žádné brzda-plyn, předjíždění a přejíždění z pruhu do pruhu. Řídí klidně a plynule, a i když občas nadává jak špaček.
Že se netváří ublíženě, když s ním nejdu hrát šachy a místo toho mě klidně nechá číst si.
Že se kvůli mně naučil třídit odpad, zhasínat světla v místnostech, kde nejsme (tady to teda ještě občas trochu skřípe, ale dává si na to jakž takž pozor) a pouštět sprchu až ve chvíli, kdy se jde skutečně sprchovat.
Že mi dává prostor, abych mohla dělat to, co mě baví,
Že má trpělivost pořád dokola mi vysvětlovat jak fungují ovladače k televizi.
Že vysává poctivě i pod křeslem nebo všude pod postelí, což já
většinou jen objedu nebo lehce přejedu.
(upraveno původně to bylo mnohem delší) 
1
1
1