Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Společný příběh

Informace

Název: Společný příběh
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: -
Správci:
Založeno: 26.06.2020 14:20
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 4545x
Příspěvků:
7

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Společný příběh - Čtete rádi, máte fantazii a chtěli byste příběh rozvíjet spolu s autorem, ale nevíte jak ho napsat? Není nic jednoduššího, zapojte se do společného příběhu... Dám na vás! Bavte se, komunikujte, oceňujte nejlepší nápady! Vytváření příběhu na pokračování dle reakcí čitatelů (něco, jako mé večerníčky, jen s tím rozdílem, že do toho budete moci mluvit - do děje). Příběh bude publikován vždy jednou týdně.
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět:
16.12.20 10:22:22 | #5

můžu doplňovat vlastní navazující části a nebo chceš jen nápady, jak by si ho mohl rozvíjet?



| Předmět: RE:
16.12.20 21:28:31 | #6 (1)

jj klidně :)) je to SPOLEČNÝ příběh :))



| Předmět: RE: RE:
17.12.20 12:33:34 | #7 (2)

dobře, až budu mít chvilku čas, tak přečtu a při *26721* dám se:)



| Předmět: Život v životě - Kapitola 1.
26.06.20 14:21:09 | #2

Prolog
Sny se mi staly skutečnou noční můrou. Vraždy a zabíjení na každém kroku, jen co jsem usnul. Nešlo s tím nic dělat, ale zanedlouho jsme měla pochopit, že vše se děje jen kvůli mě. Že já na tom mám nemalý podíl. Jaký? To jsem si měl teprve prožít - prožít v minulosti. Jakási vyšší instance mi zjevovala toto představení stále dokola, abych pochopil a poučil se. Já však v tu dobu nechápal nic, jen cítil bolest a strach... Strach z budoucnosti. Člověk se většinou bojí všeho neznámého, ale jakmile to pozná a pochopí, tak se už nemá čeho bát. Tohle všechno jsme měl pochopit v minulosti, ale ne té naší tady na zemi, ale někde zcela jinde, v jiném světě, v jiné dimenzi, v jiném těle...

Záhada
Bylo mi patnáct let, když se mi to začalo dít. První z těchto snů byl tak děsivý, že jsem nemohl strachy ani křičet. Šli na mě s noži a nebylo už kam prchnout. Je to asi takový pocit, jako když zvíře strne, aby jeho smrt byla rychlá. Pohnout jsem se nemohl, i dech se mi zastavil, jen srdce bušilo o závod, jak smyslů zbavené.
Ostatní sny, které se mi zdály, byly dosti podobné, ne-li stejné. Někdo mě honil a chtěl zabít. Já utíkal, skrýval se, ale vždy mě našli. Naštěstí, nebo snad naneštěstí mě nikdo nezabil a já tyto sny prožíval stále dokola a znova a znova. Budil jsem se celý propocený s jazykem na vestě, tak říkajíc. Trvalo dost dlouhou dobu, než jsem se jakž takž dostal do normálu. Ve škole jsem se pak špatně soustředil a díky tomu měl špatné známky. Učení mi sice šlo, ale stále neodbytněji se mi v hlavě honil vždy ten poslední sen, což vždy zapříčinilo to, že jsem byl téměř mimo realitu. Nechával jsem si to pro sebe. Snad v té době vyhledat pomoc psychologa, tak nenastaly další věci, ale kdo ví. Trvalo to dlouho, až do mých devatenácti let. Ale pak se stalo něco, co zcela změnilo můj pohled na svět, ve kterém jsem žil a spolurčilo budoucí běh událostí, jež měly nastat.
Naše rodina byla věřící a od mala mě rodiče vodili do kostela. Postupně jsem se seznamoval s Biblí a rád poslouchal kázání. Což mě však nebavilo byla liturgie, tedy chvalozpěvy, přesněji řečeno tématické písničky a vždy k tomu nějaký úryvek z Bible. Ale postupem času jsem se obrnil a následně to trpěl jen proto, abych si mohl po bohoslužbách zahrát na kůru na varhany. Ano, hudba, to bylo moje. Posléze, až jsem vyrostl a snažil se řídit dle těch pravidel a učení, které mi církev i rodiče vštěpovali, jsem zjistil, že lidé v kostele se jen přetvařují. Jdou do kostela, tam se pomodlí a hurá zase dělat a páchat nepravosti, pokrytci, říkal jsem si. A tak jsem se jednoho dne vzepřel a to jak církvi, tak i rodině a stala se ze mě černá ovce. Odsuzovaná, ale s vlastním poznatkem, že drtivá věřících jsou vlastně pokrytci a lháři. A s tímto poznatkem jsem pak nastoupil na technickou střední školu, kde jsem se setkal i s jinými vírami. Postupně jsem si je jednu podruhé prošel, co se mi líbilo, to jsem použil a co ne to zahodil. V podstatě jsem šel cestou shody. Tam, kde se jednotlivá učení shodovala, tak jsem to vzal na zřetel a tam, kde se rozcházela jsem danou věc "zahodil". Nepřijmul jsem dogmata věřících, ale snažil se v tom najít pevný základ, na kterém jsem si měl posléze vybudovat svůj dům, tak jak je psáno v Bibli: "Postav si dům na skále a nic tě nepřekvapí," nebo něco v tom smyslu a že dům na písku prostě nevydrží, ale to už jsem odbočil. Našel jsem si tedy svůj pevný základ, který se mi měl brzy potvrdit, co potvrdit, měl jsem jej prožít tak, jako žádný jiný člověk mého věku.
Byly Vánoce a já jsem jako každý rok poslouchal všechny svoje gramofonové desky. Měl jsem jich jen pár, ale o to jsem jich vážil víc. Byl to pro mě takový rituál. Tehdy jsem měl již svoji vlastní teorii o Bohu, vlastně Universu a o tom, jak to asi chodí, ale na pravé zjištění podstaty věci jsem měl přijít záhy. Jak jsem tak ty desky poslouchal, tak jsem se najednou zarazil. Důvodem byla jiná slova v písničce. Nápěv měla písnička stejný, jen ta slova. Tu se ve mě rozezvučely mamutí zvony... POZOR! NĚCO JE ŠPATNĚ... a to tak silně, že jsem si tu písničku neustále pouštěl dokola a snažil se rozpomenout na ta původní slova, avšak marně. Slova byla nová a já ta stará v tom návalu vzrušení náhle zapomněl. Jako by se z mé hlavy dočista vytratila, či spíše, jako by tam ani nebyla.
"Co už," řekl jsem si nakonec pro sebe, tak to byl asi nějaký blud a něco se mi jen zdálo a s touto myšlenkou jsem si odžil nějak den a pak šel spát.
Sen byl opět klasický, zase mě honili, ale najednou se sen změnil a já se viděl kdesi v poušti se skupinou poutníků, kteří se na chvíli zastavili o oázy...

V jiné dimenzi
Chvíli jsem se tak rozhlížel po oáze a tu ke mně došel jeden z těch poutníků a pravil: "Chlapče, ty jsi odjinud, že ano?!"
"Ano, jsem evropan a vůbec nevím jak jsem se tu ocitl..." a po chvilce jsem si uvědomil, že sním. Ano. Byl jsem ve snu a uvědomoval jsem si to, takže toto je asi lucidní sen, dle toho, co jsem se dočetl, ale nebyla to pravda, což jsem se posléze měl dozvědět. "Už to mám... já sním a vy jste jen výplod mé fantazie."
"Omyl, chlapče. Jsem tak reálný jako ty. Ale ty pocházíš z jiné dimenze... Toto není sen, ale naše realita. Ty ses sem sice dostal pomocí snu, ale sen to není. Taky to cítíš, že ano?"
Nevěřil jsem vlastním uším, a i když mi to onen poutník zopakoval, tak jsem nevěřil. Jak by to bylo možné? Jak se může člověk dostat někam jinam když je ve snu? Jak tedy odpovědět?
"Tak jsi odjinud, nebo nejsi?" dotíral chlapík. Bylo vidět, že je nervózní.
Chvíli jsem dumal, co říct, ale nakonec jsem to vyřešil šalamounsky. "Když jste poznal, že jsem odjinud, tak proč se ptáte?"
"Hlavně proto, že podobných jako ty tu jsou tisíce a válčí s námi."
"Proč to?"
"Za jejich boha, snaží se nám vnutit jejich víru..."
"To není můj případ, já vás do ničeho nenutím a nutit ani nebudu."
"Vážně?"
"Ano."
"Dobrá tedy, ale co tě tedy sem přivedlo?" optal se zase. Tak jsem muži řekl, co se mi stalo s tím gramofonem a písničkou. Pravda, gramofon neznal, ale dokázal to jakž takž pochopit, načež povídá: "Jsou věci mezi nebem a zemí a nám není příslušné pátrat, proč se tak děje. Děje se to, to víme i my, ale k čemu a proč je záležitostí každého z nás. Tedy pokud na to za život dojdeme. A ty, hochu, jsi moc otevřený. Více zvažuj, co komu povíš, obzvláště zde... v těchto končinách..."
"Měl jsem pocit, že byste to měl slyšet, jako byste byl můj příbuzný."
"I já mám ten pocit, jako bych tě znal už léta..."
"... přesně... je to zvláštní, že ano?"
"To je, ale nechme zbytečných slov. Karavana ve které jsem jede do města, je to kousek odtud. Chceš se k nám připojit?"
"Rád, chci poznat zdejší kulturu a kdo jiný by mi mohl dělat lepšího průvodce, než vy."
"Dohodnuto, jen co napojíme velbloudy, tak jedeme."
"Už se těším na zdejší lid."
"Nech na hlavě, ač mírumilovní, k cizincům jsou odtažití a někteří i nevraživí, ale to už jsem ti říkal.
Netrvalo dlouho a karavana vyrazila. Slunce spalovalo celou krajinu a zdálo se, že nikdy ani nezapadne. Aby jsem lépe zapadl mezi ostatní, tak mi dali plášť s kapucí, jaký se v těchto končinách nosil a nezapomněli podotknout, ať zatím držím jazyk za zuby.
Přibližně po čtyřech hodinách se před karavanou objevilo město. Krásné, zářivé. Čeho jsem se však podivoval nejvíc, tak nemělo hradby. Podivné. Jen kolem města byla do země vyryta malá strouha, v níž byla voda. Ani příkop se tomu říkat nedalo. Ale nechal jsem to bez povšimnutí a těšil se na město a lidi v něm. Konečně, prolétlo mi hlavou.
"Netřeba nikam spěchat, hochu, času je víc než dost. Postupně tě provedu městem, ale musíš chvíli počkat, než se setmí a ustane zde čilý ruch."
"Mezitím vám můžu alespoň pomoci s vyložením nákladu, abych mezi vás lépe zapadl."
"To není vůbec špatný nápad. Pojedeš tedy tady s Ridem a Esatou na tržiště. Já se mezitím stavím v hostinci a zajistím nám nocleh."
Esata, mladá, chytrá dívka, byla dcerou Rida, statného muže s větrem ošlehanou tváří. V jeho obličeji by člověk našel jen stěží kousek porozumění, ale jak vidno, onen můj průvodce měl silné slovo, a tak jej Rid uposlechl. A já? Já si dělal zálusk na Esatu. Moc se mi líbila, měla krásné černé vlasy, které se jí vlnily až do pasu. Jela jako první a já tak mohl obdivovat její tělo, aniž by cokoli tušila, což jsem si myslel... Tehdy jsem nevěděl, že právě ona bude mým věrným průvodcem v tomto světě, v této tak podivné dimenzi. Bohužel, nebo snad bohudík jsem nevnímal indicie, které pomalu, ale jistě, vyplouvaly napovrch a měly tak určit moji další cestu.

Ve městě
Přijeli jsme do města. Na tržišti, které se rozprostíralo mezi domy, jsme zastavili. Bylo veliké. Všude spousta stánků se všemi možnými věcmi. Upoutal mě jeden, kde měli ručně vyráběné náhrdelníky z perel. V duchu jsem si tak představoval, jak jej dávám Esatě na krk a přitom ji líbám. Má touha po ní byla bezmezná, ale musel jsem se krotit. A Esata, jako by to vytušila, mrkla na mě jedním okem. Ne obyčejně, ale tak nějak zvláštně a sesedla z velblouda. Jako by věděla, co mi letělo hlavou, tak přistoupila k trhovci a požádala ho, zda by si jeden mohla zkusit. Taky jsem sesedl a díval se na ni, jak si náhrdelník připíná, ale nešlo jí to a tak mě požádala, abych jí ho zapnul. Využil jsem příležitosti k seznámení...
"Promiň, ani jsem se vlastně nepředstavil, jmenuji se Petr a..."
"Esata, těší mě," a pohladila mě nečekaně po tváři, ale nabízené ruky se ani nedotkla.
Ač to bylo divné, tak mé srdce zaplesalo. Ale Rid byl ve střehu a mé dvoření překazil. A tak jsem se ani nenadál a už jsme byli u skladiště.
"Hej, co tu tak okouníš, chop se pytle a pomoz nám," zazněla výrazná pobídka od Rida.
Copil jsem se tedy pytle a tu jsem najednou pocítil, jak se mí tělo noří do písku. Bylo to velmi zvláštní. Stál jsem a přitom jsem měl pocit, že se propadám do hlubin.
"Ničeho se neboj, to je normální," promluvila ke mě Esata, vidouce, že jsem zmaten a zároveň celý zkoprnělý. "Zde, v tomto městě, je to jiné, než venku. Kdo nemá silnou vůli, tak se propadne do země. Snaž se udržet své myšlenky čisté a nic se ti nestane," radila mi.
"Je to nějaké kouzlo?" nedalo mi a otočil jsem se k Ridovi.
"Ano, dá se to tak nazvat," odpovídal mi, "Není zde jediný člověk, co by měl špatné úmysly, a pokud ano, tak si ho zem vezme."
"To je vskutku zajímavé. Nic takového neznám."
"Těch podivností tu zažiješ víc, ale teď nad tím nemá smysl uvažovat, musíme složit náklad do skladiště," a Esata ukázala směrem k naloženým velbloudům.
Byl jsem zrovna v pilné práci, když vtom mi někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a koho nevidím... šéfa z práce...
"I ty jsi tu?" otázal se.
"Ano, ale stále tomu nerozumím."
"Netřeba rozumět, jen se uč a vnímej vše, co je kolem tebe. Doma na Zemi to budeš potřebovat!"
"Jakže?" nechápal jsem. Ale než jsme se stačil zeptat, co dál, tak se šéf propadl do země. Zem ho doslova vcucla.
"Vidíš, neměl čisté myšlenky, a tak si ho země vzala," poučovala mě Esata.
"Co je tam dole? Pod pískem?"
"To nikdo neví, nikdo se od tam ještě nevrátil."
"Peklo?"
"Ne tak docela. Dle skazek nicota," odvětila Esata a zadívala se na chrámovou věž, jako by chtěla říci: Pozvedni svůj zrak, tam je tvůj cíl.
"Co to je?"
"Věž odpuštění. Když vejdeš, bude z tebe sejmuto břímě, jež máš. A to na dočasnou dobu. Jakmile opustíš brány města, tak se tvé břímě k tobě opět zase připojí."
"To jsou mi podivnosti. Jak to, že to působí jen tu a ne všude?"
"Jak jsem řekla, udrž svoji mysl čistou, nedovol jí jakékoli pochybnosti. Jen věř," a začala vyprazdňovat měchy.
Nechápal jsem, proč zalévá vodou z měchů květiny, tu na tržišti u jezírka, když je všude vody dostatek a jakoby to slyšela, tak mi odpověděla.
"Zde je jiná voda, než v poušti. To, co dovážíme, je voda ze vzdáleného jezera, léčivá... Její hodnota je bezmezná. Aby jsi pochopil, nejsme kupci, ale přepravci.
"A kdo vás platí?"
"Platí? Je vidět, že jsi ještě hodně poután ke svému domovu. Zde je to zcela jiné, neznáme peníze, prostě tu neexistují, tak se s tím smiř."
"Ale když tu nejsou, tak jak udržujete pořádek, majetek a tak?" nedalo mi.
"Každý dělá to, co umí. Nikdo tu nic nehromadí. Není to totiž třeba, všeho je dostatek pro všechny."
"To mi chceš jako říci, že toto je v širokém dalekém okolí jediné město?" podivoval jsem se.
"Ano i ne. Některá města se vynořují v noci z písku, aby lapila ty, jež jsou nakloněni temnotě. Toto je Sluneční město. Město víry a porozumění, ale tam," ukázala na západ, směrem k obzoru, "tam leží Černé město, které polyká beznadějné duše."
"Vidíš, duše! To je asi to, co tu má cenu, že?"
"I to ne, cenu má jen vykonaná práce. Duše se jen učí všemu rozumět, celému tomu kolotoči."
"Hmmm... co si z toho mám teď vzít?"
"Pochopíš časem, každý i ten poslední se jednou za čas stane vládcem a takto to tu koluje již celá tisíciletí. Ostatně věk, jak ho znáš, zde není, nebo ne tak docela.
"Jsem z toho zmatený," nepochopil jsem nic, ale to se mělo v příštích dnech razantně změnit.
"Pochopíš..." opáčila mi Esata s úsměvem na tváři a opět na mě mrkla, ale nebylo to jen tak ledajaké mrknutí. Připadlo mi, jako že tím chce něco říct, že se cosi ještě bude odehrávat dál. A s touto myšlenkou jsem zase pokračoval v práci... Dál už se nedělo nic, jen všichni mlčky vykládali náklad, jakoby měli nějaké tajemství, které mi nechtěli říci. Posléze jsme se měl vše dozvědět, ale nepředbíhejme.

Dva světy
Seděli jsme už v hostinci, před sebou korbely s pivem, a já si říkal, jak mi najednou ta moje Matička Země chybí. Přemýšlel jsem, co dělají asi lidé tam. Esata to vytušila, naklonila se ke mě a skoro neznatelně, jen aby to slyšely mé mladé uši, mi zašeptala: "Vrátíš se, neboj, ale až nastane vhodný čas."
Ta slova mnou zalomcovala, skorem jsem vykřikl tak, že se i od druhého stolu otočili: "To není jiné cesty zpět?"
"Vesměs ne, je třeba si to tu odžít..." a víc už jsem neslyšel. Probudil jsem se zpocený z tohoto snu, uprostřed noci. Koukl jsem se na digitální budík a tam bylo dva nula dva. Tehdy jsem si uvědomil, jak moc jsem na všem okolo závislý, na rodině, na všech věcech, co jsem měl a že je vše tak pomíjivé. Jak razantně se tohle může všechno změnit! Vždyť nemusím mít ani jedno z toho! A co jsem vlastně já? ... nic... nic v toku času. A opět na mě padla únava a já usnul.
Probudil jsem se zase v tom hostinci, kde jsem byl předtím a ani mi to nepřišlo divné. Vážně ne.
Esata mě nechala napít, načež se rozvykládala: "Byl jsi zase doma, že?"
"Ano," uvědomoval jsem si, že sním, ale je to sen, či skutečnost?! Znova jsem se napil a začal rovýjet své úvahy nahlas: "Pochopil jsem, že jsem vlastně ničím. Že můj život vlastně nemá žádný vyšší smysl a že to jediné, co je důležité je má rodina a moji nejbišší."
"A víc jsi nepoznal?"
"Neměl jsem ani čas víc přemýšlet, protože jsem byl vtažen zase sem..."
"Vím... ale přeci jen bys měl něco vědět. Jak jsi byl duchem mimo, tak jsi nám tu vykládal o své ženě, že ji bezmezně miluješ a jak jste šťastní, ač skorem živoříte."
"Cože jsem?" a vyprskl jsem zrovna upitého piva, "žádnou ženu nemám!"
"Opravdu jsi to říkal. A víš ty co, ani se ti nedivím, že tě to táhne domů. Nicméně zde teď budeš pobývat častěji, víc než si dokážeš vůbec představit. Víc času, než tam u tebe doma."
"Jak tomu mám rozumět?"
"Čas zde plyne jinak, ale to poznáš. Hodiny a dny zde znamenají velmi dlouhý čas, oproti tomu, jak čas ubíhá u tebe, tam je to jen malá chvilka, ale zde je to jiné, mnohem delší..."
"Víš co mě zajímá? Jak jsem mohl vyprávět o rodině, když jsem tu nebyl a navíc takové blbosti, že mám ženu a tak?"
"Byl jsi v takzvaném vytržení mysli. Jistě to znáš z domova."
"To opravdu neznám, jsem obyčejný člověk a to tu se mi děje poprvé, ostatně teprve chodím do školy a učím se..."
"Ano, ale kdysi dávno, ještě na základní škole, jsi snil o jiném světu, není-liž pravda?!"
"To ano, odkud to víš?"
"Vyprávěl jsi nám o tom."
"Jakže?" nevycházel jsem z údivu.
"V tom vytržení mysli."
Začínal jsem si myslet, že jsme se zbláznil. Tady a doma zároveň... pěkná schíza... ráno budu muset za psychoušem... tohle už není normální!
"Netřeba chodit k lékaři, ostatně, on by to nepochopil!"
"Jak víš, že..."
"Sám jsi mě nechal nahlédnout do svých myšlenek," vysvětlovala Esata, která se teď na mě dlouze podívala. Cítil jsem jak mě její pohled uvnitř spaluje, ale nebyl to nepříjemný žár. Spíš to bylo... to se nedá popsat, jako by hleděla až na dno mé duše, či mé vlastní podstaty.
"Kdy? Nic takového jsem ti nepovolil, a pak, jak je to možné?" byl jsem vzteky bez sebe. A Ač se mi Esata odzačátku moc líbila, tohle bylo drobet unfér vůči mě.
"Telepatie, ale nad jiné úrovni, než si dokážeš představit. Ne mozkem, ale srdcem. Znám tvé úmysly, i to, že se ti líbím, ale na vše je času dost, prvně se tu musíš naučit žit. Každý ti může dát něco ze svého, co tě obohatí. Uč se, budeš to následně potřebovat."
"Jak víš, co budu potřebovat?"
"Tak je to u každého, kdo tu chce pobývat."
"Ale já nechci, já chci ke své rodině!"
"I na to časem dojde, avšak..."
"Co?"
"Na to je čas. Netlač na pilu, Vše se dovíš," Esata se napila z korbelu a pokračovala: "I ty se tu naučíš pohlédnout do mysli druhých, pokud si získáš jejich důvěru."
"Já si tedy získal tvoji, že si můžeš číst, co si myslím?"
"Ano, tak nějak..."
"To jsem se toho zase dozvěděl," byl jsem netrpělivý a v hlavě mi to vřelo.
"Zklidni se. Netřeba chtít všechno hned. Je to jak s prací. Napřed se musíš naučit základy, než se z tebe stane mistr."
"Dobrá, a kde mám tedy začít?" nedalo mi.
"Třeba u toho, že oddělíš svůj svět a tento od sebe."
"To bude hodně těžké... má rodina... pochybuji, že zapomenu..."
"To po tobě nikdo nežádá, jen je třeba vnímat rozdíly," vysvětlovala Esata.
"Dobrá, budu se snažit," ale stále jsem nechápal ani slovo, co mi chce říci.
"Už tu totiž budeš navždy, pokud tvé myšlenky zůstanou čisté," řekla něžně Esata.
Zaskočilo mi v krku, až jsem se rozkašlal... Navždy... už... nikdy... moje Země... Bože...
"Klid hochu, Esata je dobrá učitelka. Chápe víc, než my všichni dohromady. Kdysi nám i vládla, ale teď je zase na cestě poutníka," podotkl Rido.
"Tak z toho jsem zmaten ještě víc. Jak se někdo může vzdát toho všeho?"
"Bylo to na mě už moc. Předala jsem svůj úřad a šla další cestou dál," a na to Esata vyprázdnila jedním hltem celý korbel.
"To je vskutku zajímavé Esato. To ti toho nebylo líto?"
"Čeho? Těch starostí, aby vše klapalo jak má? Ani ne. Vyzkoušela jsem si to a zjistila, že to není nic pro mě. Ale ty bys tam mohl být, jakmile dozraje čas."
"Já a vládcem? Vždyť o tomto světě nevím zhola nic," zapochyboval jsem najednou o sobě.
"Zanech pochybností. Každý si odzkouší vše, a co mu padne, u toho zůstane. Nepředháníme se tu. Nemáme k nikomu zášť. Jen nedůvěru k cizincům, jako jsi byl ty."
"Tak vidíš, jak by mohl cizinec, jako já, vládnout? To by tu jistě všichni poznali."
"Ano i ne... naše země potřebuje změnu a někoho kdo se vyzná, kdo zná oba světy..."
"A ty si Esato myslíš, že já mám být ten pravý?"
"Proč asi myslíš, že jsme tě vzali mezi sebe? Jsi jiný, než ostatní. Pln porozumění, lásky k rodině, i všem tvorům. Jen si vzpomeň na svoji fenku, kolik jsi jí dal lásky."
"Pravda, ale..."
"Žádné ale, budeš se učit, co to půjde. Vnímej odlišnosti, zajímavosti a tak. Povedou tě na tvé cestě... Vidíš tam u toho zadního stolu toho muže s červenou kápí?"
"Ano, vidím."
"To je mistr kouzel... Běž a zeptej se ho, zda-li by ses od něj mohl něco naučit," ukázala Esata na stůl, kde seděl mág.
"To jako jen tak?"
"Ano, tak už běž!" pobízel mě tentokrát vlídně Rido.
Neochotně jsem vstal, ale najednou se mi podlomila kolena a já cítil, jak se sunu k zemi... dopad jsem už nezaznamenal.
"Píp, píp, píp..."
Zaklapl jsem budík. "To byl zase sen," řekl jsem si tak polohlasně pro sebe. Navlékl jsem se do kalhot, hodil na sebe triko a šel do koupelny. Tam jsem se opláchl a zamířil do kuchyně. Tam už mě čekala máti s uvařeným čajem.
"Dobré ráno, ospalče!" přivítala mě.
"Uááá, dobré..." a hned jsem zamířil ke stolu, abych se napil. "Horký, ale dá se." Měl jsem trubky z azbestu, tak říkajíc.
"Dáš si sýr?"
"Když budeš tak hodná," ospale jsem odpovídal.
"Vypadáš dneska nějaký nesvůj, zdálo se ti něco?" máti si dělala starosti, jako vždy. Celý její život byl o starostech. Neměla to jednoduché, rozvedla se, do toho jsem se jí narodil já, jako vzpomínka na muže, kterého kdysi milovala a žila s ním čtyři roky a pak šlus...
"Jen taková podivnost," opáčil jsme ospale.
"Tak povídej," vyzvídala máma. Byla neustále zvědavá a dnes jako by cosi tušila, ale já zarytě mlčel a jen se dlouze napil, na znamení, že se o tom teď nechci bavit.
"To nestojí za řeč," snažil jsem se vyhnout odpovědi. Ostatně, co taky odpovědět?
"Dobrá nechám tě být..." vida, že se mnou na toto téma nebude řeč. "Svačinu máš nachystanou," a podala mi termosku s čajem a svačinu do školy.
"Díky, jsi moc hodná." Najednou jsem si uvědomil, co pro mě vlastně dělá a přitom vůbec nemusí.
"Do kolika dneska máš?" vyzvídala stále a dokolečka dokola. Postupem času jsem se s tím smířil, ale teprve teď jsem začínal chápat proč. A tu mě popadla myšlenka, co když taky ví o tom světě jinde v jiné dimenzi, ale hned jsem ji zaplašil. Jak by mohla vědět... a pak teď nemám čas, hodiny utíkají a ráno je samý spěch.
"Do tří, ale chceme jít ještě s klukama ven."
"Nezapomeň, že za chvíli budou zkoušky! Měl by ses učit!"
No jo, už je to tu zase, zas ty její starosti, zda udělám školu, nebo ne. Nic jiného ji nezajímalo, tedy asi ne, ale... no, vždy mi říkala, abych se dobře učil, učila se i několikrát se mnou a ne málo, když jsem byl malý a já měl plány, jak budu létat v raketě na Mars a přepravovat lidi tam a zpět.
"To až tak nehoří, dám to levou zadní," naparoval jsem se.
"Skutečně?" a mamka se na mě podívala pátravým pohledem.
"Jen ta čeština..."
"Právě!" a na poslední slabiku dala důraz.
"Hele, jeden den to snad vydrží, pak se už budu učit furt, slibuji," přerušovaně jsem odpovídal, jak jsem měl plnou pusu jídla.
"Dobře, tak pro tentokrát..."
Mamka mě už nechala v klidu dojíst a pak mi při odchodu do školy dala pusu na čelo. Musela si stoupnout na špičky a já se sehnout, jak byla malinká a já vysoký.
"Zatím a dávej na sebe pozor," starostlivě mi povídala, jako vždycky při odchodu.
"Čau!" a zabouchl jsem dveře... Uff, tohle mám za sebou. Teď jen nevyjít z normálu.
Cestou do školy jsem přemýšlel o tom snu, který se mi zdál. Takže jsem si nechal ujet autobus a přišel pozdě na hodinu. Vymluvil jsem se učiteli, že indiáni vytrhali koleje a já musel jít pěšky. Načež třída vybuchla smíchy i s učitelem, který povětšinou nebyl srandičkám nakloněn, ale tentokrát to uznal.
"Líbíla se mi tvoje výmluva... naštěstí je to jen pár minut a teď do lavice a klid prosím!"
"Děkuji, pane učiteli," posadil jsem se a začal opisovat cosi z tabule. Pokračoval výklad o existenci hmoty prostoru... Bylo to sice zajímavé, ale já se opět ponořil do svých myšlenek. Nemohl jsem zapomenout na ten se a hloubal jsme o něm a hloubal. Je to realita, nebo ne? Nebo, že by?
Z myšlenek mě vytrhl spolužák, který mi notně třesl pravicí: "Petře, Petře, vzbuď se!!!"
"Á... tady zase někdo neposlouchá, co já říkám... že ano, Halouzka!" a profesor po mě hodil křídou... přesný zásah. Odrazila se od mého čela. Probral jsem se z přemýšlení, jako by do mě vjel blesk.
"Ano? No, já... víte..." blekotal jsem.
"Oči pro učivo ne, tak pojďte k tabuli a nakreslete nám... most... něco... tomu... řeknětě," slova jsem slyšel jako z dálky. Ale jen, co jsem se zvedl z lavice, tak se mi podlomila kolena. Následovala dlouhá cesta. Kolem mě bylo bílé světlo, zářící, ale přitom pro oči příjemné. Nikoho jsem neviděl, jen jsem šel tím tunelem k tomu nejvíce zářivějšímu místu. Kam asi vede? A kde to jsem? Najednou se všechno nějak zamlžilo a já se opět probudil v tom jiném světě. Esata a Rod se nade mnou skláněli...



| Předmět: RE: Život v životě - Kapitola 1.
26.06.20 14:22:05 | #3 (1)

zaujalo? tak nechte unést fantazií a načrtněte nějaké pokračování... je to na vás! p.s. už se těším *3397* *34069* *29188*



| Předmět: RE: RE: Život v životě - Kapitola 1.
27.06.20 09:32:39 | #4 (2)

(Nástřel možného pokračování)

„Vítej zpět...“ a Esata pohladila mého ježka.
„Co se stalo, jak to, že jsem tu? Spím snad?“ najednou jsem si to uvědomil. Nic necítím, ani dotek, jak to?
„To ne, leda bys věčný spánek považoval za sen,“ a Rod se taky usmál.
„Jsem mrtev?“
„Pro svůj svět ano… alespoň prozatím.“
„Jak… kdy… proč??? Jak prozatím?!“
„Jak už jsi pochopil, tak tu zůstávají jen silní jedinci… A ty jsi silný dost, tedy v myšlení. Je vidět, že máš skutečně čisté myšlenky, jinak bys tu nebyl. Nevrátil se na své původní místo.“
„Na jaké původní místo?“
„Sem, tady, kde jsi byl předtím.“
„To jsem si jakože odskočil do světa živých a teď jsem ve světě mrtvých?“
„Zdá se, že už víš, no dobrá, nebudeme tě trápit,“ začala vysvětlovat Esata a dodala: „Jsi ve městě mrtvých, ale má to svá specifika, je to teď poněkud odlišné, než když jsi tu byl jako živý.“
„A jak???“ byl jsem netrpělivý na odpověď.
„Žij dokud můžeš... každá věc má význam a jsou tu jisté zákonitosti, ale na to časem dojdeš sám, že ne vše je zlato, co se třpytí,“ pronesl ke mně Rod.
„Jak mám žít, když jsem vlastně mrtev???“ odpovědi se mi už nedostalo. Padl jsem opět do mdlob.
Když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici na lůžku. Studilo to. Bylo tu šero díky zataženým roletám, ale cítil jsem jak slunce pálilo do oken. Protřel jsem si oči a pomalu se rozhlédl po místnosti. Nikde nikdo, tak jsem se pokusil posadit, na sobě jsem nic neměl, jen jakýsi bílý plášť.
„Vítej hochu, už jsme mysleli, že je po tobě a ty žiješ!“ ozvalo se od vchodu. Tam stál muž v bílém, o něco menší než já, ale o to víc měl kolem pasu. Hezký tlouštík, pomyslel jsem si.
„Co to?“ odpovědi jsem se nedočkal.
Muž nadzvedl sluchátko a otočený ke mně radostně povídá: „Hej doktore, máme tu z mrtvých vstaní.“
Ani ne za tři minuty tu byl doktor. Prohlédl si mě změřil pulz a tlak, zkontroloval zorničky, prohmatal mi tělo, načež se poškrábal na hlavě. „Vskutku, žije a zdá se, že mu nic není,“ říkal kolegovi, který mezitím dorazil.
Pak se obrátil na mě a povídá: „Zkuste se projít po této čáře… I stabilita dobrá… vidíte? No prostě zázrak. Po čtyřech dech...“
„Co? Já byl čtyři dny...“ nedořekl jsem.
„Ano, čtyři dny vám už nebilo srdce… už jste byl veden na seznamu zdejší pitevny. Zítra vás měli pitvat.“
„Cože???“
„Vůbec nechápu, jak jste se mohl probrat… Jak se cítíte?“
„Skvěle.“
„Dobrá, ale ještě si vás tu necháme na pozorování.“
„Mohu poprosit o vodu a něco k snědku, mám hlad jak vlk a taky mám jaksi sucho v puse.“
„Natočte mu sklenici… a vy mladíku mi povězte, co si pamatujete jako poslední. Jídlo až později.“
Ne, nesmím říct o městě tam ve druhém světě. Nějak se z toho musím vykroutit, že si nic nepamatuji... „Procházel jsem tunelem a pak už nic nevím.“
„Takovým tím, kde bylo hodně světla, že ano?!“
„Ano, tím.“
„Zajímavé.“
„Co myslíte kolego?“
„Co by, žije a to je hlavní, ostatní je vedlejší.“
„Máte asi pravdu, to bude jeho rodina překvapená...“
„Dáte jim vědět?“ myslel jsem na mámu, ta bude šťastná, že mě vidí… a taky že ano. Dojela hnedle a objímala mě a pusinkovala a nechtěla mě pustit, jako bych byl nějaký cenný poklad. Ano, život je skutečně pokladem, to bylo mé další zjištění na této dlouhé pouti.

(nemusí to tak být, je to na vás, co chcete, aby se stalo) *29188*


1  

| Předmět: Společný příběh
26.06.20 14:20:32 | #1

Kniha bude pojednávat o smrti a jiném světě kdesi v jiné dimenzi. Propojení se světem jinde bude skrze sny, takže kdo má toto rád, jistě se mu to bude líbit. Nabídne celou řadu psychologických událostí, jež povedou k osobnímu růstu hrdiny. To jak dopadne ještě nevím, děj si sám řekne...