Také by se dalo napsat, že náboženství je naplnění touhy některých
lidí po silném, moudrém a spravedlivém vůdci, který z pobožného sejme
tíhu rozhodování. Tady souhlasím s R.D. že se jedná dokonce o potřebu
některých lidí po (byť virtuální) ochraně nadřízenou autoritou a že je
to náhrada za ztrátu autority rodičů a starších rodiny.
Život jedince usnadní přenesení osobní zodpovědnosti za své činy na
velitele, který nařizuje. Jako vojáci plní rozkazy, tak se pobožný řídí
rozkazy předané náboženským dogmatem a kontrolované duchovním vůdcem. U
katolíků je to ještě zostřené o povinost absolvování zpovědi, prakticky
výslechu u psychiatra, ve které svěří duchovnímu vůdci i nejtajněší
myšlenky. Zase ta paralela s dobou vojenské služby - politické školení a
rozhovory s nařízeným "mezi čtyřma očima". Pochopitelně jde také o to
"prásnout" něco na jiného člena náboženské obce a tím bodovat u
velitele.
Netvrdím, že je to principielně špatné, některým lidem to dělá
dobře, když mohou aspoň část svých starostí a strachů odsunout někam na
vyšší úřad, který se postará a rozhodne za ně.