V tom Ježíšovo aktu šlo o něco víc, šlo o samotné napravení,
narovnání člověka. O řešení jeho situace, která jinak byla
bezvýchodná: o překonání moci hříchu. Tady mám text, který to velice
dobře vysvětluje:
Hřích, když byl vykonán, vlastně zůstává. Ne sám, byl třeba dílem
okamžiku, avšak zůstává svým následkem. Tím následkem, který vzniká a
trvá po hříchu, je stav viny. Hříchem dal člověk něčemu přednost před
Bohem. Proto hřích, který nazýváme smrtelný, zpřetrhává pouta mezi
Bohem a člověkem, odcizuje člověka Bohu a vylučuje člověka ze
společenství s Bohem. Pro toto společenství byl člověk stvořen, hříchem
už není jeho život zaměřen k cíli, který měl splnit lidskou touhu po
štěstí. Není to však Bůh, kdo se odvrací od člověka, to člověk se
odvrátil od Boha. Protože Bůh je smyslem všech věcí, porušení vztahu
člověka k Bohu znamená zároveň porušení vztahu člověka k ostatním
lidem a k ostatnímu světu. Hříchem se stává svět horší. Tím, že se
člověk od Boha odvrátil, neublížil Bohu; Bohu nemůže nic ublížit.
Člověk ubližuje vlastně sám sobě. Ztrácí se mu smysl jeho vlastního
určení. Znakem toho je utrpení, nemoc, smrt, nejistota, zoufalství. Známe
příklady, jak hřích rozvrátil člověka morálně a duševně, dokonce i
fyzicky. Hřích tedy trestá sám sebe.
To, co jsme až dosud slyšeli o člověku, jak jsme uvažovali o jeho osudu
a o jeho vztahu k Bohu, nezní zvlášť optimisticky. Jako by všude, celou
existencí člověka i lidstva procházela trhlina. Ovšem, obraz člověka
vypadá neutěšeně jen tehdy, když tou roztržkou všechno končí. Nebyly
dosud vyřčeny nejdůležitější výpovědi.
Křesťanská zvěst o člověku hlásá, že Bůh chce, aby člověk žil,
ne aby zemřel. Dokonce i Starý zákon mluví o tom, že Bůh nežádá smrt
hříšníka. Tento Boží záměr je mařen tím, že člověk říká své
"ne". Harmonie mezi Tvůrcem a tvorem je zničena, ale současně je tím
zničena nebo alespoň narušena harmonie mezi jednotlivými lidmi a mezi
člověkem a světem. Tento stav je fakticky bezvýchodný, neboť člověk jej
nemůže překonat. Také dnes někteří lidé pociťují svou opuštěnost.
Tento pocit opuštěnosti, "odcizení", je rozšířen všeobecně, ale různá
náboženství a filozofie se rozcházejí ve zdůvodnění tohoto stavu, a
ještě protichůdnější jsou mínění o východisku z něho. Člověku
může v jeho odcizení od druhých velmi pomoci kolektiv, může mu pomoci
humanismus, záchranu nabízí pokrok. Je to jistě zdravé, ale pro
křesťanské smýšlení je to ne zcela dovršená cesta k překonání
disharmonie, která je mezi člověkem a Bohem a mezi člověkem a světem.
Pokusy osvobodit se na několik hodin z této bezútěšnosti prostřednictvím
drog jsou nesmyslné, stejně tak, jako když někdo hledá zapomenutí a
východisko v alkoholu nebo sexu.
Jsme toho přesvědčení, že pokrok a snahy, které vytvářejí mnohá
hodnotná společenství, mohou člověka přivést dále, mohou mu pomoci
překonat mnohá neštěstí a svízele, mohou jej vyvést z osamocení, avšak
vzhledem k Bohu se člověk ze svého odcizení nemůže dostat vlastními
silami. Vzdálil se sice od Boha vlastní silou, avšak sám od sebe se k němu
nemůže vrátit natolik, aby se obnovilo spojení.
Překonat vzdálenost, která nás dělí od Boha, tedy uskutečnit záchranu
lidí - křesťané tomu říkají vykoupení - může jenom Bůh. Bůh to
učinil. Bůh k člověku sestoupil v Kristu a velikost člověka, kterou Bůh
zamýšlel, se v Kristu podivuhodně obnovila. Dobro se skrze něho a s ním
opět stává silnějším než zlo.
Sv. Jan se vyslovil, jak jsme si citovali, že Bůh je láska. Bůh
osvědčil svou lásku nejodvážnějším činem, totiž tím, že vstoupil do
tohoto světa mezi hříšníky. Neboť Ježíš Kristus, Syn Boží, vzal na
sebe lidskou přirozenost a spolu s tím vzal na sebe i tu situaci, v níž bylo
lidstvo. Kristus se stal jedním z nás. Jako jeden z nás vytrpěl smrt. Jako
zástupce lidstva změnil ono "ne", kterým se člověk obrátil proti Bohu, v
"ano". Plnil Boží vůli, jak sám o sobě říká (Jan 4, 34), a tím v
zásadě překonal vzdálenost mezi Bohem a lidmi a zlomil vládu hříchu ve
světě. Bůh člověka neopustil, i když se člověk od něho odvrátil a
řekl mu své "ne". Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu vzal utrpení člověka
na sebe a učinil je svým vlastním údělem. Jde až k jádru věci, až k
jádru onoho předělu, který je mezi Bohem a člověkem, až k hříchu.
Apoštol Pavel se k tomu vyjadřuje, že Bůh se svým Synem "jednal kvůli nám
jako s největším hříšníkem" (2 Kor 5, 21). Ježíš Kristus jde
solidárně s námi až k opuštěnosti Bohem. Sám na kříži volá: "Můj
Bože, proč jsi mě opustil..." (Mt 27, 46). Praví-li svatý Jan, že "nikdo
nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele" ( 15,
13), pak přináší svědectví o tom, že Bůh zde podal nejvyšší důkaz
své lásky. Chtěl lásku a štěstí člověka tak mocně, že pro ně dal
nejvyšším způsobem sám sebe ve svém Synu.
Mnozí z nás - i křesťané - si představují, že dílo vykoupení bylo
uskutečněno takto: člověk hřešil, Bůh je rozhněván a požaduje
spravedlivý trest. Trest, který by vyvážil hřích jako nekonečnou urážku
Boha, si nelze představit jinak, než jako trest nekonečný. Bůh, aby bylo
dosaženo spravedlnosti, musí být usmířen nekonečně hodnotným smírem.
Jedině Syn Boží v lidské přirozenosti může takový smír přinést. Proto
sám Syn bere na sebe tento úkol a z poslušnosti jde strašlivou cestou
utrpení, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost.
Těžko si představit Boha jako mstitele, který k usmíření své
spravedlnosti chce vidět krev. Bůh přece nehájí své zájmy. Jeho cesta
směřuje k záchraně člověka a tu vykonává skrze Krista. Bůh nežádá
trest, nevyžaduje takovou spravedlnost, naopak: dává Krista, svého Syna, aby
mohlo dojít k novému setkání Boha s člověkem. Bůh přece nechce smrt,
chce dobro, a jde k tomu cestou, která je bez hluboké víry a bez hlubokého
pohledu do Boží lásky zcela nepochopitelná. Ježíš Kristus je hlavou
lidstva, je člověkem v plném slova smyslu, neboť v něm není rozpor mezi
člověkem a mezi Bohem. Proto v něm mohla být překonána trhlina, která
působením hříchu vznikla mezi Bohem a člověkem; proto s ním a skrze něho
mohlo být překonáno zlo. Bůh sledoval naše dobro, neboť nás miloval, a
tato vytrvalost na cestě lásky přivedla Božího Syna na kříž. Roztržku,
kterou jsme způsobili my svou nevěrností, překonal Ježíš Kristus svou
věrností.
Jen láska činí takové věci, které vedou k utrpení i ke kříži.
Kříž lze vysvětlit jen láskou, neboť ona riskuje oběť i smrt. A touto
láskou vyhledává Bůh člověka, který sám sebe a své spojení s Bohem
zničil. Neštěstí, do kterého se člověk přivedl, nebylo napraveno
trestem, nýbrž láskou. V Kristu právě tato láska přišla k nám na svět.
Je ovšem třeba konstatovat, že ji člověk znovu odmítá, a každé lidské
odmítnutí Boží lásky působí roztržku, působí bolest, působí
smrt.
Všeobecný zákon smrti je však prolomen. Umřel totiž ten, který jako
Bůh je nesmrtelný, ten, který hlásal, že je životem světa. Proto smrt
nemohla udržet v moci toho, kdo se jí vydal jen z lásky, kdo jí však
nenáležel; Kristus vstal z hrobu. Tím byla Kristova smrt prvním utrpením,
které mělo plný smysl v tomto světě, hledajícím tak často marně smysl
bolesti a utrpení.
Smrtí Ježíšovou se začala nová cesta člověka. Byl učiněn začátek
nové cesty k Bohu. Jestliže se člověk přidržuje Krista, jestliže bere za
svůj jeho souhlas s Boží vůlí, je znovu ve společenství s Otcem. V
teologii sv. Pavla zjišťujeme jako významný rys nauku o tom, že se v
Adamovi stali všichni hříšníky. V Kristu, v novém Adamovi, byli všichni
vykoupeni. Všichni přišli do společenství s Bohem. Písmo pro tento proces
užívá výrazu "nové stvoření" nebo "nové zrození". Z tohoto hlediska
nelze vykoupení člověka a obrácení Boha k člověku vidět tak, jako by
Bůh jen odvrátil zrak od zlého, nebo je pouze přikryl. Není to jen jako by
řekl: Už je zase dobře, všechno je zapomenuto. Jde zde o nové stvoření,
vzniká nový člověk. Právě tak, jako na konci času bude nové celé
stvoření. Člověk skrze hřích přivedl všechno tvorstvo k zničení, nyní
v Ježíši Kristu, jeho absolutním souhlasem s Boží vůlí, nachází i
celé tvorstvo začátek své záchrany.
Nový vztah k Bohu však není člověku dán automaticky. Nabízí se mu
jako možnost. Člověk se pro tento nový vztah musí rozhodnout souhlasem své
víry. Bez vlastní vůle nebo dokonce proti své vůli zachráněn a spasen
nebude. Opět jeden obdivuhodný způsob, jímž se respektuje svoboda
člověka. Člověk nemůže svou záchranu přivodit sám. Nemůže sám sebe
vykoupit bez připojení k vykupitelskému dílu Kristovu. Vše zůstává
Božím darem, zůstává Boží milostí, ale člověk musí chtít dát se
zachránit. Sv. Augustin říká: "Ten, který tě stvořil bez tebe, nechtěl
tě bez tebe vykoupit."
,
1
1
1
chudák! Je
mně to moc líto.
Vždyť je to
absurdní a nespravedlivé, aby někdo trpěl a byl obětován za hříchy
jiných lidí.
