Rozcestník >> Náboženství >> Co je to Bůh?

Zrovna teď na jiném místě jsme nalezli tyto atributy z citace Bible.

Bůh je Duch, je světlo v kterém tmy není, je láska.
Těžko se to vyjádří lidským jazykem.

"Bůh je Duch" o bohu nic neříká, protože nevíme, co je to ten Duch. Věty jako "Bůh je láska" nebo "Bůh je světlo" jsou jenom bezobsažné metafory. Nebo mám snad věřit, že Bůh je proud fotonů?

Takhle to můžeš nechat... dále není nutné to rozvíjet. To stačí.

Zhmotňuje se v nás:
Jan 1
14 A Slovo se stalo tělem

K pojmu absolutní skutečnost už jsem se vyjádřil. Je to skutečnost nepodmíněná, na ničem nezávislá, ničím neomezovaná. Zkrátka je to něco, jehož existence je nepodmíněná, není na ničem závislá a není ničím omezovaná. Čím se liší od relativní skutečnosti je snad nasnadě.

Existence všeho, co známe, nevykazuje takovéto znaky.

Nepřirovnávám Boha k elementárním částicím, říkám pouze tolik, že u elementárních částic také nevíme, co jsou zač a tudíž jsou pro nás tajemství. Ve stejném smyslu je pro nás tajemství Bůh.

Čím je existence všeho, co známe, podmíněná a omezovaná?

Každá skutečnost (objekt), je podmíněna, závislá či omezovaná (ovlivňovaná) jinou skutečností.

Měl jsem na mysli celek tvořený vším, co známe. A omezení kromě těch, která jsou dána naší neznalostí.

Já vím, ale takhle jsem to právě nemyslel. Já jsem to nevyjádřil příliš dobře. Říci jsem chtěl, že nic, co známe, žádný objekt, nevykazuje takové znaky.

Jistě, protože neexistuje osamoceně, bez vlivu zbytku „světa“. Ale co je relativního na existenci našeho světa, nebo vesmíru, chcete-li?

Ta otázka mě také napadla,ale už jsem to s ním vzdala.

Já jsem ale neřekl, že vesmír jako takový má relativní existenci. Popravdě to ani nevím, i když nejspíš asi má, když vezmeme v úvahu Velký třesk, který musel mít nějakou příčinu.

Neřekl, pouze jsi uvedl boha jako jedinou absolutní skutečnost. Velký rozdíl v tom nevidím.
Příčina Velkého třesku (stejně jako předcházející singularity) může být klidně dána vlastnostmi hmoty, které (ještě?) zdaleka neznáme úplně.
Předjímat další level (tj. vsugerovat si relativitu existence vesmíru, a tudíž nutnost nějaké absolutní („vyšší“) existence), když ani nedohlédneme na konec toho aktuálního, je naprosto k ničemu.

Víra v existenci Boha primárně nevychází z nějaké takové nutnosti.

Je otázka, jestli lze za nepodmíněné prohlásit něco, co je proměnlivé.

Pak ale jeho definice jako absolutní skutečnosti postrádá jakýkoliv smysl.

Proč by to, co existuje nepodmíněně, muselo být neměnné?

Proč by uvedení takového faktu mělo postrádat smysl?

Protože proměnlivost ukazuje na to, že daný objekt podléhá nějakým vlivům. A jeho stav tedy není nepodmíněný.

Protože dokud nevím, že realita existuje jen relativně, nepotřebuju si definovat absolutní existenci mimo tuto realitu.

Proměnlivost může spočívat ve vnitřních faktorech. Úplně stejně bych mohl říct, že ani bůh neexistuje absolutně, protože ho něco muselo přimět ke stvoření světa, že?

Je to prostá deklarace atributu této existence. Ten atribut má bez ohledu na to, jestli ho sdílí či nesdílí ještě jiná existence. Proto má smysl ho v definici uvádět.

To je vcelku jedno, kde se ty faktory nachází. Tak jako tak platí, že jeho stav není nepodmíněný.
Boha nic nemuselo přimět, to bylo jednoduše jeho svobodné rozhodnutí. Nevyvolala to žádná nutnost.

Čili si usmyslíme nějakou další existenci a určíme si, že bude nepodmíněná? Těch ale můžeme mít, kolik chceme, ne?

To není jedno. Pokud ten faktor je součástí oné existence samotné, pak není podmíněna ničím jiným, než sama sebou, a tedy je absolutní.

I svobodné rozhodnutí mění stav toho, kdo se rozhodl – stává se rozhodnutým něco učinit, což je změna stavu. Pokud platí, že nepodmíněná existence musí být neměnná, nemůže nic stvořit. Protože z onoho aktu stvoření vystoupí změněná – přinejmenším vědoma si toho, že cosi stvořila. A pokud své dílo sleduje, mění se minimálně její obsah informace.

Ano, dá se to tak říct. Můžeme jich předpokládat víc, ale nějak k tomu není důvod.

Dobře, dejme tomu. Co tu tedy bereme jako onu existenci: hmotu? To znamená konkrétně co? Elementární částice (látkové i polní)? Co přesně je potom tím vnitřním faktorem?

Změnou stavu se rozumí změna vlastností. Rozhodnutí či reflexe informací nemění vlastnosti, alespoň ne nutně.

A jaký je důvod předpokládat vůbec nějakou?

Sám jsi to napsal: vše co známe. A já bych dodal plus to, co neznáme, ale nikoliv to, co si vyfabulujeme. Co přesně je vnitřním faktorem? To je přece jedno, šlo pouze o to, jestli je existence našeho světa závislá na existenci něčeho jiného, tedy nějakého vnějšího faktoru.

A vědomost o něčem není vlastnost?

viděla bych to jinak, zda naše existence není náhodou tímto "vnějším" faktorem.

Vnějším faktorem čeho? Který ovlivňuje co? Nebo to myslíš tak, že my jsme ta absolutní existence?

ano.

Pak bychom si ale nepotřebovali definovat žádnou na víře založenou absolutní existenci.

dobrý postřeh

Pořád k tomu mířím, ale je těžké to pojmout. Protože člověk se identifikuje se svým tělem, s ním pak stárne a pomíjí protože se nedokáže nad něj povznést.

Důvodem je vnitřní přesvědčení vycházející z nějaké náboženské zkušenosti. Může se jednat přímo o prožitek božské přítomnosti nebo jenom o vnitřní tušení takovéto přítomnosti. Víra v bohy, stejně jako v duchy a duše, má psychologický základ; proto je tato víra historicky na Zemi všudypřítomná a proto nikdy nezmizí.

Jde o to, co přesně je míněno tím "vším", tím světem. Vesmír je prostor, v němž se vyskytují objekty. A ty objekty nejsou absolutní, protože jejich existence není nezávislá, nepodmíněná. Proto je potřeba mluvit konkrétněji, co tedy vlastně míníš tou existencí.

Tak vlastnost je rys, znalosti se neprojevují jako vlastnosti či rysy.

1. Řekl bych prožitek domnělé božské přítomnosti.
2. No dobře. Tak vezměme celý vesmír jako objekt.
3. Ale projevují. S vědomostmi se chovám jinak, než bez nich. A to už je jiná vlastnost. Jestli se vlastnosti dá říkat také rys, je úplně fuk. Vlastnost je cokoliv, co je mi vlastní. Tedy i znalosti, vědomosti, chování.

1. Je to prožitek přítomnosti, jež se vyznačuje atributy, které člověk bezprostředně vnímá jako božské (bohu patřící). V tom prožitku není žádný prostor pro domnělost.
2. To je problém, vzít vesmír jako objekt je to samé, jako vzít coby objekt město nebo povodí Vltavy. To může být objekt ve vojenském smyslu, ale fakticky je to prostor (oblast), v němž se vyskytují objekty.
3. Tak potom můžou vědomosti změnit nebo projevit tvoje vlastnosti, ale sami o sobě vlastností nejsou.

1. Prožitek domnělý není, jeho božskost ano.
2. Bez toho ale nemá smysl tvrdit, že jeho existence není absolutní, a že tedy nějakou jinou (tu absolutní) potřebuje.
3. Vědomost je tvou vlastností. S ní máš paměť změněnou oproti stavu bez ní. Ale pro naši debatu je to fuk – i kdyby sama vlastností nebyla a pouze vedla ke změně něčeho, co už jsi ochoten za vlastnost považovat (kde je ta hranice, mimochodem?), tak je to něco, co svého nositele změní. A ten pak tedy, podle tebe, nemůže existovat absolutně.

1. Božskost je jeho obsahem. Člověk, který tohle prožije, má jistotu, že Bůh existuje coby faktor, ovšem co je podstatou tohoto faktoru, to je víra, interpretace.
2. Nikdo neříká, že by jí zrovna potřeboval, ale ze zkušenosti víme, že existence objektů, z nichž sestává, není absolutní.
3. Dobrá tedy, vypadá to, že nepodmíněná existence nemusí být neměnná.

K trojce, mění se jen jev, jak se jeví a interpretuje. pODSTATA JE NEMĚNNÁ

Kde je ta podstata trojice? Já žádnou nenašel!

To chce si to pořádně přečíst. To nebylo o trojici, ale o třetím bodu příspěvku, na který Ratka reagovala...

mění se podmíněností :-) tedy musí se vzdát "svobody" a podmínit se aby se měnilo.

Tak tohle mi připadá jako když se mi snažíš ukázat, jak vypadá text, který smysl nedává…

no super :-))

Pokud vezmeme že pozorovatel je absolutní a pozoruje relativní skutečnost... pak oko se ptá co je oko. To jen malé podobenství.

?

Opakuješ pořád to samé jinými slovy, ale tím to nedává větší smysl. Asi zbytečná debata.

No opakuju, protože ty věci jsou jasné, jak jsou řečené. Já nechápu, co bys na tom potřebovala vysvětlit.