POEZIE - Alexandr Sergejevič Puškin - Prorok (1826)
Hnán žízní ducha do pustin,
trmácel jsem se chmurnou zemí
a šestikřídlý serafín
uprostřed cesty zjevil se mi.
Své prsty, lehké jako sen,
k mým očím vztáh, tím dotekem
zaplál mi zrak, tak jako plane
zrak orlí matky polekané.
Jen dotekl se uší mých
a plno zvuků znělo v nich ---
i pojal jsem let cherubínů
i hřímající nebesvod
i hnutí potvor v hloubi vod
i hlízy hlodající hlínu.
I nachýlil se k ústům mým
a hříšný jazyk vyrval jim
a rukou, již si zakrvavil,
za podlý jazyk lži a lsti
žahadlo hadí moudrosti
do ustrnulých úst mi vpravil.
I rozťal mečem hruď mou v půl
a vyňal srdce rozechvělé
a žhoucí uhel zasunul
hluboko do rány v mém těle.
Mrtvolou v poušti jsem se zdál.
I tu Bůh hlasem zavolal:
"Vstaň, proroku, jenž byl jsi němý,
slyš vůli mou a příkaz můj
a srdce lidská po vší zemi
ohňovým slovem zapaluj!"
Ta báseň mě
"oslovila", a tak jsem ji sem vložil. 