Jestli existuje Bůh, musí existovat i Satan. Tak jako jestli existuje Kristus, musí existovat Antikrist.
Svoboda je až důsledek a projev toho, že existuje alternativa (tj. že může existovat nedostatek toho dobra). Otázka právě zní, kde se vzala ta alternativa.
a co když je to naopak? vždyť nejprve dal Bůh lidem svobodu a pak si lidé začali volit to či ono...
Tak logicky vzato svoboda vzniká tak, že začne existovat alternativa. Kdyby neexistovala jiná možnost, než Boha přijmout, tak by nebyla ani žádná svoboda. Poněvadž člověk by byl nucen Boha přijímat. Takže svoboda/nesvoboda (či nutnost) se tu jeví jako označení situace, zda je nebo není k dispozici alternativa.
A když vezmeme tu Bibli, tak tam nemáme psáno, že by Bůh dal člověku svobodu. V ní je ta alternativa udána Satanem, který člověka oslovuje a vede ho (svádí). On je ta příčina, on nabízí něco jiného než co nabízí Bůh, bez něho by pro člověka nebylo jiné cesty než cesty Boží (následování Boha). Teprve až se Satanem má člověk svobodu mravního výběru.
Slávu přímo si nezaslouží, ale svojí roli v Božím plánu podle všeho má.
Principem života je dobro, takže žádná alternativ a tu není, protože
bez dobra neexistuje život.
satan se chová jako lidé, kteří získali Darwinovu cenu. Dalo by se říci
jak kvalitní dobro vytvářím, tak kvalitně žiji.
Mezi nebem a peklem je plynulý přechod a lidé nemohou posmrtně měnit pozice
nahoru a dolů.
Jakou pozici si získal v pozemském životě, tak budeš žít i na onom
světě. Čím si níže, tím si lidé mezi sebou vytváří větší peklo a
utrpení.
Principem života je dobro, takže žádná alternativ a tu není, protože bez dobra neexistuje život
Ovšem principem vývoje je zase existence překážek, nedostatku, obtíží a narušování statu quo. Bez Satana v ráji by se člověku neotevřeli oči a nebyl by poznal dobré a zlé a nebyl by poznal, že je nahý. Takže pro člověka jeho poslechnutí představovalo nějaký zisk (ale taky ztrátu). Ta alternativa jako taková existuje, poněvadž bez ní by nebyla svoboda volby, ale jenom se člověk musí ony "nově" nabyté schopnosti správně využívat, protože není rozumné onu alternativu dále volit.
Bůh dává lidem svobodnou vůli rozhodnout a jen oni budou za své činy zodpovídat.
Podle mne svoboda spíš znamená smět vybírat z existujících alternativ.
Pokud existují a já je nesmím zvolit, nejsem svobodný. Pokud neexistují,
nemá to se svobodou nebo nesvobodou co dělat. Považuješ třeba nemožnost
živit se fotosyntézou za omezení své svobody? Já teda ne, protože to
nejde. Kdyby to šlo a někdo mi to zakazoval, to by bylo něco jiného.
Navíc za existencí alternativ přece nemusí nutně někdo stát. Ty existují
prostě proto, že lidský mozek není počítač s programem, kde by by bylo
předem dáno, jak na každou situaci reagovat, a kde by byla i kompletní
databáze všech potenciálně možných situací.
Vzato opravdu logicky, neposlechnout pana Hodného neznamená poslechnout pana Zlého. Znamená to opravdu jen a pouze neposlechnout pana Hodného (tedy spíš neposlechnout to, co o jeho požadavcích a vůbec existenci tvrdí nějaká knížka), což se dá uskutečnit jistě i bez existence pana Zlého. A samozřejmě i bez existence pana Hodného. Že Bible jakoukoliv jinou alternativu než slepou víru definuje jako zájem pana Zlého, z čehož pak „logicky“ plyne, že nepřijetí hypotetického pana Hodného se rovná uposlechnutí hypotetického pana Zlého, to je taková logicky se tvářící pseudologická past na věřící.
Nemožnost živit se fotosyntézou za omezení své svobody nemohu
označit, poněvadž termín omezení svobody indikuje, že je daná
možnost pro mě reálná, jen je mi díky zásahu někoho/něčeho nedostupná,
tj. je mi v ní aktivně bráněno. Což se neděje, poněvadž fotosyntéza pro
mě reálná neni, jelikož princip fungování mého organismu takový proces
neumožňuje. Nemohu to tedy označit za omezení svobody ve způsobu
získávání živin, ale můžu to označit za neexistenci svobody ve
způsobu získávání živin - s ohledem na to, že jsem odkázán jen na jeden
způsob získávání živin.
Můj předchozí příspěvek byl jenom o tom, že svoboda předpokládá
alternativy, a nikoli naopak. Že nejprve musím mít možnost výběru a pak
až existuje svoboda, a ne naopak.
Co se týče těch pánů, věci se mají tak, že ono opravdu není víc pánů než ti dva. Jsou v tomto jenom dva směry a nejít jedním směrem znamená jít opačným. Takováto bipolarita existuje ve více věcech, třeba ve věci stravování: buďto jí člověk zdravě, anebo nezdravě. Jiná možnost neexistuje a člověk jí buďto v souladu s principem fungování svého těla a s respektem k němu, anebo v jeho nesouladu a bez respektu k němu. Podobně oni dva pánové zastupují jisté principiální fungování mé bytosti.
„Můj předchozí příspěvek byl jenom o tom, že svoboda předpokládá alternativy, a nikoli naopak. Že nejprve musím mít možnost výběru a pak až existuje svoboda, a ne naopak.“
No jo, jenže nesvoboda (při téhle definici svobody) taky předpokládá alternativy. Pokud alternativa neexistuje, nejsem sice svobodný, ale nejsem ani nesvobodný – to bych byl při zákazu vybrat nějakou existující alternativu. Proto taky nepovažuju nemožnost fotosyntézy za nesvobodu.
A svoboda by se dala definovat i jinak – třeba jako možnost zvolit jakoukoliv alternativu z jakéhokoliv jejich existujícího počtu, počínaje jednou. Tedy svobodný jsem, pokud mi nikdo nezakazuje nějakou existující alternativu zvolit.
Vidím to takto: jestliže v nějaké věci nemám možnost volby a jsem odkázán jen na jednu možnost (ať už z jakéhokoli důvodu), pak v té věci nemám svobodu, tj. nejsem v té věci svobodný, tj. jsem v ní nesvobodný.
Svoboda spočívá v možnosti odmítnout, což je forma odporu. Boží odpůrce je ten, kdo Boha odmítá.
tedy potencionálně každý člověk - satan s malým s...
ten s velkým S k tomu není třeba...
Jenže co člověka vede k tomu, Boha odmítnout? Kde se to v člověku vzalo?
nevidí ho, neslyší ho, neví, že existuje, nevěří v něj - jak odmítnout, když neví, že existuje?
Odmítnutím Boha je tu míněno odmítnutí toho, co je mravně správné, tj. příklon ke konání zla.
a to je právě relativní, v pravěku mohlo být mravně správné něco jiného než dnes...
V základních mravních otázkách všichni byli zajedno: mravně dobré bylo vždycky jednání, při němž se jedinec vzdával něčeho svého ve prospěch druhého. Nějaká míra sebeobětování.
ale třeba zabít nepřítele z jiného klanu bylo v pravěku ok, dnes už ne...
Je otázka, zda i mravně. Poněvadž zabít nepřítele je i dneska OK, z jistého hlediska.
Popravdě nevim, jestli se pračlověk zabýval mravními otázkami. Záleží, jakou měl tehdy úroveň vědomí.
Jen se zeptám v dnešní době ti přijde že se hraje na to co je mravně správně?
To je záležitostí a odpovědností každého jednotlivého člověka, jestli na to hraje nebo ne.
Minulý víkend jsem si kupoval žitné housky a místo 12 jsem koupil 13 s domněním že jich mám 12 a nahlásil jsem 12 prodavačce a zaplatil 12 místo 13 a doma jsem to zjistil a i když na prodavačce bylo vidět že je dost v blbé náladě, šel jsem opět zpět do krámu, omluvil se a doplatil jsem za 13 housku.No a dnes kuluji 12 housek opět ta samá prodavačka a já vtipně,dnes opravdu mám 12 housek,dokonce raději třikrát přepočítal.Zned jsme se začali bavit a moc mě děkovala že se toto už nevidí.Ja odpověděl:Nechci vás zbytečně zatížit a tím i sebe kdybych věděl že by vám to mohlo ublížit.No a světě div se , usmívala a hned jsem tímto krokem udělal dobrou věc.
To je dost stručný. Satan je právě tendence, která způsobuje to "ego".
Tady je problém, že pojem "ego" se používá nejednotně. V psychologii to
označuje prostě instanci "vědomého já", zatímco lidově je jím míněna
namyšlenost, tj. nabubřelé já. Předpokládal jsem tedy, že bylo použito v
lidovém smyslu. 
Jinak, samotnou instanci "já" nám Bůh dal jenom v možnosti, kterážto se
realizovala právě díky Satanovi.
1