to není správně položená otázka... nevím ani jestli moje církev je ta pravá, nemohu to vědět protože je to věcí víry. A to co bylo blízké mému uvažování a postoji (takovému vlažnějšímu, obyčejnějšímu) Nejsem nějaký bojovník či oslavovatel Boha. Jsme spíše takový krtek zarytý pod zemí, který si tam něco ryje a občas vystrčí nos.
Takže takové ty agresivní církve, které furt někoh volají na
shromáždění a nadšeně vykládají jak je víra uspokojuje, mě děsí a
bojím se jich. Katolická církev má moji plnou důvěru. K ničemu mě
nenutí, nehlídá, jsou mimořádně laskaví faráři... vím jak se starají
o mladé, o staré lidi, vidím jak organizují mladé věřící a dělají ro
ně různé akce.
A teď ta třetí věc, která je pro mě taky důležitá. Je to stálost a
kontinuita, putující církev skrze staletí. Zapadla do mých chybějícíh
potřeb, kdy jsem se ptala JAK se korálky životů jednotlivýc lidí
navlékají na nit aby sůstala kontinuita, návaznost...samozřejmě
umožňující vývoj, ale přesto která by neničila to co bylo ale ocenila a
chránila to co přichází. Kontinuita... učení je stálé, vychází z
učení otců...možná se trochu upravuje cestou ale jen upravuje, ty zmny jsou
drobné a nedůležité. Není to revoluce. A nehlásá se revoluce. Je to klid
a pokoj, který sebou víra nese... překoná revoluční roky nebo roky kdy se
sama rozvrací, ale opět se dá dohromady jede dál... jako my lidé, jedeme a
jedeme a pak přijdou děti a jedou a jedou...a tak dál. a naši předkové
taky, moji rodiče byli ateisté ale prarodiče nikoliv. a tam jsme
navazovala.

tinky vinky 