EKUMENISMUS V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH
Nacistická perzekuce řádila napříč církvemi, a tak se mezi vězněnými ocitli nejen katoličtí kněží (např. J. Beran, Š. Trochta, J. Merell), jichž byla většina, ale též pravoslavní (arcibiskup Savatij) a evangeličtí (J. Bič, J. Šimsa) duchovní, anebo faráři Církve československé (L. Hodík). Převážnou část duchovních soustředili nacisté postupně v Dachau, kde přišel o život i unitář dr. Norbert Čapek, a kde existoval zvláštní kněžský blok. Lágr v Dachau se stal němým svědkem společných vskutku ekumenických modliteb, při nichž projevila svou živost též myšlenka unijní: právě na svátek slovanských věrozvěstů v červenci 1944 se zde české pobožnosti včetně římskokatolických kněží zúčastnil jak pražský pravoslavný arcibiskup Savatij, tak evangeličtí a českoslovenští duchovní. Stejně tak existují doklady o slavení lednového týdne modliteb, kdy se během oktávu vězňové setkávali k četbě řeckých biblických textů, kázáním o východní liturgii sv. Jana Zlatoústého, zpěvu staroslověnských písní, přičemž na úmysl jednoty církve byla sloužena katolická mše. V prostředí koncentráků se navazovaly ryzí ekumenické vztahy, založené podle slov pozdějšího kardinála Berana, na křesťanském bratrství a solidaritě ve sdíleném utrpení.

