Rozcestník >> Náboženství >> ❤️ Všichni jsme synové a dcery Boží! ❤️

Byl jsem odsouzen na dlouhá léta a v kriminále jsem před sebou neměl žádnou vidinu smyslu, nic, pro co bych chtěl žít. A tak jsem krom všeho možného jiného neustále vyhledával všelijaké potyčky: Nadšeně jsem se účastnil každé rvačky – nebo jsem je vyprovokovával. Mnohdy jsem někoho popadl, dovlekl na jeho celu a vymlátil mu takřka duši z těla.

Podobné záležitosti mi neustále přinášely pochvalné výkřiky ze strany spoluvězňů – avšak pravidelně také samotku. Samotka byla nejtvrdší sankcí za porušení pravidel ve vězení. Jednalo se o suterénní místnost s klenbou a polokruhovým stropem. Ve zdech byly vidět základy z hrubých kamenných kvádrů, stěny byly neomítnuté, ale na rozdíl od žaláře v Rakousku se tu alespoň topilo. Zařízena byla spartánsky: Postel, záchod, na zdi připevněné umyvadlo. Kromě oblečení byla jediným předmětem, který si člověk směl na samotku s sebou vzít, Bible.

Nuda byla vražedná, ale nejhorší pro mě bylo, že se tam nesmělo kouřit. Byl jsem silný kuřák… Trochu tabáku jsem mohl na celu propašovat v ponožkách, ale příliš mnoho papírků by přitahovalo pozornost. Jednou denně se zastavil takzvaný konkař – jeden z vězňů, kteří měli na starost mytí podlah a toalet, úklid kanceláře a roznášení jídla na samotky. Uměl schovat sáček s tabákem do konve na kávu a zásobovat mě tak při delších pobytech. Zapalovač uložil při chystání místnosti do malého plastového sáčku a zastrčil jej pod dutý okraj záchodové mísy. Jediné, co mi chybělo, byly papírky.

Naštěstí jsem ale měl ještě svou Bibli. Tu mi začátku mého pobytu ve vězení předal vězeňský kaplan. Nejdřív jsem nevěděl, co si s ní mám počít. Co je mi po té tlusté páterské knize? Když jsem ale poprvé seděl na samotce, rychle jsem poznal její hodnotu. Z nedostatku jiných příležitostí k zabavení jsem po ní sáhl a potěžkal ji v ruce, otevřel ji, trochu v ní listoval a nechal při tom tenké strany proklouzávat mezi prsty. Na omak byla hebká, téměř křehká. Nikdy jsem neměl k Bibli vztah, ale pro některé lidi v mém okolí byla velmi důležitá. Dokonce ji nazývali „slovo Boží“ a četl v ní, jako by na tom závisel jejich život. Také pořád říkali, že Bůh je Bohem lásky a má plán s každým člověkem.

Zarazil jsem se. Plán? Bůh má se mnou plán? Zhluboka jsem se nadechl. Bůh plánuje můj život? Pokud to tak je…, se zafuněním jsem zas vyfoukl vzduch z plic, … pak je asi jasné, komu můžu poděkovat za to, že tu teď sedím. Pokud to, že jsem se dostal do vězení, byl Boží plán, pak to je jeho vina! Přinejmenším tomu mohl zabránit, kdyby byl jeho plán jiný. Náhle jsem se napřímil, po tváři mi přeběhl potutelný škleb. „Ha, a teď koukej, co s tím tvým slovem můžu provést, ty skvělej Bože!“ vykřikl jsem v duchu, vzal první stranu mezi palec a ukazovák, několik vteřin čekal a pak ji pomalu a s gustem vytrhl z vazby.

Naplnil mě vítězoslavný pocit. Čistě ze vzdoru – a také abych trochu zabil čas – jsem vytržený list vzal a podrobně pročetl přední a zadní stranu. Měl bych Boha – když přece stejně neexistuje – nechat trochu vycukat. Na papíře stálo cosi o dvou lidech, které Bůh stvořil a kteří byli nazí. To může být ještě zajímavé. Dvakrát jsem papír přehnul, takže byl rozdělen na čtvrtiny, roztrhl jsem ho po hranách přehybu a získal čtyři stejné díly, asi o velikosti cigaretového papírku. Jeden z nich jsem vzal, rozsypal po něm trochu tabáku, sroloval ho, navlhčil ho jazykem a skousl ho zuby tak, že se papír slepil. Pak jsem vzal do pusy svou první svatou cigaretu, připálil si a natáhl. Povedlo se! Požitkářsky jsem vydechl kouř a opřel se o zeď. Cigareta byla nezvykle silná – zřejmě to způsobila tiskařská čerň nebo nějaké jiné přísady v papíru, které oficiální cigaretový papír neobsahoval. Dostal jsem záchvat kašle, ale to mi nemohlo vzít radost z tohoto způsobu kouření. „Jsem teď kuřák Bible!“ pomyslel jsem si a rozesmál se.

V průběhu šesti let jsem průběžně na samotce vykouřil celý Starý zákon. A dřív než jsem každou ze stran uvolnil z vazby a nadělal si z ní papírky, důkladně jsem ji pročetl, někdy dokonce víckrát. Většinou mě to nechalo chladným, nad něčím jsem zakroutil hlavou, jiné mě rozčílilo. Ale něco mě i zasáhlo. V Žalmu 105 jsem četl: „Sevřeli pouty jeho nohy, do želez jeho hrdlo, dokud se nesplnil jeho výrok, Hospodinovo slovo jej ověřilo. Král poslal, a osvobodil ho, vládce národů ho propustil.“ Tady byl někdo v podobné situaci jako já sám, a Bůh se o něj postaral!

Pro většinu z toho jsem však měl pouze pohrdání. Především Ježíš – který se na dosavadních stranách ještě vůbec neukázal – byl pro mě jako červený hadr na býka. Mé první a poslední setkání s ním proběhlo v malé obci Zavelstein, když mi bylo šest nebo sedm let. Tam se každý rok konaly velké letní tábory pro děti. Vedoucí tábora byla Gertrud Wasserzugová, stařičká paní s ohnutými zády, vycházkovou holí a dlouhým nosem. Vždycky říkala: „Ježíš má rád všechny děti!“

To se tenkrát něčeho ve mně dotklo. Neměl jsem pocit, že by mě někdo miloval. Matka mě pohodila, otec mě mlátil, všichni ostatní lidé se mi vyhýbali. Ale existoval někdo, kdo mě miluje: Ježíš! Tohoto Ježíše jsem chtěl mít i já. Spolu s paní Wasserzugovou jsem Ježíši odevzdal svůj život. Věnovala mi Bibli a já strávil druhý týden na letním táboře v radosti. Ten pocit jsem předtím neznal, bylo to opravdové zanícení. Když jsem přijel domů, vyprávěl jsem svému otci a maceše nadšeně: „Dal jsem svůj život Ježíšovi!“ Díval jsem se na oba svýma rozzářenýma dětskýma očima, ale dospělí pro mě měli jen chladné pohledy. Asi toho se mnou zažili už příliš. Jejich naděje, že by ve mně něco mohl změnit sám Ježíš, byla příliš malá. A tak má macecha řekla, co se jí právě vynořilo v srdci: „Jsi jako tvoje matka. Bylo by lepší, kdybys tehdá v tý škarpě chcípnul!“

„Bylo by lepší, kdybys tehdá v tý škarpě chcípnul.“ Ta věta pro mě byla, jako by mi ji plivnul do obličeje Ježíš osobně. Takže mě ve skutečnosti měl rád tak málo, že nechal mou macechu říct něco takového? Byla to tedy všechno jen lež! Tak s tímhle Ježíšem jsem skončil.

Jen nečemu nerozumim a to je když človek se dostane do vězeni a pak se utne k Bohu a hraje si do konce života s lidmi a vyklada jim bludy o bohu ………. Človek nekoho zabije a utne se k bohu to prece neni normalni???

Si to dejte do vyhledavace kolik lidi se dostalo do vězeni za to co provedli. A pak se utnuli k Bohu k otci stvoriteli. Za znasilneni ,za vraždu ,za kradež

Mně přijde ta kritika církve a společnosti vzhledem k vaší minulosti irelevantní.

Není snadné si přiznat: "Já jsem lump! Já jsem lotr! Já jsem padouch! Já jsem darebák! Já jsem hříšník! Já jsem zloduch! Já jsem zločinec!" (A tak podobně!)

Ano, já Otci důvěřuji!

Mnozí lidé si myslí, že mě znají!

Mýlí se! Bůh, ten mě zná, ale lidé ne!

Tady ty podivnosti pise clovicek uz 15 let na socialnich sitich a zeptam se komu buh moralne pomohl jak pise? Anzii pomhli ti? Jitrnice pomhl ti? Ivane pomohl ti ?Michale pomohl ti? Baro pomohl ti?sysle pomohl ti? A dalsí pomhl vam. Nenechte se zmanipulovat

A nic neexistuje to si jen lidi vymysleli a taky to tak vypada kolem nas všech Blazen vedle blazna.

Fiala,Valek A bůh tohle dovoli jak lidé trpi?