Ďábel, to je nemoc, smrt.
Anděl (bůh), to je zdraví, život.
Schválně hádejte, kdo z nich nakonec zvítězí? 
Ježíš
jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: 'Kámen, který stavitelé
zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v
našich očích'?
Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že
mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho
měly za proroka.
Přišel jednou mladý Faethon, syn boha slunce Hélia, domů velmi nešťastný a postěžoval si svojí mámě: „Nikdo mi nevěří, že můj otec je bůh. Všichni se mi smějí a říkají, že si vymýšlím.“
„Ale tvým otcem je opravdu bůh. Podívej se nahoru. Slunce, které každý den vychází na obzoru, je tvůj otec. Každý den tě sleduje, jak rosteš, učíš se nové věci a hraješ si s kamarády,“ laskavě mu vysvětlovala matka.
„Dovol mi ho navštívit. Chci ho poznat,“ dožadoval se Faethon.
Matka nakonec svolila a ukázala synovi cestu. „Půjdeš stále na východ, až přijdeš k vysoké skále. Vydáš se klikatou cestou a přijdeš na její vrchol. Tam najdeš sluneční hrad a v něm svého otce Hélia.“
Faethon si rychle sbalil věci, zabouchl dveře a vydal se na dlouhou cestu na východ. Když se blížil ke skále, už z dálky viděl zářivý hrad, z něhož šlehaly zlaté plameny až k nebesům.
Faethon prošel hradní bránou a musel si zakrývat oči, protože zlaté světlo zaplavovalo nádvoří tak silně, až se bál, že oslepne. Všude kolem se procházeli bohové a nymfy hrály na harfách božské melodie. Když se dostal do hlavní síně, spatřil na trůnu sedět boha Hélia.
„Vítej, milý synku. Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ přivítal ho otec.
Mladý muž se rozpovídal: „Všichni se mi smějí. Tvrdí, že si jen vymýšlím a vůbec nejsem tvým synem. Udělej prosím tě něco, abys jim dokázal, že jsi opravdu můj otec.“
Hélios popošel k Faethonovi, pohladil ho a řekl: „Jsi mým synem. Můžeš si přát cokoliv a já to splním.“
Faethon radostí zatleskal. Dlouho nepřemýšlel a říká: „Každý den vyrážíš na oblohu ve svém slunečním voze taženém
Reakce na příspěvek #5665
Vy jste stejně pošetilý, jako ten vlk v kabátě! Pouze cituji z písma Vy však NZ
neuznáváte ,jako Farizeové 
Ano, chováte se jako jezinka v pohádce! Nebo jako pohádkový vodník...
LÁKÁTE LIDI NA SCESTÍ.
Ano, ale Človíček neskrývá, že je v Česku započten mezi výjimečně nebezpečné zločince!
Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v
nevědomosti.
2
Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k
němým modlám.
O POŠETILÉM VLKOVI - bajka
Několik dní vlk nejedl, nemohl sehnat nic, čím by si naplnil prázdný
žaludek. Měl ukrutný hlad, ale nakonec dostal nápad. Oblékl si dlouhý
kabát, vzal si do pracky hůl a tvářil se jako pasák ovcí.
Už z dálky uviděl na louce nedaleko lesa stádo oveček, které si
pochutnávaly na šťavnaté travičce. Jejich pastýř vyspával po obědě a u
nohou mu ležel velký pes. Ovečky se klidně pásly, nic zlého netušíce.
Vlkovi se zdálo, že je od toho pravého k nerozeznání, a samou pýchou se
pustil do zpěvu. Přišel mezi ovečky a promluvil na ně nejsladším
hláskem, jaký svedl: "Ovečky milé, ovečky, jsem váš nový pastýř,
pojďte se mnou, ukážu vám travičku, jakou jste ještě neviděly, sladkou a
šťavnatou, jen se na jazyku rozplývá."
Hloupého vlka ovšem nenapadlo, že ho hrubý vlčí hlas hned prozradí, že
ani nejtenčím hláskem nikoho neoklame. Ovečky začaly strachy hlasitě
bečet, pes vyskočil a zuřivým štěkotem probudil pastýře. Vlk se dal na
útěk a pelášil do lesa, co mu jen nohy stačily. Ale ať utíkal, jak
utíkal, pastýř běžel za ním a pošetilý vlk přeci jen nějakou tu ránu
schytal.
ANI NEJKRÁSNĚJŠÍ KABÁT NESKRYJE NEPOCTIVÉ SRDCE A ŠPATNÝ ÚMYSL. 
Přejme
človíčkovi ať ho ďábel nepohltí úplně 
1
1
