Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského,“ (1 K 15, 39 - 49).
Pavel zde opět připomíná rozdílnost těla pozemského a nebeského těla vzkříšeného. Začíná velice banálním přirovnáním, že zvířata, ptáci, ryby mají sice také tělo, jako lidé, ale je to přece jen něco jiného. Že tedy, řekne-li se „tělo“, nejde vždy o totéž. Řeknu-li „tělo“ ve smyslu člověka pozemského a řeknu-li „tělo“ pokud jde o člověka vzkříšeného, nejde úplně o totéž. Tak také mezi tělem člověka, žijícího zde, v tomto světě, a tělem člověka vzkříšeného je sice spojitost, ale není to totéž. Pavel říká, že při vzkříšení dostaneme „nové tělo“: „ Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.“
Znamená to, že začátek („co je zaseto“) je pozemské tělo, které podléhá nemoci, hříchu, nebezpečí, poranění, poškození (pozn.: řekne-li Pavel „tělo“, nemyslete jen na to hmotné, neboť ve smyslu Nového zákona znamená tělo plnou lidskou existenci, podrobenou všem útrapám a tedy i hříchu a smrti), je to existence, jak ji známe.
„Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě.“ Zde na zemi je
lidská existence zatížena hříchem, tedy nectí, ponížeností, ale vstane
ve slávě. Naproti tomu existence člověka vzkříšeného je ozářena
bezprostředností Boží blízkosti, slávou, vykoupením a smazáním
hříchů.
„Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní.“
„Tělo duchovní“ - to je zvláštní Pavlův výraz (některé překlady uvádějí „tělo oduševnělé, tělo zduchovnělé...“). Přesný překlad z řečtiny je „tělo duchovní“. Viděno lidsky, je to vlastně nesmysl - buď tělo, nebo duch. Pavel ale tohoto paradoxního výrazu užívá proto, aby popsal nepopsatelné, aby aspoň nějakým způsobem popsal onu zvláštnost vzkříšeného člověka, a tak mu říká „tělo duchovní“. Je to sice člověk, ale člověk vyzdvižený do zcela jiné úrovně, kde nejsou již žádné kazy a minusy, jež můžeme jednoduše nazvat hříchem a jeho následky, kde není nemoc, zlo a smrt, tedy porušitelnost.
„Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní,“ patřící do přímého řádu Božího, do řádu nového nebe a nové země. Do řádu, který začíná již Kristovým vzkříšením. Pavel to odůvodňuje paralelou Adam - Kristus, o níž byla řeč už posledně. První člověk Adam se stal člověkem, žijícím na této zemi, ale nic víc.

Ano, zdánlivě nejsem nic víc! 
Co myslíte? Kolik tu bude mrtvol?
Miliarda? Nebo několik miliard? 
Nebojte se! Nestraším Vás! BŮH NÁS ZASE
VŠECHNY VZKŘÍSÍ, BUDOU-LI NAŠE LIDSKÁ TĚLA NA NĚKTERÉ TÉ HROMADĚ MEZI
PÁCHNOUCÍMI MRTVOLAMI! 
(P.S. O tom byla mnohá hrůzná proroctví!
Mohl bych Vám je z hlavy nebo z Bible odcitovat, ale zajímá-li Vás to, potom
si to vyhledejte sami.) 

Všechno je možné, když si člověk uvědomí, že
Bůh už na začátku naplánoval, aby z nás byli zločinci, kteří se nebudou
štítit ničeho! 
Myslel jsem, že je to dobrý nápad.

To sako bylo kožené, ale mělo se nejprve
rozkrájet! 
Bůh! Náš Stvořitel a náš Otec!
Tak trochu nás podrazil, ale on to právo má! 
Nastane den, kdy si to všichni uvědomíme,
ale i tak Bohu Stvořiteli a Otci svému poděkujeme! 

Vy to už víte?
Tak to jsme dva! 
(P.S. Bláznova zvěst!) 
Lesní cesta je neprůjezdná! Ta bouřka polámala
stromy a bude chvíli trvat, než se to odstraní!
Tak jeďte opatrně! 


Ono to nějak dopadne.

Bůh Stvořitel a Otec náš naplánoval
vše tak, jak se to děje! 
Ta paměť! 