O KOHOUTOVI A LIŠCE - bajka
Drzou lišku jednou napadlo, že by si dala k obědu kohoutka, a hned se
rozběhla do vesnice, podívat se, kde by nějakého ulovila. Sotva vyběhla z
lesa na cestu, uviděla, jak sedí kohout na stromě vysoko na větvi. Liška se
zastavila, přátelsky se usmívala a sladkým hláskem volala: "Pročpak tam
sedíš nahoře, kohoutku, když sletíš dolů, povím ti radostnou novinu."
Kohoutek okamžitě vytušil nějakou zradu, neodpovídal a jen se pevněji
chytil větve. Liška se usmívala ještě víc a medovým hláskem povídala:
"Neboj se, kohoutku, sleť ke mně dolů, lišky se rozhodly, že budou žít s
vámi kohoutky v přátelství. Řekni to všem kuřátkům, slepicím i svým
kamarádům kohoutům."
Kohout se držel ještě pevněji a roztomile odpověděl: "To jsi mě, liško,
opravdu potěšila. Hned slétnu dolů. Ale co to vidím, po cestě sem běží
velcí psi, mí dobří kamarádi, co nevidět tu budou, já tě rád
představím a pak se můžeme všichni společně přátelit.
Jak to liška uslyšela, otočila se, utíkala do lesa a přitom volala: "Na
shledanou, milý kohoutku, mám teď málo času a nemohu už déle čekat,
kamarádit se můžeme zase jindy."
Liška pádila, co jí nohy stačily, a chvílemi se ohlížela, jestli jí psi
nedohánějí.
Jenže kdepak psi, ty si kohoutek vymyslel, aby zahnal mlsnou lišku. KDYŽ SE
LIŠKA USMÍVÁ, KOHOUT SE MUSÍ MÍT VŽDYCKY NA POZORU.
V tom se nemýlíte! Vždy se najde někdo, kdo mi zopakuje, že jsem podle něj lhář, podvodník, blázen, antikrist, syn Satana, lump, lotr, darebák a podobně! Tatínek z toho má legraci a já také.
Že se na Ty hádky nevyprdnete, vím na lidé cz jsem to měla dělat.
Člověk přijde na věci později