Miluji tě, Bože. Probodls mi srdce svým slovem. A já jsem si tě
zamiloval.
Nebe i země a všecko, co je v nich, mi říkají, abych tě miloval.
A nepřestávají to říkat všem lidem.
Ale co miluji, když tě miluji, můj Bože?
Není to tvar těla ani dočasná krása,
není to lesk světla, tolik příjemný pozemským očím,
nejsou to sladké melodie všech možných písní,
není to lahodná vůně květů, mastí ani vonných látek,
není to mana ani med,
není to krásné tělo, které by lákalo k tělesnému objetí.
Tohle není, co miluji, když miluji svého Boha.
A přesto: když miluji svého Boha,
je to láska k jistému světlu
a jistému hlasu
a jisté vůni
a jistému jídlu
a jistému objetí.
Je to světlo, hlas, vůně, pokrm a objetí mého vnitřního člověka.
Tam mé duši září světlo,
které nepojme žádný prostor,
a zní tam hlas, který neodnese čas,
a rozlévá se tam vůně, kterou nerozptýlí žádný vítr,
a lze tam poznat chuť jídla,
která neskončí, když dojíš,
a trvá tam objetí, které nekončí omrzelostí a nudou.
To je to, co miluji,
když miluji svého Boha.
( Augustin z Hippo).....zajímavý text.