Vědomí, že náš čas je nejen konečný, ale s každým rokem, měsícem, týdnem, dnem ba i hodinou je stále kratší a kratší, s námi může v krizi středního věku pěkně zamávat. Jeho cena na burze života strmě stoupá a žádné peníze nám nepomohou vrátit ani jedinou vteřinu.
Většinou okamžitě víme, kdo z našeho okolí nás o čas připravuje a snadno z něj učiníme terč svého hněvu. Je pro nás zlodějem a musí být spravedlivě potrestán.
Ovšem jen málokdy si připustíme, že největšími zabíječi vlastního času jsme my sami – a teď nemluvím o surfování po internetu, válení u televize a bezduchém klábosení.
Mám na mysli čas naplněný ušlechtilou snahou něco někam posunout či vyřešit, spotřebovaný s bezmeznou vírou, že to můžeme udělat jedině my sami, protože nikdo jiný to tak dobře neumí.
Je těžké jít do sebe a poctivě si přiznat, že „mít věci pod kontrolou“ nám poskytuje falešný pocit jistoty. Lehčí je žít v iluzi, že takhle máme pod kontrolou i náš vlastní život.
Je‑li naším cílem spasení světa, jde jistě o ušlechtilý úmysl. Na místě je ale otázka, jestli o to ten svět stojí. Skutečně mu pomáháme? Rozdáváme smích plačícím, pomoc trpícím a jídlo hladovějícím? A jsou to ti praví?
Dobrovolně myslíme za jiné. Na pracovišti, doma. Bereme si na hrb odpovědnost za jejich životy (často bez jejich souhlasu) a v závěru jsme pod tíhou cizích problémů na konci sil. Jsme to my sami, kdo se ve výsledku o vzácný čas okrádá. A vděčnost, kterou často ve své idealistické iluzi očekáváme, nepřichází.
To já se
Bohu Otci svému do jeho práce nepletu! 
