„Cítím se, jako by mi bylo patnáct, ocitl jsem se v Hvězdných válkách a skočil na jejich (létající) motorku. Je to úžasné! Samozřejmě, že na tom máte trochu obavy, ale byl jsem nadšený. Měl jsem husí kůži a připadal si jako malé dítě,“ popsal své dojmy ze sedadla létajícího motocyklu jeden z pořadatelů detroitského veletrhu Thad Szott.
♪♪Jojoooo.......japonci prostě jsou úúúžasníííí....i auto
jednou bude lítat nad hlavama.. 
.to bude asi zabitejch lidí. 
....♪♪..mně se občas zdávalo
kdysi...že mávám rukama..a LÍTÁÁÁÁM. 
♪♪lííítáááám....♪♪♪ 
...♪♪pak jsem se probudila.....a
nic♪♪♪ 
♪♪bumsíík♪ 
♫♪♪
..mně taky se často zdávalo, že létám..mávám rukama a letím...není
to dlouho, co se mi zas zdálo, že letím, ale vždy v mé rodné, jinde ne.
Vždy musím nad el. dráty víc mávat rukama abych se do nich nezapletla.
Nechápu proč mám od dětství z el. drátů takový strach . Co flek se mi
zdálo, že jsem musela pod nízko položenými dráty podlézat a létaly z
nich jiskry...občas se mi o tom do ted´ zdá, že v rodné se přetrhly dráty
a já se bála jít domů. To jsem ještě nechodila do školy a měli jsme
před domem třešeň na kterou vylezl brácha a pak se schválně chytal
předemnou drátů, které byly od rozhlasu. Já jsem řvala jako tur, aby se
jich nechytal, drát jako drát. ...nepamatuji si, že by mě v dětství kopla
elektřina, 
kde se ta fobie z el. drátů vzala, čert
ví.
Musela jsem si uvařit kafčo, pořád se mi klížila očiska. O půl jedácté dopoledne jsem zalehla a probudila se o půl jedné...zas chcalo, už mě to fakt vytáčí. Jablka mají už dost hnědá jadérka, takže sklizeň se blíží.
1
1
♫♪♪