až tě znovu potkám....uvidím....

Možná tě znovu potkám – někde ve městě,
v kavárně, co znala náš smích.
Možná jen letmý pohled, možná víc…
a někde uvnitř – tichá jiskra, co nehledá hřích.
Nepřipravuju řeči, co bych měla říct,
ani gesta, co by tě dojala, tím víc.
Jenom doufám, že až tě znovu uvidím.
poznáš v mém tichu jen klid, to už vím.
Až tě znovu uvidím a uslyším,
po létech, teď mi dochází rým.
Jen ti popřeju krásný den – v očích nechám vzkaz,
že jsem s tebou , v tom krásném snu..... zas.
Byli jsme dlouho jen přátelé, možná až moc,
a city zůstaly pod hladinou, přikryla je tmavá noc.
Ale víš , že něha nikdy nezmizí, ta přeci zůstává,
jen občas čeká… jako loď, co vítr v plachtách nemá.
Nechci měnit minulost, ani rvát se s osudem,
jen být chvíli blízko a nechtít víc, jen hezký den.
A když se rozloučíme stejně tiše, jen ty a já,
možná si řekneš: „ten život s námi zamává“.
Až tě znovu po létech uvidím,
nečekám náruč, ani klíč, to už vím.
Jen pohled, co říká „vím, že jsi tu byl…“
a třeba… i lehký úsměv navíc, by potěšil.
Možná to bude krátké, možná jen pár minut,
ale někde hluboko to rozsvítí svět a ukáže azimut.
Protože když tě potkám – vím, že budu moc rád,
srdce tiše doufá, že není konec vět... jsem tvůj kamarád...
Tak až tě znovu uvidím po létech…růži ti dám,
nepůjdu dál s prázdnýma rukama. to nedělám.
Ponesu v sobě tu jiskřičku klidu –a nadějí,
že se blýská na lepší dny...co přicházejí........ 