Dnes jedu vyjímečně vlakem, a vystupuji na konečné Praha - Hostivař,
protože potřebuji dopravit kousek nábytku - podstaveček pod stromky za okno.
Přede mnou jdou dvě ženy, a s nimi dva chlupatí psíci spíše menšího
vzrůstu. Šinu si to k výstupním dveřím, dvě ženy též. Jeden psík
mezeru jakžtakž překračuje, druhý psík hoplá, končí přesně ve
štěrbině mezi vlakem a peronem. Takže stejně jako kdysi nějaký jiný
psík na stejném místě, a to už tudy celou řadu měsíců necestuji.
Julčo, nic, Julčo, nic. Pejsek na vodítku, ale kdesi hluboko. Stále čekám,
že pesana vydoluje, a pesan stále kdesi v nižších dálkách. Jeden pán za
mnou to už nevydrží, zakroutí hlavou, a obchází předním vagonem k
předním dveřím. Já stále čekám, a Julča stále nezvěstná. Za chvíli
vidím, že paní už se také napůl ztrácí někde mezi vlakem a
nástupištěm, něco pro ty co netuší, tam šmátrajíc. Po docela dlouhé
době se ozve, Julčo, ty jsi pako, a vytahuje tvorečka z hluboké díry do
neznáma, ono chíli ani paničku nebylo spatřit. A celá záchranná operace
slavila úspěch. Nebýt té konečné stanice, asi by bylo o jednoho
štěkacího mazlíka míň. Zakonil zvonec, a pohádky je koniklec.