Počtvrté to bylo pro nevěstu.
Pro ženicha poprvé.
Před obřadem byly nějaké zmatky ale nic důležitého, samé maličkosti.
Jenže ženicha to rozhodilo.
Byl nervózní (ale to on je furt) a hrozně ty maličkosti řešil i když mu
všichni říkali, že přece o nic nejde. Pak přijeli jeho rodiče a maminka -
po svém zvyku - do syna něco rýpla a on vypěnil. Pochopitelně. Nejraději
bych jí dala přes hubu no ale to nešlo. Takže jsem se otočila na ženicha a
říkám mu: "Klid, NIC sa neděje! Víš, takové zmatky sa dějů při KAŽDÉ
svatbě! Ty to neznáš, ženíš sa poprvé. Až sa budeš ŽENIT POČTVRTÉ,
už ti to ani nepřijde!"
Ženich se na mne osopil: "Stařenko, no to by si ani nebyla ty, aby sis
nezaryla!"
Já na to: "Sak PRÁVĚ PROTO sis adoptivní matinku pořídil, aby do tebe furt
rýpala!"
Všichni se začali řehtat, nevěsta nejvíc a dokonce i ta vlastní maminka -
a bylo po napětí.
Pak už svatba probíhala v klidu.