Buď Vítán, kdož v dobrém úmyslu přicházíš

Výhra nad Švýcarskem bývala v dobách, kdy jsme spolu se SSSR byli absolutní světová špička, povinností a vždy šlo jen o to, o kolik podobné outsidery porazíme. estli o 5, 10, nebo o víc branek. Tak ostudný výkon, jako proti Dánsku byl nemyslitelný /dneska to je spíše klasika s tím Dánskem, dokonce i s Norskem!!!!!!!!­!!!!!/, páč Dánsko hrávalo C skupinu MS, pokud vůbec aspoň to. Na základě statistiky a v porovnání s výsledky z let 60-80 odhaduju, že Dánům by to Nedomanský, Hlinka a spol natřeli cca 20 : 0
Posledních 30 let je náš hokej parodií na výsledky nároďáku z doby před rokem 1989 a nic na tom nemění ani fakt, že našim se podařilo díky souhře náhod stát několikrát od r. 1989 na bedně. Dneska patří k široké špičce i týmy, které před rokem 1989 jezdili do ČSSR okukovat, jak si nazout brusle. Běs a hrůza náš hokejposledních 30 let.
Samozřejmě ale nedávám vinu samotným hráčům. Oni za to nemůžou ani co by se za nehet vešlo. Jako jednotlivci jsou nejlepší na světě. Kanaďani na ně nemají ani omylem. Problém je v systému. Onehdá nároďák trénoval půl roku před MS intenzívně, ti hráči mohli hrát se zavázanýma očima, páč byli sehraní. A navíc - hrát za nároďák byla meta nejvyšší pro hokejistu. Byla to čest, sportovní orgasmus. Dneska je hra za nároďák nutné zlo, takový to: Aby se neřeklo. Dneska na MS přijde do kabiny před prvním zápasem hráč, řekne: Ahoj kucí, já jsem Lojza, hraju za Horní Dolní v jůesej, pojďme na to! Plácnou si a ta partička nadšenců, odpadlých v národních soutěžích, mezi sebou se skoro neznajících, skočí na led a počne jejich trápení se...