Buď Vítán, kdož v dobrém úmyslu přicházíš

U nás je to podobné. Po roce uhynutí našeho jorkšíra se žena zamilovala do Boloňáčka. Horko těžko jsem jí vysvětloval, že když tito bílí psi nejsou v kondici, teče jim z očí a kolem nich mají rezavé "brýle" Vybrala si teda Ruského barevného Boloňáčka. V době nejvyšší nákazy covidu se v republice našlo po mnoha útrapách jediné štěně ve vyhlášené pěstitelské stanici cca 450 km od místa našeho bydliště. Vydali jsme se tam. Vím, jak se pes kupuje. Je třeba poznat prostředí ze kterého vzešel. Jenže byl covid. Paní vyšla před dům. V ručníku psa a říkala, že nás dovnitř nepustí. Po asi půlhodinovém vychvalování původu nám jej strčila do přepravky v autě, zkasírovala sumu mého pětiletého příjmu a my se vydali na cestu domů....doma, když jsme ji vypustili z přepravky. Děs a hrůza. Kdybych se tady měl rozepisovat, co jsme se štěňátkem zažili, asi bych zahltil net. Dnes je jí 2 roky a je to naše zlatíčko. Lepšího psa jsem snad ještě neměl a že už jsem jich měl docela dost. Ani mi nevadí, že je to Ruska