tvrdou drogu jsem si také nikdy nevzal, jen jednou marihuanu a už nikdy více, nyní dost chlastám, rád bych s tím přestal, zatím mi to moc nejde, je to spojené s jedním "problémem" který neumím vyřešit, ale nikdy jsem si nic nepíchal, nikdy
Chlast- není žádný důvod aby si se ničíl chlastem...chápu když něco tě potká v životě co nemůžeš pobrat...je to řešení jen jednorázové. Je to na tobě co uděláš. Někomu to trvá déle.. zkus to z jiného úhlu pohledu...jen chtít...akorát si zničit zdraví a stejně nic tím nevyřešíš. Ať se daří
máš pravdu, to já vím, že to nic nevyřeší, na chvíli ten problém zmizí a je ti hezky, ale vždy se to vrátí, vždy, zkusím více pracovat, sportovat, jsi hodná, měj se hezky, ahoj
Pomohlo by ti, jak jsi psal, promluvit si s ní.
Avšak nemyslím si, že to bude možné.
Pokud se z toho budeš chtít opravdu dostat, budeš ji muset brát tak, jako by
byla mrtvá.
Dítě by tě z toho vytáhlo, když po něm tak toužíš, ale jen na
chvíli.
To není řešení.
Nová žena by musela mít s tebou neskutečnou trpělivost.
Všichni, co ti k tvému příběhu, tvému stavu, kdy něco řekli měli z
větší části pravdu. Ty to moc dobře víš, i když se na ně zlobíš.
Spíš se podvědomě zlobíš na sebe, než na ně.
Nejlíp tě pochopí alkoholik, nebo ten, co s alkoholikem žil. Oni vědí,
jaké to je. Aneb dobří holubi se vracejí.
Nemyslím si, že se ti to už v hlavě srovnalo natolik, že vystoupíš z
kruhu, ale po letech, jsi na dobré cestě.
Je to znát, že chceš ven, jen se v tom plácáš, protože stále moc lpíš
na minulosti.
Myslím, že se bojíš neznámé budoucnosti, proto se obracíš stále do
minulosti.
Jsi velice chytrý člověk.
Paradoxně mám zkušenosti, že nejvíc do podobných stavů, točení se v
kruhu a drog i alkoholu, jednodušeji spadne nadprůměrně inteligentní
člověk, než ten průměrný.
Každý talent, každá schopnost, si vždy vybere daň na něčem jiném.
To je realita lidského života.
Až budeš opravdu chtít zas žít, ozvi se. Dáme pokec.
Ale jsem, v mnohém ano.
Až by ses i divil.
Kdyby mě občas někdo netrknul, tak se taky nehnu kolikrát z místa.
Stále se od druhých učím.
Svět, ať už je reálný, nebo ne, je velice moc zajímavý, poučný.
Stále mi to přijde, jako bych byla čerstvě narozená, jak poznávám mnohé
nové.
Mám už řádku let odžitou, ale přitom vidím, jak jsem na kde co
hloupá.
Takových věcí k objevování.
Jeden život na to nestačí a přitom už můj cyklus končí.
K neuvěření, ale stálo to za to.
nemyslím že bys byla hloupá jak tu o sobě píšeš,jen se prostě stále
učíš a to vlastně děláme všichni ,přesně jak píšeš za jeden život
se nedá naučit všechno proto se sem stále vracíme dokud nedosáhneme
osvícení... 
Ale čím? :-)
Říkává se, že se vracíme proto, že si máme ještě vyřešit
nedořešené.
Co když ale člověk při umírání cítí klid?
Necítí, že by měl nedořešené vztahy. Že něco v životě zanechal.
Jak se rozhodne pro to, zda se má vrátit, nebo ne? Kdo to rozhodne?
Co je tím soudcem a vykonavatelem zároveň?
