Nejhorší z nás, antiprezident, příšerný experiment. To jsou jen některé z titulů, kterými názorové rubriky světových novin na rozloučenou ověnčily končícího prezidenta USA Donalda Trumpa.
Článek
„Ve fantaskních světech může být národ veden tím nejlepším –
ušlechtilým králem plným odvahy, moudrosti a lásky ke svým lidem, který
nese břemeno vlády, protože nikdo jiný by to nemohl udělat lépe. V
reálném světě to tak nefunguje, na každého cnostného vůdce obyčejně
připadne sto průměrných, darebných a hloupých. Ale ve Spojených státech
jsme se nyní dostali na konec čtyřletého experimentu, který byl odpovědí
na otázku: Jaké to je, když se do vedení dostane ten nejhorší z nás?“
uvádí svůj komentář politický komentátor The Washington Post Paul
Waldman.
Podobně jako řada dalších komentátorů Waldman Trumpovi nejvíc vytýká
selhání v boji s koronavirem a připisuje mu na účet 400 000 mrtvých
Američanů. „Není to jen Trumpovo největší selhání, ale možná i
největší selhání ze všech prezidentů v naší historii,“ píše Waldman
a pokračuje v kritice. Poté, co Waldman od roku 2015 napsal o Trumpovi
údajně přes 1 500 článků, má teď pocit, že rekapitulace Trumpových
prohřešků není v jeho silách, protože by zkrátka byla příliš dlouhá,
stejně jako seznam Trumpových lží.
5:59
Kromě mrtvých v podobě obětí koronaviru Waldman Trumpovi nejvíc zazlívá
„krutost při odtrhávání dětí od rodičů, odpudivou korupci při
vyzbrojování zahraniční vlády ve snaze zničit svého politického
oponenta, podněcování jeho vyšinutých následovníků k vtrhnutí do
Kapitolu a neúprosný útok na samotnou pravdu“. Co z toho bylo horší, se
Waldman nedokáže rozhodnout.
Odchod Trumpa pro Waldmana ani přes neskrývaný odpor k jeho osobě není důvodem k radosti ani oslavě, ale spíš k pouhé úlevě, že Trumpův prezidentský mandát je konečně u konce. Biden ale podle Waldmana převezme Ameriku ve stavu „bídy a zoufalství“.
Trumpova Amerika jako přehřátý parní stroj
„Lidi, právě jsme přežili něco šíleně ošklivého,“ popisuje na
začátku komentáře pro The New York Times sloupkař Thomas Friedman své
pocity.
„Je úžasné, že celý systém neexplodoval, protože z naší země se skutečně stal obří přehřátý parní stroj,“ píše Friedman a útok Trumpových příznivců na Kapitol přirovnává k uvolňování šroubů a pantů tohoto stroje. V jeho komentáři se podobně jako v textech jeho kolegů objevuje i přirovnání Trumpova prezidentství k „hroznému experimentu“.
Problémem podle Friedmana není to, že by Trump neudělal jedinou dobrou věc. Jde spíš o to, že nic z toho, co udělal, ani zdaleka nestálo za to, jak „rozdělený a nemocný národ“ za tím vším zůstal.
Za nejvýraznější rys Trumpova mandátu Friedman označuje kontinuální spád překvapení, která rok za rokem směřovala ke stále horšímu úpadku. Stále troufalejší lhaní a špinění pověsti každého, kdo vstoupil do jeho „orbitu“, podle Friedmana ani jedinkrát nenabouralo překvapení v podobě něčeho opačného, jako například aktu laskavosti nebo sebekrit
D'Antonio popisuje své první setkání s Trumpem v roce 2014, kdy v něm poznal muže, co bere život jako válku a všechny lidi považuje od přírody za zlé. Novinář a spisovatel dále píše i o Trumpově narcismu, který vidí jako obranný mechanismus v důsledku strachu z odmítnutí. „Došel jsem k přesvědčení, že ten strach vytvořil váš otec, který – když jste byl ještě dítě – z vás chtěl mít ‚zabijáka‘ a ‚krále,“ píše D'Antonio s odkazem na fakt, že Trump byl už ve 13 letech poslán na vojenskou školu
Dále D'Antonio uvádí příklady Trumpových lží, ze kterých byl už častokrát novináři usvědčen a na místo uznání vlastní chyby nebo věcné argumentace jen obvinil média ze šíření fake news. To podle veterána americké žurnalistiky za sebou zanechá „dědictví lží“.
Podle organizace Committee to Protect Journalists došlo během Trumpovy vlády ke 421 útokům na novináře....


