. . . Situace může se jevit vážnou, nicméně nikdy nebude tak zle, abychom se museli se slzou v oku ohlížet za lety 1948–89. Za komunistů prostě líp nebylo. Žádný dostatek plynu, elektřiny, ropy a základních potravin za základní ceny nemůže vyvážit to, že jsme naopak neměli:
Vládu a parlament vzešlé ze svobodných voleb. Politiky, za něž si svou vlastní volební vůlí můžeme sami, a ne lidově demokratické panoptikum; klasickou parodii na zastupitelskou demokracii. O jejich zvolení nebo nezvolení nerozhodovali občané, ale kremelští gubernátoři.
Samostatnou zahraniční politiku. Vím, co chcete namítnout, ale někdejší vazalství vůči Moskvě se s naším dnešním vztahem k Bruselu opravdu nedá srovnat. Manévrovací prostor mají naši politici neskonale větší, jen jej neumějí využít
Vlastní hospodářskou politiku. Pětileté plány a Rada vzájemné hospodářské pomoci, tedy řízená bída, opravdu nejsou totéž co tržní vztahy, jakkoliv pokroucené šílenostmi typu New Green Deal. (U tohoto bodu si ovšem nejsem až tak jist.)
Svobodu




