Desetiletý příběh Mafry pod Babišem je naprosto skandální a pro
českou žurnalistiku i politiku ponižující. Když před deseti lety Babiš
koupil Mafru, tvrdil, jak nebude zasahovat do práce redaktorů a že mu jde jen
a jen o finanční investici. Tuto průhlednou lest neodhalila řada novinářů
včetně slavné reportérky Sabiny Slonkové. Ta svým krátkým působením v
roli šéfredaktorky MF DNES Babišovu invazi do médií přikryla a
legitimizovala. Řada novinářů, publicistů, intelektuálů včetně
bývalých disidentů se na legitimizaci Babišových Nových pořádků
podílela ostudnou kolaborací a někteří z nich se Babišovi zcela otevřeně
zaprodali. Výměny šéfredaktorů, personální výměny a úprk
slušnějších lidí pak způsobily, že v médiích Mafry vycházely o
vlastním majiteli pozitivní i vysloveně podbízivé články.
Někteří „novináři“ zašli v servilitě vůči vydavateli, který
se mezitím stal ministrem financí a pak premiérem, až tak daleko, že s ním
připravovali devótní rozhovory. A v intelektuálních Lidových novinách
vycházely o Babišovi oslavné ódy, jaké znali pamětníci z doby kultu
osobnosti Klementa Gottwalda. Zároveň tato média podporovala a šířila
Babišovu politickou agendu. Kupříkladu antikorupční běsnění, jež
použil Babiš a jeho útvar ANO jako výtah k moci. MF DNES navíc šířila
nenávist k migrantům i sympatie k Putinovu Rusku. Přesně tak, jak to Babiš
potřeboval. Jistě nemusel žádnému svému novináři vést ruku, oni to
dělali všechno ochotně sami
Morální devastace žurnalistiky, kterou přineslo období, kdy byl
slovenský oligarcha a agent StB naším hlavním mediálním magnátem, daleko
přesahuje jedno velké vydavatelství. Potřebu omlouvat, zlehčovat a
legitimizovat jeho invazi do médií tu měl kde kdo. Zejména veřejnoprávní
média se na tomto zhanobení žurnalistiky čile podílela. Babišovi
zaměstnanci nikdy nechyběli v televizních a rozhlasových debatách a jakoby
náhodou se ztotožňovali s Babišovými pohledy na věc, jen jim dávali na
oko lepší formu, protože Babišův primitivismus byl pro ně poněkud
nepraktický. Kdyby naše novinářská a intelektuální scéna byla odevzdaná
myšlence demokratického státu či liberální společnosti, nemohla by
Babišovu invazi do médií akceptovat. Novináři musí bránit média před
predátory. To není popření soukromého vlastnictví. Jde o to, abychom
důsledně požadovali od majitelů médií kulturní chování a dodržování
pravidel.
V Mafře měly po jeho vpádu redakce vyhlásit stávku a tvrdě
požadovat po novém majiteli, aby se jasně rozhodl, zda chce být politikem,
nebo vydavatelem. Obojí dohromady je pro slušná média a slušné novináře
nepřijatelné. Nic takového redakce neudělaly. Svůj nesouhlas projevili jen
jednotlivci. A s těmito ustrašenými a zbabělými redakcemi pak skoro celá
novinářská obec držela basu a jejich selhání kryla. A co víc.
Demokratičtí politici se s Babišovými médii bavili a rovněž je
legitimizovali. A po převzetí moci nebyli schopni zastavit toky státních
peněz, jež do Mafry stále tečou za inzerci. Nakonec dodejme, že v tomto
příběhu Andrej Babiš totálně vyhrál. Nákupem Mafry se stal obrovsky
silným politickým hráčem a na dlouho zastrašil novináře i konkurenční
politiky a takřka umlčel své kritiky. A pak dokázal zmanipulovat a ochočit
redakce desítek médií a přitom přimět široké okolí, aby to mlčky
akceptovalo. Každý člověk, který se s Babišem svezl, by se měl někdy
zamyslet, proč je vlastně na světě. A hned po tom by se měl hořce
stydět
