Absolutním souhlas s tímto příspěvkem.
Jana Bergmanová
Nejde mi o to, koho kdo podporuje nebo kritizuje.
Nejde mi o konkrétní jméno, stranu ani politickou nálepku.
Jde mi o princip, na kterém má stát svobodná a demokratická země.
Českou politickou debatu mají vést čeští občané a jejich volení
zástupci.
Ne zahraniční politici, ne cizí diplomaté a už vůbec ne zahraniční
média, která naši zemi často hodnotí povrchně, zjednodušeně a bez
znalosti místní reality.
Každá země má své specifické problémy, historii, ekonomickou situaci i
sociální strukturu.
A žádný vnější pohled nikdy plně nepochopí, jak se žije rodinám,
seniorům, pracujícím lidem, podnikatelům nebo živnostníkům tady – v
České republice.
Nesouhlas není nenávist.
Otázky nejsou propaganda.
A svoboda projevu není hrozba.
Pokud začneme umlčovat nepohodlné názory jen proto, že se někomu nehodí
nebo proto, že nejsou „dostatečně správné“, přestáváme být
demokratickou společností.
A je úplně jedno, jestli se to děje pod záminkou morálky, bezpečnosti nebo
„správného směru“.
Na prvním místě by měl stát český občan.
Naše děti, které budou tuto zemi jednou držet.
Naši důchodci, kteří ji celý život budovali.
Rodiny, které dnes řeší, zda zaplatí energie, bydlení nebo školní
potřeby.
Lidé, kteří pracují, odvádějí daně a chtějí žít důstojně.
Máme doma mnoho problémů, které nelze přehlížet.
Ekonomické dopady, zadlužení, chaos v řízení státu, ztrátu důvěry v
instituce.
Mnozí lidé mají pocit, že se o ně stát přestal zajímat.
A tento pocit není výmysl – vzniká z každodenní zkušenosti.
Pomohli jsme už mnoha jiným.
Finančně, materiálně, lidsky.
A to je v pořádku – solidarita je lidská hodnota.
Ale nyní je čas se znovu a především starat o vlastní zemi.
O lidi, kteří tady žijí.
O budoucnost našich dětí.
O stabilitu společnosti.
Každý, kdo dnes jen hlasitě kritizuje ostatní – politiky, spoluobčany,
jiné názory – by se měl také podívat sám na sebe.
Co konkrétně udělal pro své okolí?
Komu pomohl?
Kde byl užitečný?
Demokracie není o křiku na sociálních sítích.
Je o odpovědnosti, dialogu a schopnosti unést jiný názor, aniž bychom z
druhého dělali nepřítele.
Pořád žijeme ve svobodné zemi.
Pořád máme právo říkat, co si myslíme.
Pořád máme možnost volby.
A právě proto bychom měli chránit svobodu slova, ne ji omezovat.
Měli bychom usilovat o mír, ne podporovat válku.
Měli bychom hledat řešení, ne rozdělovat společnost.
Protože rozdělená společnost slábne.
A silná země stojí na lidech, kteří spolu dokážou mluvit, i když spolu
nesouhlasí.
Tento text nepíšu jako politička.
Nepíšu ho jako komentátorka ani novinářka.
Píšu ho jako občanka České republiky.
Jako žena, která pracuje, platí daně, má rodinu, zodpovědnost a zájem o
to, v jaké zemi budeme žít zítra.
A přeji si jediné:
Aby Česká republika zůstala svobodnou zemí, kde má hlas každý slušný
člověk, nejen ten „správný“.
P. S.
V dnešní době má Česká republika novou vládu, která vzešla ze
svobodných a demokratických voleb.
Tato vláda má právo – a zároveň povinnost – dostat prostor a čas, aby
dokázala situaci stabilizovat, ukotvit a naplnit své sliby skutečnými
kroky.
Demokracie není o neustálém podkopávání legitimně zvolené moci.
Je o respektu k výsledku voleb, odpovědnosti a konstruktivní kontrole –
nikoli o destrukci.
Odpovědnost za to, co je dnes potřeba dát do pořádku, nyní leží právě
na této vládě.
A pouze v prostředí klidu, dialogu a respektu může být tato odpovědnost
skutečně naplněna.
1
