K tomu Evropa dospět musí, ale je to na generace. Angela Merkel odhadovala
změnu chování z komunistického na liberální myšlení u východních
Němců na 50 let, ale nedávno mluvila už o stovce.
U nás je to podobné, my dnes máme unitární komunistický systém
státní správy, centralizovaný a přebyrokratizovaný, lidé si pořád
myslí, že je všecho nejlepší, když je to v rukou státu, státní, lesy,
dráhy, elektrárny ale i ty vodárny a čistírny v obcích, kostely a zámky
atd. Stát všechno zařídí, postará se, stát je zárukou. Jenže kdo je to
stát?
Je to důsledek zestátnění všeho už druhé půlce roku 1948 a ústavou z
roku 1949, kdy se stala jakákoliv soukromá iniciativa nepřátelskou
kolektivizovanému státu.
Jenže takový stát potřebuje dvojí byrokracii, jednu informační a jednu
plánovací, která na základě informací (hlášení) rozhoduje a plánuje
(přiděluje). To nám po komunistech zůstalo i s tím rozlezlým
úřednictvem. A dokonce i soudnictvím (máme dva vrchní a k tomu nejvyšší
soud, už zbývá jen ustanovit ten nejvrchnější).
S tím ovšem bojuje i Evropská unie, rozdrobené státy, nemocné
nacionalismem a kulturními animozitami jen pomalu zjišťují, že integrace do
celku, jako jsou nějaké konfederativní spojené státy evropské je jediná
možnost, jak uchovat Evropu coby křesťanskou velmoc. Pokud se to zavčas
nepodaří, splní se dávný sen Osmanské říše a rozhádané narodnostní
entity sjednotí např. Turek, kutlurně i nábožensky. Marxistí staří i ti
noví mu v tom rádi vypomůžou restaurací kolektivismu stalinského typu.
Nejdůležitějším obratem v Evropě byla 1951 úmluva Francie a Německa,
že už spolu nebudou válčit a že vinu za spoustu bývalých válek si
vzájemně odpustí. A Schuman s Adenauerem a Ludvwigem založili ESUO, později
EHS a jenom díky tomu se na západě Evropy už 70 let neválčí, poprvé v
historii tohoto kontinentu.
Ovšem tam, kam EHS nedosáhlo, tedy v komunistické zóně pod vlivem
stalinského Sovětského svazu se vesele válčilo a vraždilo dál. Osud
Jugoslávského království by měl být důrazným poučením především pro
odpůrce EU a zastánce tzv. etnické či jazykové suverenity.
Vývoj v EU je nadějný, ale pomalý, nesouměřitelný s délkou jednoho
života. Musejí se narodit noví lidé, kosmopolitní a liberální natolik,
aby dokázali snahu o nějakou konfederaci dovést k cíli. To je ještě na 3
až 5 generací, ale směr je na mladých lidech vidět už dnes. Například
Shengenu by se už nikdy nevzdali.