Vážení,
,
V životě jsou malé a velké věci. Malé věci jsou například tady to naše
hašteření a velké věci jsou například záchrana života někoho, kdo je
vám nejbližší. A přesně jedna z takových velkých věcí se mi v sobotu
stala. V životě by mne nenapadlo jak je resuscitace fakt fyziky namáhavá,
obzvláště, když sem na ni byl sám a jediná pomoc do příjezdu záchranky
byla operátorka na tísňové lince. Bolí mne celé tělo, ale Monika moje je
zachráněna. I po příjezdu, kdy pokračovali oni, tak ji 3krát nahazovali i
defibrilátorem, stále se nedařilo, aby se chytla. Já ji oživoval cca 10
minut, oni se vším (kyslím, adrenalin atd. včetné resuscitace 25 minut).
Psychicky i fyzicky vám všem řeknu, že mi to fakt dalo zabrat, lékařka ze
záchranky mi řekla, že může mít postižení mozku. Ale tím, že jsem fakt
makal jako blázen, je i mentálně v pořádku, byť nějakou dobu byla mrtvá.
Jenom holt to odnesly žebra (ty se zahojí), do včerejška byla v umělém
spánku, probudila se a mluví a myslí jí to normálně. Na ARO mi řekli, že
jsem ji zachránil a k tomu, že je normální, to prý je v podstatě po
takové době zázrak.
Nikomu nepřeji, aby to z vás někdo sám zažil. Voláte po hodině co vám ji
odvezou v bezvědomí, byť se chytne, poté po dalších 3 hodinách, kde vám
řeknou že kritických je 72 hodin. Další den( v neděli dle jejích
instukcí v 10:00 hodin a bojíte se té nejhorší zprávy,nakonec
zaplaťpámbu je to velmi, velmi dobré.
Tak takový víkend mám za sebou, Monika má za sebou rozsáhlý infarkt. Jedna
z těch hlavních tepen se ucpala, příčinu odstranili.
Jakákoli trasořídka, co má kupříkladu 50-60 kg by to za mne fakt nedala a
i holky z ARO mi včera řekli, že prej je fajn, že jsem chlap jako hora......
ale opakuji, teprve teď zjišťuji, co vše mne bolí, ale zachránil jsem ji.





