Zábavy, u nás se říkalo čochy, byly pro nás jakožto výrostky vrcholem
kultury.
Bývaly jich dvě kategorie, pro dvě různé odnože "mládežníků".
Tou první sortou byly zábavy pro "vexláky", čímž nebyli myšleni
nelegální směnárnici peněz, ale příznivci pop žumpy, což byl tehdejší
majnstrým podporovaný SSM, nebo i komouškou televizí a rozhlasem. Takže
zlatí slavíci, David, Vávra, Kamélie, Hložek, Kotvald a celá ta skvadra
estrádních umělců, kteří to měli u režimu dobrý. K tomu samozřejmě i
něco ze zahraničí, třeba ABBA, Boney M a italské dojáky. Veksláčci,
kluci holky chodili v pestrobarevnýh svetřících, blůzičkách a
mrkváčích. Zábavových amatérských kapel, co tento odpad hrály, bylo
habakuk.
No a my ostatní jsme chodili na bigbít. Rifle, džíska, v zimě vaťák a
zmijovka. Holky krásný od přírody, přírodní vlasy, ne žádný kyble
tuzexovéch šminků na tlamě a trvalá na palici, jako vexlácké ovce. Deep
Purple, Led Zeppelin, Kiss, Judas Priest... a samozřejmě naše rockové
kapely, Progres 2, Citron, Arakain, Pumpa, Vítkovo kvarteto, Visací zámek,
Pražský výběr..., Zažil jsem i zábavu, na která hráli tehdy
začínající Kerni. Jinak samá problémová hudební uskupení a
návštěvníci těchto zábav označovaní jako problémová mládež. Jenže
nás bylo docela dost. Jasně že byly i nějaké rvačky, poblitá dědina a
polámaný ploty, ale tak nějak nic hroznýho. Oni se občas porvali i soudruzi
na plese KSČ, takže to byl tehdy takový folklor.
Dneska už takové zábavy skoro nejsou, mladí na ně nechodí, mají jiné
zájmy.

měli jsme to také tak
Dokonce existuje i mezigenerační
oblíbenost, kdy se na věk nehledí a všichni se baví společně.
já jsem byla odmalička
spíš na vážnou hudbu a pak na lidové písničky.
Co se doma posere, to se doma i umyje.


