Krakistán

V polovině sedmdesátých let minulého století byly v módě minisukně a boty na vysokých podpatcích. Moje kamarádka, dcera hajného, odmalička zvyklá těžce pracovat a "vynutit si své místo na slunci" mezi pěti bratry, chodila na zemědělský učňák a v rámci ušení pracovala v drůbežárnách za městem, kde byla i ubytovna pro žáky. Jednou se "zasekla" na diskotéce a šla na ubytovnu sama. V ulici těsně za městem ji přepadl chlap. Místo si vybral dobré: z jedné strany hřbitov, z druhé strany továrna na nábytek, nikde nikdo. Krásné, štíhlé osamělé děvče vypadalo na snadnou kořist. Jenže! Andula si stihla sundat botu a přitom řvala jako na lesy. Vrátní ve fabrice slyšeli křik. Sice se báli jít se podívat, co se děje ale zavolali Veřejnou bezpečnost. Policajti přijeli cobydup, měli to blízko. Našli stát drobné děvčátko s botou v ruce nad omráčeným a hrozně dobitým chlapem. Nastalo vyšetřování a Andula byla obviněna z těžkého ublížení na zdraví. Naštěstí o rom kdosi napsal článek do okresní drbny a policajtům se přihlásily další postižené ženy, které přepadení ze strachu anebo studu nenahlásily. Takže z toho byla jenom nepřiměřená obrana a podmíněný trest pro Andulu.