Na pohřeb tetičky jsem jela autem se syny. Po pohřbu jsme všichni měli
jet do tetiččina domu v Sedleci. Můj starší syn, divočák, všem ujel. v
Sedleci u přejezdu mu říkám: "Zahni doprava!!" a dotáhla je k mostu. Chlapi
byli nadšení ale vzápětí staršímu zvonil telefon, volala moje dcera: "KDE
jste? To jste se ztratili nebo co? My jsme u všichni tady a vy nikde!!" Syn se
zasmál: "Však znáš svoji matku ne? Stařenka nás vzala na výlet!!"
Pak bratranec s manželkou vyklízeli dům a hádali se u toho, co vyhodit a
co ne, otravovali každého, ať si něco vezme. Děvčata brblala: "Co my s
tím? Tetička sice měla krásné věci (ráda pletla) ale nikdo se do toho
nevejde!" (tetička byla malá) Tak jsem bouchla do stolu: "Pavle, nalož to do
vozíka a přivez ke mně!" Opravdu přivezl plný vozík pytlů s oblečením a
krabic plných nádobí a jiných hebel. Se snachou jsme to rozebraly, většinu
rozdaly a něco vyhodily ale to už Pavel neviděl - a co oko nevidí to srdce
nebolí! Jsem jeho nejmilejší sestřenice dodnes
