Krakistán

Česká Ústava prezidentovi nepřikazuje, aby po volbách jmenoval premiérem (či pověřil jednáním o vládě) zástupce nejsilnější strany.
Čl. 68 Ústavy ČR:

Vláda odpovídá Poslanecké sněmovně.

Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

Jestliže nově jmenovaná vláda nezíská důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3 znovu.

Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Prezident má poměrně širokou diskreci při výběru, koho jmenuje premiérem.

Ústava neříká, že musí pověřit nebo jmenovat předsedu nejsilnější strany.

Rozhodující je, zda daný kandidát dokáže získat důvěru Poslanecké sněmovny.

Prezident obvykle (z ústavních zvyklostí) pověřuje sestavením vlády předsedu vítězné strany nebo koalice, která má šanci mít většinu.

A tehdy?

Prezident Československé republiky v meziválečném období (1918–1938) nemusel po volbách jmenovat vládu vedenou představitelem nejsilnější strany.

Podle Ústavní listiny z roku 1920 měl prezident republiky právo:

„jmenovati a odvolávati předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády“ (čl. 64).

Z toho plyne, že:

Prezident měl volnost v tom, koho jmenuje předsedou vlády (premiérem),
nebyl ústavně vázán výsledkem voleb, tedy nemusel jmenovat předsedu nejsilnější strany,
ale vláda musela získat důvěru Poslanecké sněmovny, jinak nemohla dlouhodobě vládnout.

V praxi se prezident (nejprve Tomáš G. Masaryk, později Edvard Beneš) většinou snažil najít takového kandidáta na premiéra, který měl šanci sestavit vládu s podporou parlamentní většiny. To často vyžadovalo koaliční jednání, protože v meziválečném Československu byla politická scéna roztříštěná a žádná strana neměla sama většinu.

V roce 1926 jmenoval Masaryk Antonína Švehlu (agrárníka), protože jeho strana byla nejsilnější a dokázala sestavit koalici.

V jiných případech (např. 1929, 1935) se prezident rozhodoval podle politické situace a stability, ne jen podle volebních výsledků.