Už jako dítě jsem se setkávala s uražkami jen proto, že jsem se narodila v Praze, jako bych za to mohla. Chtěla jsem si s dětmi hrát u babičky, nikdy mě mezi sebe nevzaly, tenkrát jsem to nechápala, teď už dávno vím...
Už jako dítě jsem se setkávala s uražkami jen proto, že jsem se narodila v Praze, jako bych za to mohla. Chtěla jsem si s dětmi hrát u babičky, nikdy mě mezi sebe nevzaly, tenkrát jsem to nechápala, teď už dávno vím...
Někteří Pražáci zase jsou urážení proto, že se v Praze nenarodili. Ono to je cca 1:1
Mě nikdy nezajímalo, kdo se kde narodil, spíš jsem zavidela vesnicím..
Tak se tam odstěhuj. Pražák prodá za majlant, za půlku koupí na vesnici, druhá půlka mu zůstane. Není to super?
Jo, také k nám jezdívaly pražské děti na prázdniny ale záleželo na
nich, jestli jsme je přijali mezi sebe nebo ne. Ta namachrované, které
dávaly okatě najevo že jsou z Prahy a tedy víc než my, jsme mezi sebe
opravdu nebrali.
Naštěstí jich zase nebylo až tak moc, většina byla fajn.
My byly jako děti docela jiná generace, ani jsme nevěděly, co namachrovanost je. Už jsem se k tomu vyjádřila, chtěla jsem si jen hrát a těm dětem jsem vesnici dokonce záviděla...
Já jsem ročník 1956.
Ty jsi snad jiná generace?
V září 1968 jsem nastoupila do 6. třídy ZDŠ a začalo s námi do třídy
chodit děvče z Prahy. Byla v srpnu u babičky na prázdninách a když začala
okupace, rodiče ji nechali u babičky na vesnici, připadalo jim to
bezpečnější. Vzali si ji do Prahy asi v pololetí (?).
Byla skvělá, měli jsme ji rádi, Vyprávěla nám hodně o Praze ale nijak
povýšeně, nedávala nám najevo že je něco víc než my. Ale někteří
pražáčci bývali dost protivní, pohrdali vesničany a hleděli na nás,
hloupé vesničany, spatra. Těm jsme to dávali sežrat. Moc dobře uměli být
namachrovaní.