Krakistán

Záleží na úhlu pohledu.
Já jsem třeba uprostřed totalitní země byl jako dítě stokrát svobodnější, než většina současných dětí ve svobodné zemi. Neměl jsem mobil, takže mě nikdo nemohl sledovat. Nemusel jsem být zavřený v nějaké družině, či jiné organizované hlídárně, ale volně bobíhat kde se mi zachtělo.
Z jiného úhlu zase nezapomenu ten všudypřítomný strach, kdo koho udá, koho zase zavřou, koho vyženou z vlastního domu, nebo z práce, komu se ty rudé svině pomstí na dětech atd. Hnusná doba to byla a já bych ji určitě nechtěl vrátit.
Holt každý to máme nastaveno jinak.

Mě, jako dítě žádný strach nikdy nepronásledoval. A o tom, jestli někdo někoho udával, jsem vážně nepřemýšlela. Prostě jsem si žila svoje bezstarostné dětství. Domov, učení ,kamarádi a zábava.
Máme to nastavené stejně. Jen ti nevěřím, žes jako dítě ,měl takové myšlenky .

Bohužel měl. Nestál jsem o to, ale když se kolem mě děla svinstva, tak jsem se tomu prostě nemohl vyhnout. Asi jsi měla to štěstí, že se kolem tebe nic špatného nedělo a vyrůstala jsi v nějakém skleníku, či komunitě nedotčené komunistickou zvůlí. Moc si neumím představit, kde by to mohlo být, protože ta svinstva se děla všude kolem.
Když ne zrovna vlastní rodině, tak třeba sousedům, spolužákům ze školy, kolegům z práce.