Když jsem se v roce 2009 (tak trochu omylem - díky lžím jiného
diskutujícího) osobně seznámila s Krudoxem a jeho dětmi, bylo to dva roky
po smrti mého nejstaršího syna. Můj nejmladší syn měl před maturitou ale
starší děti (syn a dcera) už měli své rodiny, od každého jsem měla
jedno vnoučátko.
Věděla jsem, že od nejstaršího syna se NIKDY žádných vnoučat nedočkám
... ale věděla jsem i to, že mám dost velké srdce a otevřenou náruč,
abych "zvládla" daleko víc! Tehdy mně nečekaně "spadla do klína" rodinka s
mrňaty, která měla JENOM JEDNU babičku (když se narodil můj nejstarší
vnouček, žely ještě všechny jeho prababičky a "na vnoučka" se tehdy
třásla i maminka mého přítele, takže klouček měl v té době SEDM
BABIČEK, měla jsem tedy velkou konkurenci
) takže jsem je všechny adoptovala.
Právně sice NE, pouze ve svém srdci. Ale to je daleko víc než cár papíru,
nemyslíš?
Možná to pochopíš, možná ne.
Možná se tomu budeš společně se svými "kolegyněmi" tady vysmívat,
snažit se mne ponížit.
Poslužte si, DÁMY (i dámičky).
Ty radostné (i když někdy i strastné ale to patří k životu) roky, které
mně s nimi BYLO DOPŘÁNO prožít, mně už nikdo nikdy nevezme.
Nikdo mně nevezme HRDOST ze syna, i když jen přijatého, který přes
všechny překážky dokázal udržet svou rodinu pohromadě. Hrdost z vnoučat,
které vyrostly a jsou z nich slušní lidé.
Nikdo mně nevezme přátelství s jejich babičkou, která je dnes, paradoxně,
velkou oporou mně.