Kdysi dávno, ještě v dobách, kdy se mi svět zdál jednodušší a
kreslicí prkno bylo místem přímek, kolmic a jasných rozhovorů, měl jsem
kolegu. Byl to tichý, milý, přemýšlivý člověk, který studoval v Kyjevě
a oženil se s dcerou jakéhosi oblastního šéfa milice, či něčeho podobně
mocného a bohatého. Stávali jsme spolu u kreslících prken s pantografy a on
vyprávěl o Ukrajině. Vyprávěl dlouze, s podivuhodnou směsí melancholie a
ironie – a někdy i věci tak zvláštní a hrozné, že se mi jim nechtělo
docela věřit.
Já sám jsem měl po roce 1990 k Ukrajincům docela srdečný a přátelský
vztah. Můj tchán, který měl malou, poctivou stavební firmu, jich pár
zaměstnával. Byli to šikovní, houževnatí chlapi a on o nich (a s nimi)
vždycky mluvil s respektem. Rád vyprávěl, jak dokázali nahodit stěnu s
téměř neuvěřitelnou, milimetrovou přesností – prý přesněji než
kdejaký stroj. A jak uměli vymyslet chytré, praktické řešení tam, kde
jiní bezradně krčili rameny a říkali, že to nejde udělat a stihnout.
Díky historikům mi později z hlavy postupně vypadla stará, zatuchlá
komunistická propaganda o takzvaných Banderovcích. Jako účastník Sametové
revoluce jsem často přemýšlel o tom, jak strašně to Ukrajinci od
komunistů a od Rusů schytali – a jak to vlastně schytávají dodnes. Když
přišel Majdan, sledoval jsem ho s velkou nadějí. Doufal jsem, že se jim
podaří to, co se před lety podařilo nám: vymanit se z rusáckýho
sevření.
Pak přišel rok 2014 a s ním ledový šok.
Začal jsem sledovat události mnohem pozorněji. Četl jsem o hladomoru, o
těch strašných, téměř nepochopitelných dějinách. Udělal jsem i malou
stránku o Holodomoru Holodomor a jiné ruské zločiny , snažil jsem se aspoň
drobně něco dělat, něco pochopit. A tehdy mi začalo docházet, že
Ukrajinci nestojí v cestě jen návratu ruského vlivu u nás – toho vlivu,
který jsem sám zažil po okupaci v sedmdesátých letech. Oni stojí v cestě
něčemu mnohem zlejšímu a nebezpečnějšímu.
Myslím, že stojí v cestě tomu, co kdysi pro naše národy plánoval
Hitler.
Já žil v době, kdy jsme se naučili nenávidět ruský komunismus. Dnes se
ale díváme na cosi jiného – na ruský fašismus. A ten je, zdá se mi,
ještě horší, ještě cyničtější a brutálnější.
A tak cítím hlubokou, osobní vděčnost těm ukrajinským mužům a ženám,
kteří dnes brání Evropu před tou dravou, blbou, barbarskou hordou. Raduju
se z úspěchů ukrajinský armády, obdivuju dovednost jejich vojáků a
neuvěřitelnou tvořivost inženýrů. A když slyším o ruském vraždění,
cítím úzkost možná takovou, jako by zabíjeli Čechy.
A hluboce, opravdu hluboce pohrdám těmi českými soukmenovci, kteří dnes
mluví proti Ukrajině, kteří bagatelizují ruské zločiny a odmítají
pomáhat. Pohrdám jimi stejně, jako pohrdám spolupracovníky Gestapa a
zrádci z dob nacistické okupace. Úplně stejně.
A ano – patří jim tatáž spravedlnost.
