"Bydlení zajištěné v době socialismu" už dávno přestalo vyhovovat a
většina domů i bytů tehdy postavených je od té doby zrenovována anebo
úplně přestavěna. Ty renovace zas až tak levné nebyly. Mám tady barák
postavený v šedesátých letech a moc dobře vím, co už jsem do něho musela
nacpat já a co ještě čeká na syna, když chce zařídit další bytovou
jednotku,
Někteří mladí lidé v době socialismu sice dostali zdarma byty, většinou
jako "stabilizační" - muselo odpracovat určité roky v daném podniku nebo
družstevní - ale tam museli vložit peníze do bytového družstva. Ale nebyli
to VŠICHNI mladí. Spousta jich zůstala bydlet s rodiči a s jejich pomocí si
stavěli domy. Někteří lidé se umějí o sebe postarat i na stáří a
někteří ne, to už tak bývá.
Dobrou "lekci" jsem dostala u ustarané kamarádky, už před dvaceti lety,
která lamentovala nad tím, "jak to teď mají mladí těžké". Naříkala nad
dcerou.... a vtom mne ta dcera pozvala k nim do bytu. Všimla jsem si hodně
drahé sedačky. Shodou okolností jsem si totiž tu sedačku před pár dny
prohlížela, líbila se mně a tak jsem věděla cenu. Podivila jsem se:
"Kači, maminka se hroutí, jak to máte těžké a vy si koupíte takovouhle
sedačku?" Katka se zasmála: "Teto, toho si nevšímej, máma se furt z
něčeho hroutí! Tak zlé to opravdu není!"
A ono to platí dodnes... a platilo to vždycky....


(že mám pravdu, SpraTec?) To se pak lépe
leccos shánělo! Tehdy bylo v kurzu heslo "kdo nekrade okrádá rodinu" a tak
se daleko lépe než někde v Kotěhůlkách stavělo v vlízkosti nějakých
státních staveb 
