Moje maminka sice měla řidičák na motorku, prý jezdila poměrně dobře
- což tehdy, v tom terénu, kde naši bydleli a kde nebyly žádné asfaltky,
jenom polní cesty - nebylo tak úplně snadné. Jenže po narození mého
mladšího bratra měla v terénu ošklivý pád. I když všechny kosti
zůstaly celé, uvědomila si, že dvě malé děti mámu potřebují a jezdit
přestala. Pak už měla strach sama řídit. Když konečně moje rodiče
komunisti "zkolektivizovali" (v roce 1976) a maminka musela docházet do práce,
tak jí tatínek koupil Velorexa. Ale ona se bála stále, nenaučila se ho
řídit. Takže zůstal bratrovi. Ten s ním jednou sjížděl z kopce dolů do
dědiny, jela s ním o naše nejmladší sestra. Nevím, co se tehdy stalo -
bratr byl a je výborný řidič - asi selhaly brzdy a oni skočili dolů pod
svahem a projeli jenom pár centimetrů od sloupů trafáku! Pak už s velorexem
nikdo nejezdil. Až můj syneček jej vytáhl z kopřiv a zrepasoval... dívám
se na ceny velorexů přibližně ve stavu v jakém je velorex teď... a
zírám...
Když můj syneček začal vozítko
repasovat, kdosi ho seznámil s nějakým Honzou Kudělkou z Hodslavic, občas s
ním něco zkonzultoval, Honza byl se svým Velorexem několikrát u nás...
takže syneček dostal ode mne k vánocům knížku Velorexem na Ararat
ale takové ambice snad můj ogar nemá
-natož dojet Velorexem do Japonska
jako Honza vloni...