Krudox Kruo

no to je zajímavé, mám velice podobný příběh. Můj starší bratr dostal jako dítě zánět mozkových blan a byl zcela opožděný, nemluvil, chodil s oporou a jen se smál když viděl mamminku a kýval ze strany na stranu. a takhle žil 16 let, zemřel když mi bylo 14 let. Maminka se upnula na mě a zároveň pořád plakala a měla hrozné úzkosti. A v tomto úzkostném stavu se dožila 100 let a já se cítila povinná ji dělat radost a trvale ji povzbuzovat. Ke konci tvrdil manžel, že máma žila jen ze mne. Jakoby vysávala život ze mně. A teď rok po její smrti, žiju... ale pořád si nesu výčitky že jsem to měla dělat lépe, postarat se o ni lépe, poslední půl rok jsem ji dala do domova protože jsem to nedávala. Ato její zklamání... že to nemá tak jak je zvyklá (se mnou) a že ona by se snažila víc... viděla jsem ten vyčítavý pohled. Prostě se s tím peru.

Upnula se na tebe a chtela te zrejme ochranovat a proto i dlouho zila, asi se bala, ze az tady nebude, budes bez pomoci, nechtela te nechat samotnou..to se ale asi odehravalo na urovni podvedomi. Moje matka zila taky dlouho a jsem presvedcena, ze kvuli sestre , mely spolu velmi duverny vztah, vyrustala jsem s pocitem, ze se o sebe musim postarat sama, nekdy pozdeji jsem ji rekla, ze me odstrkovala, dost se ji to nelibilo, ale rekla, ze jsem zajem nepotrebovala.

já se zase vždycky o sebe chtěla starat sama. "já sama, já sama" bylo snad mé první slovo. Teprve později jsem si uvědomila, jak iluzorní to bylo.

Děvčata, s tím, co dlužíme nebo nedlužíme svým maminkám asi má problém hodně žen, "jedu" v tom také.
Ale po téměř dvou letech jsem konečně pochopila že přemýšlet nad tím je zbytečné. Že se mám naopak radovat z toho, co ona udělala pro mne a já pro ni a ostatní nechat být.

To si říkám celý život, a moc mi to nejde prakticky :-))

Myslím si že většinou ti to jde - a - na ty chvíle, kdy ti to nejde, se vykašli.
Protože s tím nic nenaděláš: takové myšlenky přijdou vždycky. Je to jako ptáci, co ti létají nad hlavou. Zakázat jim to nemůžeš ale můžeš nedovolit, aby si na tvé hlavě udělali hnízdo.

Jak na to?

Já mám zkušenost, že když tyhle myšlenky přijdou, tak je nechám a PROŽIJU SI TO - protože čím víc se jim bráním, tím víc se vracejí! Takže si třeba popláču (nebo zanadávám) ale nebojuju s tím!
Počkám, až to přejde... a ono to odletí, stejně jako ti ptáci.....a je klid.
Nedělám si iluze že nepřiletí znovu, to fakt ne...ale už vím, jak s nimi zacházet.

(Osvědčilo se to i mé dceři, když jí zemřela 14měsíční dceruška...také má stále "ptáky nad hlavou" ale "hnízdo" tam není....)

(Upraveno 28.08.2026 10:33)

ano, přichází to nečekaně když se uvolním. Třeba v přírodě ale také v noci se mi zdá. S tatínkem to bylo jiné. On umřel a pořád byl s námi, tedy se mnou a manželem. Dodnes si vykládáme vtipy a říkáme věty, které říkal a pokaždé je to takové veselé, uvolněné. Občas si řekneme, škoda že jsme ho více nechápali nebo mu nerozuměli za života. Byl to velice složitý člověk ale tak nějak svérázný a vtipný. a neskutečně originální. No... a takhle je s námi dodnes. v průpovídkách, historkách, vtipech.
Máma byla jak deka nad hlavou.

Nedavas si nahodou nejakou vinu? Ja sice nejsem zadny odbornik, ale co jsme pochopila , je, ze si mame odpustit predevsim sami sobe, jinak nenalezneme vnitrni klid.

To je pravda