SELENA POKEC

kdysi, je to víc než dvacet let, jela mládež z našeho sboru na zájezd. Moje děti nastupovaly až na poslední zastávce, která je u našeho domu. Šla jsem je vyprovodit a autobus přijel dřív. Jenže tam nebyla tři děvčata, která měla nastupovat na předchozí zastávce. Ujeli jim. Co teď? Tam se není kde s autobusem otočit... "Počkejte tady, já pro ně zajedu!" Vytáhla jsem feldu - děvčata ještě nebyla ani na zastávce, šly lážoplážo - ještě je čas.... ale byly jenom dvě, té třetí bylo špatně, tak zůstala doma. Hej, jedno místo v autobuse je volné! Řekla jsem děvčatům, ať na mne počkají sedm minut, pojedu s nimi i já! Opravdu počkali. Zamkla jsem auto, vletěla do baráku, chytla věci na převlečení do ruky, druhé boty, zamknout barák. Šofér (autobus tehdy řídil sám majitel CK Valaška, můj spolužák) se smál: "Nevěřil jsem že to za sem minut stihneš! Ale máš ještě dvě minuty k dobru! Já bych na Tebe stejně počkal i déle když jsem nemusel 2x otáčet autobus!" Byl to jeden z nejlepších zájezdů, na kterém jsem byla - plný autobus mladých, spousta legrace....(jedno z těch dvou děvčat je dnes moje snacha)

I ty lidová vypravěčko

já zapoměla jednou horské boty a to jsme jeli do alp. A taky jednou gortexovou bundu a tak jsem šla v šusťákovce na čtyřtisícovku. Přežila jsem do mého věku, s ochranou anděla strážného. Na adrenalín jsem jela vždycky na dovolených. Bez toho to nešlo a vlastně to byl i smysl.