Divíš se? Vzpomeň si! Když se Jižní Moravou prohnalo tornádo,
nezaváhala jsi ani na chvíli, navlékla montérky a makala na odklízení
trosek jak šroub. Soucítila jsi s lidmi, kteří přišli o střechu nad
hlavou, o domy, o které se tolik let starali a vlastníma rukama je
zvelebovali. O své oblíbené hrnky na kafe, o fotografie svých mrtvých
předků i svých dětí jak rostly... o své oblíbené knihy.... květiny,
které pěstovali.... o školu, do které chodili..... Měla jsi s nimi SOUCIT,
jinak bys tam nešla pomáhat! Vzpomínáš si na to? A to těm lidem nešlo o
život! Měli, byť dočasně, kam jít, měli co jíst a co pít, měli teplou
vodu, teplo, večer světlo a na noc suché postele.....
Teď si představ, jak bys reagovala, kdyby na náves přišel nějaký Trouba z
Kocourkova a začal se posmívat. Jak těm lidem, tak vám, kteří
pomáháte!
Co bys udělala?
Jak jsem Tě zatím mohla poznat (i když jenom virtuálně) tak si myslím, že
bys sjela z té rozbité střechy školy, co jste rozebírali, natotata dolů,
toho posměváčka majzla nejbližším klackem a zkopala ho dokulata! Nebo se
snad v Tobě pletu? Myslím že NE! Vyjela bys po něm i za cenu, že od něho
sama utržíš nějakou tu ránu! NEDOVOLILA BYS mu, aby se POSMÍVAL CIZÍMU
NEŠTĚSTÍ.
KDE JE TVŮJ SOUCIT DNES?
Tebe neuráží, když se někdo raduje nad DALŠÍMI rozbořenými domy. Nad
tím, kolik lidí přišlo o střechu nad hlavou, o teplo i o tu postel...?
A je to ještě horší - ten dotyčný juchá nad mrtvými - a dokonce tvrdí,
že to NENÍ PRAVDA, že se NIKOMU NIC NESTALO!
Kam se ten tvůj soucit poděl?
Dnes stojíš za tím "juchálkem" a bráníš jej před těmi, kteří se mu
snaží, byť virtuálně, nakopat zadnici.
Nejsi sama. Takových je tady víc. Docela se tomu divím: to je mezi námi
tolik bezcitných lidí, co se radují nad neštěstím jiných? Kteří
kritizují ty, kteří se snaží "postavit větrolam", aby vichřice
nenapáchala další škody? Kteří křičí "JEN AŤ TO TORNÁDO UDEŘÍ ZNOVU
A S VĚTŠÍ SILOU!"